MAĎARSKÁ PAPRIKOVÁ PASTA PIŠTA je jedno z témat, o kterém si můžete přečíst v tomto článku. Erős Pista je maďarský obchodní název pro pikantní pastu vyrobenou z pyré z chilli papriček a soli. Název je odvozen z maďarského erős, což v překladu znamená pikantní, ale také silný, mohutný, a Pista, zdrobněliny křestního jména Ištván (Štefan).
Erős Pista je druhým nejoblíbenějším paprikovým produktem v Maďarsku po Piros Arany. Jeho pikantnost je přibližně 1000 SHU na Scovilleho stupnici.
Pokud milujete paprikovou pastu, můžete si ji vyrobit i doma z vlastních paprik. Čtěte dále a dozvíte se užitečné informace a recepty na přípravu.
Recept na jemnou pastu Erős Pista
Kdo preferuje jemnou chuť paprik před pikantností, ten ocení mojí mírnější verzi. Namelu sladké kapie Palermo a pálivé červené papriky (chilli nebo jalapeňos), smíchám se solí a dávám do čistých sklenic. Tato moje vlastní maďarskápaprikovápasta je chutná, má dlouhou trvanlivost a v regálech se prodává pod názvem Mild Pista.
Uzavřená ve sklenici vydrží roky, sůl ji konzervuje. Po otevření ji samozřejmě skladuji v lednici.
Ingredience
1 kg červené kapie,
100 g červených čili papriček nebo chalapeňos
200 g nejodizované soli
Postup
Sklenice důkladně umyji, sterilizuji v troubě a osuším.
Papriky omyji a scedím.
Odříznu vršek, nakrájím je na kousky a nasekám elektrickým sekáčkem. (Obvykle je posypu trochou soli, aby se lépe krájely.)
Když jsem si nasekal papriky, posypu je zbytkem soli a promíchám.
Míchám, dokud se sůl úplně nerozpustí.
Nakonec jsem to spolu se šťávou dal do čistých sklenic.
Produkt vyrábí skupina Univer se sídlem v Kecskemétu. Surovinou je pálivá paprika. Od června 2016 se jedná o hungaricum. Vyváží se do mnoha zemí, jako jsou Spojené státy, Německo, ale i k nám a do Polska. Obvykle se používá v tradičních maďarských pokrmech, jako je lecsó, rybí polévka, kuřecí paprikáš, ale lze jej použít i v jiných pokrmech.
Složení
Omáčka se připravuje z hrubě mletých pálivých papriček a malého množství soli. Papriky se melou syrové a smíchají se se solí a přidá se k nim zahušťovadlo, kyselina citronová a konzervant.
Ingredience:
prášek ze syrové pálivé papriky (87 %),
sůl,
zahušťovadlo (xanthanová guma),
kyselina (kyselina citronová),
konzervant (sorban draselný).
Varianty
Ještě pikantnější verze, Haragos Pista, je podle výrobce Univer čtyřikrát silnější. Některé odhady ji uvádějí jako mnohem silnější než 4 000 SHU, přičemž se odhaduje až na 12 000 SHU. Haragos Pista znamená zuřivý Štefan.
Pro mužské členy rodiny je nepředstavitelné uvařit masovou polévku, dušený guláš nebo lečo bez pikantní paprikové pasty. Tato domácí „Erős Pista“ se snadno připravuje, zvláště pokud máte na zahradě chilli.
Pokud si děláte domácí paprikový krém, můžete použít jakýkoli druh pálivé papriky a ve skutečnosti si myslím, že čím více druhů použijete, tím chutnější to bude. Pálivé papriky mohou být i zelené a aby to mělo správnou barvu, přidávám ještě mletou papriku.
Ingredience
1 kg pálivých paprik,
200 g soli bez jódu,
100 g mleté papriky.
Postup
Pariky pokrájíme na menší kusy, aby se vešly do sekáčku. Přidáme i jadřince se semínky, sůl a mletou papriku. Vše nasekáme najemnou pastu. Hotovou pastu přendáme do sterilních sklenic a uzavřeme. Skladujeme ve spíži, kde díky soli vydrží opravdu dlouho.
