Při každém řezu vlastně keř stále maličko omlazujeme. Prostředkem k tomu jsou zásobní čípky, o kterých jsem se již dnes zmínila, a také pravidlo, na základě kterého se ono omlazení provádí – jmenuje se princip Guyotova řezu. Spočívá v tom, že se na keři z jednoletého dřeva nařezává dvouoký čípek a nad ním plodonosný čípek nebo tažeň. Nad ním (myšleno morfologicky, tedy blíže kmeni nebo starému dřevu) je vždy zásobní čípek. Při rašení z každého očka začne vyrůstat letorost (pokud ovšem očko v zimě nezmrzlo). Z dvouokého zásobního čípku tedy vyrostou dva letorosty, které se v následujícím roce využijí stejně: spodní na zásobní čípek a ten horní na plodonosný čípek nebo tažeň.
Zdravé očko
Očko poškozené mrazem
Pokud zásobní čípek takto využít nelze, třeba proto, že jeden z výhonů je krátký, musíme vyhledat jiný vhodný výhon pro nařezání plodonosného čípku nebo tažně a výhon morfologicky postavený pod ním využijeme na zásobní čípek. Vtip řezu spočívá v tom, že vše za jednoletým dřevem, ponechaným na keři, se odřízne, tedy všechno nevyužité jednoleté i dvouleté dřevo. Tímto způsobem se keř každoročně maličko omladí a nerozrůstá se do stran, odborně: „nevysoukává se“. Tento postup je důležitý proto, že při řezu omezuje počet řezných ran. A co pro révu řezná rána, to poškození cévních svazků, které se musí s tímto poškozením vypořádat tak, že „odbočí“. Důsledkem je „křivolaká“ cesta pro živiny proudící z kořenů. Při ponechání většího počtu řezných ran na keři jsou rostoucí letorosty špatně vyživovány. Tento „trošku zmlazovací“ princip se využívá při všech způsobech tvarování keře, ať jde o tvary vrcholové nebo kordonové. Viz následující obrázek:
řez vinné révy obrázky
A jaké jsou ty způsoby tvarování?
Rozlišují se dva typy: tvary vrcholové a kordonové. Vrcholové tvary tvoří kmen z víceletého dřeva, zakončený jednoletým výhonem, který se podle délky, jak již víme, často označuje tažeň. Tažeň se na kmeni obvykle ponechává jen jeden, někdy (při požadovaném větších zatížení) dva. U kordonových tvarů víceleté dřevo vytváří kromě kmene také ramena, na kterých se nařezávají čípky, vždy střídavě zásobní a plodonosné. Vrcholové tvary se obvykle používají v produkčních vinicích, kde záleží na jednoduchosti a rychlosti provádění řezu. Kordonové tvary naopak často využívají pěstitelé na zahrádkách, kde se pomocí kordonových ramen dají keře tvarovat do požadovaných tvarů, například na pergoly nebo révové stěny. Takováto tvůrčí činnost zahrádkáře často svede k přetěžování keřů vysokým počtem ponechaných oček. Proto je vždy dobré myslet na
Ingredience: 500 g hladké nebo polohrubé mouky, 125 ml mléka + 4 lžíce na kvásek, 40 g cukru, 250 g másla nebo rostlinného tuku (máslo je vhodnější), 2 vejce a 1 žloutek (bílek uchováme na potření), 20 g (půl balíčku) droždí, 5 g soli
Postup: Do 250 g tuku na pečení rychle ručně zapracujeme 100 g mouky. Z těsta vytvarujeme nižší čtverec a dáme ho ztuhnout do lednice. Ze čtyř lžic mléka, trochy cukru a lžíce mouky umícháme kvásek, necháme vzejít. Mouku, cukr a sůl dáme do mísy a promícháme. Přidáme vejce, žloutek a kvásek a vypracujeme tužší těsto (hnětač usnadní práci). Přikryjeme utěrkou a necháme asi hodinu kynout. Pak kynuté těsto překlopíme na pomoučenou pracovní plochu a rozválíme na čtverec, jehož strany budou pokud možno dvojnásobné, než je hrana tukového kvádru. Proč? Protože tukové těsto položíme doprostřed kynutého plátu (nakoso) a překryjeme je volnými cípy – jako psaníčko. Balíček těsta v polovině přeložíme (zamezíme tak úniku tukové hmoty) a rozválíme dotenka. Pak těsto složíme na tři díly na šířku (jednu stranu přeložíme do poloviny a přiklopíme druhou volnou stranou) a stejně tak na délku. Uložíme na hodinu do lednice. Po hodině opět rozválíme a opět poskládáme a dáme ještě na 25 minut do lednice.
