Téma

PÍCHNUTÍ VČELOU

OBSAH

Obrázky se včelou medonosnou

Obrázků včely medonosné je nespočet, na některé se můžete podívat zde.

Zdroj: Včela

Pokoutník domácí

Pokoutník domácí (Tegenaria domestica) je jeden z 875 druhů pavouků, které doposud vědci objevili v České republice. Na světě jich ale žije přes 43 000 druhů. Jako ostatní pavouci i pokoutník má tělo členěné na hlavohruď a zadeček. Zajímavé je, že své srdce, tedy orgán, který se nazývá srdeční trubice, má v zadečku. Nohy pavouků jsou chlupaté a tvořené 7 články. Články jsou spojeny klouby, které se dokážou každý ohýbat jiným směrem. Zadečkové končetiny se u nich vyvinuly ve snovací bradavky. Díky nim mohou pavouci stavět své krásné, propracované sítě a hnízda. Oči mají ve dvou řadách po čtyřech. Pavouci nežijí dlouho, ale aspoň jednu zimu přečkají. U některých druhů přezimují vajíčka nebo odrostlá mláďata. Samičky pokoutníka se dožívají více let.

Hlavohruď je šedohnědá se dvěma nevýraznými tmavšími proužky. Zadeček je světle šedý se zřetelnou skobovitou kresbou. Délka těla samce pokoutníka domácího je od 6 do 9 mm. Samička je o něco větší, měří 9 až 11 mm. Zdají se nám ale mnohem větší kvůli osmi poměrně velkým nohám.

Pokoutník domácí žil dříve ve volné přírodě pod kameny, na skalách, v sutích, lomech a v doubravách. V současnosti ho však spíše najdeme v lidských sídlech. Žije i ve stájích, sklenících, sklepích a na stěnách budov. Spřádá nevelké plachetkovité a husté sítě za nábytkem a v koutech místností. Právě v rozích je pro pokoutníka nejsnazší si od stěny ke stěně vytvořit síť a svůj trychtýřovitý úkryt. Uvnitř tohoto hnízda tento noční predátor stráví většinu svého života. Na venkovních stanovištích si vybírá místa chráněná proti dešti, ale i uvnitř domů si dává vždy pozor, aby byl úkryt chráněný. Lapací síť vybíhá daleko do místnosti, aby měl větší šanci chytit svoji kořist. V zimním období vyhledává pokoutník tmavá místa a vyleze až na jaře po prvním oteplení. Hned na jaře a přes celé léto se může rozmnožovat.

Když kolem sebe pokoutník zaznamená zvuk nebo pohyb, zvedá přední nohy. Pravděpodobně proto, že jemné chloupky na nohách slouží jako sluchový orgán. Pokud pavoukovi do sítě vlétne nějaký hmyz, zaregistruje jím vyvolané vibrace, rychle k němu vyběhne a kousnutím do něho vpustí jed. Malou kořist si pokoutník rovnou odtáhne do trychtýřovitého úkrytu. Když se kořist brání, pavouk se stáhne do svého hnízda, kde vyčká, až jed zapůsobí. Někdy musí větší kořist i opakovaně jedovatě kousnout. Když kořist umře, nebo se aspoň uklidní, ve svém úkrytu ji vysaje. Nejčastěji si pochutnává na mouchách. Jeho jedu se člověk nemusí bát. Pokoutník sice dokáže prokousnout lidskou kůži, ale rána se projeví jako píchnutí špendlíkem.

Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR

Zarudlá oční víčka

Zarudlá oční víčka mohou mít více příčin. Je to příznak, který se vyskytuje u řady chorob. Při nálezu je vhodné podívat se, zda otok postihuje jen jedno nebo obě oči.

Příčiny

Při alergické reakci jsou nezřídka postiženy i oči. Ty jsou červené, svědí a pálí, víčka otékají. Alergii může vyvolat rovněž použití kosmetických přípravků, těm je pak nutné se vyhnout. Dramatický průběh má píchnutí hmyzem v blízkosti oka, kdy se v krátké době rozvine velký otok.

Infekční záněty víček mohou vypadat velmi vážně, ale nedochází k poškození samotného oka a ke zhoršení zraku. Postižená víčka jsou zarudlá, bolestivá, nateklá. Příčinou je zánět dutin, horních cest dýchacích nebo kožní defekt u samotného oka. Stav vyžaduje lékařskou pomoc.

Závažným infekčním onemocněním, které postihuje jedno nebo obě oči, je takzvaná orbitální celulitida. Začíná často bolestí za okem zhoršovanou pohybem oka, překrvením spojivek a zhoršením zraku. Pravidelně jsou přítomny celkové příznaky. Nejčastější příčinou je přestup zánětu z dutin. Pro ohrožení zraku je nutná bezodkladná lékařská pomoc!

