Tilápie nilská neboli okounovec nilský (Oreochromis Niloticus) je sladkovodní ryba pocházející původně z Afriky, díky dobré přizpůsobivosti a malým nárokům na chov se však vyskytuje na všech kontinentech. Počet ryb chovaných v akvakulturách však výrazně převyšuje přirozený výskyt. Nejvýznamnějším producentem je Čína, část tuzemského trhu pokrývá také Polsko a Brazílie, farmové chovy však existují i v České republice.
Tilápie má mírně diskovitý tvar těla, pro něž je charakteristická nepřerušená hřbetní ploutev a výrazně vyvinuté prsní a řitní ploutve. Šupiny jsou zbarveny do šedohněda, u samců je zbarvení nápadnější. Dospělí jedinci dorůstají do délky 60 cm a mohou vážit až 4 kg. Tilápie špatně snáší chlad a preferuje teplejší mělké vody, jejichž teplota se pohybuje v rozmezí 20–30 °C. Živí se výhradně rostlinnou potravou, zejména planktonem.
Tilápie poskytuje pevné bílé maso s lehce nasládlou chutí, které je oblíbené i pro absenci kostí. Obsahuje o něco více tuku než jiné bílé ryby, díky tomu si však i po tepelné úpravě zachovává šťavnatost a chuť. V kuchyni ji lze využít na bezpočet způsobů – filety se mohou smažit v trojobalu nebo těstíčku, opéct na pánvi i pošírovat. Hodí se k přípravě zapečených pokrmů a rybích polévek. Upéct nebo grilovat se dá i celá ryba – pak se často před úpravou plní různými ingrediencemi, jako je citron, čerstvé bylinky nebo najemno nakrájená zelenina. Tilápii lze ochutit různými druhy koření – od jemnějších až po výrazné či ostré. Při podávání se často doplňuje omáčkami inspirovanými asijskou kuchyní, stejně tak dobře obstojí i ve společnosti jemnějších variant na bázi smetany či másla.
100 g tilápie obsahuje 26 g bílkovin a 3 g tuku, dále pak mimo jiné obsahuje fosfor, niacin, selen, B12 a draslík.
Tato ryba je výborná z přirozeného prostředí, její chuť z farem je již ta tam. Ryby konzumujeme i pro jejich olej, ale tato ryba má s užitečným rybím olejem pramálo společného. Obsahuje jen nízkou úroveň omega-3 a 6 mastných kyselin, ale o to více nezdravého tuku. Na rozdíl od divoké tilápie má ta farmářská pouze 0,5 g omega-3 kyselin ve 100 g masa.
Tilápie zebrovaná se řadí mezi akvarijní ryby, v přírodě dorůstá maximální velikosti do 40 cm. Jedná se o velmi agresivní a teritoriální druh. Délka nádrže by měla být minimálně 150 cm. V nádrži nemá smysl vysazovat žádné rostliny, protože ty jsou rybami považovány za potravu a brzy je zlikvidují. Naopak je vhodné rozbít prostor většími kameny a kořeny tak, aby se vytvořily různé úkryty, ale přitom zůstalo dost volného prostoru pro plavání. Samec je v dospělosti výrazně větší než samice, jiné rozdíly mezi nimi nejsou. V mládí mají ryby sedm až osm velmi výrazných pruhů, které se ve stáří ztrácejí. Jedná se o velmi žravou rybu, která přijímá veškerou potravu. Preferována je spíše ta s vysokým podílem rostlinné složky. Vzhledem k velké spotřebě potravy je nutné zajistit v akváriu výkonnou filtraci a pravidelnou částečnou výměnu vody.
Tilápií je několik druhů, v našich podmínkách se v potravinářském průmyslu zpracovává pouze nilská, ostatní druhy jsou spíše akvarijní.
Tilápie je oblíbená díky své nízké ceně, která se pohybuje okolo 290 korun za kilogram. Nejlevněji vyjde tilápie ve velkém pětikilovém balení. Aktuální ceny můžete vidět zde: tilápie cena.