Modernější receptury doporučují nechat těsto v této fázi přes noc v lednici.
Odpočinuté těsto tence rozválíme na pomoučené pracovní ploše. Jde to velmi dobře. Z plátu odkrojíme nerovné okraje (hodí se na „šneky“). Pak už krájíme díly podle toho, co budeme vyrábět: trojúhelníky na rohlíčky a croissanty, čtverce na šátečky, trojúhelníčky (pirožky), obdélníky na kapsičky a hřebeny. Naplněné tvary dáme na lehce pomaštěný plech. Necháme alespoň 4 cm rozestup, protože pečivo hodně nabyde. Potřeme rozšlehaným bílkem.
Troubu vyhřejeme na 220 °C. Vložíme plech a asi po 5 minutách teplotu snížíme na 180 stupňů. Od trouby neodcházíme, pečení je rychlé. Po 10 minutách zkontrolujeme. Některé tvary už možná budou upečené – drobnější nebo s tučnější nádivkou, nebo při nestejném vyhřívání trouby. Budou mít zlatohnědou barvu. Ty lopatkou vybereme, ostatní dopékáme a postupně odebíráme. Oddělíme slané varianty, sladké pocukrujeme.
Necháme mírně zchladnout a můžeme zvát ke stolu. Pečivo je chutné i druhý den.
Slané kynuté těsto: Toto těsto je vhodné na housky a rohlíky, na slané či makové tyčinky nebo na dalamánky. Příprava je stejná jako u tuhého těsta, jen se k ostatním surovinám přidává pouze kostka cukru, celé vejce a sůl. Připravené tvary z vykynutého těsta se nechávají dokynout na plec
Staré sady bývaly dříve vysazovány obvykle ovocnými stromy s korunou založenou velmi vysoko na kmeni. Často byly kosterní koruny rozvětveny 2 nebo 2,5 metru nad zemí, tak aby se osoby mohly volně pohybovat pod větvemi. Tyto sady byly přizpůsobeny extenzivním metodám pěstování a jejich údržba spočívala v jarním zmlazovacím řezu jednou za deset let a v probírce první dva roky po zmlazení. Tomuto způsobu pěstování odpovídal i výběr odrůd, které dobře snášely tento způsob údržby. Plodnost těchto sadů, kvalita plodů a zdravotní stav dřevin byly adekvátní uvedené péči. Ale v současné době jsou spíše pěstovány ovocné dřeviny s kosterními větvemi rozvětvenými blízko k zemi. Důvodem rozdílu v poloze koruny ovocných stromů ve vztahu k výšce koruny je, že charakter koruny ovocného stromu má přímý vztah k jeho přizpůsobení danému prostředí a péči, která může být věnována ovocnému sadu. Zásadně se pak může lišit vhodnost použití vysokokmenů pro malé nebo větší soukromé zahrady a pro ovocné plantáže.
Jakkoliv je ve školce často zapěstována řezem koruna stromu rozvětvením v určité výšce, lze výšku změnit řezem a výběrem rozvětvení ve vyšším místě na kmeni.
