Jedovatý pavouk v ČR je téma, které v posledních letech vzbuzuje stále větší pozornost. Kombinace oteplování klimatu, šíření informací po internetu a strachu z neznámého vytváří dojem, že se Česká republika stává útočištěm nebezpečných pavoukovců.
Realita je ale podstatně klidnější. Většina pavouků v Česku je sice jedovatá, ale pro člověka nepředstavují reálné nebezpečí. Tento článek systematicky vysvětluje rozdíly mezi pojmy, představuje konkrétní druhy a ukazuje, kdy je obezřetnost na místě a kdy zcela zbytečná.
Křižák pruhovaný – pavouk jako vosa
Křižák pruhovaný (Argiope bruennichi) patří mezi nejčastěji zaměňované „jedovaté pavouky“ v ČR, a to kvůli svému nápadnému vzhledu. Žlutočerné pruhy na zadečku připomínají zbarvení vosy, což u mnoha lidí automaticky vyvolává dojem nebezpečí.
Ve skutečnosti jde o pavouka, který sice disponuje jedem, ale pro člověka nepředstavuje žádné reálné riziko. Jeho kusadla nejsou uzpůsobena k účinnému prokousnutí lidské kůže.
výrazné žlutočerné pruhy na zadečku
samice výrazně větší než samec
častý výskyt na loukách a zahradách
kolová síť s typickým bílým stabilimentem
Křižák pruhovaný se v ČR rozšířil zejména v posledních desetiletích v souvislosti s oteplováním klimatu. Nejčastěji se s ním setkáte od července do září.
Černí čmeláci nejsou samostatným druhem, ale spíše termínem používaným k popisu čmeláků s vysokou koncentrací melaninu, díky čemuž se zdají být převážně černí. Tito „melaničtí“ čmeláci mohou být různých druhů, včetně čmeláka červenoocasého (Bombus lapidarius), a lze je nalézt u různých druhů čmeláků. Zatímco některé druhy mohou být zcela černé, jiné mohou mít zbytky svého obvyklého zbarvení, jako je bílý ocas nebo žluté pruhy.
Melanismus
Čeláci černí vykazují melanismus, genetický rys, kdy produkují více černého pigmentu melaninu.
Černý čmelák není druh
Melanismus se může vyskytovat u mnoha různých druhů čmeláků, takže „černý čmelák“ není jediný identifikovatelný typ.
Záměna s tesařskými včelami
Čeláci černí mohou být zaměněni s tesařskými včelami, které mají také tmavé zbarvení. Tesařské včely mají lesklé, bezsrsté břicho, zatímco čmeláci mají chlupaté, chlupaté břicho. Tesařské včely také obvykle hnízdí ve dřevě, zatímco čmeláci hnízdí v již existujících štěrbinách.
Identifikace černých čmeláků
Čmelák červenoocasý: Běžný černý čmelák s červeným ocasem. Samci mohou mít také žluté pruhy na hrudníku a břiše.
Čmelák stromový: Může mít černý hrudník s bílým ocasem.
Jiné druhy: Melanismus se může vyskytovat i u jiných druhů čmeláků, což ztěžuje identifikaci pouze na základě barvy.
Vyhýbejte se bodnutí
Čmeláci jsou obvykle klidní, ale mohou bodnout, pokud se cítí ohroženi. Nejlepší je pozorovat je z dálky a nerušit jejich hnízda.
Včely mají hnědé hubené tělíčko se žlutými až oranžovými vodorovnými pruhy, které je téměř všude ochmýřené. Hlava včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra. Po boku temene hlavy má včela dvě složené oči a na vrcholu temena tři jednoduché oči, které jsou rozmístěny do tvaru trojúhelníka, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Ve srovnání s lidským okem včely hůře rozlišují barvy. Například špatně rozeznávají červenou barvu. Na rozdíl od člověka však včela vidí ultrafialové barvy, čehož náležitě využívá při hledání květin. K vidění používá pouze složené oči, jednoduché oči využívá pouze na světelné dráždění. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temene tenká brázdička, která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel. Tykadla včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, díky kterým včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla samiček se skládají z 12 článků, u trubce ze 13 článků. Nejdelší je základní článek tykadla (násadec), kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla (bičíky). U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11 článků. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. Dalším orgánem, který lze u včely nalézt, je sosák. Ten včela využívá k nasátí nektaru či medovice. Nektar následně smíchá s enzymy a v zavíčkovaných plástech podobných těm, kde se líhnou nové generace, z nich vzniká med. Včely se též mohou chlubit kusadly. Největší kusadla má královna. V jejich těsné blízkosti je žláza, pomocí které královna vylučuje mateří látku. Stejnou žlázou dělnice vylučují látku na změkčení vosku. Trubci ji nemají. Včely používají kusadla jako párový uchopovací či hnětací orgán.
