Téma: 

rozchodník skalní


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

SEDUM - ROZCHODNÍK

Rozchodník skalní

Rozchodník skalní (Sedum reflexum) je asi 7–12 cm vysoká vytrvalá bylina. Habitus v podstatě připomíná smrkovou větvičku. Pěstuje se jako půdopokryvná rostlina se vzpřímenou polohou stonků. Listy má našedlé, květy žluté, měchýřek (plod) se otevírá pouze za deště. Tento rozchodník také roste na suchých, slunečných místech, na skalkách. Kvete od června do července. Je mrazuvzdorný.

Rozchodník skalní obsahuje vitamín C, třísloviny, slizy, kyselinu jablečnou a vinnou, draslík a další látky. Má jemně nakyslou chuť, lze ho použít při přípravě salátů, polévek nebo pomazánek. Působí močopudně a stimuluje činnost střev. Některé rozchodníky vyrostou v novou rostlinu i z části stonku nebo z listu.

Zde se můžete přesvědčit, že lístky rozchodníku skalního opravdu vypadají jako jehličí.

Zdroj: Sedum - rozchodník
Zveřejněno: 22.12.2014

SEDUM - ROZCHODNÍK

Rozchodník ostrý

Rozchodník ostrý je synonymem pro rozchodník prudký, viz tedy více o tomto druhu v podkapitole o rozchodníku prudkém.

Zdroj: Sedum - rozchodník
Zveřejněno: 22.12.2014

SEDUM - ROZCHODNÍK

Rozchodník kamčatský

Rozchodník kamčatský (Sedum kamtschaticum) je nenáročná skalnička se sytě zelenými, dužnatými, lesklými listy pilovitého tvaru. Vykvétá během léta zářivě žlutými kvítky. Rostlina je půdokryvného, poléhavého vzrůstu, 10–20 cm vysoká, plně mrazuvzdorná.

Také tento rozchodník má rád propustnou půdu, snáší velké sucho a přímé slunce. Je vhodný do skalek, na zídky, do kamenných koryt či na okraje záhonů.

Na těchto fotografiích se můžete podívat, jak žlutě září kvítky rozchodníku kamčatského.

Zdroj: Sedum - rozchodník
Zveřejněno: 22.12.2014

SEDUM - ROZCHODNÍK

Rozchodník nádherný

Rozchodník nádherný (Sedum spectabile) dorůstá do výšky 30–50 cm, jeho stonky jsou vzpřímené, nevětvené, listy má vejčité, šedozelené, kvete velkým plochým květenstvím v růžové, červené i bílé barvě, a to v srpnu až září.

Nepotřebuje moc péče, ale vyžaduje plné slunce, spíše písčitou zem a na živiny chudou půdu. V dobrých a vlhkých půdách nebo na stinném místě se rostliny vytahují, stonky jsou slabé, květy malé a málo barevné. Rozchodník nemusíte pravidelně přihnojovat, zalévat či chránit před jarním úpalem. Nejlépe mu bude ve společnosti jiných rozchodníků, vyšší druhy trvalek by ho utiskovaly a stínily mu.

Zde se můžete podívat, jak rozmanitě rozchodník nádherný kvete.

Zdroj: Sedum - rozchodník
Zveřejněno: 22.12.2014

SEDUM - ROZCHODNÍK

Rozchodník velký

Rozchodník velký (Sedum telephium) je až 70 cm vysoká vytrvalá bylina, má hlízovitý kořen, lodyhy dužnaté, v horní části větvené. Listy jsou dužnaté, lžícovitě prohnuté. Kvete drobnými, světle žlutozelenými květy ve vrcholičnatém květenství, a to od července do září. Plodem je měchýřek, který se otevírá jen za deště. Roste ve světlých lesích s mělkou, kamenitou, suchou půdou, dále ve skalních štěrbinách, na štěrkových náspech, někdy i v příkopech či na orné půdě. Vyskytuje se roztroušeně. V minulosti se používal v lidové medicíně, zejména jako bylina na rány. Občas se pěstuje také v zahradách, využívá se především v jejich přírodně koncipovaných částech.

Zde si můžete prohlédnout nenápadnou krásu tohoto rozchodníku velkého.

