Šváb obecný má lesklou, tmavě červenohnědou barvu. Jde o škůdce, který nejčastěji vnikne do objektu pod prahy dveří, přes otevřené dveře nebo mezery v obvodech zdí. Využije inženýrské sítě, trubky, otevřenou kanalizaci nebo potrubí v domě.
Dospělci švába obecného jsou velmi odlišného vzhledu. Menší dospívající samci dosahují délky pouze 25 mm a můžete je identifikovat podle křídel, která pokrývají tři čtvrtiny jeho těla. Posledních pár břišních segmentů je odkrytý. Dospělé samice švába obecného dosahují délky 32 mm, jejich křídla jsou zakrnělá a pokrývají několik prvních segmentů těla. Ani samec ani samice nejsou schopni letu.
Šváb obecný je primárně venkovní tvor, tudíž je velmi dobře přizpůsoben pro přežití ve venkovním prostředí. Většinu venkovních populací lze nalézt například pod kompostem nebo v listové hrabance či v zahradním opadu. V městských oblastech se švábi nacházejí ve velkých koloniích nejčastěji v kanalizaci.
Šváb obecný je znám tím, že preferuje odpadky, špínu nebo rozkládající se materiály. Rovněž je to druh velmi závislý na vodě. Studie tohoto hmyzu totiž prokázaly, že švábi mohou přežít až měsíc bez potravy, ale nepřežijí déle než dva týdny bez vody.
Dospělý samec švába obecného žije v průměru 110 až 160 dnů, zatímco samice může žít 35 až 180 dnů. Během této doby jediná samice může produkovat přibližně osm ooték (vaječných schránek) s přibližně 16 vejci. Přibližně 30 hodin poté, co vyprodukuje ootkéku, vypustí ji v bezpečném prostředí, kde zůstane až do doby, než se začnou líhnout noví jedinci. Doba vývoje švába obecného je výrazně ovlivněna ročním obdobím. V teplejších měsících může být čas potřebný k vývoji od vajíčka po dospělého jedince až 200 dní. Když se počasí ochladí, nebo během pozdních podzimních a zimních měsíců, může vývoj od vajíčka k dospělému jedinci trvat až 800 dnů.
Během teplejších měsíců není neobvyklé, že v noci spatříte švába obecného venku pobíhat kolem terasy, pod vlhkými okapy nebo kolem kanalizace. Většinou jsou aktivní v noci, v průběhu dne je můžete spatřit spíše v prostorách a pokojích, které jsou převážně vlhké, tmavé a nerušené.
Ochranné obaly vajec (ootéky) švába obecného mohou být tmavě hnědé nebo načervenalé barvy a téměř 8–10 mm dlouhé. Každá ootéka, která pojme až 16 vajec, je samicí odložena v bezpečné chráněné oblasti, a to téměř 30 hodin poté, co je vytvořena.
V oblastech, kde se vyskytuje velké množství švába obecného, můžete zaznamenat zatuchlý pach. Tento zápach je způsoben chemickými látkami vylučovanými švábi při komunikaci v kolonii.
Šváb obecný se vyskytuje po celém světě. Lze jej nalézt především v USA, Anglii, Evropě, Austrálii a Jižní Americe. Šváb obecný dává přednost chladným vlhkým místům, jako jsou třeba suterény nebo sklepy. V domě putují po kanalizaci, sociálním zařízení, radiátorech a potrubí. V obydlích mají tendenci přebývat v nižších patrech. Stejně jako ostatní druhy švábů jsou i švábi obecní všežravci a živí se od drobků a zbytků jídel až po rozkládající se rostliny a zvířata. Mají tendenci shromažďovat se ve velkých koloniích v blízkosti vodních zdrojů.
Švábi obecní mohou být zdrojem mnoha potravinových patogenů, včetně E. coli, salmonely a jiných. Vzhledem k jejich stravovacím návykům (upřednostňují odpadky a tlející organické hmoty) mohou tyto patogeny přenášet na svých nohou a tělech z kontaminovaných oblastí na čisté plochy, předměty a potraviny.
