Slimák největší je často se vyskytující suchozemský plž žijící převážně v Evropě (včetně České republiky). Z Evropy se tento druh rozšířil i do Severní Ameriky a do Asie. Poznat ho můžeme jednoznačně podle nápadné velikosti (až 20 cm). Nápadný je dále svým zbarvením (šedá až béžová s černými skvrnami na zádech a bocích). Jeho tělo je velké a protáhlé. Na zádech slimáka najdeme štítek (to je pozůstatek po ulitě). Svým vzhledem je slimák největší velice specifický a téměř nezaměnitelný.
Slimák největší se živí výhradně rostlinnou potravou a houbami. Mezi jeho oblíbenou potravu patří zejména mladé rostliny, jejich listy, plody i kořeny. Často se živí lidskými potravinami, tedy vypěstovanými nebo uskladněnými plodinami. Z tohoto důvodu je slimák největší považován za škůdce a je lidmi huben. Nejaktivnější je v době po dešti a ráno a v noci. V okolí lidských obydlí, kde se slimáci největší nachází nejčastěji, najdeme tyto plže většinou na vlhkých stinných místech, jako jsou prostory pod kameny. Tento plž je ovšem pro přírodu i užitečný. Zemědělství prospívají slimáci zejména příležitostným požíráním menších plžů (plzáka španělského, který je velmi škodlivý).
Jedinců tohoto druhu se vyskytuje velké množství, z nažloutlých kulovitých vajíček snášených do půdy se mláďata líhnou cca po 40 dnech a jedinec může snést za jeden rok stovky vajíček. Slimák největší je hermafrodit.
Většina nahých plžů je nenáročných, to znamená, že jsou schopní úspěšně snášet široké spektrum nejrůznějších podmínek prostředí. Jediným nárokem zůstává podmínka dostatečné vlhkosti, protože jsou díky absenci schránky více náchylní k vyschnutí než plži s ulitou. Všichni plži si libují ve stinném a vlhkém prostředí a nejaktivnější jsou při teplotách 13 až 18 °C. Optimální je pro ně deštivé a vlhké počasí s krátkou dobou slunečního svitu. Při nevhodných podmínkách se stahují do hlubších vrstev. Aktivní jsou převážně v noci, přes den jen za vlhkého počasí. K přemnožení většinou dochází v dubnu až květnu, zejména pak za teplého podzimu, především na zastíněných lokalitách a na těžších půdách. Výskyt a způsobené škody jsou silně závislé na průběhu klimatických podmínek.
Slimák popelavý patří do čeledi slimákovitých (Limacidae), řádu stopkookých (Stylommatophora), podtřídy plžů plicnatých (Pulmonata).
Tělo tohoto plže dosahuje délky 15 až 20 cm, ve vzácných případech prý dokonce 30 cm. Je silné, s napjatou pokožkou, výrazně vyniklý kýl zasahuje až do poloviny hřbetu. Pokožkové hrboly jsou na hřbetě dlouhé 8 až 10 mm, na bocích 5 až 7 mm. Zbarvení je velmi proměnlivé, někteří jedinci jsou antracitově černí, jiní nevýrazně bělaví nebo popelavě šedi. Kresba často bývá uspořádána do podélných pruhů, štít však zůstává jednobarevně šedý, černý nebo červený. Je popsána řada barevných forem – jednou z nejhezčích je L. cinereo-niger bielzi, která má masově červený hřbet s rudým kýlem a tmavě rudý až černý štít (vyskytuje se například na Křivoklátsku). Chodidlo je vždy výrazně rozčleněno na světlá střední a tmavá okrajová pole. Sliz je bezbarvý, hřbetní destička 8,5 mm dlouhá a 6 mm široká.
Slimák popelavý obývá převážně lesní porosty a dává přednost lesům podhorským a horským. Zdržuje se pod kůrou starých stromů, v trouchnivých pařezech a podobně. V místech výskytu bývá hojný, často najdeme více jedinců pohromadě. Živí se houbami, zelenými částmi rostlin, hlízami a různými živočišnými zbytky. Obývá téměř celou Evropu a od Skandinávie po středomořské ostrovy. Zaměnit jej můžeme za slimáka největšího, který má jednobarevné chodidlo a skvrnitý štít, nebo za podkornatkou žíhanou (mladé jedince). Od plzáka lesního ho rozeznáme podle umístění pneumostomu a kýlu na hřbetě.
