LIÁNA je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Klematis/Clematis je trvalka oblíbená pro své nádherné květy různých barev a velikostí. Květenství může být bílé, žluté, červené, růžové, fialové a modré, v různých odstínech a kombinacích. Klematisy jsou vhodné k pnutí po pergolách, plotech a dalších oporách. Stejně dekorativní jako květy je i jejich souplodí ochmýřených nažek.
Druhy
Existuje asi 300 druhů těchto rostlin. U nás se Clematis neboli plamének vyskytuje i ve volné přírodě celkem v pěti druzích. Známe plamének palčivý, plotní, přímý, vlašský a východní. Na našich zahradách se pěstuje pestrá paleta nejrůznějších kultivarů s rozmanitými velikostmi, tvary a barvami květů. Přes léto je nutné každodenní zalévání a pravidelné hnojení. Rostlinám vyhovuje světlé stanoviště, ovšem ne přímé, palčivé slunce. Dobře dělá plaménkům občasné mírné přisypání substrátu smíchaného s hrstí mletého vápence.
Plamének Jackmanův
Plamének Jackmanův je jeden z nejkrásnějších a nejoblíbenějších kultivarů plaménku díky svým bohatým a nápadným fialovomodrým květům. Vynikne hlavně jako solitérní rostlina na obrostlém sloupu nebo pergole. Kvete během celého léta. Patří mezi pozdní a velkokvěté plaménky. U těchto plaménků se odstraňují poškozené a odumřelé stonky ještě před pučením brzy na jaře a ostatní se zkrátí po zdravé pupeny. Doba kvetení je od června do září. Dorůstá výšky nad 4 m a šířky do 1 m. Rostlina je plně mrazuvzdorná, má ráda slunce až polostín. Řez se prování každoročně na jaře. Půda by měla být středně těžká, písčitohlinitá až hlinitá a středně vlhká. Barva listu je zelená. Barva květu fialová. Jde o popínavou rostlinu rychlého růstu. Nejvhodnější lokality: fasády, stěny, ploty, opěrné konstrukce. Speciální vlastnosti: dlouhé kvetení.
Clematis Montana
Clematis Montana roste opravdu rychle. Tato rostlina se často používá tam, kde zákazník vyžaduje rychlý růst a výrazné kvetení. Doporučuje se tedy tuto rostlinu používat na místa, u kterých nevadí, že budou během dvou let zcela zarostlá. V každém roce se doporučuje rostlinu seříznout, pak výrazněji kvete a drží tvar. Někdy je s ní celkem problém, pokud jste ji vysadili u dřevin – neúprosně jim totiž zaroste korunu a dřevina pak má co dělat, aby to vůbec přežila. Clematis Montana potřebuje oporu, ke které se může chytat. Může to být mříž, bambusové tyče, slabé laťky, síť, natažené provázky či lanka (třeba i nějaký keř či stromek, ale to je pak z toho obvykle nevzhledná houština). Na zdi, pokud by neměla extrémně velké nerovnosti a hrubost, by se však rostlina nechytla. S tímto druhem nemusíte dělat téměř vůbec nic, stačí zasadit a občas zalít.
Plamének vlašský
Plamének vlašský (Clematis viticella) je rodičem nejznámějšího okrasného hybrida Clematis x Jackmanni. Tato houževnatá liána patří k čeledi pryskyřníkovité (Ranunculaceae), odtud zřejmě pochází i podobnost květů s ostatními rostlinami ze stejné čeledi, jako jsou sasanky (Anemone), pryskyřníky (Ranunculus), orlíčky (Aquilegia) a další nádherné zahradní, luční i lesní kvě
Když se řekne víno, každému se vybaví něco
jiného. Někdo si představí vinohrad, někdo kulaté bobulky a někdo láhev
s tekutinou...