V Evropě je poměrně vlhčí klima, než mají Spojené státy. A navíc má Evropa méně proměnlivé klima, a to zejména s ohledem na ničivé větry. Také je na většině území Spojených států intenzivnější sluneční záření, a to zejména v těch částech, kde převažují suché větry. Zde jsou tedy pěstovány nízké tvary ovocných dřevin. Výběr výšky a charakteru koruny je tak jedním z důležitých způsobů přizpůsobení ovocných dřevin pro klima dané lokality, ve které jsou pěstovány. Tam, kde je potřeba maximální sluneční světlo a teplá a suchá země pod stromy, jsou vysoké tvary asi nejlepší, ale tam, kde je žádoucí ochrana kmene a hlavních větví stromů před sluncem a odolnost proti silným větrům, jsou nejvíce vhodné zákrsky.
Prakticky ve všech částech Spojených států byly v poslední době vysazovány sady s nízkými tvary koruny. Typické vysokokmeny se nacházejí pouze ve starých ovocných sadech. Stromy s nízkou korunou mohou pomocí zásahů ovocnáře plodit dříve než vysokokmeny, protože velmi vysoké koruny jsou udržovány pouze tím, že jsou jim každoročně odřezány boční výhony kosterních větví, které se tvoří během prvních 2 až 4 let růstu stromů. Toto prořezávání oddaluje dobu, kdy větve mají dostatek plodonosného obrostu. Hlavním důvodem oddálení plodnosti je však intenzita růstu dřeviny pěstované jako vysokokmen v prvních letech ve srovnání se zákrsky, nebo dokonce vyšlechtěnými sloupovitými odrůdami, které jsou udržovány řezem jinak.
Vysokokmeny ve vlhkém klimatu umožňují, aby slunce rychleji ohřál
Tvarované túje dodají zahradě noblesu a šmrnc. Lze je dokonce tvarovat podobně jako sochař tesá sochy. Jejich úpravou se můžete přímo umělecky vyžít. Nejlépe je kombinovat stříhání na jaře (březen až květen) se stříháním na konci léta (srpen až září).
Nejjednodušší tvary zvládnete možná vystříhat od oka. Ale pozor na stálé zarovnávání, které pak zanechá mnohem menší keřík, než jste měli původně v plánu. Kužel vytvoříte snáz, pokud si na keř připevníte do jehlanu pár bambusových hůlek a nahoře je svážete, případně kolem jejich obvodu několikrát obtočíte provázek či drátek. Kulovité tvary můžete vytvářet pomocí různých improvizovaných obručí.
Na složité tvary malých sošek se vyplatí vytvořit si formu z drátěného pletiva. Tu nasadíte na keř (poté, co jste jej nahrubo ostříhali do požadovaného tvaru) a přečnívající výhony odstřihnete. Pomocí formy pak budete keř i nadále udržovat. Formy lze v některých zahradnictvích dokonce zakoupit již hotové. Podmínkou úspěšné práce jsou kvalitní, ostré zahradnické nůžky přiměřené velikosti. Existují dokonce i tvarovací malé pilky na elektrický pohon.
Přečnívající výhonky je třeba odstraňovat co nejdříve. Od jara do podzimu, kdy rostliny bujně přirůstají, budou potřebovat zástřih i jednou za dva či tři týdny. Ovšem například pomalu rostoucí tis stačí zastřihnout jednou ročně. V zimě nezapomeňte keře ochránit před těžkým sněhem, který by mohl dílo polámat.
To je zvláštní kategorie tvarů pro vysoké vedení, kdy kmínek je veden až k vrcholu sloupků tvořících opěrnou konstrukci, takže celá zelená hmota keřů včetně hroznů visí dolů. Příkladem je tvar zvaný jednoduchá záclona, což je krátké kordonové ramínko, na kterém se nařezávají čípky. Složitějším tvarem je dvojitá záclona, někdy označovaná GDC, která na řádku tvoří dvě za sebou visící plochy. Do našich klimatických podmínek se však příliš nehodí. Zvláštním tvarem je vertikálně vedený kordon, mezi vinaři označovaný Vertiko. Jde o svislé rameno, na kterém se nařezávají tři patra se čtyřmi dvouokými čípky. Toto vedení bylo jednu dobu hodně rozšířené, ukázalo se však, že pro velké plochy příliš vhodné není. Hodí se však, jako všechny kordonové tvary, do zahrádek, kde pěstitelé mají dostatek času se mu věnovat.
