Švestky důkladně omyjte a vypeckujte, nasekejte na malé kousky, namixujte nebo namelte v masovém mlýnku. Připravte si domácí pekárnu, zkontrolujte, zda je dobře usazena forma na pečení a metličky. Připravené švestky přesypte do formy, přidejte cukr, Gelfix, kyselinu citronovou a skořici, pekárnu uzavřete a zapněte na program marmeláda. Více si pekárny nemusíte všímat, a to až do té doby, než vás signál upozorní, že je program u konce. Může se stát, že marmeláda bude pořád příliš řídká. Odeberete-l pár lžic na malý talířek, měla by marmeláda začít želírovat – houstnout. Neděje-li se tak, zapněte klidně program ještě jednou. Hotovou marmeládu plňte ještě horkou do čistých a suchých skleniček a po důkladném uzavření otočte dnem vzhůru a nechte vychladnout.
Příprava kynutého těsta v pekárně je velice jednoduchá. Navážíte či odměříte si suroviny dle receptu, nejdříve všechny tekuté suroviny a sůl, pak přidávat sypké, přičemž do mouky zamícháte sušené droždí. Zkoušela jsem v pekárně péct i z droždí v kostce a výsledek byl stejný, takže jsem u toho také zůstala. Pokud máte v receptu máslo nebo jiný ztužený tuk, je potřeba je rozehřát, aby byly tekuté, pozor ale, aby nebyly příliš horké a nepřišly do kontaktu s droždím, těsto by nemuselo vykynout, jak má. Pokud se mi stane, že je máslo příliš teplé a do receptu patří voda či mléko, dávám tyto ingredience studené a vše mám vyřešeno, ještě se mi nestalo, aby těsto nevykynulo nebo něco podobného.
Máte-li všechny ingredience v pekárně, zapněte program kynuté těsto a vyčkejte, až do ukončení programu si nemusíte pekárny všímat. Jakmile zazní signál (má-li pekárna akustické signály, že je těsto hotové), vyjměte těsto z pekárny a můžete vyklopit na vál a dále zpracovávat.
Ingredience: 120 g kvásku, 600 g celozrnné pšeničné mouky, 400 g vody, 6 g soli, 2 lžičky kmínu, 3 lžíce oleje (olivový, slunečnicový, sezamový, lněný...)
Postup: Do nádoby pekárny nasaďte hnětače, nalijte vodu, poté nasypte mouku, do mouky dejte kvásek, olej, kmín a sůl. Nádobu usaďte do pekárny. Podle návodu nastavte programy hnětení, kynutí a pečení. Pro začátek nechte pekárnu otevřenou a odstartujte navolený program. Hnětače začnou zpracovávat těsto a na stěnách nádoby pravděpodobně bude zůstávat mouka – tu stírejte pomocí dřevěné špachtle do těsta. Po dokončení hnětení vyndejte hnětače a mokrou rukou těsto uhlaďte. Pekárnu zavřete a program bude pokračovat. Až zvukový signál ohlásí ukončení pečení, pomocí jehlového teploměru zjistěte teplotu uvnitř bochníku. Pokud dosáhne 95 °C, je chléb hotový. Vyjměte nádobu i s chlebem z pekárny a nechte asi půl hodiny chladnout. Teprve potom chléb vyklopte.
Detektory kabelů rozdělujeme na ty, které nám detekují vodiče ve zdi nebo v zemi (podzemní lokátory).
Podzemní lokátory
Podzemními lokátory nazýváme citlivé elektronické přístroje, které v profesionální praxi slouží k vyhledávání inženýrských sítí a prvků průmyslových rozvodů. Podzemní lokátory umožňují indikaci a trasování inženýrských sítí například při opravách nebo před započetím výkopových prací v dané lokalitě.
Detekce a lokalizace kabelů vedených pod povrchem země se provádí pomocí indikace elektromagnetického vlnění emitovaného těmito kabely a přijímaného citlivým detektorem podzemního lokátoru na povrchu země. Tyto kabely jsou buď samy zdroji radiového vyzařování, v tom případě mluvíme o pasivním módu činnosti (pasivním z hlediska měřicí metody – vyzařovaný signál postačí pasivně přijímat podzemním lokátorem na povrchu), nebo zachytitelné elektromagnetické vlnění neemitují. V tomto případě je nutné do podzemního vedení vhodným způsobem takový radiový signál zavést, a to pomocí generátoru signálu. Potom mluvíme o aktivním módu činnosti (aktivním opět z hlediska měřicí metody – měřicí signál je nutno do hledané podzemní sítě aktivně zavést).
Je tedy patrné, že pasivní mód vyhledávání podzemním lokátorem lze použít u kabelů „pod proudem“ (zde je možné použít obě výše uvedené metody), zatímco při hledání podzemních kabelů bez proudu je vždy nutné použít aktivní mód.
Detektor vodičů ve zdi
Detektorů, které umí detekovat vodiče ve zdi, je celá řada, nejčastěji se využívají multifunkční. Ty mají přehledný LCD displej, dovedou vyhledat a zaměřit ve zdi (pod omítkou), ve stropě, v podlaze i pod dlaždicemi elektrická vedení a kabely (pod napětím i bez napětí). Dále tento detekční přístroj vyhledává dutiny (dutých prostor pod omítkou), vodovodní nebo plynové potrubí, trubky topení včetně měděných trubek nebo ocelových výztuží v železobetonu (ocel pro betonářskou výztuž), jakož i kovové trámy (nosníky a sloupky), hřebíky z magnetických i nemagnetických kovů a dřevěných trámů do hloubky až 70 cm. Vždy záleží na druhu výrobku.
