Cílem je seznámit děti s některými lidovými tradicemi v období masopustu, společně prožít radost a veselí. Rozvíjet myšlení, řeč, tvořivost a fantazii při matematických, výtvarných i jiných činnostech.
Děti vyrábějí plakáty a pozvánky, navrhují, co napsat, vymýšlejí text, obrázky, sledují paní učitelku při psaní, pomáhají s vybarvováním a umístěním plakátu. Dále mohou děti vyrábět například umělé jitrnice z ponožek, připravují si masky, podílejí se na zdobení třídy, nacvičují divadelní scénky.
Předškolní ratolesti je dobré za snahu také odměnit například masopustními omalovánkami, v nichž si mohou dále procvičovat svou motoriku.
Obchůzky o masopustu se udržují v nezměněné podobě po několik generací. Prokazatelně od poloviny 19. století, ale tradice je mnohem starší. Některé záznamy v kronikách dokazují, že masopust se slavil už v době o několik století dříve. Navíc i podoba masek, stejně jako jejich funkce, je prakticky beze změn. Masky byly vlastnictvím jednotlivců (v rodinách se tradičně dědily), kteří se za ně jednou v roce převlékají. Masopustní obchůzky nikdo neorganizoval, jednalo se o spontánní záležitost obyvatel. Podoba masek a jejich funkce byly jedinečné. Dnes se masopustní průvody konají většinou o víkendu před Popeleční středou.
Masopustní zvyky byly rozšířeny po všech krajích. Některé byly pouze místní, některé se udržovaly všude. Vlastní masopust je třídenní lidový svátek, který ve své podstatě sice nemá nic společného s liturgií, ale přesto je podřízen běhu církevního kalendáře. Slavil se ve dnech předcházejících Popeleční středě, kterou začíná 40denní půst před Velikonocemi. Protože datum Velikonoc je pohyblivé, byl pohyblivým svátkem i masopust.
Masopustní zvyky byly vždy spojené s maškarami a výstupy. Masky byly všude pohoštěny a ještě dostávaly výslužku, jídlo i peníze. Ty se pak společně propily v hospodě, proto také bývali hospodáři štědří.
Někdo žehlí ve stoje, někdo u prkna sedí. Nikdo by se však u prkna neměl hrbit, protože si tím omezuje volný pohyb rukou, žehlení je namáhavější, a navíc se mohou ozvat bolesti zad. Pohodlně žehlit znamená nastavit si prkno tak, aby rozsah jeho výškového přestavení vyhovoval výšce vaší postavy.
Zda se to které prkno hodí právě pro vás, si můžete v obchodě vyzkoušet, případně i odhadnout, zda bude „pasovat“ i ostatním v rodině, kteří se na žehlení podílejí. Někteří výrobci sice v návodech uvádějí výškový rozsah, ale příliš se na tuhle informaci nespoléhejte.
U raglánu je pravidlem, že se ujímá jak na přednicích, tak na zádech a rovněž na rukávech 1 oko v každé řadě. Podle tohoto pravidla si můžete upravit ujímání tak, že například ujímáte v každé 6. řadě a na začátku i na konci pleteniny spletete najednou 4 oka v jedno oko. Pokud je někdo silnější postavy, pak na začátku ujímání se najednou ujmou 3 nebo 4 oka (vytvoří se zoubek), tím se pletenina zúží a šikmina raglánu není tak dlouhá. Ujímat nemusíte na začátku řady, ale můžete uplést vždy například 2 oka a ujímat dle pravidla a na konci řady ujmete a poté upletete 2 oka. Jedná se o univerzální návod.
Průvody maškar obvykle neměly závazná pravidla. V každém kraji a někdy i v každé vsi byla jiná. Uplatňovaly se dobové módní vlivy, venkov leccos převzal z města i od sousedů z vedlejší vesnice. Pro všechny bylo ale společné, že průvod masek zakončoval rozjásané období masopustu.