Do hrnce dáme vodu, přidáme máslo nebo rostlinný tuk, špetku soli a přivedeme k varu. Když se voda s rozpuštěným tukem začne vařit, stáhneme teplotu, přisypeme hladkou mouku a mícháme metličkou, aby nám nevznikly hrudky. Za stálého míchání těsto pomalu provařujeme. Dobré těsto poznáme podle toho, že se nelepí na dno a stěny hrnce. Poté těsto přendáme do mísy a necháme za občasného promíchání vychladnout. Připravíme si mixér a do vychladlého těsta začneme postupně vmíchávat jedno vejce za druhým. Hotové odpalované těsto poznáme tak, že je hladké, lesklé a husté. Na plech si dáme pečicí papír, na který stříkáme tvary dle receptu zdobicím sáčkem naplněným těstem. Zaplněný plech dáme do předem vyhřáté trouby na 200–220 °C, kde se rychlým zahřátím v těstě vytvoří pára, tak se tvary nafouknou do potřebné velikosti. Troubu neotvíráme minimálně 7 minut, abychom neporušili proces nabývání. Pokud by se tak stalo, těsto by zůstalo nízké a tuhé. Po této době teplotu stáhneme a dopékáme pozvolna, aby těsto zůstalo uvnitř vláčné.
1 lžička perníkového koření nebo smíchané koření anýzu, skořice a hřebíčku
1 lžička jedlé sody
2 lžíce kakaa
kůra z 1/2 citronu
1 vejce na potírání
Postup:
Připravte si vál, na který prosejete hladkou mouku. Rozehřejte Heru, ve které rozpusťte med a pomalu vmíchejte do připravené mouky. Buďte opatrní, ať se vám hmota nerozteče po vále. Poté přidejte moučkový cukr, vejce, perníkové koření, kakao, citronovou kůru a jedlou sodu. Vypracujte hladké těsto, které zabalte do fólie a nechte 24 hodin v lednici odpočinout. Nebudou se vám perníčky potom tolik roztékat a budou lépe držet tvary.
Druhý den těsto vyndejte, nechte chvíli v pokojové teplotě, aby nebylo příliš tuhé a dobře se vám válelo. Na pomoučeném vále vyválejte placku o síle asi 5 mm a vykrajujte libovolné tvary vánoční tematiky. Přendejte na plech vyložený pečicím papírem a pečte v předem vyhřáté troubě na 175 °C asi 5–7 minut. Nemáte-li pečicí papír, nezapomeňte plech vymazat například máslem. Po upečení vyndejte z trouby, a chcete-li je mít lesklé, tak je ještě teplé potřete rozšlehaným vajíčkem. Nechte perníčky vychladnout na kuchyňské mřížce, nedávejte je na sebe teplé, aby se vám neslepily. Po vychladnutí můžete perníčky začít zdobit.
Nemáte-li doma šablonu na laskonky, a přesto je chcete vyzkoušet, pak máte dvě možnosti, možná vás napadnou i nějaké další, ale nechcete-li vymýšlet něco nového, tak použijte lžičku a na plech vyložený pečicím papírem dělejte malé hromádky, které poté rozetřete do požadovaného tvaru (kolečka či oválky). Snažte se dávat vždy stejné množství a při roztírání se pokuste alespoň o podobné tvary, stejné se vám asi nepovedou. Můžete si pomoci tím, že si na papír nakreslíte stejná kolečka, vlastně takovou šablonu, a tu vložíte pod pečicí papír – bude vám prosvítat a budete to mít jednodušší. Druhou a asi trochu jednodušší a rychlejší variantou je zdobicí sáček. Naplňte jím hmotu na laskonky a na připravený plech tvořte stejné tvary, opět můžete použít alespoň rukou předkreslenou nebo na počítači připravenou podložku. Čím více pečliví při tvoření na plechu budete, tím se vám budou laskonky lépe slepovat a budou dobře vypadat, nikdy se ale nebudou podobat těm, které jsou dělané přes šablonu.
