Škumpa lysá (Rhus glabra) se vyznačuje dlouhými lichozpeřenými listy, které mohou dosahovat až půlmetrové délky. Jednotlivé lístky jsou hrubě zubaté až vykrojené, kopinaté. Červená květenství jsou palicovitá, tedy typická pro škumpy. Výška rostliny je 4 až 5 m.
Vícekmínkové opadavé keře nebo menší stromky snadno tvoří kořenové výmladky. Větve jsou lysé, fialovo-nahnědlé. Listy hluboce peřenosečné, lysé, na podzim nádherně červené. Květy zelenavé v hustých vzpřímených latách, objevují se v červenci a srpnu. Plody jsou šarlatově červené. Škumpa lysá miluje živnou, dobře propustnou půdu a slunné stanoviště. Uplatnění nachází nejen jako solitéra v zahradách, ale i ve skupinách v sadových úpravách.
Tato škumpa má poněkud dekorativnější listy než škumpaocetná. Hodí se na neúrodná místa ke zpevnění svahů do skupin keřů.
Škumpa ocetná (Rhus typhina) je rozložitý stromek se silnými řídkými větvemi, které jsou hustě hnědě chlupaté. Lichozpeřené listy jsou jemně zubaté. Na podzim se zbarvují do úžasných odstínů oranžové až fialové barvy. Nenápadně zelené šištice květů na konci větévek se koncem léta mění ve výrazné fialové palice, které na stromech vytrvávají až do jara příštího roku. Plody jsou drobné, hustě ochmýřené. Hustý kořenový systém vytváří často hojné odnože.
Tato severoamerická dřevina u nás roste od nížin až do hor. Dává přednost propustným půdám a plnému slunci, ale snese i sucho a polostín. Je otužilá, na půdu nenáročná, městské prostředí snáší dobře. Kvete v červnu a červenci. U nás se často pěstuje jako okrasná rostlina – zde je však nutno být opatrný, neboť je mírně jedovatá a u citlivějších osob může vyvolat kontaktní alergii. Její červené plody bohaté na třísloviny se dříve používaly k zesílení octa, odtud starší název škumpaocetná.
Tento rychle rostoucí stromek se často velice snadno šíří kořenovými odnožemi nebo semeny, proto je vhodné jej vysadit někde, kde to nevadí, nebo tyto výhony pravidelně odstraňovat. Stačí kolem pěstovaného stromu pravidelně projet travní sekačkou. To invazi zabrání. Pokud už se rozrostla, nebo ji na svém pozemku nechcete kvůli dětem, škumpu seříznete a ránu potřete některým arboricidem, což jsou herbicidy (pesticidy) určené k hubení dřevin. Zbytky rostlin je také dobré zamulčovat ve velkém kruhu od kmenu, a to tak, že nejprve položíte tři vrstvy lepenky a na ni nakladete množství pokosené trávy nebo slámu či piliny a podobně. Uhynutí dřeviny není okamžité, trvá až rok. Teprve pak pahýl vykopejte.
Asijská škumpa tříslovinová (Rhus coronaria) je využívána v gastronomii, tedy konkrétně z jejího plodenství se získává nakyslé koření zvané sumah. Užívá se zejména v zakavkazské kuchyni ke kořenění rožněných a dušených mas nebo ryb. Staří Římané sumahem nahrazovali citróny nebo ocet, ale jeho využití bylo mnohem širší. Římští legionáři tímto rezavým práškem zastavovali krvácení, námořníci jej užívali při kurdějích, na zklidnění žaludku i proti průjmu. V současnosti je sumah neodmyslitelnou součástí kuchyně Ázerbájdžánu, Arménie, Gruzie i Libanonu, kde si bez něj nedokážou představit nejen maso, ale konzumují jej také v salátech, čočce, kebabu, a dokonce i v jogurtech.