Ingredience: 150 g červené dlouhé papriky, 150 g čerstvá červená kapie, 75 g soli
Technologický postup: Kapii omyjeme, zbavíme stopky, jádřince, semínek a žilek. Kapii překrojíme podélně na polovinu a pokrájíme na menší kousky. Čerstvé červené pálivé papriky omyjeme, odkrojíme jen konec se stopkou a jádřince se semínky neodstraňujeme. Červené pálivé papriky pokrájíme na malé kousky. Do kutru (robot s noži) dáme pokrájené pálivé papriky, pokrájenou kapii, přidáme odvážené množství soli a kutrujeme na krém tak, aby zůstaly maličké kousky, které budou cítit na jazyku. Sterilované čisté sklenice naplníme pálivým krémem, uzavřeme víčkem a odložíme do spíže. Domácí pálivý krém není třeba vůbec sterilovat, protože sůl sama dostatečně konzervuje. Krém se nekazí a neplesniví. Tento domácí výrobek vydrží bez újmy i déle než jeden rok. Když sklenici otevřete, vydrží v chladničce až do spotřebování. Pálivý krém se připravuje v poměru 1 : 1 sladké a pálivé papriky, neboť kapie dodává krému vynikající a příjemnou sladkou chuť k pálivosti dlouhých paprik. Krém je tak jemnější a mnohem chutnější než kupované krémy. Pasta se přidává do polévek, salátů, pomazánek, slaných krémů, omáček a k masům na šťávě. Krém je vhodný také na marinování nejrůznějšího masa na grilování. Erős pišta je vynikající domácí produkt na čistě přírodní bázi. Neobsahuje žádné konzervanty, postačí samotná sůl. Recept se doporučuje zvláště milovníkům ostrých jídel, příprava je rychlá a velmi jednoduchá. Je to jednoduše skvělý domácí polotovar se širokým použitím.
Náš výborný guláš má svůj původ v Maďarku, kde byly jeho hlavními ingrediencemi hovězí maso, cibule a mletá paprika. Samotný název vznikl od slova „gulya“, znamenající stádo hovězího dobytka. Abych byla úplně přesná, maďarsky „gulyás“ neznamenal omáčku, ale hovězí polévku. K nám už ale guláš doputoval jako omáčka, ke které se hodí jak krajíc chleba, tak další nejrůznější přílohy.
Guláš, pojmenovaný po maďarských pastevcích (gulyás), kteří jej v 9. století zavedli, začínal jako jednoduchý dušený pokrm ze sušeného masa a cibule vařený v přenosných kotlích. Charakteristickou chuť a barvu pokrmu, kterou mu dodávala paprika, zavedli osmanští Turci v 16. století a do 19. století se z něj ze základních surovin stal symbol maďarské národní identity.
Rané počátky
9. století
Maďarští pastevci nazývaní gulyás dusili maso na otevřeném ohni s cibulí a divokými bylinkami, aby vytvořili přenosné jídlo při pasení dobytka na pláních.
Sušení a konzervace
Aby maso vydrželo, vařilo se, dokud se tekutina neodpařila, sušilo se na slunci a poté se skladovalo v ovčích žaludcích, aby se v případě potřeby rehydratovalo vodou a připravila se z něj polévka.
Zavedení klíčových ingrediencí
Cibule
Ačkoli zpočátku chyběla, cibule se do Maďarska dostala po svatbě krále Matyáše s Beatricí Neapolskou v roce 1476, čímž se místní kuchyni přidal jihoitalský vliv.
Paprika
Pálivé papričky se do Maďarska dostaly v 16. století přechodem Osmanských Turků, kteří je pravděpodobně získali od italských obchodníků ve Španělsku.
Kulturní vývoj
Do 19. století Maďaři vyšlechtili vlastní odrůdy paprik a zpracovali je na mletou papriku, čímž se koření stalo kulinářskou nezbytností a jednoduché pastýřské jídlo se proměnilo v oblíbený národní pokrm Maďarska.
Guláš jako národní symbol
Boj za nezávislost
Během 19. století, kdy Maďaři odolávali habsburské vládě, se guláš stal silným symbolem národní identity. Jeho výrazná, pikantní chuť představovala vzdor a jednotu.
