POZADÍ bylo téma, které nás inspirovalo k vytvoření tohoto článku. Pinus cembra neboli borovice limba je druh jehličnanu, který není zatím v našich podmínkách příliš rozšířený, i když se jedná o velmi krásnou a odolnou borovici, která netrpí na žádné choroby ani škůdce. Původní domovinou těchto borovic jsou Alpy, Karpaty a Sibiř, proto patří mezi nejotužilejší jehličnany a snáší i velké kolísání teplot.
Pinus cembra aurea
Tuto varietu našel a popsal v roce 1930 Jost FITSCHEN z Německa. Pomalu rostoucí jehličnan má vzhled vzpřímeného, bohatě rozvětveného keře. V dospělosti dosáhne výšky 2–2,5 m při šířce kolem 1 m. Docela tuhé jehlice vyrůstají ve svazku po 5 a jsou 8–10 cm dlouhé, ve spodní části zelené se zlatým okrajem. Jako jedna z mála borovic mění své jehlice, a to po 3–5 letech. Kvete od července do srpna. Květy jsou uspořádány v koncových klasech, s kalichem trubkovitě nálevkovitým a korunou modrou až fialovou, ale i bílou. Plodem jsou lesklé tvrdky, které mají hnědou až černohnědou barvu.
Pinus cembra „aurea“ je plně mrazuvzdorná do -25 °C. Nejlépe prospívá v prodyšné, výživné a mírně kyselé půdě. Stanoviště by mělo být světlé, ale nemá ráda přímé sluneční světlo. Jde o velmi pěkný solitér vhodný na vaši zahrádku, kde vynikne nejen jednotlivě, ale i ve skupinách, ať už na trávníku, květinovém záhonu či vřesovišti, nejlépe však na tmavém pozadí.
Pokud váháte, zda si na svou zahrádku vybrat právě tuto varietu, pak vás tyto fotografie určitě přesvědčí: Pinus cembra aurea foto.
Keř je dřevnatá rostlina vyšší než trávy a byliny, která se hned u země nebo poměrně nízko nad zemí dělí do mnoha větví. Na rozdíl od vyšších stromů keře nemají hlavní kmen. Jsou to dřeviny, které se větví od báze, zpestřují výsadbu, vytvářejí harmonický přechod mezi trvalkami a stromy, poskytují útočiště drobným živočichům, zvláště opeřencům, a nás chrání před větrem a zvědavými pohledy.
Okrasné keře jsou stálezelené nebo opadavé dřeviny s široce rozvětvenými výhony a jsou vhodné jak k vyplnění záhonu, tak do živých plotů, k pokrytí půdy nebo jako solitér. Záleží však, jaký druh dřeviny si vyberete. Ne každý keř se hodí ke každému účelu. Všeobecně lze ale říci, že keře patří mezi nejvděčnější zahradní prvky. Nejsou náročné na stanoviště ani na péči. Při jejich výsadbě je však třeba zjistit, jak keř může vyrůst a jakému stanovišti dává přednost.
Pro nejlepší výsledek vysázíme z celkového počtu přibližně 25 % stálezelených a 75 % opadavých keřů. To jsou ideální proporce celoročně zajímavého osázení. Důležitá je i rozmanitost. Zastoupeny by měly být keře nízké i vysoké, kvetoucí, plodící, voňavé, s tvarovanými listy, s barevnými výhony i podzimním vybarvením.
Pro nepřetržité clonění se nejlépe hodí keře, kterým neopadávají listy. Keříky do výšky 60 cm využijeme do bordur, k pokryvu půdy, mezi trvalky v prvních řadách i do nádob. Keře vysoké kolem dvou metrů fungují jako živé ploty, pozadí pro květiny a na malých zahrádkách zastupují stromy.
Keře mohou být dekorativní svým tvarem, květy, které často voní, barevnými listy či ozdobnými plody. K celkovému vzhledu přispívají i stonky, mívající často charakteristickou texturu.
Růže tvoří velmi rozsáhlou skupinu, pokud hovoříme o popínavých růžích, máme tím na mysli dvě hlavní skupiny. Tou první jsou po celé období průběžně kvetoucí pnoucí růže, tou druhou pak jednorázově kvetoucí druhy popínavých růží.
