Používá se často při různých náboženských obřadech i při meditacích. Užívání kadidel jako součást náboženského rituálu převzalo ve starověku východní, později i západní křesťanství.
Kadidlo
Kadidlo je i jednou z nejstarších vůní. Je známo již více než 5000 let, kdy se objevilo na Arabském poloostrově a v severní Africe, kde mělo hodnotu zlata.
Kadidlo je vonná pryskyřice, která se získává ze stromu kadidlovníku (Boswellia). V kombinaci s myrhou a balzámem vydává při pálení kořeněnou vůni. Existují čtyři hlavní druhy pryskyřice a každý druh se liší dobou sklizně.
Kadidlo se získává odsekáváním kůry stromů, při němž vytéká ze stromu pryskyřice, která pak tvrdne. Tato ztvrdlá pryskyřice nápadně připomíná slzu – a podle ní také nese své jméno. Existuje několik druhů a odrůd kadidlovníků, které se od sebe vždy mírně liší. Vliv na rozdílnost pryskyřice má jak půda, tak i klima.
Kadidlovník je divoký strom, který se dokáže uchytit i na tak neobvyklých místech, jako jsou například skály. Stromy začnou produkovat pryskyřici až za osm deset let. Sklizeň pryskyřice se provádí dvakrát až třikrát ročně. Nejkvalitnější je ta, která má v sobě vysoký obsah terpenů, seskviterpenů a diterpenů, které způsobují silné aroma.
Nejkvalitnější pryskyřice se získává v Somálsku, odkud také pochází většina kadidel používaných katolickou církví.
Kvalita kadidla se určuje podle několika faktorů. Důležitou roli hraje barva, čistota, aroma, věk a tvar.
Marmoleum je přírodní udržitelná podlahová krytina. Marmoleum vzniká mísením lněného oleje, pryskyřice, vápence, dřevité moučky a přírodních pigmentů. V další fázi výroby šetrné k životnímu prostředí je směs pod vysokým tlakem lisována na jutovou textilii. Marmoleum je unikátní podlaha, která neimituje ani dřevo, ani jiné materiály, je zkrátka jedinečná. Marmoleum můžete vzájemně kombinovat a vytvářet barevné vzory nebo variace dle vlastních návrhů. Vytvořte si svoji jedinečnou podlahu dle své fantazie a přeneste ji do reality. Můžete rovněž využít již navržené obrazce, které se snadno vsadí to podlahy. Životnost Marmolea je 20 i 30 let. Jak dlouho vám bude Marmoleum sloužit, záleží také na přístupu a ošetřování podlahové krytiny, čímž lze životnost podlahoviny značně prodloužit. Marmoleum řadíme mezi homogenní podlahovinu, to znamená, že jeho struktura i barevnost prostupuje celou tloušťkou materiálu. Díky tomu i jemné poškození není téměř patrné a v případě nutnosti opravitelné nebo renovovatelné. Marmoleum je teplé a příjemné na dotyk i chůzi. Marmoleum se vyrábí v pásech o dvoumetrové šířce rolí nebo je dostupné v lamelách pro bytové použití.
Fatra, a.s.. je tradiční český výrobce vinylových podlahových krytin. V současnosti jsou na trhu 4 produktové značky:
LINO Fatra – PVC podlahová krytina
Thermofix – vinylová podlaha v dílcích
Imperio – luxusní vinylové dílce
FatraClick – plovoucí vinylová podlaha
Sporting T – sportovní vinylový dezénový povrch
Vinylové podlahy z Fatry, a.s., charakterizují moderní životní styl, zpříjemňují bydlení, dotvářejí zdravé a čisté prostředí, chrání před alergiemi. Speciální typy podlah splňují i požadavky na odvod elektrostatického náboje. Široký sortiment vinylových podlah doplňují v barevném odstínu svařovací šňůry, podlahové lišty a schodišťové hrany. Vinylové podlahy od Fatry odpovídají evropskému standardu dle normy ISO 9001.