Oční projevy má i onemocnění štítné žlázy, jako například Graves-Basedovova nemoc. Otoky víček zde provází i vystouplé oční bulby, latinsky exoftalmus.

Blefaritida je zánětlivé onemocnění okrajů víček. Oční víčka jsou zarudlá, ztluštělá, mezi řasami jsou drobné abscesy, šupinky a krusty. Typické je slzení a pocit cizího tělesa v oku. Potíže mohou vzniknout po pobytu v dráždivém prostředí, v souvislosti s nekorigovanou krátkozrakostí či dalekozrakostí nebo atopickou dermatitidou.

Zdroj: Oční víčka oteklá a červená

Druhy botoxu

Botulotoxin je produkt bakterie Clostridium botulinum. V medicíně se začal užívat při léčbě svalových křečí nejprve v neurologii, urologii a očním lékařství. Postupně našel uplatnění i v estetické medicíně, a to zejména při korekci vrásek, které jsou tvořeny stahem mimických svalů. Malou dávkou enormně zředěného roztoku botulotoxinu dojde k ochabnutí těchto svalů a tím k vyhlazení vrásek. Látka totiž zabraňuje přenosu nervového vzruchu na sval, a tak jej dočasně inaktivuje. Podobně dochází k inaktivaci funkce potních žlázek, takže botulotoxinem lze zamezit nadměrnému pocení například dlaní a podpaží. Při správném dávkování a správné aplikaci je preparát účinný a bezpečný.

Za účelem korekce vrásek se botulotoxin aplikuje nejčastěji mezi obočí, do oblasti čela a kolem očí. Pro zamezení nadměrného pocení pak do podpaží, dlaní a plosek (někdy i dekoltu nebo čela).

Při aplikaci se používá velmi slabá jehla a jde vždy jen o několik vpichů, které klientky popisují jako snesitelné píchnutí. Při použití z důvodů omezení pocení je nutno na dané místo předem aplikovat anestetický krém, protože zde je citlivost vyšší a vpichů je více.

Efekt se objevuje přibližně 3–5 dní po aplikaci, někdy dokonce až za 2 týdny, a trvá průměrně 6–10 měsíců.

Názvy botulotoxinu:

Dysport 500 su – Ipsen Pharma 1 ks
Neurobloc 5000 su/ml – 1x2ml S.a.alan N.v.
Dysport 300 su – Ipsen Pharma 1 ks
Botox 100 su – Allergan Pharmaceuticals Ltd., Westport 1 ks
Xeomin 100 su – Merz – prášek pro přípravu injekčního roztoku 1 ks
Bocouture 100 su – Merz – prášek pro přípravu injekčního roztoku 1 ks
Bocouture 50 su – Merz – prášek pro přípravu injekčního roztoku 1 ks
Vistabel 4 su/0,1 ml – 1x50su Allergan Pharmaceuticals Ltd., Westport – prášek pro přípravu injekčního roztoku

Zdroj: Botox a slunce

Co na bolest v uchu

Pokud chcete zkusit, zda vy či dítě skutečně trpíte bolestmi ucha, zmáčkněte hrbolek u ústí ušní trubice nebo zatahejte za lalůček směrem dolů. Je to trochu drastické, protože pokud má dítě zánět středního ucha, pořádně ho to zabolí, ale budete mít jasno. Při zánětu ucho píchá a pulzuje. Zánět lze zjednodušeně popsat třeba tak, že Eustachova trubice oteče, a tak z ucha nemůže snadno odcházet tekutina, v níž se pak jednoduše množí bakterie či viry a vzniká hnis. Horečka být může, ale nemusí. Jako prevence funguje na bolest ucha, pokud už má dítě rýmu, správné smrkání (z každé dírky zvlášť) nebo odsávání rýmy (pokud dítě ještě smrkat neumí).

Lékař vás nebo dítě vyšetří a může navrhnout hned několik postupů, tedy například píchnutí injekce s antibiotiky či bez nich, případně antibiotika či jiné kapky lokálně aplikované do ucha (kapky Otipax, Otobacid), ale celková antibiotika nepředepíše, protože to nebývá potřeba. Může se také ukázat, že ačkoli podle vás dítě bolí jedno ucho, zánět má v obou. Můžete také vyžadovat provedení jednoduchého CRP testu, který ukáže, zda jde o bakteriální nebo virovou infekci.

Pokud to ještě na lékaře není, rozhodně nezkoušejte dávat sobě nebo dítěti do ucha česnek, jak doporučují některé babské rady, celé vnitřní prostředí byste mohli ještě více podráždit. Spíše zkuste následující: vyrobte kapky z převařené vody s trochou francovky a ty kapejte do ucha. Většinou to u nerozběhlého mírného zánětu zabere. Ale jestliže dítě nadále ucho pobolívá, a navíc má už třeba tři čtyři dny zvýšenou teplotu, vezměte ho co nejdříve k lékaři, může jít o celkovou bakteriální infekci.

