V posledních letech se do středu zájmu dostávají bezespáré jednolité povrchy ve formě stěrek a tenkovrstvých litých podlah. Jde o velmi jemné, předem připravené směsi, které mohou svým vzhledem (barvou, strukturou i úmyslnými nerovnostmi) připomínat beton, nebo mohou naopak tvořit hladký, jednolitý a třeba i výrazně barevný nebo lesklý povrch.
Litá podlaha z pryskyřice
Nejznámější jsou lité podlahy na bázi epoxidových pryskyřic, které se nanášejí na hotovou betonovou podlahu. Protože jsou velmi tenké (do 5 mm), musí být podklad hladký a rovný, nelze je tedy použít jako vyrovnávací vrstvu. Jsou příjemné na dotek a výborně izolují. Podle použitých druhů pryskyřic se vyznačují různými vlastnostmi. K nejdůležitějším patří odolnost vůči chemikáliím, tvrdost, dobrá otěruvzdornost, dlouhá životnost. Mohou mít protiskluzovou úpravu, kterou vytvoří malé křemičité částice přimíchávané do pryskyřice. Přidá-li se do směsi antistatické vlákno, vzniká podlaha s antistatickými vlastnostmi. Podlahy na bázi epoxidových pryskyřic vytvoří dokonalou rovinu a není nutné je dál povrchově upravovat. Dají se tónovat, čímž je možné dosáhnout atraktivního barevného sladění se zbytkem interiéru. Odolávají i velkému zatížení, nevyžadují takřka žádnou údržbu, snadno se čistí omýváním a jejich předností je i to, že se na nich netvoří plísně a nedrží bakterie.
Na bázi epoxidů se vyrábějí také dvousložkové a třísložkové materiály metalakrylát a metalmetakrylát, které rovněž patří do skupiny umělých pryskyřic.
Pryskyřice se dá různě tónovat, vytvořit můžeme zajímavé barevné obrazce a fantasticky vypadají i průhledné efekty. Podlaha může být samozřejmě i jednobarevná, a pokud jde o výběr odstínu, nejsou zde žádné limity. Podlahy mohou být lesklé, nebo matné.
Kam se hodí
Pryskyřicová podlaha působí velmi vzdušně. Je vysoká pouhých 5 mm, zároveň ale dobře vede teplo. Proto se dává i tam, kde je podlahové vytápění.
Pryskyřicové podlahy se hodí do obytných i komerčních prostor, ale pouze do míst, kde nedochází k nadměrnému zatížení, jako je například pojezd aut.
Podle druhu pojiva lze stěrky rozdělit na dva základní druhy. Jedním z nich jsou epoxidové a polyuretanové stěrky (pojivem jsou polyuretanové a epoxidové pryskyřice), druhým pak stěrky cementové (pojivem je cement). Současný trh nabízí několik směsí a systémů od různých výrobců, díky nimž lze vytvářet co do vlastností i vzhledu různé povrchy.
Mluvíme-li o výše zmíněných stěrkách v koupelně, bavíme se o finálním povrchu. Dávejte si pozor a nezaměňujte je se stěrkami, které se používají například jako podkladní vyrovnávací vrstva podlahy nebo jako vrstva hydroizolační. Stěrkové, potažmo lité podlahy se vylívají v tenkých vrstvách (několik milimetrů) na připravený pevný, rovný a suchý, nejčastěji betonový nebo anhydritový podklad, kde se samy rozlijí do dokonalé roviny (jsou samonivelační). Na stěny (na omítky, sádrokarton, beton) se stěrka natahuje nebo natírá i v několika vrstvách. Následně se obvykle uhlazuje a nechává pořádně vyschnout. Vzhledem k náročnosti provedení je nutné realizaci svěřit odborné firmě s dostatečnými zkušenostmi. Správně provedené a navržené povrchy jsou nenáročné na údržbu a jsou velmi vhodné pro podlahy s podlahovým vytápěním. Každý z výrobců má svá doporučení pro úpravu podkladu, údržbu i případnou dilataci.
U všech druhů stěrek můžete vybírat ze široké škály barev. Podlaha nemusí být jen jednobarevná. Lze na ní vytvářet ornamenty, vzory, nápisy. Ačkoliv jde o povrch jednolitý, bezespárý mají i tyto materiály své meze a musí se tedy po určitých celcích dilatovat. Předejde se tak jejich prasknutí vlivem tepelné roztažnosti. V rámci běžné velikosti koupelny se dilatace většinou neprojeví. Počítejte ale s tím, že pokud bude podlaha pokračovat do dalších místností, budou se dilatační spáry objevovat například v místech dveří.
