Téma: 

stálezelené popínavky


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

POPÍNAVÉ ROSTLINY

Popínavé rostliny na balkon

Při osazení balkonu nebo terasy záleží na vkusu, na tom, jaké barvy nám vyhovují, zda nenápadné, či spíše pestré květy, a také, v kterém patře bydlíme. Ne všechny popínavky snášejí větrné prostředí a ne vždy jsou sousedé nadšeni liánami, které k nim šplhají z našeho zeleného království. Důležitým kritériem pro výběr rostlin je poloha balkonu. Jižní, po celý den osluněná strana bude náročná na zálivku a prudký severák také žádnou rostlinu nepotěší, tím méně popínavou. Bereme v úvahu i velikost, do jaké zeleň doroste.

Povíjnice nachová

Má latinský název Ipomoea purpurea a dorůstá až do výšky 3 m. Listy jsou řapíkaté, srdčité a zelené barvy. Květ je nálevkovitá výrazná koruna modrofialové, růžové, červené a bílé barvy. Povíjnice kvete v červenci až září. Plody jsou tobolky. Pěstuje se jako letnička. Stonek má chlupatý, ovíjivý, až 3 metry dlouhý. Půda by měla být propustná a výživná. Povíjnice se hodí na prosvětlené balkony, nesnáší trvalý polostín, protože potom nekvete a špatně roste. Pokud ji pěstujete v nádobě, bude potřebovat vlhkou půdu, jinak přemokření a vytrvalé deště nesnáší.

Lichořeřišnice větší

Má latinský název Tropaeolum majus. Jde o popínavou rostlinu dorůstající téměř do výšky 3 m. Pěstuje se jako letnička. Listy jsou řapíkaté, terčovité, lesklé, dužnaté, mají zelenou barvu. Lichořeřišnice kvete v červnu až září, květ je pěticípá koruna s výraznou ostruhou růžové, červené, žluté a oranžové barvy. Některé kultivary mají listy panašované. Lichořeřišnice se pěstuje jako popínavá či převislá liána. Celá rostlina je dužnatá a léčivá. Má protizánětlivé účinky a dokáže léčit záněty močových cest. Půda by měla být propustná a výživná. Rostlina vyžaduje plné slunce.

Hrachor vonný

Má latinský název Lathyrus odoratus a dorůstá obvykle až do výšky 3 m. Hrachor je jihoevropská letnička, která se pne po konstrukcích, plotech a oporách. Na křídlatém stonku vyrůstají trojčetné listy a úponky. Z paždí listů vybíhá stonek, na jehož konci je hrozen motýlovitých květů, které jsou v barvě bílé, růžové fialové a červené. Celá rostlina je chlupatá. Někdy se květy používají k řezu, mají ale velmi krátkou trvanlivost. Plody tvoří lusky. Půda by měla být propustná a výživná. Rostlina vyžaduje plné slunce.

Detail odstavce: Popínavé rostliny na balkon
Zdroj: Popínavé rostliny
Zveřejněno: 9.12.2015

CALOCEPHALUS BROWNII

Calocephalus brownii pěstování

Krásnohlávek se řadí mezi stálezelené trvalky, ale v našich podmínkách se pěstuje buď jako pokojová rostlina, přenosná rostlina, nebo jako zahradní jednoletá rostlina, protože není mrazuvzdorný. I když vám krásnohlávek na záhonku zmrzne, zůstává pohledově atraktivní, takže se z něj můžete těšit prakticky celou zimu. Kromě nádob a závěsných košů je vhodný do obrub a na skalku. Na konci května již může zdobit váš balkon, terasu či záhon. Calocephalus má rád velmi mírnou zálivku a světlé slunečné stanoviště. Dobře snáší i větrná stanoviště. Vyžaduje dokonale propustnou půdu, takže jej pěstujte nejlépe v písčité půdě. Přihnojujte během vegetace každých 14 dní hnojivem určeným pro balkonové rostliny.

Detail odstavce: Calocephalus brownii pěstování
Zdroj: Calocephalus brownii
Zveřejněno: 12.1.2015

KVETOUCÍ POKOJOVÝ KEŘ OLEANDR

Zazimování a přezimování

Oleandr nejlépe přezimuje na chladném a světlém místě (minimálně 5 °C), v téměř suché zemině, tudíž nepřelívejte. Koncem zimy začínají oleandry se zvyšující se teplotou prostředí opět pomalu růst a právě v této době by se zejména rostliny z teplejšího přezimování měly dostat na co nejsvětlejší místo, abychom předešli vytažení výhonů. V zimě i na jaře je pak při jejich zimování důležité pravidelné postřikování (mlžení) rostlin – tím předejdete napadení sviluškami. Oleandry jsou stálezelené keře, které i přes zimní období potřebují dostatek světla, aby neztratily své olistění, nebo jeho převážnou část. Pokud o listí přijdou, na takových místech již neobrazí, a proto se často můžeme setkat s rostlinami rozsochatými, s trvale vyholenými větvemi. Následky lze naštěstí zmírnit řezem, který oleandry dobře snášejí.

Detail odstavce: Zazimování a přezimování
Zdroj: Kvetoucí pokojový keř oleandr
Zveřejněno: 22.9.2015

KEŘ MAHONIE

Praktické rady

Mahonie potřebují propustnou, na živiny bohatou a stále přiměřeně vlhkou půdu s neutrální reakcí.

Pokud je půda dostatečně výživná, hnojení není nutné, jinak hnojíme v sezóně asi jednou za tři týdny hnojivy určenými pro okrasné listnaté dřeviny.

