Jak si počínat v září, abychom měli co nejlepší úrodu vinné révy, na to se ptáme odbornice na vinohradnictví a vinařství z České zahradnické akademie Mělník Ludmily Svobodové.
Nejlepší odrůdy pro malé pěstitele
Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířil
Pokrm z vařených mořských plodů s pikantní omáčkou nějakého druhu má starodávný původ a existuje mnoho variant. Pokrmy z ústřic nebo krevet tohoto druhu byly populární ve Spojených státech na konci devatenáctého století. Některé zdroje spojují podávání krevetového koktejlu v koktejlových sklenicích se zákazem alkoholických nápojů během prohibice ve 20. letech 20. století ve Spojených státech. Verze krevetového koktejlu se zpopularizovala v kasinech v Las Vegas na konci 50. let, počínaje kasinem Golden Gate na Fremont Street které denně prodávalo až 2 000 krevetových koktejlů za nízké ceny, ne více než 99 centů. Krevetový koktejl je považován za do jisté míry synonymum pro Mekku hazardních her a zábavy.
Ve Spojeném království se vynález krevetového koktejlu často připisuje britské televizní šéfkuchařce Fanny Cradockové v 60. letech 20. století. Ve své knize The Prawn Cocktail Years z roku 1997 Simon Hopkinson a Lindsey Barehamová poznamenávají, že krevetový koktejl má „přímý původ k Escoffierovi“.
Původ aloe vera je nejasný, ale předpokládá se, že rostlina pochází z Afriky, z horkého a suchého podnebí. Aloe vera je pouštní lilií, i když ve skutečnosti vypadá spíše jako kaktus. Na světě existuje asi dva tisíce druhů aloe, a to v různých velikostech, od malých, jen několik centimetrů vysokých, až po více jak půl metrové rostliny.
Aloe vera je rostlina s neuvěřitelným složením. Dřeň získaná z listů je bohatá na látky, jako jsou vitamíny, minerály, aminokyseliny, enzymy a trávící enzymy. Aloe vera se používá k hojení ran, na různé kožní problémy (vyrážky, lupenka apod.), k léčbě popálenin a spálenin od slunce, ale také jako lék při diabetes, astmatu, epilepsii a osteoartróze. Gel z aloe vera naleznete v mnoha kosmetických výrobcích. V dnešní době je tato rostlina používána i v potravinářském průmyslu, například při výrobě nápojů. Pravidelné a dlouhodobé užívání nemá žádné negativní účinky na organismus, ba naopak, je všelékem na množství našich neduhů.
Silné, zdravé včelstvo s kvalitní matkou je základem dobrých výnosů. K podmínce dobrých výnosů také patří dobré snůškové podmínky pro včely. Medy rozdělujeme do dvou základních skupin. Zaprvé to jsou medy květové, jejichž původ je v nektaru různých květin. Tyto medy můžeme dále rozdělovat na druhové medy, tedy medy řepkové, akátové a tak dále. Do druhé skupiny patří medy medovicové, nesprávně označované jako medy lesní. Medovici tvoří hmyz, nejvíce mšice a červci. Mšice a červci odsávají medovici za určitých příznivých podmínek zejména ze smrků, jedlí a listnatých stromů. Medovici tvoří převážně cukry sacharózy, glukózy, fruktózy a dalších složitých cukrů a látek. Tyto látky procházejí přes střeva producentů medovice a řitním otvorem jdou z těla ven. Včely tyto vyloučené látky odebírají a dále zpracovávají. Další, můžeme je nazvat meziskupinou, jsou takzvané medy smíšené. Tento název rovněž nemají v oblibě naši odběratelé medu v domnění, že včelař nějakým způsobem provádí míchání medu. Medy smíšené jsou však velice chutné. Jejich původ je v přesně nezjištěném množství medů květových a medovicových.
Včelstvu odebíráme plásty pouze se zralým medem, který obsahuje maximálně 19 % vody. K měření vody lze v obchodní síti zakoupit refraktometr. Neodebíráme medné plásty včelstvu v době silné, zejména květové snůšky. Teorie o zavíčkování jedné anebo dvou třetin plástu není vždy tou správnou. Když silně trhneme rámkem a vystříkne nám med, je to důkaz toho, že med je nevyzrálý, s velkým obsahem vody. Nevýhodou maloprostorových úlů je, že mnohdy včely víčkují při silné snůšce ještě nevyzrálý med, a navíc pokud úl není ještě dostatečně odvětrán, je to jako sušení mokrého prádla v uzavřené místností. Při zjištění, že je nástavek plný a med nevyzrálý, vložíme další prázdný nástavek na včelstvo pod stávající plný nástavek.