Růže Amadeus
Má latinský název Rosa amadeus. Tato pnoucí růže se vyznačuje krvavě červenou barvou květů, u které je pozoruhodné to, že její barva se nemění ani nemodrá, jak se často u červených růží stává. Květy jsou velké (v průměru 8 cm), plné a svou zářivou barvou upoutají na velkou vzdálenost, opakují kvetení. Kvete od července do října. Na pěstování není náročná. Dosahuje výšky 200 cm a šířky 150 cm.
Růže Laguna
Má latinský název Rosa laguna. Je to vynikající růže, která vlastnostmi převyšuje všechny odrůdy ve své barevné skupině. Vyznačuje se nostalgickým typem květů, které jsou velmi plné a září sytě růžovou barvou (v průměru 10 cm); bohatě opakují kvetení. Keř je nápadný také nádhernými lesklými zdravými listy. Dorůstá obvykle do výšky 250 cm, ale ráda šplhá i výše. Pokud jde o šířku, může dorůst asi do 150 cm.
Růže James Galway
Má latinský název Rosa James Galway. Jde o velkolepý keř s dlouhými, lehce převislými výhony, které jsou skoro beztrnné, což se v některých zahradních situacích docela dobře hodí. Vyniká v pozadí záhonů, také jako nižší pnoucí růže, ale je nádherná i jako solitér. Květy jsou velké a plné (8 cm), s mnoha nádherně uspřádanými květními plátky. Barva je ve středu květů půvabně teple růžová a směrem k okrajům bledne. Tento kultivar dorůstá do výšky 180 cm, ale rád šplhá i výše. Co se týče šířky, rozroste se vám tato růže asi do 150 cm.
Mezi áronovitými můžete vybírat například z těchto pokojových rostlin: monstera, diefenbachie, filododendron či spatiphyllum.
Monstera (Monstera)
Tato ovíjivá křovina s širokými listy a dlouhými řapíky patří mezi větší pokojové rostliny. Dospělé rostliny mívají listy hluboce laločnaté a proděravěné, o čemž se mimo jiné můžete přesvědčit třeba na těchto fotografiích: monstera foto.
Monsteru pěstujte v polostínu, vyhovuje jí normální pokojová teplota, v zimě minimálně 15 stupňů Celsia. Zalévejte mírně, v době vegetace přihnojujte dvakrát měsíčně standardním tekutým hnojivem. Také monstera dává přednost zvýšené vzdušné vlhkosti, proto ji postavte na vlhké oblázky a často mlžte. Veškeré dlouhé vzdušné kořeny zastrkávejte do zeminy, aby z ní mohly brát výživu. Monsteru je dobré vyvázat k silné opoře.
Filodendron (Philodendron)
Filodendron je liánovitá rostlina s velkým množstvím vzdušných kořenů. Potřebuje oporu, okolo které se obtáčí, nebo jej můžete zasadit do závěsných nádob. Tvar listů je srdčitý nebo šípovitý. Rostlina může dorůst až do výšky 150 cm. V našich podmínkách nevytváří květy.
Filodendron pěstujte při vyšších teplotách, v zimě postačí teplota nad 12 stupňů Celsia, nesnáší přímé slunce. Zalévejte jen mírně a ve vegetační sezoně aplikujte jednou za dva týdny standardní tekuté hnojivo. Během zimních měsíců zalévejte slabě. Rostlina vyžaduje vysokou vlhkost vzduchu, postavte ji tedy na vlhké kamínky a často roste.
Spathiphyllum má krásný střízlivý vzhled, nejlépe vynikne jako solitér. Temně zelené listy této rostliny poskytují krásné pozadí čistě bílým toulcům. O půvabu této pokojové rostliny se můžete přesvědčit zde: lopatkovec foto.
