Pokud chcete, aby vám sněhovépusinky vydržely co nejdéle křupavé a přitom se rozplývaly na jazyku, doporučujeme dobře upečené/usušené cukroví nejprve nechat pořádně vychladnout. Teprve poté můžete pusinky naskládat do krabice (například od bot – samozřejmě do čisté a vyvětrané). Nejprve vyložte její dno a okraje pečicím papírem, opatrně naskládejte pusinky, přikryjte je jemným papírovým ubrouskem a nakonec krabici dobře uzavřete víkem. Uchovávejte ji v suchu, ale ne v chladu, protože při přenesení ze studena do tepla by cukroví mohlo navlhnout.
Rozumné je také nepéct sněhovépusinky moc brzy před Vánocemi, přece jen jsou nejlepší čerstvé, ale jestliže se vám bílky v ledničce hromadí, raději je do tří dnů spotřebujte. Vždyť až budou další, můžete připravit novou várku pusinek – možná už ty první ani nenajdete.
Když už jste bílky s cukrem vyšlehali do tuhé pěny, čeká vás další důležitý krok – jak správně pusinky upéct, nebo spíše usušit. Plech s pečicím papírem, na který jste zdobičkou nastříkali malé pusinky (spirálka do špičky), vložte do trouby předem vyhřáté na 100 °C, jen krátce je pečte, po chvíli zmírněte teplotu na 50 °C a sušte. Nelze přesně říct, jak dlouho musíte pusinky sušit, ale určitě to nebude méně než hodinka. Většinou jde o dobu kolem 1,5 hodiny a více. Dvířka trouby by měla být při pečení mírně pootevřená (záleží však na typu vaší trouby), pomožte si třeba vařečkou. Hotové pusinky poznáte podle toho, že budou krásně bílé, půjdou lehce sundat z plechu a při rozlomení krásně křupnou.
Aby se vám podařilo udělat vynikající sněhovépusinky, je nejdůležitější správně našlehat sníh. Zde tedy několik rad, jak na to:
Platí zásada, že lepší jsou menší čerstvá vejce. V těch velkých je totiž bílek o něco víc nasycený vodou, což pro šlehání sněhu není zrovna nejlepší. Z bílků menších vajec se sníh daleko lépe šlehá a krásně tuhne.
Při oddělování bílků od žloutků se vám nesmí do bílků dostat ani kousek žloutku.
Cukráři doporučují bílky oddělit večer, nechat je odležet v zakryté nádobě do druhého dne a šlehat až druhý den. Před šleháním je nechte asi 20 minut stát v pokojové teplotě.
Mísa na šlehání musí být dokonale čistá. Sebemenší mastná nečistota vám pokazí výsledek a sníh se nepodaří ušlehat. Cukráři doporučují vytřít mísu před šleháním citronem.
Bílky je vhodné šlehat se špetkou soli a začít na střední výkon, rychlost přidávat plynule a postupně.
Do bílkového sněhu používejte extra jemný krupicový cukr, který je vhodnější než cukr moučkový, ve kterém bývají stopy příměsí, které brání správnému vyšlehání do požadované hustoty.
Až na samotný závěr do sněhu vmíchávejte mleté ořechy, mandličky, čokoládu či kokos. Zapracovávejte je do sněhové hmoty velmi opatrně, aby vám sníh nespadl. Nejlépe to jde širokou vařečkou.
V suché a čisté míse si z bílků vyšlehejte tuhý sníh. Potom pomalu za stálého šlehání přisypávejte krupicový cukr. Nakonec zlehka metlou pomalým mícháním rukou přisypávejte kokos. Hotovou hmotou naplňte zdobicí sáček a na pečicí papír nastříkejte pusinky. Kokosové pusinky se pečou asi 10 minut v troubě vyhřáté na 150 °C. Po vyjmutí z trouby opatrně nadzvedněte pečicí papír a kokosky po jedné sundejte na připravený tác či talíř.