Proti mrazu jsou mahony odolné, avšak vzhledem k tomu, že se jedná o stálezelené dřeviny, které vodu odpařují i v zimě, mnohdy přes zimu uschnou. Je proto vhodné je při oblevě zalít.

Detail odstavce: Praktické rady
Zdroj: Keř mahonie
Zveřejněno: 29.11.2017

MAHON A JEHO PĚSTOVÁNÍ

Pěstování

Mahon potřebuje propustnou, na živiny bohatou a stále přiměřeně vlhkou půdu s neutrální reakcí. Pokud je půda dostatečně výživná, hnojení není nutné, jinak je potřeba hnojit v sezóně asi jednou za tři týdny hnojivy určenými pro okrasné listnaté dřeviny. Proti mrazu jsou mahony odolné, avšak vzhledem k tomu, že se jedná o stálezelené dřeviny, které vodu odpařují i v zimě, mnohdy přes zimu uschnou. Je proto vhodné je při oblevě zalít.

Detail odstavce: Pěstování
Zdroj: Mahon a jeho pěstování
Zveřejněno: 11.4.2018

KEŘ MAHONIE

Pěstování

Mahonie je neopadavý, nízký až středně vysoký keř (vysoké 60–150 cm, široké 100–180 cm). Listy mahonií jsou lichozpeřené, stálezelené, na okrajích pichlavé až ostnitě zubaté. Na podzim se listy často zbarvují do červena až téměř dohněda, zachovávají si však svůj tvar. Květy jsou oboupohlavné, výrazně žluté.

Vzhledem k poléhavému keřovitému růstu jsou mahony velmi vhodné jako podrostové keře v rozsáhlejších výsadbách vyšších stromů nebo na stinnějších místech zahrad, kde je můžeme využít i jako půdopokryvné rostliny.

Mahony rostou v přírodě převážně na pohostinných až stinných stanovištích v lesích a hájích a z toho vycházíme i při jejich pěstování. Svědčí jim polostinné či stinné místo, na slunečním úpalu neprospívají. Nároky mají velmi podobné jako cesmíny.

Detail odstavce: Pěstování
Zdroj: Keř mahonie
Zveřejněno: 29.11.2017

MAHON A JEHO PĚSTOVÁNÍ

Keř s modrými bobulemi

Mahony jsou nízké až středně vysoké keře, kytka, květina (vysoké 60–150 cm, široké 100–180 cm). Listy mají lichozpeřené, stálezelené, na okrajích pichlavé až ostnitě zubaté. Na podzim se listy často zbarvují do červena až téměř do hněda, zachovávají si však svůj tvar. Květy jsou oboupohlavné, výrazně žluté. Plody jsou modré bobule, na rozdíl od ostatních částí rostliny jen mírně jedovaté. Nejčastěji pěstovaná je u nás velmi dekorativní mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium). Rostlina se používá k dekoraci, a to jako samotná nebo do vazeb, přičemž je výsledná kytice velmi originální.

Mahony rostou v přírodě převážně na polostinných až stinných stanovištích v lesích a hájích a z toho vycházíme i při jejich pěstování – i na zahrádce jim svědčí jim polostinné či stinné místo, na slunečním úpalu neprospívají.

Detail odstavce: Keř s modrými bobulemi
Zdroj: Mahon a jeho pěstování
Zveřejněno: 11.4.2018

MNOŽENÍ ŘÍZKOVÁNÍM

Řízkování tújí

Túje jsou jehličnaté stálezelené okrasné dřeviny různých velikostí, rostoucí po celé Evropě. Můžeme se setkat se stromky o výšce 30 cm, ale také se stromy, které mají více než 20 m. Také tyto rostliny lze množit řízkováním. Větvičku nařízneme pod rozvětvením a špičkou nože pak řízek s patkou odřízneme, nebo lehce nařízneme a odtrhneme s patkou. Řízek se již dále neupravuje. Optimální délka řízků je 15–20 cm. Delší řízky nejsou vhodné, protože špatně koření, můžeme však použít řízky kratší, nejméně však cca 10 cm. Upravené řízky ihned napícháme do množárenského substrátu, který si můžeme připravit z rašeliny a písku v poměru 1 : 1 nebo koupit. Na počátku potřebují řízky teplotu v rozmezí 6–10 °C a překrývají se fólií, aby se udržela vysoká vzdušná vlhkost. Později, při zakořenění, se teplota může zvýšit na 15 °C.

Řízkování tújí foto

Zde jsou fotografie, na kterých je vidět odběr řízků tújí.

Řízkování tújí video

Zde jsou video návody, na kterých je vidět řízkování tújí.

Detail odstavce: Řízkování tújí
Zdroj: Množení řízkováním
Zveřejněno: 17.3.2014

AZALKA

Azalka japonská

Azalka japonská tvoří podskupinu kříženců s přezimujícími listy. Na rozdíl od většiny venkovních azalek je neopadavá. Ze zahradnického hlediska se dále dělí na odrůdy s velkými květy a drobnokvěté. Japonské azalky se vyznačují nízkým, širokým keřovitým vzrůstem a velmi bohatou násadou květů. Rostou pomalu, v dospělosti většinou nepřesáhnou výšku 1 metru. Svým celkovým vzezřením hodně připomínají pokojové azalky. Keříky jsou stálezelené nebo poloopadavé, listy jsou menší až drobné. Rané odrůdy kvetou v dubnu, hlavní období kvetení pak nastupuje v květnu. Velkokvěté a drobnokvěté typy vynikají sytostí i barevnou škálou květů. Jsou velmi oblíbené, takže množství nových odrůd stále narůstá.