Jde o velký druh slimáka – velikost těla 120–200 mm. Zbarvení je velmi variabilní, nejčastěji však tmavě šedomodré se světlým kýlem v zadní čísti nohy. Vyskytují se však i světle šedí až bílí jedinci s tmavými skvrnkami kolem kýlu. Známí jsou rovněž albinotičtí jedinci. Spodní strana těla je okolo okrajů tmavá, uprostřed světlá. V zadní části těla je vždy nápadný střední kýl. Patří mezi naše největší plže.
Slimák popelavý obývá především lesnaté oblasti, najdeme ho v různých typech lesů, zejména v listnatých, smíšených a lužních lesích. Vyhledává zastíněné a husté lesy. Vzácněji se objevuje také v okolí lidských sídel a v zahradách. Ukrývá se pod padlými kmeny, kameny nebo kůrou. Ze svého úkrytu vylézá až v noci, živí se zejména rostlinnou potravou a houbami.
Kromě našich plžů se na škodách na zahradních i polních kulturách začíná podílet i plzák španělský. V některých oblastech České republiky se v důsledku vlhkého počasí v průběhu několika minulých let objevil silný výskyt slimáků, kteří způsobují výrazné škody v porostech ozimé řepky, lokálně bylo zaznamenáváno i poškození vzcházejících porostů ozimých obilnin a cukrovky i máku. Příčiny tohoto rozšíření se dávají do souvislosti s mírnými zimami a chladnými a vlhkými jary a rovněž se zjednodušením osevních postupů a změnou agrotechniky – s bezorebními technologiemi zpracování půdy a uváděním půdy do klidu. Podle názoru některých odborníků se na něm podílí i nevhodné používání neselektivních insekticidů, které hubí střevlíky a další přirozené nepřátele slimáků.
Na polích škodí převážně slimáčci rodu Deroceras (s dýchacím otvorem v zadní části pláště), délka jejich těla nepřesahuje 6 cm. Většinou se jedná o 2 druhy slimáků, a to o slimáčka síťkovaného (Deroceras reticulatum) a slimáčka polního (Deroceras agreste), ale zejména na okrajích pozemků se mohou vyskytovat i další druhy, jako například slimáček hladký (Deroceras leave) z rodu Arion (s dýchacím otvorem v přední části pláště), plzák zahradní, lesní a žíhaný, a v poslední době v ozimé řepce též plzák španělský (Arion lusitanicus).
Plzák španělský (Arion lusitanicus), nazývaný také portugalský, lusitanský, případně rezavý, patří do čeledi plzákovitých (Arionidae) a dostal se do České republiky z jižní Evropy. Původně se vyskytoval na Pyrenejském poloostrově, v západní Francii a Anglii. Přibližně před 50 lety se začal šířit za hranice svého původního výskytu. V Česku byl poprvé spolehlivě pozorován na začátku 90. let minulého století. V celé Evropě se jedná o historicky nejvýznamnějšího a nejproblematičtějšího škůdce mezi plži vůbec.
Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8–12 cm, a je tak druhým největším plzákem z osmi našich druhů čeledi Arionidae. Tělo má zavalité, schopné se polokulovitě stahovat. Zadní konec nohy je zaoblený. V dospělosti má jeho zbarvení různé odstíny v oranžovohnědé škále. Díky barevné kombinaci působí zbarvení plzáka španělského jakýmsi špinavým dojmem. Právě svou velikostí a barvou se může v dospělosti často velmi podobat našemu původnímu plzáku lesnímu (Arion rufus). Ten však dorůstá větší velikosti (12–15 cm) a jeho zbarvení se pohybuje v rozmezí oranžové, cihlově až sytě červené. Hlavním a jednoznačným rozdílem je vybarvení mladých jedinců přibližně do velikosti 3 cm. U plzáka španělského jsou mláďata pestře zbarvená v odstínech žluté až hnědé a&n
Rozdíl mezi slimákem a plzákem je následující – slimák má dýchací otvor v zadní části, kdežto plzák ho má v přední části. Dalším znakem je, že plzák na rozdíl od slimáka nemá kýl.