Filety z tilápie potřeme utřeným česnekem, okořeníme pepřem (v této fázi přípravy nesolíme), rybí plátky dáme do větší mísy, proložíme nasekanými bylinkami a přelijeme olivovým olejem. Necháme 2–4 hodiny marinovat v lednici. Filety zbavíme bylinek, vložíme je na děrovanou pánev (můžeme použít i alobalové misky) na gril nebo filety upneme do speciálních roštů na ryby, ryby posypeme hrubozrnnou solí a pokapeme šťávou z citronu. Zprudka opékáme na dobře rozpáleném roštu grilu 2–3 minuty z každé strany. Grilované filety přendáme na talíře, ozdobíme snítky bylinek a kolečky citronu a ihned podáváme se salátem, pečivem nebo brambory.
Filety tilápie bez kostí a kůže bohatě nasolíme. Na rozpálenou grilovací pánev, přidáme máslo a do něj vložíme najemno nakrájený stroužek česneku. Jakmile česnek začne vonět, vyjmeme ho z pánve a vložíme filety ryby. Opékáme zprudka v celku z obou stran. Po opečení necháme ještě rybu krátce odpočinout ve výpeku a poklademe plátky opečeného česneku. Podáváme s bramborovou kaší, salátem nebo pečivem.
Filety osolíme a obalíme v mouce smíchané s paprikou, kořením na ryby a čerstvě mletým pepřem. Na pánvi z obou stran upečeme do křupava. Studené brambory vařené ve slupce oloupeme, nakrájíme na plátky a na polovině množství másla opečeme. Oloupanou cibuli nakrájíme na kolečka a opečeme ji dorůžova na druhé polovině másla. Pak ji smísíme s opečenými bramborami. Nakonec vmícháme sekanou petrželku a dosolíme, případně dopepříme. Na talíři se ryba bohatě posype petrželkou.
Tilápii necháme rozmrazit, osušíme, osolíme, posypeme kořením a citronovým pepřem. Slaninu nakrájíme na slabé proužky, brambory oloupeme a nakrájíme na plátky. Na dno pekáčku naskládáme slaninu, na ni brambory, posypeme kmínem a na brambory položíme rybu. Dáme do trouby a pečeme podle toho, jak nám peče trouba – asi 35 minut na 200 °C.
5 velkých brambor (oloupaných, nakrájených na plátky),
2 větší cibule (oloupané nakrájené na kolečka),
1 hlavička česneku (oloupaného, nakrájeného na plátky),
20 zelených oliv (nakrájených na plátky),
6 velkých rajčat (nakrájených na plátky),
125 g mozzarelly (nakrájené na plátky),
2 lžíce koření na ryby,
sůl,
citronový pepř,
5 větších lístků bazalky,
2 větvičky rozmarýnu,
2 větvičky saturejky,
2 lžíce olivového oleje,
100 ml kuřecího vývaru.
Postup
Rybu osušíme a nakrájíme na kousky. Cibuli a česnek nakrájíme na plátky a orestujeme na trošce oleje. Zbytkem vymažeme zapékací mísu. Na dno zapékací mísy dáme brambory nakrájené na plátky, mírně je osolíme a opepříme. Brambory poklademe rybou, kterou posypeme kořením na ryby. Další na řadě je orestovaná cibule s česnekem. Olivy nakrájíme na plátky, bylinky a rajčata nakrájíme na plátky a vše poklademe na rybu. Vrstvy opakujeme, končíme vrstvou brambor, kterou poklademe plátky mozzarelly, podlijeme vývarem, přikryjeme. Dáme péct do trouby vyhřáté na 250 °C po 10 minut. Poté stáhneme na 180 °C a pečeme 30 minut. Sundáme pokličku, zapneme gril a necháme asi 5 minut grilovat. Dobu pečení si každý ohlídá podle své trouby, protože každá trouba peče jinak. Podáváme se zeleninovým salátem.