Životnost všech druhů stěrek odpovídá životnosti celé stavby. Stejně jako u všech materiálů je ale třeba počítat s přirozeným stárnutím a opotřebováním. Údržba je v případě epoxidových a polyuretanových povrchů (včetně cementových stěrek uzavřených laky) jednoduchá. Lze je čistit běžnými prostředky. V případě olejovaného nebo voskovaného povrchu se musí tato vrstva čas od času obnovovat. Takový povrch také není odolný vůči agresivním chemickým prostředkům.
Díky dobré tepelné vodivosti jsou stěrky primárně vhodným materiálem pro podlahové topení. Záleží však na složení a způsobu aplikace konkrétního výrobku. Vždy se proto o vhodnosti použití poraďte s dodavatelem. Díky své pružnosti by neměla mít s podlahovým vytápěním žádný problém stěrka polyuretanová.
Kadidlo je i jednou z nejstarších vůní. Je známo již více než 5000 let, kdy se objevilo na Arabském poloostrově a v severní Africe, kde mělo hodnotu zlata.
Kadidlo je vonná pryskyřice, která se získává ze stromu kadidlovníku (Boswellia). V kombinaci s myrhou a balzámem vydává při pálení kořeněnou vůni. Existují čtyři hlavní druhy pryskyřice a každý druh se liší dobou sklizně.
Kadidlo se získává odsekáváním kůry stromů, při němž vytéká ze stromu pryskyřice, která pak tvrdne. Tato ztvrdlá pryskyřice nápadně připomíná slzu – a podle ní také nese své jméno. Existuje několik druhů a odrůd kadidlovníků, které se od sebe vždy mírně liší. Vliv na rozdílnost pryskyřice má jak půda, tak i klima.
Kadidlovník je divoký strom, který se dokáže uchytit i na tak neobvyklých místech, jako jsou například skály. Stromy začnou produkovat pryskyřici až za osm deset let. Sklizeň pryskyřice se provádí dvakrát až třikrát ročně. Nejkvalitnější je ta, která má v sobě vysoký obsah terpenů, seskviterpenů a diterpenů, které způsobují silné aroma.
Nejkvalitnější pryskyřice se získává v Somálsku, odkud také pochází většina kadidel používaných katolickou církví.
Kvalita kadidla se určuje podle několika faktorů. Důležitou roli hraje barva, čistota, aroma, věk a tvar.
Cementová stěrka není sama o sobě voděodolná. V koupelně je vždy nutné uzavřít její povrch olejováním, voskem nebo polyuretanovým či epoxidovým lakem. Na stěnách bez stříkající vody lze použít libovolnou povrchovou úpravu. Ve sprchovém koutu a v okolí vany je však nutné uzavření povrchu lakem. Voskované a olejované povrchy vypadají oproti lakům velice přirozeně, jejich údržba je ale náročnější (musí se často a pravidelně udržovat speciální impregnací, která zabrání vsakování nečistot a vlhkosti). Do koupelny jsou tedy spíše nevhodné. Navíc při lakování výsledný povrch o několik stupňů ztmavne. Počítejte s tím tedy již při výběru odstínu a vyžádejte si k nahlédnutí vzorník i s finální úpravou.
Ve své přírodní variantě má stěrka díky cementu šedou barvu. Při probarvování je nutno počítat s tím, že nikdy nedocílíme jasných sytých barev. Použít lze také cement bílý, který je jednodušší probarvit do jasného odstínu. Tato varianta je pak ale výrazně dražší.
Litá podlaha je hladká a obvykle s žádnými nebo ne příliš výraznými šmouhami. Nanášením stěrky na stěnu vznikají typické šmouhy (tahy). Leštěním a broušením cementové stěrky (obvykle na stěnách) je pak možné dosáhnou dalších odlišných struktur a mramorování. Na hotový povrch podlahy se dá také použít vsyp ve formě křemičitého písku nebo drobného kameniva. Finální vzhled záleží především na umu řemeslníka. Plánujete-li stěrky ve více místnostech a chcete-li aby vypadaly stejně, svěřte veškerou práci jedné firmě. Ceny se dle barvy, povrchové úpravy a tloušťky pohybují od 1 000 do 3 000 Kč/m2.
