LIDSKÁ je téma, které bylo inspirací k napsání tohoto článku. Blecha je nepříjemný a hbitý parazit napadající teplokrevné živočichy. Tento bezkřídlý hmyz se v srsti pohybuje pomocí tří párů silných končetin, přičemž díky třetímu, uzpůsobenému ke skákání, dokáže překonat značnou vzdálenost.
Blechy na člověku
Blecha lidská navzdory svému názvu žije a saje nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na ostatních domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Člověk bývá blechami napaden pouze výjimečně, a to především v návaznosti na kontakt se zablešeným zvířetem. Lidská medicína pulicosis (latinský medicínský termín pro zablešení člověka) nepovažuje díky téměř neexistujícímu výskytu blech u lidí za velký problém. Lékařské repetitorium nemá ve svém obsáhlém rejstříku heslo pulicosis vůbec uvedeno. Nepříjemné je snad jen bleší kousnutí. Na kůži poštípaného člověka se objeví typický svědivý či pálivý zarudlý pupenec, který však za několik hodin samovolně mizí. Citlivější lidé mohou na bleší poštípání zareagovat bouřlivější alergickou reakcí kůže, podobně jako při kousnutí kterýmkoliv jiným bodavěsavým hmyzem. Nedisciplinovaní pacienti si další problém přivodí nadměrným škrábáním a následným infekčním zánětem kůže svědivého místa. Zde by měly pomoci časté koupele.
Blecha obecná neboli lidská (Pulex irritans) byla v Česku i v Evropě v období mezi 14.–19. stoletím nejrozšířenějším a nejtypičtějším lidským parazitem. Nyní je více rozšířeným druhem blecha psí či blecha kočičí, které ale také mohou napadat člověka. Blecha na člověku je významným ektoparazitickým přenašečem nemocí.
Blecha obecná je bezkřídlý hmyz hnědé až černé barvy (přesné zbarvení závisí na složení potravy), ze stran je zploštělá a tvořená články, které se směrem ke koncové části těla zvětšují a překrývají. Články jsou sklerotizované a porostlé brvami, které také směřují k zádi, čímž je usnadněn pohyb srstí hostitele. Záď je složena z 10 článků, z nichž 3 poslední slouží k rozmnožování. Blecha má tři páry nohou, dva páry (zadní a střední) jsou skákavé. Blechy dokážou vyvinout dostatečnou sílu pro velmi dlouhé skoky, což je způsobeno dobře vyvinutými stehny a kyčlemi a zároveň speciálními strukturami uvnitř nohy (resilin). Jsou velké od 2 do 8 mm a umí skočit do vzdálenosti asi 35 cm při výšce skoku 20 cm. Na jejich chodidlech se nacházejí 2 drápy, které slouží k přidržování se na hostiteli. Oči blechy jsou málo vyvinuté a reagují spíše jen na intenzitu světelných podnětů. Na hlavě se dále nachází kyjovitá tykadla a bodavě-sací ústní ústrojí. To je tvořeno bodcem, který je vybaven žlábkem, a za pomoci maxill jím blecha saje krev. Dále můžeme na hlavě najít pysková a čelistní makadla, která mají bodec ochraňovat. Blecha dokáže vypít až 15x větší množství krve, než je její velikost. Od jiných druhů blech se blecha obecná odlišuje absencí ktenidií (ctenidium) na hlavě a chybějícím hřebenem na hlavě a předhrudí.
Kuna patří mezi lasicovité šelmy a žije téměř na celém území Evropy. Na území České republiky žijí dva druhy kuny, a to lesní a skalní. Rozeznat je můžeme především díky jejich náprsence. U kuny lesní je tato náprsenka zbarvena dožluta a nesahá až do oblasti předních končetin, zatímco u kuny skalní je náprsenka bílá a do oblasti končetin zasahuje. Kuna lesní má na tlapkách srst, což je dobře rozpoznatelné ve stopě.
Kuna lesní má latinský název Martes martes a lidově se jí říká také pelešnice, medovka nebo větevnice. Kuna skalní má latinský název Martes foina a lidově se nazývá skalnice.