O španělských ptáčcích se objevuje první zmínka v kuchařce strahovského premonstráta Jiřího Evermoda Košetického z konce 17. století. Ve Španělsku byste si přitom španělského ptáčka objednat nemohli, jelikož tam takový pokrm vůbec neznají.
Masové závitky získaly svůj název pravděpodobně díky španělským kuchařům, kteří je připravovali. Matka Rudolfa II., císařovna Marie, byla Španělka, přičemž lze předpokládat, že si s sebou přivezla vlastní kuchyňský personál. Souvislost je navíc nasnadě i kvůli vzezření tohoto jídla – zavinuté plátky masa plněné vejcem, okurkou a uzeninou připomínají oškubaného ptáka.
Španělský ptáček vznikl v době vlády Rudolfa II., kdy jeho světoví kuchaři připravovali španělskou specialitu z českých surovin. Jedna ze specialit byly lahodné telecí závitky s výtečnou nádivkou. Ve Španělsku jim dodnes říkají „el nino envuelto“ („zabalené dítě“). Nádivku původních španělských ptáčků, připravovaných z telecího masa, tvořila dříve trochu jiná směs než dnes. Našli bychom v ní pravděpodobně sardelky utřené s máslem, strouhanou syrovou cibuli, sekanou petržel, žloutky a drcený pepř.
Tyto závitky byly považovány za španělskou specialitu, proto není divu, že pokrm dostal přídomek odpovídající jejímu původu. Vzhled krmě, respektive její bodce, štěpiny (dnes párátka), sloužící k sepnutí závitku, připomínaly našim předkům ptačí nožičky a ty pak květnatý název doplnily na finální španělské ptáčky.
Maso na španělského ptáčka se zpravidla používá hovězí. Nejideálnější je použít zadní hovězí maso, maso by mělo být vyšší, protože se do něj balí další ingredience.
Španělský ptáček se anglicky řekne rouladen, rindsrouladen nebo rolady.
Technologický postup: Hovězí filety naklepeme, aby ptáček nebyl tuhý a lépe se balil. Poté filety osolíme, opepříme a potřeme dostatečně hořčicí. Skládáme postupně proužek špeku, nakládané kyselé okurky, polovinu natvrdo uvařeného vejce, čtvrtku malé cibule a kousek párku. Následně opatrně zabalíme tak, aby se strany nerozlézaly. Přeložíme tedy vložku masem nejdříve ze stran, potom začneme teprve rolovat ptáčka, jak jsme zvyklí. Pevně utěsníme. Nyní pozor, otázkou je, kolik ptáčků děláme, protože pokud jich děláme víc, nemusíme je ničím vázat nebo spojovat párátkem, stačí je poskládat těsně vedle sebe napevno v pekáčku. Pokud chcete mít jistotu, můžete závitek svázat provázkem. Ptáčky dáme do trouby předehřáté na 220 stupňů, aby se zatáhly. Cca po 20 minutách teplotu snížíme na 85 stupňů a pečeme tak po dobu 8 hodin (například přes noc). Maso tolik neztratí ze svého objemu a je chutnější. Druhý den si pak připravíme základ omáčky. Na sádle nebo na oleji zpěníme cibulku do hněda, později přidáme i na kostičky nakrájený špek. Orestujeme do hněda, až cibulka se špekem začne takzvaně šustit. V tu chvíli přidáme 2 polévkové lžíce hořčice a zalijeme vodou nebo hovězím vývarem. Tímto trikem se barva cibulky, která je nejtmavší na okrajích, rozloží rovnoměrně na celou cibulku a vznikne základ tmavé omáčky. Základ osolíme, opepříme a přivedeme k varu, později zahustíme tmavou jíškou a provaříme aspoň po dobu 1 hodiny. Po upečení ptáčků přilijeme do omáčky výpek z masa, čímž získáme výraznější chuť. Podpoříme ji ještě přelitím trochy nálevu z nakládaných kyselých okurek. Vše povaříme a scedíme. Podáváme s rýží.
