Silikon je jeden z nejčastěji používaných pomocníků všech kutilů. Každý muž by ho měl mít někde v dílně nebo v kufru s nářadím, protože se mu může hodit za všech okolností a pomoci s mnoha různými pracemi.
Silikon pomůže k utěsnění hran vany, umyvadla či sprchového koutu. Zabrání, aby voda zatékala, kam nemá. Když je nouze, dá se s ním i ledacos přilepit. Přitom jeho octový pach vyprchá a výsledná práce vypadá elegantně. Jenže bohužel není věčná.
A nelze aplikovat novou hmotu na starý silikon, respektive lze, ale to pak tuto opravu nemusíte dělat. Spáry je potřeba pečlivě a do posledního kousku zbavit starého silikonu. Toto je upřímně ta nejnáročnější věc. Zde je pár tipů. Začněte na kraji nebo v místě, kde je starý silikon poškozený, v některých místech se vám podaří odtrhnout celou část, někde bohužel jen malý kousek. Na stržení starého silikonu použijte nůž, dokonce se vyrábí speciální škrabky na starý silikon, s obojím to jde relativně dobře. Dejte si pozor, abyste nepoškodili ostatní spáry. Ve spárách nesmí zůstat žádné zbytky, jinak nový silikon nepřilne dobře a za chvíli budete mít stav stejný jako před opravou. Tudíž, zde je pečlivost opravdu namístě. S trochou úsilí a větší dávkou šikovnosti se vám odstranit starý silikon určitě podaří. Když je pryč ta největší vrstva silikonu, stačí ještě opatrně odstranit zbytky, které zůstaly v okolí anebo jako tenoulinká vrstvička pod původním silikonem. To se dá taktéž udělat nožem nebo speciální škrabkou, ale hrozí u toho značná možnost poškození dalších vrstev. Proto je vhodné vydat se posléze na cestu chemie.
Gelovým odstraňovačem silikonu buď můžete celý proces začít, anebo si takto vypomoci v samotném závěru. Pokud se nechcete dřít škrábáním nožem a bát se, že si poškodíte okolní materiály, zvolte chemii rovnou. Jedná se o tubičku s průhledným gelem, který stačí jen nanést na silikon, kterého se chcete zbavit. Výhodou gelu je, že funguje velmi rychle (silikon rozpustí už po deseti minutách od nanesení), nikam přitom nestéká, neničí nic okolo a ještě má obvykle nějakou celkem příjemnou vůni. Odstranit se jím přitom dají velké vrstvy, stejně jako i jen malé kousky. Po daném čase se vezme přiložená škrabka a veškerý nechtěný silikon se jí jednoduše seškrábne. A vše je hotovo skoro bez práce.
Odstraňovač silikonu je jednosložková tixotropní pasta, která chemicky odstraní zbytky vytvrzeného silikonovéhotmelu. Vhodná je pro odstranění vytvrzeného silikonu ze zdiva, dřeva, keramiky, kamene, betonu, skla, kovů, plastů. Její aplikace je naprosto jednoduchá, lze ji použít například na odstranění zašlých spár okolo van, umyvadel, WC a podobně. Odstraňuje i zabarvení přírodního kamene silikonovým tmelem. Nenapadá a neporušuje povrchy čištěných materiálů. Má minimální zápach. Nanáší se štětečkem, pasta se nechá 10 minut působit a poté se zbylý silikon seškrábe.
Nejprve je samozřejmě nutné si díru pečlivě vyměřit. Vyměřte ji raději z obou stran skla (křížky se musí při pohledu shora zakrývat). Díru měřte alespoň 13 mm od hrany skla, aby sklo při pozdější montáži neprasklo. U těžkých skel (olověných) je to minimálně 25 mm. Tuto vzdálenost se snažte dodržovat.
Na vrtání použijte vrtačku s velmi nízkými otáčkami nebo ruční vrtačku. V každém případě by otáčky neměly překročit 350 otáček za minutu. Také dobře poslouží bateriový akušroubovák.
Sklo je nutné vrtat speciálními vrtáky. Vzhledem k tomu, že je tvrdost skla vyšší než tvrdost ocelových vrtáků (jakkoliv kalených), není je možné těmito vrtáky provrtat.
