Jestliže na rajčatech objevíte cca 0,5 mm velké, žlutavé až červené „pavoučky“, pak vaše rostliny napadly svilušky. Tito škůdci se objevují nejdříve na spodní straně listů, při silnějším napadení pak svými pavučinkami opřádají i výhony. Následkem sání svilušek jsou listy rajčat drobně skvrnité a na spodní straně listů a vrcholech výhonů se objeví jemné pavučiny. Silněji napadené listy postupně hnědnou a předčasně zasychají.
Pro ochranu rostlin před napadením svilušek lze použít přípravek PROTI sviluškám a vrtalkám (Vertimec). Někteří pěstitelé jako ochranu před sviluškami používají přirozené nepřátele, tedy dravé roztoče. Substrát s bioagens se aplikuje rozhozem na rostliny. Dávka obvykle vystačí na více měsíců a na celé růstové období. Nižší dávky se používají při preventivním zásahu, vyšší dávky jsou vhodné již při zjištěném napadení sviluškami. Použít lze tyto produkty: Biolagens (dravý roztoč Phytoseiulus persimilis – aplikuje se v dávce 12–40 ks/m2); Spical (roztoč Amblyseius californicus – aplikuje se v dávce 10–50 ks/m2) či Spidex (roztoč Phytoseiulus persimilis – aplikuje se v dávce 8–12 ks/m2).
Na těchto fotografiích se můžete podívat, jak vypadají rajčata po napadení sviluškami: svilušky na rajčatech foto.
V boji se sviluškami je možné úspěšně použit přípravky na bázi přirozených nepřátel a predátorů svilušek. Zvláště pro ochranu okurek, rajčat, paprik a okrasných rostlin ve sklenících jsou ideální ochranou přirození nepřátelé svilušek, draví roztoči. Substrát s bioagenty se aplikuje rozhozem na rostliny. Dávka vystačí na více měsíců na celé růstové období. Nejčastěji užívané přípravky jsou:
Biolagens–PP (dravý roztoč Phytoseiulus persimilis) – aplikuje se v dávce 12–40 ks/m2. Dravý roztoč se dá koupit zde: biolagens-pp phytoseiulus cena.
Spical (roztoč Amblyseius californicus) – aplikuje se v dávce 10–50 ks/m2
Spidex (roztoč Phytoseiulus persimilis) – aplikuje se v dávce 8–12 ks/m2
Nižší dávky se používají při preventivním zásahu, vyšší dávky jsou vhodné již při zjištěném napadení sviluškami.
Příčiny: Žloutnutí listů může způsobovat například sviluška.
Co s tím dělat: Pro ochranu okurek, rajčat, paprik a okrasných rostlin ve sklenících jsou ideální ochranou přirození nepřátelé svilušek, tedy draví roztoči. Substrát s biogens se aplikuje rozhozem na rostliny. Dávka vystačí na více měsíců na celé růstové období.
Biolagens–PP (dravý roztoč Phytoseiulus persimilis) se aplikuje v dávce 12–40 ks/m2.
Spical (roztoč Amblyseius californicus) se aplikuje v dávce 10–50 ks/m2.
Spidex (roztoč Phytoseiulus persimilis) v dávce 8–12 ks/m2.
Nižší dávky se používají při preventivním zásahu, vyšší dávky jsou vhodné při napadení sviluškami.
Larvy sametky podzimní (nesprávně svilušky podzimní), napadající zvířata i lidi, na rozdíl od klíšťat nesají krev. Mají jinou metodu: larva se rychle pohybuje a vyhledává místa s tenčí pokožkou, kožní řasy, případně se zavrtá tam, kde k tělu těsně přiléhá spodní prádlo. Parazita není vidět, a jakmile se vám dostane do kůže, nanese do ranky trávicí enzym, který způsobuje úporné svědění. Pod kůží pak larva žije minimálně tři dny. Svými slinami naleptá kůži hostitele, saje a prospívá a může vyvolat onemocnění zvané trombikulóza, takzvanou podzimní vyrážku. Po třech dnech larva odpadne a pak opět pod zemí pokračuje ve svém vývoji k nymfě (která je slepá). V poslední fázi vývoje sametka jako dospělec od listopadu do jara přezimuje v půdě.