Ingredience: 500 g hovězího masa, 2 vejce natvrdo, 1 velká okurka, 1 plátek špeku, 2–3 silnější kolečka Junioru nebo jiného měkkého salámu, 1 velká cibule, 2 polévkové lžíce plnotučné hořčice, 3 polévkové lžíce hladké mouky, olej, sůl, pepř, maggi
Technologický postup: Maso naklepeme, osolíme a lehce opepříme. Na oleji necháme zesklovatět na kostičky pokrájenou cibuli a pak k ní přihodíme maso a osmahneme. Poté přidáme plnotučnou hořčici, ještě vše promícháme a přilijeme asi 1–1,5 l horké vody z konvice a vaříme, dokud není maso měkké. Když maso změkne, tak do omáčky přihodíme pokrájená vejce, slaninu, okurku, salám a ještě povaříme asi 10–15 minutek. Pak smícháme studenou vodu se 3 lžícemi hladké mouky a nalijeme do omáčky. Povaříme dalších 10 minut. Hotovou omáčku ještě dosolíme a dochutíme pomocí maggi. Můžeme podávat s rýží nebo houskovým knedlíkem.
Ingredience: 4 plátky roštěné, 1 vejce natvrdo, 2 kyselé okurky, 1 větší párek, 4 malé špalíčky slaniny (dle chuti ještě slaninu na kostičky do omáčky), 1 malá cibule, 3 velké cibule, dijonská hořčice, čerstvě mletý černý pepř, sůl, 1 lžíce sádla, hovězí vývar
Technologický postup: Roštěnou naklepeme, každý plátek pomažeme dijonskou hořčicí, lehce osolíme a poklademe kouskem párku, čtvrtkou vejce natvrdo, čtvrtkou cibulky, půlkou okurky a špalíčkem slaniny. Uděláme závitky a převážeme je provázkem. Jednu velkou cibuli nakrájíme na kostičky a spolu se slaninou na kostičky a ptáčky dáme opéct na rozpálené sádlo. Zalijeme vařící vodou (nebo vývarem, máme-li) tak, aby závitky byly zality do poloviny. Opepříme, přidáme ještě lžíci dijonské hořčice a dusíme cca 1,5 hodiny, občas obracíme a podléváme. Zbylé dvě cibule nakrájíme na kostičky, dáme do kastrůlku s vodou a chvíli povaříme. Necháme vychladnout a rozmixujeme, ke konci dušení cibulí ptáčky podlijeme. Podáváme s rýží nebo knedlíkem.
Technologický postup: Mleté maso osolte, opepřete a přidejte trochu vody. Z masa udělejte cca 4 placky a potom pokračujte jako u normálních ptáčků z plátků masa. Potřete hořčicí, posypejte nakrájenou cibulkou. Položte na placky špalíček špeku nebo slaniny, kousek párku, čtvrtku vajíčka, kyselou okurku. Placku vždy stočte a hodně umačkejte. Na troše oleje zpěňte cibuli, vložte ptáčky. Obraťte, aby se maso zatáhlo. Podlijte vodou a duste. Šťávu zahustěte trochou vody, ve které rozmíchejte lžíci hladké mouky a lžíci plnotučné hořčice. Provařte a podávejte.
Technologický postup: Větší plátky masa naklepeme, osolíme, opepříme a potřeme hořčicí. Na každý plátek masa položíme plátek špeku, půlku oloupaného vejce, okurku a půlku (čtvrtku – dle velikosti) špekáčku nebo jinou měkkou uzeninu. Náplň pak v plátku masa dobře a pevně zabalíme, zpevníme provázkem. Na trošce oleje (můžeme také přidat uzený špek vyškvařený na kostičky) osmažíme pokrájenou cibuli, pak orestujeme ze všech stran i ptáčky. Vše zalijeme vývarem a za občasného otočení a podlití dusíme doměkka. Před koncem dušení můžeme do omáčky přidat nadrobno pokrájenou nebo nastrouhanou kyselou okurku. Ptáčky z vývaru vyjmeme a vývar zahustíme hladkou moukou rozmíchanou v trošce studené vody, necháme provařit a dle chuti případně ještě dochutíme solí, pepřem, hořčicí. Z ptáčků odstraníme nitě, rozkrojíme je a podáváme s omáčkou a přílohou, například s rýží, houskovými knedlíky.
Rýmovník (Plectranthus argentatus) patří do čeledi hluchavkovitých a rodu molic. Rod molice zahrnuje kolem 350 druhů jednoletých nebo vytrvalých stálezelených rostlin. A pozor, nepěstují se jen pro listy, ale i pro své květy. Pocházejí z teplejších částí Afriky, Madagaskaru, Asie, Austrálie a tichomořských ostrovů.