Globální rozšíření
Pokrm cestoval s imigranty a získal si popularitu po celém světě, až se koncem 20. století stal jedním z nejoblíbenějších pokrmů severní Ameriky.
Variace
Dnes, i když existuje mnoho variant, pravý maďarský guláš zůstává vydatným, polévkovitým gulášem s masem, paprikou a bohatou historií.
Technologický postup: Vepřovou plec opláchneme, osušíme a nakrájíme na kostky. Maso krájíme přes vlákno (i když se nakonec třeba mírně rozvaří, nebudou strávníci zápasit s dlouhými vlákny masa). Cibuli oloupeme a nakrájíme. V kastrolu rozpustíme asi dvě lžíce vepřového sádla (žádný jiný tuk se nedoporučuje) a při nízké teplotě a za stálého míchání osmažíme cibuli. Přidáme maso a zvolna orestujeme. Když jsou kousky masa zatažené, přidáme vrchovatou lžíci sladké mleté papriky. Zamícháme. Nejlepší mletá paprika je maďarská, která se prodává pod označením csemege, lahůdková. Kvalitní maďarská lahůdková paprika se vyznačuje plnou, opravdu paprikovou chutí a je nesrovnatelná s červeným práškem, který se prodává u nás. Můžeme přidat i půl lžičky maďarské pálivé (csípős). I ta má (na rozdíl od chilli) paprikovou chuť. Paprikové lusky zbavíme jader, opláchneme a nakrájíme na menší proužky. Rajčata spaříme a oloupeme, nasekáme na kousky. Tento krok není bezpodmínečně nutný, někde do perkeltu přidávají rajčata neloupaná, jen posekaná. Kvalita zeleniny se odrazí na chuti. Proto je lepší perkelt vařit v době, kdy je na trhu dostatek čerstvé zeleniny. Zeleninu přidáme k masu. Přidáme asi dvě lžičky soli, chvíli mícháme, stále při mírné teplotě. Pak přiklopíme poklicí. Asi za pět minut odklopíme a zkontrolujeme, kolik vlastní šťávy pustila zelenina a maso. Když byla zelenina čerstvá, masitá, sahá šťáva tak do poloviny celkové vrstvy pokrmu. Tak by to mělo být. Když byla zelenina bez šťávy, přikápneme velice malé množství vody. Při tomto stavu tekutiny perkelt pomalu dusíme pod pokličkou. Teplotu pod kastrolem nezvyšujeme. Občas zkontrolujeme, jestli se šťáva nevyvařila – to by hrozilo připálení. Jestliže přidáváme vodu, tak opět jenom maličko – do polovičky vrstvy. Maso se musí dusit, ne vařit ve vodě. Když je maso měkké, odkryjeme pokrm, zvýšíme teplotu a zredukujeme do zahoustlé konzistence. Perkelt se na talíři neroztéká. Do tohoto perkeltu se nepřidává žádné moučné nebo jiné zahušťovadlo, hustoty se docílí jen závěrečným odpařením. Nakonec pokrm ochutnáme, případně přisolíme nebo zostříme přídavkem malého množství mleté pálivé papriky. V Maďarsku se perkelt podává buď s noky (nokedli) nebo s drobnými těstovinami (tarhonya). Místně, ale ne všude, může být na talíři zakápnutý malým množstvím smetany.
Postup: Ve větším hrnci osmahneme na oleji jednu velkou nakrájenou cibuli. Přidáme nakrájené klobásky a trochu je opečeme. Přidáme nakrájenou mrkev, česnek. Krátce orestujeme. Potom přidáme červené zelí a fazole (předem namočené cca 24 h) a nakrájené brambory. Osolíme a dochutíme kořením dle svého gusta. Vaříme do změknutí fazolí. Podáváme jen tak anebo s pečivem.
Jedná se o maďarskou paprikovou pastu, která jídlu dodává typickou maďarskou chuť. Doma vlastnoručně vyrobený pálivý paprikový krém je pak mnohem lepší a kvalitnější než kupovaný v hypermarketech. Navíc je levnější a neobsahuje žádné umělé konzervanty a éčka.