Svilušku může zabít česnekový postřik. Česnekový postřik se připraví tak, že se utře 5 stroužků česneku s dvěma lžičkami jemné kuchyňské soli. Po vzniknutí slizu se přidá postupně voda, aby se směs pěkně rozmíchala. Celkově se přidá jeden litr vody. Vzniklá směs se po chvíli míchání přecedí přes jemné sítko a nalije se do fixírky nebo zahradního postřikovače. Tento roztok z česneku svilušku může zabít při přímém zásahu. Česnekový postřik ale není spolehlivý zabiják svilušek, protože nehubí skrytá vajíčka.
Účinnou chemickou ochranu představuje ošetření akaricidy. Na seznamu registrovaných přípravků na ochranu rostlin jsou uvedeny tyto přípravky účinné proti sviluškám: Cascade 5 EC (0,15%), Magus 200 SC (0,05%), Nissorun 10 WP (0,07%), Omite 30 W (0,2%), Omite 570 EW (0,1%), Sanmite 20 WP (0,075%), Talstar 10 EC (0,02%).
Nissorun 10 WP
Nejčastěji je asi používán hexythiazox (Nissorun 10 WP), a to vzhledem k jeho dlouhodobému reziduálnímu působení a dlouhé ochranné lhůtě. Tento přípravek má na svilušky velmi zajímavý účinek, nehubí totiž přímo nymfy nebo dospělce, ale zabíjí vajíčka a zbytek populace sterilizuje, zabrání jim v rozmnožování. Takže můžete ještě 10–14 dnů po ošetření na listech pozorovat samice svilušek, které sice kladou vajíčka, ale nelíhnou se z nich larvy, a tak vývoj celé populace prakticky skončí asi dva týdny po postřiku. V místech, kde určitě víte, že budete mít problém se sviluškami, je Nissorun vhodný i jako prevence, a to nejlépe v době růstu, kdy se doporučuje používat ho i v kombinaci s jiným pesticidem. Dobrých výsledků dosáhnete například s výrobkem SviluStop. Obsahuje 3,5 g Nissorun a 5 g Omite. Nejdříve na zahrádku použijte Omite, to populaci svilušek skoro vyhubí. Počkejte 3 dny, než se rostliny vzpamatují, a nasaďte Nissorun.
Na slunném stanovišti může být fíkus benjamín napaden sviluškami a třásněnkami. Suchý vzduch a příliš teplé místo pak vytvářejí vhodné prostředí pro puklice a mšice.
Oleandr nejlépe přezimuje na chladném a světlém místě (minimálně 5 °C), v téměř suché zemině, tudíž nepřelívejte. Koncem zimy začínají oleandry se zvyšující se teplotou prostředí opět pomalu růst a právě v této době by se zejména rostliny z teplejšího přezimování měly dostat na co nejsvětlejší místo, abychom předešli vytažení výhonů. V zimě i na jaře je pak při jejich zimování důležité pravidelné postřikování (mlžení) rostlin – tím předejdete napadení sviluškami. Oleandry jsou stálezelené keře, které i přes zimní období potřebují dostatek světla, aby neztratily své olistění, nebo jeho převážnou část. Pokud o listí přijdou, na takových místech již neobrazí, a proto se často můžeme setkat s rostlinami rozsochatými, s trvale vyholenými větvemi. Následky lze naštěstí zmírnit řezem, který oleandry dobře snášejí.
Klenotem chladných místností (ložnice, světlého schodiště) je bezesporu nádherně a hojně kvetoucí azalka. Tento dřevnatý keřík nebo stromek na kmínku se v obchodech objevuje s množstvím poupat již od listopadu.
Azalka dorůstá výšky 20 až 80 cm, v těchto rozměrech je i tak široká. Lze ji pěstovat i na kmínku, kdy dorůstá do výšky až 2 m. Květy jsou nálevkovité, velké, růžové, červené i vícebarevné. Rostlina se množí semeny nebo řízkováním. Azalka je náročná na stanoviště, které by mělo být světlé a chladné.