Z bílků, které by měly mít pokojovou teplotu, ušlehejte tuhý sníh, buď ručně, nebo můžete použít i elektrický šlehač (nejprve zvolte menší rychlost). Do sněhu po lžících zašlehávejte polovinu cukru, poté metlu vyndejte a stěrkou lehce vmíchejte druhou polovinu cukru. Kornout/zdobičku naplňte tuhou hmotou a na plech potřený tukem (či vyložený pečicím papírem) vytlačujte jednotlivé pusinky a jejich povrch posypte nasekanými mandlemi. Pečte ve velmi mírně vyhřáté troubě (spíše pečivo sušte). Hlídejte, aby vám pusinky nezhnědly.
V míse ušlehejte bílky, ale ne úplně dotuha. Hotový sníh poznáte podle toho, že se za metlou tvoří „špička“. A v tuto chvíli začněte zašlehávat krupicový cukr. Nádobu vložte do hrnce s vařící vodou a šlehejte dál, dokud se hmota nestane tvárnou. Pak dejte naopak do studené lázně a ještě chvíli šlehejte. Sněhovou hmotu dejte do sáčku a na plech nastříkejte stejnoměrné hrudky (pusinky dle své fantazie a zručnosti). Pečte na 100 °C, respektive sušte asi 30 minut, poté teplotu stáhněte asi na 90 °C a sušte dalších 30 minut. Mezitím si můžete připravit krém, kterým budete pusinky spojovat. Rozpusťte hořkou čokoládu ve vodní lázni, přidejte k ní lžíci kávy, promíchejte a poté opatrně vmíchejte lžíci smetany (měla by mít pokojovou teplotu), aby se krém nesrazil. Polotuhým krémem pak spojujte „podstavou“ vždy jednu a jednu upečenou vychladlou pusinku k sobě.
Krocan je velký a těžký pták, může být vysoký až 120 centimetrů a vážit i 10 kilogramů. Krocan byl v minulosti domestikován, především jeho samice. Krůty se chovají téměř po celém světě a patří mezi významné ptáky sloužící k obživě lidí. Jsou známy dva druhy: krocan paví a krocan divoký.
Krůta domácí je samice domestikovaného krocana divokého, chová se na maso, ale i pro peří a vejce. Krůta je o třetinu až polovinu menší a lehčí než krocan. Chová se především pro maso, které obsahuje velmi mnoho bílkovin ve svalovině a málo tuku.
Krůtí maso je pokládáno za jedno z nejchutnějších a dieteticky nejhodnotnějších. Má nízký obsah tuků, ale vysoký obsah bílkovin hořčíku, draslíku a vitamínů ze skupiny B. Krůtí maso nevyžaduje dlouhou přípravu a snadno přijímá chuť koření. Maso z krůtích prsíček má pouze 0,7 % tuku a 24 % bílkovin, v jiných částech těla (například hřbet, stehna) je tuku poněkud více. Nejtučnější částí krůty je takzvaný biskup. Francouzští labužníci tvrdí, že krůta má devateré maso, které je v každé části těla jinak zbarvené a liší se i strukturou a obsahem tuku. Ve Velké Británii se již od 16. stol. podává na Vánoce, často s nádivkou z jedlých kaštanů.
Krůtí stehno má silné, tmavé a velmi šťavnaté maso, které svou chutí mírně připomíná zvěřinu. Horní část stehna je vhodná na pečení, ale i přípravu pečené rolády nebo plnění, v takovém případě se musí vykostit. Spodní část stehna se většinou peče vcelku, před pečením se odstraňují silné a houževnaté šlachy.
Křídlo může mít váhu až 350 gramů. Křídlo se často dělí na horní, spodní a střední, po překrojení se z něj odstraní kloubní šlachy. Střední část křídla je vynikající na grilování.
Krůtí prsa jsou velmi křehká a jemná, nakrájená na kostičky jsou vynikající na guláš, rozkrájená na proužky se mohou použít na přípravu mnoha jídel.
