Téma: 

štípnutí muchnickou


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

MUCHNIČKA

Hmyz muchnička

Muchničky jsou zástupci dvoukřídlého hmyzu, mají tmavou barvy a mohou dorůstat až do délky 5 mm. Krev sají pouze samičky a jejich bodnutí může vyvolat alergickou reakci. V některých případech může dojít i k otravě krve slinami. Při rozškrábání hrozí infekce, místní záněty a špatné hojení rány. Muchničky útočí ve dne, bodnutí je bolestivé, silně svědí a vzácností nejsou silné alergické reakce.

Muchničky mají poměrně velkou hruď. Larvy se vyvíjejí ve vodě. V některých letech, například po povodních, mají ideální podmínky k vývoji a také toho patřičně využijí. Po vylíhnutí jsou jich potom desetitisíce a začínají napadat savce.

Štípnutí muchničkou může být velmi bolestivé a svědivé – víc než od komára. Krev z ranky může vytékat ještě chvíli po kousnutí muchničkou a svědivost a otok mohou být patrné ještě několik dní po kousnutí.

Larvy muchniček jsou velmi citlivé na čistotu vody, ve které se vyvíjejí – čím čistější vodní zdroj, tím lépe. Svým vývojem jsou vázány na prudce tekoucí vody. Samičky lepí svá vajíčka pod vodní hladinou na kameny i rostliny, kde se larvy po vylíhnutí drží přísavnou destičkou a jemnými vlákny.

V některých částech světa jsou muchničky přenašeči závažných chorob. V Africe nebo Latinské Americe může být muchnička přenašečem vlasovce Onchocerca volvulus, který způsobuje u některých lidí „říční slepotu“ (trvalé oslepnutí). Jsou dokonce popsány případy, kdy zvířata uhynula po útoku muchniček v důsledku alergické reakce na stovky štípanců a následné udušení.

Detail odstavce: Hmyz muchnička
Zdroj: Muchnička
Zveřejněno: 16.2.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: dotěrný hmyz mochnička

Mochnička je rostlina, která se používá v bylinném lékařství pro zklidnění menstruace. Žádné reakce s pokožkou nebyly nikdy prokázány. Na rozdíl od toho mUchnička je opravdu nepříjemný hmyz. Štípnutí od muchničky může být velmi bolestivé a svědivé, a to mnohem víc než od komára. V místě po kousnutí muchničkou může krev z ranky ještě chvíli vytékat a svědivost a otok můžou být zřetelné ještě několik dní po kousnutí. Více se o muchničce můžete dočíst zde: www.ceskenapady.cz/m…

Zdroj: diskuze Dotěrný hmyz mochnička
Odesláno: 7.8.2017 uživatelem Cempírek
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

SVILUŠKA

Štípnutí sviluškou – sametkou podzimní

Larvy sametky podzimní (nesprávně svilušky podzimní), napadající zvířata i lidi, na rozdíl od klíšťat nesají krev. Mají jinou metodu: larva se rychle pohybuje a vyhledává místa s tenčí pokožkou, kožní řasy, případně se zavrtá tam, kde k tělu těsně přiléhá spodní prádlo. Parazita není vidět, a jakmile se vám dostane do kůže, nanese do ranky trávicí enzym, který způsobuje úporné svědění. Pod kůží pak larva žije minimálně tři dny. Svými slinami naleptá kůži hostitele, saje a prospívá a může vyvolat onemocnění zvané trombikulóza, takzvanou podzimní vyrážku. Po třech dnech larva odpadne a pak opět pod zemí pokračuje ve svém vývoji k nymfě (která je slepá). V poslední fázi vývoje sametka jako dospělec od listopadu do jara přezimuje v půdě.

Foto štípnutí sviluškou sametovou (sametkou podzimní)

Zde jsou fotografie, na kterých je vidět štípnutí od sametky podzimní.

