Zákusek indiánek je doslova božská pochoutka a jeho výroba není až tak složitá. Slaďounká růžová pěna je natočená na piškotu (čili bufleru) a politá čokoládou či jinou polevou.
Ingredience na buflery: 83 g hladké mouky, 60 g cukru krystal, 33 g vanilkového pudinkového prášku, 157 g bílků (cca 5 vajec), 73 g žloutků, 20 ml vody
Ingredience na pěnu: 160 g cukru krupice, 8 lžic vody, 80 g moučkového cukru, 2,5-3 lžíce rybízové marmelády
Ingredience na dokončení: hořká čokoláda (může být ta na vaření), ztužený tuk k naředění čokolády
Postup: Nejprve se pustíme do pečení buflerů (piškotů) pod pěnu. Zapneme troubu a nastavíme teplotu na 180 °C. V jedné míse ušleháme bílky s částí cukru a pudinkem, bude to trvat trošku déle. Žloutky šleháme se zbytkem cukru a postupně přiléváme vodu, dokud vše neušleháme do pěny. Do žloutkové pěny přidáme nejprve 2 lžíce ušlehaných bílků, abychom pěnu zlehčili, a pak opatrně vmícháme zbytek sněhu. Nakonec přidáme přes síto mouku a zlehka ji obracením zapracujeme do hmoty. Připraveným těstem naplníme zdobicí sáček a na plechu vyloženém pečicím papírem se pokusíme tvořit kolečka, která dáme péct do předehřáté trouby do zrůžovění, tedy přibližně 10-15 minut.
Příprava pěny: Krupicový cukr nasypeme do kastrůlku, přidáme k němu 6 lžic studené vody a mícháme do rozpuštění, pak přivedeme pomalu k varu a vaříme na velmi mírném ohni do té doby, než je svařený na nit. To znamená, že si dáte na prst kapku rozvaru, spojíte dva prsty k sobě, a když je rozevřete, rozvar se vám mezi nimi táhne jako nit, trvá to okolo 20-30 minut. Než se rozvar uvaří, ušleháme z bílků, moučkového cukru a rozmíchané marmelády pevný sníh. Pokud máme marmeládu tuhou, tak si ji lžící nejdříve pořádně rozmícháme do hladka. Svařený rozvar ihned vlijeme do sněhu a šleháme do tuha, dokud nám sníh nevychladne (okolo 8 minut za předpokladu použití elektrického šlehače). Připravenou pěnu dáme do sáčku s větší hladkou zdobicí špičkou - velikost zvolíme podle toho, jak velké chceme indiánky mít - a natočíme na piškoty tvar indiánků.
Připravené indiánky dáme na několik hodin ztuhnout do lednice, měly by stačit asi 3 hodiny. Z uvedeného množství by vám mělo vzniknout cca 27 indiánků, přičemž buflerů bude o něco více.
Když indiánky v lednici řádně prochladnou, rozpustíme ve vodní lázni čokoládu hodně naředěnou 100% tukem v poměru cca 1 : 1, aby byla čokoláda opravdu hodně tekutá.
Rozpuštěnou čokoládu dáme do hrnku, indiánky uchopíme za buflery a pěkně je do čokolády špičkou dolů namáčíme. Přebytečnou čokoládu necháme odtéct a indiánky pokládáme na pečicí papír. Nebojte se, indiánky do čokolády nesjedou. Nyní stačí nechat čokoládu v chladu ztuhnout, což je otázka chviličky, a můžeme podávat.
Tip: Kdyby byla tato pěna pro vás příliš hutná, můžete místo moučkového cukru dát jen cukr krupici.
Pokud chcete, aby vám sněhové pusinky vydržely co nejdéle křupavé a přitom se rozplývaly na jazyku, doporučujeme dobře upečené/usušené cukroví nejprve nechat pořádně vychladnout. Teprve poté můžete pusinky naskládat do krabice (například od bot – samozřejmě do čisté a vyvětrané). Nejprve vyložte její dno a okraje pečicím papírem, opatrně naskládejte pusinky, přikryjte je jemným papírovým ubrouskem a nakonec krabici dobře uzavřete víkem. Uchovávejte ji v suchu, ale ne v chladu, protože při přenesení ze studena do tepla by cukroví mohlo navlhnout.
