Téma: 

otrava oleandrem


Facebook Twitter Pinterest email tisk

KVETOUCÍ POKOJOVÝ KEŘ OLEANDR

Je oleandr jedovatý?

Oleandr je považován za jednu z nejjedovatějších zahradních rostlin, neboť k usmrcení dospělého člověka stačí obvykle požít jen dva listy, u dítěte list jeden. Člověk se může otrávit dokonce i medem, který včely vyrobily z květů oleandru. Jeho jedovatost je způsobena glykosidy oleandrinem a neriinem, které působí přímo na srdce a zvyšují tonus srdeční svaloviny. Projevy otravy jsou podobné jako u jiných jedovatých rostlin, a to zvracení, průjem, horečka, třesavka, závratě, křeče, srdeční arytmie. Jako protijed se používají přípravky vyráběné z ovčích digoxin-specifických Fab fragmentů imunoglobulinu (například Digibind či DigiFab). Základní účinnou látkou je cyklopentanperhydrofenatren. Ačkoliv se jedná primárně o protijed digitoxinu a digoxinu (srdeční glykosidy obsažené v náprstnících), lze jej v omezené míře použít také při otravách oleandrem, adéniem a dipladénií. Otravu oleandrem si můžete přivodit i požitím potravin grilovaných na této rostliny.

Detail odstavce: Je oleandr jedovatý?
Zdroj: Kvetoucí pokojový keř oleandr
Zveřejněno: 22.9.2015

FILODENDRON

Je filodendron jedovatý

Filodendron ve svých pletivech obsahuje nerozpustné krystaly šťavelanu vápenatého ve tvaru jehliček (rafid), které při pozření mechanicky dráždí sliznice dutiny ústní a trávicího traktu. Nejčastějšími příznaky je svědění, otoky rtů, jazyka, patra a hltanu, což vede ke ztíženému dýchání a polykání. V některých případech se otrava může projevit dávením, zvracením a průjmem. Filodendron dráždí i pokožku, která je zarudlá a svědí. Při práci s filodendronem tedy musíme být velmi opatrní, aby se nám nedostal do úst, očí a nosu.

Detail odstavce: Je filodendron jedovatý
Zdroj: Filodendron
Zveřejněno: 18.11.2015

JEDOVATÝ PAVOUK V ČR

Stepník moravský

Stepník moravský (Eresus moravicus) je jedovatý pavouk žijící na jižní Moravě. Přestože stepníci patří mezi nejnápadnější pavouky Evropy, stepník moravský byl objeven a vědecky popsán teprve v roce 2008.

Je patrně také nejvýrazněji zbarveným nejjedovatějším pavoukem na území Česka. Stepníci jsou pozoruhodní tím, že mláďatům slouží jako první potrava jejich matka. V populaci je vždy více samců než samic, a tak samci tvrdě soupeří o to stát se otci. Svým partnerkám po kopulaci zalepují pohlavní orgán, aby tak zamezili jejich promiskuitě.

Samice dosahuje velikosti 13 až 16 mm, samec 5 až 9 mm. Samci mají výstražné bílo-černo-červené zbarvení připomínající zbarvení slunéčka, které je chrání před predátory orientujícími se zrakem, jakými jsou například ptáci. Samice jsou celé černé, pouze na hlavě mají velkou, svítivě oranžovou skvrnu. Právě tato skvrna je jedním ze znaků odlišujících stepníka moravského od ostatních středoevropských druhů stepníků. Žijí velice skrytě v přibližně 10 cm hlubokých svislých norách vystlaných pavučinou, jejichž ústí je svrchu chráněno pavučinovou stříškou. Do té pavouci zapřádají kousky prsti, a tak noru dokonale maskují.

Otrava stepníkem moravským dosud nebyla zaznamenána. Není tedy potřeba mít z otravy tímto pavoukem strach, protože pravděpodobnost kousnutí je mizivá. Tento druh nebývá agresivní.

Stanovištěm stepníka moravského jsou zachovalé skalní nebo písčité stepi, pro které jsou charakteristické stepní trávy kavyly.

Stepník moravský si jako velice pozoruhodný a památný druh zasluhuje druhovou ochranu, která by měla být argumentem pro územní ochranu jeho lokalit. Stepník moravský je v České republice zařazen na červený seznam v kategorii kriticky ohrožený.

Detail odstavce: Stepník moravský
Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR
Zveřejněno: 31.8.2017

POCIT SPÁLENÉHO JAZYKA

Štípání jazyka

Štípání jazyka může souviset s otravou těžkými kovy, epilepsií nebo mozkovou mrtvicí.

Příčiny

Otrava těžkými kovy: Příkladem může být otrava olovem a otrava rtutí. Průvodním příznakem je mimo jiné i štípání jazyka.

Epilepsie: Štípání jazyka může být součástí aury, což je stav předcházející epileptickému záchvatu. Aura je u každého jedince jiná a může kromě štípání jazyka zahrnovat velké množství dalších smyslových vjemů včetně čichových, zrakových a sluchových.

Mozková mrtvice: Mrtvice může způsobovat poruchy citlivosti jednotlivých částí těla včetně jazyka. Poruchy citlivosti mohou zahrnovat i štípání jazyka, které může být spojené s poruchami řeči, hybnosti nebo citlivosti dalších částí těla. Takový stav je okamžitým důvodem k návštěvě lékaře, a to i když popsané obtíže rychle vymizí. V takovém případě totiž může jít o situaci známou jako TIA (tranzitorní ischemická ataka), která může být následována rozsáhlou mozkovou mrtvicí.

Léčba

Léčba je vždy individuální, záleží na primárním onemocnění. Výše uvedené stavy jsou život ohrožující a vyžadují rychlý lékařský zásah.