Nejznámější jsou lité podlahy na bázi epoxidových pryskyřic, které se nanášejí na hotovou betonovou podlahu. Protože jsou velmi tenké (do 5 mm), musí být podklad hladký a rovný, nelze je tedy použít jako vyrovnávací vrstvu. Jsou příjemné na dotek a výborně izolují. Podle použitých druhů pryskyřic se vyznačují různými vlastnostmi. K nejdůležitějším patří odolnost vůči chemikáliím, tvrdost, dobrá otěruvzdornost, dlouhá životnost. Mohou mít protiskluzovou úpravu, kterou vytvoří malé křemičité částice přimíchávané do pryskyřice. Přidá-li se do směsi antistatické vlákno, vzniká podlaha s antistatickými vlastnostmi. Podlahy na bázi epoxidových pryskyřic vytvoří dokonalou rovinu a není nutné je dál povrchově upravovat. Dají se tónovat, čímž je možné dosáhnout atraktivního barevného sladění se zbytkem interiéru. Odolávají i velkému zatížení, nevyžadují takřka žádnou údržbu, snadno se čistí omýváním a jejich předností je i to, že se na nich netvoří plísně a nedrží bakterie.
Na bázi epoxidů se vyrábějí také dvousložkové a třísložkové materiály metalakrylát a metalmetakrylát, které rovněž patří do skupiny umělých pryskyřic.
Pryskyřice se dá různě tónovat, vytvořit můžeme zajímavé barevné obrazce a fantasticky vypadají i průhledné efekty. Podlaha může být samozřejmě i jednobarevná, a pokud jde o výběr odstínu, nejsou zde žádné limity. Podlahy mohou být lesklé, nebo matné.
Kam se hodí
Pryskyřicová podlaha působí velmi vzdušně. Je vysoká pouhých 5 mm, zároveň ale dobře vede teplo. Proto se dává i tam, kde je podlahové vytápění.
Pryskyřicové podlahy se hodí do obytných i komerčních prostor, ale pouze do míst, kde nedochází k nadměrnému zatížení, jako je například pojezd aut.
Smrk ztepilý (Picea abies) je stálezelený jehličnatý strom s šupinovitou borkou a s větvemi vyrůstajícími v přeslenech. Jako každá dřevina s velkým areálem rozšíření vyniká i smrk velkou morfologickou proměnlivostí. Strom dorůstá do výšky až 50 m. Pupeny jsou úzce kuželovité, nepryskyřičnaté, s přitisklými šupinami. Jehlice vyrůstají ve šroubovici, jsou 1–2 cm dlouhé, tuhé, tmavozelené, na průřezu čtyřhranné, na spodní i svrchní straně s jemným proužkem.
Smrk kvete od dubna do června. Samčí a samičí květy se rodí v oddělených chomáčcích na téže rostlině. Samčí květní šištice jsou stopkaté, červené, při otevření žlutavé, samičí jsou přisedlé, červené.
Plodem je hnědá válcovitá šiška, která měří až 15 cm a visí z větve.
Za domov smrku se považuje severní a střední Evropa. V Japonsku a na severu Ruska dosahuje až k severní lesní hranici, v Alpách roste ve výškách do 2000 m nad mořem a tvoří horní hranici lesa. Smrk se vyskytuje i v Severní Americe, v Austrálii se pak pěstuje jako okrasný strom.
Smrk roste v kyselých půdách, středně až silně vlhkých. V horských polohách tvoří charakteristické rozlehlé klimaxové lesy. Smrkové porosty (smrčiny) se objevují i v polohách s vysokou hladinou spodní vody (podmáčené smrčiny). Od 19. století je smrk vysazován do kulturních lesů jako hlavní dřevina.
Mezi faktory, jež mají vliv na věk stromu, patří i výživa. Na místech podobných přirozenému prostředí, kde se v půdě nachází dostatek humusu, se jehličnanům i jejich semenům daří velmi dobře. Obtížnější to mají zahrádkáři, kteří k pěstování využívají půdu navezenou. Ideálním hnojivem a podpůrným produktem je rohovina (organika) nebo agrabiomin (organominerální).