MultiFinder Pro – elektronický skener
Elektronický skener a detektor vodičů MultiFinder Pro od německého výrobce Laserliner je určen k vyhledávání dřeva, železa, mědi a elektrického vedení pod napětím (živé kabely). LCD obrazovka a průvodce maximálně usnadňují práci a používání elektrického skeneru MultiFinder Pro. Varovné signály zajišťují vysoké zabezpečení funkčnosti skeneru. Při vrtání do zdí se chtě nechtě vystavujete riziku provrtání kabelů a potrubí, či v nejhorším případě plynového potrubí. Naštěstí použitím elektronického skeneru MultiFinder od firmy Laserliner tomuto můžete předejít. V režimu detekce kovů je schopný vyhledat i elektrická vedení, která nejsou pod napětím.
Cena detektoru MultiFinder Pro je velmi příznivá ve srovnání s náklady, které vám může ušetřit. A to například tím, že neprovrtáte elektrické vedení a nebudete muset pracně měnit vodič.
Zvukový a vibrační odpuzovač krtků vydrží za použití kvalitních alkalických baterií provoz až 1 rok, a to na jednu sadu 4 ks velkých monočlánků.
Konstrukce přístroje s dvojitým krytím proti vlhkosti zajišťuje dokonalou vodotěsnost odpuzovače-plašiče a velmi dlouhou životnost. Současné výrobky vydrží pracovat s jednou sadou kvalitních alkalických baterií až 1 rok.
Elektronický odpuzovač krtků Deramax-Cvrček si získal oblibu díky své spolehlivosti, účinnosti a nízkým provozním nákladům. Jedná se o ryze český produkt, který se v současné době vyrábí již ve třetí variantě. Odpuzovač-plašič produkuje zvuk a vibrace na velmi nízké frekvenci, které mají schopnost dobře se šířit zeminou, a je natolik nepříjemný pro hlodavce žijící v půdě, že tito brzy opouštějí prostor chráněný přístrojem.
Deramax-Cvrček se od naprosté většiny jiných typů zahradních odpuzovačů liší – v první řadě striktně dodržuje nízké kmitočty a vibrace, což je dáno samotnou konstrukcí elektronické části a také jejím umístěním v plastovém krytu. Dovozové typy často produkují zvuk na kmitočtech v řádu kHz, což je pro šíření půdou zcela nevhodné.
Velmi důležitá je také plocha určená pro přenos zvuku a vibrací do půdy. Obal odpuzovače-plašiče Deramax-Cvrček tvoří plastová dóza o průměru 10 cm s tenkými stěnami. Téměř všechny dovozové typy jsou v obalu o průměru 3–5 cm nebo do půdy zasahuje pouze tenká tyčka – přenos zvuku a vibrací do půdy je tak velmi malý a s tím i samotná účinnost těchto odpuzovačů.
Velká styčná plocha obalu odpuzovače Deramax-Cvrček zajišťuje dostatečný přenos zvuku a vibrací do půdy v celém rozsahu účinnosti.
Lidé ani domácí zvířata nejsou zvukem odpuzovače-plašiče rušeni, neboť nad zem se dostane pouze velmi malá část zvuku. Odpuzovač-plašič je vodotěsný, nevyžaduje údržbu, pouze jednou za 6 až 12 měsíců výměnu baterií (podle typu baterií). Účinná plocha odpuzovače-plašiče je do 1 000 m2 (kruh o průměru do 36 metrů). Zvukové vlny a vibrace se šíří v kruhu kolem přístroje.
Odpuzovač krtků Deramax-Cvrček funguje i na odpuzování a plašení plazů. Hadi jsou citliví na vibrace a přítomnost tohoto odpuzovače-plašiče jim nesvědčí.
Odpuzovač je napájen pomocí 4 ks velkých monočlánků. Jedna sada „klasických“ zinko-uhlíkových baterií vydrží napájet přístroj cca 6 měsíců, při použití kvalitních alkalických baterií je to až 1 rok. Po uložení do půdy se nad zem dostane slabý zvukový signál, který uslyšíte, pokud budete cca 1 metr od přístroje. Pomocí tohoto zvuku snadno zjistíte, zda je nutné vyměnit baterie, nicméně jedná se o velmi slabý zbytkový signál, kterým nebudete na zahradě rušeni. Odpuzovač-plašič se ukládá do půdy svisle asi 16 cm hluboko, takže část přístroje, cca 5 cm, zůstává nad úrovní terénu. Rozměry: průměr 107 mm x délka 195 mm, hmotnost 176 g.
Pro představu působení se můžete podívat na jeho účinné schéma.
Voda ze studny určená do domácností musí splňovat požadavky na kvalitu pitné vody vycházející z vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČR. Ve skutečnosti jen málokdy podzemní vody ve studně zcela splňují tyto podmínky. Obvykle problémem je, že podzemní vody obsahují vysoký obsah železa a manganu, jsou mikrobiologicky kontaminované, nebo je voda tvrdá či má zvýšený obsah dusičnanů. Tyto problémy se dají vyřešit tím, že se pořídí speciální zařízení, které upravuje kvalitu vody.
K odstranění železa a manganu z vody se používá automatický tlakový filtr. Před tímto filtrem je předřazena dávkovací stanice, která má na starosti chemickou úpravu surové vody a její hygienické parametry. Voda pak proudí přes vrstvy speciální náplně, která účinně odfiltruje všechny formy železa a manganu. Celý proces řídí jednotka s displejem, takže je možné kontrolovat, jestli jednotka funguje. Cena tohoto zařízení se pohybuje kolem 30 000 Kč.
Bakterie a mikroorganismy jsou všude kolem nás a podzemní vody nejsou výjimkou, a proto je potřeba vodu dezinfikovat pomocí velmi malých dávek chlóru, tím se zamezí množení bakterií ve vodovodní síti. Dezinfekce navíc pomáhá zamezit usazování mikroorganismů a bakterií ve vnitřních stěnách potrubí. Chlór nedávkuje majitel studny sám, má k tomu dávkovací stanici, která zachytí signál z vodoměru a pak nadávkuje potřebné množství chlóru přímo do tlakového rozvodu vody. Tato stanice se instaluje na hlavní přívod vody. Cena tohoto přístroje se pohybuje kolem 15 000 Kč.