Krůtí roláda se připravuje z prsou nebo vykostěného horního stehna.
Krůtí játra mají poměrně výrazné aroma a jsou vhodná na přípravu minutek.
Krůtí srdce se většinou vaří nebo peče, před tepelnou úpravou se musí zbavit všech cév a důkladně propláchnout studenou vodou.
Co je vhodnější na pečení? Většina veřejnosti dává ze zvyku přednost krůtě před krocanem. Krocani se pro svoji velikost a váhu hůře porcují. Krocani rychleji přibývají na váze, a tak se vykrmují kratší dobu než krůty, dlouho žijící jedinci mohou mít tužší svalovinu. Krůty jsou celkově menší, a tedy i porce jsou menší a lépe zpracovatelné. Na pulty se dostává drůbež mladá, porážená dříve, než se u její svaloviny projeví takzvané nevýhody
Ingredience podle chuti: sůl, kečup, mletý černý pepř, strouhaný sýr
Ingredience na přílohu: 2 vejce, anglická slanina
Postup: Maso očistíme, opepříme a naložíme do marinády (alespoň na 3 hodiny).
Postup – marináda: Česnek oloupeme a prolisujeme. Smícháme s olejem a worcestrem.
Postup – bylinkové máslo: Lístky rozmarýnu jemně nasekáme. Změklé máslo utřeme se solí a vmícháme bylinky. Sáčkem na zdobení utvoříme malé pusinky, které necháme v lednici ztuhnout.
Steaky vyjmeme z marinády a na malém množství oleje opékáme z každé strany 2–3 minuty. Potom pánev odstavíme, maso zakryjeme pokličkou a uchováme v teple. Z vajec a nakrájené slaniny připravíme dvě omelety, které podle chuti potřeme kečupem a přeložíme na půlky. Marinované hovězí steaky obložíme slaninovou omeletou, posypeme strouhaným sýrem, na maso položíme bylinkové máslo a ihned podáváme. Vhodnou přílohou k marinovanému hovězímu steaku jsou vařené nebo opékané brambory a čerstvá zelenina.
Ingredience dle potřeby: tuk na vymazání, mouka na vysypání
Postup: Nejprve si připravíme tvarohové těsto. Smícháme tvaroh, pudink, vanilkový cukr, vejce a mléko a osladíme podle chuti. Máme-li tvaroh ve vaničce, tak mléko není potřeba. Na tmavé těsto smícháme všechny ingredience a vylijeme na vymazaný a vysypaný plech. Namíchaný tvaroh dáme do tvořítka na pusinky nebo do sáčku a dávkujeme ve tvaru prošití deky. Připravenou prošívanou deku vložíme do trouby a už jen upečeme asi na 175 °C stupňů.
Ingredience: 6 bílků, 200 g cukru krupice, 1 jahodový Vitacit, piškoty a čokoláda na polití (namáčení)
Postup: Sníh ušleháme nad parou, během šlehání zašleháme cukr smíchaný s Vitacitem a šleháme dále cca 15 minut. Zdobičkou poté tvoříme pusinky na piškoty, po zaschnutí poléváme čokoládou.
Jedná se o vyšší keř, který dorůstá do výšky mezi 2 až 6 m, jeho šíře je 2 až 5 m. Keř je listnatý, opadavý. Kvete nápadnými bílými květy, a to od dubna do května. Keř dobře snáší přímé slunce a v zimním období je mrazuvzdorný.
Květenství muchovníku je sestavené ve vzpřímených nebo převislých hroznech s 1–20 květy, a to buď v seskupení jednoho až čtyř květů, nebo v hroznu se 4–20 květy. V květu je pět bílých (vzácně poněkud růžových) kulatých lístků, 2,6–25 mm dlouhých. Listy jsou oválné, až 8 cm velké, raší bronzově a zrají do tmavě zelené barvy, na podzim se mění do sytě růžově až zářivě červené.