Japonské azalky nevyžadují zvláštní péči. Základní podmínkou úspěchu je vhodná zemina. Jako všechny rododendrony a azalky potřebují kyselý substrát a nesnášejí vápno. Také zálivková voda nesmí být tvrdá. Přihnojují se hnojivy pro rododendrony a vřesovištní rostliny. Nejlepším stanovištěm je východní strana anebo mírně přistíněné místo, protože japonské azalky nesnášejí přímý úpal. Dobře však odolávají zimě. Rostliny koření mělce pod povrchem, není potřeba je obrývat ani okopávat, stačí velmi opatrně kypřit. Přisypávejte k nim pravidelně kyselý substrát a mulč.

Detail odstavce: Azalka japonská
Zdroj: Azalka
Zveřejněno: 25.6.2014

POPÍNAVÉ ROSTLINY

Popínavé rostliny neopadavé a stálezelené

Popínavé rostliny mohou být neopadavé a stálezelené. Ojedinělým zástupcem neopadavých popínavých rostlin je břečťan.

Břečťan popínavý

Má latinský název Hedera helix, jedná se o vytrvalý plazivý nebo popínavý, až 40 m dlouhý liánovitý keř s přísavnými kořínky. Kmen je ve spodní části dřevnatý, větvený. Listy neopadavé, kožovité, lesklé, střídavé, řapíkaté, dlanitě laločnaté, na bázi srdčité, kolem žilek obvykle bělavé. Květy vyrůstají v polokulovitých okolících, jsou drobné, žlutozelené, 5četné, stopkaté, květní stopky chlupaté, korunní lístky masité, vně hnědé. Plodem je modročerná bobule. Břečťan kvete v září až říjnu. Vykvétá teprve přibližně v 8. až 10. roce života a může se dožít až 500 let.

Pěstuje se ve velkém množství kultivarů, jež se liší vzrůstem, tvarem či barvou listů nebo barvou bobulí. Pěstuje se v zahradách, parcích, na hřbitovech jako trvale zelená rostlina vhodná ke krytí zdí, pomníků, náhrobních kamenů, loubí nebo jako náhrada trávníku. Růst břečťanu při zdech přináší vedle pěkného vzhledu i další výhody, neboť svými kořeny vysává vodu od základů a větvemi chrání omítku proti povětrnostním vlivům. Je rostlinou nenáročnou a odolnou vůči emisím, vyhovuje mu i stinné stanovitě. Množí se výhradně vrcholovými řízky, které celkem ochotně zakořeňují. Je třeba však počítat s tím, že zejména v prvních letech života břečťan roste celkem.

Břečťan plazivý

Má latinský název Hedera, tato nenáročná stálezelená poléhavá rostlina s dřevitým stonkem může být dlouhá až 50 m. Listy má neopadavé, kožovité, lesklé, střídavé, řapíkaté, dlanitě laločnaté, na bázi srdčité, kolem žilek obvykle bělavé. Květy se objevují v srpnu až září a vyrůstají v polokulovitých okolících, jsou drobné, žlutozelené, 5četné, stopkaté, květní stopky chlupaté, korunní lístky masité, vně hnědé. Plodem je modročerná bobule. Břečťan vykvétá teprve přibližně v 8. až 10. roce života, může se dožít se až 500 let.

Roste na slunných a zastíněných stanovištích, na půdách živných i kamenných. Tento druh je používán jako půdokryvná rostlina, vhodná coby podrost pod stromy.

Detail odstavce: Popínavé rostliny neopadavé a stálezelené
Zdroj: Popínavé rostliny
Zveřejněno: 9.12.2015

ERICA X DARLEYENSIS - VŘESOVEC

Vřesovec darleydalský (Erica x darleyensis)

Tento druh vřesovce je mezidruhovým křížencem Erica carnea x Erica erigena. Byl nalezen kolem roku 1890 v Darley Dále v Anglii ve školce firmy J. Smith & Sons. Roste bujněji než rodičovské rostliny, a to až do výšky 50–60 cm. Vytváří kompaktní stálezelené keříky. Rostliny jsou bohatě větvené, tenké ohebné větvičky jsou prutovité. Drobné listy jsou čárkovité, uspořádané v přeslenech. Malé zvonkovité květy jsou zbarvené od bílé přes lila růžovou až do purpurové. Květní hrozny mohou být až 15 cm dlouhé. Podle odrůdy rozkvétají od listopadu do května.

Vřesovec darleydalský vyžaduje dobrou zahradní zeminu s příměsí rašeliny nebo písku. Snese slabý obsah vápníku, ale silněji alkalické půdy nesnáší. Vyhovuje mu slunečné stanoviště. Zimy lépe přečkává v oblastech s pravidelnou a dostatečnou sněhovou přikrývkou. U nás není příliš mrazuvzdorný. Zimní přikrývku zajistíte například z chvojí, které chrání vřesovec nejen před namrznutím, ale také před vyschnutím. Zejména po výsadbě se doporučuje ještě namulčovat půdu mezi rostlinami. Především starší rostliny po odkvětu sestřihněte, zajistíte tím jejich kompaktní tvar.

Zde můžete zhlédnout galerii fotografií zachycujících tento druh vřesovce.