Nejvíce nás potěší svými hvězdicovými nebo zvonečkovými květy v barvách od něžné bílé či zářivě žluté přes škálu oranžových a růžových odstínů k vyzývavé fialové a červené. Květy mohou mít i dvě barvy, z nichž jedna tvoří základ a druhá kresbu. Dříve byly azalky samostatným druhem, nakonec je ale vědci zařadili podle shodných znaků k rodu rododendronů.
Rostlina s temně zelenými listy je opravdovým otužilcem, teploty okolo 12 až 15 °C jsou pro ni ideální. Za vysokých teplot špatně a krátce kvete a je napadána sviluškami.
Azalky se dělí na poloopadavé a neopadavé. K nejznámějším patří neopadavá nebo poloopadavá ‘Azalea japonica’. Ta dnešní je vlastně křížencem pravé ‘R. japonicum’ a ‘R. molle’. Dorůstá až do výšky dvou metrů, má listy dlouhé deset centimetrů a šesticentimetrové květy uspořádané v květenstvích po pěti až deseti. Květy se objevují na začátku května ještě před vyrašením listů, takže u opadavých kultivarů nic neoslabuje oslnivou krásu jejich barev.
Při venkovní výsadbě umisťujeme azalky na přistíněné místo, například pod nepříliš hustými korunami stromů, přes které částečně proniká slunce. Ideální místo je i takové, kam ráno nebo dopoledne sluneční svit dosáhne, ale nezasahují sem palčivé polední a brzké odpolední paprsky.
Místo tak nesmí být příliš tmavé, jinak se ochudíme o bohatost květů, ani příliš slunečné, jinak pro změnu květy rychle odkvétají. Existují však i kultivary, které pro bohaté květenství potřebují intenzivnější sluneční osvit. Suché stanoviště má za následek usychání listů i mladých výhonů a z azalky nám po čase zbude ubohoučké koště.
Zeminu udržujeme vlhkou, občas porosíme. V létě měsíčně hnojíme prostředky pro rododendrony. V tu dobu můžeme pokojovou azalku vynést ven na stinné místo.
Azalky jsou mělce kořenící rostliny, jejichž kořenový systém se rozprostírá do šířky. Podle toho je třeba zvolit i pěstební nádobu: raději mělkou a širší. Nechte si poradit u odborníků a kupte mrazuvzdorné květináče, v nichž rostliny spolehlivěji přezimují. Dobře prospívající azalky přečkají zimu bez úhony i v nádobách. V drsnějších oblastech můžete květin
Vánoční hvězda (Euphorbia (Poinsettia) pulcherrima) je nepřehlédnutelná, pestrá a slavnostně vyhlížející rostlina, ačkoli jsou její květy drobné a nenápadné. Zrak však přitahují nádherně vybarvené listeny pod kvítky. Nejčastěji jsou jasně červené, což v kontrastu s tmavou zelení listů působí slavnostně. Ale vyšlechtěny jsou i odlišně vybarvené odrůdy. Něžněji působí varieta s růžovými, broskvovými či krémovými listy, krásné jsou i listeny sněhově bílé. Vyšlechtěny jsou dokonce i odrůdy pestrobarevné nebo mohou být listeny i různorodě tvarované.
Latinské rodové jméno je odvozeno od jména osobního lékaře numidského krále Judy II. Euphorba, který žil v 1. století před naším letopočtem a objevil některé vlastnosti afrických pryšců. České rodové jméno je odvozeno od staročeského slova prysky nebo pryskýře, což značí puchýře, neboť mléko obsažené v pryšcích způsobuje puchýře na pokožce. Další jméno Poinsettia pak získala po Joelu Poinsettovi, který byl prvním americkým velvyslancem v Mexiku a věnoval několik exemplářů této květiny botanické zahradě ve Filadelfii.
V Mexiku vznikla o krvavé barvě této rostliny legenda. Tuto květinu si velmi zamilovala královna z říše Aztéků. Když zjistila, že byla ve své lásce podvedena, puklo jí žalem srdce a kapky krve zbarvily do ruda květ, který měla tolik ráda.
Vánoční hvězdy se pěstují v různých velikostech. Můžete si vybrat i půvabnou miniaturní, i půl metru vysokou rostlinu. Raritou je hvězda zapěstovaná na kmínku.
