Jak si počínat v září, abychom měli co nejlepší úrodu vinné révy, na to se ptáme odbornice na vinohradnictví a vinařství z České zahradnické akademie Mělník Ludmily Svobodové.
Redukce hroznů
Můžeme révě v době zrání nějak napomoci, aby výsledná kvalita hroznů odpovídala našim představám?
Kromě prací, kterými jsme k tomuto cíli přispěli v předchozích měsících, se zmíním ještě o jednom zásahu, ke kterému se někteří pěstitelé mohou stavět i odmítavě. Označuje se jako: „redukce hroznů“ a jde při tom o to, že se keřům část budoucí sklizně odebere a veškeré vznikající asimiláty pak proudí do zbývajících hroznů. Jsou různé názory na termín, kdy k tomuto kroku přistoupit. Redukovat hrozny lze po odkvětu. Důsledkem toho budou husté hrozny s velkými bobulemi, ale kvalita se tím příliš nezvýší. Proto se doporučuje toto patření provádět v době, kdy bobule rostou nebo dokončují svůj růst, tedy od fenofáze zavěšování hroznů do zaměkání. Nejčastěji se redukuje před začátkem zaměkání.
Myslím, že mnoho začínajících malopěstitelů se teď zděsilo, a tak i za ně pokládám otázku: Chcete říci, že se hrozny vystříhají a vyhodí?
Ano. Účelem toho zásahu je zlepšení kvality hroznů, především vyšší cukernatost, také tvorba přiměřeného množství kyselin a aromatických látek. Redukce hroznů zároveň podporuje kvalitu dozrávání hroznů a potlačuje nejen negativní vliv vysokých výnosů na kvalitu vína, ale i na kondici révového keře v dalších letech. Rozhodnutí, zda přistoupit k tomuto kroku, představuje však pro řadu vinařů dilema: „Celý rok se o vinici pečlivě starám a teď mám část úrody zahodit?“ Znám vinaře, kteří toto opatření jednoznačně zavrhují. A znám i ty, pro které se redukce hroznů už stala jednou z běžně prováděných prací za zelena. Zvláště tam, kde si konkurují nejen pěstitelé, ale i výrobci vín z řad malovinařů. Pokud máte kolem sebe řadu konkurentů a chcete-li prodat vše, co ve sklepě máte, musíte nabízet kvalitu. A to už se naučili i malí výrobci vín.
Když se od filozofování vrátím k onomu zásahu, je potřebné dodat, že dobrý výsledek přinese nejen zvolení správného termínu, ale i míra, do jaké se redukce provede. To je velmi ošemetné rozhodnutí a vyžaduje předchozí zkušenost. Na toto téma byla zpracována řada výzkumných prací a nelze říci, že existuje jednoznačné stanovisko.
Způsoby, jak hrozny odstranit, jsou v podstatě dva. Jedním z nich je půlení hroznů, kdy se nůžkami přestřihne hrozen v polovině, či lépe řečeno, odstraní se spodní část hroznu, kde bobule často vyzrávají hůře než na horní polovině. Tento zásah je náročný časově, protože na přepůlení hroznu potřebujete víc času než na jeho úplné odstranění. Úplné odstranění některých hroznů, to je ten druhý způsob redukování. Při něm se odstraňují celé hrozny, které vyrůstají jako třetí v pořadí na letorostu (počítáno od zdola). Někdy i hrozny druhé od shora; pak se na letorostu ponechá jen jeden, ten spodní.
Znamená to, že tentokrát odstřihujeme odshora?
Ano. Tak výrazná redukce se hodí pro keře, na kterých očekáváme velmi vysoké cukernatosti pro vína s vysokými přívlastky, jako jsou např. vína ledová, slámová nebo výběry z bobulí.
Vysoká cukernatost je příjemná a současně praktická pro uchovávání vína, ale co spotřebitel, to jiné chutě, někdo preferuje kyselinky, tak je asi dobře, že limity jsou dost dobře splnitelné.
Kdo určitě uvítá sladkou chuť, jsou děti, takže od moštových odrůd pro výrobu alkoholických nápojů přejděme k odrůdám stolním.
Ano, jak název napovídá, stolní odrůdy se konzumují jako ovoce; vína se z nich většinou nevyrábějí, i když bychom to klidně udělat mohli. Takováto vína by určitě neměla vysokou kvalitu, protože ta není ani v hroznech, ale byla by lehká a pitelná. Hodila by se na rychlou konzumaci.