Málokomu se vyplatí zakoupení sady speciálních tříhranných rychlořezných vrtáků k vrtání do skla, nejčastěji se proto používají „multiconstruction“ vrtáky. Aby vrták „neujížděl“, je potřeba střed otvoru vyznačit křížovým vrypem, a to diamantem na řezání skla. Kolem něho utvořte kruhový val ze sklenářského tmelu nebo dětské plastelíny, který naplňte lžičkou petroleje nebo terpentýnu. Tím se sklo chladí a usnadňuje se drcení jeho krystalů. Používejte výhradně vrtačku upnutou do stojanu, u níž nastavte nejvyšší možné otáčky a vrták tlačte do řezu co nejmenší silou. K předvrtání můžete použít hrot tříhranného jehlového pilníku, který upnete do sklíčidla. Větší otvory lze vyvrtat pomocí měděné trubky, nahrazující vrták. Prostor valu se pak místo petrolejem vyplní kašovitou brusnou pastou. Při vrtání trubku zdvihejte co chvíli ze záběru pákou vrtačkového stojanu, aby se do probrušovaného otvoru dostalo co nejvíce pasty.
Před každým vrtáním myslete na bezpečnost práce! Na rozdíl od vrtání dřeva, betonu či kovu je vrtání skla velice nebezpečná záležitost. Při postupu dochází k odletování miniaturních střípků. Proto nevrtejte na koberci a při práci vždy používejte ochranné brýle.
Tabulku skla položte na rovnou a nepohyblivou podložku. Menší kusy je nutné k této podložce upnout. Použijte obyčejné truhlářské svorky, jenom jejich plochy obalte kusem hadru. Křížek vyznačené díry je dobré v samém jeho středu obtáhnout diamantovým řezným kotoučkem. Ve vhodné vzdálenosti okolo díry udělejte ohrádku ze sklenářského tmelu (nebo úplně postačí dětská modelína) a dovnitř nalijte ocet. Ocet vám bude chladit vrták a také částečné zamezí vylétávání střípků. Vrtejte pomalu a pod malým tlakem nejprve z jedné strany. Dříve než vrták pronikne sklem, pootočte tabulku a dovrtejte otvor z druhé strany (zamezíte tak vyštípnutí jeho okrajů). Otvor následně dočistěte velmi jemným brusným papírem. Můžete jej ještě dohladit brusnou pastou nebo obyčejnou zubní pastou na kousku hadříku.
V obchodech je často snadno dostupný i odstraňovač vteřinového lepidla. Pokud s lepidlem pracujete pravidelně, tak si ho určitě pořiďte.
Odstranění lepidla ze dřeva
Pokud vám vteřinové lepidlo ukápne na dřevo a chcete se jej zbavit, zvolte jeden z následujících postupů:
Seškrábnutí nehty – pokuste se lepidlo seškrábnout nehty. Pokud je jeho vrstva slabá, mělo by se vám to podařit.
Aceton – tato metoda je vhodná zejména v případě, že je dřevo nalakované. Do acetonu namočte hadřík a potírejte jím lepidlo krouživým pohybem (jedná se o rozpouštědlo). Následně pak vezměte gumovou špachtli a lepidlo od kraje odloupněte. Na závěr dřevo omyjte mýdlovou vodou.
Zbroušení – pokud je nános velký a předchozí metody neúčinkují, nezbude vám nejspíše nic jiného, než k odstranění lepidla použít smirkový papír, kterým dřevo zbrousíte. Po zbroušení pak dřevo nalakujte.
Odstranění lepidla z látky
Při manipulaci s vteřinovým lepidlem se poměrně často stává, že vám troška ukápne na oblečení. V tom případě zkuste následující rady:
Voda – zasaženou látku namočte do vody a vymáchejte ji. Po chvíli by se měla větší část lepidla uvolnit.
Aceton – do acetonu namočte hadřík a potírejte jím lepidlo krouživým pohybem (jedná se o rozpouštědlo). Následně pak vezměte gumovou špachtli a lepidlo od kraje odloupněte. Na závěr dřevo omyjte mýdlovou vodou. Tato metoda není vhodná na všechny druhy látek.