Lopatkovec vyžaduje polostín, ale miluje teplo; přezimuje při teplotě 12 stupňů Celsia. Od časného jara do poloviny podzimu jej zalévejte jen mírně a přihnojujte jednou za dva týdny standardním tekutým hnojivem. V zimním klidovém období zalévejte slabě. Rovněž spathiphyllum potřebuje vysokou vzdušnou vlhkost. Květináč postavte na vlhké kamínky a rostlinu pravidelně mlžte. Toulce neroste, mohly by začít hnít.
Jedná se o středně velký keř o výšce 1–1,8 m a šířce 0,5–1,5 m. Je listnatý, stálezelený, s barvou listů zelenou až červenou. Kvete v dubnu až červnu, květy jsou bílé a nápadné. Pieris japonský je vhodné umístit na slunce nebo do polostínu.
Konvalinkově kvetoucí pierisy zaujímají mezi vřesovištními rostlinami v oblíbenosti horní příčky. Mají velice dekorativní, neopadavé listy a většina druhů brzy zjara kvete. V dnešní době se již málo pěstuje původní druh z Japonska, většinou na zahradách najdete odrůdy odlišného habitu, barvy květů i nově rašících listů.
Pieris nevyžaduje přílišnou péči, ale po odkvětu ostříhejte zavadlá květenství, aby se netvořily plody. Během sezony dvakrát až třikrát zkontrolujte listy, jestli na nich svrchu nejsou vidět světlé tečky. Znamenalo by to, že je napadl hmyz, jehož larvy vyžírají pletiva listů a zalepují spodek listů. V takovém případě stačí pieris postříkat vhodným insekticidem (Mospilan). Pokud v zimě napadá těžký sníh a máte rostlinu na dosah, jemně z ní sníh oklepejte, aby neohýbal a nepřelámal křehké větvičky.
Zatímco vyzrálé výhony pierisů jsou pro naše klimatické podmínky dostatečně mrazuvzdorné, čerstvě vyrašené lístečky jsou na mrazíky velmi náchylné a často namrzají, a to někdy i při teplotě 0 stupňů Celsia. Naštěstí to však pro rostlinu nemívá tragické následky, protože vyzrálé výhony snadno regenerují a opět krásně vyraší. Tuto vysokou regenerační schopnost můžeme snadno využít i v případě, když nové výhony vůbec nenamrznou. Seřízneme-li je včas, snadno přinutíme rostlinu opět k rašení, čím se efekt pestrých nových výhonů může prodloužit o další 2 až 3 týdny. Tímto zásahem také dosáhneme nižšího vzrůstu a kompaktnějšího tvaru rostliny. Kdyby ale tento zákrok přišel příliš pozdě, s největší pravděpodobností se připravíme i o efekt kvetení v příštím roce.
Pierisy jsou vřesovištní rostliny a tak se s nimi musí při výsadbě i zacházet. Zem musí být dobře připravená, propustná a lehká, doporučuje se smíchat rašelinu se zetlelým listím nebo hrabankou, popřípadě jemnou kůrovou drtí s pilinami. V těžké zemi se jim dařit nebude, listy budou žloutnout a opadávat a keř bude trpět na škůdce. Výsadbová jáma se nedělá hluboká, ale široká. Máte-li jílovité podloží, udělejte vyvýšený záhon. Keř je mrazuvzdorný.
Na zahradách lze pierisy využít mnoha způsoby. Hodí se především do vřesovišť, do pozadí skalek, do řídkého podrostu stromů, jako součást smíšených skupin, pro výsadbu atriových zahrádek i pro velmi moderní pojetí zahradní architektury. Díky existenci velmi kompaktních a zakrslých odrůd výborně poslouží pro okrasu i těch nejmenších zahrádek a dvorků.
Jedná se o středně velký keř dorůstající do výšky 1–1,8 m a šířky 0,5–1,5 m. Je listnatý, stálezelený, s barvou listů zelenou až červenou. Kvete v dubnu až červnu, květy jsou bílé a nápadné. Pieris japonský je vhodné umístit na slunce nebo do polostínu.
Konvalinkově kvetoucí pierisy zaujímají mezi vřesovištními rostlinami v oblíbenosti horní příčky. Mají totiž velice dekorativní neopadavé listy a většina druhů brzy zjara kvete. V dnešní době se již málo pěstuje původní druh z Japonska, většinou na zahradách najdete odrůdy odlišného habitu, barvy květů i nově rašících listů.