Vánoční hvězda pochází z Mexika, proto jí vyhovuje jí stálá teplota nad 20°C. Květináč by neměl stát přímo na studeném parapetu, zvláště od okna táhne studený vzduch. Na citlivost vůči chladu myslete i při přenosu z květinářství – tuto teplomilnou rostlinu by vám rozhodně měli důkladně zabalit do papíru.
Potřebuje i dostatek světla, ale spíše rozptýleného, než přímé sluneční paprsky (podobně jako orchideje).
Zalévejte odstátou, nejlépe vlažnou vodou, která je měkká (ideální je dešťová). Substrát by měl být stále mírně vlhký. Hvězdu pravidelně roste a v její blízkosti umístěte odpařovače – vlhčí vzduch jí svědčí. Přihnojujte hnojivem pro kvetoucí pokojové rostliny.
Pokud nechcete rostlinu po odkvětu zlikvidovat, můžete se pokusit o její další pěstování. Po odkvětu začnou rostlině opadávat i listy. Hluboce ji seřízněte na 4–5 výhonků asi na deset centimetrů, mléčně bílou vytékající šťávu zastavte. Prýštící mléko lze zastavit ponořením řezné rány do teplé vody. Pozor, mléko je jedovaté a může vám popálit pokožku. Seříznutou vánoční hvězdu umístěte na světlé místo s teplotou kolem šestnácti stupňů a mírně omezte zálivku.
Po „zmrzlých“ ji můžete vynést ven a pěstovat ji až do&nbs
Svilušky patří k nejobtížnějším škůdcům mimo jiné i proto, že poměrně dobře přezimují v půdě, ve štěrbinách kůry, v konstrukcích skleníků a fóliovníků, na zbytcích rostlin i suchém listí.
Přezimující samice mají oranžové až karmínové tělo a na jaře kladou vajíčka, ze kterých se za 9 až 60 dní (v závislosti na teplotě prostředí) líhnou larvy. Larvy sáním způsobují světlé, později bronzovité skvrny a listy postupem času usychají.
Pro ochranu okurek, rajčat, paprik a okrasných rostlin ve sklenících jsou ideální ochranou přirození nepřátelé svilušek – draví roztoči:
Biolagens–PP (dravý roztoč Phytoseiulus persimilis) se aplikuje v dávce 12–40 ks na m2.
Spical (roztoč Amblyseius californicus) se aplikuje v dávce 10–50 ks na m2.
Spidex (roztoč Phytoseiulus persimilis) se aplikuje v dávce 8–12 ks na m2.
Substrát s biogens se vždy aplikuje rozhozem na rostliny. Dávka vystačí na více měsíců, tedy na celé růstové období. Nižší dávky se používají při preventivním zásahu, vyšší dávky jsou vhodné při napadení sviluškami.
Jako preventivní opatření proti výskytu roztočů, třásněnek, svilušek a dalších savých škůdců je nutná především úplná likvidace posklizňových zbytků rostlin, nejlépe dobrým kompostováním. Záparné teploty ve správně založeném kompostu (70–80 °C) likvidují všechna stadia těchto škůdců.
Ve sklenících a na volných záhonech bychom před výsadbou sazenic měli také dezinfikovat půdu proti škůdcům, patogenním houbám či semenům plevelů. Dezinfekcí zároveň podstatně redukujeme vlivy způsobující únavu půdy. Realizačně náročnou je dezinfekce horkou párou (90–100 °C). Snazší je aplikace přípravku k dezinfekci půdy, například Basami granulátu v dávce 30–60 g na m2. Postupujeme samozřejmě vždy v souladu s návodem výrobce.
Zakrslé, žloutnoucí a kroutící se listy hortenzie mohou naznačovat škůdce hortenzie, jako jsou svilušky a spáleniny od slunce. Vždy se musíte pozorně podívat na rostliny, abyste zjistili příčinu. Pokud je obtížné určit příčinu onemocnění, odřízněte kus výhonku a odneste jej do zahradnictví. Zkušený prodejce bude s největší pravděpodobností schopen určit důvod a doporučit správnou nápravu.