Anhydrit tvoří s vodou, pískem a přísadami vysoce tekutou hmotu, která po položení tvrdne tak rychle, že po ní lze chodit už po 24 hodinách a plně ji lze zatížit po čtyřech či pěti dnech.
Anhydritový potěr je po vytvrdnutí naprosto hladký, netvoří se v něm žádné trhliny, ani se nedeformuje do miskovitého tvaru, podlaha se v tekutém stavu vyrovná sama.
Mezi další přednosti anhydritu patří možnost pokládky velké plochy bez dilatačních spár. Tekutý anhydritový potěr zaručuje po dobu své zpracovatelnosti (minimálně tři hodiny) snadné, hospodárné a velmi rychlé položení, při kterém odpadá fyzicky těžká tělesná práce.
Velkým problémem však může být nedodržení technologických předpisů, což se často objevuje u staveb svépomocí. Na rozdíl od betonu je samonivelační sádrová podlaha tekutá jako voda a kvůli tomu vznikají i problémy při její aplikaci. V každém případě je třeba konzultovat záměr zejména s topenáři v případě podlahového topení. Výsledkem je pak absolutně rovná plocha, která se už nemusí vyrovnávat drahými samonivelačními stěrkami, je možné na ni přímo pokládat jak dlažbu, tak i plovoucí podlahu nebo koberec.
Pohledovou stěrku lze probarvovat na libovolnou barvu nebo upravovat formou speciálních hladicích technik, maleb, vkládáním obrazců nebo i pískováním.
Zde se můžete podívat na nejlevnější ceny, za které se prodává Anhydrit v pytlích: pytlovaný Anhydrit cena.
Epoxidová stěrka je tvrdá povrchová úprava odolná vůči chemikáliím (kyselinám solím, louhům). Může být i antistatická nebo s finálním vsypem křemičitého písku, který zajistí vyšší protiskluznost.
Některé epoxidové stěrky mohou časem žloutnout. Vyberte si proto osvědčeného výrobce i dodavatele a běžte se podívat na referenční stavby.
Epoxidovou stěrku lze využít v koupelnách. Je sama o sobě odolná vůči vodě a lze je použít na podlahu i stěny. Díky transparentním pryskyřicím se přidáním pigmentu jednoduše obarví do požadovaného odstínu. Oproti cementovým stěrkám nemá tak „strakatý“ vzhled. Z hlediska využití v obytných budovách má obdobné vlastnosti jako stěrka cementová, hlavní rozdíl spočívá především v její tvrdosti.
Polyuretanový povrch je oproti epoxidovému měkčí, pružný, elastický. Dobře snáší tepelnou roztažnost a lépe tlumí kročejový hluk. Dokáže dokonale uzavřít podlahu a zamezit tak prostupování vlhkosti. Polyuretanovou stěrku lze provést jak v matné, lesklé, nebo dokonce protiskluzné a antistatické úpravě.
Tuto stěrku lze využít v koupelnách. Je sama o sobě odolná vůči vodě a je možné ji použít na podlahu i stěny. Díky transparentním pryskyřicím se přidáním pigmentu jednoduše obarví do požadovaného odstínu. Oproti cementovým stěrkám nemá tak „strakatý“ vzhled. Má obdobné vlastnosti jako epoxidová či cementová stěrka, rozdíl je v tvrdosti.
Cenová hladina je obdobná jako u materiálů na bázi cementu. Výhodou je však voděodolný povrch i bez dodatečného lakování a široké barevné možnosti.
Mezi hlavní výhody lité betonové podlahy patří to, že je odolná proti vlhkosti. Hodí se tedy například do koupelen nebo garáží, zároveň ale může přijít na podlahové vytápění. Podlaha je dokonale rovná, za dobrou cenu a rychle hotová. Díky přidání plastifikátorů není zapotřebí dodatečné vyztužování.
Smrk ztepilý (Picea abies) je stálezelený jehličnatý strom s šupinovitou borkou a s větvemi vyrůstajícími v přeslenech. Jako každá dřevina s velkým areálem rozšíření vyniká i smrk velkou morfologickou proměnlivostí. Strom dorůstá do výšky až 50 m. Pupeny jsou úzce kuželovité, nepryskyřičnaté, s přitisklými šupinami. Jehlice vyrůstají ve šroubovici, jsou 1–2 cm dlouhé, tuhé, tmavozelené, na průřezu čtyřhranné, na spodní i svrchní straně s jemným proužkem.