Podle stejných surovin, ale odlišného množství rozlišujeme základní druhy kynutého těsta.
Lité kynuté těsto: Tento druh kynutého těsta je vhodný na bábovku nebo na lité buchty. Je možné připravit těsto jednoduché anebo těsto jemné. Rozdíl mezi těsty je v množství cukru, tuku, droždí vajec či pouze žloutku. Pro přípravu jemného těsta vždy použijeme těchto surovin více a místo celého vejce jen žloutky. Správně vypracované těsto na litou buchtu je opravdu možné z mísy na plech nebo do formy „nalít“ a teprve tam nechat vykynout. Dbáme vždy na to, aby těsto nepřekynulo. Pak vložíme do vyhřáté trouby, zapečeme a zvolna dopékáme. Celková doba pečení je asi ¾ hodiny.
Polotuhé kynuté těsto: Těsto polotuhé je vhodné opět na bábovky, buchty, jidáše, ale také na různé koláče, vdolky, rohlíky a záviny. Opět rozlišujeme těsto na obvyklé a jemné. Oproti litému těstu zde použijeme poloviční dávku cukru a mléka. Tím získáme těsto tužší konzistence. Po vypracování hladkého, vláčného a měkkého těsta je necháme v teple vykynout, až pak je zpracujeme do požadovaných tvarů.
Tuhé kynuté těsto: Tuhé těsto se dobře hodí pro pečení vánoček a bochánků, které se po vykynutí potírají vejcem a po zaschnutí se na povrchu naříznou nebo nastřihnou nožem či nůžkami. Dále se hodí pro výrobu tyčinek nebo briošků. Briošky jsou malé bochánky ve velikosti housek, které také nastřihneme nebo vytáhneme „ouška“. Pro tuhé těsto existují tři možné rozpisy surovin – pro těsto úsporné, dobré a jemné. Liší se opět množstvím použitého cukru, tuku, droždí a žloutků (bez bílků pro všechny tři typy receptů). Připravené tvary se nechají na plechu dokynout. Pečeme o něco déle než předchozí těsta, tedy přibližně asi 1 hodinu.
Překládané kynuté těsto – plundrové: Plundrové těsto je vhodné na přípravu hřebenů, závinů, preclíků nebo šátečkových koláčů. S tímto těstem se oproti předchozím těstům pracuje poněkud složitěji. Nejprve se z části mouky a tuku vypracuje bochánek, který se nechá v chladu odpočinout. Z ostatních surovin se připraví těsto a nechá se hodinu kynout. Pak se rozválí na plát, do jehož středu se dá odpočinutý zpracovaný tuk. Okraje plátu se přeloží, válečkem se těsto lehce rozválí na pruh, který se poté složí na tři díly na šířku a pak i na délku. Opět se dá těsto na hodinu odpočívat. Po odpočinutí se těsto převálí a po krátkém odpočinku se rozválí na plát. Z něj se pak vykrajují požadované tvary.
Plundrové těsto uměly naše prababičky. Je sice trochu pracnější, ale výsledek je famózní. Těsto v sobě spojuje dobré vlastnosti těsta listového a kynutého. Je vláčné, až hebké, ale přitom
Řekne-li se slané pečivo, napadne mnohé z nás preclík. Preclík (německy Brezel) je tradiční druh pečiva rozšířený již od středověku především v jižním Německu, severní Francii, Švýcarsku a v zemích někdejšího Rakousko-Uherska. Je to bílé pečivo vytvarované z tenké, na koncích zúžené těstové tyčky, stočené do kroužku a ukončené překřížením konců, nebo vytvarované do tvaru srdíčka či osmičky. Sype se hrubě krystalickou kuchyňskou solí, mákem nebo kmínem. Ovšem doba pokročila a v současnosti je k mání nepřeberné množství slaného pečiva.