Některé druhy škumpy jsou prudce jedovaté, jiné vyvolávají alergické reakce. Jde zejména o východoasijskou škumpu fermežovou (Rhus verniciflua), na niž lidský organismus reaguje jako na bojovou látku yperit. Dalším nebezpečným druhem je severoamerická škumpa laková (Rhus vernix), na kterou stačí sáhnout a způsobíte si vyrážky a někdy i těžko hojitelné rány. Jedovatá je zejména mlékovitá šťáva obsahující polyfenolické látky, které jsou silnými alergeny. Když šťávou potřísníte pokožku, vytvoří se vám bolestivé puchýře, kterých se budete jen těžko zbavovat.
Škumpa vylučuje z poraněných míst mírně jedovatou šťávu s pryskyřičným olejem, tříslovinami a glykosidy (polyfenolické látky zvané urushioly). Na tuto tekutinu mohou citlivější osoby, zvláště děti, reagovat alergickým podrážděním kůže, puchýři, případě zánětem pokožky.
Škumpa neboli Rhus patří do čeledi ledviníkovitých (Anacardiaceae) a své vědecké rodové pojmenování získala podle řeckého slova rhein, což znamená téct. Název je odvozen od skutečnosti, že kůra tohoto okrasného stromu roní bílou pryskyřičnou šťávu.
Škumpa je většinou malý strom nebo keř dorůstající do výšky 3 až 5 metrů, který má deštníkovitou korunu. Již na první pohled zaujme svými hustě ochmýřenými výhony, větvičky jsou zkrátka „chlupaté“. Lichozpeřené listy dorůstají délky až 40 cm a vyrůstají z nich ostře pilovité lístky. Jde o dvoudomou rostlinu, která kvete v červnu a červenci. Samčí květenství je žlutavě zelené a roste v koncových palicovitých latách, zatímco samičí je tmavě červené a kompaktní.
Škumpa původně pochází ze Severní Ameriky, ale díky své nenáročnosti je to dnes kosmopolitní až invazivní rostlina, kterou najdete v subtropech a mírném pásmu obou polokoulí. Na světě roste asi 150 druhů rostlin čeledi ledviníkovitých, naše české podmínky však snáší jen asi 15 druhů. I z těchto 15 druhů se jich převážná většina pěstuje pouze v botanických zahradách a arboretech, do našich zahrad nejčastěji zavítá škumpa orobincová, nazývaná také ocetná.
Lidový název ocetná pochází od dřívějšího přidávání plodů škumpy do octa pro zvýraznění chuti. Tříslovin ze škumpy se využívalo i v koželužství k vydělávání kůží. Škumpa se k nám dostala teprve v polovině 19. století.
Škumpu vysazujeme jako okrasný strom v zahradě, ale často je vidět i v parcích. Její předností je, že roste i tam, kde jiné dřeviny hynou. Je krásná zvláště na podzim svým červeným listím i plody. Semeny se v zimě živí někteří ptáci. I když škumpa nemá žádné zvláštní požadavky na pěstování, je nenáročná, vitální a snese téměř jakékoliv stanoviště, přesto si ji mnoho zahrádkářů nechce pustit na pozemek. Je to totiž poměrně invazivní rostlina, která se rychle šíří kořenovými výmladky, a to i do vzdáleného okolí. Mnozí ji proto označují za plevel stejně jako bolševník. Navíc její kořeny mají obrovskou sílu a dokážou se provrtat téměř všude, překážkou pro ně nejsou ani betonové či dlážděné chodníky. Proto si vždy dobře rozmyslete, kam ji zasadíte!
Pokud jste se rozhodli, že chcete mít škumpu na zahradě, rozhodně se vyhněte její výsadbě k plotu. Zemí by zanedlouho prolezla k sousedům a ti by z její návštěvy rozhodně nemuseli mít takovou radost. Také ji nevysazujte v blízkosti zapuštěných bazénů, protože i do nich se dokáže probourat. Prostor jejích kořenů je dobré vymezit plastovým nebo plechovým límcem, který by měl být alespoň 80 cm hluboký.