Detail odstavce: Vřesovec darleydalský (Erica x darleyensis)
Zdroj: Erica x darleyensis - vřesovec
Zveřejněno: 1.7.2014

MAGNÓLIE

Druhy magnólie

Magnólie je rozsáhlý rostlinný rod, který zahrnuje okolo dvou set jednotlivých druhů. Jsou to jednak stromy a keře stálezelené, rostoucí v tropickém pásmu, tak opadavé, které jsou mrazuvzdorné a známé z našich zahrad. Barva květů je nejčastěji růžová, růžovo-fialová, růžovo-bílá, vyskytují se ale i druhy vínové, vínově-červené, bílé nebo žluté.

K nejvíce vysazovaným u nás patří Magnolia soulangiana. Tento solitér dorůstá výšky 5-8 m a vytváří rozložitý, bohatě větvený keř. Je proto vhodný do větších zahrad nebo parků. Vyznačuje se hojností růžovobílých květů, které jsou velké (u starších exemplářů jsou až 20 cm široké) a mívají až 18 korunních plátků. Tento strom nakvétá velmi brzy, když je rostlina ještě bez listů. O to více květy vyniknou. Rizikem ale je, že vlivem mrazu mohou namrznout, zhnědnou a opadají. K oblíbeným patří také Magnolia stellata, jejíž květy jsou bílé a svým tvarem připomínají hvězdu. Keř dorůstá výšky maximálně 3 metrů (roste spíše do šíře), je proto vhodný i do menších zahrad. Milovníci tmavších barev jistě ocení vínově kvetoucí Magnolii liliifloru Nigru, která vykvétá až v květnu (nehrozí ji tedy mrazy) nebo jí podobnou Magnolii rusticu Rubru, jejíž květy vypadají jako baculatý vínovo-fialový tulipán nebo Magnólii genii.

Detail odstavce: Druhy magnólie
Zdroj: Magnólie
Zveřejněno: 14.12.2015

ERICA X DARLEYENSIS - VŘESOVEC

Vřesovec Erica

Rod Erica zahrnuje kolem 860 různorodých druhů nízkých stálezelených keřů. Většina pochází z jižní Afriky, kde rostou mimo tropickou oblast, v místech se zimními dešti. Pouze část se vyskytuje ve Středozemí a asi jen desítka druhů roste původně na euroatlantickém pobřeží. Do Evropy byly tyto překrásné vřesovce přivezeny na sklonku 17. století, a to z jihoafrické oblasti Kapska. Naše podmínky vyhovují pěstování asi sedmi druhů. Jsou zastoupeny bohatou škálou odrůd, které jsou dále doplňovány. Název Erica, pochází z řeckého slova „ereikein“ (rozlomit) a vztahuje se na křehkost dřeva mnohých druhů vřesovců.

Většina druhů vypadá jako malé, drobné keře, většinou 0,2–1,5 m vysoké, se světle hnědou kůrou a tenkými větvičkami. Některé vřesovce však dorůstají i 30 m výšky. Nejvyššími z těchto trpaslíků jsou u nás například Erica arborea a Erica scoparia, které mohou dosahovat až sedmimetrové výšky. Všechny vřesovce jsou stálezelené, s nevelkými jehlicovitými listy, dlouhými 2–15 mm. Kvetou bíle (Erica capensis), žlutě, žlutooranžově (Erica patersoniana), růžově (Erica carnea), fialově, červeně (Erica coccinea), ale i zeleně (Erica viridis). Květ je džbánkovitý nebo kulovitý či válcovitý, většinou poskládaný v mnohokvětých, vrcholových hroznech. Všechny květy na vřesovcích kvetou současně a rostliny jsou jimi obaleny. Právě proto jsou vřesovce s oblibou pěstovány v parcích nebo zahradách.

Detail odstavce: Vřesovec Erica
Zdroj: Erica x darleyensis - vřesovec
Zveřejněno: 1.7.2014

POPÍNAVÉ ROSTLINY

Popínavé rostliny na dům a na fasádu

Popínavé rostliny rostoucí při zdi vytvářejí prakticky druhou, živou fasádu vašeho domu. Je celkem jedno, zda se jedná o typ popínavé rostliny, která potřebuje nějaký druh opory, nebo zda rostlina sama využívá svých přísavných terčíků pro přichycení se na fasádě domu bez další pomocné konstrukce. Jednotlivé listy rostlin sice rostou jakoby přímo na zdi, ale mezi samotnou zdí a listovím vytváří vzduchovou mezeru, která pak přináší několik užitečných vlastností (tepelná izolace, absorpce vlhkosti ze zdiva). Z hlediska orientace podle světových stran rozlišujeme stálezelené, plošně pokryvné popínavé rostliny, vhodné pro severní a východní stěny domů. Na jižních či západních stranách domu používáme opadavé druhy.

Břečťan obecný

Má latinský název Hedera helix Hibernica. Tato stálezelená pnoucí rostlina dorůstá do výšky 4 až 6 m. Jde o středně rychle rostoucí břečťan. Listy jsou lesklé, tmavozelené, se světlým žilkováním. Rostlina se nemusí vyvazovat, sama se přichytává pomocí příčepivých kořínků. Na pěstování vyžaduje běžné půdy. Stanoviště by mělo být stinné až polostinné.

Klanostěnka

Má latinský název Shisophragma hydrangeoides Moonlight. Jde o popínavou rostlinu s atraktivními listy, dorůstající do výšky 6 až 8 m. Listy jsou srdcovité, tmavě zelené, se stříbrnou kresbou. Květy jsou bílé. Klanostěnka kvete v červnu až v červenci. Pne se pomocí vzdušných příčepivých kořínků. Na pěstování vyžaduje výživné půdy. Stanoviště by mělo být stinné až polostinné.