Detail odstavce: Štípání jazyka
Zdroj: Pocit spáleného jazyka
Zveřejněno: 8.1.2018

OLEANDR

Jedovatost

Při manipulaci s oleandry nezapomeňte, že je celá rostlina jedovatá, šťáva z listů může dráždit pokožku. Oleandry obsahují různé glykosidy (například oleandrin, adinerin, folinerin a další). Tyto látky mají podobné účinky jako glykosidy známého náprstníku (Digitalis). Jedovaté jsou všechny části rostliny, včetně květů, ale největší koncentrace účinných látek je v listech. Mírná otrava se projeví nevolností, požití většího množství listů nebo květů může skončit smrtí! Při pěstování je třeba dávat pozor hlavně na děti.

Všechny části těla oleandru při poranění roní slizkou šťávu. Již od starověku se odvary z květů a listů používaly jako jed. Jsou známé i případy, že se lidé přiotrávili, když třeba opékali maso na prutech z oleandru (tak se údajně ve starém Římě otrávila téměř polovina vojenské jednotky na válečném tažení). Na opékání si proto pruty z oleandru rozhodně nepřipravujte! Jedy oleandru se však využívají i v medicíně, a to zejména k povzbuzení srdeční činnosti (podobně jako Digitalis), přidávají se i do močopudných prostředků.

Detail odstavce: Jedovatost
Zdroj: Oleandr
Zveřejněno: 5.2.2019

OTOK A JEHO LÉČBA

Otok mozku

Otok mozku je závažný stav, který ohrožuje pacienta na životě. Může totiž způsobit kompresi (utlačení) mozkového kmene mozkovými strukturami, které se protlačí přes tentorium cerebelli nebo foramen magnum.

Příčiny: Otok mozku může být způsoben více příčinami. Patří mezi ně nedostatek energie při cévní mozkové příhodě (mrtvici) – cytotoxický edém. Dále mozkové nádory, abscesy, krvácení a také otrava olovem (vazogenní otok). Dalším důvodem (často opomíjeným) je rychlé snížení hladiny cukru v krvi, močoviny, koncentrace sodíku (sodíkových iontů) – pak jde o takzvaný intersticiální mozkový edém. Příčinou může být i stáza likvoru (při obstrukci likvorových cest).

Příznaky:

  • městnavá papila (vyklenutí papily sítnice v místě vstupu zrakového nervu);
  • bolesti hlavy;
  • nevolnost;
  • zvracení;
  • závratě;
  • zpomalení srdeční frekvence;
  • zvýšení krevního tlaku;
  • náhle vzniklé šilhání;
  • později kvantitativní porucha vědomí (až kóma).

Léčba: Otok mozku je zvládnutelný jen lékařskou péčí. Postupy jsou různé. V první řadě se lékaři snaží snížit nitrolební tlak, například infuzním podáním roztoku manitolu, v některých případech i chirurgickým zákrokem.

Detail odstavce: Otok mozku
Zdroj: Otok a jeho léčba
Zveřejněno: 12.10.2017

KOSATEC

Kosatec sibiřský

Až 1 m vysoká bylina rostoucí v trsech. Listy má trávovité, přízemní kratší než stonek. Stonek je okrouhlý a dutý. Květy, které vyrůstají v počtu 1 až 3 v paždí listenů, mají světle až tmavě modrofialovou barvu, vnější květní lístky odstálé, směřující dolů, bez chlupů, uvnitř světlejší s tmavým žilkováním, vnitřní okvětní lístky vzpřímené, obvykle o trochu tmavší. Kosatec sibiřský kvete v květnu až červnu.

Stanoviště tvoří rašelinné a mokřadní louky, rašeliniště, břehy, obvykle na místech, která jsou alespoň v předjaří zaplavena a později mírně vlhká. Preferuje půdy bahnité, hlinité, výživné a vápnité, ale ne vysloveně zásadité, nesnáší vysoké koncentrace solí a kosení, proto roste téměř výhradně v nekultivovaných krajinách.

V ČR je kosatec sibiřský vzácný, protože jeho stanoviště byla systematicky rekultivována, v posledních letech v souvislosti s útlumem zemědělského využívání méně vhodných půd se snad jeho ústup zastavil. Celkově je však v Evropě a na východě až po Japonsko místy buď velmi vzácný, nebo zcela chybí.

Pěstuje se ve více odrůdách lišících se barvou i tvarem květů (různé odstíny modré a fialové, bílá, růžová, květy se zvlněným okrajem). Vyhovuje mu vlhké a slunné stanoviště. Sibiřské kosatce vynikají zejména ve skupinách v přírodních partiích zahrady. Odkvetlé lodyhy je potřeba ostříhat, aby tvořící se semena neoslabovala rostliny. Rostliny prakticky nemají problémy s chorobami ani se škůdci. Při šlechtění je ale musíme ošetřovat proti zrnokazu, který je schopen zničit všechna semena v semeníku. Sibiřský kosatec by měl být mulčován borovým jehličím nebo mulčovací kůrou.

Celá rostlina zřejmě obsahuje slabě jedovatou tříslovinu a silice. Otrava způsobuje žaludeční a střevní potíže, jež mohou být provázeny krvavými průjmy.

Detail odstavce: Kosatec sibiřský
Zdroj: Kosatec
Zveřejněno: 12.1.2016

TMAVÁ SKVRNA NA DÁSNI

Černá tečka na dásni

Černá tečka v ustech nebo na dásni může signalizovat melaninové pigmentace, které lze dále rozdělit na jednotlivé typy.