Hruď má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu (křídel a nohou). Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stadiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stadiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a byl využit na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď, středohruď, zadohruď a přesunutý kroužek. Včela má 3 páry nohou, které včele slouží k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu a čištění tykadel. Nesou též chemick
Pletení z papíru není až tak složité, jak se na první pohled může zdát, nejprve je potřeba přichystat si vše potřebné a pak vytvořit ruličky.
Připravíme si tyto pomůcky: Staré noviny (Dnes, Deník, Lidové noviny, Hospodářské noviny, Zlaté stránky), špejle, pletací drát, slabé dřevěné tyčky, lepidlo (tuhé a Herkules), nůžky, odlamovací nůž, igelit (jako podložku proti zašpinění stolu), kartonové krabice, plastová trubička (na pletení otvorů), kolíčky na prádlo, pravítko, tužka, metr, barvy, štětec, rozprašovač (k nanášení barvy), lak (vodou ředitelný nebo lodní).
Motání trubiček: Ruličky vytvoříme z tenkého papíru. Nejvíce se na ně hodí papír ze Zlatých stránek, novin, letáků a různé slabé papíry. Čím menší má papír gramáž (čím je tenčí), tím jemnější budete mít ruličky. Tyto papíry se hodí spíše na menší výrobky. Z papírů s vyšší gramáží jsou ruličky tužší a jsou lepší na větší výrobky nebo na osnovní ruličky. Plete se z neplněných a nelakovaných papírů (z barevných lakovaných letáků se špatně plete a nedrží na nich barva). Doporučuje se plést jeden výrobek vždy z jednoho typu papíru. Nejprve si nastříháme stránku na proužky široké asi 7 cm. Noviny můžeme stříhat naležato – docílíme tak delších pruhů a tím i delších ruliček. Dále potřebujeme špejli, okolo které budeme plést ruličku, a lepidlo. Nejprve si roh pruhu papíru přetřeme lepidlem (někomu může vyhovovat potřít lepidlem papír až poté, co namotá ruličku). Špejli položíme přes protější okraj pruhu novin, než jsme lepili, asi na 45° (podle úhlu budeme mít různou délku a tuhost ruličky). Přeložíme roh papíru přes špejli, prstem přisuneme papír ke špejli a špejli začnete válet po papíře, dokud na ni nenamotáme celý pruh papíru. Lepidlo nám ruličku udrží pohromadě. Rulička se bude mírně rozšiřovat, to je správně. Špejli vytáhneme a použijeme na motání nové ruličky. Pro rychlejší motání a menší spotřebu lepidla můžeme vyzkoušet polepování více pruhů papíru najednou. Dáme na sebe 10–15 pruhů, které posuneme vždy o malý kousek (asi 0,5 cm). Takto poskládané papíry přetřeme lepidlem v tubičce nebo Herkulesem. Nesmíme jich však natírat moc, nebo nám lepidlo mezitím zaschne. Delšího pruhu docílíme i tím, že slepíme dva pruhy kratší stranou k sobě. Ruličky se napojují tak, že vezmeme novou ruličku, užší konec namočíme v trošce lepidla a zasuneme ho do ruličky, kterou již pleteme, nebo do osnovní ruličky. Stačí opravdu jen malinko lepidla. Při větším množství se mám může rulička trochu rozmočit a půjde špatně zasunout (někdo plete, aniž by používal lepidlo). Pokud bude nová rulička širší než ta, do které ji chcete zasunout, tak ji stačí zploštit a přehnout na půl.