Švábi jsou všežravci, tudíž jedí jak rostliny, tak maso. Jejich kousnutí může způsobit podráždění nebo otoky spojené s infekcí rány. Není naštěstí moc pravděpodobné, že by švábi kousali živé lidi, snad až na výjimku v případech extrémního výskytu, kdy je potravy nedostatek. V naprosté většině případů by švábi člověka nekousli, když by v blízkosti byly jiné zdroje potravy. Při přemnožení, popřípadě úbytku potravy, shánějí i neobvyklé zdroje potravy. V naprosté většině případů je dříve, než stav výskytu přesáhne kritickou hranici, přivolána odborná pomoc a použity profesionální přípravky k jejich vyhubení.
Nejzávažnější případy švábího kousnutí byly zaznamenány na lodích. Bylo zdokumentováno, že došlo k přemnožení populace na palubě a osobám na plavidle pak švábi okousávali kůži a nehty. Někteří námořníci spali dokonce v rukavicích, aby je švábi nekousali.
Nejpravděpodobnějším druhem švába, který by zaútočil na člověka, je šváb americký a šváb australský. Rus domácí také dokáže ve výjimečných případech pokousat člověka.
Pokud se domníváte, že jste objevili doma šváby nebo známky jejich výskytu, kontaktujte co nejdříve specialisty na hubení švábů.
Pouze 5 % blech žije na těle domácího mazlíčka a až 95 % blech se nachází v okolí vašeho zvířete, v koberci, pelíšku, na gauči, nebo dokonce v posteli. Zatímco dospělá blecha se na svém hostiteli udrží až 7 dní, vajíčka a larvy z kůže a srsti rychle odpadávají. Z nich se potom v domácnosti mohou vyvíjet další a další blechy. Blecha se za příznivých podmínek vyvíjí v dospělé jedince velmi rychle. A tak se během jednoho měsíce u vás doma může vylíhnout až 1 000 nových blech.
Blechy napadají nejčastěji psy a kočky. Často se živí krví i jiných domácích či volně žijících zvířat. A také lidskou. Běžně si náš mazlíček přinese blechu od jiného chlupatého kamaráda. Ale stejně si ji může donést i ze zablešeného prostředí, kde se s jiným zvířetem vůbec nesetkal. Blechy jsou aktivní po celý rok. A pokud nemají příznivé podmínky pro vylíhnutí, mohou čekat v neaktivním stadiu kdekoliv ve vnějším prostředí až 6 měsíců.
Blecha obtěžuje bolestivým kousáním a její sliny často způsobují alergické reakce. Největším nebezpečím pro nás i naše mazlíčky jsou však nemoci, které blechy přenášejí. Tasemnice, lymská borelióza, encefalitida i další závažné nemoci může blecha přenést na zvíře i člověka. Proti blechám je tedy nutné účinné chránit vaše mazlíčky i domácnost po celý rok!
Štípanec od blechy je červený flek široký cca 1 cm, silně svědivý až pálivý. Povětšinou se na kůži nachází vícero kousnutí. Zde můžete vidět, jak vypadá kousnutí od blechy.
Šváb domácí patří mezi nejprimitivnější a nejstarší létající hmyz. Má asi 3 000 druhů a v celé České republice se vyskytuje zhruba 5 druhů. Velikost švába je od 6 do10 milimetrů. Živí se rozmanitými látkami včetně klihu. Ukrývají se pod kůrou nebo pod kamenem a ze svých úkrytů vylézají jen v noci. Pokud jsou ohroženi, snaží se utéct nebo uletět. Jejich larvy neboli nymfy se líhnou dva týdny, nebo až dokonce tři měsíce. Některé druhy, než dorostou v dospělého jedince, se svlékají 6x až 8x. Vývoj trvá až půl roku.