„Na keři či v obchodě
s ovocem jsou k mání hrozny. Vínem se stávají až po vykvašení. Profesionální
vinaři neradi slyší, když révě nebo hroznům říkáme víno. A tak plodům jejich
práce říkejme stejně jako oni víno,
nebo důvěrně vínečko.“
Vinaři někdy používají
slova, kterým mladá generace už mnohdy ani nerozumí...
„Ano, jde třeba
o archaická slova, jako jsou rosné kořeny, tažně, fazochy, podlom, vyklučení aj.
Vysvětlíme si je později.“
Proti některým
vinařským termínům by i botanici mohli mít námitky. Tradice však má navrch,
viďte?
„Jednou z nepřesností je označování rostlin révy vinné slovem keř. Podle botanických
zásad je réva liána a liána není keř! Pomineme-li posledních sto padesát let,
kdy existuje vinařské vzdělávání, vinařství se vyvíjelo pouze cestou předávání zkušeností
z generace na generaci. A tak zůstaly zachovány nejen některé staré odborné
výrazy, ale z úcty k tradici zůstáváme u výrazu „keř“, i když víme,
že botanicky není správný. Nebo výraz hlava
- ten řada vinařů používá jako synonymum révového keře, i když se ve většině
vinic rozhodně již „na hlavu“ neřeže.“
V únoru se pěstitelé věnovali správnému řezu révy, dnes jste zmínila některé tvary, jako například vertiko nebo jednoduchá záclona a minule při zastrkování výhonů nás zajímalo dvoudrátí. Ale ještě jsme nemluvili o drátěnkách jako takových.
To máte tedy pravdu. Vybudovat drátěnku je potřebné nejdéle v druhém roce po výsadbě, ale můžeme si o ní něco povědět už teď, i když založení vinice a vlastní výsadba nás teprve čeká. Na začátku našeho povídání jsem říkala, že réva je liána, proto potřebuje oporu. V šerém dávnověku, kdy révu ještě „nezotročoval“ člověk, protože réva je mnohem starší než lidstvo, si tato liána musela s oporou poradit sama. Vyřešila to tak, že „šplhala“ po kmenech až do korun stromů, kde bylo sluníčka dost a kde se jí líbilo. Dnes, kdy jsou vinice monokulturami, případně monokulturami s ozeleněním, révové keře nemají k dispozici žádné stromy, po kterých by mohly šplhat a na nichž by se mohly uchytit, a proto potřebují opěrné konstrukce. Několik století si naši předkové vystačili s tím, že na jaře ke každému keři zatloukli dřevěný kolík a k němu během vegetace vyvazovali ty výhony, které po vylámání na keři ponechali. Na podzim po sklizni a po opadu listí kolíky vytahali a uložili je na kraj vinice. Kdo nějaký kolík ukradl, aby si s ním zatopil, byl náležitě potrestán, jak se můžeme dočíst v tehdejších „legislativních“ předpisech, které pro vinice napsal císař a milovník vín Karel IV. Taková opěra keřům vedeným na hlavu stačila.
Dnes, když jsme postupně navrhli a začali využívat řadu způsobů vedení, už nám jen opěrné tyče nestačí, protože na keřích pěstujeme kmínky, na nich nařezáváme různými způsoby ramena s čípky a ve velkých výsadbách využíváme téměř výlučně jen tažně. Proto je potřeba, aby opěrné konstrukce byly složitější. Pro výsadby, ve kterých používáme traktory, je navíc nutné, abychom keře poněkud násilně formovali do víceméně „placatých tvarů“, aby se tam stroje s nářadím vešly. Proto dnešní drátěnky tvoří krajové a středové sloupky a mezi nimi jsou napjaté dráty. Samozřejmě, že počet a uspořádání systému drátů závisí na používaných pěstitelských tvarech, ale pro většinu tvarů se hodí kombinace dvou nebo jednoho spodního drátu, kterému či kterým se říká „vodící“ a dvou až tří dvoudrátí, do kterých se za vegetace zasunují přirůstající letorosty. Krajové sloupky nesou největší tíhu danou hmotností přibývající zelené hmoty, která často pronáší dráty. Ty se musejí čas od času napínat a tím by se časem mohly krajové sloupky zbortit, proto se ukotvují nebo musí být podepřeny vzpěrami. Středové sloupky se umísťují obvykle vždy mezi šestý až sedmý keř, případně mezi sedmý a&n
Chceme-li mít
vlastní dobré vínko, měli bychom vědět, kam smíme říznout a kam ne. Takže prosím
polopatě: co máme tedy odříznout?