Paprikový krém se následně přidává do polévek, salátů, pomazánek, slaných krémů, omáček a k masům na šťávě. Krém je vhodný také na marinování nejrůznějšího masa na grilování. Protože je hodně slaný, není vhodný jako samostatná chuťovka.
Tolstolobec pestrý je ryba vyskytující se původně v řekách střední a jižní Číny. Jako druh vhodný pro rybniční chov byl vysazen v mnoha oblastech světa. Na naše území byl dovezen v roce 1964 z území tehdejšího SSSR a v 70. letech byl chov doplněn jedinci pocházejícími z Maďarska. Dodnes je chován jako doplňková ryba v kaprových rybnících a místy i vysazován do sportovních vod.
Tolstolobce poznáme snadno podle jeho ohromné, někdy až neforemné hlavy s nízko posazenýma očima a velkým svrchním ústním otvorem. U dospělých kusů je obvyklé tmavé skvrnité zbarvení boků doplněné tmavými ploutvemi, které obvykle postačí k odlišení od příbuzného tolstolobika bílého. Dalším znakem je ostrý kýl na břiše mezi břišními ploutvemi a ploutví řitní.
Pro sportovní rybáře je tolstolobec díky svým rozměrům atraktivním druhem, úlovky ale nejsou příliš časté.
Tolstolobec pestrý je druh, který se přizpůsobil konzumaci hrubšího planktonu. Jeho filtrační aparát není tak jemný jako u tolstolobika bílého, a tak zachycuje jen rozměrnější objekty. Na prvním místě je to živočišný plankton, rostlinný plankton však konzumují tolstolobci také a v době nedostatku živočišného planktonu může rostlinná složka i převážit. V některých obdobích bývá v trávicím traktu tolstolobců nalezen i detrit. Na rybnících ochotně přijímají i předkládané krmivo, které nejraději sbírají z hladiny.
Pohlavně dospívají při délce kolem 70 cm, což je ve 3. až 8. roce života, u nás by se jednalo spíše o vyšší hodnoty z tohoto rozmezí. Výtěr probíhá v místech původního výskytu při teplotě 20–25 °C v proudící vodě u dna. Podle zeměpisné šířky k němu dochází buď jednou, nebo až třikrát do roka. Samice může mít až 1,5 milionu jiker. V našich podmínkách nebyl přirozený výtěr dosud zaznamenán a veškerá násada pochází z umělého výtěru, který se v případě rybničního chovu provádí koncem května nebo v červnu.
Tolstolobec pestrý je velmi rychle rostoucí ryba, jejíž přírůstky jsou do značné míry závislé na teplotě vody a množství potravy. Tříletá ryba odchovaná na našem území tak může vážit 0,6 kg, ale třeba i 3,5 kg. V tropických nebo subtropických vodách mají tří- až čtyřleté ryby roční přírůstky 4–6 kg a v osmém roce života překračuje jejich hmotnost 30 kg.
Tolstolobce je možné připravit různými druhy tepelné úpravy, ať už je to vaření, dušení, smažení, nebo uzení. Ryba má výborné jemné maso. Při tepelných úpravách se spotřebovává téměř celá.
Pörkölt se v Maďarsku připravuje na mnoho způsobů, tak jako u nás guláš. Na maďarských gastronomických webech se o perkeltu diskutuje právě tak, jako na našich stránkách o guláši (jen jsou Maďaři k sobě vlídnější a tolerantnější). V zásadě ale musí perkelt splňovat to, že se jedná o směs masa, cibule, paprik a rajčat, dušenou ve vlastní šťávě. Perkelt má hustší konzistenci, neplave v omáčce. Vůbec se nezahušťuje moukou.
Perkelt je možné připravit z vepřového, hovězího, skopového, jehněčího a drůbežího masa.
V Maďarsku se perkelt nejčastěji podává s tarhoňou, což je těstovinová rýže – speciální maďarská těstovina. České hospodyně znají pouze průmyslově vyráběnou obměnu této výborné těstoviny. Pravá tarhoňa se v Maďarsku i dodnes ještě připravuje většinou podomácku a jejím domovem je segedínský kraj. Její název svědčí o tom, že se tarhoňu Maďaři naučili připravovat od Turků.