V průběhu růstu smrku se můžete setkat s fyziologickými poruchami, například s hnědnutím jehličí. Jestliže prosychá uvnitř stromu, nepanikařte, jedná se totiž o přirozený jev související s životností (jehličí vydrží 3–5 let). Pokud ale jehličí osychá i zvnějšku, může být problém v nedostatečné zálivce či ve psí moči. Některé jehličnany se zbarvují do rezavé barvy zcela přirozeně: připravují se tak na podzimní a zimní období.
Smrk představuje nejcennější surovinu papírenského průmyslu. Kromě toho se z jeho pryskyřice získává bednářská smůla, kalafuna a terpentýn. Mladé výhonky lze použít k výrobě čaje, který má díky většímu množství pryskyřice příznivé účinky na průdušky (zejména je-li přislazen medem).
Dusíkatá hnojiva jsou látky, které se rostlinám dodávají, aby rostly rychleji. Rostliny dusík nevylučují, ale plně ho využívají k růstu. Rostliny, které byly hnojeny dusíkatými hnojivy, poznáme podle velkého vzrůstu, velkých listů, ale takovéto rostliny se lehce ve větru lámou a jsou málo celkově odolné.
Amoniak NH3 a jeho sloučeniny jsou jedním z nejvyužívanějších hnojiv v zemědělství. Vyrábí se přímou syntézou z plynů, takzvaným Haberovým procesem. Plynný amoniak v poslední době nahrazuje freony v chladírenství.
Dusičnan amonný NH4NO3 je další často používané hnojivo bohaté na obsah dusíku. Dnes se však stejně jako síran amonný (NH4)2SO4 a dusíkaté vápno neboli kyanamid vápenatý CaCN2 využívá méně. Dusičnan amonný se také používá k výrobě výbušnin, bengálských ohňů a samozápalných směsí.
Močovina (NH2)2CO neboli diamid kyseliny uhličité se jako hnojivo v poslední době využívá stále více. Její výroba je nenáročná a velmi levná. Močovina se také používá k výrobě kopolymerů, jako jsou například močovinoformaldehydové pryskyřice.
Ostatní dusičnany využívané jako hnojiva nejsou samy o sobě významné. Používají se hlavně ve směsi s dalšími látkami a vytvářejí tak komplexní hnojiva. Například dusičnan sodný NaNO3 a dusičnan draselný KNO3.
Obsah jedovatých látek je v rostlině proměnlivý – závisí na stanovišti, ročním období, klimatu, sušení rostlin, ale i denní či noční době. Účinnost toxických látek na jedince je závislá zejména na jeho stáří a zdraví, jinak působí jed na dítě a jinak na dospělého člověka, jinak také na osoby více senzitivní. Toxické látky bývají obsaženy v celé rostlině, často však ve vyšších koncentracích zvláště v některých jejích částech. Toxické metabolity působí toxicky až v dávkách přesahujících určitou mez, poté se stávají rostlinnými jedy. Toxické metabolity jsou často vysoce účinné biologicky aktivní látky, které jsou v malých dávkách potenciálně využitelné jako rostlinná léčiva.
Protože se mezi léčivými rostlinami vyskytují také rostliny jedovaté, netrhejte v žádném případě rostliny a nejezte plody, které neznáte! Sbírejte jen ty rostliny, které bezpečně poznáte!
Běžně se za jed považuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno, jedem je látka, která po vniknutí do těla v malém množství (nejvýše několik desítek gramů) vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky a určitým průběhem. Vždy jde o výsledek vzájemného působení organismu a jedovaté látky.
Konkrétní nejmenší množství jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická dávka. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením či smažením jejich jedovatost mizí nebo se snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. Rostlina může obsahovat buď jedinou jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů. Složení některých rostlinných jedů není dodnes známo. Například známý alkaloid morfin byl v opiu máku izolován již začátkem 19. století a uběhlo téměř sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika dalších desetiletí výzkumu zjistilo ještě asi 50 dalších alkaloidů a v podstatě dodnes není výzkum máku setého z tohoto hlediska uzavřen.