Odstranění lepidla z plastu
Na odstranění vteřinového lepidla z plastu je nejlepší zvolit následující postup:
Hadřík namočte do čistého lihu a potírejte jím poškozené místo, dokud lepidlo nezměkne. Poté už by mělo jít poměrně dobře sloupnout. Zbytkové kousky očistěte hadříkem namočeným v saponátu.
Odstranění lepidla ze skla
Odstranění ze skla je o to jednodušší, je-li sklo hladké:
Použijte žiletku. Opatrně pomocí ní po částech odškrabujte lepidlo. Nakonec skleněnou plochu očistěte hadříkem namočeným ve vodě s mýdlem.
Silikon je možné odstranit z rukou za pomocí silikonového odstraňovače, někdy pomůže technický benzín nebo ředidlo. Ale poslední dvě metody nejsou pro styk s pokožkou vhodné.
Silikony ve vlasové kosmetice vytvářejí na povrchu vlasu film, který je schopný dát vlasu na nějaký čas krásný vzhled. Dlouhodobé používání však znamená komplikace při péči o vlasy a znemožňuje přírodní barvení. Jelikož silikony (syntetické oleje a vosky) ve většině případů nejsou rozpustné ve vodě, nebo jen částečně, je potřeba je postupně vymývat za pomoci vlasové kosmetiky, která neobsahuje další silikonové složky. Občas bývá doporučován postup za pomoci jedlé sody, ale protože ta výrazně pracuje s pH pokožky, tak se tento způsob nedoporučuje právě s ohledem na udržení optimálního pH bez výkyvů. Protože silikony vám udržovaly iluzi zdravých lesklých a hladkých vlasů, tak přechod k opravdu zdravým vlasům bude možná trochu nepříjemný. Vlasy po mytí přírodními šampony mohou být jakoby bez života a bez lesku. Mohou se více cuchat. Tomu všemu je dobré předcházet použitím vhodné vlasové kúry po každém mytí (minimálně po dobu prvních 14 dní, poté postačí vhodný kondicionér). Vlasovou kúru vybírejte podle typu vlasů a svých potřeb. Pokud jste si vybrali vhodnou přírodní vlasovou kosmetiku, podle typu vašich vlasů, tak můžete mít již po měsíci opravdu dobře vypadající vlasy i bez silikonového filmu.
Pokud se jedná o znečištění od silikonu ve vlasech, tak je možné využít pastový nebo gelový odstraňovač silikonu.
Včely neupadají do zimního spánku ani do ztuhlého stavu. Při teplotách po dvanáct stupňů Celsia se začínají shlukovat, klesnou-li teploty pod šest stupňů Celsia, vytvoří se uzavřený chumáč, ve kterém jsou včely seskupeny těsně u sebe. Všechny včely se přidají k chumáči a obklopují ho tak, až vytvoří kouli. Takovéto uspořádání je dokonalým technickým řešením, protože jeho malý povrch brání zbytečným únikům tepla. Vnější vrstva chumáče sestává z těsně u sebe sedících včel, které svými těly vytvářejí izolační vrstvu. Pod ní jsou včely, které pohybem létacího svalstva (aniž by přitom hýbaly křídly) vytvářejí teplo a to vyzařují do okolí. Včely obsedající přímo plásty se zásobami berou potravu a předávají ji všem včelám, zejména těm, které vytvářejí teplo. Podle teploty pak spotřebují rozdílné množství ze zásob medu, který jim slouží jako palivo. Touto cestou si včelstvo udržuje vnitřní teplotu asi dvacet pět stupňů Celsia, na vnějším okraji se teplota pohybuje kolem jedenácti stupňů Celsia. Aby žádná včela příliš neprochladla, starají se včely neustálými změnami místa o to, aby se všichni jedinci, kteří se na čas nalézají na chladném okraji, dostali do teplejších vnitřních prostor. Matka sedí uprostřed chumáče a své místo nemění. Tento způsob života stojí včely hodně životní energie a i přesto za celou zimu uhyne jedna až dvě hrsti včel.