Tato rostlina má lidové označení indiánská (aljašská) borůvka, neboť její plody jsou borůvkám podobné. Mají cca 1 cm v průměru, temně modrofialovou barvu, zrají již na začátku léta a mají výbornou, sladkou chuť s lehce pikantní, trnkovou příchutí. Na keři vydrží zralé poměrně dlouho, takže je možné je sklízet postupně až měsíc.
Muchovník roste poměrně divoce do hustého a velkého keře. Pokud jej chcete udržet kompaktní, na jaře před rašením jej sestříhejte. Potřebuje kyselou půdu bez obsahu vápence, která bude živná a neustále vlhká, ale dobře odvodněná.
Keř dokonale kombinuje funkci okrasnou a užitkovou. Na jaře je obalený sněhově bílými vonnými květy. V létě přinese bohatou úrodu lahodných plodů a na podzim se jeho listy neuvěřitelně vybarvují. Indiánská borůvka je absolutně mrazuvzdorný keř, a dokonce i květy jsou velmi odolné mrazu, takže bohatě plodí i v letech, kdy vám ostatní ovoce pomrzne. Muchovník tedy nelze než doporučit do každé zahrady. Je možné jej pěstovat i v květináči na terase či balkoně.
Amelanchier je původní rostlina kanadských prérií a v Kanadě se pěstuje v mnoha odrůdách na plantážích. Nejvyšší hodnotou muchovníku je jeho vysoká odolnost vůči zimě a rané dozrávání plodů. Může být pěstován ve vyšších polohách i na krajním severu, kde plodí a dozrává každoročně, a kde jiné ovocné druhy nemohou růst a plodit.
Vysazené rostliny začnou plodit již tři roky po výsadbě a plodí každoročně po dobu 40–50 let. Keř je samosprašný. Na zahradě tak stačí jen jedna rostlina, aby dobře plodil. Průměrná úrodnost z jednoho keře je 8–12 kg oválných tmavofialových bobulí s vysokým ojíněním. Bobule jsou šťavnaté, sladké, příjemné chuti.
Muchovník roste dobře a zdravě v každé půdě a téměř není napadán chorobami a škůdci. I když bude růst a plodit bez jakékoliv péče, za dobrou péči a přípravu půdy se odvděčí vyšší úrodou a kvalitnějšími plody.
Mladé rostliny můžeme vysadit do jam 60 x 60 x 60&n
Tyto okrasné keře, které nejsou náročné na údržbu, kvetou většinou velmi bohatě od konce dubna do konce května. Listy mají drobné, oválné, mírně lesklé a středně zelené.
Překrásná stálezelená dřevina kulovitého tvaru s nepřehlédnutelnými květy, které každé jaro ohromují svou nádhernou barvou, stavbou květu a velikostí. Listy jsou neopadavé, tmavě zelené. Rododendron kvete od května do června a jeho květy mají různé bravy podle druhu. Výška keře je 1,8 až 2,5 m, šířka 1,8 až 2,5 m. Vyžaduje mírně kyselou a živnou půdu. Dobře snáší zastínění, potřebuje alespoň polostín (nejlépe dopolední z východní strany). V zimě je citlivý především na dopolední slunce, jež může silně popálit jeho listy. Nemají-li tedy zvláště mladé keře přirozený dopolední stín, je třeba je chránit (například chvojím). Rododendron má široké spektrum využití: jako nepřehlédnutelná solitéra, do skupinové výsadby či na vřesoviště.
Azalka japonská
Tyto na údržbu nenáročné keře kvetou většinou velmi bohatě od konce dubna až do konce května a jejich květy mají oranžovou barvu. Listy jsou drobné, oválné, mírně lesklé a mají středně zelenou barvu. Výška keře je 30 až 60 cm, šířka 1,8 až 2,5 m. V polostínu a stínu téměř neopadávají, naproti tomu na slunných plochách může více než polovina listů přes zimu opadat. Na jejich místě pak na jaře po odkvětu vyrostou listy nové. Azalka potřebuje lehkou, kyselou, velmi propustnou a nejlépe neustále vlhkou půdu bohatou na železo a fosfor. Ideální je do skupinové výsadby a na vřesoviště.