Stejně jako zbavit vodu mikroorganismů, manganu a železa je potřeba i vodu změkčit. Podzemní voda obsahu velké množství nejrůznějších chemických prvků a jejich sloučenin. Hodnota těchto prvků se běžně pohybuje kolem 0,5 %. Pokud je ve vodě větší množství vápníku, hořčíku a jejich sloučenin dochází k tvrdosti vody. Pokud se množství těchto prvků a jejich sloučenin ve vodě neřeší, dochází k jejich usazování (známé jako vodní kámen), a to snižuje výkon všech přístrojů, kterými voda prochází (čerpadla, kotle, ohřívače vody) a způsobují na nich škodu, protože jim zanášejí rozvody. Pokud má teda voda tvrdost vyšší než 5 °pH, doporučuje se pořídit úpravnu na změkčení vody. Latexovou technologií jsou odstraněny soli vápníku a hořčíku. Cena tohoto zařízení začíná na 20 000 Kč.
Stejně tak je nezbytné odstranit dusičnany a dusitany pomocí speciálních náplní, které podle potřeby automaticky regenerují roztokem soli. Zatímco tvrdá voda může způsobit problémy zařízením, dusičnany a dusitany způsobují zdravotní problémy lidem. K odstranění dusičnanů se užívá řídící jednotka skládající se ze sklolaminátové tlakové nádoby s náplní a zásobní nádrže pro roztok soli. Cena zařízení se pohybuje kolem 35 000 Kč.
Snem mnoha zahrádkářů a zemědělců je mít rozkvetlou a upravenou zahradu nebo úhledné záhonky se zeleninou. Je radost, když se daří a zahrada vzkvétá. Občas se však najde nemilé překvapení v podobě krtků, kteří ničí vaši zahradu a vaše práce tak přijde nazmar. Pokud si pořídíte na zahradu odpuzovače či plašiče krtků, vaše zahrada může vzkvétat a vy už se nemusíte trápit rozvrtanou zahradou a krtinci, které krtek po sobě zanechá.
Pokud vás krásné počasí vylákalo do zahrady, jistě budete chtít svou zahrádku upravit podle svých představ. Snažíte se zahradu zvelebit, pracujete do setmění a následující den po probuzení spatříte hromady krtinců... Nejjednodušší a nejúčinnější možností je použít akustický odpuzovač krtků. Plašiče krtků se zakopou do záhonku do úrovně horního víka a nechají se působit. Plašič krtků působí až na ploše 1 000 m2.
Plašiče krtků jsou určeny k odpuzování škůdců žijících v půdě (zemině). Jak jasně vyplývá z názvu „plašič krtků“, je hlavním škůdcem, proti kterému je tento produkt určen, krtek obecný. Nicméně tento typ plašiče je určen i k odpuzování dalších škůdců, v tomto případě hlodavců, jako je hryzec, hraboš, rejsek, potkan, myš a podobně. V podstatě lze plašič krtků použít kromě krtka také proti všem druhům hlodavců žijících pod zemí.
Plašič krtků působí proti škůdcům pomocí nízkofrekvenčních signálů nebo i vibrací. Tyto signály jsou vlastně velmi hluboké zvuky, které se dobře šíří zeminou a pronikají tak do chodeb a nor, které pod zemí vytvořil krtek či hlodavci. Zvuky, které vytváří plašič krtků, jsou přerušovány jednak proto, aby se docílilo vyšší účinnosti plašiče, a jednak z toho důvodu, aby si krtek nebo hlodavci nezvykli na monotónní zvuk plašiče. Stále se opakující hluk, který samozřejmě krtek a hlodavci dobře slyší, škůdce trvale znervózňuje a znepříjemňuje jim pobyt v prostoru chráněném plašičem do té míry, že jej zpravidla po několika dnech opouštějí a stěhují se do míst, kam signál, který vytváří plašič krtků, již nedosáhne.
Plašiče krtků můžeme rozdělit na elektronické (síťový, bateriový, solární) a mechanické (většinou doma vyráběné).
Použití plašiče krtků je velmi jednoduché. Přístroj je nutné umístit do půdy. Některé typy plašičů se umisťují do půdy celé, to znamená, že se v zemině vyhloubí otvor, do kterého se vloží elektronický plašič krtků, a následně se plašič zasype a hlína kolem i nad ním se dobře udusá. Jiný typ plašiče krtků, se umisťuje do půdy pouze zčásti – opět se vyhloubí díra do země, ale jen tak hluboká, aby se do ní plašič krtků umístil ve správné výšce, zbytek otvoru kolem plašiče se opět zasype hlínou a udusá, ale horní část plašiče zůstane nad zemí (zpravidla jen několik centimetrů nad úrovní terénu). Zvukové signály, které vytváří plašič krtků, se šíří v kruhu kolem přístroje. Dosah různých typů plašičů je velmi rozdílný, chráněnou plochu zpravidla tvoří kruh o průměru 10 až 35 metrů kolem přístroje.
Elektronický plašič krtků je zpravidla napájen buď z běžných baterií, nebo ze síťového zdroje. Levný solární plašič krtků, který byl svého času velmi populární a který má mizivou účinnost, již nemá ani význam používat. Co se týče bateriové verze plašiče krtků, jedna sada baterií by měla udržet přístroj v chodu minimálně půl roku. Současně je ale samozřejmě nutné si ověřit účinnou plochu plašiče, aby se vám nestalo, že si vítězoslavně přinesete domů plašič krtků, ve kterém baterie sice vydrží 2 roky, ale nebude mít žádnou účinnost.