Stolní odrůdy mají od moštových odrůd odlišné parametry. Hrozen má být atraktivní, velký, ne příliš hustý, aby se bobule příliš nedotýkaly, a často mívá rozvětvenou třapinu. Bobule jsou také velké, při zralosti všechny dobře vybarvené. Jejich dužnina, na rozdíl od tekuté dužniny u odrůd moštových má být masitá, chruplavá, s malým počtem semen. Kdo stolní hrozny, pochopitelně z dovozu, častěji kupuje, jistě si všiml, že některé odrůdy jsou bezsemenné, zatím tedy jen odrůdy zahraniční. Chuť stolních odrůd má být jemná, příjemně aromatická. U stolních odrůd nikdy nebývá dosaženo tak vysokých cukernatostí, jako u odrůd moštových.
Nejprve projděme odrůdy, zapsané ve Státní odrůdové knize, to znamená, že byly prozkoušeny v Ústředním zkušebním ústavu zemědělském; není jich mnoho, protože, jak jsme si právě řekli, kritéria k jejich povolení jsou přísná. Nejstaršími u nás pěstovanými povolenými odrůdami jsou dvě, které jsou si velmi blízké, proto se zmíním o obou najednou. Jde o odrůdy Chrupka bílá a Chrupka červená.
Chrupka bílá:
Chrupka červená:
Obě jsou součástí velké rodiny Chrupek (syn. Chassellas nebo Gutedel), která je známa již několik tisíciletí. Pěstovaly se již v Egyptě, na území dnešního Jordánska, v Malé Asii a prostřednictvím Féničanů se přes Řecko a Řím rozšířily do mnoha oblastí Evropy, kde se révě mohlo dařit. Z doby, kdy se zaváděla první moderní evidence odrůd u nás, v roce 1941, bylo známo okolo čtyřiceti druhů různých Chrupek, i když samozřejmě byly zaevidovány jen ty nejvýznamnější. Musíme vzít v úvahu, že se tehdy vycházelo z pouhých popisů, a protože dnes používaná genetická kontrola dosud neexistovala, je možné, že v řadě případů mohlo jít o synonyma téže odrůdy. Tyto dvě jmenované odrůdy, jakožto odrůdy stolní, jsou v dnešní době již dávno překonané, protože výše uvedené požadavky, co se týká parametrů hroznů a bobulí, jsou dnes již několikanásobně překonané. Například při srovnávání velikosti bobulí jsou v pořadí dnes povolených odrůd na posledním místě.
Ne každá omáčka se povede napoprvé. Rozdíl mezi dobrým a špatným výsledkem je v tom, jestli víte, kdy ještě zachraňovat a kdy už změnit plán.
Redukce výpeku
Nejčistší způsob, jak omáčku zahustit a zesílit chuť, je redukce. Odebráním masa a krátkým odvařením tekutiny zvýšíte koncentraci chuti bez další zátěže.
Redukce funguje jen tehdy, když je výpek chutný. Pokud není, problém je jinde.
Zelenina jako zahuštění
Cibule, kořenová zelenina nebo celer se dají využít jako přirozené zahuštění. Rozmixováním části základu vznikne krémová omáčka bez mouky a bez dalšího vaření.
Tenhle postup funguje překvapivě dobře i u dietnější verze.
Smetana až nakonec – proč
Smetana patří do hrnce až ve chvíli, kdy je maso hotové nebo téměř hotové. Krátké provaření stačí. Delší var smetanu rozbije a králíka vysuší.
Jakmile je smetana v omáčce déle než nutně musí být, začíná škodit.
Kdy už omáčku nezachraňovat
Pokud je omáčka kyselá, těžká a maso suché, další zásahy většinou situaci zhorší. V tu chvíli je lepší přijmout výsledek a změnit jeho využití.
Záchrana není vždy oprava. Někdy je to změna plánu.
Ingredience: 400 g kapustiček, 150 g anglické slaniny, 3 stroužky česneku, lžíce třtinového cukru, ½ lžičky balzamikové redukce, balzamikový ocet, voda, sůl, pepř
Technologický postup: Kapustičky krátce povaříme v osolené vodě, jakmile kapustičky vytáhneme z vroucí vody, musíme je zprudka ochladit ledovou vodou, nebo přímo ledem, pak si zachovají svou svěží zelenou barvu. Na pánvi rozehřejeme máslo, přidáme oloupaný, na plátky nakrájený česnek (množství, jak kdo má rád) a nadrobno nakrájenou slaninu, chvíli vše restujeme. Když vše lehce zezlátne, přidáme 1 lžíci hnědého cukru, osolíme, dost opepříme, přidáme 1/2 lžičky balzamikové redukce a nepatrně zastříkneme bílým balzamikovým octem, nejlépe s příchutí fíků (lze koupit v italských lahůdkách). Okapané kapustičky rozkrájené na půlky vložíme do pánve s karamelem, česnekem a slaninou, necháme je pěkně obalit a vsáknout všechny vůně z pánve do sebe. Na plotně je při střední teplotě za občasného promíchání zahříváme ještě asi 10 minut, poté ihned podáváme.