Na půdu není škumpa nijak náročná, vybírejte pro ni slunné stanoviště – nemá totiž příliš ráda stín, vlhko ani větrno. Množí se semeny a kořenovými výrůstky. Pod matečnou rostlinou vyrostou každý rok desítky dceřiných odnoží, které brzy zaplevelí celý prostor. Mladých rostlinek se však dá jednoduše zbavit seseknutím pomocí běžných sekaček nebo křovinořezů. Pokud bychom se chtěli škumpy zbavit nadobro, je třeba ji vykopat i s kořeny, jinak bude veškerá snaha marná a několik metrů od původního místa vyraší škumpy nové. Uřezané větve a listy nespalujte, protože kouř může citlivějším jedincům podráždit oči a plíce.
Botanické druhy škump rozmnožujeme nejlépe výsevem semene. Očištěná semena se na jaře buď máčejí v kyselině, nebo přelijí vroucí vodou, ve které je necháme, dokud nevychladne. Můžeme je také stratifikovat přes zimu v chladu. Klíčivost hodně závisí na provenienci osiva. Připravené osivo se vysévá do pařeniště. Rostliny přesazujeme opatrně, abychom zbytečně neporanili kořeny. Rostliny z výsevů rostou stromovitě a netvoří, pokud neporaníme kořeny, kořenové výmladky. Kultivary se množí kořenovými řízky, které se odebírají během zimy. Při práci se škumpami, a to i nejedovatými druhy, používáme rukavice. Prostokořenné sazenice se vysazují na podzim či v předjaří, kontejnerované prakticky kdykoliv.
Škumpa koželužská (Rhus coriaria) je 2–5 m vysoký keř s rozkladitými větvemi, jejichž mladé letorosty jsou žlutobíle huňaté. Lichozpeřené listy se skládají z 11–15 vejčitých, pilovitých, na rubu huňatých lístků a mají hlavní řapík ke konci rozšířený v úzká křídla.
Drobné, zelenavé nebo špinavě bílé kvítky jsou směstnány do konečných hustých hroznů. Plody jsou suché peckovice a podobají se čočkovým zrnkům.
Škumpa koželužská má svůj domov v jižní Evropě, zejména ve Španělsku a Řecku, kde roste planě na skalách, ale také se zde pěstuje, protože její listy a mladé větve obsahují mnoho tříslovin. Mladé větvičky a listy se otrhávají a usušené přicházejí do obchodu buď celé, nebo rozdrcené, případně rozemleté na šedozelený prášek, který je výborný k vydělávání kůží. Nejvíce se spotřebuje ve Španělsku, kde takto vydělávají zvláště kůže kozí. Kromě toho škumpou barví také kůže na žluto. Nejlepší produkty ze škumpy se dovážejí ze Sicílie.
Vedle třísloviny poskytuje škumpa koželužská také kyselé plody (baccae sumachi), které se na Východě od dávných dob používaly proti průjmům a dávaly je místo koření do masitých jídel. Tmavě žluté, hedvábně lesklé dřevo ze škumpy používají umělečtí truhláři k vykládání nábytku.
Škumpa vlasatá (Cotinus coggygria) je okrasný polokeř spadající do stejné skupiny jako škumpa orobincová. Její hlavní předností je však fakt, že se nejedná o invazivní druh a nezaplevelí nám celou zahradu. Pochází z jižní Evropy, Ruska a Číny a dorůstá maximálně 5 metrů. Svým vzhledem je však od škumpy orobincové odlišná, listy mají podobný tvar jako listy lísky, ale jsou tmavší a hladké. Květy mají až třicet centimetrů, podle odrůdy jsou bíložluté nebo načervenalé barvy. Rostlina je velmi nenáročná a roste téměř všude. Na podzim se také nádherně zbarvuje.
Škumpa vlasatá je poměrně odolná dřevina, která nemá zvláštní nároky na pěstování. Vysazujeme ji nejlépe na podzim do hlinitopísčité, dobře propustné a mírně vápnité zeminy. Je-li bohatá na živiny, nepotřebuje škumpa žádné přihnojování. Zálivkou šetříme, vhodnější je menší přísušek než zamokřená půda. Zimy u nás tato škumpa dobře přežívá, a pokud namrzne, poškozené výhony na jaře odřežeme a keř znovu obrazí. Prutovité větve mohou za sezonu dosáhnout až metrové délky. Protože však kvetou na dvouletém dřevě, není vhodné je každým rokem seřezávat. Chceme-li keř tvarovat, pak jen opatrně a po částech, abychom se nepřipravili právě o dekorativní vlasy, pro které škumpu pěstujeme. Jinak řez snáší dobře a obráží spolehlivě, díky čemuž si můžeme vytvarovat i pro menší zahrady přiměřeně velký keřík s kompaktní korunou.