„Řež révy je zodpovědná a tvůrčí činnost a zaslouží si dost času. Vysvětlení principů řezu si proto
raději necháme na dobu, až bude tato práce aktuální.“
Dobře, připomeneme se v předjaří. Teď se tedy věnujme teorii a zkusme si zmapovat části keře,
abychom pak přesně věděli, co řezat a co ne. Jak tedy vinaři pojmenovávají
jednotlivé části keře?
„Na podnoži pod místem
srůstu na každém nodu, což je něco
obdobného jako kolénko u trávy, mohou
vyrůstat kořeny. Těm úplně dole se říká kořeny patní, z ostatních nodů pak
vyrůstají kořeny postranní. A ještě z jednoho místa mohou kořeny vyrůstat:
právě z místa srůstu roubu s podnoží. Ty jsou situovány jen mělce pod povrchem, proto se nazývají rosné
kořeny, protože si odebírají povrchovou vodu, např. z rosy. Jenomže když vyrůstají právě z roubu, pak je ochranná funkce podnože eliminována a révokaz by se mohl vesele množit. A navíc níže uložené kořeny mohly postupně
odumřít a takto rostoucí keř by mohl tzv. „zpravokořenět“.
Proto se zvláště u nově vysazených keřů rosné kořeny odstraňují. Říká se tomu ramování.
Pokračováním
podzemní kořenové části je dřevitá část, označovaná prostě staré dřevo. Je velmi často vedena jako kmen; na keři mohou být
zapěstovány dva i více kmenů. Pokud je staré dřevo výše situované nežli kmen,
označuje se výrazem rameno, které se obvykle situuje vodorovně, ale může být i vedené šikmo. Staré dřevo se takto
označuje proto, že je na keři nejstarší, ideálně stejně staré jako podnož. Za dřevo staré se považuje všechno dřevo starší než dva roky. Na starém dřevě,
které je nejméně čtyřleté, se nacházejí tzv. „spící“ očka. Běžně nejsou vidět a raší jen někdy. Výhony
z nich vyrůstající jsou jalové, protože na nich nejsou květní laty. Proto
jsou pro pěstitele bezcenné a většinou se odlamují, když jsou ještě
v bylinném stavu. Tento pracovní úkon se označuje opět archaickým výrazem:
podlom. Na Moravě se mu také někdy
říká ometání kmínků. Tyto zelené
výhony se ponechávají růst jedině tehdy, je-li potřeba zapěstovat nový kmen. Pro úspěšnou sklizeň má velký význam dřevo
dvouleté, které vyzrálo z předloňských zelených výhonů. Je obvykle slabší
a světlejší nežli staré dřevo. Jeho význam spočívá v tom, že jen z něho
vyrůstající jednoleté dřevo je
plodonosné. Z očka na něm na jaře vyroste zelený výhon, a tomu se říká
letorost. Letorosty ponesou květenství.
Proto je velmi
důležité při zimním řezu keřů dodržovat pravidlo, které říká, že jednoleté
dřevo musí vyrůstat z dvouletého dřeva, chceme-li na&
Vinici máme ořezanou, vyvázanou, vylámanou a správně vyhnojenou. Co bychom měli dělat nyní?