Porce ryb osolíme, opepříme, zlehka pokapeme citronovou šťávou a necháme v chladu rozležet. Plech vyložíme pečicím papírem, potřeme částí másla a rozložíme na něj porce ryb. Pekáček vložíme do vyhřáté trouby a pečeme zvolna cca 10 minut na 160–170 °C. Mezitím si očistíme houby, pokrájíme je a zpěníme na zbytku másla. Houby mírně osolíme, přidáme drcený kmín a podusíme. Předpečenou rybu vyndáme, pokryjeme ji nakrájenými plátky mozzarelly a dopečeme poté ještě cca 5–10 minut, jen co se sýr roztaví. Porce ryby rozdělíme na talíře, posypeme podušenými houbami, posypeme posekanou bazalkou a petrželovou natí. Podáváme s pečenými bramborami, domácími hranolky nebo jen s pečivem a salátem.
Filety tilápie bez kostí a kůže bohatě nasolíme a vetřeme do nich směs olivového oleje a sušeného rozmarýnu. Na rozpálenou grilovací pánev, nalijeme lžíci olivového oleje a do něj dáme provonět najemno nakrájený stroužek česneku. Jakmile česnek začne vonět, vyjmeme ho z pánve a vložíme filety ryby. Opékáme v celku zprudka z obou stran. Po opečení necháme ještě filety krátce odpočinout ve výpeku a poklademe je plátky opečeného česneku. Podáváme s bramborovou kaší.
Tolstolobec pestrý je ryba vyskytující se původně v řekách střední a jižní Číny. Jako druh vhodný pro rybniční chov byl vysazen v mnoha oblastech světa. Na naše území byl dovezen v roce 1964 z území tehdejšího SSSR a v 70. letech byl chov doplněn jedinci pocházejícími z Maďarska. Dodnes je chován jako doplňková ryba v kaprových rybnících a místy i vysazován do sportovních vod.
Tolstolobce poznáme snadno podle jeho ohromné, někdy až neforemné hlavy s nízko posazenýma očima a velkým svrchním ústním otvorem. U dospělých kusů je obvyklé tmavé skvrnité zbarvení boků doplněné tmavými ploutvemi, které obvykle postačí k odlišení od příbuzného tolstolobika bílého. Dalším znakem je ostrý kýl na břiše mezi břišními ploutvemi a ploutví řitní.
Pro sportovní rybáře je tolstolobec díky svým rozměrům atraktivním druhem, úlovky ale nejsou příliš časté.
Tolstolobec pestrý je druh, který se přizpůsobil konzumaci hrubšího planktonu. Jeho filtrační aparát není tak jemný jako u tolstolobika bílého, a tak zachycuje jen rozměrnější objekty. Na prvním místě je to živočišný plankton, rostlinný plankton však konzumují tolstolobci také a v době nedostatku živočišného planktonu může rostlinná složka i převážit. V některých obdobích bývá v trávicím traktu tolstolobců nalezen i detrit. Na rybnících ochotně přijímají i předkládané krmivo, které nejraději sbírají z hladiny.
Pohlavně dospívají při délce kolem 70 cm, což je ve 3. až 8. roce života, u nás by se jednalo spíše o vyšší hodnoty z tohoto rozmezí. Výtěr probíhá v místech původního výskytu při teplotě 20–25 °C v proudící vodě u dna. Podle zeměpisné šířky k němu dochází buď jednou, nebo až třikrát do roka. Samice může mít až 1,5 milionu jiker. V našich podmínkách nebyl přirozený výtěr dosud zaznamenán a veškerá násada pochází z umělého výtěru, který se v případě rybničního chovu provádí koncem května nebo v červnu.
Tolstolobec pestrý je velmi rychle rostoucí ryba, jejíž přírůstky jsou do značné míry závislé na teplotě vody a množství potravy. Tříletá ryba odchovaná na našem území tak může vážit 0,6 kg, ale třeba i 3,5 kg. V tropických nebo subtropických vodách mají tří- až čtyřleté ryby roční přírůstky 4–6 kg a v osmém roce života překračuje jejich hmotnost 30 kg.