V případě, že nevíme, kde se v domě nacházejí ohniska výskytu, je třeba provést průzkum. Nejvhodnější je použití monitorovacích lepových pásků. Na tyto pásky se v různých částech objektu nachytá různé množství švábovitého hmyzu. Právě podle množství odchytnutého hmyzu na jednotlivých lepových páscích a také podle dalších indicií (nepořádek, špatný úklid, duté prostory) lze rozhodnout, kde postačí běžný zákrok a kde je nutné provést zásah výrazně razantnější. Monitorovací pásky mají k dispozici některé odborné firmy.
Pokud je zřejmé (nebo alespoň pravděpodobné), kde jsou ohniska výskytu, je třeba neprodleně provést celkovou represivní dezinsekci. Některé bytové i nebytové prostory bývají v neuvěřitelném stavu. Výjimkou nejsou byty, ve kterých při provádění dezinsekčního zákroku hmyz doslova „prší“ ze stropu nebo provádí hromadný úprk z dutých prostor (případně z tmavých prostor za skříněmi). Účinné přípravky, které jsou schopny takto razantně zasáhnout, mívají k dispozici pouze koncesované deratizační firmy se svými odborně školenými pracovníky.
Je nutné zdůraznit, že švábovitý hmyz je světloplachý, a proto je za denního světla vidět málokdy. Zato v noci koná průzkumné výlety za potravou. Pokud se stane, že vás v noci přepadne hlad a jdete zkontrolovat stav proviantu v lednici a rozsvítíte si světlo v kuchyni, začnou ihned mizet jako tajní agenti do temných úkrytů. Po tomto zjištění dokončete kontrolu lednice a odeberte z ní potravinu na posilněnou. Ihned ráno si však najměte dezinsekční firmu, která vám od švábovitého hmyzu pomůže. Při domluvě s odbornou firmou zabývající se dezinfekcí, dezinsekcí a deratizací je možné si domluvit, jakým způsobem budou zákrok provádět.
Dnes se již celkem často používají pro likvidaci švábovitého hmyzu gelové nástrahy aplikované na nejčastější nebo očekávaná místa výskytu hmyzu. Tento zákrok nevyžaduje téměř žádnou přípravu před samotným prováděním dezinsekce, a dokonce minimálně ovlivňuje život lidí po provedení dezinsekce.
To se rozhodně nedá říci o zákrocích prováděných dezinsekčními postřiky, protože před nimi jsou nutné velké přípravy – zajistit přístup do kuchyňské linky vyklizením skříněk, zabezpečit otevřené potraviny před znehodnocením při provádění zákroku a podobně. A ještě je potřeba zmínit, že dezinsekční zákrok postřikem je nutné provést dvakrát v rozmezí čtyř až osmi týdnů. Zákrok provedený gelem (při dodržení technologických postupů) postačuje jen jednou. Výhodou dezinfekčního gelu je i delší reziduální doba (delší doba účinnosti přípravku), než mají postřiky. Jedinou nevýhodou dezinsekce pomocí gelu je zdánlivě o něco vyšší cena oproti postřikům, ale jak již bylo uvedeno, provádí se pouze jednou, s případným doplněním v rizikových bytech. Proto je výsledná cena srovnatelná a v případě dobře provedené práce je u gelu i nižší. Zároveň můžete mít po provedení postřiku pocit, že u vás byla provedena domovní prohlídka.
Je na každém, zda se rozhodne pro pohodlí za vyšší cenu, nebo ušetří na láhev laciného vína a bude se přizpůsobovat nutným opatřením před a po provedení postřiků s nejistým výsledkem.
Svilušky jsou velmi aktivní v srpnu na trávě a rády sají i lidi. Štípanec od svilušky je malý zarudlý svědivý flíček, který se může zanítit. Ranku proto vždy řádně vydezinfikujte a neškrábejte se! Svilušky milují sucho, takže pravidelné kropení jejich počty sníží.
Ochranná pásma týkající se ochrany dopravy jsou stanovena v jednotlivých zákonech vydávaných většinou Ministerstvem dopravy.