Soutěžilo se, kdo bude mít lepší a vynalézavější masku, kdo provede větší skopičinu a pobaví vděčné diváky. Většinou se jednalo o obchůzku od domu k domu, přičemž se zpívalo, tancovalo a žertovalo na adresu jejich obyvatel. Někdy se žertování neomezilo jen na slovní zlomyslnosti, ale došlo i na mazání sazemi a házení do sněhu. Mnohá hospodyně nelibě nesla nepořádek, který maškary dokázaly natropit, neprováděly však jen zlomyslnosti, vždy popřály úspěšný hospodářský rok, zdravý a plodný dobytek. Pokud bychom zašli dál do minulosti, patřila k vinšování i přání z oblasti plodnosti žen i mužů. Případné drsnější průpovídky se vždy balily do náznaků a narážek. I tak zůstal smysl poskakování masky medvěda kolem hospodyně, válení ve sněhu, symbolických polibků a poplácávání celkem jednoznačný.
Zvyky v průběhu kalendářního roku se nesou v rozdílném duchu. Masopust neboli fašank je rozverný a nevázaný, provoněný koblihami, slaninou a pálenkou, nutnou pro zahřátí při celodenní obchůzce v mrazivém vzduchu. Je to čas zabíjaček a lidového veselí.
Čtvrtku před masopustní nedělí se říkalo „tučný“. Toho dne se jedlo velmi syté jídlo, nejlépe vepřo-knedlo-zelo. Hlavní zábava ale začínala až o masopustní neděli bohatým obědem. Nezbytnou součástí jídelníčku byly koblihy smažené na másle. Na stole ovšem nemohly chybět ani boží milosti, klobásy a slanina a pochopitelně pálenka.
V současné době jsou během masopustu mimo tradičních jitrnic a jelit lákadlem upravené delikatesy české i světové kuchyně. O karnevalu se má hodně jíst a pít. Hlavně se konzumuje maso. Pokrmy na masopust byly vždy velmi pestré a bylo jich mnoho.
Boží milosti
Ingredience: 250 g polohrubé mouky, špetka soli, 1 lžíce moučkového cukru, 2 žloutky, šťáva a kůra z 1 citronu, 2 lžíce rumu, 2 a 1/2 lžíce zakysané smetany, rostlinný olej nebo sádlo na smažení, vanilkový cukr na obalení
Technologický postup: Všechny suroviny zpracujte na tužší těsto, podobné těstu nudlovému. Je potřeba těsto opravdu dobře propracovat, aby v konečné fázi lístkovalo. Poté je zabalené ve fólii nechte asi hodinu odpočívat v chladu, bude se s ním lépe pracovat. Těsto pak rozválejte asi na 2mm placku a tvořítkem nebo rádýlkem vykrajujte tvary podle vzoru nebo vlastní fantazie. Smažte ve vyšší vrstvě tuku a ještě horké obalujte ve vanilkovém cukru. Ihned podávejte.
Boží milosti jsou stejně jako koblihy smažené, ale z nekynutého těsta. Nejčastěji se připravovaly v podobě čtverečků či obdélníčků, ale i květin. V některých krajích se na smažení používaly také kulovité formy, v nichž se těsto nafouklo, někde se natáčelo na větvičku či špejli a vysmažovalo do podoby ratolesti. Kromě toho, že se při smažení spotřeboval přebytek sádla ze zabijaček, uplatňovaly se i různé oleje lisované v takzvaných olejnách.
Masopustní koblihy
Ingredience: 500 g polohrubé mouky, 3 vanilkové cukry, kůra z 1 citronu, 42 g droždí, 250 ml teplého mléka, 50 g rozpuštěného másla, rum, 4–5 žloutků, špetka soli, zavařenina, povidla nebo maková nádivka na plnění, olej na smažení
Technologický postup: Oddělte žloutky a bílky (ty uschovejte na jiné použití). Do mísy prosejte mouku se špetkou soli, přidejte cukr a kůru. Uprostřed udělejte důlek, vlijte žloutky, vlažné mléko, máslo a rum. Do tekutiny pak prsty rozdrobte droždí. Dobře promíchejte a propracujte na hladké, vláčné těsto. Lehce poprašte moukou, mísu zakryjte čistou utěrkou a dejte na teplé místo bez průvanu asi na hodinu kynout, až zhruba zdvojnásobí objem. Přesuňte na pomoučněný vál a rozválejte přibližně na obdélník o tloušťce asi 1,5 cm. Na polovinu obdélníku rozmístěte hromádky náplně, přiklopte druhou půlkou těsta a okolo vzniklých hrbolků vykrajujte tvořítkem koblihy. Zbylé těsto můžete zpracovat do provázků či pletýnek. V kastrolu rozpalte vysokou vrstvu oleje a koblihy smažte z obou stran dozlatova.