Kromě našich plžů se na škodách na zahradních i polních kulturách začíná podílet i plzák španělský. V některých oblastech České republiky se v důsledku vlhkého počasí v průběhu několika minulých let objevil silný výskyt slimáků, kteří způsobují výrazné škody v porostech ozimé řepky, lokálně bylo zaznamenáváno i poškození vzcházejících porostů ozimých obilnin a cukrovky i máku. Příčiny tohoto rozšíření se dávají do souvislosti s mírnými zimami a chladnými a vlhkými jary a rovněž se zjednodušením osevních postupů a změnou agrotechniky – s bezorebními technologiemi zpracování půdy a uváděním půdy do klidu. Podle názoru některých odborníků se na něm podílí i nevhodné používání neselektivních insekticidů, které hubí střevlíky a další přirozené nepřátele slimáků.
Na polích škodí převážně slimáčci rodu Deroceras (s dýchacím otvorem v zadní části pláště), délka jejich těla nepřesahuje 6 cm. Většinou se jedná o 2 druhy slimáků, a to o slimáčka síťkovaného (Deroceras reticulatum) a slimáčka polního (Deroceras agreste), ale zejména na okrajích pozemků se mohou vyskytovat i další druhy, jako například slimáček hladký (Deroceras leave) z rodu Arion (s dýchacím otvorem v přední části pláště), plzák zahradní, lesní a žíhaný, a v poslední době v ozimé řepce též plzák španělský (Arion lusitanicus).
Plzák španělský (Arion lusitanicus), nazývaný také portugalský, lusitanský, případně rezavý, patří do čeledi plzákovitých (Arionidae) a dostal se do České republiky z jižní Evropy. Původně se vyskytoval na Pyrenejském poloostrově, v západní Francii a Anglii. Přibližně před 50 lety se začal šířit za hranice svého původního výskytu. V Česku byl poprvé spolehlivě pozorován na začátku 90. let minulého století. V celé Evropě se jedná o historicky nejvýznamnějšího a nejproblematičtějšího škůdce mezi plži vůbec.
Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8–12 cm, a je tak druhým největším plzákem z osmi našich druhů čeledi Arionidae. Tělo má zavalité, schopné se polokulovitě stahovat. Zadní konec nohy je zaoblený. V dospělosti má jeho zbarvení různé odstíny v oranžovohnědé škále. Díky barevné kombinaci působí zbarvení plzáka španělského jakýmsi špinavým dojmem. Právě svou velikostí a barvou se může v dospělosti často velmi podobat našemu původnímu plzáku lesnímu (Arion rufus). Ten však dorůstá větší velikosti (12–15 cm) a jeho zbarvení se pohybuje v rozmezí oranžové, cihlově až sytě červené. Hlavním a jednoznačným rozdílem je vybarvení mladých jedinců přibližně do velikosti 3 cm. U plzáka španělského jsou mláďata pestře zbarvená v odstínech žluté až hnědé
Brslen křídlatý se řadí mezi opadavé druhy a patří k opravdovým ozdobám každé zahrady. Jeho listy jsou na jaře jasně zelené a s příchodem prvních chladnějších podzimních dnů se zbarvují do nádherné karmínově červené. Uspořádání listů na větévkách je podobné jako u jasanu. Neméně atraktivní je textura 4hranných větví „s křidélky“, které vyniknou zejména v zimě, po opadání listů. Nevýrazné květy se objevují pozdě na jaře, a pokud jsou opyleny, na podzim keř zdobí ohnivě oranžové drobné plody.
Listy jsou tmavě zelené, vejčité, korkovité, na podzim červené. V paždí listů se tvoří drobné žlutozelené květy. Spíše než do výšky se rozrůstá do šířky, dospělý keř může za 20–30 let dosáhnout 2,5 m v průměru, pokud se nebude stříhat. Je nenáročný na typ půdy nebo umístění s výjimkou zamokřených míst. Mrazuvzdorný do cca -34 °C.