Zdroj: Sedum - rozchodník
Zveřejněno: 22.12.2014

SEDUM - ROZCHODNÍK

Rozchodník prudký

Rozchodník prudký (Sedum acre) je také známý pod českým jménem rozchodník ostrý. Toto pojmenování se vztahuje k jeho ostré, palčivé chuti, kterou se liší od ostatních u nás rostoucích druhů. Je to drobná bylina, která dorůstá při květu výšky kolem 10 cm. Má vystoupavé lodyhy dvojího druhu, a to kratší nekvetoucí, hustě střechovitě listnaté a delší řídce listnaté, kvetoucí. Listy jsou válcovité, cca 3 mm dlouhé, po odumření bělavé. Květenství se skládá ze 2 až 3 vijanů jasně žlutých květů, kterých bývá kolem pěti. Tato vytrvalá, trsnatá rostlina kvete v červnu a červenci. Plody jsou měchýřky. Druh je velice proměnlivý, rozdíly jsou patrné ve tvaru listů i vzhledu trsů. Rozchodník prudký roste dost hojně na slunných stráních, skálách, písčinách, mezích a chudých půdách od nížin po podhůří. Často je pěstován i v kultuře jako houževnatá skalnička. V minulosti byl používán také jako léčivka. Pozor, jedovatá šťáva je obzvlášť nebezpečná pro oči!

Zde se můžete podívat na nádherné žluté květenství tohoto rozchodníku prudkého.

Zdroj: Sedum - rozchodník
Zveřejněno: 22.12.2014

SEDUM - ROZCHODNÍK

Rozchodník nachový

Rozchodník nachový (Hylotelephium telephium) rozkvétá na konci léta a kvete růžovými až purpurově červenými, hvězdovitě otevřenými květy v plochých vrcholičnatých květenstvích. Svou výškou 40–60 cm se řadí mezi rostliny středního až vyššího vzrůstu a patří mezi známé podzimní květiny. Uplatní se ve skalkách, stepních partiích, v kamenných korytech, předzahrádkách vystavených slunci a je vhodný i pro kombinovanou výsadbu. Je to nenáročná okrasná trvalka, která stejně jako jiné druhy rozchodníků dokáže ve svých dužnatých listech zadržovat vodu. Roste v hustých trsech, listy má ovální, holé, lesklé a přisedlé. Plodem je měchýřek.

Vyžaduje propustnou, písčitou, hlinitou půdu, plné slunce a mírnou zálivku. Květy jsou medonosné, dekorativní k řezu, k sušení. Jeho květy se řežou do vázy nebo používají do suchých vazeb. Je vhodný jako součást skalek a stepních partií, záhonů i v nádobách. Jeho květy vydrží ve váze dlouhou dobu.

Na těchto fotografiích se můžete podívat, jak vypadá rozchodník nachový.

Zdroj: Sedum - rozchodník
Zveřejněno: 22.12.2014

NEJLEPŠÍ SUBSTRÁT PRO ZELENINOVOU ZAHRADU

Přírodní hnojiva

Chcete-li pěstovat zeleninu bez umělých chemických látek, pak nemáte jinou možnost než použít přírodní hnojiva a přídavné látky jako kompost, hnůj, mulč či kamenný prach. Přírodní hnojiva pro vás navíc budou tou nejlevnější volbou.

Kompost

Kompost je vrstvený odpad trávy, listí, pilin, dřevěných štěpků, který se nejčastěji ukládá mezi betonové bloky nebo vyskládané neošetřené dřevo. Kompost je základem zahradničení.

Hnůj

Hnůj se obvykle používá od hospodářských zvířat a je výborným zdrojem dusíku, což je jedna ze tří hlavních složek hnojiv prodávaných v obchodech, a dalších důležitých půdních živin.

Mulčování

Mulčování je základním prvkem zahradničení, má několik předností a jednou z nich je, že udržuje půdu vlhkou, zmírňuje půdní prostředí, zabraňuje růstu plevele, snižuje hnilobu u ovoce. Mulčování může být prováděno různými přírodními materiály, jako je například tráva, sláma, listí stromů, jehličí nebo kůra, přičemž lze kombinovat několik druhů přírodních odpadů.

Kamenný prach

Zdravá půda by měla obsahovat dostatek fosforu. Dobrým přírodním zdrojem fosforu jsou například vápenné dolomity či další skalní prach obsahující například čedič. Tento skalní prach může být dodáván do kompostu nebo rovnou do zahradní zeminy. Abyste dosáhli nejlepší půdní směsi, použijte skalní prach s velmi malou velikostí částic.