Masopust není církevní svátek, ale byl zařazen do církevního kalendáře, takže jeho termín se určuje podle Velikonoc. Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí, nazývaný „tučný čtvrtek“. Panovalo přesvědčení, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle.
Masopust začíná 6. ledna svátkem Tří králů a vrcholí o masopustním pondělí a úterý čtyřicet dní před velikonočními svátky. Tehdy chodí obcemi nebo městy fašankový průvod masek, který končí masopustní zábavou. Posledním dnem tohoto období je Škaredá neboli Popeleční středa, začátek půstu. Masopustní dny tedy trvají až do doby, kdy končí nadvláda zimy a jaro je za dveřmi.
Hlavní masopustní zábava začínala o „masopustní neděli“ (49 dní před Velikonocemi). Také toho dne byl oběd bohatý, ale netrval příliš dlouho, protože se všichni chystali do hospody k muzice. Někdy se tancovalo přímo na návsi a tanec se často protáhl až do rána. Také masopustní pondělí probíhalo ve znamení zábavy a tance. V mnoha vsích se konal „mužovský bál“, kam neměla přístup svobodná chasa; tancovali jen ženatí a vdané.
Vyvrcholením masopustu bylo úterý (47 dní před Velikonocemi). Toho dne procházely vesnicemi průvody maškar, hrála se masopustní divadelní představení, secvičená obvykle žáky. Obchůzky masek neměly závazná pravidla; záleželo na vtipu a pohotovosti účinkujících, jaké taškařice budou provádět. Masky byly všude pohoštěny něčím k zakousnutí a především pálenkou a pivem, které ještě zvyšovaly rozpustilost a veselí. Bývalo však i několik tradičních masek, které se objevovaly každoročně. Mezi ně patří například medvěd, někdy vedený na řetězu medvědářem. Jinou tradiční maskou bývala takzvaná klibna (šiml, kobyla, koníček), skrývající často dvě osoby. Objevovala se i maska s jezdcem na koni, žid s pytlem nebo rancem na zádech, bába s nůší, kominík se žebříkem, kozel a mnoho dalších.
Maškary a tanec měly pro naše předky kdysi mnohem hlubší smysl, a to zvláště hospodářský. Tanec maškar s medvědem a koníčkem, nejoblíbenějšími maskami, kterým byla přikládána plodonosná moc, měl přinést kromě plodnosti bohatou úrodu na polích a prosperitu dobytka. Masopustní koledování v dřívější době mělo význam i pro chudší lid, kdy už se skromné zásoby v domácnosti značně ztenčily.
Masopust je ve srovnání s ostatními svátky poněkud zvláštní. Možná proto, že se jej nikdy nepodařilo přizpůsobit liturgickým předpisům. Oblíbily si ho všechny vrstvy obyvatel, od nejchudších až po panovníky. Na šlechtických sídlech se pořádaly karnevalové zábavy v maskách, které pronikly i na panovnické dvory. Čeští králové zvali na bohaté hostiny šlechtu a později i zástupce městského stavu, nejprve na Pražský hrad a po třicetileté válce na císařský dvůr do Vídně. Zde se příslušníci šlechtických rodů bavili v maškarních převlecích. Zřejmě tomu tak bylo i na dalších zámcích.
Ve městech i na venkově se od středověku organizovaly taneční zábavy a průvody masek. V masopustních průvodech se často objevovalo parodování neoblíbených úředníků, některých profesí i lidských vlastností směšnými maskami. Vzpouru proti spořádanému životu dokládala účast bláznů a fantastických postav. Lidé prostě chtěli slavit masopust svobodně a bez zábran a nenechali si toto právo vzít.