Jedná se o solitérní keř, půvabný i v zimě. Čtyřhranné větve, po stranách lemované širšími výraznými korkovými lištami, jsou nejzajímavější po opadání listí. Plody jsou sytě oranžově červené a semena hnědá. Kultivar Compactus je menší, kompaktní keřík, dorůstající do výšky 1–1,5 metru. Může se ale rozrůst až do třímetrové šířky. Na podzim se zbarvuje do pronikavé červeně.
Brslen křídlatý se nehodí příliš na živé ploty, nemusí se ani příliš řezat. Jen přestárlé keře budou vděčné za průklest nebo zmlazení (obojí snášejí brsleny velice dobře).
Tenhle brslen vás na podzim překvapí úžasným, do dálky zářícím vybarvením listů. Po jejich opadu objevíte, že máte na celou zimu postaráno o nevšední ozdobu zahrady: na keři vyrůstají v kůře barevně odlišné korkové pruhy, viditelné nejvíce v bezlistém stavu větví.
V minulosti se brsleny využívaly v lidovém léčitelství. A protože je dřevo brslenů žluté a lesklé, bývalo žádáno řezbáři a výrobci hudebních nástrojů. Odvar z plodů používali barvíři látek na okrové variace, olej ze semen sloužil ke svícení a jako přísada do mýdla. Z rozdrcených plodů se údajně připravovala mast na léčení vší.
Přesazování snáší brsleny dobře, pokud nemají příliš narušený kořenový bal. Důležitá je pak dostatečně prostorná jáma, kvalitní kompost a řádná zálivka po výsadbě. Živé ploty z opadavých brslenů řežte v období vegetačního klidu. Stálezelené keře tvarujte a řežte těsně před jarním rašením.
Brslen obsahuje mimo jiné jedovatý glykosid evonymin, a to zvláště v kůře, plodech a větvích. Chemicky patří evonymin do skupiny náprstníkových glykosidů, jeho srdeční účinek je však nepatrný. Otravy brslenem se projevují podrážděním zažívacího ústrojí, zvracením, studeným potem a průjme
Ingredience na těsto: 8 bílků, 210 g krupicového cukru, 90 g mletých ořechů, 80 g hladké mouky
Ingredience na krém: 40 g hladké mouky, 290 g másla, 1 lžíce mleté kávy, 200 ml mléka, 150 g moučkového cukru, 1 lžíce rumu
Ingredience na polevu: 100 g čokolády na vaření, 30 g tuku 100 %
Technologický postup: Bílky vyšleháme postupně do pěny spolu s krupicovým cukrem. Pak už jen zlehka vmícháme mleté vlašské ořechy a mouku. Těsto rozetřeme na plech vyložený pečicím papírem a pečeme při teplotě 200 °C cca 8 minut. Těsto po upečení stáhneme z papíru na pečení a necháme vychladnout. Po vychladnutí je překrojíme na tři pruhy. Připravíme krém: mouku osmahneme na másle na pánvi, přidáme 3 lžíce kávy (spařené v 0,5 dl vody) a zalijeme mlékem. Hmotu necháme sevřít a za stálého míchání uvaříme kaši. Necháme vychladnout za občasného promíchání. V misce vyšleháme máslo s cukrem do pěny, přidáme kávovou kaši a vyšleháme hladký krém, který ochutíme ještě rumem. Krém naneseme na pláty těsta a rolujeme. Poté nakrájíme asi na 5cm kousky a jejich kraje máčíme v rozpuštěné čokoládě, do které jsme přidali tuk.