Pieris nevyžaduje přílišnou péči, ale po odkvětu ostříhejte zavadlá květenství, aby se netvořily plody. Během sezony dvakrát až třikrát zkontrolujte listy, jestli na nich svrchu nejsou vidět světlé tečky. Znamenalo by to, že je napadl hmyz, jehož larvy vyžírají pletiva listů a zalepují spodek listů. V takovém případě stačí keř postříkat vhodným insekticidem (Mospilan). Pokud v zimě napadá těžký sníh a máte rostlinu na dosah, jemně z ní sníh oklepejte, aby neohýbal a nepřelámal křehké větvičky.
Zatímco vyzrálé výhony pierisů jsou pro naše klimatické podmínky dostatečně mrazuvzdorné, čerstvě vyrašené lístečky jsou na mrazíky velmi náchylné a často namrzají, a to někdy i při teplotě 0 stupňů Celsia. Naštěstí to však pro rostlinu nemívá tragické následky, protože vyzrálé výhony snadno regenerují a opět krásně vyraší. Tuto vysokou regenerační schopnost můžeme snadno využít i v případě, kdy nové výhony vůbec nenamrznou. Seřízneme-li je včas, snadno přinutíme rostlinu opět k rašení, čím se efekt pestrých nových výhonů může prodloužit o další 2 až 3 týdny. Tímto zásahem také dosáhneme nižšího vzrůstu a kompaktnějšího tvaru rostliny. Kdyby ale tento zákrok přišel příliš pozdě, s největší pravděpodobností se připravíme i o efekt kvetení v příštím roce.
Pierisy jsou vřesovištní rostliny a tak se s nimi musí při výsadbě i zacházet. Zem musí být dobře připravená, propustná a lehká, doporučuje se smíchat rašelinu se zetlelým listím nebo hrabankou, popřípadě jemnou kůrovou drtí s pilinami. V těžké zemi se jim dařit nebude, listy budou žloutnout a opadávat a keř bude trpět na škůdce. Výsadbová jáma se nedělá hluboká, ale široká. Máte-li jílovité podloží, udělejte vyvýšený záhon. Keř je mrazuvzdorný.
Na zahradách lze pierisy využít mnoha způsoby. Hodí se především do vřesovišť, do pozadí skalek, do řídkého podrostu stromů, jako součást smíšených skupin, pro výsadbu atriových zahrádek i pro velmi moderní pojetí zahradní architektury. Díky existenci velmi kompaktních a zakrslých odrůd výborně poslouží pro okrasu i těch nejmenších zahrádek a dvorků.
Již na metru čtverečním můžete při optimálním osazení vypěstovat dostatek bylinek pro běžné užívání. Pokud máte prostoru více, založení zahrádky může být druhově bohatší a přebytky ze sklizně můžete uchovat na zimu. Čím více slunečních paprsků bylinkám dopřejete, tím voňavější budou. Menší skupině pěstovaných bylinek pak svědčí místo polostinné či stinné (máta, petržel, čechřice a jiné). Jednoletky, jako je bazalka, jsou rovněž náročnější na vláhu. Bylinky potřebují dobře propustnou zeminu. Ideální je mírný sklon či modelace bylinkové zahrádky, přičemž je třeba ji orientovat na jih či východ. Postačí však i slunné místo na rovině. Proti větru bylinky nejlépe ochráníte nízkým živým plůtkem, proplétanými větvemi nebo osázením vyššími odolnými bylinkami, jako je levandule či šanta. Zastřiháváním získají bylinky kompaktní tvar, také je mohou doplnit půdopokryvné bylinky. Vyšlechtěna je i řada vysloveně ozdobných odrůd, které si zachovávají chuťové vlastnosti i vůni.
Bylinkovou zahrádku je možné uspořádat nejrůznějším způsobem. V minulosti vzniklo mnoho stylů bylinkových zahrad a lidská fantazie a tvořivost jejich podoby stále rozvíjejí.