Smrk kvete od dubna do června. Samčí a samičí květy se rodí v oddělených chomáčcích na téže rostlině. Samčí květní šištice jsou stopkaté, červené, při otevření žlutavé, samičí jsou přisedlé, červené.
Plodem je hnědá válcovitá šiška, která měří až 15 cm a visí z větve.
Za domov smrku se považuje severní a střední Evropa. V Japonsku a na severu Ruska dosahuje až k severní lesní hranici, v Alpách roste ve výškách do 2000 m nad mořem a tvoří horní hranici lesa. Smrk se vyskytuje i v Severní Americe, v Austrálii se pak pěstuje jako okrasný strom.
Smrk roste v kyselých půdách, středně až silně vlhkých. V horských polohách tvoří charakteristické rozlehlé klimaxové lesy. Smrkové porosty (smrčiny) se objevují i v polohách s vysokou hladinou spodní vody (podmáčené smrčiny). Od 19. století je smrk vysazován do kulturních lesů jako hlavní dřevina.
Mezi faktory, jež mají vliv na věk stromu, patří i výživa. Na místech podobných přirozenému prostředí, kde se v půdě nachází dostatek humusu, se jehličnanům i jejich semenům daří velmi dobře. Obtížnější to mají zahrádkáři, kteří k pěstování využívají půdu navezenou. Ideálním hnojivem a podpůrným produktem je rohovina (organika) nebo agrabiomin (organominerální).
V průběhu růstu smrku se můžete setkat s fyziologickými poruchami, například s hnědnutím jehličí. Jestliže prosychá uvnitř stromu, nepanikařte, jedná se totiž o přirozený jev související s životností (jehličí vydrží 3–5 let). Pokud ale jehličí osychá i zvnějšku, může být problém v nedostatečné zálivce či ve psí moči. Některé jehličnany se zbarvují do rezavé barvy zcela přirozeně: připravují se tak na podzimní a zimní období.
Smrk představuje nejcennější surovinu papírenského průmyslu. Kromě toho se z jeho pryskyřice získává bednářská smůla, kalafuna a terpentýn. Mladé výhonky lze použít k výrobě čaje, který má díky většímu množství pryskyřice příznivé účinky na průdušky (zejména je-li přislazen medem).
Bakteriální rakovina a klejotok: kdy pryskyřice znamená vážný problém
Když z ryngle vytéká jantarová hmota, lidé tomu často říkají pryskyřice, smůla nebo klej. U peckovin se používá slovo klejotok. Sám o sobě ještě neříká přesnou diagnózu. Může vzniknout po mechanickém poranění, mrazu, špatném řezu, napadení škůdcem, stresu suchem, ale také při vážnějších chorobách kůry a dřeva. Proto je potřeba dívat se na okolí rány.
U bakteriální rakoviny bývá kůra propadlá, tmavne, odumírá a výhony nad postižením slábnou nebo zasychají. Na listech se mohou objevit drobné dírky připomínající průstřely. Pokud je poškození malé a na postranní větvi, dá se někdy vyříznout. Pokud je ale rakovina na kmeni, v rozvětvení hlavních kosterních větví nebo strom ztrácí stabilitu, bývá situace vážná.
U klejotoku se mi osvědčilo nedělat hned dramatický závěr, ale také ho nepodcenit. Nejprve zjistit, jestli je rána mechanická, jestli kolem není odumřelá kůra, zda větev nad místem normálně obrůstá a jestli se problém zvětšuje. Když klej vytéká z více míst a strom má zároveň suché větve, nejde už o kosmetiku. Tam je potřeba uvažovat o zdravotním řezu, dezinfekci nářadí a někdy i o postupné náhradě stromu novou výsadbou.
Následující srovnání pomáhá odlišit běžné poškození od stavu, kdy už bych byl výrazně opatrnější.