Postup prací ve vinici závisí na fenofázi, ve které se keře zrovna nacházejí. A tou je v této době prodlužovací růst. Mohli bychom si říci, že se zas tak moc neděje, ale ten, kdo je ve vinici pravidelně, si nemůže nevšimnout, jak rychle přibývá zelené hmoty, zvlášť když se výrazněji oteplí. Výrazem prodlužovací růst se popisuje doba mezi rašením a kvetením. Velmi stručně lze říci, že letorosty intenzivně rostou, zvětšuje se listová plocha a probíhá intenzivní fotosyntéza. Zde je vidět intenzivní prodlužovací růst – viditelné budoucí hrozny:
Připomeňme si poznatky ze školy o fotosyntéze. Víme, že slovo fotos znamená světlo. Působením slunečního záření s využitím vody a oxidu uhličitého vzniká při fotosyntéze glukóza, kterou letorosty využívají pro svůj další růst. Nedělají to jen tak samy od sebe, nařizuje jim to „šéf zodpovědný za růst“ - fytohormon auxin, který se vytváří ve vrcholu. Jak přirůstají další internodia, listy vyrůstající z každého nodu se zvětšují. V paždí listu se postupně vyvíjejí očka pro následující rok. Na opačně straně nodu vyrůstá úponek, kterým se letorost přichytává k opoře, nebo – na těch správných místech – se objevují květenství.
Někdy nám připadá, že děti poporůstají v teplém období více než v zimě. Jak je tomu u rostlin?
Každý organizmus chce v čase pokračovat ve své existenci. Většina krytosemenných rostlin se prvotně množí semeny. Tak je tomu i u révy, bez ohledu na způsoby množení, ke kterým ji nutí člověk. Révu nezajímá, že chceme, aby měla kvalitní plody v žádoucím množství – ona chce přežívat. Proto se stará o to, aby měla potomstvo. A aby po opylení mohla své potomstvo, tedy hrozny s bobulemi, obsahujícími semena – protože o ta především jde – dostatečně vyživovat, potřebuje k tomu „výrobní prostředky“ – listovou plochu, jakousi „továrnu“ na fotosyntézu. A těmito „výrobními prostředky“ se musí předzásobit už před opylením. Proto je růst letorostů v této fenofázi tak intenzivní. Ovšem intenzita růstu závisí na mnoha faktorech: na teplotě, srážkách, na zatížení keře, na odrůdě i na správném hnojení. Některé z uvedených faktorů můžeme ovlivňovat snadno a průběžně, zatímco jiné, například teplotu nebo výběr odrůdy, pouze při zakládání vinice.
A co bychom v době prodlužovacího růstu měli dělat?
Pokračovat v zelených pracích. Ale nejprve bych se chtěla maličko vrátit k vylamování letorostů, kterým jsme se zabývali minule. Řekla jsem, že letorosty ze spících oček se především na kmeni většinou odstraňují. Je
Tato krásná dekorativní liána pochází z tropických lesů jihovýchodní Asie. Je jednou z nejvíce rozvětvených a vytrvalých pokojových rostlin. Rozměry šplhavice mohou dosahovat až 10 metrů. Je to nenáročná stínomilná rostlina, kterou musíme před přímým sluncem spolehlivě ochránit. V zimě je nutné chránit ji před příliš studeným vzduchem. Teplota v zimě nesmí klesnout pod 15 °C. Prochladnutí listů zabráníme tím, že je zakrýváme, jinak „malátní“ a může nastat také zahnívání stonků. Rostlina nemá ráda intenzivní zálivku, substrát mezi zálivkami musí zlehka proschnout. Má ráda postřik, jindy také omývání listů vlažnou vodou. Při přebytečné zálivce listy žloutnou a opadávají, stonky hynou. Rozmnožuje se stonkovými rouby ve vodě. Rostlina špatně snáší přesazování.
Botanický název: Epipremnum pinnatum 'Aureum'
Umístění: světlo, stín i polostín
Zálivka: lehce zalévat, od března do srpna týdně přihnojovat
Množení: vrcholovými nebo stonkovými řízky
Půdní podklad: směs zeminy z listové hlíny, rašeliny, písku (v poměru 1 : 1 : 1)
Přihnojování: na jaře a v létě, a to jednou až dvakrát měsíčně
Scindapsus – foto
Zde několik fotografií, které zachycují scindapsus.