Styl formální – jednotlivé úseky v podobě čtverců, polokruhů a jiných tvarů odděluje tvarovaný živý plůtek například ze zimostrázu. Nebo je bylinková zahrádka uspořádaná do obrazce, například do spirály.
Přírodní styl – zvlněná cestička se vine mezi polštáři voňavých bylin a místo proti větru chrání například plůtek z jemné šanty kočičí nebo treláž s popínavými rostlinami.
Nižší bylinky vysazujeme či vyséváme dopředu, vyšší na pozadí. Na cestičky i jako jednotlivé nášlapné plochy jsou ideální ploché kameny, ty usnadňují péči i sklizeň a přispívají k akumulaci blahodárného tepla, které bylinkám svědčí a také je přiměje k uvolňování vonných silic. Bylinkovou zahrádku může doplnit i zahradní jezírko a u něj stinný kout pro vlhkomilné druhy bylin. Rozhodně by zde neměla chybět lavička či zahradní křeslo pro posezení, aby bylo možné si voňavou pohodu v klidu vychutnat.
Pro svou všestrannost bývají skalníky využívány k různým záměrům. Nízké si spíše zaslouží místo na skalkách anebo v jejich blízkosti. Taktéž jsou vhodné na zídky, k vyplnění plochy, pokrytí svahů. Vyšší druhy pak budou skvěle plnit svůj účel jako keřová výsadba anebo jako ptačí remízky.
Miniaturní, zakrslé odrůdy se hodí zvlášť dobře do kamenných mís a koryt. Jejich větvičky s drobnými listy vytvoří krásné pozadí například cibulovinám, maceškám, vřesům anebo jiným nízkým květinám.
Skalníky rostou přirozeně jako keře. Zahradníci však vytvořili i odrůdu rostoucí na kmínku. Jako malý stromek na kmínku s obloukovitě ohnutými větvemi se pěstuje zahradní kříženec skalníku – odrůda Cornubia. Plody se na ní tvoří ve střapcích, podobně jako je tomu u jeřabin. Plodů je velké množství a vydrží až do zimy, čímž rostlinu pěkně zdobí.
Terasy a schodiště jsou místa, kam můžete umístit nádoby se zajímavými rostlinami. I pro tento typ výsadby se najdou vhodné skalníky, ať už bude nádoba jakéhokoli tvaru. Nebojte se například do větších nádob zkombinovat plazivý skalník s dřevinou na kmínku.
V druzích vhodných pro skalku nejdete i kultivary hodící se do nádob, například vrbolistý skalník či skalník jménem „John Waterer“ (Cotoneaster x Watereri), který bude přímo elegánem vaší terasy.
Skalníky bohatě kvetou drobnými bělavými až narůžovělými kvítky, plodem keřů je obvykle červená malvička v různých odstínech této barvy. Jsou ale odrůdy, které se na podzim ozdobí lesklými černými malvičkami – patří sem skalník ostrolistý, lesklý a černý. Zářivě oranžové plody má pak skalník Franchetův, vzdušný a poměrně rozložitý keř.
Skalníky jsou keře přizpůsobivé a bez zvláštních požadavků. Všechny skupiny (opadavé, poloopadavé i stálezelené) spolehlivě rostou na slunci, snášejí polostín (a s ním spojené sucho), nevadí jim ani vápenaté půdy.
Celoročně lze vysazovat skalníky prodávané v pěstebních nádobách, z nichž je lze rovnou vysazovat na stanoviště. Dobrá zálivka po výsadbě rostlinám prospěje, na přihnojování si příliš nepotrpí. Stálezelené skalníky jsou poněkud choulostivější v tuhých zimách, ochrání je kryt z chvojí.
Skalníky jsou dlouhověké keře, proto je dobré je občas „omladit“, jak ty plazivé a pnoucí, tak vysoké a polovystoupavé. Budete-li chtít skalník pěstovat v nějakém přísnějším tvaru, nic tomu nebrání, častým sestřihem docílíte kompaktnějších rostlin vhodných třeba pro pěstování v nádobách.