Ochranné pásmo drah železničních, tramvajových, trolejbusových a lanových je vymezeno svislou plochou vedenou takto:
u celostátní a regionální dráhy – 60 m od osy krajní koleje, nejméně však 30 m od hranice obvodu dráhy;
u celostátních drah vybudovaných pro rychlost vyšší než 160 km/h – 100 m od osy krajní koleje, nejméně však 30 m od hranice obvodu dráhy;
u vlečky – 30 m od osy krajní koleje;
u speciální dráhy – 30 m od hranic obvodu dráhy;
u tunelů speciální dráhy – 35 m od osy krajní koleje;
u lanové dráhy – 10 m od nosného lana, dopravního lana nebo osy krajní koleje;
u dráhy tramvajové a trolejbusové 30 m od osy krajní koleje nebo krajního trolejového drátu.
Pro dráhy vedené na pozemních komunikacích a vlečku v zavřeném prostoru provozovny nebo v obvodu přístavu se ochranné pásmo nezřizuje. V ochranném pásmu dráhy lze veškeré stavby zřizovat pouze se souhlasem drážního správního úřadu a za podmínek jím stanovených.
Vymezení ochranných pásem u silnic, dálnic a místních komunikací stanovuje prováděcí vyhláška k zákonu o pozemních komunikacích (silniční zákon) jako území ohraničené svislými plochami vedenými po obou stranách komunikace ve vzdálenosti:
100 m od osy vozovky přilehlého jízdního pásu dálnice a silnice budované jako rychlostní komunikace;
50 m od osy vozovky silnice I. třídy;
25 m od osy vozovky silnice II. třídy a místní komunikace, pokud je budována jako rychlostní komunikace;
20 m od vozovky silnice III. třídy;
15 m od osy vozovky místní komunikace I. a II. třídy.
V silničních ochranných pásmech je zakázáno provádět jakoukoliv stavební činnost, která vyžaduje ohlášení stavebnímu úřadu nebo povolení stavby s výjimkou některých staveb (například úpravy odtokových poměrů, stavby sloužící obraně státu a podobně). O případné výjimky se žádá při územním řízení.
Ochranná pásma zajišťující bezpečnost leteckého provozu jsou stanovována rozhodnutím Státní letecké inspekce v rámci územního řízení pro stavbu pozemního leteckého zařízení. Jinak je třeba žádat o souhlas Státní letecké inspekce i v případě staveb mimo ochranná pásma, pokud jde o:
stavby či zařízení vysoké 100 m a více nad terénem;
stavby a zařízení vysoké 30 m a více umístěné na přirozených nebo umělých vyvýšeninách, které vyčnívají 100 m a výše nad okolní krajinu zařízení, které mohou rušit funkci leteckých palubních přístrojů a pozemních leteckých zabezpečovacích zařízení.
Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířil
Bobkovišeň je hustý keř dorůstající až do 4 m. Na svých dřevitých větvích nese velké vejčité listy, které jsou lesklé a mají tmavě zelenou barvu. Rostlina listy na podzim neshazuje a nese je po celý rok. Na dobrém stanovišti roste tak hustě, že dokáže zakrýt nevzhledný kout zahrady či nabídnout přes plot soukromí. Na přelomu jara a léta vykvétá svícovitými hroznovitými květy bílé barvy.
Bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus), někdy nazývaná i střemcha vavřínolistá, pochází ze Středozemí, kde tvoří mohutné, až šestimetrové keře. U nás se aklimatizovala dobře, ale dorůstá nanejvýš do výšky dvou metrů. Tento keř každého okouzlí svými až 15 cm dlouhými tmavozelenými oválnými kožovitými listy.
Složená květenství jsou vzpřímená, drobné květy jsou bílé, voní po šeříku a mohou se objevit i na podzim. Po opylení nastupují lákavé plody – bobule, které jsou pochoutkou pro ptactvo, zpočátku mají červenou barvu, později černají. Pro člověka jsou nejedlé a konzumace semen z nezralých plodů může způsobit zažívací obtíže. Starší informace o jedovatosti zralých plodů nebyly správné.