Plectranthus amboinicus
Je z botanického hlediska jen krátce žijící polokeř se sukulentními listy velkými jako dlaň a malými bělorůžovými květy. Pro amatérské zahrádkáře a kuchaře představuje aromatickou, ale také poněkud tajemnou rostlinu. V obchodech a v literatuře se objevuje rovněž pod synonymy Coleus amboinicus a Solenostemon amboinicus, Němci mu říkají španělský tymián, indický brutnák nebo mexické oregano.
Jemně nasekaný Plectranthus amboinicus aneb rýmovník eukalyptový se dobře hodí do salátu a okořeňuje polévky. Vždy zdravě vypadající listy poslouží také jako vynikající obloha pokrmů. Rostlina se využívá především ve španělské a mexické kuchyni a platí za jedno z nejdůležitějších koření na karibských ostrovech.
Plectranthus argentatus
Plectranthus argentatus aneb rýmovník pochází z Austrálie. Má stříbřitě ochlupené stonky s hustě rostoucími vejčitými listy dlouhými 5 až 11 cm. Listy mají světle šedozelenou barvu a vykrajované okraje. V místě svého původu roste jako stálezelený keř.
Plectranthus forsteri
Plectranthus forsteri aneb moud Forsterův je divoce rostoucí druh z východu Austrálie, Fidži a Nové Kaledonie. Vytváří i přes metr dlouhé převislé šlahouny s množstvím zelených, bíle lemovaných listů. Panašované druhy této molice se skutečně stanou ozdobami truhlíků na vašem parapetu či balkóně.
Plectranthus purpuratus
Plectranthus purpuratus aneb moud purpurový se pěstuje jako rostlina vhodná k inhalování. Obsahuje vonné silice, které působí proti rýmě nebo ucpanému nosu. Zároveň slouží jako odpuzovač much nebo komárů – přes léto vytváří krásné dlouhé převisy, které obsahují silice odpuzující mouchy, komáry, mšice a jiné záškodníky. V zimě vám možná vykvete bílými, pyskatými kvítky, které raději odstraňte, aby rostlinku nevyčerpávaly. Pěstuje se jako přenosná rostlina, kterou je v říjnu potřeba odnést do světlých prostor s teplotou od 8 do 15 °C. Pro pěstování používáme klasický zahradní substrát. Nezapomínáme rostlinu během vegetace přihnojovat. Moud stále rychle dorůstá, takže můžete pravidelně stříhat jeho vonné lístky, které nastříháte, natrháte a umístíte všude tam, kde chcete dýchat eukalyptovou vůni. Je to vhodná rostlina do ložnic, dětských pokojů, obýváků. Pomáhá v boji proti rýmě, prokazatelně se lépe dýchá ve vytápěných místnostech. Při rýmě a nachlazení se
Ingredience: 800 g hovězí roštěné (vysoký roštěnec), 4 lžičky plnotučné hořčice, 50 g špeku, 2 nožičky párku v jedlém střívku, 2 vejce, 1 velká sterilovaná okurka, 1 velká cibule, 100 ml oleje, instantní jíška na zahuštění šťávy
Technologický postup: Maso nakrájíme přes vlákno na plátky, naklepeme je do šíře, osolíme, opepříme a potřeme hořčicí. Okurky, vejce, párky, špek a cibuli pokrájíme na stejné čtvrtinové dílky a klademe na jednotlivé plátky masa. Dobře zavineme, popřípadě spíchneme párátkem. Na povrchu můžeme též osolit a opepřit. Do pekáčku vložíme cibuli, zalijeme olejem, navrch naskládáme natěsno ptáčky a dáme zapéct do maximálně rozehřáté trouby na 10 minut, pak zmírníme a dopékáme při 150 °C cca 45 minut, až je maso měkké. Během pečení poléváme vypečenou šťávou nebo podle potřeby podléváme horkou vodou. Když jsou závitky upečené, vyjmeme je z výpeku, který přivedeme k varu, orestujeme do zlatohněda, zalijeme trochou vody a zahustíme jíškou, dochutíme solí, pepřem a lžičkou hořčice. Ptáčky vložíme zpět do šťávy a prohřejeme.