Škumpa vlasatá je nejen vhodná jako dekorativní dřevina do zahrad, kde ji pěstujeme nejlépe jako solitéru, ale hodí se i k řezu – svými pestrobarevnými listy a „vlasy“ obohatí nejrůznější květinová aranžmá. Průmyslově se pěstuje k výrobě třísloviny, na kterou jsou její listy bohaté. Dřevo, které má žloutkově žlutou barvu, využívají řezbáři k tvorbě šperků, dekorací a k výrobě dýh pro intarzie.
Škumpa polokřídlá (Rhus semialatum Murr.) je keř nebo stromek s velikými lichozpeřenými listy, jejichž hlavní řapík se v hořejší polovině křídlatě rozšiřuje a vejčité pilovité lístky jsou na rubu pokryty plstí. Drobné květy tvoří bohatá latovitá květenství. Plody jsou kulovité, posléze suché, drobné peckovice.
Domovem škumpy polokřídlé je východní Indie, Čína a Japonsko. Na jejích listech tak žijí mšice čínské, které vysávají z listů a řapíků mízu a jsou příčinou toho, že se na těch místech, kde byly listy nabodnuty, vytvoří časem duté, až 7 cm dlouhé tupé rohy a jemnou šedou plstí pokryté hálky neboli galesky, obsahující přes 50 % třísloviny. Tyto hálky se využívají v barvírnách, v koželužství, na výrobu inkoustu i na výrobu taninu, a tak se s nimi obchoduje – říká se jim „čínské duběnky" (gallae chinenses), ve východní Asii je nazývají fuši nebo gobaiši. V čínském lékařství se hálky využívaly i jako prostředek proti průjmům.
Škumpa zákeřná (Rhus toxicodendron) je keř vysoký nanejvýš 1,5 m, s podzemními výběžky. Vystoupavé nebo poléhavé větve mají v mládí zelenou kůru, později hnědou s četnými čočinkami. Střídavé řapíkaté listy jsou trojčetné s vejčitými až podlouhlými celokrajnými lístky, na rubu hustě chlupatými.
Velmi drobné květy jsou jednopohlavné a řidčeji oboupohlavné, rostliny jsou nedokonale dvoudomé. Bělavě zelené koruny svojí délkou o málo přesahují kalich. Tento druh kvete v květnu a červnu. Plod je téměř kulovitá žlutá až žlutavě bílá peckovice.
Škumpa zákeřná pochází ze Severní Ameriky, u nás se pěstuje v zahrádkách a parcích, občas zplaňuje. Vyhovují jí suchá a kamenitá stanoviště. Tento okrasný keř obsahuje ve všech částech nažloutlou, prudce jedovatou mléčnou šťávu s pryskyřičným olejem (urushiol neboli labinol), s tříslovinami, glykosidy a jinými. Na pokožce způsobují účinné látky puchýře a při styku s listy, při přesazování, ošetřování a podobně je nezbytná zvýšená opatrnost. Otravy po požití byly pozorovány u člověka i u domácích zvířat. Zajíci, kteří v zimě okusují kůru, údajně na místě umírají. U citlivých lidí se dostavují závratě a nevolnosti již při dýchání výparů v blízkosti keře. Listy se dříve používaly při onemocněních kožních, nervových, revmatických a jiných.