Hnědé skvrny na listech
Hnědé, mozaikovité skvrny na listech mohou naznačovat přítomnost škůdce. V tomto případě jde o roztoče sviluška chmelová. Listy napadené těmito sviluškami budou pokryty jemnými pavučinami. Pokud jsou navíc okousané čepele listů, může to být známka krmení lalokonsce. V takové situaci rostlině odstraňte všechny nemocné listy nebo celé výhony a aplikujte insekticidní postřik např. Nissorun 10 WP.
Listy žloutnou a opadávají
Tento příznak může být následkem spálení sluncem. Vyplatí se chránit rostlinu před intenzivním slunečním zářením.
Listy blednou a poté žloutnou
To je známka chlorózy, onemocnění způsobené nesprávným substrátem. Půdu okyselíme kyselou rašelinou, zamulčujeme borovou kůrou a zalijeme hnojivem určeným pro hortenzie.
Listy s kulatými hnědými nebo černými skvrnami
Hnědé skvrny na květech a listech hortenzie mohou být příznakem infekce houbovým onemocněním, tedy skvrnitostí listů. Rostlina napadená patogenem vyžaduje postřik fungicidem.
Uschlé listy
S největší pravděpodobností je půda příliš suchá. Musíte ji vydatně zalévat a kontrolovat, zda se stav rostlin zlepšuje.
Červené listy
Červené listy hortenzie mohou být známkou přílišného slunce a / nebo hnojiva. Rostlina, která je vysazena na příliš slunném místě, musí být zakryta.
Muchničky jsou zástupci dvoukřídlého hmyzu, mají tmavou barvy a mohou dorůstat až do délky 5 mm. Krev sají pouze samičky a jejich bodnutí může vyvolat alergickou reakci. V některých případech může dojít i k otravě krve slinami. Při rozškrábání hrozí infekce, místní záněty a špatné hojení rány. Muchničky útočí ve dne, bodnutí je bolestivé, silně svědí a vzácností nejsou silné alergické reakce.
Muchničky mají poměrně velkou hruď. Larvy se vyvíjejí ve vodě. V některých letech, například po povodních, mají ideální podmínky k vývoji a také toho patřičně využijí. Po vylíhnutí jsou jich potom desetitisíce a začínají napadat savce.
Štípnutí muchničkou může být velmi bolestivé a svědivé – víc než od komára. Krev z ranky může vytékat ještě chvíli po kousnutí muchničkou a svědivost a otok mohou být patrné ještě několik dní po kousnutí.
Larvy muchniček jsou velmi citlivé na čistotu vody, ve které se vyvíjejí – čím čistější vodní zdroj, tím lépe. Svým vývojem jsou vázány na prudce tekoucí vody. Samičky lepí svá vajíčka pod vodní hladinou na kameny i rostliny, kde se larvy po vylíhnutí drží přísavnou destičkou a jemnými vlákny.
V některých částech světa jsou muchničky přenašeči závažných chorob. V Africe nebo Latinské Americe může být muchnička přenašečem vlasovce Onchocerca volvulus, který způsobuje u některých lidí „říční slepotu“ (trvalé oslepnutí). Jsou dokonce popsány případy, kdy zvířata uhynula po útoku muchniček v důsledku alergické reakce na stovky štípanců a následné udušení.
Muchničky mají podobně jako komáři rády okolí řek, ale vyskytují se i na místech, kde se komáři neobjevují.
Jak je vlastně možné, že se rány od muchniček tak snadno zanítí? Důvodem je fakt, že ranky úporně svědí, a proto si je člověk má tendenci neustále škrábat, čímž hrozí, že si do nich zavleče infekci. Odtud už je k infekčnímu zánětu jen kousek.
Kousnutí přitom často nezačne bolet hned, ale klidně druhý až třetí den. Pokud vám rána otéká, je možné si vzít lék na alergii, protože i tak se dají otoky a svědění zmírnit.
Nejlepší ochranou proti muchničkám jsou účinné repelenty, které je dokážou odpudit. Krom toho samozřejmě pomáhají dlouhé rukávy či nohavice (tvrdí se, že pro muchničky jsou lákavější tmavě oblečení lidé). Pokud vás muchnička bodne a rána nateče, chlaďte ji, přikládejte cibuli nebo mažte mastí proti svědění, někteří lidé si pochvalují i šťávu z netřesku, který roste na skalkách. Přikládá se přímo čerstvá rostlina. Naopak se příliš nedoporučuje octový obklad, protože sliny muchniček rovněž obsahují kyseliny a ocet tak může otok ještě zhoršit.