Odpuzovače pracují zpravidla na kmitočtu 300–500 Hz, neboť zemí se dobře šíří signály nízkých kmitočtů a vibrace. V podstatě se dá říci, že čím vyšší kmitočet, tím horší je jeho „pronikání“ půdou. Samotný fakt, že odpuzovač produkuje velmi hlasitý zvuk, ještě neznamená, že bude škůdce skutečně odpuzovat, neboť jak již bylo řečeno, hodně záleží na kmitočtu výsledného zvukového signálu. Někteří výrobci produkují odpuzovače krtků, které pracují na vyšších kmitočtech, s odůvodněním, že se signál jejich přístroje šíří pouze tunely, které škůdci používají. Toto tvrzení je podivné, neboť hlodavci si hloubí i nové chodby a staré mohou být již zasypané, nebo prostě nepoužívané, a tudíž je velmi problematické umístění takového přístroje. Pokud odpuzovač škůdců žijících pod zemí kromě zvuku samotného vytváří také vibrace prostřednictvím pouzdra přístroje, je to vhodná kombinace, která maximálně využívá možností tohoto typu odpuzovače. Zvuk, který přístroj vytváří, případně také vibrace, je u těchto přístrojů v naprosté většině přerušovaný, a to jak z důvodu možného návyku hlodavců na monotónní zvukový signál, tak z důvodu úspory energie a prodloužení intervalu pro výměnu baterií.
Obecně ke všem druhům přístrojů lze říci, že nejvhodnější umístění je do středu chráněné plochy. Je třeba si uvědomit, že zvukové vlny se šíří v kruhu kolem odpuzovače hlodavců. Pokud váš pozemek tvoří například dlouhý a úzký obdélník, tedy jakousi „nudli“, pak odpuzovač krtků ochrání dle rozsahu účinnosti například pouze jeho část, i když je celková výměra chráněné plochy menší než prodejcem udávaná plocha účinnosti. Nejvhodnější umístění podle rad výrobců a podle zkušeností zákazníků je přímo do průsečíku chodby vytvořené hlodavcem. Půdu kolem je vhodné dobře udusat. Rozsah účinnosti odpuzovače krtků je přímo závislý na typu půdy, ve které je umístěn, a také na její vlhkosti. V podstatě se dá říci, že nejvhodnější je těžká, hutná půda, která je vlhčí. S kyprostí půdy se účinnost odpuzovačů krtků poněkud snižuje, a to z toho důvodu, že kypřejší půda snáze pohlcuje zvuk. V případě nedostatečných výsledků po prvotní instalaci přístroje se doporučuje přístroj přemístit na jiné místo nebo používat přístroj na dvou místech a jeden přístroj mezi nimi například každý týden přemisťovat. Signál z elektronického odpuzovače krtků není schopen překonat některé překážky, jedná se především o základy staveb a vyšší zahradní terasy. Stejně tak mohou způsobovat problémy objemné kameny či skála pod povrchem.
Zahradní odpuzovač hlodavců je přístroj, který pokud je vhodně zkonstruován, vyroben a umístěn na zahradě, dokáže skutečně výrazně pomoci v boji se zahradními škůdci.
Štítná žláza produkuje hormony tyroxin a trijodtyronin, které cirkulují v krvi a usměrňují (regulují) metabolické děje. Regulují například rychlost, kterou tělo spotřebovává tuky a sacharidy, teplotu těla, srdeční tep a tvorbu bílkovin. Kromě těchto dvou hormonů se ve štítné žláze produkuje i třetí hormon – kalcitonin, který pomáhá udržovat stálou hladinu vápníku v krvi.
Štítná žláza však nepracuje samostatně, ale je součástí složité kaskády dějů, která podléhá neustálé kontrole ze strany hypofýzy a hypotalamu, což jsou části mozku odpovědné za řízení hormonálního systému. Ty určují, jak rychle má štítná žláza hormony produkovat.
Funguje to takto...
Hypotalamus vydá signál v podobě hormonu tyreoliberinu (TRH), který nařídí hypofýze, aby produkovala zvýšené množství tyreotropního hormonu hypofýzy (TSH – tyreoidální stimulační hormon), tedy hormonu, který stimuluje tvorbu hormonů štítné žlázy. Tato produkce TSH je závislá i na množství tyroxinu a trijodtyroninu (tedy hormonů štítné žlázy) v krvi. Říká se tomu regulace zpětnou vazbou. Štítná žláza pak odpovídá na tyreotropní hormon hypofýzy tím, že vyrobí potřebné množství svých hormonů.
Struma nemusí nutně znamenat, že štítná žláza nefunguje správně. I zvětšená štítná žláza může v některých případech produkovat přiměřené množství hormonů.
Mezi nejčastější příčiny zvětšení štítné žlázy (strumy) patří:
Nedostatek jódu a jiné dietní příčiny – jód je nezbytný pro správné fungování štítné žlázy a při jeho nedostatečném příjmu potravou může vzniknout struma. Naštěstí se kuchyňská sůl běžně obohacuje jódem, takže struma z nedostatku jódu postihuje hlavně jedince v rozvojových zemích. K nedostatku jódu může přispívat i konzumace potravin jako brokolice, květák a zelí, které snižují produkci hormonů jiným způsobem.
Graves-Basedowova nemoc – tato nemoc vzniká na podkladě autoimunitní reakce, když protilátky produkované imunitním systémem nesprávně vyhodnotí štítnou žlázu jako cizí element. Receptory štítné žlázy se pak nechají zmást protilátkami, které se je snaží zničit, a přinutí štítnou žlázu produkovat nadměrné množství hormonů tyroxinu a trijodtyroninu. Tento stav se nazývá hypertyreóza. Štítná žláza se neustále požadavku receptorů snaží vyhovět, a tak se zvětší, aby mohla produkovat ještě více hormonů.
Hashimotova nemoc neboli Hashimotova tyroiditida – také jde o autoimunitní onemocnění, ale v tomto případě protilátky produkci hormonů štítné žlázy zcela zablokují. Při poklesu hladin hormonů v krvi nastává hypotyreóza. Na tento stav odpoví hypofýza, která vytvoří více hormonu TSH. Ten sice štítnou žlázu stimuluje, ale protože jsou buňky, které hormony tyroxin a trijodtyronin produkují, poškozené, způsobí TSH jen zvětšení štítné žlázy – strumu.
Uzly na štítné žláze – v tomto případě může za zvětšení štítné žlázy tvorba jednoho nebo několika tuhých nebo tekutinou vyplněných bulek (takzvaných uzlů) v tkáni orgánu. Většina uzlů je benigních a nevede k rakovině.