Zdroj: Nejlepší substrát pro zeleninovou zahradu
Zveřejněno: 2.10.2013

SEDUM - ROZCHODNÍK

Pěstování rozchodníku

Rozchodníky jsou běžně pěstované trvalky a skalničky. Nízké, plazivé a polštářové druhy se používají na skalkách či suchých zídkách. Rozchodníky patří i mezi nejvhodnější rostliny do tak extrémních stanovišť, jako jsou zelené zahrady na střechách budov. Některé druhy rozchodníků se hodí rovněž do závěsných nádob. Vyšší druhy najdou uplatnění také v trvalkových záhonech nebo solitérně vysazené v trávníku. Obvykle pětičetné květy rozchodníků jsou oblíbenou pastvou pro včely, čmeláky a motýly. Okrasná hodnota rozchodníků spočívá nejen v různobarevných květech, ale i v dužnatých listech různých barev (světle a tmavě zelené, červené, hnědé, bíle nebo žlutě panašované).

Rozchodníky vyžadují slunná místa, písčité a propustné půdy. Snášejí úpal a sucho, takže pokud zapomenete občas na zálivku, nic se neděje. Množí se pomocí řízků a dělením na jaře. Pokud jde o choroby a škůdce, mohou je napadnout háďátka, šedá plíseň či padlí.

Zdroj: Sedum - rozchodník
Zveřejněno: 22.12.2014

UCHO

Polokruhovitý kanálek

Polokruhovité kanálky (canales semicirculares) jsou kostěné kanálky v labyrintu vnitřního ucha obratlovců. V dobách vzniku obratlovců prošly bouřlivou evoluční historií: sliznatky mají pouze jeden polokruhovitý kanálek, mihule mají dva a ostatní obratlovci tři. Tyto tři struktury jsou pak orientovány přibližně ve třech rovinách prostoru. Uvnitř jsou duté, vyplněné endolymfou, která se při sebemenším pohybu (přesněji při úhlovém zrychlení) uvádí do pohybu a dráždí smyslové orgány, takzvané ampulární kristy. Polokruhovité kanálky jsou díky této vlastnosti důležitou součástí vestibulárního orgánu.

U člověka tedy rozlišujeme tyto tři polokruhovité kanálky:

  • Canalis semicircularis anterior (přední polokruhovitý kanálek) – vyklenuje se nahoru, kolmo na podélnou osu skalní kosti
  • Canalis semicircularis posterior (zadní polokruhovitý kanálek) – vystupuje dozadu, rovnoběžně s podélnou osou skalní kosti a poněkud níže než c. s. anterior
  • Canalis semicircularis lateralis (boční, též laterální polokruhovitý kanálek) – vystupuje bokem (laterálně), v úrovni mezi dvěma zbývajícími kanálky

Na začátku každého z polokruhovitých kanálků je lahvicovitá rozšířenina, takzvaná ampula (ampulla ossea). Odtud vybíhá vlastní tělo kanálku, načež se každý kanálek polokruhovitě stáčí a ústí zpět do vejčitého váčku vestibula. V kanálcích se nachází membránový labyrint tvořený blanami. Mezi blánami a kostí kanálku se nachází perilymfa, uvnitř systému blan je endolymfa. Vlastní vnímání rovnováhy se odehrává v ampulách každého polokruhovitého kanálku: jsou zde takzvané kristy, které se skládají především z vláskových buněk. Kolem kristy je bohatý obal z mukopolysacharidů, takzvaná kupola. Když se hlava začne otáčet či jinak hýbat, endolymfa se dá do pohybu. Kupola se při pohybu okolní endolymfy vychyluje do stran a podrážděné vláskové buňky na to (při určitém konkrétním směru pohybu) reagují změnou membránového potenciálu, tedy takzvanou depolarizací. Tato reakce se přenáší na přiléhající bipolární buňky sluchově rovnovážného nervu a ten informace převádí do mozku.

Zde můžete vidět, jak vypadá polokruhový kanálek.

Zdroj: Ucho
Zveřejněno: 4.10.2016

JEDOVATÝ PAVOUK V ČR

Stepník moravský

Stepník moravský (Eresus moravicus) je jedovatý pavouk žijící na jižní Moravě. Přestože stepníci patří mezi nejnápadnější pavouky Evropy, stepník moravský byl objeven a vědecky popsán teprve v roce 2008.

Je patrně také nejvýrazněji zbarveným nejjedovatějším pavoukem na území Česka. Stepníci jsou pozoruhodní tím, že mláďatům slouží jako první potrava jejich matka. V populaci je vždy více samců než samic, a tak samci tvrdě soupeří o to stát se otci. Svým partnerkám po kopulaci zalepují pohlavní orgán, aby tak zamezili jejich promiskuitě.