Tempura je celosvětově proslavené japonské jídlo – v těstíčku obalené a osmažené křupavé kousky ryb, masa, zeleniny, žampionů a mnoha dalších potravin, které se servírují přelité omáčkou. Původ tempury přitom ale japonský není.
Tempura je v současnosti známá jako japonské jídlo, ale má svůj původ v Evropě – do Japonska se dostala v polovině 16. století s mořeplavci z Portugalska. Japonská gastronomie zná tedy tempuru déle než sushi a existují dokonce i specializované restaurace tenpura-ya. Výraz tempura vychází z japonského tempurako, což je název rýžové mouky, ze které se připravuje těsto na tento pokrm.
V Japonsku se jako tempura označují všechna jídla připravovaná obalením v těstě z mouky tempurako a pak smažená v rozpáleném oleji. Při tomto způsobu přípravy si potraviny udrží šťávu i přirozenou chuť. Nejčastěji se obalují a smaží kousky ryb, mořské plody, měkká masa, zelenina a žampiony, ale použít se může v podstatě téměř každá potravina, kterou je možné obalit a smažit.
V jižní Evropě takto připravovaná jídla nazývají tapas a na přípravu těsta používají kukuřičnou a pšeničnou mouku.
Na originální japonské těsto se používá rýžová mouka, v Evropě se nahrazuje moukou kukuřičnou nebo pšeničnou. V některých případech se do mouky přidává celé vejce, jsou ale i recepty, kdy se samostatně vmíchá žloutek a pak sníh z bílků. Bez vejce je těstíčko křupavější. V každém případě se ale mouka rozmíchává s ledovou vodou. To je podstata tempury, protože pouze ledové těsto se v rozpáleném oleji stane opravdu maximálně křupavým.
Těsto má konzistencí vypadat přibližně jako krupicová kaše.
Obalovací směs tempura se skládá z pšeničné mouky, kukuřičného škrobu, rýžové mouky, cukru, soli a nějakých dochucovadel. Takto namíchaná je k dostání v asijských prodejnách.
Jedná se o koření ze semen rostliny Cuminum cyminum, česky šabrej kmínovitý. Patří do čeledi miříkovitých. Rostlina má prastarý původ – byla používána už ve starém Egyptě či Řecku. Jako perličku lze uvést informaci, že ve starém Římě koření užívali studenti, aby měli bledé tváře, a pak kvůli tomu, že vypadali vyčerpaně a nemocně se mohli „ulít“ z výuky. Římský kmín má svůj původ ve východním Středomoří, v severní Africe a Pákistánu.
Římský kmín pochází tedy z šabreje kmínovitého, který vyrůstá do výšky 25 cm. Malá semínka připomínají běžný kmín, ale mají světlejší barvu a jsou více hořká. Semínka bývají rovná a spíše šestihranná než hladká. Rostlina má bílé či růžové květy, které vyrůstají na začátku léta. Listy jsou tmavě zelené.
V současnosti se vyskytuje v celé oblasti Středozemního moře, kde je hodně rozšířen (dává se do uzenin italského typu). Můžeme na něj narazit i v bývalých zemích Sovětského svazu pod názvem zira. Je součástí jídla známého u nás jako pilaf. Je běžnou součástí i indické kuchyně (zde se kombinuje s koriandrem). Je v podstatě rozšířen po celém světě – v Indonésii se mu například říká djintan.
Tento druh bývá označován za velmi dobrý přírodní prostředek proti zažívacím problémům, jako je nadýmání či plynatost a jiné. Proto se stejně jako náš kmín přidává k masům, aby napomáhal lepšímu trávení. Také povzbuzuje chuť k jídlu a zlepšuje prokrvení. Pomáhá mírnit úporný kašel.
Má ostrou, hořkou a pronikavou chuť, která podtrhne chuť ostatních koření. Pokud to s ním ovšem přeženeme, tak přehluší chuť celého pokrmu. Ne nadarmo je součástí kari koření. Zde platí dvojnásob: dobrého pomálu. A konečně za třetí, má výrazně světlejší zabarvení než kmín klasický.
Římský kmín má v kuchyni mnoho využití. Často je součástí zeleninových, rýžových a luštěninových pokrmů. Dále se s ním mohou, ale opravdu přiměřeně, ochucovat polévky a dušená jídla. Římský kmín se používá při nakládání zeleniny, uzenin a sýrů. Užitečný je i jako součást kysaného zelí. Vůně římského kmínu se zvýrazní, pokud se koření nejdříve opraží a následně rozdrtí.