Zakládací řez – provádí se u mladých stromů v období jejich intenzivního růstu. Nejčastěji se jedná o řez prováděný v okrasné školce při založení koruny, nebo se jedná o řez při výsadbě stromů na trvalé stanoviště, kdy je základem pro formování koruny do typického habitu či funkčního typu. Provádí se do 15–20 let věku stromu, pak následují řezy udržovací.
Výchovný řez – jeho cílem je zabezpečit druhově charakteristický staticky odolný tvar koruny ošetřovaného jedince a připravit podmínky pro rozvoj koruny typické pro daný taxon. Rovněž přizpůsobit velikost a tvar koruny funkčním požadavkům stanoviště (úpravou podchodné, pojezdové výšky). Při provádění výchovného řezu se odstraňují zejména poškozené, suché větve, kodominantní větvení, navzájem se křižující větve a větve s vrůstající kůrou v úžlabí (tlaková větvení).
Udržovací řez – používá se u vzrostlých stromů, které již překlenuly období intenzivního růstu. Cílem je zajistit jejich dlouhodobou funkčnost a omezit na minimum jejich možné negativní působení na okolí.
Zdravotní řez – jedná se o komplexní udržovací řez (ostatní udržovací řezy z něj vycházejí). Cílem je především zabezpečit dlouhodobou funkčnost stromu z hlediska vitality, zdravotního stavu a provozní bezpečnosti. Tento řez se opakuje v několikaletých intervalech, alespoň však jednou za 8– až 10 let, s ohledem na aktuální stav stromu. Tímto řezem se odstraňují či zkracují větve suché, mechanicky poškozené, zlomené, jinak provozně nebezpečné, napadené škůdci nebo houbami, větve, které se kříží, větve zahušťující korunu, nevhodně směřující větve. Ošetřují se tak kodominantní a tlaková větvení, zarovnávají pahýly po nekvalitních řezech a podobně.
Bezpečnostní řez – je nejjednodušší variantou zdravotního řezu, zaměřenou pouze na provozní bezpečnost stromu. Bezpečnostním řezem se odstraňují pouze větve, které by mohly bezprostředně ohrozit okolí. Jedná se o větve suché, mechanicky poškozené, nalomené, zlomené. Z důvodu závažnosti je možno bezpečnostní řez provádět celoročně v intervalech přibližně 2–6 let.
Redukční řez – podle charakteru a zaměření se dělí na redukční řez vlastní (redukce od určité překážky), prosvětlovací (prosvětlení koruny z provzdušnění a revitalizace koruny), symetrizační (symetrizace z důvodu náporu větru) a stabilizační SIA (stabilizace stromu pomocí redukce výšky koruny, vypočtená dle metody Static Integrated Assessment).
Redukční řez vlastní – se zaměřuje na celkovou nebo jednostrannou redukci koruny. Často se jedná o stromy v blízkosti různých překážek nebo stromy dlouho ponechané bez jakékoliv péče.
Odpočiňme si na chvíli od škůdců a pojďme k příjemnějšímu tématu: minule jsme si povídali o bílých moštových odrůdách. Mohli bychom v tom pokračovat?
Ano, ampelografie (= věda zabývající se popisem odrůd) je nedílnou součástí vinohradnictví. Dnes bych se chtěla zmínit o některých odrůdách ze skupiny modrých moštových. Opět jsem vybrala takové, které jsou buď méně známé, anebo nové, ale vždy něčím zajímavé.
První z nich je odrůda zvaná Jakubské. Asi vás bude zajímat, proč se jmenuje Jakubské. Bobule této odrůdy obvykle začínají zaměkat okolo svátku sv. Jakuba, který je v kalendáři zařazen koncem července. Jde o starou francouzskou odrůdu z rodiny Pinot, u nás pojmenovanou Rulandské, dříve Burgundské. Tato modrá moštová odrůda pravděpodobně vznikla přirozenou mutací z odrůdy Pinot noir, kterou u nás známe jako Rulandské modré. Naši předkové ji krásně pojmenovávali Roučí modré. Ale zpět k odrůdě Jakubské – ta tehdy nebyla zapsána v Listině povolených odrůd. Stalo se tak až v roce 2011, i když se pěstovala dávno před tím místně jako okrajová odrůda, dříve označovaná jako Burgundské modré rané. Jak z tohoto názvu vyplývá, patří mezi nejranější odrůdy. Kromě toho, že brzy dozrává, se vyznačuje ještě dalšími významnými vlastnostmi – je poměrně mrazuodolná a nesprchává. Ač má krátkou vegetační dobu, dosahuje dobrých kvalit. Sklízí se začátkem září, a v dobrých polohách dokonce už koncem srpna.