Kuna lesní
Její váha se pohybuje mezi 0,8 až 1,6 kg. Vzhledově jsou samice od samců prakticky k nerozeznání, liší se však svou velikostí. Samci dosahují běžně velikosti mezi 48 a 53 centimetry délky. Samice jsou menší a jejich délka se pohybuje mezi 40 a 45 centimetry. Zhruba polovinu celkové délky tvoří dlouhý, bohatě ochlupený ocas. Z profilu vypadá kuna, jako by se hrbila. Barva těla je tmavě hnědá až téměř černá, přičemž mnohdy tmavě hnědě zbarvené tělo přechází do černohnědého ocasu a končetin. Na krku a horní části hrudníku má žlutě a někdy až oranžově zbarvenou náprsenku. Dobrým rozpoznávacím znakem je rovněž velikost ušních boltců, která je větší, než ta kterou můžeme pozorovat u ostatních zástupců tohoto druhu. Uši mají světlý lem. Pro lepší představu o vzhledu této šelmičky se můžete podívat na foto.
Jedná se o nočního tvora, kterého je možné běžně pozorovat jen za soumraku, kdy se vydává na lov, nebo naopak za úsvitu, kdy se z lovu vrací. Během dne je povětšinou neaktivní a tento čas tráví v dutinách stromů, hnízdech ptáků a veverek nebo ve vyhloubených doupatech. Tento druh kuny vyhledává především zalesněné oblasti, které mu poskytují dostatek kořisti. Do jeho jídelníčku patří hlavně veverky, menší ptáci, hlodavci a hmyz. Konzumuje však také vejce, různé ovoce, bobule či med. Kuna se bojí zvířat větších, než je ona sama. Pokud tedy kuna například zavítá do kurníku a zabije tam slepici, jedná v jakési sebeobraně a nepřišla tam cíleně lovit. Při lovu využívá především vynikajícího zraku a sluchu a také své neskutečné mrštnosti, která jí umožňuje skákat až 4 metry daleko. Sama je pak lovena velkými dravými ptáky, liškami nebo vlky. Kuny žijí během velké části roku samotářským způsobem života, a to na poměrně velkých teritoriích (až tisíc hektarů), která si značkují jednak trusem, ale také výměšky pachových, análních a břišních žláz.
Páření kuny lesní probíhá každoročně v období léta, a to konkrétně v červenci a srpnu. Během této doby je zvykem, že mezi sebou samci svádějí boje. Březost samic
Na výrobu umělé krve se dá použít i bramborový škrob, který se jmenuje Solamyl. Není však na výrobu umělé krve tak vhodný jako kukuřičný sirup. U směsi se Solamylem krev drží lépe na kůži, nestéká, ale jde po manipulaci velmi špatně smýt z rukou.
Ingredience: Na přípravu 250 ml umělé krve budeme potřebovat 250 ml vody (pokud chcete hodně realistickou krev, použijte vlažnou nebo 36 až 37 °C teplou vodu), 1 pytlík potravinářského barviva, stačí i půl (jahodově červené, ne malinově červenou, ta je spíš růžová), a Solamyl.
Postup: Do nádoby, v níž budeme připravovat umělou krev, nalejeme vodu. Přidáme škrob a barvivo. Škrobu dejte maximálně 2 lžičky nebo se vám nerozpustí a zůstane na dně bílá sedlina. Pozor si dejte i při vsypávání barviva. Bude stačit maximálně půl sáčku na 250 ml vody. Uvědomte si, že sáček jahodově červené obarví až 6 kg materiálu. Vše je potřeba důkladně rozmíchat, aby nevznikly hrudky. Umělá krev se nesráží jako lidská nebo zvířecí, proto ji můžete mít v láhvi klidně celý den (noc) a nic se s ní nestane. Pozor, umělá krev sice vypadá lépe než pravá, ale barví mnohem více než originál. Pokud tedy budete chtít cákat krev, buďte opatrní, protože se poměrně špatně pere, barví i kůži a zuby, při styku s kontaktní čočkou může dojít k jejímu zbarvení do růžova.