Réva vinná je popínavá dřevnatá liána, pnoucí se po oporách, k nimž se přichycuje pomocí úponků. Kulturní formy se pěstují na vinicích. Jsou světlomilné a vyžadují teplé, dobře propustné půdy, které jsou bohaté na živiny. Svahovité pozemky mají pro pěstování révy vinné význam na jaře a na podzim jako ochrana proti mrazům. Rovinaté pozemky nejsou pro produkci kvalitních vín příznivé. Expozice ke světovým stranám ovlivňují příjem slunečního záření. Pro pěstování jsou nejvhodnější jihovýchodní, jižní a jihozápadní expozice. Absolutně nevhodné pro pěstování jsou severní expozice. Réva se využívá i jako koření v kombinaci s malým množstvím vína k dochucování drůbeže, zvěřiny a masa vůbec. Z révy se vyrábí kvasný vinný ocet, vhodný do jarních salátů, a oblíbené hrozinky či sultánky.
Při osazení balkonu nebo terasy záleží na vkusu, na tom, jaké barvy nám vyhovují, zda nenápadné, či spíše pestré květy, a také, v kterém patře bydlíme. Ne všechny popínavky snášejí větrné prostředí a ne vždy jsou sousedé nadšeni liánami, které k nim šplhají z našeho zeleného království. Důležitým kritériem pro výběr rostlin je poloha balkonu. Jižní, po celý den osluněná strana bude náročná na zálivku a prudký severák také žádnou rostlinu nepotěší, tím méně popínavou. Bereme v úvahu i velikost, do jaké zeleň doroste.
Povíjnice nachová
Má latinský název Ipomoea purpurea a dorůstá až do výšky 3 m. Listy jsou řapíkaté, srdčité a zelené barvy. Květ je nálevkovitá výrazná koruna modrofialové, růžové, červené a bílé barvy. Povíjnice kvete v červenci až září. Plody jsou tobolky. Pěstuje se jako letnička. Stonek má chlupatý, ovíjivý, až 3 metry dlouhý. Půda by měla být propustná a výživná. Povíjnice se hodí na prosvětlené balkony, nesnáší trvalý polostín, protože potom nekvete a špatně roste. Pokud ji pěstujete v nádobě, bude potřebovat vlhkou půdu, jinak přemokření a vytrvalé deště nesnáší.
Lichořeřišnice větší
Má latinský název Tropaeolum majus. Jde o popínavou rostlinu dorůstající téměř do výšky 3 m. Pěstuje se jako letnička. Listy jsou řapíkaté, terčovité, lesklé, dužnaté, mají zelenou barvu. Lichořeřišnice kvete v červnu až září, květ je pěticípá koruna s výraznou ostruhou růžové, červené, žluté a oranžové barvy. Některé kultivary mají listy panašované. Lichořeřišnice se pěstuje jako popínavá či převislá liána. Celá rostlina je dužnatá a léčivá. Má protizánětlivé účinky a dokáže léčit záněty močových cest. Půda by měla být propustná a výživná. Rostlina vyžaduje plné slunce.
Hrachor vonný
Má latinský název Lathyrus odoratus a dorůstá obvykle až do výšky 3 m. Hrachor je jihoevropská letnička, která se pne po konstrukcích, plotech a oporách. Na křídlatém stonku vyrůstají trojčetné listy a úponky. Z paždí listů vybíhá stonek, na jehož konci je hrozen motýlovitých květů, které jsou v barvě bílé, růžové fialové a červené. Celá rostlina je chlupatá. Někdy se květy používají k řezu, mají ale velmi krátkou trvanlivost. Plody tvoří lusky. Půda by měla být propustná a výživná. Rostlina vyžaduje plné slunce.
Schizandra má ve své domovině nezastupitelnou roli jako léčivá rostlina. Ze sušených (a také z čerstvých) listů se připravuje posilující čaj, z plodů pak marmelády a kompoty. Případně se plody mrazí, suší a použijí na nálevy nebo k výrobě kapek a tinktur či domácího vína.