Hrozny odrůdy Jakubské
Z její ranosti ovšem plyne jedna nepříjemnost – bývá napadána hmyzem, zejména vosami, a také si na ní rádi pochutnají ptáci. Ale to je problém všech raných odrůd. Vína z ní vyrobená bývají jemná, hladká, harmonická, často s ovocnými tóny. Jejím jediným současným nedostatkem je, že se s ní málokdy potkáme na trhu s víny. Spíše bývá na vinařských soutěžích a ochutnávkách.
Jinou odrůdou, kterou považuji za zajímavou, je odrůda Agni.
Jak se to správně čte? Agny?
Ano, je to české slovo, autorem vytvořené z některých písmen v názvu rodičovských odrůd, proto se to čte podle pravidel češtiny – Agny. Je to odrůda českého původu a vyšlechtěna byla na šlechtitelské stanici v Perné, kde začali s křížením v roce 1973, a povolena byla v roce 2001. Šlechtitelé v jednotlivých šlechtitelských stanicích se v poměrně dlouhém období před rokem 1989 specializovali na různé šlechtitelské cíle a právě v Perné se zaměřili na to, aby vyšlechtili něco, co tu ještě nebylo: modré moštové odrůdy, která by vynikaly výrazným aromatem.
Proč je králík na smetaně suchý, i když jsem dodržel recept?
Králík na smetaně bývá suchý hlavně kvůli příliš dlouhému nebo prudkému vaření, ne kvůli chybě v receptu.
Králík je velmi libové maso a nemá vnitřní tuk, který by ho chránil. Jakmile začne prudce vařit, šťáva se z masa vytlačí ven. Častou chybou je snaha „mít jistotu“, že je hotový. Přesně v tom okamžiku se králík vysuší. Správný postup je klidné tažení a ukončení tepla dřív, než máte pocit, že je „tak akorát“.
Jak změkčit králíka na smetaně, když už je tuhý?
Pokud je králík tuhý, další vaření většinou nepomůže a často situaci ještě zhorší.
Tuhost vzniká buď špatným kusem masa, nebo překročením bodu, kdy se struktura už dál nemění. V takové chvíli pomůže jen změna využití – maso nakrájet na menší kousky, podávat s omáčkou nebo použít studené druhý den. Králíka nelze „uvařit do měkka silou“. Čas navíc není řešení.
Kdy přidat smetanu, aby se omáčka nesrazila a nebyla kyselá?
Smetana se přidává až ve chvíli, kdy je maso hotové nebo téměř hotové.
Pokud se smetana vaří dlouho, ztrácí jemnost a omáčka těžkne. Kyselost vzniká často kombinací dlouhého varu a snahy chuť „vyvážit“ kyselinou. Smetana má chuť zakulatit, ne vytvářet. Krátké provaření po přidání stačí. Delší var je zbytečný a škodlivý.
Dá se králík na smetaně zahustit bez mouky?
Ano, králík na smetaně se dá zahustit bez mouky a s lepším výsledkem.
Nejčistší cesta je redukce výpeku nebo rozmixování části zeleniny. Tyto metody zachovají chuť a nevyžadují další dlouhé vaření. Mouka sice zahustí rychle, ale chuťově omáčku zploští. Pokud je základ dobrý, mouka není potřeba. Zahuštění má podporovat chuť, ne ji zakrývat.
Proč je omáčka mdlá, i když je dost smetany?
Mdlá omáčka znamená, že chybí chuťový základ, ne že chybí smetana.
Smetana nepřidává chuť, jen jemnost. Pokud výpek a základ nemají sílu, smetana je jen zředí. Řešením není přidat další smetanu, ale vrátit se k redukci a dochucení výpeku. Chuť musí existovat dřív, než přijde smetana. Jinak vznikne jen bílé, těžké jídlo.
Je lepší králíka na smetaně vařit den předem?
Ano, v mnoha případech je králík na smetaně lepší druhý den.
Chutě se propojí a struktura masa se stabilizuje. Navíc vaříte bez stresu a máte čas reagovat, pokud se něco nevyvíjí ideálně. Při ohřívání je nutné držet nízkou teplotu a nespěchat. Den odležení často zlepší výsledek víc než další vaření.
Dá se králík na smetaně bezpečně ohřívat?
Králík na smetaně se dá ohřívat, pokud dodržíte nízkou teplotu a trpělivost.
Největší chybou je prudké přehřívání. To vede k vysušení masa a rozbití omáčky.
Svíčková je kyselá nejčastěji proto, že se snažíte vyvažovat chuť kyselinou místo práce se základem.
Kyselost nevzniká sama od sebe. Obvykle je důsledkem brzkého přidání octa, citronu nebo vína, případně dlouhého varu bez dostatečné redukce. Chuť pak nemá hloubku a kyselina vystupuje dopředu. Správná svíčková se vyvažuje redukcí a sladkostí zeleniny, ne kyselinou. Pokud už je kyselá, další vaření nepomůže, jen změní charakter jídla.