Tolstolobce je možné připravit různými druhy tepelné úpravy, ať už je to vaření, dušení, smažení, nebo uzení. Ryba má výborné jemné maso. Při tepelných úpravách se spotřebovává téměř celá.
Díky jemnému bílému nebo lehce narůžovělému masu bez typického rybího pachu a drobných kostí se tato ryba prosadila v jídelníčcích mnoha zemí. A chutná i těm, kteří ryby jinak odmítají. Pochází výhradně z intenzivních chovů v jihovýchodní Asii.
Pangasius dolnooký obývá velké řeky, jeho domovem jsou povodí řek Mekong a Chao Phraya v jihovýchodní Asii. Introdukován byl i do dalších oblastí. Tento druh může dosáhnout velikosti až 130 cm s hmotností převyšující čtyřicet kilogramů. Tělo má podlouhlé, ze stran zploštělé a bez šupin. Zbarvení na hřbetní straně těla je tmavomodré, na bocích přechází v tmavě šedou. U mladých ryb jsou na bocích patrné dva černé pruhy. Břišní strana je stříbrnošedá. Starší a větší jedinci bývají zbarveni šedě. Ploutve jsou tmavě šedé až černé. Hřbetní ploutev se nachází blízko za hlavou, ryba tak vzdáleně připomíná žraloka a můžeme se někdy setkat i s názvem sumeček žraločí (zejména v akvaristické literatuře). Ocasní ploutev je dobře vyvinutá, silně vykrojená, řitní ploutev je dlouhá, pangasius má i tukovou ploutvičku (malá ploutvička v zadní části hřbetu). Kolem ústního otvoru jsou dva páry vousů. Je to všežravý druh, v přírodě se živí různou potravou od ryb přes bezobratlé živočichy až po rostliny, které tvoří velkou část potravy hlavně u velkých jedinců.
Tato ryba v průběhu posledních přibližně deseti letech doplnila spektrum druhů, které jsou produkovány ročně v objemu vyšším než 1 milion tun.
Tržní hmotnost pangasia se pohybuje v rozpětí od 900 do 1 500 g. Takto velké ryby jsou z farem dopraveny živé ke zpracování do velkých hal, kde jsou usmrceny a ručně zpracovány do podoby filet bez kůže. Filetováním ryb je získávána rybí svalovina (maso) zpravidla bez kůže a kostí, hlavy a ploutví. Zpracovávají se podélným řezem, který oddělí boční partie těla od páteře. Další variantou je zbavení ryb vnitřností, oddělení hlavy a ploutví a dodávání takzvaného opracovaného trupu.
Významnější problém s pangasiem spočívá v jeho kvalitě z hlediska lidského zdraví. Tato ryba má více méně smysl jen pro ty, kteří se jinak rybího masa ani nedotknou a díky ní se postupně seznámí i s dalšími zdravějšími druhy (maso má jen naprosté minimum chuti, takže ani nepáchne tolik neoblíbenou rybinou a nejsou v něm kosti). Jinak je tato ryba hodně tučná, přičemž obsah toho nejdůležitějšího, co nás u rybího masa zajímá, tedy omega-3 kyselin, je v porovnání s naprostou většinou jiných druhů minimální.
Obliba tohoto masa vychází z jeho chuti a cenové nabídky. Jedná se o levnou surovinu (filety) s jednoduchou úpravou bez kůže a kostí. Maso je světle růžové, bez rybí vůně
Wikipedie uvádí, že krtek je české jméno pro 13 rodů malých savců, hmyzožravců z čeledi krtkovitých (Talpidae). Jejich nejznámějším zástupcem je krtek obecný žijící i na území ČR. Toto zvířátko inspirovalo výtvarníka Zdeňka Milera k vytvoření animované postavičky Krtečka (respektive Krtka). Krtci žijí v podzemních chodbách, které si vyhrabávají velkými tlapami. Krtek se živí bezobratlými, které vyhledává pomocí sluchu a čichu. Především žere žížaly, které loví ve svých chodbách.