Fyziologická pigmentace: Tento typ pigmentace se spatřuje nejčastěji na sliznicích tváří a dásní, může se ale vyskytovat i jinde. Bývá symetrická. Není třeba ji léčit, pouze se sleduje. Častější je u černochů.

Melanotické makuly (slizniční melanóza): Jde o drobné skvrnky v oblasti retní červeně. Jejich velikost nepřesahuje průměr 1 cm. Vyskytují se v páté dekádě života, jsou neškodné, není třeba je klinicky řešit. Mohou se vyskytovat i na sliznicích dutiny ústní, je to dáno hyperpigmentací bazálních buněk epitelu a zmnožením melanofágů.

Kuřácká melanóza: Látky, které obsahuje kouř, mají schopnost aktivovat proliferaci melanocytů. Skvrny se pak nacházejí zejména na tvářích, dásních a patře. Dobrou zprávou je, že pokud kuřák přestane kouřit, zbarvení sliznic zmizí.

Névocelulární névy: Mohou být vrozené nebo získané, představují riziko maligního zvratu, je proto důležité je pečlivě sledovat.

Maligní melanom: V dutině ústní se může vyvinout i jeden z nejnebezpečnějších nádorů – maligní melanom. Vzniká jako novotvar nebo na podkladě maligního zvrhnutí névocelulárního névu. Tvoří asi půl procenta všech nádorů dutiny ústní a v ČR není příliš běžný. Nejčastěji se melanom vyvine na patře.

U celkových chorob se vyskytují následující typy.

U Peutz-Jeghersova syndromu na obličeji a rtu: Na retní červeni, ale i na kůži okolo rtů se nacházejí drobně rozeseté pigmentace. Tento syndrom souvisí s výskytem velkého množství polypů ve střevě, proto jsou tito pacienti více ohroženi vznikem karcinomu kolorekta.

U Addisonovy choroby: Při této chorobě vzniká nadměrné množství melaninu. Hyperpigmentace jsou hlavně v oblasti genitálu a areol mammae. V dutině ústní vznikají ložiskové šedočerné pigmentace (takzvané grafitové skvrny) na sliznici dutiny ústní, zejména na sliznici tvářové v krajině molárů a po stranách jazyka.

Dále jsou známy exogenní pigmenty pocházející z vnějšího prostředí.

Amalgám: Amalgám zbarvuje dáseň při iatrogenním zapříčinění, kdy se do otevřené rány v gingivě dostanou amalgámové části z odvrtávané zubní výplně. Zabarvení ale může vzniknout i galvanicky či traumaticky. Zabarvená ložiska jsou nejčastěji na dásních, tvářích a podobně.

Otrava těžkými kovy: Černý lem na dásni vzniká při otravě olovem.

Léky: Například cisplatina, která se používá při onkoterapii, způsobuje takzvaný platinový proužek.

Další příčiny: Mezi další příčiny patří například dobrovolná tetováž (žvýkání bylin) nebo zaražení cizího tělesa – hrot tužky a podobně.

Detail odstavce: Černá tečka na dásni
Zdroj: Tmavá skvrna na dásni
Zveřejněno: 13.12.2017

ABSCES

Absces konečníku

Pro tento typ abscesu se využívá i označení rektoanální, nebo periproktální. Dutinka se obvykle objevuje v okolí konečníku, řiti a řitního kanálu. Míst, kde může být absces uložený, v dané oblasti je hodně, může být v blízkosti sedací kosti, nebo za konečníkem, nebo pod vrstvou vystýlající řitní otvor, nebo mezi svaly svěrače. Rektoanální abscesy, které jsou povrchové, mohou pacientovi způsobovat velkou bolest.

Příčiny

Nejčastější příčinou tohoto abscesu bývají bakterie, které pronikly do tkání v okolí konečníku a vycházejí z prostoru mezi řitními svěrači. Na tomto abscesu se obvykle podílí více druhů bakterií, kromě stafylokoků, streptokoků se sem řadí i bakterie escherichia coli, či jiné mikroorganizmy, které se do této oblasti mohly dostat přímou cestou (poranění cizím předmětem), z infikovaného okolí, rozšířením z jiného ložiska infekce prostřednictvím krve, nebo putováním těchto bakterií z míst těla, kde se tyto bakterie běžně nacházejí. Na vzniku tohoto abscesu se také podílí snížená obranyschopnost, nedokrevnost daných tkání, hematom v dané oblasti, přítomnost cizího tělesa v těle pacienta.

Léčba

Pacient tento absces pozná podle nepříjemné anální a perianální bolesti zejména při konání velké potřeby, zvýšené teploty, celkové slabosti, ale i otoky na postiženém místě, začervenáním kůže a zvýšená teplota kůže nad hnisavým ložiskem, kde je také zvýšená citlivost a bolestivost. V případě rektoanálních abscesů, které se vyskytují hlouběji v tkáních, projevy jsou hlavně celkové, jako teploty, slabost, schvácenost, nemusí být u nich zevní otok. Absces v této oblasti může bakterie šířit infekci rychleji do okolí.

Rektoanální absces je třeba řešit včas, pacient a ani lékař by neměl čekat na to, kdy se u pacienta absces projeví navenek, v tu dobu totiž je obsah dutiny plný hnisu. Tento absces se řeší chirurgicky drenáží. Abscesovou dutinu je třeba otevřít, vytvořit z ní otvor na odtékání hnisu a dutinu poté proplachovat antiseptickými roztoky a zavést do ní drény. Drény se zavádí až v okamžiku, kdy je dutina od hnisu vyčištěna. Důležitou součástí léčby není jen samotný chirurgický zákrok, ale i následné převazy, při nichž je dutina i nadále proplachována antiseptickými roztoky. V řadě případů bývají také nasazována antibiotika na doléčení abscesu, ty mají hlavně význam v případech, kdy hrozí otrava krve, nebo u pacientů, kteří současně s abscesem mají i jiné onemocnění (například cukrovka, srdeční vady). Po odstranění abscesu se řada pacientů obává první stolice, lékaři proto pacientovi obvykle doporučují léky k jejímu změkčení. Zároveň se také provádí endosonografické vyšetření konečníku. Důsledkem komplikací této drenáže bývá vznik trvalého píštěle v této oblasti.