Recept na nejlepší slané pečivo
Ingredience: 150 g nivy, 100 g Hery, 100 ml šlehačky, 200 g hladké mouky, 1 špetka soli, pepř. Na potření 1 žloutek, na posypání sladká paprika, kmín
Postup: Sýr rozmačkáme nebo nastrouháme, přidáme mouku, šlehačku, tuk, sůl, pepř a zpracujeme hladké těsto. Těsto dáme do chladna odpočinout. Potom vyválíme na tenkou placku, vykrajujeme formičkou různé malé tvary, klademe na vymaštěný plech, natíráme žloutkem a sypeme kmínem nebo mletou paprikou. Pečeme při 170 °C asi 10–15 minut. Jedná se o výborné slané pečivo k vínu.
Slané pečení z listového těsta
Ingredience: 1 listové těsto, 1 vejce, 1 balení nastrouhaného sýru, sůl, koření na pizzu, jemný kečup, 100 g šunky
Postup: Rozválíme pláty listového těsta, potřeme kečupem, posypeme kořením na pizzu, poklademe salámem, nastrouhaným sýrem i jinými ingrediencemi (dle vaší chuti a fantazie). Těsto stočíme a rozkrájíme na kousky asi 2 cm velké. Poklademe na plech (nejlépe na pečicí papír), potřeme vejcem a posypeme solí. Dáme péct do vyhřáté trouby a dozlatova pečeme. Vhodné k vínu, pivu, k televizi.
Slané velikonoční pečení
Ingredience: 400 g hrubé mouky, 1 lžička soli, 250 ml mléka, 1 lžička cukru, 40 g droždí, 20 g másla, 1 vejce
Postup: Mouku smícháme se solí. Ve vlažném mléce rozmícháme cukr, rozdrobené droždí, necháme nakynout a přidáme do mouky spolu s rozpuštěným máslem. Vypracujeme hladké těsto, přikryjeme utěrkou a necháme vykynout. Na pomoučené desce těsto rozdělíme na několik částí, z každé vyválíme váleček a upleteme rozmanité tvary. Naskládáme na vymazaný plech, potřeme vejcem rozšlehaným se solí a pečeme v předehřáté troubě při 180 °C asi 20 minut. Podáváme k zakousnutí hodovníkům.
Slané pečivo plněné
Ingredience na náplň: 1 cibule, pepř, 1 paprika, 320 g sterilovaného zelí, 1 vejce, 150 g šunky, sůl, 200 g uzeného masa, 100 g sýru
Ingredience na těsto: 250 ml mléka, 150 ml oleje, 1 kostka droždí, 1 lžička soli, 1 lžičk
Tykev obecná, latinsky Cucurbita pepo, patří do rodu tykvovitých. Také je označována jako tykev turek či dýně obecná. Původem náleží do Střední Ameriky. Pochází z oblasti dnešního Texasu a Mexika. Bylo prokázáno, že se pěstovala již v době 5000 let před naším letopočtem. Pro nás Evropany patří mezi plodiny, které nám přineslo objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem.
Má výjimečnou chuť a svoji kalorickou hodnotou se blíží bramborám. Její květy jsou žluté. Obsahuje až 90 % vody. Plodem je nám všem známá dýně, která může mít různý tvar a zabarvení. Obsahuje celou řadu užitečných látek.