Již na metru čtverečním můžete při optimálním osazení vypěstovat dostatek bylinek pro běžné užívání. Pokud máte prostoru více, založení zahrádky může být druhově bohatší a přebytky ze sklizně můžete uchovat na zimu. Čím více slunečních paprsků bylinkám dopřejete, tím voňavější budou. Menší skupině pěstovaných bylinek pak svědčí místo polostinné či stinné (máta, petržel, čechřice a jiné). Jednoletky, jako je bazalka, jsou rovněž náročnější na vláhu. Bylinky potřebují dobře propustnou zeminu. Ideální je mírný sklon či modelace bylinkové zahrádky, přičemž je třeba ji orientovat na jih či východ. Postačí však i slunné místo na rovině. Proti větru bylinky nejlépe ochráníte nízkým živým plůtkem, proplétanými větvemi nebo osázením vyššími odolnými bylinkami, jako je levandule či šanta. Zastřiháváním získají bylinky kompaktní tvar, také je mohou doplnit půdopokryvné bylinky. Vyšlechtěna je i řada vysloveně ozdobných odrůd, které si zachovávají chuťové vlastnosti i vůni.
Bylinkovou zahrádku je možné uspořádat nejrůznějším způsobem. V minulosti vzniklo mnoho stylů bylinkových zahrad a lidská fantazie a tvořivost jejich podoby stále rozvíjejí.
Styl formální – jednotlivé úseky v podobě čtverců, polokruhů a jiných tvarů odděluje tvarovaný živý plůtek například ze zimostrázu. Nebo je bylinková zahrádka uspořádaná do obrazce, například do spirály.
Přírodní styl – zvlněná cestička se vine mezi polštáři voňavých bylin a místo proti větru chrání například plůtek z jemné šanty kočičí nebo treláž s popínavými rostlinami.
Nižší bylinky vysazujeme či vyséváme dopředu, vyšší na pozadí. Na cestičky i jako jednotlivé nášlapné plochy jsou ideální ploché kameny, ty usnadňují péči i sklizeň a přispívají k akumulaci blahodárného tepla, které bylinkám svědčí a také je přiměje k uvolňování vonných silic. Bylinkovou zahrádku může doplnit i zahradní jezírko a u něj stinný kout pro vlhkomilné druhy bylin. Rozhodně by zde neměla chybět lavička či zahradní křeslo pro posezení, aby bylo možné si voňavou pohodu v klidu vychutnat.
Červotoč je velmi zákeřný hmyz, kterému zachutná snad vše, v čem je alespoň kousek dřeva. Může jít o zahradní nábytek, dřevěné balkony, parapety, interiérový nábytek, trámy či celé stavby. Nebezpeční nejsou jen dospělí jedinci, ale především larvy, které se dřevem prokousávají skrz naskrz až do slabé vrstvy pod povrchem. Postupně tak dřevo rozruší natolik, že se z něj stane drolící se „perník“. Na povrchu se však objevují jen takzvané výletové chodbičky, které prokousal již dospělý hmyz. Jakmile se tyto otvory objeví, znamená to, že byla destrukce materiálu dokončena. Skutečný rozsah poškození dřeva však není na první pohled patrný.
Červotoči jsou malí či středně velcí brouci s protáhlým válcovitým a svrchu zploštělým tělem. Mají 8- až 11článková tykadla a tmavohnědé nebo načervenalé zbarvení těla. Larvy jsou bílé a srpovitě ohnuté. Téměř všichni dřevokazní červotoči se řadí do podčeledi Anobiidae, která se dále dělí na 8 rodů a ty následně na několik desítek druhů. K těm nejčastějším druhům u nás řadíme červotoče proužkovaného a umrlčího. Jednotlivé druhy se mohou lišit podle toho, jestli napadají čerstvé, nebo už zabudované dřevo, zda dávají přednost jehličnanům, či ovocným stromům. Dřevokazný hmyz potřebuje k životu dřevo o vlhkosti nejméně 10 % a nejvíce 80 %.