Detail odstavce: Absces konečníku
Zdroj: Absces
Zveřejněno: 18.1.2018

KDY SÁZET TÚJE

Škodlivost tújí

Túje neboli zeravy jsou stálezelené jehličnaté dřeviny z čeledi Cupressaceae (cypřišovité), které jsou u nás nepůvodní, ale velmi často se pěstují v parcích a zahradách. Jde o stromy či keře se šupinovitými listy, v juvenilním stadiu mohou mít i listy jehlicovité. Jednotlivé druhy se liší zvláště tvarem listů a šišek. Stejně jako další druhy čeledi Cupressaceae i zeravy obsahují velké množství silice.

V ČR se běžně pěstují 2 druhy rodu Thuja – Thuja occidentalis a Thuja plicata. Dále se zde pěstují i druhy Platycladus orientalis a Thujopsis dolabrata, které byly dříve také řazeny do rodu Thuja.

Thuja occidentalis (zerav západní) patří k nejčastěji pěstovaným druhům. Jsou to keře či stromy vysoké až 20 m, pocházející z východní části Severní Ameriky. V Evropě se pěstují již od 16. století.

Thuja plicata (zerav obrovský, zerav řasnatý) je podobná předchozímu druhu, jsou to stromy vysoké až 60 m. Pocházejí z tichomořského pobřeží Severní Ameriky. V Evropě se pěstují od 19. století, první exemplář byl vysazen v Praze.

Platycladus orientalis (zeravec východní), uváděný také pod jménem Thuja orientalis či Biota orientalis, je dřevina keřovitého či stromovitého vzrůstu, pocházející z Číny a Koreje. V Evropě se pěstuje od 18. století.

Thujopsis dolabrata syn. Thuja dolabrata (zeravinec japonský) se v Evropě pěstuje od 19. století. Jde o velmi dekorativní dřeviny s výraznou kresbou na spodní straně listů, pochází z Japonska.

Z hlediska obsahových látek jsou nejlépe prozkoumány druhy Thuja occidentalis a Platycladus orientalis. Rostliny obsahují 0,4–1 % silice, podle jiných zdrojů 1,4–4 %. Hlavní složkou je monoterpen thujon (směs stereoizomerů alfa-thujonu a beta-thujonu), který tvoří až 65 % silice. Kromě terpenických látek rostliny obsahují kumariny, flavonoidy a třísloviny.

Terpeny: alfa-pinen, borneol, kamfen, fenchon, limonen, myricen, terpin, terpinolen, thujon (85 % alfa-thujonu a 15 % beta-thujonu), thujylalkohol.

Kumariny: p-kumarová kyselina, umbelliferon.

Flavonoidy: katechin, gallokatechin, kemferol, kemferol-rhamnosid, mearnsitrin, myricetin, myricitrin, procyanidin, prodelfinidin, kvercetin, kvercitrin, isokvercitrin.

Rostliny jsou jedovaté – aplikace silice na pokožku vede k podráždění a alergické reakci. Otrava po požití se projevuje mydriázou (rozšíření zornice), poruchami vidění, zvracením, průjmem, tachykardií, hypertenzí a křečemi. Může také dojít k poškození jater a ledvin. LD50 thujonu pro potkana je při intravenózním podání 500 mg/kg. Dlouhodobý příjem thujonu, který je obsažen také v rostlinách čeledi Asteraceae, například v pelyňku (nápoj Absint), vede k poškození CNS.

Rostliny se tradičně používaly k léčbě nachlazení, horečky, bolestí hlavy, revmatismu a zánětu močového měchýře a také jako abortivum. Současné studie zkoumají účinky obsažených látek na organismus a možnosti jejich využití k léčebným účelům. Za účinky na organismus jsou zodpovědné především terpenické látky. Zjištěny byly protivirové účinky, ovlivnění imunitního systému (produkce cytokinů a protilátek, aktivace makrofágů) a protizánětlivé a protinádorové působení. Flavonoidy mají antioxidační účinek. Silice zeravce východního vykazuje toxické působení proti Alternaria alternata, původci houbových onemocnění. Zajímavé a perspektivní je také působení proti plžům při pěstování zeleniny. Kombinace túje a zelenina by mohla být tedy pro hubení plžů přínosná.

Detail odstavce: Škodlivost tújí
Zdroj: Kdy sázet túje
Zveřejněno: 13.2.2019

JEDOVATÉ ROSTLINY V ČR

Jedovaté pokojové rostliny

Některé pokojové rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit značné potíže, ne-li smrt. Přitom jsou to běžné kytičky, které má většina z nás pro radost v kanceláři či domácnosti. Neznamená to, že bychom teď měli přijít domů a – pokud máme malé děti – jít od rostliny k rostlině a vyhazovat. Pravděpodobnost, že se malé děti zakousnou do hlízy bramboříku, je docela nízká, pokud hlízy zrovna nebudete mít vyndané někde na parapetu. Ale pozor u amarylisu nebo klívie, kde je jedovatá celá rostlina – a ta už je lehce dostupná. Uškubnout si kousínek listu není vůbec žádný problém. Zkrátka a dobře, je důležité o tomhle nebezpečí vědět. Když například odstraňujete list tchynina jazyku, může vám skápnout trocha tekutiny z rostliny na prst. A běžíte si hned umýt ruce?