Azalka japonská zakrslá
Jedná se o plnokvětou odrůdu. Keř má sněhově bílé květy a kvete většinou velmi bohatě od konce dubna do konce května. Ostatní vlastnosti a potřeby jsou stejné jako u azalky japonské (viz výše).
Dřín obecný
Dřín je opadavý, široce rozložitý a vzdušný keř se sytě zeleným olistěním. Drobné žluté kvítky vykvétají ještě na holých větvích již v březnu. V srpnu dozrávají plody, které mají červenou barvu a jsou velmi chutné a zdravé (obsahují velké množství vitaminu C). Keř může dorůst až do výšky 5 m. Na půdu a umístění je dřín naprosto nenáročný. Dříny se hodí do skupin nebo se z nich může vytvořit stříhaný či volně rostoucí živý plot.
Kdoulovec lahvicovitý
Rozložitý až vystoupavý opadavý keř, jehož výška je až 1,6 m. Před olistěním se na něm objevuje záplava tmavě růžových květů. Po odkvětu pak kdoulovec zdobí velké žlutavé nebo žlutozelené jablkovité plody, a to až do pozdního podzimu, mnohdy dokonce až do jara. Plody jsou jedlé, ale kvůli poněkud kyselé a svíravé chuti se obvykle ne
Vánoční hvězda (Euphorbia (Poinsettia) pulcherrima) je nepřehlédnutelná, pestrá a slavnostně vyhlížející rostlina, ačkoli jsou její květy drobné a nenápadné. Zrak však přitahují nádherně vybarvené listeny pod kvítky. Nejčastěji jsou jasně červené, což v kontrastu s tmavou zelení listů působí slavnostně. Ale vyšlechtěny jsou i odlišně vybarvené odrůdy. Něžněji působí varieta s růžovými, broskvovými či krémovými listy, krásné jsou i listeny sněhově bílé. Vyšlechtěny jsou dokonce i odrůdy pestrobarevné nebo mohou být listeny i různorodě tvarované.
Latinské rodové jméno je odvozeno od jména osobního lékaře numidského krále Judy II. Euphorba, který žil v 1. století před naším letopočtem a objevil některé vlastnosti afrických pryšců. České rodové jméno je odvozeno od staročeského slova prysky nebo pryskýře, což značí puchýře, neboť mléko obsažené v pryšcích způsobuje puchýře na pokožce. Další jméno Poinsettia pak získala po Joelu Poinsettovi, který byl prvním americkým velvyslancem v Mexiku a věnoval několik exemplářů této květiny botanické zahradě ve Filadelfii.
V Mexiku vznikla o krvavé barvě této rostliny legenda. Tuto květinu si velmi zamilovala královna z říše Aztéků. Když zjistila, že byla ve své lásce podvedena, puklo jí žalem srdce a kapky krve zbarvily do ruda květ, který měla tolik ráda.
Vánoční hvězdy se pěstují v různých velikostech. Můžete si vybrat i půvabnou miniaturní, i půl metru vysokou rostlinu. Raritou je hvězda zapěstovaná na kmínku.
Vánoční hvězda pochází z Mexika, proto jí vyhovuje jí stálá teplota nad 20°C. Květináč by neměl stát přímo na studeném parapetu, zvláště od okna táhne studený vzduch. Na citlivost vůči chladu myslete i při přenosu z květinářství – tuto teplomilnou rostlinu by vám rozhodně měli důkladně zabalit do papíru.
Potřebuje i dostatek světla, ale spíše rozptýleného, než přímé sluneční paprsky (podobně jako orchideje).
