KVERCETIN je téma, které bylo inspirací k napsání tohoto článku. Cibule má všestranné léčebné použití a její hlavní význam spočívá v prevenci nemocí. Už naše babičky vařily cibulový čaj na kašel a dobře dělaly. Šťáva z cibule působí preventivně proti infekcím dýchacích cest a léčí mimo jiné nemoci, jako jsou kašel, zahlenění, špatné dýchání, chrapot, rýma, angína, chřipka, bolesti v krku. Dezinfikuje ústní dutinu, dýchací cesty a nosní sliznici.
Obsah látek
Cibule je zásobárnou sloučenin se sírou, flavonoidů, vitamínů a minerálů. Látky, které obsahují ve své molekule síru, dodávají cibuli typickou vůni a především léčivé působení. Obsah flavonoidů není v každé cibuli stejný, nejvíc jich najdeme v červené cibuli a nejméně v bílé. Mimořádně důležitý flavonoid je kvercetin. Kvercetin má protizánětlivé i antisklerotické účinky, snižuje krevní tlak a je prospěšný při prevenci srdečněcévních onemocněních, včetně infarktu. Stejné účinky mají i sloučeniny síry. Kvercetin se nerozkládá při zahřívání, takže při vaření cibule přechází do vývaru.
Vláknina obsažená v cibuli na sebe váže škodlivé látky a urychluje jejich vyloučení z těla. Chrání zažívací trakt před ochabnutím a brání pronikání sacharidů do krevního oběhu. Pomáhá proti zácpě a hemoroidům, cukrovce, ateroskleróze a má příznivý vliv na hladinu cholesterolu. Zastavuje růst škodlivých, a dokonce i rakovinotvorných organismů ve střevech.
Cholin obsažený v cibuli pomáhá proti degenerativním změnám jater, protože chrání před ukládáním tuků. Také snižuje hladinu cholesterolu v krvi, zlepšuje stav imunitního systému, zabraňuje ateroskleróze, a dokonce zlepšuje paměť.
Z vitamínů jsou to vitamín A, vitamíny skupiny B, kyselina listová, vitamín C a E. Z minerálů jsou to draslík, sodík, fosfor, hořčík, chrom, mangan, selen, síra, vápník, zinek, železo. Dále cibule obsahuje enzymy, které se podílejí na trávení, na látkově výměně, srážlivosti krve, odstraňování toxických látek a využívání kyslíku.
Jedná se o produkt rostlinného původu. Medem se rozumí potravina přírodního sacharidového charakteru, složená převážně z glukózy, fruktózy, organických kyselin, enzymů a pevných částic zachycených při sběru sladkých šťáv květů rostlin (nektar), výměšků hmyzu na povrchu rostlin (medovice) nebo na živých částech rostlin včelami, které je sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají dehydrovat a zrát v plástech. Rozlišujeme dva zdroje medu, a to nektar a medovici.
Nektar je sladká šťáva tvořící se v květních nebo mimokvětních nektariích hmyzosnubných rostlin. Čerstvý nektar obsahuje vodu, cukry (sacharóza, fruktóza, glukóza a jiné), malé množství dusíkatých látek, minerálních látek, organických kyselin, dále pryskyřičnaté látky, inverzní enzymy z buněk nektarií, silice, terpeny, flavony, v některém nektaru se nachází i vitamín C. Nektar obsahuje rovněž pylová zrna či buňky rostlinných pletiv.
Medovice je hustá sladká šťáva, kterou vylučuje stejnokřídlý hmyz – červci, mšice nebo mery (medovnice jedlová, medovnice černoskvrnná, puklice dubová a jiné), které označujeme jako producenty medovice. Tito producenti cizopasí na listech, pupenech nebo větvích listnatých i jehličnatých stromů a keřů, jejichž sítkovicemi proudí míza, která slouží producentům medovice jako potrava, zvlášť v období rozmnožování. Míza je z rostlinných sítkovic nasávána ústním ústrojím producentů a prochází jejich trávicí soustavou, jejíž součástí je filtrační komora s tenkou blanitou stěnou, která hraje důležitou roli při filtraci bílkovin, cukrů, vody a dalších látek. Právě proteiny s menším množstvím cukrů a vody jsou zachyceny ve filtrační komoře a ve formě koncentrátu přecházejí dále do žaludku producentů. Naopak jednoduché cukry, minerální ionty a přebytečná voda proniknou přes filtrační komoru, respektive přes její propustnou blánu, a přecházejí do výkalového vaku. Tento filtrát (medovice) je pak vystřikován ve formě kapek na větve, listy nebo jehlice, odkud je sbírán včelami jako zdroj medovicového medu. Medovice obsahuje vodu, cukry (sacharóza, glukóza, fruktóza, maltóza, melecitóza, rafinóza a polysacharidy), aminokyseliny rostlinného původu, minerální látky, vitamíny a barviva.
Vznik medu je velmi složitý proces, který je závislý na včelstvu jako celku. Zdroj nektaru má na starost jen několik včel létavek (pátraček), které vyhledávají zdroje sladkých šťáv (sladinu) a ve chvíli, kdy takový zdroj najdou, se vrátí do úlu s plným medným váčkem, dají ochutnat ostatním včelám v úle a zároveň jim specifickou formou komunikace, označovanou jako včelí tanečky, předají informace o směru a vzdálenosti potravy, přičemž se řídí i polohou slunce na obloze
Kvality rakytníku objevili již naši předkové, o čemž svědčí i písemné doklady. Rakytníkové plody v sobě mají ohromné množství vitamínů A, B, C, D, E, K. Co se vitamínu E týká, rakytník ho má v sobě nejvíce z veškerých rostlinných plodů. Rakytník obsahuje také karoten, z něhož se tvoří vitamín A. Množstvím karotenu se dokonce rakytník vyrovná mrkvi. V rakytníku jsou obsaženy též minerální látky, barviva, sacharidy, oleje, organické kyseliny a flavonoidy jako rutin či kvercetin.