Diefenbachie skvrnitá

Latinský název Dieffenbachia maculata ukrývá statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy má velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy drobné, žluté, uspořádané v palici (v kultuře se však objevují jen ojediněle). Plodem je červená až oranžovo-červená bobule.

Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice. Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, v krku a na rtech, v těžších případech se mohou vyskytnout i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a je nezbytné přivolat lékařskou pomoc. Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.

Pěstuje se v řadě odrůd, které se liší zejména kresbou na listech. V létě potřebují vyšší teplotu, ale ne přes 30 °C, v zimě je nejvhodnější teplota 18 až 20 °C. V létě je nezbytné chránit diefenbachie před přímým sluncem, naopak v zimě jim vyhovuje jasně osvětlené místo. Nesnáší průvan. Na jaře a v létě je důležitá častá zálivka, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit. Množí se vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů. Po práci s řízky si nezapomeňte důkladně umýt ruce!

Oleandr obecný

Latinský název Nerium oleander patří až 4 m vysokému keři (v bytě dorůstá do 2 m). Listy má kožovité, kopinaté, ve 3četných přeslenech. Květy rostou ve vrcholičnatých latách, jsou bílé, žluté, červené nebo růžové, někdy plnokvěté.

Oleandr je prudce jedovatý, v listech, stoncích a květech obsahuje glykosidy (oleandrin, neriin, neriantin) tonizující srdeční svalovinu a působící silně močopudně. Otrava se projevuje zvracením, závratěmi, arytmií, křečemi a horečkami, těžké otravy mohou končit i smrtí. U postiženého je třeba vyvolat zvracení (není-li spontánní), zajistit výplach žaludku a podat mu aktivní uhlí. Nezbytné je co nejdříve přivolat lékařskou pomoc. Šťáva z rostliny může vyvolat na pokožce záněty. Jedovatý je i med včel, které sbíraly nektar na oleandrových květech. Vůně květů může vyvolat u citlivých osob bolesti hlavy a závratě. V minulosti se oleandrové listy používaly jako jed na krysy, potkany a myši.

Oleandr se pěstuje při běžné pokojové teplotě, měl by být umístěn na slunné stanoviště. Od jara do podzimu zalévat vydatně, v zimě méně. Na přelomu jara a léta lze oleandr množit vrcholovými řízky, které při teplotě okolo 16 °C zakoření asi za 4 týdny.

Narcis

Latinský název Narcissus hybrida nese víceletá bylina vysoká 8 až 60 cm, přezimující podzemními cibulemi. Listy má úzce řemenovité, duté květní stvoly nesou obvykle jeden květ, někdy i více. Květ je tvořen okvětím s pakorunkou, jejíž délka i zbarvení se liší dle odrůdy. Kvete v březnu až květnu. V současnosti existuje okolo 10 000 odrůd, které se dělí do 12 základních kategorií.

Většina pěstovaných odrůd byla vyšlechtěna z původních druhů rostoucích v oblasti Středozemí.

Celá rostlina, zejména však cibule, obsahuje jedovaté alkaloidy (narcisin a tazetin). Otrava se projevuje silným zvracením a průjmem.

Půda pro pěstování narcisů by měla být propustná, středně těžká, vlhčí a výživná, v podstatě ale porostou v jakékoliv normální půdě. Vyjma narcisů skupiny Tazetta jsou všechny mrazuvzdorné, všem odrůdám vyhovuje slunné až slabě přistíněné stanoviště. Množí se dceřinými cibulemi, které dorůstají za 2 až 3 roky, takže se během několika let rozrostou ve velké trsy. Cibule se sázejí nejlépe v září, a to do hloubky, která přibližně odpovídá dvounásobku výšky cibule. Trsy by se měly dělit po 4 až 5 letech, kdy se v červenci či srpnu vyjmou z půdy a po rozdělení se okamžitě znovu zasadí. Po odkvětu je možné odstranit květy, listy je však dobré ponechat na rostlině až do jejich přirozeného skonu.

Detail odstavce: Jedovaté pokojové rostliny
Zdroj: Jedovaté rostliny v ČR
Zveřejněno: 22.12.2015

JEDOVATÉ ROSTLINY V ČR

Prudce jedovaté rostliny

Obsah jedovatých látek je v rostlině proměnlivý – závisí na stanovišti, ročním období, klimatu, sušení rostlin, ale i denní či noční době. Účinnost toxických látek na jedince je závislá zejména na jeho stáří a zdraví, jinak působí jed na dítě a jinak na dospělého člověka, jinak také na osoby více senzitivní. Toxické látky bývají obsaženy v celé rostlině, často však ve vyšších koncentracích zvláště v některých jejích částech. Toxické metabolity působí toxicky až v dávkách přesahujících určitou mez, poté se stávají rostlinnými jedy. Toxické metabolity jsou často vysoce účinné biologicky aktivní látky, které jsou v malých dávkách potenciálně využitelné jako rostlinná léčiva.

Protože se mezi léčivými rostlinami vyskytují také rostliny jedovaté, netrhejte v žádném případě rostliny a nejezte plody, které neznáte! Sbírejte jen ty rostliny, které bezpečně poznáte!

Běžně se za jed považuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno, jedem je látka, která po vniknutí do těla v malém množství (nejvýše několik desítek gramů) vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky a určitým průběhem. Vždy jde o výsledek vzájemného působení organismu a jedovaté látky.