Samice dosahuje velikosti 13 až 16 mm, samec 5 až 9 mm. Samci mají výstražné bílo-černo-červené zbarvení připomínající zbarvení slunéčka, které je chrání před predátory orientujícími se zrakem, jakými jsou například ptáci. Samice jsou celé černé, pouze na hlavě mají velkou, svítivě oranžovou skvrnu. Právě tato skvrna je jedním ze znaků odlišujících stepníka moravského od ostatních středoevropských druhů stepníků. Žijí velice skrytě v přibližně 10 cm hlubokých svislých norách vystlaných pavučinou, jejichž ústí je svrchu chráněno pavučinovou stříškou. Do té pavouci zapřádají kousky prsti, a tak noru dokonale maskují.

Otrava stepníkem moravským dosud nebyla zaznamenána. Není tedy potřeba mít z otravy tímto pavoukem strach, protože pravděpodobnost kousnutí je mizivá. Tento druh nebývá agresivní.

Stanovištěm stepníka moravského jsou zachovalé skalní nebo písčité stepi, pro které jsou charakteristické stepní trávy kavyly.

Stepník moravský si jako velice pozoruhodný a památný druh zasluhuje druhovou ochranu, která by měla být argumentem pro územní ochranu jeho lokalit. Stepník moravský je v České republice zařazen na červený seznam v kategorii kriticky ohrožený.

Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR
Zveřejněno: 31.8.2017

HRANOSTAJ

Kuna

Kuna patří mezi lasicovité šelmy a žije téměř na celém území Evropy. Na území České republiky žijí dva druhy kuny, a to lesní a skalní. Rozeznat je můžeme především díky jejich náprsence. U kuny lesní je tato náprsenka zbarvena dožluta a nesahá až do oblasti předních končetin, zatímco u kuny skalní je náprsenka bílá a do oblasti končetin zasahuje. Kuna lesní má na tlapkách srst, což je dobře rozpoznatelné ve stopě.

Kuna lesní má latinský název Martes martes a lidově se jí říká také pelešnice, medovka nebo větevnice. Kuna skalní má latinský název Martes foina a lidově se nazývá skalnice.

Kuna lesní

Její váha se pohybuje mezi 0,8 až 1,6 kg. Vzhledově jsou samice od samců prakticky k nerozeznání, liší se však svou velikostí. Samci dosahují běžně velikosti mezi 48 a 53 centimetry délky. Samice jsou menší a jejich délka se pohybuje mezi 40 a 45 centimetry. Zhruba polovinu celkové délky tvoří dlouhý, bohatě ochlupený ocas. Z profilu vypadá kuna, jako by se hrbila. Barva těla je tmavě hnědá až téměř černá, přičemž mnohdy tmavě hnědě zbarvené tělo přechází do černohnědého ocasu a končetin. Na krku a horní části hrudníku má žlutě a někdy až oranžově zbarvenou náprsenku. Dobrým rozpoznávacím znakem je rovněž velikost ušních boltců, která je větší, než ta kterou můžeme pozorovat u ostatních zástupců tohoto druhu. Uši mají světlý lem. Pro lepší představu o vzhledu této šelmičky se můžete podívat na foto.

Jedná se o nočního tvora, kterého je možné běžně pozorovat jen za soumraku, kdy se vydává na lov, nebo naopak za úsvitu, kdy se z lovu vrací. Během dne je povětšinou neaktivní a tento čas tráví v dutinách stromů, hnízdech ptáků a veverek nebo ve vyhloubených doupatech. Tento druh kuny vyhledává především zalesněné oblasti, které mu poskytují dostatek kořisti. Do jeho jídelníčku patří hlavně veverky, menší ptáci, hlodavci a hmyz. Konzumuje však také vejce, různé ovoce, bobule či med. Kuna se bojí zvířat větších, než je ona sama. Pokud tedy kuna například zavítá do kurníku a zabije tam slepici, jedná v jakési sebeobraně a nepřišla tam cíleně lovit. Při lovu využívá především vynikajícího zraku a sluchu a také své neskutečné mrštnosti, která jí umožňuje skákat až 4 metry daleko. Sama je pak lovena velkými dravými ptáky, liškami nebo vlky. Kuny žijí během velké části roku samotářským způsobem života, a to na poměrně velkých teritoriích (až tisíc hektarů), která si značkují jednak trusem, ale také výměšky pachových, análních a břišních žláz.