Jírovec maďal
Rostlina s latinským názvem Aesculus hippocastanum se někdy nazývá také koňský kaštan. Jde o opadavý, až 30 m vysoký strom s kmenem o průměru až 2 m. Borka je zpočátku hladká, šedohnědá, později až červenohnědá, odlupující se v malých šupinách. Pupeny velké, silně lepkavé, hnědé až červenohnědé. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě složené, 5 až 7četné, lístky přisedlé, obvejčité, na okraji pilovité, prostřední lístek větší než ostatní.
Rostliny vytvářejí silice, aby se ochránily před býložravci. Lidé tyto látky už spoustu let využívají při výrobě léčiv. Silice jsou většinou kapalné a bezbarvé, na vzduchu mohou tuhnout a tmavnout. Mívají menší hustotu než voda. Jsou rozpustné v tucích, éteru, alkoholu, chloroformu nebo v benzínu, nemísí se s vodou. Získávají se z rostlinného materiálu extrakcí následovanou obvykle potom destilací s vodní párou, kde se po kondenzaci rozdělí na tuhou fázi – voskovitý stearopren a kapalnou fázi – olejovitý elaopren (například destilací borové pryskyřice vzniklý stearopren se nazývá kalafuna a elaoprenem je podíl známý jako terpentýn).
V současnosti je známo asi 3 000 různých éterických olejů a více než 1 000 látek v nich obsažených. Již určité rostlinné čeledi jsou typické tvorbou silic, patří mezi ně čeledi borovicovité, hluchavkovité, kakostovité, miříkovité, myrtovité, růžovité, vavřinovité a další. Některé složky silic jsou jedovaté: thujon, pulegon, safron, myristicin a další.
Glejové – prodávají se ve formě prášku a jsou rozpustné ve vodě, méně kvalitní, ale vzdušné.
Vápenné – vhodné zejména do vlhkého prostředí s nebezpečím vzniku plísní, například v případě nedokonale izolovaných staveb nebo rekreačních chalup; používají se pouze na nové omítky nebo na předchozí vápenné nátěry.
Hliníkové – s vysokou prodyšností a relativně nízkou cenou; tyto nátěry neodolávají vodě, nejsou odolné při otírání za sucha a lze je snadno odstranit před dalším malováním.
Disperzní – kvalitní barvy s vysokou krycí schopností, prodávají se jako odolné proti otěru za sucha, respektive za mokra, jsou omyvatelné, ale na úkor nižší prodyšnosti.
Latexové – jsou odolné, lesklé, omyvatelné, s nízkou prodyšností.
Bio barvy – vyrábějí se na bázi přírodní pryskyřice, používají se pro nátěry v interiéru, například na omítku, beton, zdivo, sádrokarton nebo i na tapety; jsou propustné pro páry, což umožňuje podkladu dobře dýchat, protože povrch se po namazání neuzavře.
Univerzální – obsahují ještě vyšší obsah pojiva než předchozí nátěrové hmoty a vyrábí se v lesklém nebo matném provedení, používají se na povrchovou úpravu prostor s trvalou vlhkostí.
Speciální – jsou určené zejména na určitý druh podkladu, například na sádrokarton; neznamená to však, že je lze použít jen na daný materiál.
Plnotónové a koncentráty – jsou vysoce koncentrovanými stínovacími barvami s obsahem velkého množství barevných pigmentů, používají se k dosažení odstínu bílých glejových, latexových a disperzních barev.
Neopadavý, dvoudomý, pomalu rostoucí, až 10 m vysoký keř nebo strom rozmanitého tvaru (kuželovitý, sloupcovitý, rozložitý, často s více kmeny). Borka šedá až hnědočervená, podélně brázditá, tenká, snadno se odlupující. Jehlice v 3četných přeslenech, 1 až 1,5 cm dlouhé, na povrchu žlábkovité, s bělavým proužkem, opadávají ve věku 3 až 4 roky. Samčí květy 4 až 5 mm velké, vejcovité, žluté, samičí cca 2 mm velké, zelené. Plody (jalovčinky) kulovité, velké 6 až 10 mm v průměru, zprvu zelené, později modré až černé a ojíněné, dozrávají po 2 letech, 3. rokem opadávají. Keř kvete v dubnu až květnu.