Zdroj: Co na bolest ucha

Dušené plátky hovězího krku s pomalu karamelizovanou cibulí a řepným pyré

Ingredience

(pro 6 porcí)

6 plátků hovězího krku po 200 g;
1 polévková lžíce řepkového oleje;
40 g másla;
1 mrkev, nakrájená na kostičky;
1 cibule, jemně nakrájená;
2 řapíky celeru, nakrájené na kostičky;
1 polévková lžíce hladké mouky;
2 rajčata;
1 bobkový list;
1 stonek tymiánu;
700 ml červeného vína, suchého;
600 ml hovězího vývaru.

Na zeleninu: (karamelizovaná cibule)

3 velké cibule;
1 polévková lžíce řepkového olej.

Na pyré: (pyré z řepy)

500 g brukve vodnice;
200 ml mléka;
200 ml vody;
40 ml smetany ke šlehání nebo zakysané smetany;
sůl a pepř;
muškátový oříšek.

Postup

Plátky hovězího krku osolíme a opepříme. Pokud jsou hodně nepravidelné, svažte je k sobě kuchyňským provázkem. Opečeme z obou stran na řepkovém oleji a dáme stranou.

Na másle 10 minut zlehka orestujte nakrájenou mrkev, cibuli a celer. Zaprášíme lžící mouky a krátce orestujeme. Poté přidáme oloupaná a rozmačkaná rajčata, bobkový list a tymián. Zalijeme červeným vínem a zredukujeme na polovinu. Poté přidáme hovězí vývar a zakryté dusíme v předehřáté troubě na 140 °C tři hodiny. Maso by při píchnutí nemělo klást téměř žádný odpor.

Plátky hovězího krku vyjmeme a uchováme v teple. Omáčku přelijte přes sítko, znovu zredukujte do krémova a dochutíme solí a pepřem.

Pro přípravu karamelizované cibule cibuli neloupeme, ale jen ji rozpůlíme a odřízneme špičku a kořen. Řeznou plochu potřeme trochou řepkového oleje a položíme na plech se silikonovou podložkou. Plech přidáme do trouby k masu na dno trouby a pečeme dvě hodiny. Občas zkontrolujte, zda se řezaný povrch nepálí.

Vodnici oloupeme a nakrájíme na kostičky a přidáme tolik mléka a vody, aby byla zakrytá (pokud chcete, můžete přidat i na kostičky nakrájený brambor a citronovou kůru). Vařte deset až patnáct minut, dokud tuřín nezměkne. Poté tyčovým mixérem rozmixujte najemno a dochuťte smetanou, solí, pepřem a muškátovým oříškem.

Při podávání oloupejte slupku z půlek cibule, vyjměte jednotlivé vrstvy a do cibulových mističek naplňte řepné pyré. K tomu položte plátek hovězího krku a přelijte omáčkou.

Zdroj: Recepty na hovězí krk

Slíďák tatarský – Lycosa singoriensis

Jedná se o pavouka z čeledi slíďákovití. Slíďák tatarský je společně s některými sklípkany považován za největšího pavouka evropského kontinentu. Jeho samičky dorůstají do úctyhodné délky 3,5 cm (s nohama až 7 cm). Jeho kousnutí není nebezpečnější než bodnutí včelou.

Samci slíďáka tatarského dosahují dospělosti až po roce a půl, nápadně větší samice dokonce o rok později. Obě pohlaví dospívají koncem léta, kdy dochází ke kopulaci. Samci většinou krátce poté hynou. Samice skladuje přes zimu sperma ve svých zásobních váčcích a na jaře klade kulovitý kokon obalený pavučinou, který stejně jako jiní slíďáci nosí připředený ke svým snovacím bradavkám na zadečku. Samice se může dožít až 7 let, čímž se řadí mezi nejdéle žijící araneomorfní pavouky vůbec.

Po vylíhnutí a opuštění kokonu se mláďata na krátkou dobu nechají vozit na matčině hřbetě. Po osamostatnění je můžeme za slunných dnů spatřit volně pobíhat po povrchu holé půdy, kde slídí po kořisti. Tato životní fáze však netrvá dlouho.

Starší jedinci slíďáka tatarského totiž přes den vedou skrytý život v norách a na lov se vydávají v noci. Tehdy lze spatřit tvory pobíhající na povrchu půdy a skokem lovící noční motýly a jiné členovce, posedávající na vegetaci. Po lovu pavouci opět zalézají do svých doupat. Ta jsou tvořena svislou norou vypředenou pavučinou. Obvyklá hloubka nor dospělých samic je 10 až 20 cm, lze ale nalézt i nory hlubší. Nejlépe se slíďákům hloubí v písčitém substrátu, v kompaktní půdě si vytvářejí nory spíše upravením puklin.

