Jedovaté rostliny můžeme rozdělit na prudce jedovaté a jedovaté. Většina z nich se vyskytuje ve volné přírodě, některé se pěstují i jako okrasné v bytě. Jedovaté rostliny jsou pro člověka, zvláště pro děti, velmi nebezpečné. Mohou způsobit bolest hlavy a břicha, zvracení, průjem, malátnost, bezvědomí, zástavu dechu i smrt.
Prudce jedovaté rostliny
Obsah jedovatých látek je v rostlině proměnlivý – závisí na stanovišti, ročním období, klimatu, sušení rostlin, ale i denní či noční době. Účinnost toxických látek na jedince je závislá zejména na jeho stáří a zdraví, jinak působí jed na dítě a jinak na dospělého člověka, jinak také na osoby více senzitivní. Toxické látky bývají obsaženy v celé rostlině, často však ve vyšších koncentracích zvláště v některých jejích částech. Toxické metabolity působí toxicky až v dávkách přesahujících určitou mez, poté se stávají rostlinnými jedy. Toxické metabolity jsou často vysoce účinné biologicky aktivní látky, které jsou v malých dávkách potenciálně využitelné jako rostlinná léčiva.
Protože se mezi léčivými rostlinami vyskytují také rostliny jedovaté, netrhejte v žádném případě rostliny a nejezte plody, které neznáte! Sbírejte jen ty rostliny, které bezpečně poznáte!
Běžně se za jed považuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno, jedem je látka, která po vniknutí do těla v malém množství (nejvýše několik desítek gramů) vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky a určitým průběhem. Vždy jde o výsledek vzájemného působení organismu a jedovaté látky.
Konkrétní nejmenší množství jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická dávka. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením či smažením jejich jedovatost mizí nebo se snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. Rostlina může obsahovat buď jedinou jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů. Složení některých rostlinných jedů není dodnes známo. Například známý alkaloid morfin byl v opiu máku izolován již začátkem 19. století a uběhlo téměř sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika dalších desetiletí výzkumu zjistilo ještě asi 50 dalších alkaloidů a v podstatě dodnes není výzkum máku setého z tohoto hlediska uzavřen.
Jírovec maďal
Rostlina s latinským názvem Aesculus hippocastanum se někdy nazývá také koňský kaštan. Jde o opadavý, až 30 m vysoký strom s kmenem o průměru až 2 m. Borka je zpočátku hladká, šedohnědá, později až červenohnědá, odlupující se v malých šupinách. Pupeny velké, silně lepkavé, hnědé až červenohnědé. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě složené, 5 až 7četné, lístky přisedlé, obvejčité, na okraji pilovité, prostřední lístek větší než ostatní.
Některé pokojové rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit značné potíže, ne-li smrt. Přitom jsou to běžné kytičky, které má většina z nás pro radost v kanceláři či domácnosti. Neznamená to, že bychom teď měli přijít domů a – pokud máme malé děti – jít od rostliny k rostlině a vyhazovat. Pravděpodobnost, že se malé děti zakousnou do hlízy bramboříku, je docela nízká, pokud hlízy zrovna nebudete mít vyndané někde na parapetu. Ale pozor u amarylisu nebo klívie, kde je jedovatá celá rostlina – a ta už je lehce dostupná. Uškubnout si kousínek listu není vůbec žádný problém. Zkrátka a dobře, je důležité o tomhle nebezpečí vědět. Když například odstraňujete list tchynina jazyku, může vám skápnout trocha tekutiny z rostliny na prst. A běžíte si hned umýt ruce?
Diefenbachie skvrnitá
Latinský název Dieffenbachia maculata ukrývá statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy má velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy drobné, žluté, uspořádané v palici (v kultuře se však objevují jen ojediněle). Plodem je červená až oranžovo-červená bobule.
Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice. Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, v krku a na rtech, v těžších případech se mohou vyskytnout i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a je nezbytné přivolat lékařskou pomoc. Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.