Mluvčím průvodu masek je takzvaný „strakatý“, ten žádá o povolení obec i každého majitele domku, kam masky zavítají. Dále mezi tradiční masopustní postavy patří také rasové, turci, kominíci, kobyly, medvěd, ale i židi či osoba slaměného. Na závěr masopustní obchůzky dochází k obřadu poražení kobyly a zastřelení medvěda, poté následuje veselý tanec masek a všech, kteří se chtějí k veselí připojit, ale jen do půlnoci.
Téměř všude končila masopustní zábava přesně o půlnoci. Tehdy zatroubil ponocný na roh a rychtář či někdo z radních všechny vyzval, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní předvelikonoční půst. Někde zakončili o půlnoci muziku „pochováním basy“ (symbol toho, že v postu si hudebníci nezahrají), jinde o půlnoci pochovávali Baccha. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě.
V životě mnoha lidských generací hrál masopust důležitou úlohu jako zlomový bod na rozhraní dvou ročních etap. Jednalo se o dobu poměrného hospodářského klidu. Dokončovaly se ještě drobné práce z předešlého hospodářského roku (draní peří, přástky, mlácení obilí), ale zároveň se všichni připravovali na blížící se jaro, počátek nové hospodářské sezóny. Souvisela s tím i řada symbolických magických úkonů a pověr, majících zajistit jednak blahonosný a plodonosný účinek, jednak ochránit usedlost před zlými silami a nepříznivými vlivy.
Základy oslav masopustu lze hledat již ve starořeckých a římských bakchanáliích – oslavách boha Dionýsa. Časem nabyly oslavy masopustu jiného smyslu a podoby, charakteristické rysy se však dochovaly až do dnešní doby. I když jsou stěsnané povětšinou jen na konání plesů, karnevalů a tanečních zábav, pečení koblih a jiných pamlsků, místně někdy i na konání maškarního průvodu.
Tak jako proti všem podobným svátkům s tancem, množství jídla, pití a přemírou bujnosti vystupovala katolická církev i proti masopustu. Zákazy však byly zbytečné a ani středověké pokusy přemístit alespoň část oslav do kostelů a klášterů se nezdařily. Nicméně se podařilo zahrnout masopustní dny mezi církevní svátky a určovat jejich termín. V poslední masopustní den se později, hlavně v době baroka, chodili věřící vyzpovídat do kostela ze svých hříchů. Dostali rozhřešení a byli očištěni před nadcházejícím půstem. A to bylo to hlavní, na co se církevní preláti nakonec soustředili, když už se jim nepodařilo lidové veselice omezit: aby věřící nezapomínali, že po masopustu začíná postní doba.
O masopustních rejích z Čech i Moravy jsou dochovány písemné zprávy již ze 13. století, i když svátek je zřejmě ještě staršího data. Od středověku mravokárci vystupovali proti rozpustilostem, které se o masopustu děly, lidem to však nijak neubíralo na dobré náladě. Kolem 18. století se začaly pořádat zvláštní taneční zábavy, takzvané reduty. Zpočátku byly přístupné jen vyšším vrstvám, později všem zájemcům. První reduta v Praze se konala v roce 1752.
Původ názvu této lehké krémové pochoutky leží pravděpodobně ve Francii 18. století, však ji také někdy naleznete pod názvem „Mousse au chocolat“ neboli čokoládová pěna. Podobně jako postup či název pařížské šlehačky nejsou ustálené, tak i šlehačkový dort Harlekýn či Pařížský dort bývají vzájemně zaměňovány a v českých cukrárnách často rovnou tyto moučníky označují souhrnným názvem „dort Pohádka“. Ať už této dobrotě říkáme jakkoliv, vždy by měla být na povrchu ozdobena šlehačkou, díky tomu je i nejlepším dortem pro slavnostní příležitosti. U Harlekýna je obvyklé, jak už napovídá jeho název, střídat tmavou a světlou šlehačku do podoby šachovnice, kterou byl ozdoben tradiční kostým postavy harlekýna.