Přední část hlavohrudi s klepítky a makadly je pokryta zářivě žlutooranžovými chlupy, navrchu je pavouk hnědočerný a posetý šedivými skvrnami. Má poměrně krátké nohy, které jsou uzpůsobeny k životu pod zemí. Na nohách se střídají černé a bílé pruhy.

Zdroj: Pavouci

Včelí jed

Jedná se o produkt živočišného původu. Včelí jed je čirá, bezbarvá tekutina s charakteristickou dráždivou aromatickou vůní a hořkokyselou chutí. Jed vzniká v těle samic včely medonosné jako sekret jedové žlázy, což je trubicovitá, 10 až 25 mm dlouhá, vidlicovitě zakončená žláza, která začíná produkovat jed ihned, jakmile se včela vylíhne. Žláza ústí do jedového váčku, ve kterém se jed shromažďuje. Existuje několik faktorů, které ovlivňují množství a kvalitu včelího jedu. K nejvýznamnějším patří stáří včely (16.–18. den života je dělnice fyziologicky nejzdatnější, stává se strážkyní a střeží česno, otvor do úlu, proti nepřátelům), dále bílkoviny v potravě (nedostatek bílkovin vede k malé produkci jedu a naopak) a druh včely (útočné bodavé včely versus mírné neútočné včely). Jako další faktory působí také klimatické podmínky a roční období.

Jedová žláza i jedový váček jsou součástí komplexu označovaného jako žihadlový aparát. Samotné žihadlo je chitinový mechanismus se 2 bodly opatřenými 7–12 vratizoubky, které zapříčiňují, že se žihadlo lehce zachytí v lidské kůži nebo jiném měkkém materiálu. Obě bodla se po vpichu do kůže střídavě pohybují a tak pronikají hlouběji do rány a dál do ní vstřikují jed. Často dochází u včely k vytržení celého žihadlového aparátu i s jedovou žlázou, jedovým váčkem a 10. nervovým gangliem, které aparát inervuje, což vede k tomu, že pokud se žihadlo z rány ihned nevytáhne, jed je i nadále pumpován do rány.

Včelí jed je čirá tekutina aromatické vůně, hořkokyselé chuti a skládá se z proteinů, enzymů, aminokyselin, cukrů, bionaminů, lipidů, těkavých látek i minerálních látek (měď, sodík, hořčík, vápník, fosfor, síra).

Včelí jed je pro lidský organismus toxický, zejména neurotoxický, protože brání šíření nervových impulzů. Při bodnutí včelou bychom měli rozlišovat místní toxoalergickou reakci zdravých osob a celkovou anafylaktickou a alergickou reakci přecitlivělých jedinců. Při místní toxoalergické reakci se v místě vpichu objeví zarudnutí, svědění a otok. Reakce anafylaktické a alergické jsou však mnohem vážnější a mohou vést až k úmrtí. K účinkům včelího jedu řadíme účinky baktericidní, hemolytické, hemorrhagické, místně znecitlivující, protizánětlivé a účinky snižující krevní tlak.

Mezi nejčastější formy uplatnění včelího jedu patří aplikace přirozeného žihadla, podkožní injekce, inhalace, tablety, elektroforéza nebo masti.

Ke zdravotním problémům, při kterých může být včelí jed indikován, řadíme: revmatické onemocnění svalů, revmatické onemocnění kloubů, ischias, zánět kloubů, otoky při podvrtnutí kotníku bérce, zranění šlach, vysoký krevní tlak a choroby s ním spojené, krevní sraženiny, kornatění tepen, pokles hladiny cholesterolu v krvi, astma, bolesti v krku, záněty horních cest dýchacích, kožní onemocnění, špatně se hojící rány, epilepsie, psychické nemoci, záněty nervů, neuralgické bolesti, Gravesova choroba (onemocnění s hyperfunkcí štítné žlázy), zánět oční duhovky, rohovky a spojivky. V současnosti se zkoumají možné účinky včelího jedu při léčbě AIDS. Pokud se rozhodneme pro léčbu včelím jedem, zejména pokud jde o aplikaci žihadel, měla by se léčba uskutečnit pod dohledem lékaře.

Užívání včelího jedu by se měli vyvarovat zejména alergici, pacienti s těžkou srdeční vadou, diabetici, pacienti s tuberkulózou plic, pohlavními nebo gynekologickými poruchami.

Nákup včelího jedu se dá provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Včelí jed se nedá koupit přímo u včelaře.