Obvykle se jedná o keříčkovitou rostlinu. Další možnou rozšířenou variantou této rostliny je popínavá, plazivá lodyha se zakrnělými větvenými úponky. Stonek dýně bývá velmi dlouhý. Dosahuje délky až několika metrů. Na svém příčném průřezu je hranatý, obvykle ve tvaru ostroúhlého pětiúhelníku. Květenství tykve má typickou pampeliškově žlutou barvu. Tykev obecná patří mezi jednodomé rostliny, které mají samčí i samičí květy pohromadě. Listy mají tmavě zelené zbarvení a mohou být i absolutně nedělené. Jsou dlouze řapíkaté, trojúhelníkovité, dlanitolaločné s nevýraznými až hluboce zaříznutými laloky, s okraji různou měrou zubatými, nejčastěji jsou 15–40 cm široké, stejně jako stonky drsně chlupaté, úponky 2–6klané. Kalich je zvonkovitý, kolem 10 cm dlouhý, víceméně vzpřímený, samčí květy s delšími (až 20cm) stopkami. Stopka vyrůstá navrchu plodu tykve a je široká podle celkové velikosti dýně. Na konci pak bývá mírně rozšířená a lze ji snadno oddělit od plodu.
Plody tykve obecné mají nejrůznější tvary a velikost. Většinou ale známe díky Halloweenu ty, které jsou nažloutlé až oranžové, a typickým tvarem dýně pro tento svátek je koule s vyniklými vnějšími žebry. Může nám ale celkem běžně vyrůst do tvaru hrušky, disku, nebo dokonce klobouku, zvonku či houby. Některé dýně mohou být zcela zelené nebo bílé. Zdá se, že variabilita této rostliny nezná mezí, jelikož mnohé tykve nejsou jen jednobarevné, ale mohou být žíhané, skvrnité nebo pruhované (a to i příčně). Také oplodí tykve mívá nejrůznější tvary, většinou je hladké nebo rýhované. Setkat se ale můžeme i se slupkou, která je bradavičnatá a může mít na sobě ještě slabou, jakoby voskovou slupku. Oloupeme-li vrchní, asi centimetr tlustou vrstvu tykve, která je celkem tuhá, objeví se bílá, nažloutlá až krémová nebo naoranžovělá dužnina. Ta má vláknitou konzistenci a může mít nasládlou, ale i nahořklou příchuť. Někdy je plod částečně nebo i úplně dutý.
Tato kulturní plodina se v naší republice pěstuje spíše v malém množství. Lidé ji pěstují na zahrádkách nebo polích. Sama není takřka schopná růst ve volné přírodě, a pokud již výjimečně zplaní, tak jen krátkodobě a nemívá plody. Zplaňuje především na rumištích, kompostech nebo skládkách.
Na internetu naleznete velkou spoustu receptů k nejrůznějším úpravám plodu této rostliny. Připravit si můžete dýňové džemy, šťávy nebo kompoty. Oblíbený je i dýňový koláč.
V minulosti byly přísně stříhané ploty unikátem a pýchou zahrady. Vytvářely se nízké i vysoké živé ploty, ornamenty a labyrinty. Dnes si kromě nich můžete ze dřevin vytvarovat i jakýkoli geometrický tvar, zvíře či postavu. Zezačátku vyzkoušejte nejprve jednoduché tvary, jako je koule nebo jehlan. Při volbě tvaru však vždy zohledněte styl zahrady, ne všude se stříhané tvary hodí. Výbornou pomůckou pro vás následně budou i speciální šablony, například ve tvaru ptáka, zajíce nebo kočky, které si můžete pořídit v zahradním centru či hobby marketu. Kromě nich budete potřebovat i ostré nůžky. Šablony ke tvarování dřevin bývají zpravidla z pozinkovaného drátu, odolného vůči povětrnostním vlivům. Kulovitou šablonu zakoupíte v různých velikostech a obvykle ji tvoří dvě polokoule, které se k sobě upínají pomocí svorek. K tvarování koule si ale nemusíte hned kupovat šablonu, stačí ji vystřihnout z kartonu. Stejně tak živý plot zastřihnete do stejné výšky a šířky pomocí rovné desky nebo provázku. Ani složitější šablony si nemusíte pořizovat, s trochou zručnosti je vyrobíte z jemného, takzvaného králičího pletiva.