Zalévejte odstátou, nejlépe vlažnou vodou, která je měkká (ideální je dešťová). Substrát by měl být stále mírně vlhký. Hvězdu pravidelně roste a v její blízkosti umístěte odpařovače – vlhčí vzduch jí svědčí. Přihnojujte hnojivem pro kvetoucí pokojové rostliny.
Pokud nechcete rostlinu po odkvětu zlikvidovat, můžete se pokusit o její další pěstování. Po odkvětu začnou rostlině opadávat i listy. Hluboce ji seřízněte na 4–5 výhonků asi na deset centimetrů, mléčně bílou vytékající šťávu zastavte. Prýštící mléko lze zastavit ponořením řezné rány do teplé vody. Pozor, mléko je jedovaté a může vám popálit pokožku. Seříznutou vánoční hvězdu umístěte na světlé místo s teplotou kolem šestnácti stupňů a mírně omezte zálivku.
Po „zmrzlých“ ji můžete vynést ven a pěstovat ji až do&nbs
Každoroční opad listů je součástí životní strategie většiny listnatých stromů rostoucích v našich klimatických podmínkách.
Zima představuje pro většinu živých organismů náročné období. Musí vynakládat mnohem více energie na vlastní přežití (nezmrznutí) i na získání potravy/vody. Rostliny musí zůstat stát na tom svém stanovišti a jsou vystaveny všem povětrnostním vlivům – mrazu, větru, sněhové pokrývce, námraze. A samozřejmě nedostatku klíčového zdroje – vody. Tím, že strom na podzim shodí listy, se tomu všemu snaží čelit. Holé větve také znamenají menší plochu, na které se může držet sníh a námraza, a navíc nekladou tak velký odpor větru. Riziko polámaných větví je tak významně nižší než v olistěném stavu. Tím hlavním důvodem, proč stromům každoročně listí opadává, je však uchování vlhkosti.
Pokud je půda zmrzlá, je voda pro stromy takřka nedostupná. Strom si proto nemůže dovolit ztrácet ani kapku. Možná to není běžně známo, ale v období, kdy má strom listy, dochází k obrovským ztrátám vody právě skrze listy, respektive skrze listové průduchy, jimiž uniká vodní pára do okolního prostředí. Protože ale listy obsahují řadu důležitých látek, hlavně dusík a uhlík, strom, jako řádný hospodář, si je před opadem odčerpá a ve formě bílkovin uloží ve vnitřních pletivech. Na jaře je pak použije na tvorbu nových listů a květů. Naopak do uvadajících listů uloží odpadní látky.
Vlastní mechanismus opadu listů se připravuje už od jara. V místech, kde řapík listu přisedá na větvičku (stonek), se už v době intenzivního růstu začnou vytvářet vrstvičky buněk, které lze od sebe navzájem oddělit. Jejich dočasná soudržnost je dána pouze přítomností růstového hormonu auxinu, který se tvoří v listech a vrcholových částech stonku a putuje rostlinou směrem dolů. Ke konci vegetace, na podzim, produkce auxinu klesá a úměrně tomu se oslabuje i jeho vliv na soudržnost buněk. V okamžiku, kdy síla gravitace překoná sílu auxinu, list upadne.
Sezónní shazování listí je ovládáno kombinací krátkého dne a nízkých teplot. Když poměr denního světla, tmy a chladu dosáhne kritického bodu, odpoví na to typický širokolistý strom vytvořením přehrádky zvláštních korkových buněk v místech, kde je řapík listu připojen k větvi. List pak pomalu odumírá, protože byl izolován od cévních svazků. Spoj se oslabuje, až list ze stromu spadne. Drobnou jizvu, která zůstala po opadu listu, zacelí další vrstva specializovaných buněk – ta chrání strom proti ztrátě vlhkosti a proti vniknutí hub.
Z listnáčů neopadávají pouze listy kožovité či ostnité. Příkladem neopadavého keře je cesmína ostrolistá (Ilex aquifolium), pěstovaná v mnoha parcích.