Rakovina štítné žlázy – je mnohem vzácnější příčina strumy než benigní uzly. Rakovina se často projeví zvětšením štítné žlázy asymetricky, tedy jen na jedné straně.
Těhotenství – hormon vytvářený během těhotenství (lidský choriový gonadotropin – hCG) může být příčinou mírného zvětšení štítné žlázy.
Zánět štítné žlázy – tyroiditida může způsobit bolest a otok štítné žlázy, včetně zvýšené či snížené produkce tyroxinu.
Detektory kovů lze v zásadě rozdělit podle technologie, se kterou pracují, a to na pulsní a VLF (Very Low Frequency). Tyto kategorie se vzájemně liší dosahovanými výkony, komfortem práce a u některých pulsních detektorů i cenou. V něčem má navrch pulsní detektor a v dalším zase VLF. Rozhodně nelze paušálně říci, že je jedna z technologií lepší, každá se prostě hodí na něco jiného. Obecně platí, že VLF detektory jsou mezi hobby hledači oblíbenější nebo aspoň rozšířenější než detektory pulsní.
VLF detektory
VLF detektory můžeme rozdělit na pohybové a bezpohybové. Pro správnou funkci pohybového detektoru je potřebný – jak jeho označení napovídá – pohyb cívky nad cílem, zatímco u bezpohybového tomu tak není. Obecně platí, že bezpohybový detektor má o něco nižší hloubkový dosah oproti pohybovému, ale zase má přesnější separaci. Většinu pohybových detektorů je možné přepnout do bezpohybového režimu (pinpoint), ten však obvykle není schopen diskriminace. Proto je důležité nezaměňovat bezpohybový detektor s bezpohybovým režimem pohybového detektoru. Hodně VLF detektorů má problémy při hledání v silně mineralizovaných půdách sopečného původu. Bohužel tuto vlastnost nelze v rámci této kategorie detektorů paušalizovat, takže pokud se chystáte hledat v takových podmínkách, určitě se před koupí přístroje poraďte s prodejcem, zda je vámi zvolený typ detektoru pro tato místa vhodný.
Hned na úvod začneme tím, co každého hledače zajímá asi nejvíc, tedy hloubkový dosah detektoru. Tuto vlastnost ovlivňuje mnoho faktorů: typ půdy, tvar či velikost předmětu, jeho poloha v zemi, nastavení detektoru a podobně. Středně velkou minci je pohybový detektor schopen rozeznat zhruba do 30 cm. U větších předmětů dosahuje i větších hloubek, ale rozhodně tu neplatí přímá úměra. Například taková přilba je detekovatelná řekněme do 60 cm, ale ve 150 cm už neobjevíte ani zakopaný vlak, protože použitá technologie zde naráží na své limity. Je to samozřejmé. Tyto údaje platí pro klasické detektory, tedy ty s cívkou na konci tyče, u nichž hledání probíhá plynulým, kontinuálním pohybem z jedné strany na druhou.
Aby zde uvedené informace byly kompletní, je třeba se zmínit i o existenci speciálních VLF detektorů určených pro skutečně hloubkové hledání. Takové přístroje, vybavené cívkou se dvěma boxy, sice nedisponují diskriminací, zato jsou schopny detekovat velké předměty až do hloubky 3–5 m. Na malé cíle blízko povrchu naopak nereagují. Zajímavou alternativou tak mohou být dva klasické VLF detektory firmy Garrett (GTI 2500 a Master Hunter CX Plus), u nichž je možné takovou cívku použít a vlastně tak získat dva přístroje v jednom.
Další důležitou vlastností těchto přístrojů je diskriminace. Tímto termínem se označuje schopnost detektoru rozpoznat materiál předmětu pod cívkou a do jisté míry i jeho charakter (mince, fólie...). Přístroj s diskriminací tedy umí rozeznat, zda se jedná o železo nebo o barevný kov, popřípadě o jaký. Toto je velmi důležitá vlastnost, především pro ty, které železné nálezy nezajímají. Existují různě uživatelsky přívětivá pojetí diskriminace, ale obecně platí, že pokud snad narazíte na VLF detektor, který ji nemá, pak ho rozhodně nekupujte.
S diskriminací úzce souvisí separace. Tyto dvě vlastnosti bývají někdy vzájemně zaměňovány nebo dokonce slučovány, ale jedno a to samé to rozhodně není. Představte si dva kovové předměty blízko sebe, a navíc každý z jiného materiálu. Separací se rozumí schopnost detektoru tyto cíle od sebe rozeznat. Zde je velmi důležitá rychlost, s jakou přístroj vyhodnocuje signály. Pokud je v tomto ohledu příliš pomalý, tak buď rozpozná pouze jeden z předmětů a o tom druhém vůbec neví, nebo ze dvou různých signálů vytvoří jeden zkreslený. Může se tak snadno stát, že železný předmět, který vás nezajímá, zastíní signál barevného kovu a vy jste právě, aniž byste to tušili, přešli například nějakou minci.
Analogový a digitální detektor
Analogový detektor je takový, který nám dává informace o předmětu pod cívkou pouze a jedině prostřednictvím zvuku, zatímco digitální také prostřednictvím tónu, a navíc ještě informacemi na displeji. Tyto informace bývají ve formě obrázků, čísel nebo grafu. Na rozdíl od analogového musí digitální detektor signál nejprve softwarově zpracovat, aby ho mohl zobrazit na displeji. Levné digitální detektory tak mívají pomalejší reakci na cíl, což je velmi nepříjemná vlastnost zvláště v železem zamořených lokalitách. Analogové přístroje jsou na tom v tomto ohledu sice lépe, ale zase u nich nemáte možnost vizuální kontroly toho, jak detektor předmět pod cívkou vyhodnotil. Rozhodnutí, zda se jedná o železo, nebo o něco jiného, tak činíte pouze na základě zabarvení tónu, který detektor vydává. Jistěže se to dá naučit, ale aspoň ze začátku to může působit jisté obtíže. Na druhou stranu tak získáte správné hledačské návyky, jež časem možná oceníte.