Rozumné je také nepéct sněhové pusinky moc brzy před Vánocemi, přece jen jsou nejlepší čerstvé, ale jestliže se vám bílky v ledničce hromadí, raději je do tří dnů spotřebujte. Vždyť až budou další, můžete připravit novou várku pusinek – možná už ty první ani nenajdete.
Aby se vám podařilo udělat vynikající sněhové pusinky, je nejdůležitější správně našlehat sníh. Zde tedy několik rad, jak na to:
Platí zásada, že lepší jsou menší čerstvá vejce. V těch velkých je totiž bílek o něco víc nasycený vodou, což pro šlehání sněhu není zrovna nejlepší. Z bílků menších vajec se sníh daleko lépe šlehá a krásně tuhne.
Při oddělování bílků od žloutků se vám nesmí do bílků dostat ani kousek žloutku.
Cukráři doporučují bílky oddělit večer, nechat je odležet v zakryté nádobě do druhého dne a šlehat až druhý den. Před šleháním je nechte asi 20 minut stát v pokojové teplotě.
Mísa na šlehání musí být dokonale čistá. Sebemenší mastná nečistota vám pokazí výsledek a sníh se nepodaří ušlehat. Cukráři doporučují vytřít mísu před šleháním citronem.
Bílky je vhodné šlehat se špetkou soli a začít na střední výkon, rychlost přidávat plynule a postupně.
Do bílkového sněhu používejte extra jemný krupicový cukr, který je vhodnější než cukr moučkový, ve kterém bývají stopy příměsí, které brání správnému vyšlehání do požadované hustoty.
Až na samotný závěr do sněhu vmíchávejte mleté ořechy, mandličky, čokoládu či kokos. Zapracovávejte je do sněhové hmoty velmi opatrně, aby vám sníh nespadl. Nejlépe to jde širokou vařečkou.
Buflerova hmota je polotovar, který se používá jako spodní díl pod indiánky či koňakové špičky. Buflery také bývají součástí zmražené zmrzliny či pražských koulí.
Ingredience: 120 g prosáté hladké mouky, 70 g moučkového cukru, 6 žloutků, 6 bílků
Postup: Nejprve ušleháme 6 žloutků s 35 g cukru a vmícháme do nich 30 g hladké mouky. Zvlášť ušleháme 6 bílků na tuhý sníh, do kterého zašleháme dalších 35 g cukru, pak smícháme se žloutkovou hmotou. Lehce vmícháme 90 g hladké mouky. Hladkou trubičkou nastříkáme na tukem pomazaný a moukou vysypaný plech bochánky či jiné tvary, podle toho, k čemu budeme buflery potřebovat, a pečeme v dobře vyhřáté, mírně pootevřené troubě.
Tip: S těstem musíte pracovat rychle, protože brzy řídne!
Ingredience: 2 lžíce zavařeniny, 2 lžíce vroucí vody, 150 g cukru moučka, 1 lžíce citronové šťávy
Postup: Prosátý cukr nasypeme do misky, přilijeme citronovou šťávu a vmícháme zavařeninu (například jahodovou, brusinkovou). Potom do směsi vlijeme vroucí vodu. Cukrovou směs utřeme na hladkou lesklou polevu, do které namáčíme indiánky. Chuť a barvu cukrové polevy můžeme obměňovat použitím jiné zavařeniny.
V suché a čisté míse si z bílků vyšlehejte tuhý sníh. Potom pomalu za stálého šlehání přisypávejte krupicový cukr. Nakonec zlehka metlou pomalým mícháním rukou přisypávejte kokos. Hotovou hmotou naplňte zdobicí sáček a na pečicí papír nastříkejte pusinky. Kokosové pusinky se pečou asi 10 minut v troubě vyhřáté na 150 °C. Po vyjmutí z trouby opatrně nadzvedněte pečicí papír a kokosky po jedné sundejte na připravený tác či talíř.