Konkrétní nejmenší množství jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická dávka. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením či smažením jejich jedovatost mizí nebo se snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. Rostlina může obsahovat buď jedinou jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů. Složení některých rostlinných jedů není dodnes známo. Například známý alkaloid morfin byl v opiu máku izolován již začátkem 19. století a uběhlo téměř sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika dalších desetiletí výzkumu zjistilo ještě asi 50 dalších alkaloidů a v podstatě dodnes není výzkum máku setého z tohoto hlediska uzavřen.

Jírovec maďal

Rostlina s latinským názvem Aesculus hippocastanum se někdy nazývá také koňský kaštan. Jde o opadavý, až 30 m vysoký strom s kmenem o průměru až 2 m. Borka je zpočátku hladká, šedohnědá, později až červenohnědá, odlupující se v malých šupinách. Pupeny velké, silně lepkavé, hnědé až červenohnědé. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě složené, 5 až 7četné, lístky přisedlé, obvejčité, na okraji pilovité, prostřední lístek větší než ostatní. Květy se objevují v květnu a rostou v latách dlouhých až 30 cm, nejčastěji jsou 5četné, zřídka 4četné, oboupohlavné nebo jednopohlavné, bílé, na bázi korunních lístků se žlutou, později červenou skvrnou. Plodem je až 6 cm velká, ostnitá tobolka s 1 až 3 semeny (kaštany).

U nás je jírovec převážně vysazován v parcích či alejích, ve své domovině roste zejména v horských a údolních lesích, na půdách výživných, humózních, hlubokých, svěžích a na stanovišti světlém až polostinném.

Celá rostlina (a nejvíce zřejmě semena) je jedovatá, hlavní toxickou látkou v jírovci je saponin escin. Při předávkování se mohou objevit křeče, ztráta koordinace, zvracení, průjem, ochrnutí, dle některých zdrojů může dojít i k poškození ledvin a jater, u dětí byly údajně zaznamenány i případy úmrtí.

Pěstuje se v několika kultivarech lišících se vzrůstem (zakrslé, převislé) nebo barvou či tvarem lístků. Jírovec vyžaduje humózní, výživnou a svěží půdu a světlé nebo jen slabě přistíněné místo. Množí se semeny, která se vysévají buď ihned po dozrání, nebo po zimní stratifikaci na jaře. Semena se dávají 6 až 8 cm hluboko pupkem dolů. Kultivary se množí očkováním nebo roubováním.

Vlaštovičník větší

Latinský název Chelidonium majus ukrývá vytrvalou, 30 až 100 cm vysokou bylinu s oranžovým mlékem. Lodyha větvená, chlupatá. Listy střídavé, řapíkaté, horní až přisedlé, lichozpeřené, lístky vejčité, vroubkované, konečný lístek 3laločný. Květy ve 2 až 6květých okolících, žluté, 4četné. Vlaštovičník kvete v květnu až září.

V ČR roste od nížin po pahorkatiny hojně, ve vyšších polohách vzácně. Celkově roste v Evropě na sever až po jih Skandinávie, v mírném a subarktickém pásmu Asie až po Japonsko a střední Čínu, druhotně v Severní Americe.

V mléce obsahuje okolo 20 různých alkaloidů, z nichž nejvýznamnější je chelidonin, jehož účinek se blíží účinku morfinu. Z dalších alkaloidů je přítomen homochelidonin, protopin, allokryptopin, sanguinarin, chelerythrin, methoxychelidonin, berberin, oxychelidonin, spartein a další. Celkem obsahuje mléko 1 až 4 % alkaloidů, v usušené nati je přítomno asi 0,4 % chelidoninu a dále kyselina chelidonová, jablečná, citronová a jantarová, trochu silice a kyseliny nikotinové. Dále jsou přítomny flavonoidy, aminy a enzymy. Hlavními toxickými látkami jsou chelidonin a homochelidonin, které působí tlumivě na centrální nervový systém, uvolňují křeče hladkého svalstva a působí mírně anesteticky. Sanguinarin působí zpočátku slabě narkoticky, později vyvolává křeče, dráždí střevní peristaltiku, zvyšuje sekreci slin, zevně vyvolává po přechodném pálení znecitlivění kůže. Berberin způsobuje zpočátku podráždění dechu, později jeho zástavu a smrt. Další alkaloidy se řadí mezi křečové jedy způsobující ve velkých dávkách centrální ochrnutí a zástavu dechu. Po požití vlaštovičníkového mléka se objevuje podráždění sliznic nebo pokožky, mohou se vytvořit puchýře, dále se otrava projevuje škrábáním v krku, zvracením, krvavým průjmem a močí.

Kapraď samec

Má latinský název Dryopteris filix-mas a jde o vytrvalou, výtrusnou bylinu. Listy jsou nepřezimující, nálevkovitě rozložené, až 140 cm dlouhé, v obrysu kopinaté, 1x až 2x zpeřené, s až 35 lístky na každé straně, ty jsou střídavé, přisedlé nebo jen kratičce řapíčkaté, kopinaté, členěné dále v úkrojky nebo lístečky, řapík tuhý, nelámavý, s hnědými, až 2 cm dlouhými a na vrcholu zašpičatělými plevinami. Výtrusnicové kupky se v počtu 3 až 6 objevují na každém lístečku (nebo úkrojku), ostěry ledvinovité nebo okrouhlé. Výtrusy jsou zralé v červenci až září.

V ČR roste kapraď od pahorkatin do horských oblastí hojně, v teplých oblastech roztroušeně, místy i chybí. Celkově roste téměř v celé Evropě, na Kavkaze, v západní Sibiři, Střední Asii, v Severní Americe, v jižním Grónsku a ojediněle i v dalších oblastech.