Pro přesné určení polohy cíle je užitečným pomocníkem pinpoint neboli bezpohybový režim. Oceníte ho především na železem zamořených lokalitách nebo při několika cílech blízko sebe, ale pravděpodobně ho budete používat úplně všude. Při běžném hledání detektor pracuje v pohybovém režimu a do bezpohybového přepínáte až v okamžiku nalezení cíle, který chcete vykopat. Dá se zjednodušeně říci, že pohybový (tedy standardní) režim vám sdělí, o jaký předmět se jedná, a pinpoint pak zaměří jeho polohu.
Většina detektorů pracuje pouze s jedinou frekvencí. U některých je možnost volit mezi více frekvencemi, ale v danou chvíli používají vždy pouze jednu z nich. Existují ovšem i přístroje, které dokážou pracovat s několika frekvencemi najednou. Specialistou je v tomto ohledu firma Minelab se svou BBS (Broad Band Spectrum, 17 frekvencí) či FBS (Full Band Spectrum, 28 frekvencí) technologií. Konkrétní hodnota pracovní frekvence se u jednotlivých výrobců i typů detektorů liší. Obvykle není nižší než 5 a vyšší než 20 kHz. Výše zmíněná multifrekvenční FBS technologie umožňuje pracovat najednou s 28 frekvencemi v rozpětí od 1,5 do 100 kHz. Platí, že nízká frekvence proniká hlouběji do půdy, ale není tak citlivá na malé předměty, zatímco u vysoké frekvence je tomu naopak.
Pokud budete procházet technické parametry detektorů pozorně, pravděpodobně si všimnete, že jsou vybavovány různými velikostmi a druhy cívek. Pro ty standardní platí, že čím větší cívka, tím hlouběji detektor dosáhne, ale je to za cenu snížení citlivosti na malé cíle a zhoršené separace. U menších cívek je tomu logicky naopak. Základní rozdělení cívek je na koncentrické a Double-D (označované také jako DD nebo 2D) cívky. Liší se tvarem a vlastnostmi elektromagnetického pole, jehož prostřednictvím prohledávají půdu. Koncentrická cívka dokáže lépe zaměřit cíl, ovšem je náchylnější k rušení v silně mineralizovaných půdách a kvůli tvaru generovaného elektromagnetického pole vyžaduje pro skutečně precizní prohledání prostoru větší přesah mezi jednotlivými pohyby. Double-D cívka se vyznačuje větší stabilitou, především v silně mineralizovaných půdách (tedy i na mořských plážích), a elektromagnetickým polem, jehož tvar umožňuje důkladnější skenování půdy, lze tedy říci, že je vhodnější variantou.
Pulsní detektory
Pulsní detektory nemají problém ani v silně mineralizovaných půdách sopečného původu. Je to dáno tím, že pracují na úplně jiném principu a takové podmínky jim prostě nevadí. Odlišností je však víc. Jednoznačnou výhodou pulsních detektorů je větší hloubkový dosah, a to zhruba 0,5 m až několik metrů v závislosti na velikosti předmětu. Naopak jejich největší slabinou je diskriminace. Přístroj jí buď nedisponuje vůbec, nebo pracuje nespolehlivě. Je sice možné pořídit si pulsní detektor s dobře fungující diskriminací, ovšem cena takového přístroje je řádově jinde. Některé modely je možné vybavit speciální rámovou cívkou určenou stejně jako cívka se dvěma boxy u VLF detektorů pro hloubkové hledání velkých předmětů.
Vliv ceny detektoru na jeho výkon
V žádném případě nelze doporučit koupi detektoru prostřednictvím Teleshoppingu nebo v supermarketu a podobně. Přístroje tam nabízené sice bývají k mání za velmi zajímavou cenu (často do 2 000 Kč), ovšem jejich schopnosti jsou opravdu slabé a investici do nich lze označit za doslova vyhozené peníze. Kvůli objektivitě je třeba říct, že i v supermarketu můžete občas narazit na detektor od renomovaného výrobce a tam už je samozřejmě vše v pořádku, ovšem tomu odpovídá i vyšší cena. Protože však tyto řetězce nabízejí detektory kovů jen příležitostně, rozhodně neočekávejte, že zde narazíte na někoho, kdo vám bude schopen kvalifikovaně poradit. Při koupi detektoru byste se měli raději obrátit na specializované prodejce, kteří vám poradí při výběru vhodného detektoru. U nich naleznete přístroje v cenovém rozpětí 4 až 40 tisíc korun (neplatí pro některé pulsní detektory). Vyšší cena sice neznamená vždy lepší kvalitu, ale obecně je možné říct, že čím dražší přístroj, tím pokročilejší, přesnější a rychlejší elektronika. Dalším důležitým rozdílem spojeným s úrovní ceny přístroje jsou možnosti nastavení. Zatímco u levných detektorů lze nastavovat jen ty nejzákladnější funkce, u top modelů je to prakticky vše, a tak u nich máte mnohem lepší možnost přizpůsobit přístroj právě těm podmínkám, ve kterých chcete hledat.
Doporučení pro výběr prvního detektoru kovů
Platí-li, že nechcete přístroj pro hledání v půdách sopečného původu, měl by to být VLF detektor, na ty pulsní pro začátek zapomeňte. Pokud váháte mezi pohybovým a bezpohybovým detektorem, pak je pro začátečníka – hlavně kvůli univerzálnosti – vhodnější volbou ten pohybový.