Z bílků, které by měly mít pokojovou teplotu, ušlehejte tuhý sníh, buď ručně, nebo můžete použít i elektrický šlehač (nejprve zvolte menší rychlost). Do sněhu po lžících zašlehávejte polovinu cukru, poté metlu vyndejte a stěrkou lehce vmíchejte druhou polovinu cukru. Kornout/zdobičku naplňte tuhou hmotou a na plech potřený tukem (či vyložený pečicím papírem) vytlačujte jednotlivé pusinky a jejich povrch posypte nasekanými mandlemi. Pečte ve velmi mírně vyhřáté troubě (spíše pečivo sušte). Hlídejte, aby vám pusinky nezhnědly.
V míse ušlehejte bílky, ale ne úplně dotuha. Hotový sníh poznáte podle toho, že se za metlou tvoří „špička“. A v tuto chvíli začněte zašlehávat krupicový cukr. Nádobu vložte do hrnce s vařící vodou a šlehejte dál, dokud se hmota nestane tvárnou. Pak dejte naopak do studené lázně a ještě chvíli šlehejte. Sněhovou hmotu dejte do sáčku a na plech nastříkejte stejnoměrné hrudky (pusinky dle své fantazie a zručnosti). Pečte na 100 °C, respektive sušte asi 30 minut, poté teplotu stáhněte asi na 90 °C a sušte dalších 30 minut. Mezitím si můžete připravit krém, kterým budete pusinky spojovat. Rozpusťte hořkou čokoládu ve vodní lázni, přidejte k ní lžíci kávy, promíchejte a poté opatrně vmíchejte lžíci smetany (měla by mít pokojovou teplotu), aby se krém nesrazil. Polotuhým krémem pak spojujte „podstavou“ vždy jednu a jednu upečenou vychladlou pusinku k sobě.
Když už jste bílky s cukrem vyšlehali do tuhé pěny, čeká vás další důležitý krok – jak správně pusinky upéct, nebo spíše usušit. Plech s pečicím papírem, na který jste zdobičkou nastříkali malé pusinky (spirálka do špičky), vložte do trouby předem vyhřáté na 100 °C, jen krátce je pečte, po chvíli zmírněte teplotu na 50 °C a sušte. Nelze přesně říct, jak dlouho musíte pusinky sušit, ale určitě to nebude méně než hodinka. Většinou jde o dobu kolem 1,5 hodiny a více. Dvířka trouby by měla být při pečení mírně pootevřená (záleží však na typu vaší trouby), pomožte si třeba vařečkou. Hotové pusinky poznáte podle toho, že budou krásně bílé, půjdou lehce sundat z plechu a při rozlomení krásně křupnou.
Tyto okrasné keře, které nejsou náročné na údržbu, kvetou většinou velmi bohatě od konce dubna do konce května. Listy mají drobné, oválné, mírně lesklé a středně zelené.
Překrásná stálezelená dřevina kulovitého tvaru s nepřehlédnutelnými květy, které každé jaro ohromují svou nádhernou barvou, stavbou květu a velikostí. Listy jsou neopadavé, tmavě zelené. Rododendron kvete od května do června a jeho květy mají různé bravy podle druhu. Výška keře je 1,8 až 2,5 m, šířka 1,8 až 2,5 m. Vyžaduje mírně kyselou a živnou půdu. Dobře snáší zastínění, potřebuje alespoň polostín (nejlépe dopolední z východní strany). V zimě je citlivý především na dopolední slunce, jež může silně popálit jeho listy. Nemají-li tedy zvláště mladé keře přirozený dopolední stín, je třeba je chránit (například chvojím). Rododendron má široké spektrum využití: jako nepřehlédnutelná solitéra, do skupinové výsadby či na vřesoviště.
Azalka japonská
Tyto na údržbu nenáročné keře kvetou většinou velmi bohatě od konce dubna až do konce května a jejich květy mají oranžovou barvu. Listy jsou drobné, oválné, mírně lesklé a mají středně zelenou barvu. Výška keře je 30 až 60 cm, šířka 1,8 až 2,5 m. V polostínu a stínu téměř neopadávají, naproti tomu na slunných plochách může více než polovina listů přes zimu opadat. Na jejich místě pak na jaře po odkvětu vyrostou listy nové. Azalka potřebuje lehkou, kyselou, velmi propustnou a nejlépe neustále vlhkou půdu bohatou na železo a fosfor. Ideální je do skupinové výsadby a na vřesoviště.