Detail odstavce: Štípnutí sviluškou – sametkou podzimní
Zdroj: Sviluška
Zveřejněno: 20.3.2014

MUCHNIČKA

Bodnutí od muchničky

Muchničky mají podobně jako komáři rády okolí řek, ale vyskytují se i na místech, kde se komáři neobjevují.

Jak je vlastně možné, že se rány od muchniček tak snadno zanítí? Důvodem je fakt, že ranky úporně svědí, a proto si je člověk má tendenci neustále škrábat, čímž hrozí, že si do nich zavleče infekci. Odtud už je k infekčnímu zánětu jen kousek.

Kousnutí přitom často nezačne bolet hned, ale klidně druhý až třetí den. Pokud vám rána otéká, je možné si vzít lék na alergii, protože i tak se dají otoky a svědění zmírnit.

Nejlepší ochranou proti muchničkám jsou účinné repelenty, které je dokážou odpudit. Krom toho samozřejmě pomáhají dlouhé rukávy či nohavice (tvrdí se, že pro muchničky jsou lákavější tmavě oblečení lidé). Pokud vás muchnička bodne a rána nateče, chlaďte ji, přikládejte cibuli nebo mažte mastí proti svědění, někteří lidé si pochvalují i šťávu z netřesku, který roste na skalkách. Přikládá se přímo čerstvá rostlina. Naopak se příliš nedoporučuje octový obklad, protože sliny muchniček rovněž obsahují kyseliny a ocet tak může otok ještě zhoršit.

Především se snažte zabránit tomu, abyste si vy nebo vaše děti ranku rozškrábali. Zanícené místo může mít v průměru i pět centimetrů. U dětí, alergiků či jinak oslabených jedinců je zapotřebí navštívit po kousnutí lékaře. Někdy je totiž nutné podávat i antibiotika, aby zánět ustoupil.

V některých lokalitách ve světě muchničky přenášejí závažné choroby, například parazita vlasovce, který může způsobit trvalé oslepnutí. V Česku ani v okolních zemích však nic takového nehrozí.

Štípnutí muchničky se nesmí škrábat, neboť tak hrozí druhotná infekce. Bolest může začít až za 2 až 3 dny. Otoky a svědění můžete mírnit ochlazením, mastí pro svědění, šťávou z netřesku, léky na alergii. Určitě byste se měli vyvarovat podávání octových obkladů.