Zda si vybrat analogový, nebo digitální, je trochu složitější otázka a odpověď proto nebude úplně jednoznačná. Záleží na tom, kolik peněz chcete do detektoru investovat. Pokud to má být přístroj střední nebo vyšší kategorie, pak lze doporučit digitální. Jako začátečník totiž můžete mít problém s určováním vlastností předmětu pod cívkou pouze na základě zabarvení tónu ve sluchátkách nebo reproduktorech a digitální přístroj vám, na rozdíl od analogového, sděluje parametry cíle i prostřednictvím displeje. Jestliže vybíráte detektor v nižší cenové relaci, pak volte raději analogový. A to z toho důvodu, že digitální v této kategorii sice nabízí stejné výhody, ale oproti analogovému mívá pomalejší reakci na cíl. Pokud vás představa, že s vámi bude detektor komunikovat pouze prostřednictvím zvuku, děsí, pak také zvolte raději digitální, ale věnujte zvýšenou pozornost právě rychlosti odezvy detektoru na předmět pod cívkou. Naštěstí zrovna toto je vlastnost, kterou si můžete u svého prodejce snadno vyzkoušet. A buďte pečliví, rychlost detektoru je totiž opravdu důležitá.
Detektor by měl mít alespoň základní diskriminaci a pokud možno i pinpoint pro přesné zaměření cíle. S pracovní frekvencí, jak už bylo uvedeno výše, ani s velikostí a druhem cívky si dělat starosti (pokud vysloveně nechcete), nemusíte.
Výše uvedené informace by vám měly postačit k tomu, abyste si dokázali vytipovat takový detektor, lépe řečeno několik detektorů kovů, které by vám mohly vyhovovat. Se svými představami pak navštivte odborného prodejce. Vysvětlete mu, co od hledání očekáváte, a pokud s vašimi závěry souhlasí, otestujte si postupně všechny přístroje, které prošly sítem vašeho předvýběru. Porovnávejte přitom především diskriminaci, separaci, hloubkový dosah na předměty ležící na povrchu a především na ty zakopané v zemi (toto je skutečně velmi důležité, protože dosah vykazovaný na vzduchu a v zemi se liší a ten na vzduchu vás přitom příliš nezajímá), a v neposlední řadě i rychlost reakce detektoru (ta se naopak dobře testuje, pokud předměty leží na povrchu). Toto jsou vlastnosti, které by měly rozhodnout. Pokud jsou dosahované výsledky vyrovnané, pusťte ke slovu i další hlediska jako jednoduchost ovládání, způsob, jakým s vámi přístroj komunikuje, nebo kvalitu zpracování. To vše dohromady bude mít vliv na to, jak dobrý pocit z práce se svým detektorem budete mít.
Detektor Teknetics Eurotek
Mezi začátečníky nejoblíbenější a cenově nejdostupnější detektor kovů. Detektor Teknetics Eurotek má okamžitou odezvu na rozdíl od jiných levných detektorů. Jeho nízkou hmotnost a vynikající vyvážení ocení po dlouhém hledání každý hledač. Váha detektoru i s baterií je 1 kg.
Na displeji se zobrazuje vodivostní číslo detekovaného předmětu v rozsahu 0–99 a přibližná hloubka nálezu (3segmentový graf). Trvale je zobrazen indikátor stavu baterie. Ovládání je jednoduché a zvládne ho každý. Detektor má 4 tlačítka. Tlačítko pro Zapnutí/Vypnutí, tlačítko Menu pro přepínání mezi Sensitivitou a Diskriminací a tlačítka + a – pro nastavení požadovaných vlastností.
Detektor rozlišuje nález pomocí vodivostních čísel (0–99) a 2 tóny. Pro potlačení nežádoucích kovů můžete použít jednostupňovou diskriminaci 0–79. K detektoru jsou i sluchátka. Detektor je napájen 1x 9V baterií a jeho výdrž je až 25 hodin, podle použité baterie. Doporučuje se používat alkalické baterie nebo nabíjecí baterie GP.
Cena detektoru Teknetics Eurotek je velmi příznivá.
Minule jste nám podrobně vysvětlila, jak založit vinici, jak provést výsadbu a jak se o mladé keře starat. Kde získáme sazenice?
Většina zájemců o výsadbu vinic si sadbu koupí; ti, co chtějí vysazovat větší výměru vinic, si ji raději předem objednají u školkaře. Školkaři, jakožto výrobci sazenic, si musí nejprve zajistit zdravý školkařský materiál, tzn. podnože a rouby příslušných odrůd. Garanty za množství a hlavně kvalitu školkařského materiálu jsou tzv. udržovatelé, většinou šlechtitelé, kteří mají dostatečně velké výsadby jednotlivých odrůd a provádějí na nich negativní selekci. To znamená, že vyřazují keře, u kterých se vyskytnou virová či jiná onemocnění, přenositelná tímto materiálem. Touto činností garantují, že rostlinný materiál, který od nich odchází, je zdravý.
Podnožová réva:
Kontroluje to ještě někdo?
Ano, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, zkráceně ÚKZÚZ. Takže školkařům můžeme důvěřovat. Školkaři pak produkují vlastní révové sazenice. Jde o poněkud komplikovaný proces. Nejprve odstraní všechna očka z podnoží a rouby rozstřihají na jednooké části. Pak spojí podnože a rouby – jde tedy o roubování, i když vinaři pro tento krok používají historický výraz: „štěpování“. Je možné to dělat anglickou, čili jazýčkovou kopulací – to je vhodné jen pro malé partie, protože je to časově náročná práce a ještě k tomu se to musí umět. Ve školkách se proto místo nožů používají štěpovací strojky, které nařezávají určitým způsobem, kdy vzniká řez ve tvaru řeckého písmene omega. Ve srovnání s ručními štěpaři jsou štěpovací strojky mnohem výkonnější, a dokonce umí zasouvat rouby do podnoží.
Spojení podnože a roubu štěpovacím strojkem:
Ať už se provádí štěpování ručně nebo strojově, místo spojení se ihned naparafínuje, aby spoje nevysychaly. „Štěpovance“ (podnože spojené s rouby) se ukládají do beden, ve kterých ve vhodnou dobu následuje proces stratifikace. Tím se rozumí, že štěpovanci jsou po určitou dobu vystaveni vyšším teplotám (okolo 30 °C), aby se začal vytvářet kalus – pletivo, jehož prostřednictvím obě části spolu srostou za zvýšených vlhkostních podmínek. Tvorba kalusu se musí kontrolovat. Později začínají rašit očka na roubech – to je signál pro snížení teploty prostředí. Jakmile se vytvoří kalus po celém obvodu štěpovaného místa, stratifikace je ukončena.