Páření kuny lesní probíhá každoročně v období léta, a to konkrétně v červenci a srpnu. Během této doby je zvykem, že mezi sebou samci svádějí boje. Březost samic trvá u tohoto živočicha devět měsíců, což je výsledkem takzvané utajené březosti neboli embryonální latence. Jedná se o stav, kdy tělo samice zastaví vývoj plodu, aby se mládě narodilo do co možná nepříznivějších podmínek. Tato utajená březost trvá u kuny lesní až 6 měsíců a mláďata se tak rodí do ideálních podmínek v dubnu a květnu. Rodí se většinou 3 až 5 mláďat, může to však být méně i více. Samotná mláďata se rodí naprosto nemohoucí. Váží okolo 3 dekagramů, jsou slepá a téměř holá, avšak jejich další vývoj probíhá poměrně rychle. Začínají vidět zhruba po 6 týdnech a po 2 až 3 měsících asistují matce při lovu, což je zároveň období, kdy je matka přestává kojit. Zcela samostatná jsou pak zhruba po půl roce. V ideálních podmínkách se dožívají 10 let.

Kuna skalní

Je o něco málo větší a její kožich je méně hustý a huňatý, než je tomu u kuny lesní. Hmotnost se pohybuje zhruba mezi 1 a 2 kily a na délku může mít až půl metru. Barva srsti je našedlá a pod krkem můžeme pozorovat bílou náprsenku, která se táhne přes horní část hrudi až na přední nohy. Uši jsou tmavé bez světlého lemu a čenich je zbarven do tmavě hnědé.

Rozmnožování, březost i osamostatňování probíhají u kuny skalní prakticky totožně, jako je tomu u kuny lesní, a to včetně embryonální latence. Potravní zvyklosti se u nich v základu také příliš neliší, avšak jsou do značné míry ovlivněny místem jejich života a z toho vyplývající dostupnosti různých druhů potravy. Kuna skalní se tak živí především hlodavci, malými savci, vejci, drůbeží a ovocem.

V lese ji příliš nenajdeme, protože zde žije především kuna lesní, se kterou se navzájem vyhýbají. Jejím oblíbeným prostředím jsou skalnatá území s vegetací, ale v čím dál tím větší míře také okolí aglomerací a lidská obydlí nebo jejich části, které nejsou pravidelně obývány (chaty, půdy, šopy, stodoly).

Žije hlavně nočním životem, je hlučná, má ráda popelení, dosti často likviduje slepice a gumové části v automobilech. Pro představu o vzhledu této šelmičky se podívejte na foto.

Zdroj: Hranostaj
Zveřejněno: 14.11.2015

ČMELÁK

Usazení čmeláků v úle

Máme připravený úlek, je polovina dubna, tedy období, kdy u nás mladé samičky čmeláků v největším počtu hledají místo k založení hnízda. Některou z těchto samiček je zapotřebí do úlu umístit.

Můžeme samičce úl „nastrčit“ do míst, kde jsme vypozorovali, že čmeláci na jaře místo k založení hnízda s oblibou hledají, a doufat, že jej sama nalezne a usadí se v něm. Takový způsob má kromě jiných tu nevýhodu, že je poměrně málo úspěšný. Pravděpodobnost usazení jen zřídkakdy překročí 10 %. Účinnějším způsobem je samičku v přírodě odchytit, do úlu ji vpustit a na krátkou dobu úl uzavřít. K tomu je zapotřebí síťka na hmyz a několika skleněných lékovek. Pokud síťku nevlastníte, lze ji snadno vyrobit z tyče, kusu drátu a staré záclony.

Zde je na místě důležité upozornění – chytejte pouze samičky hledající hnízdo. Poznáte je snadno, poměrně pomalu poletují nad zemí, prolézají všechny skuliny, obletují zdi, hromady organického materiálu a evidentně „něco hledají“. Z biologie vyplývá, že čmeláci, které můžete v tomto období zahlédnout, jsou výhradně mladé matky.