Tarhoňa recept
Ingredience: 300 g polohrubé mouky, 1 vejce, sůl, voda, olej
Technologický postup: Nasypeme do mísy mouku, přidáme vejce, špetku soli a studenou vodu. Vypracujeme tuhé těsto – vody dáme jen tolik, abychom mohli vypracovat tuhou hroudu z těsta. Poté připravené těsto nastrouháme najemno, tarhoňu rozložíme na čistou utěrku a necháme usušit. V hrnci na rozehřátém oleji za stále míchání tarhoňu pražíme, dokud nezačne hnědnout. Poté zalijeme vodou (jako rýži), osolíme a přikryté dusíme asi 10 minut. Vypneme a necháme dojít.
Meloun vodní je jednoletá tykvovitá plodová zelenina, která je náročná na teplo a na intenzivní sluneční záření. Melouny jsou kulovitého až oválného tvaru, slupka je béžová. Kořenový systém melounů má vysokou sací schopnost, aby zajistil pro rostlinu a hlavně plody dostatek vláhy. Slovo meloun pochází z řečtiny a znamená velké jablko. Melounů je několik set druhů. Předchůdci melounu pocházejí zřejmě z Afriky, dnes se tato zelenina pěstuje v teplých pásmech všech světadílů, od 16. století se melouny pěstují i na území dnešního jižního Slovenska a Maďarska. Meloun má blahodárný vliv na naše zdraví, krásu a psychickou pohodu, ke konzumaci se hodí ne moc vychlazený, nejvhodnější je pokojová teplota.
Dužina vodních melounů má nejčastěji různé odstíny červené barvy, ale výjimkou nejsou ani melouny se žlutou či oranžovou dužinou. Tuhá slupka umožňuje skladování 2–3 měsíce po sklizni, a to nejlépe při teplotě 5 °C a relativní vzdušné vlhkosti 85–90 %. Po celou dobu skladování však melouny zrají, svoji chuť si ponechají jen asi 2–3 týdny, potom se jejich chuťové vlastnosti pomalu mění.
Meloun se nemá kombinovat s jinou potravinou, má se jíst samostatně. Časový odstup od jídla by měl být alespoň 1/2 hodiny. Půl hodiny totiž melounu trvá, než dorazí do střev. Kdyby se kombinoval s jídlem, došlo by ke kvašení potravy. Meloun patří mezi zásadotvorné potraviny, kterých bychom měli jíst více než kyselinotvorných, pomáhá tedy proti překyselení a pálení žáhy.
Meloun je nejen zdrojem vitamínů, minerálů a stopových prvků, ale je i výborným antioxidantem. Posiluje obranyschopnost organismu, odbourává toxické látky.
Meloun je přirozeným zdrojem kyseliny listové, jablečné a citronové, vitamínů (A, C, řady B) a minerálních látek, například železa a vápníku.
Vysoká cukernatost je příjemná a současně praktická pro uchovávání vína, ale co spotřebitel, to jiné chutě, někdo preferuje kyselinky, tak je asi dobře, že limity jsou dost dobře splnitelné.
Kdo určitě uvítá sladkou chuť, jsou děti, takže od moštových odrůd pro výrobu alkoholických nápojů přejděme k odrůdám stolním.
Ano, jak název napovídá, stolní odrůdy se konzumují jako ovoce; vína se z nich většinou nevyrábějí, i když bychom to klidně udělat mohli. Takováto vína by určitě neměla vysokou kvalitu, protože ta není ani v hroznech, ale byla by lehká a pitelná. Hodila by se na rychlou konzumaci.