Během chladného ročního období se včelař stará o vnější životní podmínky svého včelstva a měl by uskutečnit jednou za dva týdny prohlídku včelnice. V zimě je důležité, aby měly včely dostatek kyslíku, ale nebyly rušeny (otřesy, hlukem, škůdci); česno zúžíme klínem.
Kdo se chce dovědět, jak se včelám daří, může to zjistit poslechem zvenku u stěny nebo česna. Nepravidelné zvuky nebo silný hukot svědčí o tom, že včelstvu něco chybí. V případě silného hukotu vždy zkontrolujeme, zda není ucpané česno.
K zimní práci patří především drátkování rámků, zatavování mezistěn, čištění a opravy. Z uložených nástavků seškrabujeme zbytky tmelu a vosku. V zimě vytavujeme vosk z vyřezaných plástů.
V zimním období máme čas provést také bilanci předchozího roku a zamyslet se nad tím, co udělat jinak v tom následujícím roce.
Včely neupadají do zimního spánku ani do ztuhlého stavu. Při teplotách pod dvanáct stupňů Celsia se začínají shlukovat, klesnou-li teploty pod šest stupňů Celsia, vytvoří se uzavřený chumáč, ve kterém jsou včely seskupeny těsně u sebe. Všechny včely se přidají k chumáči a obklopují ho tak, až vytvoří kouli. Takovéto uspořádání je dokonalým technickým řešením, protože jeho malý povrch brání zbytečným únikům tepla. Vnější vrstva chumáče sestává z těsně u sebe sedících včel, které svými těly vytvářejí izolační vrstvu. Pod ní jsou včely, které pohybem létacího svalstva (aniž by přitom hýbaly křídly) vytvářejí teplo a to vyzařují do okolí. Včely obsedající přímo plásty se zásobami berou potravu a předávají ji všem včelám, zejména těm, které vytvářejí teplo. Podle teploty pak spotřebují rozdílné množství ze zásob medu, který jim slouží jako palivo. Touto cestou si včelstvo udržuje vnitřní teplotu asi dvacet pět stupňů Celsia, na vnějším okraji se teplota pohybuje kolem jedenácti stupňů Celsia. Aby žádná včela příliš neprochladla, starají se včely neustálými změnami místa o to, aby se všichni jedinci, kteří se na čas nalézají na chladném okraji, dostali do teplejších vnitřních prostor. Matka sedí uprostřed chumáče a své místo nemění. Tento způsob života stojí včely hodně životní energie a stejně za celou zimu obvykle uhyne jedna až dvě hrsti včel.
Během chladného ročního období se včelař stará o vnější životní podmínky svého včelstva. Měl by absolvovat jednou za dva týdny prohlídku včelnice. V zimě je důležité, aby měly včely dostatek kyslíku, česno se zužuje klínem, a aby nebyly rušeny (otřesy, hlukem, škůdci).
Kdo se chce dovědět, jak se včelám daří, může to zjistit poslechem zvenku u stěny nebo česna. Nepravidelné zvuky nebo silný hukot svědčí o tom, že včelstvu něco chybí. V případě silného hukotu vždy zkontrolujeme, zda není ucpané česno.
K zimní práci patří především drátkování rámků, zatavování mezistěn, čištění a opravy. Z uložených nástavků seškrabujeme zbytky tmelu a vosku. V zimě vytavujeme vosk z vyřezaných plástů.
V zimním období máme čas provést také bilanci předchozího roku a zamyslet se nad tím, co udělat jinak v tom následujícím roce.
V souvislosti s uzavíratelnými nádobami nesmíme zapomenout na nádoby plechové. I tyto nádoby se dají využít, a to nejen v různých odvětvích průmyslu. Můžeme v nich uchovávat materiály sypké pevné i kapalné, avšak pro většinu z nás se pomalu stávají minulostí (bývají nahrazovány lehčími a levnějšími plastovými nádobami a podobně). Plechové uzavíratelné nádoby se vyrábějí z plechu, nerezu, někdy se potahují smaltem... Jejich výhodou je, že pokud se o ně správně staráme, mají vysokou životnost, jsou nerozbitné a v případě opotřebení recyklovatelné, tudíž šetrné k životnímu prostředí. Uplatnění naleznou plechové uzavíratelné nádoby určitě při skladování a přepravě látek agresivních vůči plastu.