Azalka japonská zakrslá
Jedná se o plnokvětou odrůdu. Keř má sněhově bílé květy a kvete většinou velmi bohatě od konce dubna do konce května. Ostatní vlastnosti a potřeby jsou stejné jako u azalky japonské (viz výše).
Dřín obecný
Dřín je opadavý, široce rozložitý a vzdušný keř se sytě zeleným olistěním. Drobné žluté kvítky vykvétají ještě na holých větvích již v březnu. V srpnu dozrávají plody, které mají červenou barvu a jsou velmi chutné a zdravé (obsahují velké množství vitaminu C). Keř může dorůst až do výšky 5 m. Na půdu a umístění je dřín naprosto nenáročný. Dříny se hodí do skupin nebo se z nich může vytvořit stříhaný či volně rostoucí živý plot.
Kdoulovec lahvicovitý
Rozložitý až vystoupavý opadavý keř, jehož výška je až 1,6 m. Před olistěním se na něm objevuje záplava tmavě růžových květů. Po odkvětu pak kdoulovec zdobí velké žlutavé nebo žlutozelené jablkovité plody, a to až do pozdního podzimu, mnohdy dokonce až do jara. Plody jsou jedlé, ale kvůli poněkud kyselé a svíravé chuti se obvykle ne
Pravidelné sečení a úklid travní hmoty. Cílem těchto úkonů je udržení travního porostu v požadované výšce a podpora odnožování trav. Odstraněním posečené travní hmoty bráníme tvorbě plsti a úhynu jemných travních komponentů. Pravidelnost sečí závisí na typu trávníku a průběhu vegetace.
Hnojení organickými a anorganickými hnojivy. Travnaté plochy jsou vysokým konzumentem živin z důvodu dynamického růstu biomasy několikrát v průběhu jednoho vegetačního období. Hnojení má zásadní vliv na regeneraci trav po seči, rozvoj a aktivitu kořenového systému a zvyšuje rezistenci proti chorobám travních porostů. Nadbytek či nedostatek živin se projevuje poškozením travních ploch dočasně nebo trvale.
Závlaha trávníků. Vysoké nároky trávníků na vodu vyplývají z celé řady faktorů, jako je vysoká evapotranspirace – odpařování vody či teplota vzduchu. Závlaha travnatých ploch je důležitá i po každé seči nebo po každé aplikaci hnojiv. Nejideálnější formou je jemný postřik. Množství vody je rozdílné pro trávníky do jednoho měsíce od výsevu a pro trávníky starší.
Likvidace plevelů a ochrana proti chorobám. Plevele se v trávnících vyskytují z půdní zásoby, substrátu, větrem, vodou, mechanizací i člověkem. Jednou z příčin výskytu plevelů mohou být i neposekané nebo špatně posekané krajinné trávníky, z nichž se šíří semena plevelných druhů. Likvidace jedno- a dvouděložných plevelů v trávnících by měla být kombinací aplikace herbicidních přípravků, mechanických zásahů (například aerifikace), přizpůsobení výšky seče travního porostu, aby nedošlo k tvorbě semen a vysemenění plevelů, hnojením podle výsledků půdních rozborů. Výskyt chorob je nejčastěji způsoben změnami teplot v zimních měsících v závislosti na sněhové pokrývce, nadměrným či nedostatečným hnojením a zavlažováním, přenosem z okolních ploch, použitím nevhodných odrůd trav pro danou lokalitu. Ochrana proti chorobám může být preventivní, kdy již správným založením trávníku na správném profilu, substrátu atp. minimalizujeme možné výskyty chorob stejně jako správně prováděné ošetřování trávníku. Pokud se některá choroba vyskytne, jako například plíseň sněžná po zimě, je dobré rozpoznat ji v začátku a souborem opatření (postřik, vertikutace, úprava závlahy...) zlikvidovat.
Válení. Přiměřeně zhutňujeme překypřený povrch půdy zejména u nově založených trávníků, přitiskneme po seči povytažené rostliny a srovnáme drobné nerovnosti. Zásah je nutné dobře uvážit.
Hrabání listí. Zásah nezbytný hlavně na podzim a na jaře. Pod listy se drží vlhkost a tato místa jsou napadána chorobami.