Brouci se po vylíhnutí z kukly dokážou prokousat vším možným, dokonce i obaly potravin z papíru, plastu či hliníkovou fólií. Dospělý brouk nepřijímá potravu, škodí jen larva, která se živí všemi produkty, které obsahují škroby. Konkrétně to znamená, že larvy požírají staré pečivo, nudle, rýži, těstoviny, sušenky, polévkové kostky, psí suchary, papír, sušené rostliny, kůži a podobně. Larva vydrží hladovět až 8 dnů, zatímco dospělý brouk potravu nepřijímá vůbec. Některé druhy červotočů požírají dřevo, ale nikoliv čerstvé, nýbrž dřevo zabudované ve stavbě již několik let. Usídlují se na střešních trámech, v podlahových prknech, požírají konce trámů v místě uložení do venkovních stěn. Nejvíce napadají dřevo, které je vystaveno silným mrazům.
Červotoč pronikavý
Červotoč pronikavý je 2,5 až 5 mm dlouhý hnědý až tmavohnědý brouk. K hromadnému rojení brouků dochází v dubnu až červenci. Brouci jsou patrioti, většina z nich zůstává na místě, kde se vylíhli, nebo alespoň poblíž. Samička brouka klade obvykle do starých výletových otvorů, štěrbin ve dřevě, nebo na rovný, ale drsný povrch asi kolem čtyřiceti vajíček.
Patří k obávaným škůdcům veškerého zpracovaného dřeva. Brouci se objevují v létě, samičky kladou do míst, kde se vyvinula předchozí generace. Mimo lidská obydlí se vyvíjí v suchém jehličnatém i listnatém dřevě.
Štěnice patří mezi ploštice. A skutečně jsou ploché natolik, že jsou schopné se ukrýt i v těch nejmenších škvírkách postele, za obrazy nebo v elektrických zásuvkách. Ve dne spí, v noci pijí krev teplokrevným živočichům.
Štěnice si může přivézt kdokoliv odkudkoliv. Domů vám je může zavléct i návštěva. To, že se pohybujete pouze v čistém prostředí a v civilizovaném světě, nehraje roli. Existuje domněnka, že se štěnice po zeměkouli, respektive po rovnoběžkách pohybují v jakýchsi vlnách, které mohou trvat i několik desetiletí. Ve střední Evropě byli tito parazité rozšířeni mezi oběma válkami, nyní se objevují znovu, takže na tom možná něco bude. Stačí, abyste si například z dovolené či služební cesty přivezli v kufru jednu jedinou samičku. Ta dokáže naklást až pět vajíček denně, ze kterých se zhruba po týdnu vylíhnou larvy dospívající asi měsíc až dva. A máte na problém zaděláno. S čistotou příbytku to nemá nic společného, štěnice totiž zajímá výhradně lidská krev, respektive krev teplokrevných živočichů, která je pro ně jediným zdrojem potravy. Štěnice navíc s oblibou migrují, takže neušetří žádnou místnost v bytě. Většinou je nutno počítat i s tím, že se vydají také k sousedům. Proto je velmi obtížné se jich skutečně spolehlivě zbavit a vyžaduje to součinnost všech zúčastněných stran.
Ve dne štěnici nepotkáme, je to noční hmyz. Zato ona si vás v posteli najde spolehlivě. Štěnice se orientují chemotakticky – nejenže cítí vaši tělesnou teplotu, jsou schopny se v prostoru orientovat i podle vydechovaného oxidu uhličitého. Týdny i měsíce se můžete domnívat, že vám zarudlá svědivá místa po těle způsobují komáři. Vzhledem k nočnímu životu štěnic a téměř bezbolestnému bodnutí není důvod, abyste je během spánku nachytali při činu. Nepříjemné je, že bodnutí od štěnice může výrazně svědit, což člověka nutí ke škrábání postiženého místa. Potom není problém, aby se do otevřených ran dostala infekce, a z banálního bodnutí se stane problém. Je popsána řada případů, kdy bodnutí od štěnic lékaři léčili jako ekzém. Už proto, že málokdo má u nás osobní zkušenost s tím, jak bodnutí od štěnice vlastně vypadá. U citlivějších jedinců může bodnutí štěnice vyvolat i otoky či alergii. Jedinou výhodou tohoto parazita je, že by neměl přenášet žádné nemoci. U nás sice parazitují štěnice například i na ptácích, netopýrech nebo holubech, ale zatím skutečně nebylo prokázáno, že bychom se od štěnic měli obávat přenosu chorob. Štěnice se vyznačují i typickým zápachem, ale ten je cítit, jen když je štěnic hodně pohromadě. Objevit můžete i vajíčka, zbytečky kůží po svlékání nebo trus, a to většinou
Zoologové krevety řadí mezi korýše, podobně jako langusty či kraby. Obvykle mají pět párů takzvaných kráčivých nohou a na naší planetě patří ke starousedlíkům – žijí tu už více než 200 milionů let. Taky jsou to poměrně dlouhověcí tvorové, pokud se jim podaří vyhnout se všem rybářským lodím, které jim během života zkříží cestu, mohou se údajně dožít i sta let.