Co dělat, když je svíčková řídká?
Řídká svíčková znamená, že základ nebyl dostatečně vytažený nebo zredukovaný, ne že chybí mouka.
Nejčastější chybou je snaha zahustit omáčku dřív, než má chuť. Řešením je vyjmout maso, základ zredukovat nebo rozmixovat část zeleniny. Mouka řeší strukturu, ale zabíjí chuť. Pokud omáčka chutná dobře, hustota se dá doladit technicky. Pokud nechutná, zahuštění problém jen zakryje.
Dá se svíčková ještě zachránit, když nechutná?
Ne každá svíčková se dá zachránit, protože existuje bod, kdy se už jen mění charakter jídla.
Pokud je chuť plochá, kyselá nebo unavená, další dochucování většinou nepomůže. V tu chvíli má smysl přijmout jiný výsledek nebo jídlo využít jinak. Záchrana neznamená návrat k ideálu, ale rozhodnutí, co s výsledkem dál. Tohle se stane i zkušeným kuchařům.
Pomůže přidání smetany, když je chuť špatná?
Smetana špatnou chuť neopraví, pouze ji zakulatí nebo utlumí.
Pokud základ chutná ploše nebo kyselě, smetana problém jen skryje. Po vychladnutí se chyby vrátí. Smetana má smysl až ve chvíli, kdy omáčka chutná dobře sama o sobě. Pokud to tak není, je lepší se vrátit ke kroku redukce nebo přehodnotit další vaření.
Kdy už je pozdě svíčkovou dál vařit?
Pozdě je ve chvíli, kdy chuť už se nemění k lepšímu, jen k jinému.
Poznáte to tak, že další vaření nepřidává hloubku, ale ubírá svěžest. Omáčka začne být těžká a unavená. V tomhle bodě je lepší přestat a přijmout výsledek. Další snaha obvykle vede jen k horší verzi původního jídla.
Musí se svíčková zahušťovat moukou?
Nemusí, a často by ani neměla, protože mouka není tradiční nutnost, ale záchranný nástroj.
Tradiční chuť vzniká redukcí a zeleninou. Mouka zakryje chyby, ale ubere charakter. Dobrá svíčková drží tvar i bez mouky. Pokud je základ správný, hustota přijde sama. Pokud není, mouka problém nevyřeší.
Jaké maso je na svíčkovou doma nejvhodnější?
Pro domácí svíčkovou je nejspolehlivější zadní hovězí nebo falešná svíčková.
Tyto kusy snesou delší tažení a odpouštějí drobné chyby. Pravá svíčková je jemná, ale citlivá a drahá. Doma často nedává nejlepší poměr ceny a výsledku. Svíčková je o technice, ne o luxusním mase.
Kolagen je vazivová bílkovina, která drží svalová vlákna pohromadě. Při teplotách kolem 70–80 °C se postupně mění na želatinu. Tento proces však vyžaduje čas, nikoli prudký var.
V tlakovém hrnci dochází k rychlejšímu rozpadu kolagenu díky vyšší teplotě, ale chuťová redukce probíhá kratší dobu. Při klasickém pomalém dušení probíhá rozpad kolagenu i redukce omáčky současně, což vytváří hlubší chuťový profil.
Rozdíl tedy není jen v čase, ale i ve výsledné komplexitě.
Mezi hlavní výhody kompaktního čerpadla patří jeho malá velikost a flexibilita k prostoru vytápění nebo chlazení jednotlivých místností. Mnoho modelů může mít až čtyři vnitřní klimatizační jednotky (pro čtyři zóny nebo místnosti) připojené k jedné venkovní jednotce. Počet závisí na tom, zda jsou požadavky na vytápění nebo chlazení pro celou budovu, nebo každou zónu zvlášť (což je ovlivněno tím, jak dobře je budova izolována a vzduchově uzavřená). Každá ze zón má svůj vlastní termostat, takže je možná individuální redukce teploty v každé zóně. Tím se ušetří energie i náklady.
U bezpotrubních systémů je jednodušší instalace, než u jiných klimatizačních systémů. Například přípojka mezi venkovní a vnitřní jednotkou vyžaduje pouze pěticentimetrový otvor ve zdi, pro potrubí. Většina výrobců tohoto druhu systému poskytuje různé délky spojovacího potrubí, a je-li to nutné, může být vzdálenost až 12,5 metru od vnitřního výparníku. Díky tomu je možné, aby kompresor byl umístěn na zadní straně domu a ne na straně pohledové.
Při využití tohoto systému není potřeba budovat žádné kanály, takže se vyhnete energetickým ztrátám. V potrubí je zajištěna nucená cirkulace vzduchu. Potrubní ztráty v kanálech mohou činit více než 30% spotřeby energie, než ji dopraví do požadovaného místa, a to zejména v případě, že kanály jsou v reflexním prostoru, jako je například podkroví.