Jedle korejská je velice ceněná odrůda jedle, která je už jako mladá rostlina obdařená úžasnými, vzpřímeně rostoucími modravými šiškami. Jedle korejská vyžaduje polohu na plném slunci nebo polostín. Dorůstá do výšky 8 metrů. Koruna je široce kuželovitá, hustě větvená, ve stáří na vrcholu tupá. Borka je v mládí hladká, světle šedá s purpurovým nádechem, s výraznými pryskyřičnými puchýřky, později hluboce rozbrázděná, uvnitř červenohnědá. Letorosty jsou mělce rýhované, našedlé až žlutavé, později načervenalé, zprvu jemně chlupaté, později olysalé. Pupeny jsou kulaté, kryté hnědými šupinami, silně pryskyřičnaté. Jehličí je husté, na vrchu kryje větvičku, vespod je rozestálé. Jehlice jsou 10 až 20 mm dlouhé, 2–2,5 mm široké, směrem k vrcholu se rozšiřují, na konci vykrojené, vzácně zaoblené nebo špičaté. Na vrchní straně je jehličí lesklé, tmavě zelené s výraznou rýhou, vespod s velmi nápadnými křídově bílými pruhy, které mohou splývat v souvislou plochu. Samčí šištice vyrůstají na konci větviček, jsou tmavě nachové. Šišky jsou krátce stopkaté, válcovité, 4–7 cm dlouhé, 2,5–2,8 cm široké, před dozráním mají fialově purpurovou barvu. Semenné šupiny jsou 15–20 mm široké, ledvinovité, podpůrné šupiny jsou delší, vyčnívají ze šišky, jsou zpět ohnuté. Semena jsou včetně křídla 10–12 mm dlouhá, tmavě fialově purpurová. Strom roste v jižní části Korejského poloostrova ve výškách 1 000–1 850 m. n. m. Do Evropy byl poprvé dovezen v roce 1908, do ČR až v roce 1934, kde byl první známý exemplář v Průhonicích. Ve své domovině roste tento strom v horských oblastech s chladným vlhkým klimatem, na mělkých kamenitých půdách chudých na humus, na rulovém a žulovém podloží.
Chloróza, též žloutenka či kalcióza, se vyskytuje především na révě vinné a u broskvoní, ale též u třešní, hrušní, kdouloní, jabloní, slivoní nebo i jahodníku a maliníku. Listové čepele postupně žloutnou, ale žilnatina zůstává zelená. Později jsou žluté celé listy, které se kroutí, mezi žilnatinou hnědnou a předčasně opadávají. Přírůstky dřeva jsou malé, dřevo špatně vyzrává, rostliny slabě kvetou a vzniklé květy a plody často opadávají. Pokud se plody vytvoří, jsou podřadné jakosti. Tento typ chlorózy se nesmí zaměňovat s jinými fyziologickými poruchami (například s nedostatkem hořčíku) nebo i s chorobami, především virovými.
Na ovocných dřevinách se vyskytuje celá řada různých mšic. Zelená nebo zelenočerná mšice jabloňová způsobuje na jabloních a hrušních svinování listů, kroucení letorostů a deformace plodů. Deformace a žloutnutí listů hrušní způsobuje mšice svízelová.
Listy mohou být také drážděny slinami larev bejlomorky hrušňové, na okraji jsou pak ztluštělé a křehké, podélně se od okrajů ke středu těsně svinují. Později získávají načervenalé zbarvení, tmavnou a odumírají. V listovém smotku bývá až 35 krémově bílých larev. Dospělec je 1,5–2 mm velký hnědavý komárek s černými příčnými pruhy na zadečku. Je to rozšířený, ale málo významný škůdce hrušní. Larvy přezimují v kokonech, kuklí se na jaře. Dospělci se objevují od poloviny dubna, nejvíce na podzim. Vajíčka kladou na mladé, dosud svinuté listy. Během roku dvě i více generací. Ochrana nebývá potřebná.
Na všechny tyto choroby existují postřiky, vždy je potřeba stanovit správnou příčinu a podle toho zvolit vhodný postřik.
Pokud rajčata vadnou a listy mají fialové nebo hnědé skvrny, rostliny rajčat mohou mít virus zvaný skvrnité vadnutí. Stejně jako u výše uvedených hub není k dispozici žádné ošetření a vadnoucí rostliny rajčat by měly být ze zahrady co nejdříve odstraněny. A znovu, rajčata v této oblasti nebude možné zasadit alespoň jeden rok. Virus je jedním z mála, který je přenášen pouze třásněnkami. Ve střední Evropě se vyskytuje třásněnka kalifornská (Frankliniella occidentalis), třásněnka cibulová nebo tabáková (Thrips tabaci) a měchýřník černý (Thrips fusca). Hlavním způsobem šíření je zavlečení nákazy s mladými rostlinami. Virus je navíc později přenášen na porosty rajčat přenašeči, často počínaje napadenými okrasnými rostlinami nebo plevelem. Možný je i přenos rostlinnou mízou, která se lepí na pracovní nástroje. Této přenosové cestě je však přisuzován pouze malý význam.