Tato půvabná, elegantní a nenáročná rostlina roste v Kolumbii v keřích ve stínu stromů. Kvete na jaře a na podzim. Listy rostou na dlouhém stvolu, jsou lesklé, celokrajné. Tmavě zelené listy vytvářejí pozadí pro spanilé bílé květy (toulce) se smetanovými palicemi. Rostlina vydrží kvést poměrně dlouho. Před uschnutím květů se jejich barva pozvolna změní na zelenou. Dorůstá do výšky 25–75 cm. V určitou denní dobu dokonce velice krásně voní.
Lopatkovec, zvaný také toulcovka nebo spatifylum, je pro svou nenáročnost a nádherné bílé květy jednou z nejoblíbenějších pokojových květin, která potěší každé oko. V nedávné době byly prokázány i její účinky na čištění vzduchu. Pokud zvládnete hlídat potřebné množství vody, správnou půdu a dostatek slunečního svitu, nic nebrání tomu, abyste ze své květiny dostali maximum její krásy i účinků.
Řada lidí se rozhodne, že si svou šatní místnost nechá sestavit od odborníka přesně na míru. Výhodou je zajištěná kvalita práce a zkušenost odborníků s uspořádáním šatny. Odborník je schopný sestavit šatnu tím nejefektivnějším způsobem, který ušetří spoustu prostoru. Dnes existuje řada firem ale i řemeslníků, kteří se stavbou takovýchto šaten zabývají. Někdy se může majitel rozhodnout, že si nechá postavit třeba jen část šatny na míru, někdy bude chtít vybavit třeba celou místnost. Někteří lidé si třeba nechají zhotovit jen skříň na míru, protože v komerčním prodeji nesehnali žádnou, která by odpovídala jejich požadavkům, nebo prostorovým dispozicím, což znamená, že jim vyšel v šatně buď příliš velký, nebo naopak příliš malý prostor a žádná běžně prodávaná skříň ho vhodně nevyplňuje. V takovém případě je právě ideální obrátit se na odborníky, kteří jsou schopni sestavit skříň podle jasně daných požadavků zákazníků. Pokud ale majitelé domu, nebo bytu nebaví objíždět nákupní střediska a hledat vhodný nábytek, tak je možné nechat stavbu celé místnosti právě na odbornících. Stavba takovéto místnosti obvykle začíná tím, že si návrhář prohlédne místnost, kde se má šatna nacházet, případně si prohlédne dům nebo byt a navrhne, kam by se šatna nejvíce hodila. V dnešní době jsou odborníci schopni vytvořit otevřenou šatnu, která je například součástí jiné místnosti, ale klidně i šatnu rohovou, šatnu samostatnou, nebo i šatnu průchozí, která spojuje více místností. Základem je znát prostorové dispozice objektu, kde bude šatna vybudována. Dalším krokem je zjištění požadavků majitele na šatnu, nejde ale jen o zjištění toho, jakou částku je do stavby šatny ochoten investovat, spíše se jedná o zjištění jeho očekávání, co by podle něj měla šatna obsahovat a jak by měla vypadat. Někteří majitelé si třeba budou přát šatnu vytvořenou hlavně z tyčových závěsných systémů, jiným naopak půjde o to, aby šatna měla co nejvíce poliček a dalších úložných prostor. V rámci těchto návrhů šaten také designér zjišťuje, co vše hodlá majitel v šatně uschovávat, jestli jen oblečení, nebo i boty a jiné doplňky, případně i jiné předměty (například vysavač, další peřiny atd.). Podle svých zkušeností a přání klienta je pak schopen sestavit návrh úložného prostoru. Někdy může být řešení ještě jednodušší a klient si vybere svou vysněnou šatnu z návrhů daného návrháře, pokud ho ale žádný jeho plán nezaujme, správný návrhář by měl být schopen sestavit šatnu opravdu i podle jednotlivých požadavků klienta. Obvykle spolu řeší kolik polic je potřeba, jakými a kolika závěsnými systémy šatnu vybavit, jestli využívat skříňky s dvířky, nebo jen čisté police, každý jednotlivý detail je na uvážení klienta. S interiérovým designérem je opravdu potřeba