Pěstuje se v řadě odrůd, které se liší zejména kresbou na listech. V létě potřebují vyšší teplotu, ale ne přes 30 °C, v zimě je nejvhodnější teplota 18 až 20 °C. V létě je nezbytné chránit diefenbachie před přímým sluncem, naopak v zimě jim vyhovuje jasně osvětlené místo. Nesnáší průvan. Na jaře a v létě je důležitá častá zálivka, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit. Množí se vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů.
Některé druhy rostlin, mezi nimiž je celá řada významných plevelů, mohou být velmi nebezpečné obsahem osudných látek – jedů, které dokážou narušit, nebo dokonce ochromit centrální tělesné funkce, jako je dýchání, krevní oběh nebo trávicí trakt natolik, že dochází k trvalému poškození organismu nebo ke smrti. Toxická dávka je minimální množství jedu způsobující potíže, záleží na koncentraci jedu, stáří rostliny a citlivosti jedince. Při zvýšení toxické dávky na určitou hodnotu nastává smrt – toto množství se označuje jako smrtelné nebo letální dávka.
Jed může být zastoupen v rostlině jedinou látkou nebo celou skupinou látek. Nejvýznamnější toxicky účinné složky jsou alkaloidy, glykosidy saponidy, silice, organické kyseliny, terpeny a další látky dosud farmakologicky neprozkoumané nebo nedostatečně známé. V rostlinách jsou zastoupeny v různém poměru a množství, což závisí i na vnějších podmínkách prostředí (světlo, teplota, nadmořská výška, půda). Jedovatá rostlina obsahuje často toxiny ve všech svých částech, a to v čerstvém i suchém stavu. Množství toxinu často kolísá v rostlině během vegetačního období a není ve všech částech rostlin stejné. Některé rostliny obsahují tak silné jedy, že již požití malého množství může být smrtelné. Navzdory tomu se smrtelné otravy užitím bylin u člověka vyskytují zřídka. Dospělí se otráví spíše vzácně při sběru léčivých bylin, úmyslně pak při sebevražedných pokusech nebo při předávkování rostlinnými drogami. Nejohroženější skupinou jsou však děti od batolat do věku čtyř let, kdy otravy mají nejvážnější průběh, někdy dokonce i ohrožují život. Důvodem bývá především požití relativně vysoké dávky jedu v poměru k malé hmotnosti dítěte. Malé děti často dávají věci do úst, aby je tímto způsobem prozkoumaly, nebo chtějí něco neznámého, co se barvou a tvarem ovoci či zelenině podobá, vyzkoušet.
Tetlucha kozí pysk
Rostlina s latinským názvem Aethusa cynapium je jednoletá, v severních polohách i ozimá nebo dvouletá, 5 až 100 cm vysoká bylina. Lodyhu má od spodní třetiny větvenou, tupě hranatou nebo jemně rýhovanou, často ojíněnou, v uzlinách výrazně zprohýbanou. Listy řapíkaté, s krátkou pochvou, čepel nejčastěji 2x trojčetná, listové úkrojky peřenosečné, na vrcholu tupě špičaté a obvykle s malou načervenalou nebo bělavou špičkou. Okolíky jsou složeny z 6 až 10 okolíčků, na kterých vyrůstá 3 až 14 květů, obaly chybí, obalíčky tvoří 2 až 3 čárkovité, dolů svěšené a asymetricky umístěné (na vnější straně okolíčku) listeny. Květy jsou 5četné, bílé nebo uprostřed korunních lístků se zeleným pruhem a objevují se v červenci až září. Plodem jsou široce vejčité až téměř kulovité dvounažky.
Kdy přesně začít hledat medvědí česnek v ČR podle regionu?
Medvědí česnek se v ČR objevuje obvykle od poloviny března, ale přesný termín závisí na regionu a nadmořské výšce.
V nížinách může vyrůst už začátkem března, zatímco ve vyšších polohách až koncem měsíce nebo začátkem dubna. Rozhodující je teplota půdy a vlhkost, nikoliv kalendář. Nejlepší období pro sběr je krátké – zhruba 4–6 týdnů před květem. Pokud chcete zvýšit šanci na úspěch, sledujte mapu výskytu medvědího česneku a kombinujte ji s osobní kontrolou lokality.