Druhy
Etna je mezi bobkovišněmi tou nejelegantnější královnou. Její tuhé, kožovité listy jsou nápadně bronzové, když raší, a jejich barva přechází do teplého odstínu sytě smaragdově zelené. Mají zvláštní tvar – list je od řapíku vejčitý, ale k vrcholu se rozšiřuje a končí téměř naplocho. Tento konec je navíc zvlněný, takže celý keř působí velmi plasticky. Daleko lépe snáší zimní oslunění než jiné druhy, a tak zůstává sytě zelený. Pokud se objeví složená květenství, jsou vzpřímená, drobné květy jsou bílé, voní po šeříku a mohou se objevit i na podzim. Po opylení se tvoří lesklé černé plody (nejedlé), avšak tato odrůda kvete málo.
Caucasica má podlouhlé, sytě až tmavě zelené lesklé kožovité listy. Větve rostou vzpřímeně, zatímco listy se horizontálně sklánějí. Složená květenství jsou vzpřímená, drobné květy bílé, vonící po šeříku, často se objevují i na podzim. Černé plody vypadají lákavě, jsou však nejedlé a pochoutkou jsou jedině pro ptactvo. V našich podmínkách se pokládá za jednu z nejvzrůstnějších a nejvhodnějších rostlin pro živé ploty, neboť dorůstá až 4 m.
Otto Luyken je jeden z nejotužilejších a nejoblíbenějších keřů. Jako snad jediný zatím přežil -29 °C bez jediného spáleného listu. Lesklé listy jsou podlouhlé, špičaté a kožovité, mají tmavě zelenou barvu. Větve i listy rostou vzpřímeně, přestože se keř rozrůstá hlavně do šířky. Je tak ideální k použití jako půdopokryvný do stinných míst nebo jako podrost pod stromy. Složená květenství jsou vzpřímená, plná drobných bílých květů, které voní po šeříku a často se na keři obje
Vysoká cukernatost je příjemná a současně praktická pro uchovávání vína, ale co spotřebitel, to jiné chutě, někdo preferuje kyselinky, tak je asi dobře, že limity jsou dost dobře splnitelné.
Kdo určitě uvítá sladkou chuť, jsou děti, takže od moštových odrůd pro výrobu alkoholických nápojů přejděme k odrůdám stolním.
Ano, jak název napovídá, stolní odrůdy se konzumují jako ovoce; vína se z nich většinou nevyrábějí, i když bychom to klidně udělat mohli. Takováto vína by určitě neměla vysokou kvalitu, protože ta není ani v hroznech, ale byla by lehká a pitelná. Hodila by se na rychlou konzumaci.
Stolní odrůdy mají od moštových odrůd odlišné parametry. Hrozen má být atraktivní, velký, ne příliš hustý, aby se bobule příliš nedotýkaly, a často mívá rozvětvenou třapinu. Bobule jsou také velké, při zralosti všechny dobře vybarvené. Jejich dužnina, na rozdíl od tekuté dužniny u odrůd moštových má být masitá, chruplavá, s malým počtem semen. Kdo stolní hrozny, pochopitelně z dovozu, častěji kupuje, jistě si všiml, že některé odrůdy jsou bezsemenné, zatím tedy jen odrůdy zahraniční. Chuť stolních odrůd má být jemná, příjemně aromatická. U stolních odrůd nikdy nebývá dosaženo tak vysokých cukernatostí, jako u odrůd moštových.
Nejprve projděme odrůdy, zapsané ve Státní odrůdové knize, to znamená, že byly prozkoušeny v Ústředním zkušebním ústavu zemědělském; není jich mnoho, protože, jak jsme si právě řekli, kritéria k jejich povolení jsou přísná. Nejstaršími u nás pěstovanými povolenými odrůdami jsou dvě, které jsou si velmi blízké, proto se zmíním o obou najednou. Jde o odrůdy Chrupka bílá a Chrupka červená.