Jalovec obecný vyskytuje se na pastvinách, skaliscích, okrajích a světlinách borových, dubových nebo březových lesů, na vřesovišti, rašeliništi. Vyhovuje mu stanoviště slunné, roste na půdách suchých nebo střídavě vlhkých, písčitých, často málo výživných, obvykle nevápnitých.
V léčitelství se sbírají plody čili jalovčinky, a to v době plné zralosti, tedy na podzim 2. roku, když jsou zbarveny do modra. Suší se v tenkých vrstvách na suchém a vzdušném místě. Vedle plodů se v době od podzimu do zimy sbírá i dřevo, jehož účinek je však slabší než u plodů. Droga obsahuje asi 0,5 až 2 % silice (například pinen, terpinolen, kamfen, kafr, borneol, geraniol, sabinen a další), asi 30 % sacharidů (glukóza, fruktóza), asi 9 % pryskyřice, katechinové třísloviny, flavonoidy, hořčinu juniperin, leukoanthokyaniny, vitamín C, organické kyseliny, soli vápníku a draslíku, kaučuk, terpinol, prchavý olej a jiné.
Jalovec působí výrazně diureticky a zároveň antisepticky, takže bývá využíván při zánětlivých chorobách močových cest nebo při zadržení tekutin v těle (jalovcová silice zrychluje zpracování tekutin v ledvinách). Vedle toho při vnitřním použití zlepšuje trávení, povzbuzuje chuť k jídlu, působí proti nadýmání a pomáhá při revmatismu. Vnitřní užití jalovce je však poněkud problematické, neboť vedle příznivých účinků zároveň poněkud dráždí ledviny. Zevně se užívá na bolestivé klouby či při bolestech páteře (zvyšuje prokrvení pokožky a působí hojivě).
Vnitřně se podává buď ve formě nálevu z drcených jalovčinek (1 čajová lžička jalovčinek na šálek vody se přivede k varu a nechá se 10 až 20 minut luhovat, podává se 2x denně, nejdéle však po dobu 6 týdnů), nebo se podávají přímo syrové plody (při revmatismu se užívá první den 3x denně 1 jalovčinka, druhý den 3x denně 2 jalovčinky a tak dále až 21. den 3x denně 21 jalovčinek a pak se jde zpět tak, že se naopak každý den jedna jalovčinka ubírá, při poruchách trávení se vrací zpět 15.
Opadavý, 2 až 8 m vysoký keř. Větve v mládí červenohnědě žláznatě chlupaté, později lysé, borka hnědošedá, hladká. Listy řapíkaté, střídavé, vejčité, na konci špičaté, na bázi srdčité, na okraji dvojitě pilovité až mírně laločnaté, na horní straně řídce chlupaté a na spodní straně zejména na žilkách pýřité, řapík žláznatě chlupatý, 1 až 2 cm dlouhý. Květy jednopohlavné, samčí uspořádány v 3 až 7 cm dlouhých, úzkých jehnědách, jednotlivé květy vyrůstají v úžlabí žlutohnědých, pýřitých listenů. Samičí květenství nenápadná, umístěná v hnědém, přisedlém, pupenovitém obalu, z něhož vyčnívají pouze červené až červenofialové blizny. Oříšky vyrůstají po 1 až 5, jsou vejcovitě kulovité, zpočátku žlutozelené, později hnědé, obalené ve zvonkovitém, žláznatě chlupatém obalu tvořeném srostlými listenci. Keř kvete v únoru až dubnu.
Líska obecná roste v lesích a na jejich okrajích, v houštinách, křovinách, na březích, na půdách hlinitých, výživných, humózních, kyprých, čerstvě vlhkých. Stanoviště má ráda polostinné.
V léčitelství se sbírá zejména list, méně často i kůra z mladších větví. List se sbírá v červnu a červenci, kůra těsně před rašením listů, tedy přibližně ve druhé polovině března. Listy se suší co možná nejrychleji, za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Listy obsahují silici, třísloviny, flavonoidy, glykosidy, sacharidy, myrcitrin, kvercitrin a další látky, v kůře jsou přítomny třísloviny, flobafeny a pryskyřice. Obě drogy zklidňují střevní peristaltiku (například při zánětech střev), působí protiprůjmově, močopudně, svíravě a zastavují krvácení, zevně se ve formě koupelí užívají při ekzémech a hemoroidech.