Jak bezpečně poznat medvědí česnek v mladé fázi růstu?
Nejspolehlivější metoda je čichový test každého jednotlivého listu.
Mladé listy mohou být menší a méně výrazné, proto je důležité rozemnout každý list mezi prsty. Pokud necítíte jasnou česnekovou vůni, rostlinu nesbírejte. Ve smíšených porostech může být riziko vyšší, protože vůně může ulpět na rukou. V takovém případě si ruce otřete a test opakujte. Bezpečná identifikace je důležitější než množství.
Jaký je rozdíl mezi medvědím česnekem, konvalinkou a ocúnem v praxi?
Hlavní rozdíl je ve vůni a struktuře listu, nikoli jen ve vzhledu.
Medvědí česnek má měkčí, matnější list a výrazně voní po česneku. Konvalinka má lesklejší listy bez česnekové vůně a obvykle vyrůstají po dvou z jednoho místa. Ocún má širší a pevnější listy bez aroma a je vysoce jedovatý. Vůně je rozhodující identifikační znak a měla by být kontrolována u každého listu zvlášť.
Kolik medvědího česneku lze šetrně nasbírat z jednoho místa?
Šetrný sběr znamená odebrat jen část listů a ponechat porostu prostor k regeneraci.
Z jednoho hustého místa je vhodné vzít maximálně třetinu listů a z každé rostliny jen jeden kus. Vytrhávání celých rostlin je nevhodné, protože oslabuje cibulky. Pokud chcete mít lokalitu i další roky, myslete dlouhodobě. Krátkodobý zisk nesmí poškodit budoucí výnos.
Jak velkou plochu potřebuji na zahradě pro roční zásobu?
Pro běžnou domácnost obvykle stačí stabilní porost o velikosti přibližně 1 m².
Z této plochy lze při správné péči získat kolem 800–1200 g listů během hlavní sezóny. Důležité je šetrné sklizňové hospodaření, aby porost každoročně sílil. Pokud plánujete větší výrobu pesta nebo zásoby do mrazáku, plocha by měla být větší nebo doplněná lesním sběrem. Kombinace obou přístupů bývá nejefektivnější.
Proč mi medvědí česnek na zahradě slábne po dvou letech?
Nejčastější příčinou slábnutí porostu je nadměrná sklizeň nebo sucho.
Pokud každoročně odeberete většinu listů, cibulky nemají dostatek energie k regeneraci. Vlhkost půdy je klíčová a při suchém jaru je nutné doplňkové zalévání. Pomáhá také vrstva listí nebo kompostu, která napodobuje lesní prostředí.
Ano, rostliny kalanchoe jsou jedovaté, zejména pro zvířata. Primárními toxiny jsou kardiotoxické bufadienolidy, které mohou ovlivnit srdce a způsobit různé příznaky. I když obvykle nejsou pro člověka smrtelné, mohou způsobit nevolnost a zvracení.
Jedovatost pro zvířata
Zvířata jsou obzvláště náchylná. Kalanchoe jsou známé tím, že jsou jedovaté pro psy, králíky, kuřata, hospodářská zvířata a dokonce i plazy.
Příznaky otravy
Mezi příznaky může patřit deprese, zrychlené dýchání, potíže s chůzí, paralýza a v závažných případech zástava srdce.
Účinky na srdce
Bufadienolidy mohou způsobit arytmie, bradykardii (pomalý srdeční tep) a srdeční blok.
Gastrointestinální problémy
Mezi toxické účinky může patřit také hemoragická enteritida, bolesti břicha a průjem.
Jedovatost pro lidi
Otrava kalanchoe u lidí obvykle není smrtelná, ale může způsobit gastrointestinální problémy, jako je nevolnost a zvracení.
Kontakt s kalanchoe
Míza může dráždit kůži a oči, proto je nejlepší se přímému kontaktu vyhnout.
Ochranná opatření
Pěstujte mimo dosah
Vzhledem k jejich toxicitě by měly být kalanchoe pěstovány mimo dosah domácích mazlíčků a dětí.