Je nepřípustné sbírat čmeláky z květů či kdekoli jinde nebo snad přemisťovat do úlů už založené kolonie. Mějte na paměti, že čmeláci jsou u nás zákonem chráněný druh. Hledající samičku je tedy zapotřebí co nejšetrněji odchytit a vpustit vletovým otvorem do úlu (někdy to chvíli trvá). Jakmile samička do úlu vleze, utěsněte vletový otvor kouskem hadříku a nechejte jej hodinu zavřený. Poté česno uvolněte a pozorujte, jak se samička při opouštění úlu (což většinou opět chvíli trvá) chová. Samičku z úlu nikdy žádným způsobem nevypuzujte. Pokud záhy uletí (což se též stává často), usazení se nezdařilo. Pokud delší dobu setrvá na letáku a potom se začne ve stále se zvětšujících půlkruzích, obrácena hlavou k česnu, vzdalovat, je slušná pravděpodobnost, že se do úlu vrátí (někdy za hodinu, jindy za den). Zjistíte to položením drobného předmětu, například kousku suchého stébla, do prostoru česna.

Pokud se usazení nezdaří, pokus opakujte, až se nějaká samička usadí. Mezi nenáročné druhy patří čmelák polní (Megabombus pacsuorum) a čmelák rokytový (Pyrobombus hypnorum) – oba svým vzhledem připomínají velkou samotářskou včelu, čmelák rokytový ovšem v terénních chovech poměrně „důrazně“ brání hnízdo. Mezi snáze usaditelné druhy patří také čmelák zahradní (Bombus hortorum), asi 3 cm velký čmelák s bílým zadečkem a třemi žlutými proužky na těle, či čmelák skalní (Pyrobombus lapidarius), stejně velký, černý čmelák s rudými chloupky na posledních článcích zadečku. Náročnější na usazení jsou ostatní druhy, například poměrně atraktivní čmelák zemní (Bombus terrestris) či hájový (B. lucorum), oba jsou podobní čmeláku zahradnímu, jen jim „schází“ žlutý proužek na spodní části hrudi. Zkušenosti různých chovatelů se však také v tomto ohledu liší.

Zdroj: Čmelák
Zveřejněno: 5.6.2016

UCHO

Anatomie lidského ucha

Vnější ucho (auris externa) se skládá z boltce, zvukovodu a bubínku.

Boltec je tvořen chrupavkou (pouze lalůček chrupavčitou kostru nemá) a směřuje akustické vlny do zvukovodu. Velikost a tvar boltce nemají vliv na sluch.

Vnější zvukovod (také se mu říká sluchový kanálek) je trubice, která má část chrupavčitou a kostěnou. Na konci zvukovodu se nachází bubínek, hranice mezi zevním a středním uchem. Zvuková vlna, která projde zvukovodem, naráží do bubínku a putuje dál do nitra ucha. Délka zvukovodu dospělého člověka je asi 3 cm.

Bubínek je vazivová blanka na konci zvukovodu, cca 0,1 mm silná. Zvuková vlna jej rozechvěje, bubínek ji zesílí a předá do středního ucha. Zdravý bubínek je lesklý a má šedavou barvu.

Výstelka zvukovodu obsahuje mazové žlázy, které produkují ušní maz. Zvukovod má samočisticí schopnost – nečistoty jsou z něj vypuzovány směrem ven.

Zde můžete vidět, jak vypadá vnější ucho.

Zevní ucho vede zvukové vlny k bubínku, přičemž má zřetelně směrový efekt.

Střední ucho (auris media) je systém vzduchem vyplněných dutin, vystlaných sliznicí. Začíná bubínkem, na nějž jsou napojeny tři sluchové kůstky. Patří mezi ně kladívko (malleus), kovadlinka (incus) a třmínek (stapes). Řetěz kůstek přenáší zvuk od bubínku do vnitřního ucha – ploténka třmínku se dotýká oválného okénka v labyrintu. Střední ucho je odděleno od vnitřního ucha membránami, které uzavírají oválné předsíňové okénko (vestibulární) a kruhového hlemýžďové (kochleární) okénko. Zesílení zvuku se uskutečňuje pákovou funkcí sluchových kůstek, které přenášejí zvukové vlny z většího povrchu bubínku na menší plochu povrchu membrány předsíňového okénka. Nadměrně silné zvuky se tlumí pomocí dvou malých kosterních svalů ve středním uchu (napínač bubínku a třmínkový sval). Svalová vřeténka uvnitř těchto svalů reagují na protažení svalu tím, že spouští takzvaný akustický reflex, který způsobuje smrštění těchto svalů. Stupeň protažení je dán intenzitou zvuku (hlasitostí). Hlasité zvuky se tlumí proto, že natažení svalů a jejich následná reflexní kontrakce zabraňuje nadměrnému pohybu sluchových kůstek.

Střední ucho má činnost převodní a ochrannou.

Zde můžete vidět, jak vypadá střední ucho.