Pro vnitřní použití se líska připravuje obvykle ve formě nálevu (2 lžičky drogy na šálek vody), pro zevní pak ve formě odvaru. Droga působí velmi mírně, takže nejsou známy žádné kontraindikace ani nežádoucí účinky.
Plody – lískové oříšky – jsou velmi dobře známou pochutinou, obsahují až 60 % tuků, okolo 19 % bílkovin, 5 % cukrů a další látky. Lískový olej, získávaný lisováním, se užívá zejména v parfumerii a malířství.
Lískové dřevo se používá v řezbářství, truhlářství a košíkářství, dříve se z mladých lískových větví zhotovovaly lyžařské hole. Z dřevěného uhlí lísky se vyrábí střelný prach a kreslicí uhly.
Pěstuje se v několika kultivarech lišících se vzrůstem (například převislá nebo s pokroucenými větvemi) nebo barvou listů (například žluté, hnědočervené, skvrnité a jiné). Vyhovují ji půdy hlinité, výživné, humózní, kypré, čerstvě vlhké, stanoviště polostinné. Množí se semeny (oříšky), zahradní kultivary se množí hřížením, roubováním nebo řízkováním.
Podle druhu pojiva lze stěrky rozdělit na dva základní druhy. Jedním z nich jsou epoxidové a polyuretanové stěrky (pojivem jsou polyuretanové a epoxidové pryskyřice), druhým pak stěrky cementové (pojivem je cement). Současný trh nabízí několik směsí a systémů od různých výrobců, díky nimž lze vytvářet co do vlastností i vzhledu různé povrchy.
Mluvíme-li o výše zmíněných stěrkách v koupelně, bavíme se o finálním povrchu. Dávejte si pozor a nezaměňujte je se stěrkami, které se používají například jako podkladní vyrovnávací vrstva podlahy nebo jako vrstva hydroizolační. Stěrkové, potažmo lité podlahy se vylívají v tenkých vrstvách (několik milimetrů) na připravený pevný, rovný a suchý, nejčastěji betonový nebo anhydritový podklad, kde se samy rozlijí do dokonalé roviny (jsou samonivelační). Na stěny (na omítky, sádrokarton, beton) se stěrka natahuje nebo natírá i v několika vrstvách. Následně se obvykle uhlazuje a nechává pořádně vyschnout. Vzhledem k náročnosti provedení je nutné realizaci svěřit odborné firmě s dostatečnými zkušenostmi. Správně provedené a navržené povrchy jsou nenáročné na údržbu a jsou velmi vhodné pro podlahy s podlahovým vytápěním. Každý z výrobců má svá doporučení pro úpravu podkladu, údržbu i případnou dilataci.
U všech druhů stěrek můžete vybírat ze široké škály barev. Podlaha nemusí být jen jednobarevná. Lze na ní vytvářet ornamenty, vzory, nápisy. Ačkoliv jde o povrch jednolitý, bezespárý mají i tyto materiály své meze a musí se tedy po určitých celcích dilatovat. Předejde se tak jejich prasknutí vlivem tepelné roztažnosti. V rámci běžné velikosti koupelny se dilatace většinou neprojeví. Počítejte ale s tím, že pokud bude podlaha pokračovat do dalších místností, budou se dilatační spáry objevovat například v místech dveří.
Životnost všech druhů stěrek odpovídá životnosti celé stavby. Stejně jako u všech materiálů je ale třeba počítat s přirozeným stárnutím a opotřebováním. Údržba je v případě epoxidových a polyuretanových povrchů (včetně cementových stěrek uzavřených laky) jednoduchá. Lze je čistit běžnými prostředky. V případě olejovaného nebo voskovaného povrchu se musí tato vrstva čas od času obnovovat. Takový povrch také není odolný vůči agresivním chemickým prostředkům.
Díky dobré tepelné vodivosti jsou stěrky primárně vhodným materiálem pro podlahové topení. Záleží však na složení a způsobu aplikace konkrétního výrobku. Vždy se proto o vhodnosti použití poraďte s dodavatelem. Díky své pružnosti by neměla mít s podlahovým vytápěním žádný problém stěrka polyuretanová.