Zdroj: Včelí produkty

Rozdělení včel

Matka je v prvopočátku obyčejné oplozené vajíčko, jako jakékoli jiné, z kterého se později líhnou dělnice. Avšak díky stravě, kterou matka od dělnic při svém vývoji dostává, a také speciální buňce, ve které vyrůstá, dostanou její pohlavní orgány vše potřebné k tomu, aby se plně dovyvinuly. Tím pádem se stává včelou, která má umožněno pářit se s trubci a klást vajíčka. Té speciální stravě, kterou je včelí matka krmena, se říká „mateří kašička“. Zvláštní buňce, ve které vyrůstá, se říká „matečník“. Matku od ostatních včel poznáte podle vzhledu. Její hlava a hruď jsou přibližně stejně velké, zatímco zadeček je o značný kus protáhlý a na svém konci „zašpičatělý“. To je právě proto, že v něm jsou tisíce takzvaných semen (samčích a samičích spermií), které v průběhu svého života matka podle svého uvážení spojuje či nespojuje. Oplozené či neoplozené vajíčko matka umísťuje do buněk v plástvích, kde se později dokonalým vývojem „vajíčko – larva – kukla – dospělý jedinec“ vyvine nová včela. Jestliže matka použije neoplozené vajíčko, tak se z něj později vyvine trubec. Jestliže vajíčka oplodí spermiemi, tak vznikne dělnice.

Dělnici nebylo dáno vyrůstat v buňce takové velikosti a s takovou stravou, aby se jí dovyvinuly pohlavní orgány, a tak má pohlavní orgány zakrnělé. Má například orgán s názvem „hltanová žláza“, který u mladých včel slouží na výrobu mateří kašičky a u včel starších na přeměnu nektaru v med. Dále mají dělnice také orgán s názvem „voskotvorná žláza“, ta je na zadečku a za příhodných podmínek produkuje malé voskové šupiny – vosk. Dělnice oproti matkám mají i takzvané vonné Nossonovy žlázy, určené pro výrobu speciálního feromonu jedinečného pro celé včelstvo. Dělnice mají speciální tvar zadního páru nohou uzpůsobený pro sběr pylu, mají mohutnější kusadla a podobně. Posláním dělnic ve včelstvu je krmení a péče o matku, výchova a krmení potomstva, udržování čistoty, přinášení potravy, výroba plástů, ve kterých jsou včely vychovávány a do kterých jsou později ukládány zásoby, zajištění hygieny a zdravotní péče a jiné. Každá dělnice si v průběhu života vyzkouší skoro všechny úkoly. Po vyvinutí v dospělého jedince se stává čističkou (uklízečkou), poté krmičkou, kojičkou, stavařkou, strážkyní a nakonec vylétá z úlu – stává se létavkou. V té době je jí zpravidla přidělena již jen jedna činnost, kterou dělá až do konce svého života. Tou je nošení potravy (pylu a medu), nošení vody, nošení propolisu a podobně. Vývoj dělnice od vajíčka do dospělého jedince trvá 21 dní, poté pracuje přibližně 40 dní v úle. Pak vylétá z úlu a podle toho, jaká činnost jí je přidělena, se dožívá ještě 7–21 dní. V zimních měsících, kdy včely úly neopouštějí, se dělnice dožívají 6–8 měsíců (jedná se o zimní včely).

Trubec je včelí sameček, který vzniká takzvaně partenogeneticky, což znamená, že k jeho vylíhnutí není potřeba oplození spermií – své genetické vlastnosti dává pouze matka. Trubec je nejširší ze všech včel, dlouhý je pak přibližně stejně jako matka. Na rozdíl od matky a dělnic však nemá tak krásně ladné tvary, jemné křivky. Přechody mezi hrudí a zadečkem jsou ostré, vypadá jako válec. Posláním trubce je oplozovat matky. Včely jich také využívají k udržování optimální teploty v úle, potřebné pro dobrý vývin potomstva. Vývoj trubce od vajíčka v dospělého jedince trvá 24 dní a maximálně po 14 dnech života je schopen oplodnit matku. Trubec odlétá na takzvané „trubčí shromaždiště“, kam se dostavují matky a trubci z celého okolí a kde dochází k „včelím zásnubám“. Včelí matka se spáří na trubčím shromaždišti hned s několika trubci (5–10) najednou. Každý trubec po spáření umírá, matka se vrací zpět do svého úlu a již nikdy trubčí shromaždiště nevyhledává. Pokud trubci není ani jednou matkou dovoleno spářit se, umírá také. Buď jeho tělo nevydrží nával v něm se tvořícího spermatu a on doslova praskne, nebo umírá jako „bezdomovec“. Včely totiž všechny trubce kolem července a srpna doslova vystrkají z úlu, neboť reprodukční období pro ně skončilo a začne zase až kolem května roku příštího.

Zdroj: Včely v květnu

Čmelák

Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.

Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.

Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.

Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.

Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.

Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.

Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měsíce vylíhnou malé dělnice. Buňku během této doby zahřívá a vylíhlé larvy krmí směsí pylu a nektaru. V této fázi života kolonie je její osud zcela závislý na královně. Pokud ta z rozličných důvodů zahyne (a to se stává často) či hnízdo opustí, larvy či kukly zahynou též. Když samička o hnízdo přijde, není již schopna založit nové. Podaří-li se jí však vychovat první generaci dělnic, existuje ještě naděje, že se kolonie rozvine. Dělnice postupně přejímají činnost samičky, která přestává opouštět hnízdo za účelem shánění potravy a věnuje se čistě kladení vajíček a péči o další generace. Jak kolonie roste, líhnou se stále větší dělnice, které již získaly dostatek potravy. Jakmile samička nazná, že je kolonie dost silná, začne klást oplozená vajíčka, z nichž se líhnou praví pohlavní jedinci – trubci a samičky. Mladé samičky se z počátku podílejí na činnosti v hnízdě, později jej opouštějí a po oplození se ještě jistý čas pasou na květech, než vyhledají místo, kde přezimují. Stará matka, dělnice i trubci koncem léta či počátkem podzimu hynou. Novou kolonii na jaře zakládá mladá matka a celý cyklus se opakuje.

Zdroj: Čmelák

Několik důležitých informací o pavoucích

Vědci identifikovali více než 38 000 druhů pavouků a předpokládá se, že ještě mnoho druhů čeká na své objevení.

Pavouci se vyskytují na všech kontinentech, kromě Antarktidy. Odhaduje se, že v jednom akru půdy žije až 1 milion pavouků. V tropech se toto číslo může přiblížit ke 3 milionům. Vědci předpokládají, že člověk není od pavouka nikdy vzdálen více než 3 metry.

Většina pavouků žije v průměru rok.

Většina pavouků, která se nachází v domovech, se přizpůsobila k životu v interiéru a mají jen malou šanci přežít ve venkovním prostředí.

Brazilský pavouk palovčík brazilský může u mužů způsobit dlouhou a bolestivou erekci.

Pavouci jsou životně důležití pro zdravý ekosystém. Jedí škodlivý hmyz, opylují rostliny a recyklují mrtvá zvířata a rostliny. Jsou také cenným zdrojem potravy pro mnoho malých savců, ptáků a ryb.

Pavouci jedí více hmyzu než ptáci a netopýři dohromady.

Pavouci se rozmnožují pohlavně a oplodnění probíhá vnitřně, ale nepřímo, což znamená, že samec nevnáší sperma do samičího těla svým pohlavním ústrojím. Vytvářejí malé pavučiny, do kterých ejakulují, a poté sperma přenesou do objektů podobných injekční stříkačce na konci makadel.

Pavouci, kteří vytvářejí pavučiny, mají dva nebo tři drápky na špičce každé nohy, které používají k přehoupnutí z jednoho vlákna na druhé, aby neuvízli v lepkavých částech své sítě. Kromě toho tělo pavouka obsahuje speciální olejovitou látku, která rovněž brání uvíznutí ve vlastní síti.

Když pavouk chodí, tak se v daný okamžik čtyři z jeho noh vždy dotýkají země, zatímco zbylé čtyři jsou ve vzduchu.

Baghíra Kiplingův je jediný druh pavouka na světě, který je vegetarián.

Ve vzácných případech mohou kousnutí některých pavouků způsobit krevní poruchy. Například jed koutníka jedovatého může způsobit prasknutí červených krvinek. To může vyvolat další symptomy, jako například akutní poškození ledvin nebo žloutenku.

Pavouci mají modrou krev. U lidí je kyslík vázán na hemoglobin, molekulu, která obsahuje železo a dává krvi její červenou barvu. U pavouků je ale kyslík vázán na hemocyanin, molekulu, která obsahuje spíše měď než železo.

Svaly pavouka dokážou stáhnout jeho nohy do klubíčka, ale neumí je opět roztáhnout. Namísto toho musí pavouk do nohou načerpat vodnatou tekutinu, která je vytlačí ven. Nohy mrtvého pavouka se vždy stáhnou do klubíčka, protože pavouk už nemá žádnou tekutinu, která by nohy opět roztáhla.

Jed pavouka zvaného černá vdova útočí na nervy tím, že blokuje jejich signály do svalů, což způsobuje jejich bolestivé a opakované smrštění. Kousnutí černé vdovy může způsobit také problémy související s nervy, jako například vysoký krevní tlak, neklid nebo těžké obličejové křeče.

Účinky pavoučího kousnutí se mění v závislosti na několika faktorech, včetně množství jedu, velikosti a věku kousnuté osoby. Obzvláště náchylné jsou děti a starší lidé.