Je zástupcem jednoho z mnoha druhů palem. Tato palma je bezkonkurenční v odstraňování amoniaku z okolního prostředí.
Botanický název – Rhapis excelsa
Lady Palma je vysoká pokojová rostlina, která je nenáročná na pěstování. Jde o keřovitou palmovou odrůdu, jejím charakteristickým rysem jsou hrudkovité listy ve tvaru dlaně, které ji dodávají na atraktivnosti. Tato rostlina se rozmnožuje pomocí podzemních oddenků. Ve volné přírodě roste v keřích, které vytvářejí příjemný stín. Tato odrůda byla kultivována tak dlouho, že její přesný původ je neznámý. Lady Palma je nejčastěji pěstovaným druhem palem v interiéru, vyžaduje polostín až stín a jedná se o elegantní pokojovou rostlinu, která tvoří vynikající ochranu pro svého uživatele. Listy rostliny jsou 30 cm dlouhé a 2,5 cm široké. Palma dorůstá do výšky cca 90 cm.
Rostlina potřebuje místo, které je světlé, ale není vystaveno přímému světlu. Palma roste jako shluk dřevin. Spodní listy opadají a vytváří na kmeni atraktivní bambusový vzhled. Rostlina se přesazuje každé 3–4 roky, má ráda menší obal a výrazně omezenou zálivku. Může být také pěstována i v misce pro bonsaje.
Pochází z jihovýchodní Číny.
Výška činí 3 metry ve venkovním prostředí, v interiéru dorůstá do výšky 90 cm.
Potřebuje jasné nepřímé světlo, příliš světla může rostlině způsobit žloutnutí listů.
Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou po celé roční období. Palmy jsou velmi citlivé na chemické látky ve vodě, což se projevuje zhnědnutím hrotů listů.
Vyžaduje střední až vysokou vlhkost.
Vhodné jsou průměrné teploty 16–24 °C v místnosti.
Půda: rašelina a mech v podobě substrátu pro pokojové palmy.
Hnojivo: běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny; přihnojování jedenkrát za měsíc.
Rozmnožování: rozdělením nebo semeny.
Zde je několik fotografií, kde je pěkně vidět Lady Palma.
Rubber Plant – Fíkus
Jedná se o rostlinu, která je známá spíše pod názvem fíkus. Její předností je odstraňování toxinů, především formaldehydu, ze znečištěného ovzduší.
Botanický název – Ficus elastica
Fíkus je tropická rostlina patřící do skupiny Meraceae, která se vyznačuje velkými, podlouhlými, lesklými, kožovitými listy a v zakrslé podobě je populární pokojovou rostlinou. Tyto rostliny se také nazývají „gumovníkové rostliny“. Ve volné přírodě dosahuje vzrůstu velkého stromu. Jedná se o populární pokojovou rostlinu s 20 cm dlouhými listy. Fíkus je velmi náchylný na plísně, které se vyskytují na listech rostliny, ale lze je jednoduše odstranit otřením napadených listů roztokem vody a mýdla.
Fíkus při pěstování v interiéru vyžaduje vyšší teplotu, velmi dobře
Nápoj punč může být jak alkoholický, tak i nealkoholický. Punče většinou obsahují ovocnou šťávu nebo přímo ovoce. Na oslavách a večírcích se často podává v širokých nádobách, takzvaných bowlích. V Evropě je hodně populárním nápojem během vánočních svátků, protože umí navodit skvělou vánoční atmosféru. Pokud se ale nikam o svátcích nechystáte, můžete si ho jednoduše vyrobit i doma.
Punč pochází z Indie, odkud byl v 17. století převezen do Anglie a dále do dalších zemí. Klasický indický punč se dělal z destilátu šťávy cukrových palem. Převezli ho tam námořníci a zaměstnanci anglických společností v Indii. Původ slova punč je z hindského slova pánč, což znamená pět. Kdysi se totiž zhotovoval z pěti ingrediencí. Byl to především alkohol, cukr, citron, voda, čaj nebo koření. Prvním z používaných alkoholů do punče bylo víno nebo brandy, později se začal používat jamajský rum, a tak ho známe i dnes. Mnozí z nás si punč kupují v zimním období na zahřátí. Díky vysokému obsahu cukru v nápoji člověk při popíjení tolik neregistruje obsah alkoholu a rychleji se opíjí, což mají rádi mladí lidé. Do nealkoholického punče se dávají stejné ingredience, jen se vynechá alkohol.