Plechovka
Plechovka je plechová uzavíratelná nádoba, jež může mít různý tvar i velikost. V dnešní době se nejčastěji používá k uchovávání hořlavin, barev, laků, lepidel a tmelů. Plechovka však dobře poslouží i při nakládání masa. Plechovka chrání obsažený materiál před světlem a vzduchem a zabraňuje jeho vysychání či znehodnocování.
Zde naleznete různé druhy plechovek a jejich ceny.
Plechový kanystr
I plechové kanystry pomalu, ale jistě mizí z našich domácností a garáží a jsou nahrazovány kanystry plastovými. V plechových kanystrech se skladují mimo jiné pohonné hmoty, hořlaviny a nebezpečné látky. Chceme-li používat plechové kanystry v potravinářství, musí být zevnitř opatřeny (natřeny) potravinářským lakem. Mezi negativa tohoto typu kanystrů patří skutečnost, že pokud jsou delší dobu prázdné, avšak ne úplně vyschlé, uvnitř zrezavějí, čímž se stávají takřka nepoužitelnými. Na trhu jsou obvykle nabízeny kanystry o objemu 5, 10 a 20 litrů.
Plechové sudy lze využít k uskladnění pevných, sypkých i kapalných látek, především se v nich však přepravují a uchovávají nebezpečné látky. Plechové sudy se vyrábějí v mnoha provedeních. Dají se stohovat, ale manipulace s nimi nebývá zrovna jednoduchá.
Ne každý z nás má v dnešní době bandasku mezi kuchyňským nádobím, ne každý ji považuje za potřebnou, ale určitě si vzpomenete, že bandaska nikdy nechyběla v kuchyních našich babiček (ať už plechová, či smaltovaná). Bandaska je válcovitá plechová nádoba s držadlem nebo uchem, která může mít různou velikost (od 250 mililitrů až po několik litrů), mívá zúžené hrdlo a bývá opatřena víčkem. Bandaska sloužila a vlastně i dnes může sloužit k přenášení mléka (například z „mlékomatů‟) či do ní můžeme sbírat různé lesní plody. V některých domácnostech funguje bandaska jako dekorativní prvek.
Na začátku montáže sádrokartonu je potřeba navrhnout a rozměřit budoucí příčky včetně umístění případných dveří. Vodováhou rozměřte kolmost stěn a narýsujte ji na stávající zeď. Konstrukci příčky tvoří sádrokartonové desky připevňované na nosný rošt z ocelových tenkostěnných pozinkovaných profilů nebo na rošt dřevěný, vyplněný deskami z minerálních vláken. Provázkem či pravítkem vyměřte stopu příčky na podlaze a pomocí olovnice a vodováhy přeneste linii na stěny a strop.
Abyste docílili optimální zvukové izolace, nalepte na ocelový U profil těsnicí pásku a podle vyznačené rysky na podlaze jej připevněte zatloukacími hmoždinkami (cca 80 cm od sebe). Profily poté přivrtejte pomocí natloukacích hmoždinek příslušné délky dle povahy zdiva. Hmoždinky se kotví do každého připraveného otvoru v profilu.
Nyní postavte CW profily do UW profilu v rozteči 62,5 cm a zafixujte je samořeznými šroubky (LB 3,5 x 9,5 mm) tak, jak je to popsáno v návodu na montáž sádrokartonu.
Po kontrole stability nosného roštu příčky můžete začít s osazováním sádrokartonových desek. Na nosnou konstrukci připevněte desky pomocí šroubů (přibližně po 25 cm). Sádrokartonové desky musí k sobě těsně doléhat. Nezapomeňte na potřebné výřezy pro zásuvky a vypínače a připravenými otvory v CW profilech protahejte kabely pro elektroinstalaci.