Nahlaste podezření na požití
Pokud máte podezření, že váš mazlíček kalanchoe požil, je nejlepší okamžitě kontaktovat veterináře nebo toxikologické centrum pro zvířata.
Ochranné pomůcky
Při manipulaci s kalanchoe je vhodné nosit rukavice a zabránit kontaktu mízy s očima nebo kůží.
Filodendron ve svých pletivech obsahuje nerozpustné krystaly šťavelanu vápenatého ve tvaru jehliček (rafid), které při pozření mechanicky dráždí sliznice dutiny ústní a trávicího traktu. Nejčastějšími příznaky je svědění, otoky rtů, jazyka, patra a hltanu, což vede ke ztíženému dýchání a polykání. V některých případech se otrava může projevit dávením, zvracením a průjmem. Filodendron dráždí i pokožku, která je zarudlá a svědí. Při práci s filodendronem tedy musíme být velmi opatrní, aby se nám nedostal do úst, očí a nosu.
Až 1 m vysoká bylina rostoucí v trsech. Listy má trávovité, přízemní kratší než stonek. Stonek je okrouhlý a dutý. Květy, které vyrůstají v počtu 1 až 3 v paždí listenů, mají světle až tmavě modrofialovou barvu, vnější květní lístky odstálé, směřující dolů, bez chlupů, uvnitř světlejší s tmavým žilkováním, vnitřní okvětní lístky vzpřímené, obvykle o trochu tmavší. Kosatec sibiřský kvete v květnu až červnu.
Stanoviště tvoří rašelinné a mokřadní louky, rašeliniště, břehy, obvykle na místech, která jsou alespoň v předjaří zaplavena a později mírně vlhká. Preferuje půdy bahnité, hlinité, výživné a vápnité, ale ne vysloveně zásadité, nesnáší vysoké koncentrace solí a kosení, proto roste téměř výhradně v nekultivovaných krajinách.
V ČR je kosatec sibiřský vzácný, protože jeho stanoviště byla systematicky rekultivována, v posledních letech v souvislosti s útlumem zemědělského využívání méně vhodných půd se snad jeho ústup zastavil. Celkově je však v Evropě a na východě až po Japonsko místy buď velmi vzácný, nebo zcela chybí.
Pěstuje se ve více odrůdách lišících se barvou i tvarem květů (různé odstíny modré a fialové, bílá, růžová, květy se zvlněným okrajem). Vyhovuje mu vlhké a slunné stanoviště. Sibiřské kosatce vynikají zejména ve skupinách v přírodních partiích zahrady. Odkvetlé lodyhy je potřeba ostříhat, aby tvořící se semena neoslabovala rostliny. Rostliny prakticky nemají problémy s chorobami ani se škůdci. Při šlechtění je ale musíme ošetřovat proti zrnokazu, který je schopen zničit všechna semena v semeníku. Sibiřský kosatec by měl být mulčován borovým jehličím nebo mulčovací kůrou.
Celá rostlina zřejmě obsahuje slabě jedovatou tříslovinu a silice. Otrava způsobuje žaludeční a střevní potíže, jež mohou být provázeny krvavými průjmy.
Bobkovišně včetně všech odrůd jsou jedovaté pro člověka i zvířata. Všechny části rostliny, včetně listů, stonků a semen (která se nacházejí v bobulích), obsahují kyanogenní glykosidy. Tyto sloučeniny mohou při žvýkání a trávení uvolňovat kyanid, což je při požití činí jedovatými.
Kyanogenní glykosidy
Jde o přirozeně se vyskytující sloučeniny, které se nacházejí v různých rostlinách, včetně bobkovišně.
Uvolňování kyanovodíku
Když je bobkovišeň poškozena (např. rozkousána, strávena), enzym rozkládá kyanogenní glykosidy a uvolňuje kyanovodík (HCN), známý také jako kyselina kyanovodíková.
Jedovatost
Kyanid je toxická látka, která může narušit buněčné dýchání a vést k různým zdravotním problémům, včetně dýchacích potíží, křečí a dokonce i smrti.
Nejjedovatější části rostliny
Všechny části bobkovišně obsahují kyanogenní glykosidy, semena a listy jsou obzvláště nebezpečné kvůli vyšším koncentracím.