Dělení krevet je jednoduché, je totiž podle místa výskytu, a tak se rozlišují krevety teplomilné a ty, které mají raději vodu studenou. Teplomilné jsou podstatně větší než ty žijící ve studených severních mořích, například při pobřeží Aljašky, Grónska nebo Islandu, mohou mít až 20 centimetrů. Pro Evropany jsou krevety ze severních moří vhodnější i z hlediska transportu, je to sem blíž než z Thajska, Číny nebo Brazílie, odkud pochází většina velkých teplomilných druhů. V Thajsku je kreveta zkažená pomalu už ve chvíli, kdy se vytáhne z vody, v Grónsku, kde je sotva pár stupňů nad nulou, tento problém nehrozí. Asi polovina světové produkce krevet dnes pochází z umělých chovů. V teplých měsících se obvykle mořští živočichové rozmnožují. V té době se takzvané dary moře také podávají, ale jen omezeně, protože s rostoucími teplotami roste i riziko, že podlehnou zkáze dřív, než se dostanou na talíř.
Wikipedie uvádí, že krevety jsou loveny jako lidská potrava. Řada druhů krevet je však je chována v akváriích a byly z nich vyšlechtěny různobarevné okrasné varianty. Krevety chované v akváriích lze podle způsobu života rozdělit do tří hlavních skupin: trpasličí, filtrující a dravé. V akváriu by neměly být společně chované druhy náležející ke stejnému rodu, protože pak hrozí nežádoucí křížení (hybridizace).
Blecha lidská se množí velice rychle, zvláště v letních měsících, a tak záhy dochází přímo k invazi blech. Na domácnost a sklep je samozřejmě nejúčinnější pozvat si specializovanou firmu, která provádí dezinfekci, dezinsekci a deratizaci, je ale také možné zkusit vyřešit situaci „svépomocí“. Jako nejlepší se jeví přípravek BioKill (je k dispozici velké pětilitrové balení), viz výše. Je vyzkoušený, neničí tkaniny ani barvy, takže není problém postříkat koberce, sedačku a prostory ve sklepě. V domácnosti může ublížit pouze rybičkám v akváriu, tam tedy nestříkat. Napoprvé je vhodné postřik opakovat po týdnu, pak několikrát po čtrnácti dnech. Věci ze sklepa je dobré spálit.
Před profesionálním zásahem je potřeba provést důkladný úklid, to znamená vytřít, vyluxovat, a to i sedací soupravu, pelíšky zvířat a podobně. Sáček poté vyhodit a podezřelé oblečení a lůžkoviny vyprat na 60 °C.
Profesionální zásah probíhá v bezpečné celoplošné aplikaci nezapáchajícího přípravku na podlahovou plochu domácnosti. Doporučuje se ošetření domácnosti dvěma zásahy v rozmezí 14 dnů z důvodu inkubace nové generace blech z nakladených vajíček.
Po zásahu se doporučuje ošetřené podlahové plochy nevytírat, protože přípravek působí i v suchém stavu několik dnů po zásahu.
Když se zamoření tímto hmyzem někdo snaží řešit svépomocí, bývá neúspěch způsoben většinou tím, že v běžných přípravcích nemusí být dostatečná koncentrace účinné látky, a navíc je zapotřebí použít profesionální aplikační techniku, která se dostane i na nepřístupná místa. A obvykle se musí zásah i opakovat.