Kadidlo a jeho produkty jsou dováženy z Indie. Pryskyřice kadidla se shromažďuje v průběhu celého roku a používá se k přípravě tinktury, oleje, krémů a potravinových doplňků. Jedlé kadidlo musí být transparentní, bez černých nebo hnědých snítek. Můžete jako jinou variantu také použít kadidlo v kapslích. Tinkturu Boswellia lze koupit nebo také vyrobit doma nalitím 80% alkoholu na pryskyřici.
Kadidlo se dá pálit následovně – písek nasypeme do kadidelnice tak, aby vytvořil asi centimetrovou vrstvu. Vezmeme do kleštiček samozápalný uhlík a zapálíme ho. Uhlík rozehříváme asi dvacet sekund, dokud uhlík nepřestane jiskřit. Poté ho vložíme do kadidelnice. Zhruba po minutě můžeme začít sypat kadidlo na uhlík. Začněte malými dávkami a podle své libosti pak dávku zvyšujte. Nenechávejte kadidelnici s uhlíkem bez dozoru. Uhlí uhaste vodou.
Olej můžete přidat do aromatické lampy, a to tak, že nakapete pár kapek do vody, která se nad svíčkou odpařuje.
Ajurvédská medicína používá indické kadidlo (Boswellia serrata) již po tisíce let k léčbě artritidy, hojení ran, posílení ženského hormonálního systému a k ochraně před patogenními mikroorganismy. Podle ajurvédy přináší denní pálení kadidla v domácnosti zdraví všem členům domácnosti. Země Východu používají kadidlo již od starověku k udržení zdravé ústní dutiny. Místní lidé mají ve zvyku kadidlo žvýkat ve formě pryskyřice, která zlepšuje zdraví zubů a dásní a zabraňuje infekci díky antimikrobiálním vlastnostem. Na Západě je pak kadidlo nejvíce známo pro své protizánětlivé vlastnosti.
Aktivními léčivými látkami jsou seskviterpenové uhlovodíky, monoterpeny, diterpeny a kyselina boswellianová.
Nejdůležitější složkou kadidla je kyselina boswellianová. Ta má silný protizánětlivý účinek a účinně zmírňuje bolesti způsobené artritidou, avšak na rozdíl od běžných léků nezpůsobuje vedlejší účinky. Kadidlo zlepšuje krevní oběh a průtok krve cévami poškozenými zánětem, což dále pomáhá léčit klouby ohrožené artritidou. Jeho silný protizánětlivý účinek pomáhá také v léčbě Crohnovy choroby a cyst.
Některé studie také ukázaly, že kadidlo může pomoci při léčbě různých typů rakoviny, jako jsou například maligní melanom, karcinom močového měchýře nebo mozkový nádor. Bylo potvrzeno, že extrakt z kadidla, incensole acetát, snižuje neurologické poškození, zmírňuje deprese a úzkosti, zabraňuje onemocnění cév a snižuje špatný cholesterol.
V aromaterapii se zase kadidlo používá pro uvolnění stresu, napětí, dokonce i hysterie a deprese. Masáž nebo koupel s olejem z kadidla může pro změnu pomoci s menstruačními bolesti a zánětem močového měchýře. Terapie s olejem z kadidla má příznivý vliv také na dýchací systém a pomáhá při bronchitidě, astmatu, zánětu nosních dutin, při častém nachlazení a alergii.
Nakapeme si pár kapek oleje na ruce a toto inhalujeme několikrát denně. Můžete také inhalovat tinkturu z kadidla (1 čajová lžička na 1 litr horké vody). Tato rostlina je také vynikající při péči o pleť – pomáhá při akné, jizvách, striích, vráskách nebo ranách.
Vedlejší účinky při používání kadidla a jeho esencí nebyly zaznamenány. Naopak, nedávné toxikologické studie potvrdily, že extrakt z kadidla je bezpečný pro vnější i vnitřní použití. Nepoužívejte však kadidlo, pokud užíváte léky na ředění krve, nebo pokud trpíte vysokým krevním tlakem, jste těhotná nebo kojíte. Kadidlo rovněž musí být vždy zředěno s olejem nebo vodou.