Naparafínované vrcholky roubovanců ve stratifikačních bednách:
Při stratifikaci tedy obě části srostou. Narostou při ní už i kořeny?
Mohou narůst, ale nemusí. Pokud ano, bývá to jen pár kořínků, které by rostlinu určitě nevyživily. Proto štěpovance čeká ještě jedno vegetační období, které tentokrát stráví v půdě, v révové školce, kde jim pořádné kořeny teprve narostou. Tomuto procesu se říká školkování. Před zaškolkováním do půdy se sazenice vyberou ze stratifikačních beden, pár dní se otužují venku, aby si zvykly na sluníčko. Pak se vysadí na husto v řádcích tak, aby byly uchycené v půdě pouze na bazální části – proto se sázejí do hrůbků potažených černou folií. Ta udržuje vodu v půdě a brání růstu plevelů. Během roku z oček vyraší a narostou výhony, které v druhé polovině vegetace vyzrají. Samozřejmě se musí provádět patřičná ochrana proti chorobám a škůdcům. Na podzim po opadu listů se sazenice vyorají, vytřídí a nasvazkují podle odrůd. Školkaři před prodejem ještě musí přizvat kontrolní orgán, který dá souhlas k prodeji. Tím orgánem je již zmíněný Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚKZÚZ), který potvrzuje, že školkař udělal vše pro to, aby sazenice byly zdravé.
Sazenice v révové školce:
Zřejmě bude jednodušší a jistější, když si sazenice koupíme?
Určitě ano, protože kde seženete podnože odolné vůči révokazu? Pravda je, že existují další způsoby množení. Připomeňme si, jak to dělali naši předkové: množili révu hřížením tak, jak se dnes mohou množit jahody, nebo jednoduše zastrčili kousek réví do půdy a réva ukázala svou života schopnost a rostla. Jenomže to bylo v dobách před tím, nežli se do Evropy nastěhovala mšička révokaz, která škodí na kořenech evropské révy. Vrátíme se k ní příště.
Jeden způsob, jak révu vlastnoručně efektivně množit, však existuje. Jedná se o přeštěpování na stanovišti. To lze docela dobře dělat i doma na zahradě, stejně jako někteří zahrádkáři přeroubovávají ovocné stromy. Důvody pro přeštěpování na stanovišti mohou být různé: příměsi jiných odrůd, odrůdy příliš vzrůstné, kterým jsme nechali málo pěstební plochy pro jednotlivé keře, jež si tak vzájemně si překážejí. Nebo jsme se stávajícími odrůdami nespokojeni, chtěli bychom pěstovat jiné a zahradu nelze rozšířit.
Nejčastěji používanou metodou přeštěpování na místě a zároveň nejúspěšnější metodou je přeštěpování tvrdého, tedy dřevitého roubu do zeleného výhonu. Rouby se ujímají dobře, kořenový systém je po předchozí odrůdě zapěstovaný a takovéto keře bez problémů plodí.
Jak uchovat tvrdé rouby do doby přeštěpování?
Rouby je nutné odebrat na podzim, když opadne listí a dřevo je dostatečně vyzrálé. Musí to být ale ještě před příchodem mrazů. Sklizené rouby se musí ošetřit nějakým protiplísňovým přípravkem (např. Rovral či Teldor), zabalit do folie, aby nevysychaly, a uložit v chladu. Často se však stane, že jsou rouby i přes ošetření napadeny plísní šedou, protože v obalu je příliš vysoká vzdušná vlhkost. Rouby také mohou vyschnout, protože měly příliš nízkou vzdušnou vlhkost v obalu. Nebo předčasně vyraší, protože teplota na uchování byla vyšší. O uchování roubů se můžeme pokusit, ovšem musíme je často kontrolovat.
U keřů, které chceme přeštěpovat, seřízneme kmen nad místem štěpování, tedy ho značně zkrátíme – potřebujeme ho nahradit novou odrůdou. Ze zbylého starého dřeva kmínku vyraší výhony ze spících oček. Počkáme, až dorostou do potřebné délky tak, aby alespoň dolní část nového zeleného výhonu již nebyla zcela bylinná a tedy nebyla křehká. Z narostlých letorostů vybereme ty přiměřeně silné, aby průměrem zhruba odpovídaly připraveným roubům, které by neměly být o mnoho slabší. Vybrané letorosty seřízneme nízko nad druhým nebo třetím nodem v době, kdy letorost v tomto místě už není podle pohmatu úplně v bylinném stavu. Pomalu se v něm začínají vyvíjet cévní svazky. V tomto místě nařízneme rozštěp a do něho vložíme připravený roub, který do řezu v letorostu mírně zatlačíme. Místo štěpování zavážeme od spodu pod řezem klasickou PE páskou, jaká se používá na roubování růží či ovocných stromů. Vedeme ji přes řez směrem nahoru. Je vhodné páskou pokrýt celý roub a dbát přitom, aby se páska překrývala a místo štěpování nevysychalo. Očko bychom ale měli určitě nechat volné, aby vyrašený výhon měl prostor k růstu. O přeroubovaný mladý výhon se staráme stejně jako o jednoletý výhon na mladé sazenici, včetně zaštípnutí v druhé polovině vegetace, tedy někdy v srpnu. (Viz též osečkování v předchozích dílech v červenci a srpnu). Všechny další výhony ze spících oček, vyrůstající ze starého dřeva, pečlivě odstraňujeme. U slabších keřů takto přeštěpujeme dva nové výhony, u keřů vitálnějších tři. V příštím roce uvolníme pásku a rozhodneme se, který z přeštěpovaných výhonů použijeme na založení nového kmene, a ostatní odstraníme.