Stolní odrůdy mají od moštových odrůd odlišné parametry. Hrozen má být atraktivní, velký, ne příliš hustý, aby se bobule příliš nedotýkaly, a často mívá rozvětvenou třapinu. Bobule jsou také velké, při zralosti všechny dobře vybarvené. Jejich dužnina, na rozdíl od tekuté dužniny u odrůd moštových má být masitá, chruplavá, s malým počtem semen. Kdo stolní hrozny, pochopitelně z dovozu, častěji kupuje, jistě si všiml, že některé odrůdy jsou bezsemenné, zatím tedy jen odrůdy zahraniční. Chuť stolních odrůd má být jemná, příjemně aromatická. U stolních odrůd nikdy nebývá dosaženo tak vysokých cukernatostí, jako u odrůd moštových.
Nejprve projděme odrůdy, zapsané ve Státní odrůdové knize, to znamená, že byly prozkoušeny v Ústředním zkušebním ústavu zemědělském; není jich mnoho, protože, jak jsme si právě řekli, kritéria k jejich povolení jsou přísná. Nejstaršími u nás pěstovanými povolenými odrůdami jsou dvě, které jsou si velmi blízké, proto se zmíním o obou najednou. Jde o odrůdy Chrupka bílá a Chrupka červená.
Chrupka bílá:
Chrupka červená:
Obě jsou součástí velké rodiny Chrupek (syn. Chassellas nebo Gutedel), která je známa již několik tisíciletí. Pěstovaly se již v Egyptě, na území dnešního Jordánska, v Malé Asii a prostřednictvím Féničanů se přes Řecko a Řím rozšířily do mnoha oblastí Evropy, kde se révě mohlo dařit. Z doby, kdy se zaváděla první moderní evidence odrůd u nás, v roce 1941, bylo známo okolo čtyřiceti druhů různých Chrupek, i když samozřejmě byly zaevidovány jen ty nejvýznamnější. Musíme vzít v úvahu, že se tehdy vycházelo z pouhých popisů, a protože dnes používaná genetická kontrola dosud neexistovala, je možné, že v řadě případů mohlo jít o synonyma téže odrůdy. Tyto dvě jmenované odrůdy, jakožto odrůdy stolní, jsou v dnešní době již dávno překonané, protože výše uvedené požadavky, co se týká parametrů hroznů a bobulí, jsou dnes již několikanásobně překonané. Například při srovnávání velikosti bobulí jsou v pořadí dnes povolených odrůd na posledním místě.
Víme z historie, že Římané v zájmu rozšiřování svého území vedli dlouhá desetiletí války s Kelty, Germány a jinými národy. Římští vojáci putovali Evropou, a v dobách, kdy zrovna nevedli urputné boje, mísili s místním obyvatelstvem a předávali jim výdobytky své kultury. S postupujícími vojsky se tak rozšiřovalo pěstování révy po ostatních částech Evropy, na území dnešní Francie, Rakouska, Maďarska, a také k nám. Velký vliv na rozvoj vinařství mělo rozšiřující se křesťanství: víno bylo potřebné pro náboženské obřady. S rozšiřováním křesťanství souvisí příchody různých církevních řádů na naše území (cisterciáci, premonstráti, benediktýni), kteří přinášeli vzdělanost – někteří z mnichů byli v té době téměř jedinými, kteří uměli číst a psát. Uměli také léčit, starat se o půdu, pěstovat různé rostliny a zemědělské plodiny a chovat domácí zvířata. A také pěstovat révu a z hroznů vyrábět víno. Navíc je panovníci často obdarovávali půdou.
V legendách a ve více či méně věrohodně napsaných kronikách se můžeme setkat s příběhem o sv. Ludmile, jak se stala křesťankou a jak vychovávala svého vnuka Václava k získávání praktických zkušeností s různými profesemi. Vypráví se, že sv. Václav okopával vinici a také šlapal hrozny při sklizni. Ať už je to pravda nebo jen legenda, z tohoto příběhu vyplývá, že v této době se réva na našem území běžně pěstovala. První písemné záznamy o existenci vinic v Čechách jsou z roku 1057, kdy se v zakládací listině biskupství v Litoměřicích uvádí, že kníže Spytihněv daroval litoměřické kapitule pozemky pro zřizování vinic v okolí Litoměřic včetně vinařů. První písemná zmínka o vinicích na Moravě pak pochází z roku 1101, a tou je také zakládací listina, tentokrát kláštera v Třebíči.