Detail odstavce: Bodnutí od muchničky
Zdroj: Muchnička
Zveřejněno: 16.2.2016

ODČERVENÍ LIDÍ

Leishmanie

Jedná se o skupinu parazitických prvoků vyvolávající celé spektrum parazitárních nákaz. Zdrojem nákazy bývají psovité šelmy nebo hlodavci. U nákaz vyvolaných Leishmania donovani a Leishmania tropica je zdrojem člověk. Přenos na člověka probíhá přes štípnutí bodavého hmyzu rodu Phlebotomus (Eurasie, Afrika) nebo Lutzomiya (Amerika). Leishmaniózy přenášené rodem Phlebotomus se vyskytují spíše v suchých oblastech polopouští, stepí a savan, zatímco americké mouchy jsou vázány na zalesněné oblasti. Problém představují rozvojové a chudé oblasti, ve kterých je leishmanióza rozšířenou smrtelnou nemocí vedoucí až k epidemiím. Podle lokalizace klinických projevů se rozlišují dvě základní formy leishmanióz: viscerální (postihuje vnitřní orgány) a kožní. Prevenci představuje vhodné oblečení a používání moskytiér a repelentů. Tato onemocnění podléhají epidemiologickému hlášení. Životní cyklus leishmanióz probíhá mezi lidským hostitelem a komárem. Leishmanie se u člověka vyskytují ve formě bez bičíku, napadají buňky, ve kterých dochází k jejich neustálému dělení, dokud napadená buňka nepraskne. Uvolněním parazitů dochází k šíření nákazy přes napadání dalších zdravých buněk. Pokud dojde k nasátí krve, dostávají se do trávicího traktu komára, kde se mění v bičíkatou formu. Zde dochází k dalšímu dělení, z jeho střev putují do hltanu a odtud při sání na člověku pronikají do nového hostitele a cyklus se opakuje. Původcem kožní formy jsou Leishmania tropica, L. major, L. infantum, L. ethiopica a americké druhy L. braziliensis a L. mexicana. Onemocnění se vyskytuje ve Středomoří, na Blízkém a Středním východě a ve Střední a Jižní Americe, odkud bylo importováno do Evropy. Inkubační doba je od několika týdnů do několika měsíců, ale ke kožním projevům může docházet i po několika měsících po návratu. Projevuje se vznikem papuly v místě, kde došlo k napadení hmyzem. Ta se postupně rozpadá na nebolestivý a špatně se hojící vřed se zduřeným okrajem. Může ale dojít k sekundární infekci, která mívá závažnější průběh. Kromě vzniku papul na kůži dochází i k postižení lymfatických uzlin v okolí vstupu infekce. Vyvolavateli kožně-slizniční formy jsou jihoamerické druhy Leishmania braziliensis a L. guyanensis, které se z místa vstupu infekce mohou pomocí lymfatických cest šířit do slizničního epitelu a dále do horních cest dýchacích. Ke klinickým projevům může dojít i po několika měsících či letech, kdy se již kožní projevy zhojily, ale nově se objevují vředy v ústech, nose nebo hltanu. Nebezpečí představuje skutečnost, že se šíří hluboko, čímž dochází k destrukci tkání a chrupavky. Viscerální forma je nejzávažnější formou leishmaniózy, která je známá také jako „kala-azar“, což v překladu z hindštiny znamená černá horečka. Původci této formy jsou v Indii a v Africe Leishmania donovani, ve Střední a Jižní Americe L. chagasi a ve Středomoří a na Středním a Blízkém východě L. infantum. Inkubační doba je velice rozdílná: od několika týdnů až po několik let. Paraziti se usídlují v lidských útrobách, především v játrech a ve slezině. Klinickými projevy jsou tedy zvětšená játra a slezina, horečky, anémie, váhové úbytky. Neléčené případy jsou téměř vždy do několika let smrtelné.

Detail odstavce: Leishmanie
Zdroj: Odčervení lidí
Zveřejněno: 29.3.2018

BLECHY V BYTĚ

Rozdíl mezi štěnicí a blechou

Štěnice patří mezi ploštice. A skutečně jsou ploché natolik, že jsou schopné se ukrýt i v těch nejmenších škvírkách postele, za obrazy nebo v elektrických zásuvkách. Ve dne spí, v noci pijí krev teplokrevným živočichům.

Štěnice si může přivézt kdokoliv odkudkoliv. Domů vám je může zavléct i návštěva. To, že se pohybujete pouze v čistém prostředí a v civilizovaném světě, nehraje roli. Existuje domněnka, že se štěnice po zeměkouli, respektive po rovnoběžkách pohybují v jakýchsi vlnách, které mohou trvat i několik desetiletí. Ve střední Evropě byli tito parazité rozšířeni mezi oběma válkami, nyní se objevují znovu, takže na tom možná něco bude. Stačí, abyste si například z dovolené či služební cesty přivezli v kufru jednu jedinou samičku. Ta dokáže naklást až pět vajíček denně, ze kterých se zhruba po týdnu vylíhnou larvy dospívající asi měsíc až dva. A máte na problém zaděláno. S čistotou příbytku to nemá nic společného, štěnice totiž zajímá výhradně lidská krev, respektive krev teplokrevných živočichů, která je pro ně jediným zdrojem potravy. Štěnice navíc s oblibou migrují, takže neušetří žádnou místnost v bytě. Většinou je nutno počítat i s tím, že se vydají také k sousedům. Proto je velmi obtížné se jich skutečně spolehlivě zbavit a vyžaduje to součinnost všech zúčastněných stran.