Účinek kadidla při obřadech je dobrý nejen k navození slavnostní atmosféry, ale hlavně podporuje vnímání. To ovšem rozhodně není všechno. Záhy bude patrné, proč asi mezi dary pro tak důležitého člověka kadidlo bylo. Kadidlo je totiž také účinná dezinfekce vzduchu při epidemiích. Během epidemií moru byly například kadidlem vykuřovány domy.
Jak zkrátit přerostlé túje? Túje špatně obrážejí ze starého dřeva. Proto nějaké zázračné zazelenání na "střižné" ploše nečekejte. Při vhodném načasování řezu a zvýšené trpělivosti však snížení přerostlého plotu možné je. Zelenat se nebudou oříznuté holé větve, ale postupně dojde k obrůstání bočních výhonů. Při takto silném zásahu je třeba načasovat řez na období podzimu až poloviny zimy. Tím omezíte ronění pryskyřice na minimum. Samozřejmostí by mělo být zatření velkých řezných ran štěpařským voskem. Zátěž radikálního řezu výrazně snížíte rozložením do delšího časového období (nejméně na 2 roky). Tak umožníte tújím lepší regeneraci. Řez tedy provádíme vždy jen z jedné strany živého plotu. Dřív, než k řezu přistoupíte, snažte se porostu věnovat zvýšenou péči, to znamená pravidelně hnojit a zavlažovat.
Radikální řez proveďte raději na podzim, a pokud jsou řezy větší, namažte je štěpařským voskem s dezinfekčním účinkem. Radikální řez sice túje přežije, ale nebude vypadat hezky. Při velmi silném zásahu je třeba načasovat řez na období konce léta. Tím omezíte ronění pryskyřice na minimum.
Dnes se běžně pracuje s elektrickou lištou na živé ploty. Při řezu motorovou lištou však často dochází k rozdrcení konečků větévek a následnému hnědnutí. Tomu předejdete řezem nepříliš silných starých výhonů a dotvarováním ostrými nůžkami. Nejdřív si pomocí vodicí šňůry vytyčte výšku, kterou potřebujete zachovat. Můžete si také zhotovit (dřevěnou) šablonu, kterou využijete opakovaně. U mladých a pravidelně ošetřovaných stěn přímo sestřihněte túje na tuto výšku (konce jsou měkké, takže to půjde snadno). Větší péči ovšem musíte věnovat starším živým plotům a plotům, které jsou přestárlé, potřebují zmladit, anebo plotům déle neudržovaným, které přerostly. Zde přímým seříznutím lištou na požadovanou výšku většinou vznikne velmi nevzhledná linie řezu, s holými konci poměrně silných větví, výrazně se odhalí také rezavějící spodní větévky. Často není možné provést řez najednou, postupujte tedy v krocích (například dvě sezony po sobě). Nejprve seřízněte plot na první úroveň a až další sezonu na definitivní výšku a keř dotvarujte. Zabráníte tak přílišnému oslabení a šoku pro rostlinu, zlepšíte regeneraci a docílíte požadovaného estetického výsledku. U starších exemplářů se silnou vrcholovou větví (terminálem) nejdříve opatrně zkraťte pouze tuto větev tak, aby okolní porost tenčích větví (obrost) zůstal zachován. Obrost pak překryje vyříznuté místo a túje se dají snadno dotvarovat, aby nevznikla rovná holá linie v místě řezu. Boční stěny plotu tvarujte do mírně kónického tvaru, netvořte tedy rovinu. Plot bude nahoře mírně užší a rozšiřovat se směrem k zemi. Zajistíte tím oslunění a dostatečné světlo i pro spodní větévky, takže pak nedochází k prosychání jehliček a nežádoucímu vyholování. Při řezu pod stříhaný plot položte fólii, usnadníte si tak úklid.
Plot hrubě, příliš hluboce a neodborně zmlazený velmi dlouho regeneruje a často mu už zůstane neupravený kartáčovitý či metlovitý ráz s typickými proschlými větvemi a nepravidelným tvarem.