Zarovnání okrajů trávníku. Provádíme tam, kde není trávník od dláždění či parkové cesty oddělen například o
Magnolia Soulangeana je nejoblíbenější a nejčastěji pěstovaná magnolie u nás. Česky se jmenuje šácholan Soulangenův nebo také magnolie Soulangenova. Byla vyšlechtěna z magnolie Liliflora a magnolie Denudata, a to v 19. století ve Francii. Prohlédněte si fotografie tohoto kultivaru.
A proč je Magnolia Soulangeana velmi oblíbeným keřem? Především pro její krásné a velmi voňavé květy. Prvních květů se dočkáte asi 6 až 8 let po vysazení, pak už její kvetení bude pravidelné. Pokvete vám hned na jaře asi od poloviny dubna, a to ještě před olistěním. Květy mají z vnější strany krásně růžovou barvu, uvnitř jsou sněhově bílé, okvětní lístky mají oválný tvar a jsou střechovitě uspořádány.
Jen co Magnolia Soulangeana odkvete, začnou se na keři objevovat první lístky sytě zelené barvy, které se postupně rozšiřují a dorůstají do délky kolem 10 centimetrů. Vrchní strana těchto lístků je hladká, zatímco rubová strana je chlupatá.
Jak pěstovat Magnolii Soulangeana
Magnolia Soulangeana má ráda slunné až polostinné místo. Nepotěšíte ji však určitě tím, že ji vystavíte častému větru. Vzhledem k tomu, že kvete v hodně brzkých měsících, kdy ještě teploty klesají pod nulu, nechcete-li mít květy omrzlé, zvolte stanoviště alespoň trochu chráněné, ale na druhou stranu, bude-li to moc teplé místo, vyraší květy příliš brzy a zmrznou dřív, než stačí rozkvést. Při výsadbě také pozor na to, že vám z malého keře vyroste dvou- až čtyřmetrový strom, takže jej zasaďte tak, aby měl dostatek místa na rozrůstání. Magnolii můžete a nemusíte zastřihovat, chcete-li upravit do požadovaného tvaru, proveďte to nejlépe hned po odkvětu.
U magnolie byste neměli zapomínat na zalévání, nemá ráda přeschnutí, a to ani v zimním období, proto nebude-li mrznout ani sněžit, je dobré si na ni jednou za čas vzpomenout a trochu vody jí dopřát.
Pokud se rozhodnete bonsaje ponechat i přes zimu ve venkovním prostředí, tedy na zahradě před domem, stačí je i s miskou zahrabat do půdy. Volně nad povrchem ponecháte pouze nadzemní část, tedy větvičky. Pokud je mráz venku příliš velký, zakryjte nadzemní část chvojím, případně použijte netkanou ochrannou textilii.
Lze použít i další způsob: Bonsaj umístěte i s miskou do připravené bedýnky. Poté ji obalte velkým množstvím listí, které tak bude působit jako ochrana před mrazem. Další postup je stejný, v případě tuhé zimy opět použijte krycí tkaniny na horní část bonsaje. Bednu s bonsají pak umístěte nejlépe někam ke zdi či do závětří, kde nebude průvan.
Bonsaje lze zazimovat také ve studeném skleníku. V tomto případě je výhodné, že rostlina není vystavována vrtochům počasí, tedy sněhové nadílce a větru. Máte také usnadněnou práci tím, že se dá lépe kontrolovat stav bonsaje během celého zimního období.
Je téměř jedno, zda připravujete na zimu listnatou, nebo jehličnatou bonsaj. Rozdíl spočívá pouze v tom, že jehličnaté bonsaje vyžadují pravidelnější kontrolu, neboť je u nich větší náchylnost na výskyt škůdců. Zároveň je nutné jehličnaté bonsaje také více zalévat. Zemina nikdy nesmí zcela vyschnout.
Zazimování bonsají je velmi jednoduché. Důležité je ale správné načasování, musí se ideálně vyčkat, až opadají její listy (v případě listnaté bonsaje). Během zimy je pak potřeba provádět pravidelnou zálivku a také kontrolu, zda se na rostlině nemnoží škůdci.