Sádrokartonovou desku můžete řezat buď pilkou s jemnými zuby, nebo v místě dělení naříznout ostrým nožem až do hloubky 2–3 mm. Po podložení hranolem ji jemně ohněte a deska se v naříznuté hraně zlomí. Hrany desek pak přebruste brusným papírem. Další možný postup je, že se k provádění rovných řezů nařízne povrch desky podél nějaké podložky (ocelová lišta) nožem a pak se opatrně odlomí. Kartonová vrstva na zadní straně se následně oddělí nožem. Hrany řezu lze uhladit hoblíkem na hrany. Řezání desek lze provádět také pilkou ocaskou nebo děrovkou. K dosažení rovných řezů používejte vodicí lištu.
Nyní můžete vyplnit příčku izolačním akustickým materiálem a opláštit druhou stranu příčky sádrokartonovými deskami stejně jako první stranu. V místě styku příčky se stropem nebo stěnami použijte papírovou nebo skelnou pásku.
Spáry mezi deskami, poškozená místa a hlavičky šroubů musíte důkladně zatmelit a po vytvrdnutí tmelicí sádrové hmoty přebrousit. Po vytvrdnutí tmelu přebruste spáry brusnou mřížkou a přetmelte finálním tmelem. Po následném vytvrzení znovu lehce přebruste. Přechod mezi příčkou a zdivem zatmelte akrylovým přetíratelným tmelem. V tuto chvíli, pokud jste postupovali podle návodu na montáž (ten dodává každý výrobce sádrokartonových desek), je vaše příčka hotova a můžete stěnu tapetovat, obkládat, natírat či malovat. Je zakázáno používat jakékoliv prvky obsahující vápno, vodní sklo a silikáty, nevhodné jsou také disperzní silikátové barvy.
Pokud se na stávající betonový stavební díl nanáší nová vrstva betonu, jejímž cílem je zesílení nebo oprava nosné konstrukce, dostaneme tím betonový spřažený prvek. Nová vrstva se nanáší buď přímo, nebo se aplikuje ve formě stříkaného betonu.
Účelem nové vrstvy je zvětšovat průřezové plochy v oblastech namáhaných v tlaku či tahu za ohybu. Před nanesením nové vrstvy se povrch starého betonu vhodným postupem upraví a předem se navlhčí. Smršťování nové vrstvy betonu lze omezit vhodným složením betonové směsi. V důsledku smršťování a případně i rozdílných teplotních gradientů se nelze vyhnout tahovým silám v nové vrstvě betonu. V jejich důsledku vznikají na okrajích vrstvy nového betonu oblasti se soustředěnými tahovými silami, působícími kolmo k pracovní spáře (síly vedoucí k nadzvedávání nové vrstvy). I při pečlivé práci se proto může stát, že pracovní spára často po několika letech popraská. Působící tahové síly musí být proto zachyceny spřahujícími prvky procházejícími spárou.
Doporučený postup: Před nanášením nové vrstvy betonu se stávající beton očistí od jakýchkoliv dalších volných vrstev, zdrsní se povrch otryskáním, vlepí se spřahující prvky za použití lepicího tmelu, položí se výztuže nové vrstvy betonu a pak následuje vlastní betonáž.
Jde o průhledný gel s velmi rychlým účinkem – působí již po 10 minutách, neskapává, nestéká a zanechává příjemnou citrusovou vůni. Před odstraňováním lepidel a jiných než silikonových tmelů se doporučuje provést zkoušku účinnosti.
Postup: Před aplikací vyřežte maximálně možné množství silikonu nožem nebo škrabkou na silikon. Na povrch starého silikonu naneste štětečkem vrstvu odstraňovače silikonu a nechte působit 10 až 15 minut. Narušený silikon seškrábněte přiloženou plastovou stěrkou a následně povrch očistěte suchým hadříkem. V případě potřeby postup opakujte. Pracovní pomůcky čistěte vodou se saponátem, vlhkým hadříkem nebo houbou. Pracovní teplota by měla být +5 °C až +30 °C.