Jan Neruda píše ve své Baladě o Karlu IV.: „Eh, vezu révu z Burgund sem...“ Jak moc se Karel IV. zasloužil o rozvoj vinařství na našem území?
O Karlu IV. bychom z dnešního pohledu mohli říct, že to byl velmi dobrý ekonom a velmi úspěšný podnikatel. Měl schopnost vidět možnosti ke zlepšování stavu země. A velmi výrazně se zasloužil o rozmach českého vinařství. V roce 1351 nechal dovézt odrůdy, které znal z let výchovy na francouzském dvoře a které měly nahradit doposud pěstované odrůdy. Ty byly sice plodné, ale s malými hrozny a bobulemi a vína z nich byla nekvalitní, řídká a obsahovala málo alkoholu. S novými odrůdami dovezl i vinaře, kteří uměli révu vysázet a pěstovat a také vyrábět kvalitní vína, a měli to naučit i místní obyvatele. A aby byl o tuto zemědě
Myslím, že každého drobného pěstitele budou nejvíce zajímat odrůdy stolní. Existují také rezistentní stolní odrůdy?
Ve státní knize odrůd je zapsaná jen jediná. Jmenuje se Arkadia a pochází z Výzkumného ústavu v Oděse, kde vznikla křížením odrůd Moldova a Cardinal, a pojmenovali ji tam Nasťa. Pro přehlednost ještě jednou: u nás je to Arkadia, v Oděse Nasťa. Moldova je interspecifický kříženec mezi odrůdami Guzal Kara a Seyve Villard 12.375; Cardinal je kříženec původem z Kalifornie. Odrůda Arkadia byla k nám introdukována /uvedena jako nová/ a pochopitelně prošla státními odrůdovými zkouškami. Má velmi velký hrozen, poměrně hustý, s velkými bobulemi. Na nich je velmi zajímavý tvar: jsou trochu protáhlé do špičky, tento tvar se ampelograficky nazývá vejčitý. Barva slupky je zelenožlutá, v pěkných ročnících až zcela žlutá. Bohužel je náročná na podmínky, daří se jí v teplých a chráněných polohách s dostatkem vláhy – tedy je vhodná pro hlinitopísčité nebo písčitohlinité půdy. Sklízí se začátkem září. Velmi dobře odolává peronospoře, o něco hůře odolává padlí. Odolnost k plísni šedé je střední, stejně jako odolnost k mrazům. Velmi se doporučuje provádět redukci hroznů a to už ve fenofázi zavěšování (velikost hrášku – viz leden), nejlépe je ponechat na jednom letorostu jen jeden hrozen. Arkadia krásně vypadá na pergole, avšak zde bych důrazně doporučila jen malé zatížení a důsledně provádět zelené práce, i když se to ve výšce bude zdát obtížné. Tady je fotografie odrůdy Arkadia:
Na trhu se sazenicemi stolních odrůd je možné se setkat s řadou dalších stolních odrůd, které se k nám dostaly z různých jiných zemí. Proto se o některých z nich zmíním. V dobách, kde se v Evropě objevili první mezidruhoví kříženci, se u nás tehdy rozšířila americká odrůda Isabella, která se u drobných pěstitelů udržela řadu desítek let. Předpokládá se, že je křížencem Vitis labrusca a Vitis vinifera. A právě druh Vitis labrusca této odrůdě předal typické chuťové vlastnosti – výrazné tóny jahod či malin, které se také tehdy označovaly jako „liščina“ („fox“). Naši předkové již velmi brzy po introdukci těchto typů kříženců došli k závěru, že takovéto přespříliš výrazné ovocné vůně a chuti do charakteru evropských vín nepatří, dokonce v některých zemích byly další výsadby těchto kříženců zakázány. Nicméně v současné době nastává u některých prodejců „vzkříšení“ slávy „labruskoidních“ vín a sem tam se na trhu můžete setkat s dovozy amerických vín s označením Labrusca. Můj skromný názor je ten, že tyto příchutě opravu do evropských vín nepatří. Z pěstitelského hlediska to však zajímavá odrůda je, protože není n
Kromě použití proti plísňovým infekcím na vinné révě je Bordeauxská směs také široce používána pro potlačení plísně bramborové, kadeřavosti listů broskvoně a strupovitosti jablek. Ačkoli může být Bordeauxská jícha špatná pro životní prostředí, někteří zastánci ekologického zemědělství umožňují její použití, takže postřik modrou skalicí je stále často používán ekologickými zahradníky v některých částech světa.