Název má navodit k výrobku pozitivní vztah a probudit v zákazníkovi konotace či asociace spojené s průmyslovým a spotřebitelským charakterem zboží, s jeho kvalitou, účelem a vzácností. Výsledkem rozvoje hospodářství, průmyslu a obchodu bývá vzrůstající množství rozmanitých výrobků, které přináší potřebu navzájem je od sebe odlišovat. Dochází k jejich pojmenování odrážejícímu stupeň společenské důležitosti, je tedy podmíněné sociolingvisticky. Názvy těchto výrobků náležejí do skupiny chrématonym, což jsou vlastní jména lidských výtvorů.
Pro výběr šířky a délky lehací plochy existují určitá pravidla a základem jsou rozměry vaší postavy.
Délka ložné plochy je dána rozměry lidského těla. Podle normy (ČSN 91 1010 Lehací nábytek základní rozměry) je výchozím a určujícím rozměrem výška mužů, kteří jsou v průměru vyšší než populace ženská. K pohodlnému spánku se dále připočte určitá nadmíra, která umožní provádět různé pohyby při spaní.
Vezmeme například průměrnou výšku mužů v České republice, která činí 178 cm, a připočteme nadmíru potřebnou pro pohodlný spánek, minimálně 15 cm lépe však 25 cm. Vyjde nám, že celková délka ložné plochy pro takto vysokou osobu by měla být v rozmezí 193–203 cm.
U nás se nejčastěji vyrábějí lůžka o délce 200 cm, ale výjimkou nejsou ani lůžka delší. Ta se zpravidla vyrábějí na objednávku. Šířku lehací plochy určují šířkové rozměry lidského těla a potřebná plocha pro různé pohyby při spaní. Podle normy lze za maximální šířku považovat polohu vleže na zádech s uvolněnými pažemi. Tento rozměr je blízký rozpětí loket-loket a zvětšený o 10–15 %. Ale s přihlédnutím k faktu, že každý zdravý spáč změní základní polohu několikrát za noc, je nutné zvětšit potřebnou šířku o dalších 20–25 %. Jako základní potřebná šířka lehací plochy tedy vychází rozměr 85–95 cm.
Pro jednolůžko jsou standardní rozměry 90 x 200 cm a pro dvojlůžko 160 x 200 cm nebo 180 x 200 cm. Chcete-li více prostoru a pohodlí v posteli pro jednoho, můžete zvolit rozměr 140 x 200 cm.
Správná délka postele je taková, která zhruba o 20 cm přesahuje spáče a poskytuje dostatek prostoru u chodidel a hlavy.
Masopustní masky bývaly a dodnes jsou velmi rozmanité. Některé, zejména ty zvířecí, mají velmi dlouhou tradici a pocházejí z doby před rozšířením křesťanství. Lidi vždy lákalo brát na sebe podobu zvířat a s ní i jejich vlastnosti, sílu, lstivost a další, které jim připisovali.
Masky zvířat se v Evropě užívaly po celý středověk, a to zejména v období zimního slunovratu a v průběhu zimních měsíců. Dokonce se objevovaly v kostelích a chrámech, kam se lidé chodili nejen modlit, ale také zpívat a tancovat. Mnoho set let se církev kvůli tomu rozčilovala a vydávala přísné zákazy, které brojily proti zábavám v kostelích a na hřbitovech.
Nejstarší záznamy o masopustních maskách pocházejí ze 6. století a poslední z poloviny 16. století. Teprve v době rekatolizace, tedy obnovování vlivu katolické církve v českých zemích (zhruba od poloviny 17. do poloviny 18. století), se církvi podařilo alespoň omezit chození masek o vánočních svátcích. Vánoce byly v církevním pojetí spíše svátky klidu, rozjímání a tiché radosti nad narozením Krista, pobíhání a tancování maškar se k nim tudíž nehodilo.
V průběhu staletí se reje masek omezily převážně na masopust, který byl vždy rozverný a stal se příležitostí pro jejich uplatnění. Se zánikem spousty lidových zvyků a obyčejů mizely pozvolna i maškary. Až koncem 19. století se začaly znovu obnovovat. Velkou zásluhu na tom měli národopisní pracovníci a další nadšenci, kteří v lidových zvycích viděli způsob posilování českého vlastenectví. A tak masopustní průvody a také jednotlivé typy masek, které dnes považujeme za tradiční, pocházejí až z novější doby, i když jejich základ je skutečně prastarý.