Ve srovnání s jinými přídavnými systémy, kompaktní tepelná čerpadla nabízejí větší flexibilitu dizajnu interiéru. V místnostech mohou být komponenty zavěšeny na stropě nebo v podhledu, a nebo zavěšeny na zdi. V nabídkách jsou k dispozici i stojací modely. Většina jednotek je o velikosti 60x25x7 cm a jsou velmi elegantní a mají vysokou kvalitu sladění jednotlivých prvků. Mnoho z nich nabízí i dálkové ovládání, pro zajištění komfortu, aby bylo jednoduší ovládání, když je systém umístěn vysoko na zdi, nebo zavěšen na stropě.
Tento systém může pomoci udržet váš domov bezpečnější, protože je zde jen malý otvor ve zdi.
Dýně hokaido se nemusí vždy zaštipovat, ale bez tohoto zásahu většinou vytváří mnoho menších plodů, které nestihnou rovnoměrně dozrát.
V praxi záleží hlavně na cíli pěstování. Pokud máš silnou rostlinu na kompostu a dlouhé teplé léto, můžeš hokaido nechat růst volně. V běžných českých podmínkách ale zaštipování dýní pomáhá směrovat energii do menšího počtu plodů, což vede k lepší chuti, barvě a využití v kuchyni.
Kdy je nejlepší čas na zaštipování hokaida?
Nejlepší čas na zaštipování hokaida je ve chvíli, kdy už má rostlina nasazené plody a je zřejmé, kolik jich dokáže uživit.
Obvykle se jedná o období přibližně 6–8 týdnů po výsadbě, v závislosti na počasí. Pokud zaštipuješ příliš brzy, rostlina ještě nemá vytvořenou dostatečnou sílu. Naopak pozdní zásah má už jen malý efekt. Správné načasování je klíčové pro velikost plodů i jejich dozrání.
Kolik plodů mám nechat na jedné rostlině hokaida?
Optimální počet plodů hokaida závisí na síle rostliny a stanovišti, neexistuje jedno univerzální číslo.
Na silné rostlině na kompostu se osvědčilo ponechat 4–5 plodů. Na běžném záhonu spíše 3–4 kusy. Pokud je půda slabší nebo léto chladnější, je bezpečnější nechat jen 2–3 dýně. Menší počet plodů znamená vyšší koncentraci chuti a lepší využití pro buchtu z dýně hokaido nebo pečení.
Proč mi hokaido zůstává zelené?
Zelené hokaido většinou znamená, že plod nestihl dozrát, často kvůli přetížené rostlině nebo krátké sezóně.
Nejčastější příčinou je příliš mnoho plodů na jedné rostlině. Energie se rozdělí a žádný plod se plně nevyvine. Zelené hokaido má slabší chuť a nižší nutriční hodnotu. Pro sladké recepty, jako je dýňová buchta hrníčková, se nehodí. Řešením je včasné zaštipování a redukce plodů.
Je zelené hokaido jedlé?
Ano, zelené hokaido je jedlé, ale jeho využití je omezené a chuťově slabší.
Zelené plody se hodí spíše na vaření nebo rychlé restování, nikoli na sladké recepty. Dužina bývá tužší a méně aromatická. Pokud chceš hokaido používat na polévku nebo dezerty, je vždy lepší počkat na plně vyzrálé, oranžové plody.
Jak poznám, že je dýně hokaido zralá?
Zralá dýně hokaido má sytě oranžovou barvu a suchou stopku, která se začíná zatahavat.
Dalším znakem je tvrdá slupka, do které nejde snadno zatlačit nehtem. Zralé hokaido při poklepání zní dutě. Právě takové plody jsou ideální na uskladnění dýně hokaido i dlouhodobé kuchyňské využití.
Jak dlouho vydrží dýně hokaido uskladněná?
Při správném skladování vydrží dýně hokaido 2 až 4 měsíce, někdy i déle.
Klíčem je suché, větrané místo s teplotou kolem 10–15 °C.
Metlovitost maliníku, odborně nazývaná didymelové odumírání maliníku, je houbová choroba způsobená houbou Didymella applanata. Tento rostlinný patogen je problematičtější na červených malinách (Rubus idaeus). Houba nejprve infikuje listy a poté se šíří na dřevo. Způsobuje nekrotické skvrny na stonku poblíž úponu řapíku. Metlovitost může způsobit významné snížení výnosu, plíseň plodů, předčasné opadávání listů a slabý růst pupenů. Toto onemocnění má dopady v podobě redukce listů v létě nebo ničení pupenů. K velkým škodám dochází, pokud se chorobě podaří zabít celé výhony.