Dle Wikipedie je krtek obecný (Talpa europaea, Linné, 1758) menší černý hmyzožravec, vyskytující se na polích, loukách, v parcích a zahradách. Žije několik decimetrů pod zemí. Buduje chodby, které jsou jednak obytné a jednak okružní, na kterých loví potravu. Přitom tvoří na povrchu typické hliněné hromádky zvané krtinec či krtina.
Krtek obecný má válcovité tělo, okolo 12 cm dlouhé. Samice jsou obvykle menší. Oči má malé a skryté za chlupy, zrak má proto špatný, naopak sluch a čich má vyvinutý. Uši jsou jen malými výstupky v kůži. Srst je obvykle tmavě hnědá, ale protože díky životu pod zemí nejsou ani jiné barvy znevýhodněny, vyskytuje se celá řada odstínů. Krtek má přední tlapky dobře uzpůsobené k hrabání; jsou svalnaté, vyvrácené a s velkými drápky. Na předních tlapkách má 10 „prstů“. Zadní nohy jsou menší, ocas jen 2 až 4 cm dlouhý. Krtek se dožívá se 2 až 5 let. Živí se převážně bezobratlými živočichy, které vyhledává pomocí sluchu a čichu a vyhrabává je ostrým čumáčkem. Mezi jeho potravu patří například hmyz a jeho larvy, ještěrky, ale dokonce i žáby a myši. Žížaly ochromuje kousnutím do nervového centra a skladuje je jako zásoby na horší časy. Denně dokáže spotřebovat téměř tolik potravy, jako sám váží.
Samice mívá na jaře (obvykle v březnu až dubnu) po čtyřiceti dnech březosti 3–7 mláďat. Ta se rodí slepá, neosrstěná a velká asi jako fazole; prohlédnou za 3 týdny. Zpočátku pijí mateřské mléko, po 3 týdnech sama loví. Pohlavně dospívají již v druhé polovině prvního roku života a poprvé se rozmnožují obvykle hned následující jaro.
Tolstolobik bílý je velká kaprovitá ryba pocházející z řek od Amuru až po jižní hranici Číny. Jako hospodářsky významná ryba byl vysazen na mnoha místech světa včetně Evropy. K nám byl dovezen v roce 1965 a zpočátku chován v rybnících. Teprve později byl vysazen i do sportovních revírů. Očekávalo se od něj, že zvýší produkci našeho z velké části kaprového rybníkářství a případně se stane zajímavým objektem sportovního rybolovu. Bohužel jeho význam v žádném z těchto dvou bodů dodnes nedosahuje možností, jakých by mohl. V případě produkčního chovu není po této rybě na trhu dostatečná poptávka a z hlediska lovu udicí se jedná o obtížně lovitelný druh.
Poznat tolstolobika není těžké. Velká hlava s nízko posazenýma očima umožňuje záměnu pouze s tolstolobcem pestrým. Na rozdíl od této tmavě mramorované ryby je tělo tolstolobika stříbrné nebo šedé, s šedými nebo šedožlutými ploutvemi. Na břiše se nachází ostrý kýl táhnoucí se po celé délce břicha až k řitnímu otvoru. V přední části je tolstolobik pokryt šupinami, vzadu je holý. U tolstolobce je tento kýl kratší – pouze od břišních ploutví dozadu.
Tento druh roste pomaleji než amur nebo tolstolobec a 60 cm délku (cca 3 kg váhy) překračuje v 5. až 7. roce života. Vzhledem k tomu, že se může dožít až 20 let, má i tak možnost výrazně překročit délku 1 metru a hmotnost 20 kg. Úlovky stále větších ryb na mnoha našich vodách tomu nasvědčují. Jistým problémem je, že občas dochází právě k záměně s rychleji rostoucím tolstolobcem.