O tom, jak vypadaly jednotlivé druhy masek v dávné minulosti, víme pramálo. Je víc než pravděpodobné, že některé masky, jež jsou dnes základem každého masopustního průvodu, ani neexistovaly nebo vypadaly zcela jinak.
Je rovněž pravděpodobné, že se strojily masky, o nichž se nezachovaly žádné doklady, v průběhu času zanikly a dnes je neznáme. Jako důkaz těchto proměn slouží desítky nových masek, které v současné době vznikají a zanikají. Některé si lidé oblíbí, jiné nepřežijí jeden nebo dva roky. A v minulých staletích to bylo jistě obdobné.
Existuje však několik druhů tradičních masek, které se dodnes objevují pravidelně. Patří k nim například medvěd, klibna neboli kobyla, žid, bába s nůší. Počet masek v průvodu je libovolný, někdy je možné jich napočítat až čtyřicet. Některé masky však v minulosti chodily samy nebo v malých skupinkách. Tak tomu bylo určitě, když chodila klibna, nebo když se chodilo s medvědem. Tato chození nebyla vázána jen na masopustní průvod, ale pamětníci si ještě pamatují, že se chodívalo po celou dobu od Tří králů po Škaredou středu.
Kdysi se ženám účast v průvodu zakazovala a rovněž jim bylo zapovězeno převlékat se do masek. Dnes už to neplatí, přesto jde převážně o doménu mužů. Chození v některých maskách je totiž fyzicky náročné, navíc u některých typů (například baba) je zcela nemyslitelné, aby je představovaly ženy. Do takových masek, jako byl například turek nebo laufr, se dokonce mohli převlékat pouze svobodní chlapci. Na některé masky je dokonce potřeba i dvou „sehraných“ osob, to platí třeba pro klibnu.
Většina masek bývá zhotovena samotnými účastníky masopustního průvodu, záleží na jejich zručnosti a zkušenosti. V minulosti bývaly méně pestré, nicméně stejně pracné jako dnes. K jejich výrobě se používají nejrůznější materiály počínaje papírem, textilem a kůžemi přes slámu, hrachovinu a trávu až ke dřevu, peří či žíním. Některé masky nebo jejich části se schovávají, mnohé se každoročně vyrábějí znovu.
Každá maska má typický způsob chování, podle něhož hraje svou roli. Další záleží na fantazii a také trochu na hereckých schopnostech toho, kdo se pod ní skrývá. Každá postava vyjadřuje určitý typ, a proto bylo někde zvykem je dělit na červené – pěkné a černé – škaredé.
Většinou masky sehrávaly v domech malá divadelní představení podle daného scénáře. Jejich cílem bylo pobavit místní i sebe, způsobit chaos a nepořádek, zatancovat si s děvčaty...
V každém kraji, v každé vesnici se tradice vyvíjely jinak, těžko by se hledaly dva stejné masopustní průvody. Vždy však byly účastníkem závěrečného masopustního průvodu dvě masky, kterým byla přisuzována plodonosná moc. V každé chalupě si museli zatančit s medvědem a vykoupit koníčka – klibnu.
Konstrukce by měla být natolik pevná, aby se prkno při žehlení nekývalo a jeho deska nepružila. Bude-li prkno stát na hladké podlaze (plovoucí podlaha, parkety, linoleum, dlaždičky), vybírejte takové, jehož nohy jsou opatřeny nástrčnými koncovkami z pryže – mají lepší přilnavost než koncovky plastové. U plastových koncovek může být „protismýkavost“ zlepšena tvarem, případně tvarovaným povrchem jejich styčné plochy.