Především se snažte zabránit tomu, abyste si vy nebo vaše děti ranku rozškrábali. Zanícené místo může mít v průměru i pět centimetrů. U dětí, alergiků či jinak oslabených jedinců je zapotřebí navštívit po kousnutí lékaře. Někdy je totiž nutné podávat i antibiotika, aby zánět ustoupil.
V některých lokalitách ve světě muchničky přenášejí závažné choroby, například parazita vlasovce, který může způsobit trvalé oslepnutí. V Česku ani v okolních zemích však nic takového nehrozí.
Štípnutí muchničky se nesmí škrábat, neboť tak hrozí druhotná infekce. Bolest může začít až za 2 až 3 dny. Otoky a svědění můžete mírnit ochlazením, mastí pro svědění, šťávou z netřesku, léky na alergii. Určitě byste se měli vyvarovat podávání octových obkladů.
Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.
Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.
Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.
Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.
Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.
Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.
Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měs
Štěnice patří mezi ploštice. A skutečně jsou ploché natolik, že jsou schopné se ukrýt i v těch nejmenších škvírkách postele, za obrazy nebo v elektrických zásuvkách. Ve dne spí, v noci pijí krev teplokrevným živočichům.
Štěnice si může přivézt kdokoliv odkudkoliv. Domů vám je může zavléct i návštěva. To, že se pohybujete pouze v čistém prostředí a v civilizovaném světě, nehraje roli. Existuje domněnka, že se štěnice po zeměkouli, respektive po rovnoběžkách pohybují v jakýchsi vlnách, které mohou trvat i několik desetiletí. Ve střední Evropě byli tito parazité rozšířeni mezi oběma válkami, nyní se objevují znovu, takže na tom možná něco bude. Stačí, abyste si například z dovolené či služební cesty přivezli v kufru jednu jedinou samičku. Ta dokáže naklást až pět vajíček denně, ze kterých se zhruba po týdnu vylíhnou larvy dospívající asi měsíc až dva. A máte na problém zaděláno. S čistotou příbytku to nemá nic společného, štěnice totiž zajímá výhradně lidská krev, respektive krev teplokrevných živočichů, která je pro ně jediným zdrojem potravy. Štěnice navíc s oblibou migrují, takže neušetří žádnou místnost v bytě. Většinou je nutno počítat i s tím, že se vydají také k sousedům. Proto je velmi obtížné se jich skutečně spolehlivě zbavit a vyžaduje to součinnost všech zúčastněných stran.
Ve dne štěnici nepotkáme, je to noční hmyz. Zato ona si vás v posteli najde spolehlivě. Štěnice se orientují chemotakticky – nejenže cítí vaši tělesnou teplotu, jsou schopny se v prostoru orientovat i podle vydechovaného oxidu uhličitého. Týdny i měsíce se můžete domnívat, že vám zarudlá svědivá místa po těle způsobují komáři. Vzhledem k nočnímu životu štěnic a téměř bezbolestnému bodnutí není důvod, abyste je během spánku nachytali při činu. Nepříjemné je, že bodnutí od štěnice může výrazně svědit, což člověka nutí ke škrábání postiženého místa. Potom není problém, aby se do otevřených ran dostala infekce, a z banálního bodnutí se stane problém. Je popsána řada případů, kdy bodnutí od štěnic lékaři léčili jako ekzém. Už proto, že málokdo má u nás osobní zkušenost s tím, jak bodnutí od štěnice vlastně vypadá. U citlivějších jedinců může bodnutí štěnice vyvolat i otoky či alergii. Jedinou výhodou tohoto parazita je, že by neměl přenášet žádné nemoci. U nás sice parazitují štěnice například i na ptácích, netopýrech nebo holubech, ale zatím skutečně nebylo prokázáno, že bychom se od štěnic měli obávat přenosu chorob. Štěnice se vyznačují i typickým zápachem, ale ten je cítit, jen když je štěnic hodně pohromadě. Objevit můžete i vajíčka, zbytečky kůží po svlékání nebo trus, a to většinou