Jak poznat metlovitost
Koncem léta se kůra napadených oblastí rozpadá a v lézích vznikají plodnice zvané pyknidy. Pyknidy se pouhým okem jeví jako malé černé tečky a pod mikroskopem je lze pozorovat jako baňkovité útvary. Po pyknidiích se tvoří další plodnice, perithecie. Peritecie jsou středně velké, černé, vyrážející tečky. Na jaře lze metlovitost maliníku zaměnit za zimní poškození, proto je důležité v září tyto příznaky sledovat, aby se předešlo potenciální škodě, která bude způsobena v následující sezóně.
K infekci obvykle dochází koncem jara, kdy je prostředí vlhké a optimální pro množení plísní. Příznaky se projeví až v polovině až pozdním létě. Mezi viditelné příznaky patří fialové a hnědé rozsáhlé léze objevující se pod pupeny, listy a spodní částí stonku. Napadené lístky mají klínovité hnědé skvrny. Napadené lístky mohou opadat a zůstane po nich pouze řapík a stonky. Během následující sezóny bude růst větví z napadených stonků často slabý a vadnoucí.
Houba způsobující metlovitost se šíří pykniosporami , které se uvolňují z pyknidií. Spory se uvolňují a infikují další rostliny malin pomocí deště přes otevřené rány nebo přirozené otvory. Houba se poté šíří po celé rostlině a během zimy žije v lézích, aby přežila. Po zimě se tvoří dva typy spor – pykniospory a askospory. Pykniospory pocházejí z konidií a askospory z vytvořených perithecií. Spory se šíří deštěm na nové rostliny a proces se opakuje.
Pro vznik této malinové plísně je příznivé prostředí, které podporuje tvorbu spor. K infekci obvykle dochází koncem jara, kdy je prostředí často vlhké. Přerostlé a husté porosty malin také zvyšují riziko infekce.
Jaký je rozdíl mezi dýňovou polévkou hokaido podle Pohlreicha a Kluků v akci?
Rozdíl spočívá hlavně ve způsobu úpravy dýně a práci s tukem, nikoli v samotném základu polévky z dýně hokaido.
Varianta podle Pohlreicha sází na výraznou chuť, často využívá kari, kokosové mléko nebo smetanu a důsledné restování surovin. Kluci v akci naopak často pracují s pečenou dýní, kombinují sladkost s kyselostí (med, citron) a výsledná polévka působí lehčeji, ale stále plně.
Proč je moje dýňová polévka z hokaida hořká?
Hořká dýňová polévka je téměř vždy způsobena samotnou dýní, nikoli špatným kořením nebo receptem.
Nejčastěji jde o nedozrálé nebo zelené hokaido, případně o plod, který byl pěstovaný ve stresu (sucho, chlad). Hořkost se vařením neztratí a nelze ji přebít ani smetanou či kořením. Pokud dýně chutná hořce už syrová, do polévky ji nepoužívej.
Jak zahustit dýňovou polévku bez mouky?
Dýňovou polévku lze zahustit přirozeně bez použití mouky, a to bez ztráty chuti nebo lehkosti.
Nejspolehlivější je pečená dýně, která obsahuje méně vody. Další možností je přidání malého bramboru, kokosového mléka nebo prostá redukce tekutiny. Tyto metody zachovávají přirozenou chuť hokaida a jsou vhodné i pro krémovou dýňovou polévku bez smetany.
Je lepší dýni hokaido vařit, nebo péct?
Pečená dýně dává polévce výraznější a sladší chuť, zatímco vařená je jemnější a méně aromatická.
Pečení zvýrazňuje přirozené cukry v dýni a vede k plnější krémové chuti, typické pro recepty podle Pohlreicha nebo Kluků v akci. Vaření je rychlejší a hodí se pro jednoduché domácí polévky. Volba záleží na čase a požadovaném výsledku.
Jaké hokaido je nejlepší na dýňovou polévku?
Nejlepší je plně vyzrálé, sytě oranžové hokaido se suchou stopkou.
Taková dýně má nejvyšší přirozenou sladkost a krémovou strukturu. Světlejší nebo zelené hokaido bývá méně aromatické a může mít hořký tón. Menší plody mívají koncentrovanější chuť než velmi velké, přezrálé kusy.
Může být dýňová polévka z hokaida vegan?
Ano, dýňová polévka z hokaida může být plně vegan, aniž by ztratila chuť.
Místo smetany se používá kokosové mléko nebo kvalitní olej. Důležitá je práce s tukem a kořením. Kari, zázvor a česnek dodají hloubku chuti. Správně připravená vegan varianta je chuťově srovnatelná s klasickou.
Máslo dodá jemnost, olivový olej lehkost, kokosový tuk sladkost ideální ke kari. Sádlo je výrazné a může chuť dýně přebít. Výběr tuku by měl odpovídat stylu polévky, nikoli být náhodný.