Ve dne štěnici nepotkáme, je to noční hmyz. Zato ona si vás v posteli najde spolehlivě. Štěnice se orientují chemotakticky – nejenže cítí vaši tělesnou teplotu, jsou schopny se v prostoru orientovat i podle vydechovaného oxidu uhličitého. Týdny i měsíce se můžete domnívat, že vám zarudlá svědivá místa po těle způsobují komáři. Vzhledem k nočnímu životu štěnic a téměř bezbolestnému bodnutí není důvod, abyste je během spánku nachytali při činu. Nepříjemné je, že bodnutí od štěnice může výrazně svědit, což člověka nutí ke škrábání postiženého místa. Potom není problém, aby se do otevřených ran dostala infekce, a z banálního bodnutí se stane problém. Je popsána řada případů, kdy bodnutí od štěnic lékaři léčili jako ekzém. Už proto, že málokdo má u nás osobní zkušenost s tím, jak bodnutí od štěnice vlastně vypadá. U citlivějších jedinců může bodnutí štěnice vyvolat i otoky či alergii. Jedinou výhodou tohoto parazita je, že by neměl přenášet žádné nemoci. U nás sice parazitují štěnice například i na ptácích, netopýrech nebo holubech, ale zatím skutečně nebylo prokázáno, že bychom se od štěnic měli obávat přenosu chorob. Štěnice se vyznačují i typickým zápachem, ale ten je cítit, jen když je štěnic hodně pohromadě. Objevit můžete i vajíčka, zbytečky kůží po svlékání nebo trus, a to většinou v místech, kde je čalounění přichyceno sponkovačkou. Ale teprve když objevíte živou štěnici, máte jistotu.

Blechy nezapáchají a jsou snáze odhalitelné.

Kousnutí od štěnice vypadá jako červené kolečko s tmavší tečkou uprostřed. Štípnutí může být jen jedno, častější jsou ale kousnutí v řadě nebo skupině. Kousnutí štěnice se nejčastěji nachází na pažích, zádech nebo krku. U některých lidí se objeví zarudlé a svědící otoky.

Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe.

Detail odstavce: Rozdíl mezi štěnicí a blechou
Zdroj: Blechy v bytě
Zveřejněno: 11.12.2016

ČMELÁK

Čmelák

Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.

Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.

Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.

Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.

Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.

Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.

Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měsíce vylíhnou malé dělnice. Buňku během této doby zahřívá a vylíhlé larvy krmí směsí pylu a nektaru. V této fázi života kolonie je její osud zcela závislý na královně. Pokud ta z rozličných důvodů zahyne (a to se stává často) či hnízdo opustí, larvy či kukly zahynou též. Když samička o hnízdo přijde, není již schopna založit nové. Podaří-li se jí však vychovat první generaci dělnic, existuje ještě naděje, že se kolonie rozvine. Dělnice postupně přejímají činnost samičky, která přestává opouštět hnízdo za účelem shánění potravy a věnuje se čistě kladení vajíček a péči o další generace. Jak kolonie roste, líhnou se stále větší dělnice, které již získaly dostatek potravy. Jakmile samička nazná, že je kolonie dost silná, začne klást oplozená vajíčka, z nichž se líhnou praví pohlavní jedinci – trubci a samičky. Mladé samičky se z počátku podílejí na činnosti v hnízdě, později jej opouštějí a po oplození se ještě jistý čas pasou na květech, než vyhledají místo, kde přezimují. Stará matka, dělnice i trubci koncem léta či počátkem podzimu hynou. Novou kolonii na jaře zakládá mladá matka a celý cyklus se opakuje.

Detail odstavce: Čmelák
Zdroj: Čmelák
Zveřejněno: 5.6.2016