Není prkno jako prkno
Nechcete-li si zbytečně přidělávat problémy se špatným výběrem výrobků a jejich následnými reklamacemi, měli byste vždy pamatovat na jedno ze dvou základních pravidel dobrého nákupu: prohlížet, osahávat, zkoušet. Naprostá většina výrobků prohlížení, osahávání i zkoušení (byť některé jen nanečisto) umožňuje. Kamenem úrazu mohou být prodávající, kteří s vážnou tváří budou tvrdit, že to předvést nejde a že to ani předvádět nemusí. Ale musí, nedejte se odbýt. „Připouští-li to povaha věci, má kupující právo, aby byla věc před ním překontrolována nebo aby její činnost mu byla předvedena,“ praví se v § 616 odst. 2 občanského zákoníku.
A jak zní druhé ze dvou základních pravidel dobrého nákupu? Hledat a vyzbrojit se na cestu do obchodů informacemi o vlastnostech a kvalitě výrobků, abyste šli pokud možno na co nejvyšší jistotu. A tady už vám dokážeme v mnoha směrech pomoci.
Jak je dobré držet se obou rad, si názorně ukážeme na takovém zdánlivě jednoduchém výrobku, jakým je obyčejné žehlicí prkno. Před třemi roky, kdy jsme se poprvé podívali na kvalitu žehlicích prken, jsme dokonce hlásili, že některá jsou pro kočku. Žehlení na nich bylo takřka za trest a našli jsme i taková, která se při první příležitosti poroučela k zemi, jedno dokonce rozlámané. Tehdy jsme mezi třinácti náhodně zakoupenými výrobky našli jenom dvě »velmi dobrá« a tři »dobrá« prkna. Letošní skóre je už o něco lepší. Testovali jsme čtrnáct žehlicích prken (nakupovali jsme je v hyper- a supermarketech, kam pro ně i vy nejčastěji míříte), tři byla »velmi dobrá« a pět »dobrých«...
Co můžete v obchodě poznat, samozřejmě za předpokladu, že si necháte prkno vybalit z jeho obalu? A co naopak poznat nemůžete a co se dozvíte buď z testu, nebo od svých bližních či přátel?
Žehlicí deska: Jedno z mála kritérií, kdy prkno nemusí být vybaleno ze svého obalu. Měla by být dostatečně dlouhá a široká, aby se na ní daly pohodlně žehlit i velké kusy prádla, aniž by se musela neustále odkládat žehlička při nutném posunování prádla. Většinou každý vsadí na své oči, i když zpravidla na výrobcích jsou v návodech k dispozici rozměry. Dodejme, že ale nejsou až tak úplně přesné, měřili jsme je a porovnávali s údaji výrobců.
Odkladač žehličky: Má-li prkno napevno zabudovaný odkladač, může postačit pohled. Je-li výsuvný, nedozvíte se, nebude-li prkno vybaleno z obalu, jak je velký a zda se do něj žehlička vejde. I takové prkno jsme měli – PTC, jeho výrobce se asi nikdy nezajímal o normální velikost žehliček. K výsuvným drátěným odkladačům se váže jeden nešvar: nemusí být dostatečně stabilní a pevné. Zda se vytažený odkladač viklá, či neviklá, můžete vyzkoušet, pevnost zkoušet nedoporučujeme, nemuselo by se vám to v obchodě vyplatit.
Do spokojenosti s odkladačem bude promlouvat i jeho tvar, lépe řečeno konstrukce. Ne každý odkladač je totiž vhodný pro napařovací žehličku, to v obchodě ale stěží poznáte. Některé odkladače drží žehličku v polohách, kdy z ní neustále vychází pára, to znamená, že se nedostává do klidové polohy. Pořídíte-li si takové prkno, máte dvě možnosti – buď žehličku odkládat přímo na prkně, nebo při odložení na odkladač vypínat napařování, což je při žehlení naprosto zbytečné zdržování.
U žehlicích prken se můžete setkat se třemi způsoby rozložení, správně výškového přestavění...
Ruční: nohu konstrukce rukou zaklapnete do „zubového“ držáku, který je na spodní straně žehlicí desky. Při skládání nohu opět rukou „vyháknete“. Počet zubů současně znamená počet výškových poloh. Tenhle způsob nastavování nepatří mezi ty pohodlné a jednoduché.
Automatické s omezením počtu poloh přestavení: stiskem aretační páčky si plynule nastavujete výšku prkna do poloh, které jsou dány „zubovým“ držákem. Toto je již pohodlnější manipulace, ale pevně dané pracovní výšky prkna nemusí každému vyhovovat (někdo je vzrůstem malý, někdo velký).