Keře rakytníku dožívají i sta let. Rakytníku se také někdy přezdívá sibiřský ananas.
Rakytník se dá užívat vnitřně i zevně. Využít lze i jeho tonizujících účinků na lidské tělo. Pokud se rozhodnete konzumovat čerstvé plody, pak si tím zlepšíte celkový zdravotní stav. Využívat můžete i rakytníkový olej.
Pozor na rakytníkové trny, kterých se od třetího roku na rostlině vyskytuje velké množství (délka až 8 cm). Trnům se asi nevyhnete při sklizni, jejich špičky se často po dostatečně hlubokém zabodnutí odlomí tak, že nevyčnívají z kůže ven a způsobují dost velkou bolest.
Kalisie voňavá je robustní vytrvalá rostlina se dvěma typy výhonů. Jsou to výhony vertikální s masitými listy, dvouřadě střídavě na výhonu, který dorůstá 50–100 cm výšky, a připomínají kukuřici.
Původní vlastí kalisie je Mexiko a tropická Amerika, kde roste ve stínu vysokých dřevin.
Listy jsou tmavozelené, 20–30 cm dlouhé a 5–6 cm široké. U dospělých rostlin vyrůstají z hlavního výhonu horizontální liánovité nafialovělé oddenky (stolony) složené z kolének, ukončené rozetou listů. Odřezáním a zakořeněním koncové rozetky ve vodě se rostlina může snadno rozmnožovat. Při dobré péči starší rostliny vykvétají bílými kvítky v dlouhých vijanech. Zajímavé je, že hodinu i dvě před deštěm bílé kvítky začnou slabě příjemně vonět po hyacintech.
Rostlina má ráda vláhu, teplo a nepřímé sluneční světlo. Na prudkém slunci se často listy pálí. Kalisie má významné léčebné účinky, které se využívají, když vyroste na oddencích nejméně 9 kolének a tyto se zbarví do hnědofialova. Účinnými látkami jsou hlavně flavonoidy kvercetin a kempferol. Dále jsou to fytosteroly, kyselina g-linolenová, vitamíny skupiny B, vitamín C, PP, minerální látky, vápník, železo, chrom, bor, měď a selen.
Rozmnožování rostliny se provádí tak, že se od horizontálního výhonku odřízne listová růžice se dvěma kolénky, které ve vodě zakoření, například jako voděnka. Potom se může vysadit do dobré zahradní půdy do květináče. Nejlepší čas na množení je březen, duben.
Přihnojuje se plným hnojivem a dobře zalévá. V zimě, v období klidu, se rostlina drží spíše v suchu. Kalisii je možno také pěstovat přes léto venku.
Túje neboli zeravy jsou stálezelené jehličnaté dřeviny z čeledi Cupressaceae (cypřišovité), které jsou u nás nepůvodní, ale velmi často se pěstují v parcích a zahradách. Jde o stromy či keře se šupinovitými listy, v juvenilním stadiu mohou mít i listy jehlicovité. Jednotlivé druhy se liší zvláště tvarem listů a šišek. Stejně jako další druhy čeledi Cupressaceae i zeravy obsahují velké množství silice.
V ČR se běžně pěstují 2 druhy rodu Thuja – Thuja occidentalis a Thuja plicata. Dále se zde pěstují i druhy Platycladus orientalis a Thujopsis dolabrata, které byly dříve také řazeny do rodu Thuja.
Thuja occidentalis (zerav západní) patří k nejčastěji pěstovaným druhům. Jsou to keře či stromy vysoké až 20 m, pocházející z východní části Severní Ameriky. V Evropě se pěstují již od 16. století.
Thuja plicata (zerav obrovský, zerav řasnatý) je podobná předchozímu druhu, jsou to stromy vysoké až 60 m. Pocházejí z tichomořského pobřeží Severní Ameriky. V Evropě se pěstují od 19. století, první exemplář byl vysazen v Praze.
Platycladus orientalis (zeravec východní), uváděný také pod jménem Thuja orientalis či Biota orientalis, je dřevina keřovitého či stromovitého vzrůstu, pocházející z Číny a Koreje. V Evropě se pěstuje od 18. století.
Thujopsis dolabrata syn. Thuja dolabrata (zeravinec japonský) se v Evropě pěstuje od 19. století. Jde o velmi dekorativní dřeviny s výraznou kresbou na spodní straně listů, pochází z Japonska.
Z hlediska obsahových látek jsou nejlépe prozkoumány druhy Thuja occidentalis a Platycladus orientalis. Rostliny obsahují 0,4–1 % silice, podle jiných zdrojů 1,4–4 %. Hlavní složkou je monoterpen thujon (směs stereoizomerů alfa-thujonu a beta-thujonu), který tvoří až 65 % silice. Kromě terpenických látek rostliny obsahují kumariny, flavonoidy a třísloviny.
Rostliny jsou jedovaté – aplikace silice na pokožku vede k podráždění a alergické reakci. Otrava po požití se projevuje mydriázou (rozšíření zornice), poruchami vidění, zvracením, průjmem, tachykardií, hypertenzí a křečemi. Může také dojít k poškození jater a ledvin. LD50 thujonu pro potkana je při intravenózním podání 500 mg/kg. Dlouhodobý příjem thujonu, který je obsažen také v rostlinách čeledi Asteraceae, například v pelyňku