Obsahuje zejména látky, které se štěpením mění na kyselinu máselnou a floroglucinol (aspidinol, floraspin, albaspin, kyselina flavaspinová, filixová). Kromě toho jsou v oddenku přítomny i hořčiny, třísloviny, silice, pryskyřice, filicin, filmaron, fytosterol, olej, vosk, zelené barvivo (filixinigrin) a další látky. Výtažků z oddenku ve formě sirupového extraktu se v minulosti užívalo proti střevním parazitům, zejména proti tasemnicím, pro které jsou účinné látky obsažené v kapradi samci velmi jedovaté (rozkládají jejich pokožku a ochromují jim svalstvo, takže se pustí střevní stěny a mohou být poté pomocí projímadla vyplaveny z těla ven). V lehčích případech se objevují bolesti hlavy a závratě, v těžších případech se přidává zvracení, průjem, bolesti žaludku, někdy barevné vidění nebo přechodná slepota, v nejtěžších případech postižený blouzní, objevují se křeče, poruchy dechu, bezvědomí, či dokonce smrt jako důsledek zástavy dechu nebo srdce. Léčení těžkých otrav bývá velmi dlouhé, někdy i po překonání otravy samotné může dojít k trvalé slepotě v důsledku dlouhotrvajících křečí sítnicových cév.

Detail odstavce: Prudce jedovaté rostliny
Zdroj: Jedovaté rostliny v ČR
Zveřejněno: 22.12.2015

JEDOVATÉ ROSTLINY V ČR

Smrtelně jedovaté rostliny

Některé druhy rostlin, mezi nimiž je celá řada významných plevelů, mohou být velmi nebezpečné obsahem osudných látek – jedů, které dokážou narušit, nebo dokonce ochromit centrální tělesné funkce, jako je dýchání, krevní oběh nebo trávicí trakt natolik, že dochází k trvalému poškození organismu nebo ke smrti. Toxická dávka je minimální množství jedu způsobující potíže, záleží na koncentraci jedu, stáří rostliny a citlivosti jedince. Při zvýšení toxické dávky na určitou hodnotu nastává smrt – toto množství se označuje jako smrtelné nebo letální dávka.

Jed může být zastoupen v rostlině jedinou látkou nebo celou skupinou látek. Nejvýznamnější toxicky účinné složky jsou alkaloidy, glykosidy saponidy, silice, organické kyseliny, terpeny a další látky dosud farmakologicky neprozkoumané nebo nedostatečně známé. V rostlinách jsou zastoupeny v různém poměru a množství, což závisí i na vnějších podmínkách prostředí (světlo, teplota, nadmořská výška, půda). Jedovatá rostlina obsahuje často toxiny ve všech svých částech, a to v čerstvém i suchém stavu. Množství toxinu často kolísá v rostlině během vegetačního období a není ve všech částech rostlin stejné. Některé rostliny obsahují tak silné jedy, že již požití malého množství může být smrtelné. Navzdory tomu se smrtelné otravy užitím bylin u člověka vyskytují zřídka. Dospělí se otráví spíše vzácně při sběru léčivých bylin, úmyslně pak při sebevražedných pokusech nebo při předávkování rostlinnými drogami. Nejohroženější skupinou jsou však děti od batolat do věku čtyř let, kdy otravy mají nejvážnější průběh, někdy dokonce i ohrožují život. Důvodem bývá především požití relativně vysoké dávky jedu v poměru k malé hmotnosti dítěte. Malé děti často dávají věci do úst, aby je tímto způsobem prozkoumaly, nebo chtějí něco neznámého, co se barvou a tvarem ovoci či zelenině podobá, vyzkoušet.

Tetlucha kozí pysk

Rostlina s latinským názvem Aethusa cynapium je jednoletá, v severních polohách i ozimá nebo dvouletá, 5 až 100 cm vysoká bylina. Lodyhu má od spodní třetiny větvenou, tupě hranatou nebo jemně rýhovanou, často ojíněnou, v uzlinách výrazně zprohýbanou. Listy řapíkaté, s krátkou pochvou, čepel nejčastěji 2x trojčetná, listové úkrojky peřenosečné, na vrcholu tupě špičaté a obvykle s malou načervenalou nebo bělavou špičkou. Okolíky jsou složeny z 6 až 10 okolíčků, na kterých vyrůstá 3 až 14 květů, obaly chybí, obalíčky tvoří 2 až 3 čárkovité, dolů svěšené a asymetricky umístěné (na vnější straně okolíčku) listeny. Květy jsou 5četné, bílé nebo uprostřed korunních lístků se zeleným pruhem a objevují se v červenci až září. Plodem jsou široce vejčité až téměř kulovité dvounažky.

V ČR od nížin po podhorské oblasti roste roztroušeně až hojně, ve vyšších polohách vzácně a obvykle jen přechodně. Celkově se vyskytuje téměř v celé Evropě (na severu po 61° severní šířky) vyjma jejích nejjižnějších cípů (Portugalsko, Řecko), dále roste na Kavkaze a v Malé Asii, druhotně i v Severní Americe. Vyskytuje se na polích, zahradách, podél cest, smetištích, roste téměř výhradně v blízkosti lidských sídel nebo na stanovištích ovlivněných lidskou činností.