Celá rostlina obsahuje vysoké množství vitaminů C, A, E a prvků důležitých pro lidský organismus, například vápník, železo, draslík, síru nebo sodík a další prvky. Pro výrobu kapek se semena schizandry nakládají do lihu nebo sedmdesátiprocentního alkoholu.
Pro schizandru vyberte místo světlé s propustnou zemí a zbudujte jí oporu. Liána se kolem ní bude v příznivých podmínkách obtáčet až do výšky deseti metrů. Většinou však u nás dorůstá do šesti metrů a počítejte s tím, že první tři roky roste velmi pomalu.
Před výsadbou dejte pod kořeny zásobu dobrého kompostu či zahradní zeminy – klanopraška koření poměrně mělce a nevyužije zásoby z hlubší půdy. Proto je potřebné i každoroční přihnojování ledkem amonným nebo superfosfátem.
Jak má nadzemní část rostliny ráda světlo, tak si mělce umístěné kořeny libují v zastínění. Stačí je pokrýt posekanou trávou, drcenou kůrou a na zimu můžete přidat mladším rostlinám i chvojí proti promrznutí půdy.
Rostlina začíná kvést nenápadnými voňavými růžově bělavými květy po polovině května (v chladnějších oblastech v červnu), plody dozrávají v průběhu měsíce srpna či v září. Bobule jsou poměrně velké, tmavě červené, někdy svraskalé, což není na závadu.
Sicana odorifera Casabanana – muškátová okurka – je rychle rostoucí vytrvalá liána pocházející ze Střední Ameriky, která zde dorůstá až délky 15 m. Má velmi chutné aromatické plody tvarově připomínající okurky, je porostlá chlupatými dlanitě laločnatými listy o velikosti až 30 cm. Není mrazuvzdorná. Ve vytápěných sklenících ji lze pěstovat jako trvalku, kvete druhým rokem. Plody jedinečné osvěžující chuti jsou vhodné jak k přímé konzumaci, na výrobu džemů, do ovocných salátů, polévky, na pečení, tak i do nápojů, na ovocná želé a jiné dezerty. Nezralé plody se vaří stejně jako zelenina.
Tato rostlina náleží mezi tykve, které mají svůj původ v Americe a patří mezi nejstarší užitkové rostliny. V Evropě zdomácněly krátce po objevení Ameriky a odtud se dostaly i do Asie. Pro lepší orientaci se tykve rozdělují do čtyř skupin: obecné, velkoplodé, muškátové a fíkolisté. Tato tykev patří mezi muškátové.
Dipladenia se odborně nazývá Mandevilla splendens, ale velmi často slýcháváme spíše její synonymum Dipladenia, případně Sundevilla. Český název pro tuto rostlinu je chilský jasmín nebo brazilský jasmín.
Mandevilla upoutá pěstitele na první pohled – prodává se obvykle vyvazovaná k opoře a se svými velkými, sytě zelenými lesklými listy vypadá velmi svěže. Vejčité listy rostou na stonku vždy po dvou.
Naštěstí už není problém koupit rozkvetlé rostliny také v našich zahradnických centrech, často najdete v nabídce nejen druh Mandevilla splendens, ale i Mandevilla sanderi nebo Mandevilla amoena. Pokud budete mít štěstí, můžete si vybrat květy i v jiných barvách. Působivé jsou odstíny růžové a červené, občas však bývá k mání i mandevila se žlutými či bílými květy – Mandevilla amoena.
Trubkovité zvonky květů mají průměr od pěti do deseti centimetrů, objevují se od léta do podzimu a nesou bílou, růžovou nebo purpurovou barvu. Jícen květu je obvykle žlutý. Velmi pohledné jsou i lesklé tuhé listy dosahující až dvaceti centimetrů v průměru.