Jsou to velmi rozsochaté stálezelené a trnité keře. V létě se však jako zázrakem obsypou obrovským množstvím plodů velikosti hrachu, kterým říkáme malvičky. Mohou být v barvě šarlatové, pomerančově oranžové anebo sytě žluté. Ty pak rostliny zdobí přes celou zimu. Od jara do počátku léta keř zdobí chocholíkovité květy složené z mnoha drobných bílých kvítků. Rostlina kvete tak bohatě, že jsou větve květy doslova obsypány. Od října do zimy rostlinu zdobí korálkovité plody ve žluté, oranžové nebo červené barvě. Kromě květů a pestrých plodů jsou také dekorativní listy, které zůstávají na rostlině po celý rok. Jsou oválné, lesklé a na krajích pilovité, mají tmavě zelenou barvu. Rostou na trnitých větvích. Hlohyně se s oblibou používají do živých plotů nebo k výsadbě ke zdem. Keř roste poměrně hustě a dorůstá výšky 2–3 m.
Hlohyně jsou vhodné zejména na nepropustné živé ploty, ale i jako svěží podrost. Dobře vegetují v polostínu vyšších dřevin. Nejraději však mají dobrou propustnou půdu, spíše sušší a na slunném místě. Uplatňují se také v menších skupinách a některé druhy jsou vhodné i do nádob.
Svými četnými rumělkově červenými plody působí na podzim velmi pěkně odrůda například Pyracantha coccinea Roem (hlohyně šarlatová). Je to poměrně vysoký keř dosahující výšky mezi 2 a 3 m, s mírně lesklými sytě zelenými listy. Květy má uspořádané v chocholících.
Hlohyně jsou velmi odolné, takže je není potřeba ani přistiňovat v předjarním období, abychom je ochránili před prudkým sluníčkem.
Pyracanthy dobře snášejí i obsah vápníku v půdě, stejně jako například kdoulovce, skalníky, lýkovec anebo škumpa a meruzalky. Co se přihnojování týče, končíme s ním nejpozději v červenci, aby nové letorosty mohly dostatečně vyzrát ještě do příchodu zimy.
Pokud se rozhodnete pěstovat hlohyně na své zahradě, jistě oceníte jejich celkovou nenáročnost a velkou dekorační hodnotu. Můžete je nechat i částečně pnout po opoře anebo jimi zakrýt méně vzhledná místa zahrady, i tam jejich pěstování splní svůj účel.
Hlohyně nejlépe plodí na slunečném místě, ale roste i ve stínu. Nesnáší trvale zamokřené a nepropustné plochy. Je vápnomilná a snese sucho. V zásadě je nenáročná. Za silnějších mrazů namrzá, ale dobře regeneruje. Vysazujeme ji s kořenovým balem, nejlépe z kontejneru v předjaří. Starší keře špatně snášejí přesazování.
Tvarovaný živý plot z hlohyně stříháme zjara těsně před rašením. Dobře snáší znečištěné ovzduší. Množit se mohou na podzim řízky.
Hlohyně vysazujeme jako solitéry, do smíšených nebo jednodruhových skupin, do tvarovaných i volně rostoucích živých plotů. Může vytvořit až nepropustné houštiny. Dá se také uchytit ke zdi a vést po způsobu popínavých rostlin. Samozřejmě musíme rostlině pomoct, výhony přichytit a pravidelně vyvazovat a tvarovat k opoře. Hlohyně se hodí především k tvorbě plotů a živých ohrazení, bývá vedena po stěnách budov. Kvůli své hustotě a neproniknutelnosti je pro tyto účely nedocenitelná. Využita však může být jako velmi dekorativní solitér parků a zahrad či jako nádobová rostlina (nižší kultivary). Keř tvoří ostré trny, koruna je velmi hustá. Keř bývá květy i plody doslova posetý. K hnízdění ho vyhledávají ptáci.
Ozdobnost bílých kvítků a lesklou zeleň listů předčí hýřivé plody, které na hlohyni nejvíce upoutají.
Výborný článek, a především i množství informací - studuji tuto "bylinu" stále intenzivněji.
Koření = sumah přidávám již do každého jídla - vždy chuť zvýrazní / vylepší a další využití v ekoživotě (chemie/léčivé atp.) mě nepřestává fascinovat - myslím, že je to jedna z nej!!! bylin. - díky moc za další info.