Nakažená rajčata často dlouho nevykazují žádné příznaky, což znemožňuje detekci u mladých rostlin bez testování v laboratoři. První příznaky se objevují na listech mírným zesvětlením žilek a slabě viditelnými soustřednými prstenci. Poslední příznak se vyskytuje i na plodech. Vzhled se však u různých odrůd a v závislosti na době infekce značně liší. Světle zelené až nažloutlé, červené až fialové zbarvení, pruhy a prstencové skvrny na listech, plodech a stoncích rostliny obvykle vypadají jako bronzové. Na listech jsou možné i černé skvrny velikosti špendlíkové hlavičky o průměru tři až osm milimetrů. Plody jsou zdeformované hrbolatým způsobem a vykazují barevné příznaky podobné jako u jiných částí rostliny. Při dozrávání plodů je zbarvení převážně červené. K pojmenování tohoto virového onemocnění přispělo zbarvení zelených částí rostliny do bronzova.
Aby se zabránilo přenosu třásněnkami, je třeba z místa pěstování rajčat odstranit plevel a vyhnout se společnému pěstování s okrasnými rostlinami. Pokud jsou nalezeny nemocné rostliny, měly by být okamžitě odstraněny z porostu, aby se zabránilo přenosu na jiné rostliny. Přímá ochrana není možná kvůli nedostatku chemických přípravků. Důležité je důkladné ošetření třásněnek, které fungují jako přenašeči. Kontrola třásněnek je však obtížná a zřídka zcela možná. Proto se hledaly rezistence a křížily se do novějších odrůd. Dnes existují odrůdy rajčat, které jsou vůči tomuto viru odolné.
Pravý italský recept na boloňské lasagne (lazaně) od Itala v pořadu Kluci v akci. V tomto receptu jsou lasagne připraveny také s mletým masem, ale Kluci si maso namelou sami ze dvou druhů – libového vepřového a hovězího zadního. Místo českého eidamu se v receptu používá pravý italský sýr parmigiano reggiano, což je parmezán s pevnou hladkou kůrou jemně nažloutlé až zlatavé barvy a zrnitou strukturou. Můžete ho koupit v supermarketu nebo na internetu.
Kluci nejdříve nakrájí oba kusy libového masa na pruhy, aby se vešly do mlýnku na maso a umelou. Zeleninu nakrájí na malé kostičky (mrkev s celerem podle nich můžete i nahrubo nastrouhat) osmahnou ji na oleji, přidají mleté maso a dobře promíchají a orestují, podlijí červeným vínem a nechají vyvařit. Směs okoření sekanými bylinkami, pepřem a solí, zalijí drcenými rajčaty a nechají na mírném ohni dusit asi hodinu. Říkají, že ve směsi musí zůstat dostatek šťávy, aby ji mohly suché těstoviny lasagne při pečení absorbovat.
Kluci potom na dno zapékacího pekáče dají část masové směsi, pak vrstvu suchých lasagní, zase maso, vrstvu nastrouhaného parmezánu, lasagne, maso, parmezán a ještě jednou opakují a zakončí bohatou vrstvou parmezánu. Přikryjí alobalem, který předem potřeli olejem. Pečou asi 25 minut při 180 °C.
Domovem Callisie elegans je Jižní Amerika, kde roste v podrostech tropických lesů. Vytváří hustý koberec, který pokrývá celé plochy lesa a pne se dokonce i po kamenech. Sytě zelené lístečky vyrůstají na plazivých výhonech.
Jedná se o převislou pokojovou rostlinu, která má malé, vejčité listy. Listy jsou barvy olivově zelené, zdobené krémově žlutými pruhy po celé délce, ze spodní strany nachově zbarvené. Květy jsou nenápadné bílé a objevují se na rostlině v průběhu léta. Kalisie je vysoká okolo 15 cm, není náročná na pěstování, je možné ji pěstovat v závěsných nádobách. Jelikož jde o dlouhodobou pokojovou rostlinu, nemusí již starší exempláře vypadat pěkně, proto je lepší je radikálně zastřihnout, nebo z vrcholových řízků vypěstovat rostlinu novou.