Pavoučí vlákno produkují snovací žlázy, které ústí ve snovacích bradavkách. Snovací bradavky vznikly přeměnou zadečkových končetin předků dnešních pavouků. Nacházejí se na břišní straně zadečku. Jejich počet kolísá od dvou do čtyř párů. Snovací žlázy produkují tekutý sekret, který ještě než opustí snovací bradavky tuhne a tvoří se z něj vlákno. Hlavní složkou je bílkovina nazývaná fibroin. Protože tvorba této bílkoviny je energeticky náročná, pavouci málokdy budují zcela novou pavučinu, spíše se ji snaží neustále opravovat.

Sklípkan největší je největším pavoukem na světě. V rozpětí nohou může mít až 30 cm a v těle může měřit až 12 cm. Loví žáby, ještěrky, myši, a dokonce i malé hady a mláďata.

Nejmenším pavoukem na světě je patu marplesi. Je tak malý, že na špičku tužky by se jich vlezlo 10.

Mezi nejsmrtelnější pavouky patří černá vdova, sklípkanec jedovatý a koutník jedovatý. Jeden z nejobávanějších pavouků na světě, tarantule, má ve skutečnosti překvapivě slabý jed i kousnutí, které připomíná spíše vosí bodnutí.

Nejjedovatějším pavoukem na světě je palovčík brazilský, často nazývaný také banánový pavouk. Tito agresivní pavouci putují po zemi v lesích Střední a Jižní Ameriky a hledají jídlo. I malé množství jedu tohoto pavouka dokáže zabít člověka. Z banánů k nám dovezených se ve vzácných případech může objevit i u nás.

Kousnutí koutníka jedovatého, který žije na jihovýchodě Spojených států, je obzvláště nebezpečné, protože je ze začátku bezbolestné. Osoba, kterou pavouk kousne, si toho zpočátku ani nemusí všimnout, ale po chvíli začne rána otékat a neuvěřitelně bolet. Pokud se kousnutí neléčí, může i zabít.

Arachnofobie je strach z pavouků. Je to jedna z nejčastějších fobií v Severní Americe a Evropě. Arachnofobie je paradoxně méně častá v tropických místech, kde se vyskytují obří a chlupatí pavouci.

Zatímco lidé mají svaly na vnější straně kostry, pavouci mají svaly na vnitřní straně. Pavoučí kostra tak pokrývá a chrání pavoučí svaly.

Někteří pavouci, například ti domácí, jsou schopni se spustit po zdi, protože jejich nohy jsou pokryty drobnými chloupky, které mohou přilnout k povrchu. Na druhou stranu se ale nemohou dostat například ven z vany, protože je její povrch příliš kluzký. Jiní pavouci, například ti zahradní, nemohou chodit po zdech, protože jejich nohy končí drápky, které jim pomáhají uchopit nitě.

V tropických oblastech existují pavouci, kteří si vytvářejí hedvábnou síť, kterou poté vrhají na svou kořist.

Sklípkanec jedovatý je agresivní pavouk, který utočí na lidi a kouše je. Jeho jed dokáže člověka zabít za pouhých 15 minut. Naštěstí existuje protijed. Úmrtí na kousnutí tohoto pavouka je tak dnes poměrně vzácné.

Pavouci nemají zuby, takže nemohou žvýkat potravu. Místo toho vstřikují do své potravy trávicí šťávy a pak ji vysávají.

Většina pavouků žije sama a občas se setkává se svými pavoučími kamarády. Několik druhů pavouků je společenských a žije ve skupinách. Například v Africe žijí kolonie pavouků druhu Stegodyphus, které pokrývají celé stromy.

Snovačka jedovatá nebo také černá vdova je dlouhonohý pavoukovec s velkým zadečkem a výrazně menší hlavohrudí. Samice jsou podobně jako u jiných pavouků výrazně větší než samci (bez končetin jsou až 3 cm dlouhé, s končetinami 4–5 cm) a mají leskle černé tělo s oranžově až červeně zbarvenou skvrnou na zadečku připomínající tvar přesýpacích hodin. Samci jsou až o polovinu menší než samice. Nápadné zbarvení na zadečku samic černých vdov slouží jako výstraha pro masožravé živočichy. Případy, kdy nějaký větší živočich snovačku napadne a zkonzumuje, nejčastěji končí úmrtím nebo vážnými zdravotními potížemi. Snovačka jedovatá se množí pohlavně. Samice před spářením vypouští zvláštní výměšek, který přitahuje samce žijící v okolí. Po spáření samce zabije, díky čemuž dostala i svůj alternativní název černá vdova. Svá vejce ukládá do kulovitého útvaru z jemných vláken, kde jsou dobře zamaskována a chráněna před vnějšími podmínkami. Během jednoho léta může naklást čtyři až devět snůšek, přičemž může každá obsahovat i více než 200 vajíček. Samice černé vdovy potřebuje samce k páření pouze jednou za život. Poté, co se jednou spářila, dokáže produkovat vajíčka po celý zbytek svého života, což jsou pouhé 2 roky. Jed černé vdovy je 15krát silnější než jed chřestýše.