Detail odstavce: Popínavé rostliny na dům a na fasádu
Zdroj: Popínavé rostliny
Zveřejněno: 9.12.2015

SKALNÍK V TRUHLÍKU

Pěstování

Pro svou všestrannost bývají skalníky využívány k různým záměrům. Nízké si spíše zaslouží místo na skalkách anebo v jejich blízkosti. Taktéž jsou vhodné na zídky, k vyplnění plochy, pokrytí svahů. Vyšší druhy pak budou skvěle plnit svůj účel jako keřová výsadba anebo jako ptačí remízky.

Miniaturní, zakrslé odrůdy se hodí zvlášť dobře do kamenných mís a koryt. Jejich větvičky s drobnými listy vytvoří krásné pozadí například cibulovinám, maceškám, vřesům anebo jiným nízkým květinám.

Skalníky rostou přirozeně jako keře. Zahradníci však vytvořili i odrůdu rostoucí na kmínku. Jako malý stromek na kmínku s obloukovitě ohnutými větvemi se pěstuje zahradní kříženec skalníku – odrůda Cornubia. Plody se na ní tvoří ve střapcích, podobně jako je tomu u jeřabin. Plodů je velké množství a vydrží až do zimy, čímž rostlinu pěkně zdobí.

Terasy a schodiště jsou místa, kam můžete umístit nádoby se zajímavými rostlinami. I pro tento typ výsadby se najdou vhodné skalníky, ať už bude nádoba jakéhokoli tvaru. Nebojte se například do větších nádob zkombinovat plazivý skalník s dřevinou na kmínku.

V druzích vhodných pro skalku nejdete i kultivary hodící se do nádob, například vrbolistý skalník či skalník jménem „John Waterer“ (Cotoneaster x Watereri), který bude přímo elegánem vaší terasy.

Skalníky bohatě kvetou drobnými bělavými až narůžovělými kvítky, plodem keřů je obvykle červená malvička v různých odstínech této barvy. Jsou ale odrůdy, které se na podzim ozdobí lesklými černými malvičkami – patří sem skalník ostrolistý, lesklý a černý. Zářivě oranžové plody má pak skalník Franchetův, vzdušný a poměrně rozložitý keř.

Skalníky jsou keře přizpůsobivé a bez zvláštních požadavků. Všechny skupiny (opadavé, poloopadavé i stálezelené) spolehlivě rostou na slunci, snášejí polostín (a s ním spojené sucho), nevadí jim ani vápenaté půdy.

Celoročně lze vysazovat skalníky prodávané v pěstebních nádobách, z nichž je lze rovnou vysazovat na stanoviště. Dobrá zálivka po výsadbě rostlinám prospěje, na přihnojování si příliš nepotrpí. Stálezelené skalníky jsou poněkud choulostivější v tuhých zimách, ochrání je kryt z chvojí.

Skalníky jsou dlouhověké keře, proto je dobré je občas „omladit“, jak ty plazivé a pnoucí, tak vysoké a polovystoupavé. Budete-li chtít skalník pěstovat v nějakém přísnějším tvaru, nic tomu nebrání, častým sestřihem docílíte kompaktnějších rostlin vhodných třeba pro pěstování v nádobách.

Detail odstavce: Pěstování
Zdroj: Skalník v truhlíku
Zveřejněno: 6.12.2016

KVETOUCÍ KEŘE

Kvetoucí keře využití a pěstování

Keř je dřevnatá rostlina vyšší než trávy a byliny, která se hned u země nebo poměrně nízko nad zemí dělí do mnoha větví. Na rozdíl od vyšších stromů nemají keře hlavní kmen. Jsou to dřeviny, které se větví od báze, zpestřují výsadbu, vytvářejí harmonický přechod mezi trvalkami a stromy, poskytují útočiště drobným živočichům, zvláště opeřencům, a nás chrání před větrem a zvědavými pohledy. Okrasné keře jsou stálezelené nebo opadavé dřeviny s široce rozvětvenými výhony a jsou vhodné jak k vyplnění záhonu, tak do živých plotů, k pokrytí půdy nebo jako solitéry. Záleží však, jaký druh dřeviny si vyberete. Ne každý keř se hodí ke každému účelu. Všeobecně lze ale říci, že keře patří mezi nejvděčnější zahradní prvky. Nejsou náročné na stanoviště ani na péči. Při jejich výsadbě je však třeba zjistit, jak keř může vyrůst a jakému stanovišti dává přednost.

Keře poskytnou soukromí, přilákají zpěvné ptáky, některé i motýly. Přínosné jsou všechny keře, druhy, které krásně kvetou, voní či dávají plody, pak dvojnásob.

Pro nejlepší výsledek vysázíme z celkového počtu přibližně 25 % stálezelených a 75 % opadavých keřů. To jsou ideální proporce celoročně zajímavého osázení. Důležitá je i rozmanitost. Zastoupeny by měly být keře nízké i vysoké, kvetoucí, plodící, voňavé, s tvarovanými listy, s barevnými výhony i podzimním vybarvením.

Pro nepřetržité clonění se nejlépe hodí keře, kterým neopadávají listy. Keříky do výšky 60 cm lze využít do bordur, k pokryvu půdy, mezi trvalky v prvních řadách i do nádob. Keře vysoké kolem dvou metrů fungují jako živé ploty, pozadí pro květiny a na malých zahrádkách zastupují stromy.

Detail odstavce: Kvetoucí keře využití a pěstování
Zdroj: Kvetoucí keře
Zveřejněno: 25.11.2015

BRSLEN

Brslen japonský

Japonské brsleny jsou stálezelené keře, výjimečně stromky s roubovanou korunou v nižší výšce, které se v jižních zemích a ve státech s mírnými zimami těší velké oblibě. Základní druh má sytě zelené, vejčitě oválné listy, které vyrůstají hustě podél větviček, kultivary jsou pestrobarevné.