Kyselina fosforečná se používá při zpracování ropy a při úpravě kovů. Využívá se také při výrobě nealkoholických nápojů (obsah kyseliny fosforečné v Coca Cole, používá se označení E338) a při výrobě zubních tmelů. Označení E338 se používá i v potravinách. Kyselina fosforečná je rovněž důležitou surovinou pro výrobu směsi nazývané trojitý superfosfát, která vzniká reakcí kyseliny fosforečné s přírodními fosfáty. Dále je kyselina fosforečná hlavní složkou ve směsi, kde slouží jako odrezovač.
Kyselina fosforečná je zdrojem fosforu, stabilizuje v potravinách i v trávicím systému některé antioxidanty. Stabilizuje genetický kód DNA, protože tvoří esterové můstky, které drží šroubovici DNA, aby se nerozpadla. Další důležitou funkcí kyseliny fosforečné je její schopnost tvořit makroergické vazby v ATP, dále s glukózou, fruktózou a kyselinou pyrohroznovou. Při odštěpení molekul této kyseliny se uvolní energie 12 kcal/mol, která je okamžitě zpracována pro další funkce a reakce v buňce.
Využití:
jako antioxidant – tedy jako látka prodlužující trvanlivost potraviny a chránící ji proti zkáze způsobené oxidací, která se může projevit zejména žluknutím tuků nebo barevnými změnami potraviny;
jako regulátor kyselosti – tedy jako látka, která mění či udržuje kyselost či alkalitu potraviny.
Odstranění silikonu specializovaným odstraňovačem silikonu – v situaci, kdy si s odstraněním starého silikonu z povrchu nevíme rady domácími metodami, můžeme sáhnout po radikálnějších silikonových prostředcích, dostupných v obchodech s profesionální chemií. Stačí zajít za odborníkem, který vám jistě poradí, čím a jak odstranit sanitární silikon z vany či sprchové vaničky, jak odstranit silikon z obkladů, jak odstranit silikon ze skla nebo jak odstranit silikon z oblečení, pokud nás taková situace zastihne. Odstranění s pomocí komerčních produktů jde překvapivě dobře a není potřeba velkého množství.
Využít lze nabídky několika výrobců speciálních přípravků na odstranění zbytků sanitárního silikonu. Odstraňovače jsou většinou gelovité a jsou směsí přírodních rozpouštědel a terpenů. Důležité je, že nepáchnou po acetonu, ale naopak často dokonce příjemně voní. Mohou však způsobit zmatnění plastových povrchů, proto je lepší takový povrch chránit např. malířskou páskou. Naneste tenkou vrstvu přípravku na zbytky silikonu štětcem. Po 10-15 minutách se zbytky změkčeného silikonu snadno seškrábnou špachtlí. Tato operace se musí v případě potřeby opakovat, protože odstraňovač narušuje vždy jen tu nejvrchnější vrstvu. Štětce a speciální špachtle bývají k dostání v sadě spolu s přípravkem. Očištěný povrch se omyje teplou vodou s přídavkem saponátu a vysuší. Takto připravenou mezeru lze vyplnit novou vrstvou silikonu.
Zde je přehled produktů určených k odstranění starého silikonu: odstraňovač silikonu cena. Při nákupu odstraňovače silikonu se vyplatí zvážit nejen cenu. Je dobré zkontrolovat, zda balení obsahuje nástroj pro aplikaci přípravku a následné odstranění silikonu; po jakou dobu bude přípravek působit, zda je přiložen návod a zda přípravek nemá dráždivý zápach.
Ze zkušenosti víme, že odstranění starého silikonu může být problematické a mnohem obtížnější než odstranění čerstvého silikonu. V této situaci musíme vyzkoušet mnoho zajímavých metod odstraňování silikonu podle toho, na jakém povrchu to chceme dělat. Jaký je tedy nejúčinnější způsob odstranění silikonu? Možná oblíbený domácí lék ocet, který je známý již léta, půjde použít na odstranění silikonu. Nebo se vyplatí vyzkoušet nějaký specializovaný odstraňovač silikonu dostupný na pultech obchodů?
Jak bezpečně odstranit silikon nejen ze skla, aniž by došlo k jeho poškození nebo poškrábání? Představujeme několik odstraňovačů silikonu, ze kterých si každý určitě vybere něco vhodného pro jeho povrch.