Vnitřní ucho (auris interna) leží v kostěném labyrintu kosti skalní (os petrosum). Kostěný labyrint částečně kopíruje blanitý labyrint vyplněný endolymfou. Částmi kostěného labyrintu, které kopíruje blanitý labyrint, jsou 3 polokruhovité kanálky, vejčitý váček, kulovitý váček a hlemýžď.

Hlemýžď je stočená trubička naplněná tekutinou (endolymfou). Vibrace oválného okénka rozvlní endolymfu. Vlnění endolymfy rozechvěje krycí membránu Cortiho orgánu obsahujícího vláskové buňky (receptory sluchu). Každá buňka má vlásky zapuštěné do krycí membrány a zjišťuje její chvění, o kterém vysílá signály do mozku po sluchovém nervu. Signály jsou vnímány jako zvuk.

Rovnovážný (vestibulární, statokinetický) orgán slouží k detekci polohy a zrychlení. Skládá se z vejčitého a kulovitého váčku (utriculus a sacculus), které detekují polohu, a tří polokruhovitých kanálků detekujících zrychlení. Ve váčcích jsou dvě na sebe kolmé vrstvy vláskových buněk s vlásky zapuštěnými do rosolu obsahujícího krystalky uhličitanu vápenatého. K vnímání zrychlení slouží vláskové buňky na začátku a na konci polokruhovitých kanálků, které vnímají změny v proudění endolymfy v kanálcích. Předrážděním tohoto orgánu vzniká mořská nemoc.

Ze středního ucha do nosohltanu vyúsťuje Eustachova trubice (tuba Eustachi, tuba auditiva, sluchová středoušní trubice), která vyrovnává tlak ve středním uchu s tlakem v okolním prostředí. Pomáhá také čistit středoušní dutinu.

Zde můžete vidět, jak vypadá vnitřní ucho.

Zdroj: Ucho
Zveřejněno: 4.10.2016

HRANOSTAJ

Lasice kolčava, lasice hranostaj

Lasičky dokážou to, co žádná technika ani chemie nezvládne – dostat se za kořistí až do jejích komůrek pod zemí a zlikvidovat ji zcela bez následků pro okolní životní prostředí. Kromě hlodavců si lasičky smlsnou i na slimácích, různém hmyzu a další drobné kořisti. Jsou hbité a rychlé a výborně šplhají. Lasičky neznají zimní spánek a i pod sněhem nám pomáhají likvidovat přemnožené hlodavce. Nemohou si vytvořit zásoby tuku a zimu prospat jako třeba ježek – jakmile by začaly tloustnout, neprotáhly by se úzkými chodbami za svou kořistí.

Lasice hranostaj

Specializuje se na hryzce, kteří jsou pro zahrádkáře skutečnou pohromou, protože ohlodávají kořeny mladých stromků, čímž je obvykle zahubí. Kromě hryzců loví i hraboše. Hlodavce pronásleduje až do jejich nor, kterými se díky štíhlému hbitému tělu snadno protáhne. Nebojí se ani vody, ostatně umí velmi dobře plavat. Denní úkryt lasičky nacházejí ve stodolách a kůlnách a také v hromadách dřeva. Pokud chceme na zahradě jejich bezplatné pomoci využít, je třeba jim úkryt, ve kterém přes den mohou načerpat sílu pro noční lov, poskytnout.

Délka hlavy a těla závisí na oblasti výskytu a je v rozmezí 20 až 40 cm. Ocas hranostaje může být dlouhý 8–12 cm. Přibližná hmotnost tohoto zvířete se pohybuje zhruba od 140 do 245 g. Velice zajímavé je zbarvení hranostaje. Letní srst je o poznání barevnější než ta zimní. Hřbet je kaštanově hnědý, břicho žlutobílé. Hruď je bílá, špička ocasu zůstává černá. Bílá zimní srst roste nejdříve na břiše, na krku a pod ocasem. Špička ocasu zůstává černá. V zimě mají hranostajové většinou jen bílou srst s černou špičkou ocasu.