Japonský brslen je velmi hustý keř, který u nás dorůstá do výšky kolem 2 m a pro zachování kompaktnosti keře je dobré jej stříhat nebo tvarovat. Řez provádějte nejdříve zjara po odeznění mrazů (na podporu růstu a větvení) nebo do konce července pro tvarování.

Brslen japonský je vcelku nenáročný na půdu. Jakmile zakoření, dobře snáší sucho. Zem mu vyhovuje téměř jakákoliv propustná, přednostně vlhčí. Pěstuje se od slunečných pozic až do hlubokého stínu. V chladnějších oblastech, ale nejenom tam, se využívá jako nádherná dekorace do ozdobných nádob, které přes sezónu umístíte na terase, před vchodem nebo na balkóně a na zimu přenesete do bezmrazé světlé místnosti.

Mezi jednotlivými odrůdami kolísá jejich mrazuvzdornost. Pestrolisté odrůdy vysazujte do míst, kde na ně v zimě a na jaře nebude celý den svítit přímé slunce. Letní slunce pak snesou výborně po celý den. Zelenolistý druh není na zimní slunce tak choulostivý, i když se stane, že vám slunce nebo mráz popálí listy, na jaře znovu spolehlivě obrazí. Pokud máte většinu zahrady umístěnou na silném větru, dopřejte barevným japonským brslenům závětrnou pozici, aby jim vítr nevysušoval listy, které mají po celý rok. Vyzkoušená mrazuvzdornost je -21 °C.

Brslen japonský se hodí také k osázení koryt a nádob na terase. Kombinovat ho lze dobře se zakrslými koniferami s tmavým jehličím. Mladší keře můžete na zimu opatřit mírnou přikrývkou z chvojí.

Dříve se brsleny využívaly v lidovém léčitelství, ovšem dělat domácí pokusy bez znalosti složení látek obsažených v keři není nejvhodnější. Dřevo brslenů je žluté a lesklé, bývalo žádáno řezbáři a výrobci hudebních nástrojů. Odvar z plodů používali barvíři látek na okrové variace, olej ze semen sloužil ke svícení a jako přísada do mýdla. Z rozdrcených plodů se připravovala mast na léčení vší.

Brslen obsahuje mimo jiné jedovatý glykosid evonymin, kterého je nejvíce v kůře, plodech a větvích. Chemicky patří evonymin do skupiny náprstníkových glykosidů, jeho srdeční účinek je však nepatrný. Otravy brslenem se projevují podrážděním zažívacího ústrojí, zvracením, studeným potem a průjmem. Byly pozorovány zejména u dětí a u zvěře.

Přesazování snáší i starší brsleny dobře, pokud nemají příliš narušený kořenový bal. Dostatečně prostorná jáma, kvalitní kompost a řádná zálivka po výsadbě, to vše je předpokladem úspěchu.

Živé ploty z opadavých brslenů řežte v období vegetačního klidu, tedy po opadu listů a dříve než začnou rašit. Stálezelené keře tvarujte a řežte těsně před jarním rašením.

Semena brslenů posbírejte hned po uzrání, přibližně počátkem října, a vysejte do volné půdy nebo do pařeniště. Brsleny lze množit i vegetativně řízky. Stálezelené (včetně jejich kultivarů) se řízkují během srpna do truhlíků a po zakořenění se dají přezimovat do hlubokého pařníku. Opadavé druhy brslenů se řízkují už v červnu na záhon, po zakořenění přezimují pod krytem z chvojí. Pravdou je, že cena brslenů není nijak vysoká, takže jestli pro vás bude výhodnější jejich množení, či koupě vzrostlejších kusů, si rozhodnete nejlépe sami.

Detail odstavce: Brslen japonský
Zdroj: Brslen
Zveřejněno: 16.5.2016

STEPHANOTIS

Co je to Stephanotis

Stonky této rostliny dorůstají více než 3 metrů, je-li o ně dobře pečováno, a tak potřebují neustálou oporu. Květina většinou roste ovinuta do věnce (odtud její český název). Kvete nejčastěji v létě, a to po několik týdnů. Její sněhobílé voskovité květy nádherně voní. Na dlouhých stoncích nese lesklé tmavě zelené kožovité listy.

Pro Stephanotis (Stephanotis floribunda) čili věncovec jsou charakteristické silně vonné bělostné květy ve tvaru hvězdiček, velmi podobné květům jasmínu. Však Angličané mu podle toho také začali říkat madagaskarský jasmín. Stephanotis je totiž rostlina původem z Madagaskaru. Můžete se však setkat i s označením Marsdenia floribunda, které patří téže květině. Věncovec by se dal označit také za květinu nevěst, neboť velmi často jsou to právě jeho květy, které zdobí svatební kytice.

Něžný Stephanotis je stejně jako vonné gardénie velice choulostivý na změnu stanoviště. Stačí, když ho při mytí oken nepostavíme na původní stanoviště a v téže pozici ve směru ke slunci, a rostlina velmi záhy zareaguje odpadáváním poupat. Pomoc je však v tomto případě jednoduchá. Je-li nutné květináčem hýbat, označíme si přesně předem jeho pozici značkou na květináči.