Hořká chuť
Listy jsou obvykle hořké a často se vyplivují, což může snížit riziko otravy kyanidem.
Plody a semena
Plody, i když mohou být díky své sladké vůni potenciálně lákavější, stále obsahují kyanogenní glykosidy a neměly by se konzumovat.
Požití bobkovišně
Všechny části rostliny, zejména listy a semena, mohou při požití způsobit otravu.
Příznaky
Mezi příznaky otravy bobkovišní mohou patřit bolesti břicha, nevolnost, zvracení, zarudnutí obličeje, bolest hlavy, závratě, omezené dýchání, bezvědomí a dokonce i smrt.
Závažnost
Otrava bobkovišní závisí na požitém množství v poměru k tělesné hmotnosti. Schopnost těla zpracovávat a vylučovat toxiny se liší. Malé množství látky může být pro velkého člověka neškodné, ale pro menšího jedince může být jedovaté.
Zvířata
Bobkovišeň je také jedovatá pro domácí mazlíčky a divoká zvířata, s příznaky podobnými lidem.
Důležité informace
Děti a domácí mazlíčci: Při sázení bobkovišně buďte opatrní, zejména v oblastech, kde se pohybují děti nebo domácí mazlíčci, kteří by mohli listy okusovat.
Likvidace: Odřezky z bobkovišně zlikvidujte opatrně, protože jsou také toxické.
Rostlina pyracantha není příliš toxická, nebezpečná je především svými trny.
Plody hlohyně nejsou jedlé, protože obsahují mírně jedovatá semena. Semena této rostliny obsahují v malém množství kyanogenní glykosidy - prekurzory kyseliny kyanovodíkové nebo kyanovodíku HCN. V ostatních částech rostliny se tyto jedovaté látky nevyskytují. Vařením se tyto jedovaté látky neutralizují.
Po spolknutí čerstvých plodů i se semeny se objeví bolesti zažívacího traktu, zvracení, průjem a horečka. Nebyla hlášena žádná vážná otrava.
Plody jsou atraktivní a přitahují děti.
Opatření pro děti, které snědly čerstvé plody hlohyně:
Pro požití méně než 10 bobulí dítětem stačí přimět ho vypít trochu vody. Při tomto malém množství se neobjeví žádné známky otravy.
V případě požití většího množství kontaktujte svého lékaře nebo rychlou záchrannou službu.
V případě, že dítě požilo více než 20 bobulí, mohlo by pociťovat mírnou bolest břicha, nevolnost, zvracení, sucho v ústech, dilataci zornic, tachykardii a horečku se suchou a pálící kůží.
Pokud po požití malého množství bobulí má dítě stále příznaky, kontaktujte svého lékaře nebo rychlou záchrannou službu. Může to být problém s identifikací rostlin nebo nějaký jiný zdravotní problém.
Oční kontakt například kontaminovanými prsty od semen vede k výraznému zánětu spojivky a duhovky bez léze nekrózy rohovky a je nutná specifická léčba po konzultaci s oftalmologem.
Rostlina má ostré dlouhé trny. Její trny jsou obzvláště ostré a mohou pronikat hluboko do kůže, někdy dokonce až do kloubu, kde se zlomí a způsobují zánět kůže nebo synoviální blány kloubu, tak zvanou synovitidu. Pozdější odhalení příčiny tohoto zánětu v kloubu je ztíženo tím, že trny jsou na rentgenovém snímku průhledné - nejsou vidět. Navíc tyto záněty odolávají antibiotikům, protože nejsou způsobeny bakteriemi.
Při manipulaci s oleandry nezapomeňte, že je celá rostlina jedovatá, šťáva z listů může dráždit pokožku. Oleandry obsahují různé glykosidy (například oleandrin, adinerin, folinerin a další). Tyto látky mají podobné účinky jako glykosidy známého náprstníku (Digitalis). Jedovaté jsou všechny části rostliny, včetně květů, ale největší koncentrace účinných látek je v listech. Mírná otrava se projeví nevolností, požití většího množství listů nebo květů může skončit smrtí! Při pěstování je třeba dávat pozor hlavně na děti.