Pěstování a vedení vinné révy je pro mnohé zahrádkáře opravdovou vášní. Révu lze ji vysadit, stejně jako chmel, u některých zahradních staveb nebo si můžete založit přímo malý vinohrad, kde se rostliny pnou po drátu napnutém mezi dvěma dřevěnými kůly.
Révě se budete muset věnovat jak během zimy, tak v průběhu léta, kdy začínají růst postranní výhony. Jestliže ji pěstujete nikoli jako rostlinu okrasnou, ale užitkovou, dohlížejte i na kvalitu hroznů. To si zpravidla žádá jejich redukci zhruba o třetinu.
U révy vinné se rozlišují dva základní řezy, které se běžně používají na rodinných zahradách a mají dlouhou tradici. Jde o řez na hlavu a řez na čípek.
Řez na hlavu: Při tomto řezu každý rok odřízněte odplozené staré dřevo až na jeden nebo dva pupeny. Z nich během další sezony vyrostou nové plodné výhony. Tento způsob řezu každý rok opakujete a rostlinu tím zbavujete dřeva, které již nemá pro produkci kvalitních hroznů žádný význam. Jednoduše řečeno, révu zmlazujete.
Řezem na čípek: Jím zkracujete odplozené výhony na jedno až dvě očka. Hlavní termín řezu spadá do období zimy. Ovšem i v létě rostlina potřebuje vaši péči, jsou nutné redukce bobulí v hroznu a zaštipování listů okolo plodů v době dozrávání. Stejně tak nezapomeňte redukovat výhony druhého řádu, aby se réva zbytečně nezahušťovala.
Co je to buřtguláš a čím se liší od klasického guláše?
Buřtguláš je jednoduché české jídlo z uzeniny a brambor, které se vaří rychleji než klasický guláš a používá jiné suroviny na buřtguláš.
Na rozdíl od hovězího nebo vepřového guláše se buřtguláš připravuje hlavně z uzeniny, brambor a cibule. Nevyžaduje dlouhé dušení masa, takže je hotový výrazně rychleji. Typická je i hutnější konzistence díky bramborám, které se částečně rozvaří a omáčku přirozeně zahustí. Buřtguláš je proto ideální jako rychlé, syté a levné jídlo pro běžné vaření.
Jaké suroviny na buřtguláš jsou úplně základní?
Základní suroviny na buřtguláš tvoří brambory, uzenina, cibule, paprika, česnek a tuk.
Bez těchto surovin už by nešlo o klasický buřtguláš. Brambory zajišťují sytost a hustotu, uzenina dodává chuť a tuk, cibule vytváří základ omáčky. Mletá paprika je klíčová pro barvu i chuť a česnek s majoránkou dotvářejí typické aroma. Ostatní přísady, jako fazole, houby nebo pivo, jsou už jen varianty.
Jaká uzenina je nejlepší na buřtguláš?
Na buřtguláš jsou nejlepší kvalitní špekáčky nebo buřty s vysokým obsahem masa.
Ideální je uzenina, která při vaření pustí chuť i tuk, ale nerozpadne se. Klasické špekáčky jsou sázkou na jistotu, dobře fungují i liberecké párky nebo domácí uzenina. Vyhněte se příliš měkkým párkům s nízkým obsahem masa, které se v guláši rozvaří a ztratí strukturu.
Jak vaří buřtguláš Zdeněk Pohlreich?
Buřtguláš podle Pohlreicha staví na opečené uzenině, cibuli, paprice, smetaně a postupném zahuštění.
Zdeněk Pohlreich klade důraz na správně opečený základ, aby buřty zůstaly pevné a chuťově výrazné. Papriku krátce rozvoní, zalévá vařící vodou a guláš zjemňuje smetanou. Zahuštění řeší moukou rozmíchanou ve vodě až na závěr. Výsledkem je krémovější, výraznější verze, kterou detailně popisuje samostatný recept.
Je buřtguláš vhodný pro děti?
Buřtguláš pro děti ano, ale musí být upravený bez pálivého koření a s jemnější chutí.
Pro děti se používá méně uzeniny, ideálně kvalitní párek s vysokým obsahem masa, minimum papriky a žádné chilli. Chuť lze zjemnit přidáním cizrny nebo rozmixované brambory. Česnek a majoránku stačí přidat v malém množství. Taková verze je lehčí na trávení a přitom stále sytá.
Lze uvařit buřtguláš bez brambor?
Ano, buřtguláš bez brambor existuje a připravuje se hlavně z uzeniny, cibule a rajčatového základu.
Tato varianta je méně sytá, ale chuťově výrazná. Brambory se nahrazují sterilovanou paprikou, rajčatovým protlakem nebo kapiemi. Zahuštění zajišťuje tuk a redukce omáčky.