Věncovec je liána dlouhá 2,5–6 m, se vstřícnými řapíkatými listy. Jeho kožovité oválné, leskle tmavozelené a až 9 centimetrů dlouhé listy mají krátké řapíky, jsou stálezelené a podobají se listům fíkovníku pryžodárného. Mají výraznou světlou centrální žilku. Kvete v červnu až v září. Něžné bílé trubkovité květy na sebe poutají pozornost již z dálky svou čarovnou vůní. Vejčité kališní lístky jsou odstálé. Květenství vypadá jako dlouhá bílá korunní trubka květů s pěti korunními cípy, květy jsou široké do 3 cm, dlouhé do 5 cm. Zralé měchýřky obsahují jemná a křehká vlákna.

Jedná se o jedovatou rostlinu.

Detail odstavce: Co je to Stephanotis
Zdroj: Stephanotis
Zveřejněno: 15.12.2016

ERICA X DARLEYENSIS - VŘESOVEC

Vřesovec pleťový (Erica carnea)

Erica carnea roste v západní Evropě, k nám zasahuje do západních a jižních Čech a částečně na jihozápadní Moravu. Jde pravděpodobně o nejodolnějšího zástupce svého rodu, takže naše zimy snáší bez problémů. V přírodě se s ním setkáme především v řídkých borových lesích a v kamenitých sutích různých hornin. Je to drobný stálezelený keřík s rovnoměrně olistěnými poléhavými větvemi, dorůstající výšky okolo 15–30 cm (ročně přirůstají asi dva centimetry). Kvete obvykle od března do dubna. Květy jsou vždy po čtyřech ve vrcholových hroznech a mají podlouhlý, baňkovitý tvar. Existuje mnoho kultivarů, lišících se barvou květů. Bíle kvetoucí kultivary mívají nápadné tmavé tyčinky, které vyčnívají z květu, růžově kvetoucí kultivary mají tyčinky tmavě purpurové. Poupata se zakládají už na podzim, rozvíjejí se podle počasí a odrůdy od listopadu či prosince do února a vydrží kvést až do dubna. Napadaný sníh je překryje zimní peřinou, ale jakmile sníh roztaje, keříky pokračují v kvetení.

Stanoviště pro pěstování by mělo být světlé až slunné. Vřesovec pleťový snáší i polostín, ve stínu však roste řídce a špatně kvete. Žlutolisté kultivary raději vysazujte do polostínu, přímé slunce je může v zimě i v létě popálit. Vřesovec pleťový na rozdíl od dalších druhů snáší dobře i půdy lehce vápnité, ale lépe se mu samozřejmě daří také v půdách kyselých, obohacených rašelinou. Substrát by měl být drenážovaný, s přídavkem písku, protože vřesovce sice nesnášejí přeschnutí, ale stejně jim vadí přemokření. V dobrých podmínkách se vřesovec pleťový rozrůstá v bohaté a svěží stálezelené koberce a na rozdíl od vřesů a zbývajících druhů vřesovců nevyžaduje tak pravidelný řez. Po odkvětu ho však můžeme zakrátit na polovinu až třetinu délky. Chorobami a škůdci obvykle netrpí. Hnojit není potřeba.

Podívejte se na fotografie zachycující krásu vřesovce Erica carnea.

Detail odstavce: Vřesovec pleťový (Erica carnea)
Zdroj: Erica x darleyensis - vřesovec
Zveřejněno: 1.7.2014

BRSLEN

Brslen křídlatý

Brslen křídlatý se řadí mezi opadavé druhy a patří k opravdovým ozdobám každé zahrady. Jeho listy jsou na jaře jasně zelené a s příchodem prvních chladnějších podzimních dnů se zbarvují do nádherné karmínově červené. Uspořádání listů na větévkách je podobné jako u jasanu. Neméně atraktivní je textura 4hranných větví „s křidélky“, které vyniknou zejména v zimě, po opadání listů. Nevýrazné květy se objevují pozdě na jaře, a pokud jsou opyleny, na podzim keř zdobí ohnivě oranžové drobné plody.

Listy jsou tmavě zelené, vejčité, korkovité, na podzim červené. V paždí listů se tvoří drobné žlutozelené květy. Spíše než do výšky se rozrůstá do šířky, dospělý keř může za 20–30 let dosáhnout 2,5 m v průměru, pokud se nebude stříhat. Je nenáročný na typ půdy nebo umístění s výjimkou zamokřených míst. Mrazuvzdorný do cca -34 °C.

Jedná se o solitérní keř, půvabný i v zimě. Čtyřhranné větve, po stranách lemované širšími výraznými korkovými lištami, jsou nejzajímavější po opadání listí. Plody jsou sytě oranžově červené a semena hnědá. Kultivar Compactus je menší, kompaktní keřík, dorůstající do výšky 1–1,5 metru. Může se ale rozrůst až do třímetrové šířky. Na podzim se zbarvuje do pronikavé červeně.

Brslen křídlatý se nehodí příliš na živé ploty, nemusí se ani příliš řezat. Jen přestárlé keře budou vděčné za průklest nebo zmlazení (obojí snášejí brsleny velice dobře).

Tenhle brslen vás na podzim překvapí úžasným, do dálky zářícím vybarvením listů. Po jejich opadu objevíte, že máte na celou zimu postaráno o nevšední ozdobu zahrady: na keři vyrůstají v kůře barevně odlišné korkové pruhy, viditelné nejvíce v bezlistém stavu větví.

V minulosti se brsleny využívaly v lidovém léčitelství. A protože je dřevo brslenů žluté a lesklé, bývalo žádáno řezbáři a výrobci hudebních nástrojů. Odvar z plodů používali barvíři látek na okrové variace, olej ze semen sloužil ke svícení a jako přísada do mýdla. Z rozdrcených plodů se údajně připravovala mast na léčení vší.