Všechny části těla oleandru při poranění roní slizkou šťávu. Již od starověku se odvary z květů a listů používaly jako jed. Jsou známé i případy, že se lidé přiotrávili, když třeba opékali maso na prutech z oleandru (tak se údajně ve starém Římě otrávila téměř polovina vojenské jednotky na válečném tažení). Na opékání si proto pruty z oleandru rozhodně nepřipravujte! Jedy oleandru se však využívají i v medicíně, a to zejména k povzbuzení srdeční činnosti (podobně jako Digitalis), přidávají se i do močopudných prostředků.
Túje neboli zeravy jsou stálezelené jehličnaté dřeviny z čeledi Cupressaceae (cypřišovité), které jsou u nás nepůvodní, ale velmi často se pěstují v parcích a zahradách. Jde o stromy či keře se šupinovitými listy, v juvenilním stadiu mohou mít i listy jehlicovité. Jednotlivé druhy se liší zvláště tvarem listů a šišek. Stejně jako další druhy čeledi Cupressaceae i zeravy obsahují velké množství silice.
V ČR se běžně pěstují 2 druhy rodu Thuja – Thuja occidentalis a Thuja plicata. Dále se zde pěstují i druhy Platycladus orientalis a Thujopsis dolabrata, které byly dříve také řazeny do rodu Thuja.
Thuja occidentalis (zerav západní) patří k nejčastěji pěstovaným druhům. Jsou to keře či stromy vysoké až 20 m, pocházející z východní části Severní Ameriky. V Evropě se pěstují již od 16. století.
Thuja plicata (zerav obrovský, zerav řasnatý) je podobná předchozímu druhu, jsou to stromy vysoké až 60 m. Pocházejí z tichomořského pobřeží Severní Ameriky. V Evropě se pěstují od 19. století, první exemplář byl vysazen v Praze.
Platycladus orientalis (zeravec východní), uváděný také pod jménem Thuja orientalis či Biota orientalis, je dřevina keřovitého či stromovitého vzrůstu, pocházející z Číny a Koreje. V Evropě se pěstuje od 18. století.
Thujopsis dolabrata syn. Thuja dolabrata (zeravinec japonský) se v Evropě pěstuje od 19. století. Jde o velmi dekorativní dřeviny s výraznou kresbou na spodní straně listů, pochází z Japonska.
Z hlediska obsahových látek jsou nejlépe prozkoumány druhy Thuja occidentalis a Platycladus orientalis. Rostliny obsahují 0,4–1 % silice, podle jiných zdrojů 1,4–4 %. Hlavní složkou je monoterpen thujon (směs stereoizomerů alfa-thujonu a beta-thujonu), který tvoří až 65 % silice. Kromě terpenických látek rostliny obsahují kumariny, flavonoidy a třísloviny.
Rostliny jsou jedovaté – aplikace silice na pokožku vede k podráždění a alergické reakci. Otrava po požití se projevuje mydriázou (rozšíření zornice), poruchami vidění, zvracením, průjmem, tachykardií, hypertenzí a křečemi. Může také dojít k poškození jater a ledvin. LD50 thujonu pro potkana je při intravenózním podání 500 mg/kg.
Přestože je lze snadno rozpoznat podle česnekového zápachu, který vzniká při tření listů, nezkušení sběratelé si stále pletou medvědí česnek s konvalinkou, listy podzimního krokusu, který raší na jaře, nebo většinou neposkvrněnými listy mladších rostlin áronu skvrnitého. Tyto tři rostliny jsou extrémně jedovaté a otrava se objevuje znovu a znovu, někdy s fatálním koncem.
Kromě vůně je spodní strana listu dalším způsobem, jak odlišit medvědí česnek od jedovaté konvalinky a podzimního krokusu. Spodní strana listů je u medvědího česneku vždy matná a u konvalinky a podzimního krokusu lesklá. Charakteristickým znakem pro rozlišení medvědího česneku a áronu skvrnitého je rozdílná žilnatost listů obou rostlin. Listy medvědího česneku mají paralelní žilnatost, listy áronu skvrnitého mají síťované nervy.