Způsobem výživy je tolstolobik jedinečnou rybou, která využívá nejdostupnější potravu ze samého základu potravní pyramidy a prakticky nekonkuruje jiným druhům. Díky tomu, že její potrava neprochází dalšími články potravního řetězce, vykazuje její maso nejnižší obsah škodlivin ze všech našich druhů ryb. Příjem potravy je u tolstolobika enormní, v teplém období může dosáhnout až 20 % hmotnosti těla. Naproti tomu v zimě, kdy je planktonu nedostatek, bývá příjem potravy zastaven.
Tolstolobika je možné připravit různými druhy tepelné úpravy, ať je to vaření, dušení, smažení, či uzení. Ryba má výborné jemné maso. Při tepelných úpravách se spotřebovává téměř celá, tedy filety i kosti.
Alfou a omegou při využití masa z tolstolobika je břicho. Dá se srovnat s naším pašíkem v chlívku, neboť břicho tolstolobika je přesně jako bůček u vepře. Už dvoukilový tolstolobik je pěkně tučný, natož tří- až čtyřkilogramové kusy, které jsou běžně v prodeji. Pokud si tolstolobika koupíme, nakrájíme z něj krásné řízky a usmažíme jako kapra, dočkáme se často nemilého překvapení. Při zakousnutí do břišní části nám po bradě začnou sték
Wikipedie uvádí, že Lobelia je rod kvetoucích rostlin obsahujících 415 druhů se subkosmopolitním rozdělením primárně v tropických až teplých mírných oblastech světa, několik druhů je rozšířeno do chladnějších mírných oblastí. Rostliny jsou obecně známé jako lobelky. Lobelka je ve své domovině trvalka s mnoha podtypy: varianta převislá, bílá, drobná, nadmutá, nízká, šarlatová.
Rod Lobelia byl pojmenován podle belgického botanika Matthiase de Lobela (1538-1616). Někteří botanici zařazují rod a jeho příbuzné do samostatné rodiny Lobeliaceae, jiní jako podčeleď Lobelioideae v rámci Campanulaceae. Rod Lobelia představuje pravděpodobně základní formu, ze které jsou odvozeny mnohé jiné rody. Například havajské druhy (havajské lobelioidy), které se v současné době dělí do několika rodů, pocházejí z rostliny, jejíž semínka byla na dnešní Havajské ostrovy zanesena asi před 15 miliony lety z Asie.
Několik druhů lobelek se v zahradách pěstuje jako okrasné rostliny. Mezi ně patří Lobelia cardinalis syn. Lobelia fulgens, Lobelia siphilitica a Lobelia erinus. Používají se jako lemy záhonků nebo slouží pro výsadbu v truhlících.
Bylo vypěstováno i mnoho hybridů, nejznámější je asi Lobelia speciosa, což je hybrid získaný z L. fulgens, L. cardinalis a L. siphilitica. Jde o vytrvalou rostlinu vyžadující úrodnou, vlhkou půdu. Je vhodná i pro pěstování v kontejnerech.
Wikipedie uvádí, že aksamitník (Tagetes, český název je také afrikán) je rod 52 druhů jednoletých i vytrvalých bylin z čeledi hvězdnicovité (Asteraceae). Pochází z jihozápadu USA, Mexika a Jižní Ameriky. Různé druhy se liší podle velikosti (od 0,05 do 2,2 m). Mají zpeřené zelené listy a bílé, zlaté, oranžové, žluté nebo červené květy, velké obvykle 4-6 cm v průměru. Květina byla různě modifikována, a tak je nyní známá jako aksamitník drobnokvětý, aksamitník vzpřímený, rozkladitý či nízký.
Aksamitníky mají ostrou vůni odrazující některé druhy hmyzích škůdců. Údajně již byly vyšlechtěny odrůdy, které mají být bez zápachu.