Některé druhy pavouků rodu skákavkovitých vidí světelná spektra, které lidé nemohou vidět. Někteří z nich například vidí i UVA a UVB světlo.

Pavouci nejsou hmyz. Jsou to pavoukovci, což je skupina bezobratlých živočichů z podkmene klepítkatců. Kromě pavouků k nim patří například i sekáči, štíři nebo roztoči. Mají 8 nohou a 2 hlavní části těla – hlavohruď a zadeček. Oproti tomu hmyz má jen šest nohou a tři hlavní části těl – hlavu, hruď a zadeček.

Většina pavouků má 8 očí, které jsou posazeny velmi blízko sebe. Mají také drobné chloupky na nohou, pomocí kterých slyší a cítí. Různé chemické látky mohou ovlivňovat, jak pavouci předou své pavučiny. Například pavouci na LSD předou krásné pavučiny, zatímco pavučiny pavouků na kofeinu jsou strašné. Vědci se domnívají, že zkoumání tvaru pavučiny může pomoci odhalit přítomnost chemikálií a znečisťujících látek ve vzduchu.

Nejznámější metodou lovu kořisti je její chycení do lepkavé pavučiny. Různá umístění pavučiny umožňují různým druhům pavouků v jedné oblasti chytat odlišné druhy hmyzu, například horizontálně umístěné sítě zachycují hmyz, který vzlétá z rostlin pod nimi, zatímco vertikálně umístěné sítě zachycují hmyz v horizontálním letu. Pavouci, kteří budují pavučiny, mají špatný zrak, ale jsou velmi citliví na vibrace.

Tarantule může zkapalnit tělo myši za 2 dny. Zanechá za sebou jen hromádku kostí a kůže. Některé tarantule se dožívají více než 20 let.

Tvrzení, že člověk během spánku spolkne průměrně 4 pavouky, je mýtus. Je vysoce nepravděpodobné, že by pavouk zalezl do úst spícího člověka.

Vaření sklípkani představují pro Kambodžany a pro indiány kmene Piaroa z jižní Venezuely pochoutku.

Pavouci žijící na našem území, kteří jsou větších rozměrů nebo jsou to druhy nápadné svým zbarvením, jsou:

Pokoutník – pokoutníci jsou poměrně velcí pavouci, kteří si v přírodě tkají sítě na skalách, v dutých stromech, pod vývraty. V našich obydlích pak tkají sítě na podobných místech – ve sklepích, garážích, v šachtách, ve vzduchotechnice, za skříněmi, prostě „po koutech“; odtud jejich jméno. Když pavouka opatrně vezmete do dlaní, je jako peříčko. Nejjednodušší je přiklopit ho sklenicí, podsunout pod něj pohlednici, obrátit, aby do sklenice spadl, a pak jej vyhodit ven.
Zápřednice – zápřednice jsou velcí pavouci, kteří vás mohou i kousnout. Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) se vyskytuje v teplých oblastech našeho státu (Polabí, střední a středozápadní Čechy, jižní Morava), a to nejčastěji na loukách. Zapřádá si pavučinové hnízdo v klasech trav. Kousnutí zápřednicí jedovatou je bolestivé a místo kolem vpichu opuchne. Ke kousnutí ovšem dochází opravdu výjimečně, pavouk kousne, jen když jej někdo zmáčkne. Varování před možnými komplikacemi pro alergiky je spíše předběžná opatrnost – doložený případ nějakých zdravotních následků dosud chybí (a vzhledem k tomu že zápřednice jedovatá se vyskytuje běžně v celé jižní Evropě, pokud by byla skutečně nebezpečná, dávno by se to vědělo). Kousnutí může být vzácně doprovázeno i zvýšenou teplotou, zrychleným tepem a podobně. Je ovšem těžké odlišit faktický účinek kousnutí od psychického stresu z obav, které člověk v takovém případě zažívá. Příznaky kousnutí samy odezní během několika hodin nebo do druhého dne, otok a bolestivost místa kousnutí mohou přetrvat o něco déle. Uvědomme si, že na bodnutí včelou, vosou či sršní v ČR každoročně někdo zemře, ale na kousnutí naším domácím pavoukem u nás ještě nikdo nikdy nezemřel.
Meta temnostní – tento pavouk je dost velký a tká hodně řídké sítě, takže v nich nápadně visí, zvlášť když je pavouků více pohromadě.
Křižák pruhovaný – v Čechách byl nalezen prvně ve vojenském újezdu Mladá u Milovic v roce 1990. Nebezpečný být nemůže.
Křižák obecný – vyskytuje se úplně všude, v řídkých lesích na keřích, na lesních okrajích, na vysokých bylinách, ve starých kolnách. Křižáci si tkají nádherné kolové sítě.

Zdroj: Pavoučí kousnutí