Kalisii vyhovuje světlé stanoviště nebo polostín. Přímé slunce vede k zasychání konců listů. Vhodná je běžná pokojová teplota, v zimě je ideální 10–12 °C. V létě zalévejte vydatně. Pozor však na přelití, které by vedlo k zahnívání kořenů. V zimě na chladném místě zálivku omezte. Rostlina vyžaduje zvýšenou vlhkost, proto listy často roste. Horký suchý vzduch v blízkosti ústředního topení rostlině nesvědčí. Od jara do podzimu přihnojujte každých 14 dní standardním tekutým hnojivem. V zimě nehnojit.
Rostlinu lze množit pomocí vrcholových řízků, které snadno zakořeňují v půdě. Mladé rostliny přesazujte každoročně vždy zjara. Při přesazování dbejte na dobrou drenáž. Zemina by měla být tvořena z rašelinového substrátu.
Pokud se stonky začnou vytahovat, tak rostlinu pěstujete na tmavém místě, v takovém případě ji přemístěte blíž k oknu.
Zavíječ zimostrázový (Cydalima perspectalis) je drobný motýl z čeledi travaříkovití, který patří mezi dobré letce. Dospělec má obvykle bílá křídla s hnědým lemem, ale existují i jedinci zcela hnědí. Rozpětí křídel motýla je 40–45 mm. Samičky žijí přibližně 8 dní a svá vajíčka kladnou na listy zimostrázu (Buxus), známého u nás také jako krušpánek.
Housenky
Spíš než drobného motýlka máte šanci najít jeho larvy. Jsou zelenožluté barvy s černými pruhy a bílými puntíky, s nápadně lesklou černou hlavou. Housenky zavíječe zimostrázového dorůstají délky až 5 cm. Okusují nejen listy buxusu, ale i zelenou kůru. Při přemnožení může dojít k holožíru. V našich podmínkách může mít motýl 2–3 generace. Housenky z poslední snůšky přezimují mezi listy v kokonech.
Původ
Domovinou zavíječe zimostrázového je východní Asie. Jak přesně se dostal do Evropy, se zatím neví. Předpokládá se, že pronikl v rámci mezinárodního obchodu s rostlinami. V Evropě byl poprvé zaznamenán v Porýní v roce 2006, kde již v následujícím roce způsobil místy holožíry na buxusech. Na našem území byl poprvé výskyt tohoto škůdce zaznamenán v roce 2011 v NP Podyjí. Na jaře 2013 byly zaznamenány lokálně silné žíry až holožíry také v okrajových částech Brna. Dospělci zavíječe nebo jeho housenky byli pozorováni rovněž v Olomouci, Uherském Hradišti, Praze či Neratovicích.
Jak ho poznám?
Housenky začínají svůj žír uvnitř keře, navíc jsou skvěle maskované. Tudíž můžete stát metr od buxusu plného desítek housenek a nemusíte nic vidět. Ve chvíli, kdy se housenky objeví na okraji keře, je jeho vnitřek důkladně zkonzumován. Z tohoto důvodu je vhodné buxus pravidelně kontrolovat, a to nejlépe tak, že větvičky rozhrnete a podíváte se dovnitř. Přítomnost zavíječe zimostrázového prozradí nejen poškozené listy, nález housenek, ale i množství trusu připomínajícího drobné zelené granule. Pokud tedy nechcete přijít o svůj buxus, začněte pravidelnou prohlídkou keřů. Tu byste měli provádět v době, kdy jsou tito škůdci aktivní, v našich podmínkách je to od března do října. Čím dříve přítomnost škůdce objevíte, tím lépe jej můžete proti housenkám chránit. Zde se podívejte na to, jak vypadá buxus napadený housenkami.