Chrupka bílá:
Chrupka červená:
Obě jsou součástí velké rodiny Chrupek (syn. Chassellas nebo Gutedel), která je známa již několik tisíciletí. Pěstovaly se již v Egyptě, na území dnešního Jordánska, v Malé Asii a prostřednictvím Féničanů se přes Řecko a Řím rozšířily do mnoha oblastí Evropy, kde se révě mohlo dařit. Z doby, kdy se zaváděla první moderní evidence odrůd u nás, v roce 1941, bylo známo okolo čtyřiceti druhů různých Chrupek, i když samozřejmě byly zaevidovány jen ty nejvýznamnější. Musíme vzít v úvahu, že se tehdy vycházelo z pouhých popisů, a protože dnes používaná genetická kontrola dosud neexistovala, je možné, že v řadě případů mohlo jít o synonyma téže odrůdy. Tyto dvě jmenované odrůdy, jakožto odrůdy stolní, jsou v dnešní době již dávno překonané, protože výše uvedené požadavky, co se týká parametrů hroznů a bobulí, jsou dnes již několikanásobně překonané. Například při srovnávání velikosti bobulí jsou v pořadí dnes povolených odrůd na posledním místě.
Čilimníky (Cytisusy) jsou stálezelené i opadavé keře. Ve volné přírodě rostou ve Středomoří, ve střední a západní Evropě a na Kanárských ostrovech. Botanických druhů známe kolem 70, v zahradách se však spíše setkáváme s různými pestrokvětými kříženci, kterých se vyšlechtilo několik set.
Čilimníky dosahují výšky od cca 20 cm (poléhavé druhy) do více než 250 cm, záleží na druhu keře. Kmínky mají krátké a tenké, bohatě obrostlé úzkými, hustě olistěnými, metlovitými a u většiny druhů hranatými větvemi. U nízkých poléhavých druhů jsou větve mírně převislé, až téměř vodorovně rostoucí. Květy jsou asi 1 cm velké a mají bílou, žlutou, krémovou, růžovou, oranžovou, červenou či tmavě purpurovou barvu, často můžeme vidět dokonce kombinaci více barev. Většina druhů silně voní. Keře kvetou nejčastěji od května do začátku července, některé druhy až do konce srpna. Plody jsou několik centimetrů dlouhé lusky.
Čilimníky milují slunce a sušší stanoviště, proto jim vyhovuje území orientované na jih či západ. Vyžadují dobře prosychající, nejlépe hlinitopísčitou půdu s dobrou drenáží. Na přemokření jsou citlivé, zvláště ve spojení s nízkými teplotami. Janovce jsou sice mrazuvzdorné, ale kombinace nízkých teplot a vlhka, která bývá v zimě v našich podmínkách dosti častá, je může zahubit. Sucho naopak snášejí poměrně dobře. Vzrostlé čilimníky, jež se plně ujaly, se zalévají pouze v době květu nebo při déletrvajícím suchu. Rostliny nesnášejí častější přesazování, protože jejich kořenový systém je málo větvený (to jest bez výraznějšího kořenového vlášení), a při přesazování se tudíž snadno poškodí. Na výživu nejsou náročné, hnojit se nemusí.
Čilimníky vyniknou na zahradě jako solitérní keře, které bohatě kvetou a které v zimě zaujmou zajímavým vzhledem. Ojíněné keře totiž vypadají jako skleněné fontány. Čilimníky se rovněž velmi dobře kombinují s jinými rostlinami, například s jalovci či nízkými formami tmavých jehličnanů. Ve společnosti bříz pak působí velice vzdušně a hezky doplňují také vřesovištní výsadby.
V dobrých podmínkách roste čilimník opravdu rychle, a koupíte-li keř s kořenovým balem, bez problémů se i ujme. Existuje několik druhů tohoto keře, které se od sebe liší vzrůstem a konečnou velikostí, a to dost podstatně. Vybrat si můžete keře rostoucí vzpřímeně či kulovitě, některé čilimníky mají převislé větve, jiné jsou nízké a široce rozložené a najdete i typ poléhavý (téměř plazivý).
Co se týče barev, jednobarevné čilimníky konkurují čilimníkům s květy dvou- i vícebarevnými a věřte, že je opravdu těžké se rozhodnout. Podobně obtížně budete hledat i stejný odstín jedné barvy u různých druhů či