Hranostaj nepotřebuje příliš hustý porost k úkrytu. Vyskytuje se v lesích, v křovinatých porostech, na loukách, polích, ale i v horských oblastech (až do výšky 2 000 m n. m.) a bažinách. Velikost jeho teritoria závisí na poloze, biotopu a zejména množství vhodné kořisti. V Evropě se velikost teritoria jednoho zvířete pohybuje mezi dvěma a čtyřmi tisíci kilometrů čtverečních, kdežto v některých částech Asie to může být až deset tisíc kilometrů čtverečních. Většina nejbližších příbuzných hranostaje jsou typická noční zvířata, ale hranostaj sám je velmi často aktivní i za dne. K odpočinku se uchyluje do doupěte, které mívá přibližně uprostřed svého teritoria. Doupě se může nacházet v dutém stromě, ve skalní rozsedlině nebo v noře opuštěné jiným zvířetem. Hranostaj se nejčastěji pohybuje krátkými skoky, je ale též výborný plavec a skvěle šplhá po stromech.

Hranostaj je vynikající lovec, který se živí téměř výhradně masem. Velmi mu chutnají i ptačí vejce včetně slepičích. Hranostaj loví každou kořist přiměřené velikosti, na kterou ve svém teritoriu narazí, malé savce (myši, krysy, mláďata zajíců, divoké králíky) a žáby. Naskytne-li se mu příležitost, neváhá ulovit ani ptáka. Když je o běžnou kořist nouze, žere hranostaj i žížaly, velký hmyz a jiné bezobratlé. Má vynikající čich, zato dost špatný zrak. Při lovu se spoléhá především na svůj nos, který ho neomylně vede po stopě vyhlédnuté kořisti. Připlíží se k ní, skočí na ni a kousnutím do týla ji usmrtí. Může se stát, že narazí na silnějšího soupeře, v tom případě se z lovce stává lovený. Občas se tak sám hranostaj stane obětí větší kuny, sovy nebo velkého dravého ptáka.

Samci hranostaje bývají pohlavně aktivní od poloviny května do poloviny srpna. V tomto období se hranostajové páří. K zanoření oplozeného vajíčka do děložní stěny samice (nidaci) však obvykle dochází až za devět měsíců, takže mláďata se narodí teprve během následujícího jara. Novorozená mláďata mají jemnou hnědou srst, která je v týle poněkud hustší, aby matka své potomky při přenášení v tlamě nezranila. Při narození jsou mláďata slepá, oči se jim otevírají až ve věku jednoho měsíce. Přibližně od této doby také začínají přijímat normální tuhou potravu dospělých zvířat, ale ještě nejméně další týden je matka kojí. V šesti týdnech jim zčerná špička ocásku. Matka svá mláďata neustále hlídá a v případě potřeby úporně brání. Po odstavení mláďat zůstává celá rodina ještě nějaký čas pohromadě a loví společně. Nahlédněte na fotky druhu lasice hranostaj.

Lasice kolčava

Lasice kolčava je v naší přírodě zcela běžná kunovitá šelma (latinský název je Mustela nivalis). Patří k savcům, kteří se v přírodě nijak výrazně neozývají. Má ale výborný sluch a je známo, že se dá vylákat napodobováním zvuků myší nebo rejsků.

Samičky jsou malé, samci jsou mnohem větší, takže na první pohled vypadají jako dva různé druhy. Živí se hlavně hraboši polními, které loví v jejich norách. Jde o velmi plodný druh, mívá totiž až deset mláďat, a to někdy i dvakrát do roka. Dokonce je známo, že se jako predátor v určitých letech přemnožuje, což ale doposud vždy souviselo s přemnožením hrabošů. Oscilace v přemnožení jsou tedy stejné jako u hrabošů.

Lasička byla počítána – stejně jako všichni kunovití – ke škůdcům, poněvadž se předpokládalo, že loví i menší lovnou zvěř (koroptve, ptáky, zajíce). Ale škody zdaleka nejsou takové, jak se původně myslelo, takže už není pronásledována. Dokonce ani její kožešina se dnes nevyužívá, takže dnešní situace lasiček je velmi dobrá.

Lasice kolčava je naše nejmenší šelma, délka těla samičky je 11 až 22 cm, samečka 13 až 26 cm, ocásek mívá dlouhý 3 až 5 cm a její hmotnost se pohybuje mezi 45 a 160 g. Shora má hnědou, na břiše bílou srst a nemá černou špičku ocasu. Žije v otevřené krajině i uprostřed měst. Zejména v noci loví drobné hlodavce, velký samec ale občas napadne i mláďata králíka nebo zajíce. Páří se patrně v průběhu celého roku, samice po pěti týdnech březosti vrhá 4 až 7, ale i 12 mláďat. Fotky pro představu, jak vypadá druh lasice kolčava.

Zdroj: Hranostaj
Zveřejněno: 14.11.2015