Tenura trojžilná (Sansevieria trifasciata) je u nás nejčastěji pěstovaným druhem Sansevierií. Její dlouhé a špičaté masité listy tvoří trsy a bývají zbarveny do žluta, zelena a bíla. Mohou měřit až 80 cm na výšku, někdy dorůstají až do výšky jednoho metru. Původní druh má 40–150 cm dlouhé a 3–7 cm široké listy s šedobílou kresbou. Kultivary Laurentii a Craigii mají žluté okraje listů, jsou dosti vysoké. Nízký, růžicovitý habitus má kultivar Hahnii a Golden Hahnii, který má navíc žluté pruhy podél okraje listů. K novinkám na českém trhu patří Sansevieria cylindrica, která má na průřezu válcovité listy.
Tenura trojžilná nevyžaduje žádnou speciální péči, dobře prospívá na slunci na okenním parapetu nebo i v polostínu. Stačí jí jen mírná zálivka, ale o tom více dále v podkapitole o pěstování. Nejde jen o velmi dekorativní rostlinu, tenura dokáže zlepšit ovzduší v interiéru, umí totiž pohlcovat trichloretylen, benzen, toluen, xylen a formaldehyd. Účinnost můžete zvýšit větším počtem těchto rostlin v místnosti. Můžete je v bytě umístit kamkoliv, na tmavší místa, nejlépe pak ve skupinkách po třech rostlinách. Pěstované v úzkých ozdobných květináčích vypadají velmi dobře.
Mezi nejnebezpečnější škůdce patří mšička révokaz, která saje na kořenech révy a způsobuje jejich uhnívání, v důsledku čehož dochází k úhynu celé rostliny. Tato mšice na přelomu 19. a 20. století zdecimovala vinice v celé Evropě. Později se révokaz rozšířil po celém kontinentu, na Moravě se objevil poprvé v roce 1890 v Šatově. Dalšími častými škůdci jsou vlnovník révový způsobující plstnatost listů, sviluška ovocná a sviluška chmelová sající na listech a housenky obaleče jednopásého a obaleče mramorovaného poškozující rostliny žírem poupat a bobulí. Částečná poškození působí i zobonoska révová a hálčivec révový. Samice zobonosek vykusují pruhy v listech a následně je stáčejí do kornoutků. Takto zničené listy opadávají. Hálčivec naopak saje na mladých listech, což může při silném napadení vést k oslabení rostliny. Mezi nejčastější choroby révy vinné patří virový roncet, houbové choroby padlí révové a šedá plesnivost čili plíseň šedá.
Smrk omorika (Picea omorika) je jehličnatý strom vysoký 30 m s nápadně štíhlou korunou. Má krátké, vodorovně odstávající větve a okrouhle šupinovitě se odlupující šedohnědou borku. Jeho pupeny jsou tmavohnědé, vejčité a nepryskyřičnaté, přičemž koncový pupen má dlouhé šídlovité šupiny. Jehlice jsou nápadně vmáčklé, na spodní straně mají dva bílé pruhy (jako jedle), horní strana je tmavá, leskle zelená. Jehlice jsou husté, poléhavé, vespod mírně hřebenité. Samčí šištice mají barvu světle červenou, samičí purpurovou. Mladé šišky mají tmavě fialovou nebo namodralou barvu, zralé šišky jsou leskle hnědé, až 6 cm velké a okraj plodních šupin je vlnatě zoubkovaný. Semena mají 8 mm dlouhé křídlo.
Smrk omorika rostl původně na vápencových bradlech na středním a horním toku řeky Driny v Bosně a Hercegovině, kde byl také nalezen. Objevil ho profesor Pančić pravděpodobně v roce 1875. Sebraná semena následně rozeslal do evropských botanických zahrad, odkud se tento smrk dostal i na komerční trh a stal se vyhledávanou parkovou dřevinou.
Smrk omorika je příbuzný se severoamerickými smrky, a sice se smrkem sitkou (Picea sitchensis) a smrkem Brewerovým (Picea breweriana), a s několika druhy asijskými.
Tento smrk vyžaduje vápencovou půdu. Botanici ho považují za terciérní relikt, protože z té doby jsou doloženy otisky podobných smrků téměř v celé Evropě. Strom roste jen na severních a severovýchodních svazích ve výškách 800–1600 m nad mořem mezi jinými lesními dřevinami.
Smrk omorika se řadí k nejvyhledávanějším parkovým dřevinám posledních let, mimo jiné kvůli své tolerantnosti k imisnímu zatížení.