Vzhledem k tomu, že ionty mědi z modré skalice se hromadí v půdě, neustálé používání způsobí znečištění těžkými kovy. Měď se také bioakumuluje v organismech. Ve většině zemí Evropské unie je proto nezákonné ji používat s výjimkou Belgie, Kypru, Francie, Řecka, Maďarska, Itálie, Malty, Portugalska, Rumunska a Slovinska [1].
Bordeauxská jícha se používá nebo se používala na ovocné stromy (broskve, jabloně, meruňky, švestky) před květem a po sklizni. Bordeauxská směs se také používá na brambory, rajčata, vinnou révu, jahody a mnoho dalších rostlin:
původně k ochraně vinné révy před plísní, na základě pozorování vinařů, kteří své révy ošetřovali „jedovatým vitriolem“, aby odradili zloděje hroznů;
k léčbě nebo omezení množení některých houbových chorob (kadeřavost listů broskvoně, padlí, strupovitost, rakovina atd.);
k léčbě některých bakteriálních onemocnění (bakterióza atd.).
Bordeauxská směs může být také použita v chemických toaletách jako výhodná náhrada tradičně používaných produktů.
Různé odrůdy mají různě dlouhé vegetační období, jehož délka se počítá od vyrašení až do sběru hroznů. Zkuste si tedy vybrat takovou odrůdu, která ve vašich podmínkách stihne dozrát, to zamená, že její vegetační doba nepřesáhne počet dní, ve kterých teplota neklesá pod 10 °C.
Velmi rané odrůdy – potřebují k dozrání 105 až 115 dnů: Irsay Oliver a Sieger
Středně rané odrůdy – dozrávají za 130 až 145 dnů: Müller Thurgau, Veltlínské červené rané, Panonia Kincse
Pozdní odrůdy – vyžadují 150 až 165 dnů: většina moštových odrůd
Velmi pozdní odrůdy – potřebují k dozrání 165 až 180 dnů: Ryzlink vlašský, Ryzlink rýnský, André, Frankovka
Shrneme-li to, tak na pokrytí pergoly vybírejte vždy ze stolních odrůd vinné révy, které mívají velké a sladké bobule a vyznačují se zejména odolností proti mrazu a houbovým onemocněním. Jejich hrozny jsou předně určeny ke konzumaci a k výrobě stolních vín. Právě pro tyto účely se dlouhá léta speciálně šlechtily. Jde o tyto v České republice povolené a registrované odrůdy:
Arkadia – odrůda původem z Ukrajiny, má velké žlutozelené bobule; mezi u nás registrovanými odrůdami je nejodolnější proti houbovým onemocněním
Diamant – slovenská odrůda vhodná do zahrádek, velké mrazy nesnáší příliš dobře, proto je pro ni vhodnější teplé stanoviště
Chrupka bílá a červená – velmi staré odrůdy s nejasným původem, pravděpodobně pocházejí z Egypta či Malé Asie; získávají se z nich lehká stolní vína
Julski biser – odrůda z Bulharska, která vyžaduje teplé stanoviště, má žlutozelené bobule
Olšava – moravská mrazuvzdorná odrůda, která nemá vysoké nároky na polohu, velké hrozny s červenofialovými bobulemi tak dobře dozrávají i v náročnějších podmínkách
Panonia Kinsce – odrůda pocházející z Maďarska, vhodná do skleníků, její hrozny vydrží uskladněné poměrně dlouhou dobu
Pola – moravská odrůda s výbornými hrozny, vhodná jak pro pěstování v okrajových vinařských oblastech, tak i pro fóliovníky a skleníky
Vitra – moravská odrůda vhodná pro pěstování ve sklenících a fóliovnících, velké bobule mají příjemnou chuť