Automatické: ze tří možností nejlepší řešení. Jedná se o plynulé přestavení pomocí aretační páčky bez nějakého omezení; výšku prkna si regulujete sami (samozřejmě s omezením maxima, u některých prken i minima).
Opačný proces, tedy složení prkna, je jednodušší u dvou posledně uváděných řešení.
Rozsah výškového přestavení: Někdo žehlí vestoje, někdo u prkna sedí. Nikdo by se však u prkna neměl hrbit, protože si tím omezuje volný pohyb rukou, žehlení je namáhavější a navíc se mohou ozvat bolesti zad. Pohodlně žehlit znamená nastavit si prkno tak, aby rozsah jeho výškového přestavení vyhovoval výšce postavy.
Zda se to které prkno hodí právě k vám, si můžete v obchodě vyzkoušet, případně i odhadnout, zda bude „pasovat“ i ostatním v rodině, kteří se na žehlení podílejí. Nebo se řídit naším testem; některá prkna znepříjemní žehlení i středně vysokým postavám (za hranici jsme brali 165 cm). Někteří výrobci sice v návodech uvádějí výškový rozsah, ale příliš se na tuhle informaci spoléhat nemůžete. Naše výsledky měření se s těmi uváděnými často neshodly.
Nástrčné koncovky: Bude-li prkno při žehlení stát na plovoucí podlaze, parketách, PVC, dlaždicích, dbejte na to, aby nohy konstrukce měly koncovky pryžové, případně plastové s tvarovaným povrchem styčné plochy. Hladké plastové koncovky na hladkých podlahách kloužou; opřete-li se více do žehličky, prkno ujíždí.
Provedení: Jak si dal výrobce na prknu záležet, vám zejména napoví ruce. Zaměřte se na hrany a hroty, musí být zaobleny a opracovány tak, aby nepoškodily prádlo či aby vás při manipulaci s prknem neporanily. Volné konce trubek musí být zaslepeny, dělicí roviny u plastových částí by neměly narušovat vzhled výrobku. Že byste provedení neměli podceňovat (a tím si ušetřit návrat do prodejny a případné problémy s reklamací), dokazuje i náš záchyt: na prknu od firmy Pirola NADJ Elektro vykukoval ze žehlicí desky ostrý hrot. Ze zvědavosti jsme překontrolovali další kusy uvedeného prkna, na nich už bylo vše v pořádku; nicméně i tento ojedinělý výskyt přispěl ke snížení celkového hodnocení kvality.
Čeho byste si měli v obchodě všímat a co vyzkoušet, jsme vyčerpali. Až doma při žehlení můžete zjistit další ctnosti či nectnosti prkna tak, jak jsme je zjistili při laboratorních a praktických zkouškách my.
Stabilita: Kývá-li se prkno při žehlení a dojde-li dokonce při silnějším záběru žehličkou k nadzvednutí nohou konstrukce, je to dost nepříjemné. U čtyř výrobků jsme mohli konstatovat »velmi dobrou« stabilitu, u jednoho »dobrou«. Z oněch »velmi dobrých« měla nejlepší stabilitu značka Allibert Lotus, která je na vysoké úrovni.
Pevnost konstrukce: Když se, byť se silou (a za přispění i druhé ruky opřené o prkno), žehlí na středu či na špičce, mělo by si prkno udržet jak nastavenou výšku, tak by se nemělo ani překlopit. Prkna se sice při zkoušce sama neskládala, dokonce u žádného nedošlo k destrukci, nicméně tři výrobky – Speedy, Promo a PTC – se při zátěži na špičku překlopily.
Praktické zkoušky: Žehlení, žehlení a zase žehlení. Až když bylo všechno vyžehleno, mohly se vynášet konečné soudy. Naleznete je jak v tabulce, tak i ve stručných charakteristikách u jednotlivých výrobků. Není k nim už co dodávat. Téma – jak kvalitní jsou nabízená žehlicí prkna a na co si dávat pozor při jejich výběru – je vyčerpáno.