Tetlucha je pravděpodobně silně jedovatá rostlina, v nati i v semenech je přítomen koniin, alkaloid cynapin, silice a další látky. Koniin se vstřebává zažívacím ústrojím i pokožkou a vzhledem k tomu, že jde o látku značně těkavou, může dojít k otravě i při déletrvajícím čichání k rostlině. Při otravě dochází k obrně kosterního svalstva a později se dostavuje zástava dechu. Hlavními projevy otravy jsou zvracení, slinění, bolesti žaludku, průjem, končetiny se stávají bezvládnými, polykání a řeč jsou obtížné, dech se stává těžkým, smrt přichází za jasného vědomí udušením. Prognóza otravy bolehlavem je velmi nepříznivá. Léčí se okamžitým vyprázdněním žaludku a podáváním stimulancií (strychnin, opium, kofein). V případě otravy je nezbytně nutné okamžitě přivolat lékařskou pomoc. K otravám lidí dochází nejčastěji v důsledku záměny tetluchy za jinou rostlinu, zejména za podobnou petržel.

Zimostráz vždyzelený

Latinský název Buxus sempervirens patří neopadavému, 1 až 8 m vysokému keři nebo nižšímu stromku. Jeho větve jsou krátké, silné, většinou přímé, hustě olistěné, letorosty hranaté, zpočátku pýřité, později lysé, dřevo je pórovité, bez jádra. Listy jsou vstřícné, krátce řapíkaté, jednoduché, celokrajné, podlouhle vejčité až eliptické, lysé, kožovité, do 3 cm dlouhé, na vrchní straně lesklé, na spodní žlutozelené, na okraji mírně podvinuté. Květy vyrůstají v úžlabních klubíčkách, v jejichž středu je 1 květ samičí s 5 až 6 listenci, které připomínají okvětí, a po obvodu několik květů samčích. Samičí květy mají tři 2laločné blizny a mezi nimi žláznatý terč, samčí mají 4 kališní lístky, 4 tyčinky a zakrnělý pestík. Plodem je tobolka pukající 3 chlopněmi. Zimostráz kvete v dubnu.

Celá rostlina obsahuje asi 0,2 % silice a řadu steroidních alkaloidů (parabuxin, parabuxinidin, buxinidin, buxinamin), z nichž nositelem toxického účinku je zejména cyklobuxin D (křečový jed). Otrava se projevuje křečemi, průjmem, svalovou slabostí, povrchním dechem, smrt může nastat již za 12 až 24 hodin po požití. Otravy byly pozorovány u člověka, koně, psa a prasat.

Jde o nenáročnou a plně mrazuvzdornou dřevinu, které vyhovuje čerstvě vlhká půda a polostinné stanoviště. Vhodná je i pro městské výsadby, neboť je značně odolná vůči emisím. Nedobře však snáší kombinaci plného slunce a suché půdy (následkem může být chudé a nevýrazné zbarvení listí nebo dokonce jejich spálení). Zimostráz se běžně pěstuje jako živý plot (řez se provádí během léta). Množí se obvykle polovyzrálými řízky během léta.

Durman obecný

Rostlina s latinským názvem Datura stramonium se také někdy nazývá panenská okurka. Jde o jednoletou bylinu rozložitého vzrůstu. Lodyha je 20 až 140 cm vysoká, bohatě větvená. Listy řapíkaté, čepel vejčitá, chobotnatě laločnatá, nepříjemně páchnoucí. Jednotlivé květy vyrůstají v místech větvení lodyhy, koruna nálevkovitá, bílá nebo světle fialová, otevírají se večer mezi 19. a 20. hodinou, za deště zůstávají zavřené. Durman kvete v červnu až září. Plodem je nápadně ostnitá tobolka.

V ČR se panenská okurka vyskytuje roztroušeně, obvykle v teplejších oblastech, většinou jen od nížin do podhorských oblastí. Původní areál rozšíření není zcela jasný, pravděpodobně zahrnuje jih a jihovýchod Severní Ameriky. Druhotně roste v současné době takřka všude od tropů do mírných pásem.

Rostlina obsahuje řadu tropanových alkaloidů, v listech je jich asi 0,3 až 0,75 % (nejvíce v žilkách a řapíku), v semeni 0,3 až 0,5 %, v kořenech asi 0,35 % a ve stonku až 0,55 %. Hlavními alkaloidy jsou anisodin (daturamin), l-hyoscyamin, atropin, l-skopolamin, apoatropin, belladonin, nikotin. Dále jsou obsaženy flavonové glykosidy (rutin), kumarin skopoletin, v listech 4 až 7 % tříslovin, v semenech je 1 až 2 % tříslovin, kyselina jablečná, 15 až 21 % oleje s kyselinou palmitovou a stearovou. Otravy durmanem jsou způsobeny zejména atropinem, byly pozorovány jak u zvěře, tak u člověka, zejména u dětí, které se nechaly zlákat zajímavě vyhlížejícími plody naplněnými množstvím černých semen. Otrava se projevuje pocitem suchosti v ústech, rozšířenými zorničkami, zmateností, neklidem, halucinacemi, kůže v obličeji rudne, zrychluje se puls, otrávený bez příčiny mluví (což ovšem řada lidí činí i v běžném stavu mysli), křičí, živě gestikuluje, bývá agresivní. Poté přichází stadium ochablosti, krevní tlak je nízký, dýchání povrchní, končetiny studené, smrt nastává v komatu. Přestože je prognóza otrav poměrně příznivá (až 90 % otrávených se podaří vyléčit), nelze zapomínat, že durman je rostlina smrtelně jedovatá! Léčení spočívá ve výplachu žaludku, v podávání živočišného uhlí, ve fázi podráždění se podávají sedativa ve formě krátkodobě působících barbiturových sloučenin. Je zcela nezbytné okamžitě přivolat lékařskou pomoc, ještě před jejím příjezdem je však dobré vyvolat zvracení. V poslední době se durman stává předmětem zájmu experimentujících toxikomanů.

Detail odstavce: Smrtelně jedovaté rostliny
Zdroj: Jedovaté rostliny v ČR
Zveřejněno: 22.12.2015