Situace
Jak vypadá
Riziko
Co udělat
Malé mechanické poranění
Jedna ranka, trochu kleje, větev jinak roste
Nízké až střední
Sledovat, nezvětšovat ránu, udržet strom v kondici
Poškození po mrazu
Praskliny, klejotok na osluněné nebo namáhané části
Střední
Vyčkat na obraz obrůstání, odstranit odumřelé části
Podezření na bakteriální rakovinu
Propadlá tmavá kůra, klejotok, zasychání výhonů
Vysoké
Vyříznout do zdravého dřeva, dezinfikovat nářadí, sledovat šíření
Poškození na kmeni nebo rozvětvení
Velká rána, narušená nosná část stromu
Velmi vysoké
Zvážit bezpečnost stromu a náhradu nové výsadby
Právě u klejotoku je dobré ukázat detail kůry, protože rozhoduje okolí rány. Fotografie vysvětluje, že samotná kapka kleje není diagnóza, ale varovná značka, kterou je potřeba zasadit do kontextu větve a kmene.
Dusíkatá hnojiva jsou látky, které se rostlinám dodávají, aby rostly rychleji. Rostliny dusík nevylučují, ale plně ho využívají k růstu. Rostliny, které byly hnojeny dusíkatými hnojivy, poznáme podle velkého vzrůstu, velkých listů, ale takovéto rostliny se lehce ve větru lámou a jsou málo celkově odolné.
Amoniak NH3 a jeho sloučeniny jsou jedním z nejvyužívanějších hnojiv v zemědělství. Vyrábí se přímou syntézou z plynů, takzvaným Haberovým procesem. Plynný amoniak v poslední době nahrazuje freony v chladírenství.
Dusičnan amonný NH4NO3 je další často používané hnojivo bohaté na obsah dusíku. Dnes se však stejně jako síran amonný (NH4)2SO4 a dusíkaté vápno neboli kyanamid vápenatý CaCN2 využívá méně. Dusičnan amonný se také používá k výrobě výbušnin, bengálských ohňů a samozápalných směsí.
Močovina (NH2)2CO neboli diamid kyseliny uhličité se jako hnojivo v poslední době využívá stále více. Její výroba je nenáročná a velmi levná. Močovina se také používá k výrobě kopolymerů, jako jsou například močovinoformaldehydové pryskyřice.
Ostatní dusičnany využívané jako hnojiva nejsou samy o sobě významné. Používají se hlavně ve směsi s dalšími látkami a vytvářejí tak komplexní hnojiva. Například dusičnan sodný NaNO3 a dusičnan draselný KNO3.
Obsah jedovatých látek je v rostlině proměnlivý – závisí na stanovišti, ročním období, klimatu, sušení rostlin, ale i denní či noční době. Účinnost toxických látek na jedince je závislá zejména na jeho stáří a zdraví, jinak působí jed na dítě a jinak na dospělého člověka, jinak také na osoby více senzitivní. Toxické látky bývají obsaženy v celé rostlině, často však ve vyšších koncentracích zvláště v některých jejích částech. Toxické metabolity působí toxicky až v dávkách přesahujících určitou mez, poté se stávají rostlinnými jedy. Toxické metabolity jsou často vysoce účinné biologicky aktivní látky, které jsou v malých dávkách potenciálně využitelné jako rostlinná léčiva.
Protože se mezi léčivými rostlinami vyskytují také rostliny jedovaté, netrhejte v žádném případě rostliny a nejezte plody, které neznáte! Sbírejte jen ty rostliny, které bezpečně poznáte!
Běžně se za jed považuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno, jedem je látka, která po vniknutí do těla v malém množství (nejvýše několik desítek gramů) vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky a určitým průběhem. Vždy jde o výsledek vzájemného působení organismu a jedovaté látky.
Konkrétní nejmenší množství jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická dávka. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením či smažením jejich jedovatost mizí nebo se snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. Rostlina může obsahovat buď jedinou jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů. Složení některých rostlinných jedů není dodnes známo. Například známý alkaloid morfin byl v opiu máku izolován již začátkem 19. století a uběhlo téměř sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika dalších desetiletí výzkumu zjistilo ještě asi 50 dalších alkaloidů a v podstatě dodnes není výzkum máku setého z tohoto hlediska uzavřen.
Jírovec maďal
Rostlina s latinským názvem Aesculus hippocastanum se někdy nazývá také koňský kaštan. Jde o opadavý, až 30 m vysoký strom s kmenem o průměru až 2 m. Borka je zpočátku hladká, šedohnědá, později až červenohnědá, odlupující se v malých šupinách. Pupeny velké, silně lepkavé, hnědé až červenohnědé. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě složené, 5 až 7četné, lístky přisedlé, obvejčité, na okraji pilovité, prostřední lístek větší než ostatní.