Mandevila je bujně rostoucí liána (popínavá rostlina) a dokáže za léto vyrůst do třímetrové výše. To znamená, že potřebuje pravidelný přísun živin a přiměřený prostor pro kořenový systém. Před umístěním na stanoviště ji můžete přesadit do nádoby o něco větší, než v jaké jste ji koupili. Na dno dejte dobrou drenáž a zeminu buď pro balkonové rostliny, nebo směs ze tří dílů rašeliny a jednoho dílu pařeništní zeminy.
Pravidelné přihnojování mandevile svědčí, vybuduje si pak mohutný kořenový bal a silné, bohatě kvetoucí nadzemní výhony. Vhodná jsou tekutá hnojiva s vyšším obsahem fosforu či plná tekutá hnojiva pro balkónové rostliny. Jakmile se i při této péči zastaví růst nebo rostlina málo kvete, potřebuje přesadit.
Mandevila dobře snáší polostín – má ho raději než celodenní plné slunce, které jí poškozuje a deformuje listy. Vítr není pro pnoucí rostliny nikdy moc dobrým návštěvníkem, dokáže je vmžiku polámat nebo potrhat květy a listy, najděte proto rostlině chráněnou polohu.
Vysoké teploty snáší mandevila celkem bez problémů, stejně tak i sucho (ovšem ne dlouhodobé) – většinou reaguje jen zpomalením růstu a menší násadou květů. Po návratu k normálním podmínkám (teploty kolem dvaceti stupňů a pravidelná zálivka) pokračuje rostlina v růstu i kvetení.
Pro mandevilu představují ideální nádobu k pěstování velké a hlubší samozavlažovací květináče. Nezáleží na jejich tvaru (zda kulaté, či hranaté), důležité je, aby měly kořeny stále možnost čerpat závlahu a živiny, pak mandevila roste přímo před očima. Nezapomeňte do nádoby zapustit oporu, pokud chcete mandevilu pěstovat jako pnoucí. Jinak můž
Stonky této rostliny dorůstají více než 3 metrů, je-li o ně dobře pečováno, a tak potřebují neustálou oporu. Květina většinou roste ovinuta do věnce (odtud její český název). Kvete nejčastěji v létě, a to po několik týdnů. Její sněhobílé voskovité květy nádherně voní. Na dlouhých stoncích nese lesklé tmavě zelené kožovité listy.
Pro Stephanotis (Stephanotis floribunda) čili věncovec jsou charakteristické silně vonné bělostné květy ve tvaru hvězdiček, velmi podobné květům jasmínu. Však Angličané mu podle toho také začali říkat madagaskarský jasmín. Stephanotis je totiž rostlina původem z Madagaskaru. Můžete se však setkat i s označením Marsdenia floribunda, které patří téže květině. Věncovec by se dal označit také za květinu nevěst, neboť velmi často jsou to právě jeho květy, které zdobí svatební kytice.
Něžný Stephanotis je stejně jako vonné gardénie velice choulostivý na změnu stanoviště. Stačí, když ho při mytí oken nepostavíme na původní stanoviště a v téže pozici ve směru ke slunci, a rostlina velmi záhy zareaguje odpadáváním poupat. Pomoc je však v tomto případě jednoduchá. Je-li nutné květináčem hýbat, označíme si přesně předem jeho pozici značkou na květináči.
Věncovec je liána dlouhá 2,5–6 m, se vstřícnými řapíkatými listy. Jeho kožovité oválné, leskle tmavozelené a až 9 centimetrů dlouhé listy mají krátké řapíky, jsou stálezelené a podobají se listům fíkovníku pryžodárného. Mají výraznou světlou centrální žilku. Kvete v červnu až v září. Něžné bílé trubkovité květy na sebe poutají pozornost již z dálky svou čarovnou vůní. Vejčité kališní lístky jsou odstálé. Květenství vypadá jako dlouhá bílá korunní trubka květů s pěti korunními cípy, květy jsou široké do 3 cm, dlouhé do 5 cm. Zralé měchýřky obsahují jemná a křehká vlákna.