Přesazování snáší brsleny dobře, pokud nemají příliš narušený kořenový bal. Důležitá je pak dostatečně prostorná jáma, kvalitní kompost a řádná zálivka po výsadbě. Živé ploty z opadavých brslenů řežte v období vegetačního klidu. Stálezelené keře tvarujte a řežte těsně před jarním rašením.

Brslen obsahuje mimo jiné jedovatý glykosid evonymin, a to zvláště v kůře, plodech a větvích. Chemicky patří evonymin do skupiny náprstníkových glykosidů, jeho srdeční účinek je však nepatrný. Otravy brslenem se projevují podrážděním zažívacího ústrojí, zvracením, studeným potem a průjmem. Byly pozorovány zejména u dětí a u zvěře.

Chcete-li si brslen namnožit, sbírejte jeho semena hned po uzrání, tedy přibližně počátkem října, a vysejte je do volné půdy nebo do pařeniště. Brsleny lze množit i vegetativně – řízky. Stálezelené (včetně jejich kultivarů) se řízkují během srpna do truhlíků a po zakořenění se dají přezimovat do hlubokého pařníku. Opadavé druhy brslenů se řízkují už v červnu na záhon, po zakořenění přezimují pod krytem z chvojí. Pravdou je, že cena brslenů není nijak vysoká, takže co pro vás bude výhodnější, zda jejich množení, či koupě vzrostlejších kusů, si rozhodnete nejlépe sami.

Detail odstavce: Brslen křídlatý
Zdroj: Brslen
Zveřejněno: 16.5.2016

BRSLEN

Brslen evropský

Je to nenápadný keř, ale ten, kdo má zahradu v prudkém svahu, by měl opravdu uvažovat o jeho výsadbě. Brslen evropský totiž dokáže za krátkou dobu vytvořit hustý a téměř nepropustný kořenový systém, zabraňující sesuvům půdy. Rychle roste a dorůstá až do čtyř metrů, pokud ho nebudete udržovat sestřihem na požadované výšce. Hodí se výborně jako živý plot, a protože je hustý, skýtá dobrou ochranu proti větru.

Tento opadavý, 1 až 7 m vysoký keř, má mladé větve zelené až zelenohnědé, převážně oblé, starší větve okrouhle 4hranné, s korkovými lištami, šedohnědé, červenohnědé až téměř černé barvy. Listy jsou řapíkaté, jednoduché, podlouhle eliptické až podlouhle kopinaté, na vrcholu zašpičatělé, na bázi klínovité, na okraji drobně pilovité, lysé, pouze na spodní straně na žilkách kratičce chlupaté. Květy vyrůstají v úžlabních vidlanech, jsou drobné, 4četné, korunní lístky úzce vejčité až čárkovité, na okraji často podvinuté a brvité, žluté až žlutozelené, tyčinky 4, květní lůžko se širokým diskem. Plodem je 4pouzdrá, růžová až karmínově červená tobolka. Tato odrůda kvete v květnu až červenci a ve volné přírodě ji najdeme v lužních a listnatých lesích a jejich okrajích, dále porůstá skalnaté svahy, břehy, roste na půdách čerstvě vlhkých až vlhkých, výživných, spíše vápnitých.

Dříve se brsleny využívaly v lidovém léčitelství. Dřevo brslenů je žluté a lesklé, takže bývalo žádáno řezbáři a výrobci hudebních nástrojů. Odvar z plodů zase používali barvíři látek na okrové variace, olej ze semen pak sloužil ke svícení a jako přísada do mýdla. Z rozdrcených plodů se prý připravovala mast na léčení vší.

Přesazování snáší dobře i starší brsleny, pokud však nemají příliš narušený kořenový bal. Důležitá je dostatečně prostorná jáma, kvalitní kompost a řádná zálivka po výsadbě.

Živé ploty z opadavých brslenů řežte v období vegetačního klidu. Stálezelené keře tvarujte a řežte těsně před jarním rašením.

Brslen obsahuje mimo jiné jedovatý glykosid evonymin, kterého je nejvíce přítomno v kůře, plodech a větvích. Chemicky patří evonymin do skupiny náprstníkových glykosidů, jeho srdeční účinek je však nepatrný. Otravy brslenem se projevují podrážděním zažívacího ústrojí, zvracením, studeným potem a průjmem. Byly pozorovány zejména u dětí a u zvěře.

Pěstuje se především pro své ozdobné plody a pro podzimní zbarvení listů, v současnosti je k dostání v řadě kultivarů lišících se barvou plodů (červené, bílé, žluté), listů nebo vzrůstem (zakrslé, převislé). Je odolný vůči mrazu i suchu, vyžaduje ale světlé stanoviště. Dobře snáší sestřihování, takže se hodí i do živých plotů.

Semena brslenů sbírejte hned po uzrání, tedy asi počátkem října, a vysejte je do volné půdy nebo do pařeniště. Brsleny lze množit i vegetativně. Stálezelené (včetně jejich kultivarů) se řízkují během srpna do truhlíků a po zakořenění se dají přezimovat do hlubokého pařníku. Opadavé druhy brslenů se řízkují už v červnu na záhon, po zakořenění přezimují pod krytem z chvojí. Pravdou je, že cena brslenů není nijak vysoká, takže si sami můžete zvolit, co pro vás bude výhodnější, zda jejich množení, či koupě vzrostlejších kusů.

Detail odstavce: Brslen evropský
Zdroj: Brslen
Zveřejněno: 16.5.2016