Do prodeje přichází čokoláda nejčastěji ve formě tabulek nebo jiných geometrických tvarů, často bývá tvarována do malých figurek (obvykle zvířat, lidí nebo rostlin). Mnohdy se tyto tvary přímo vztahují k určitým svátkům, například velikonoční zajíci nebo vejce, případně vánoční či mikulášské figurky, anebo tvary vhodné pro den svatého Valentina.
Co s čokoládovými figurkami? Řada pokrmů sama volá o doplnění čokoládou. Tak například čokoláda může tvořit hlavní složku nebo přísadu v potravinách, jako jsou zmrzliny, koláče, sušenky, buchty, v jiných dezertech pak najde uplatnění jako poleva. Recepty z čokoládových figurek nemají žádná omezení a záleží jen na vaší fantazii a chuti.
Ale pozor, na pultech českých obchodů lze v současné době spatřit výrobky, které na první pohled vypadají jako čokoládové, ale ve skutečnosti se jedná o různé náhražky čokolád. Z náhražek bývají většinou vyrobeny také různé vánoční a velikonoční figurky. Musíte tedy sledovat, zda je na obalu uvedeno, jestli se jedná o skutečný výrobek z čokolády či nikoliv.
Existuje asi 300 druhů těchto rostlin. U nás se Clematis neboli plamének vyskytuje i ve volné přírodě celkem v pěti druzích. Známe plamének palčivý, plotní, přímý, vlašský a východní. Na našich zahradách se pěstuje pestrá paleta nejrůznějších kultivarů s rozmanitými velikostmi, tvary a barvami květů. Přes léto je nutné každodenní zalévání a pravidelné hnojení. Rostlinám vyhovuje světlé stanoviště, ovšem ne přímé, palčivé slunce. Dobře dělá plaménkům občasné mírné přisypání substrátu smíchaného s hrstí mletého vápence.
Plamének Jackmanův
Plamének Jackmanův je jeden z nejkrásnějších a nejoblíbenějších kultivarů plaménku díky svým bohatým a nápadným fialovomodrým květům. Vynikne hlavně jako solitérní rostlina na obrostlém sloupu nebo pergole. Kvete během celého léta. Patří mezi pozdní a velkokvěté plaménky. U těchto plaménků se odstraňují poškozené a odumřelé stonky ještě před pučením brzy na jaře a ostatní se zkrátí po zdravé pupeny. Doba kvetení je od června do září. Dorůstá výšky nad 4 m a šířky do 1 m. Rostlina je plně mrazuvzdorná, má ráda slunce až polostín. Řez se prování každoročně na jaře. Půda by měla být středně těžká, písčitohlinitá až hlinitá a středně vlhká. Barva listu je zelená. Barva květu fialová. Jde o popínavou rostlinu rychlého růstu. Nejvhodnější lokality: fasády, stěny, ploty, opěrné konstrukce. Speciální vlastnosti: dlouhé kvetení.
Clematis Montana
Clematis Montana roste opravdu rychle. Tato rostlina se často používá tam, kde zákazník vyžaduje rychlý růst a výrazné kvetení. Doporučuje se tedy tuto rostlinu používat na místa, u kterých nevadí, že budou během dvou let zcela zarostlá. V každém roce se doporučuje rostlinu seříznout, pak výrazněji kvete a drží tvar. Někdy je s ní celkem problém, pokud jste ji vysadili u dřevin – neúprosně jim totiž zaroste korunu a dřevina pak má co dělat, aby to vůbec přežila. Clematis Montana potřebuje oporu, ke které se může chytat. Může to být mříž, bambusové tyče, slabé laťky, síť, natažené provázky či lanka (třeba i nějaký keř či stromek, ale to je pak z toho obvykle nevzhledná houština). Na zdi, pokud by neměla extrémně velké nerovnosti a hrubost, by se však rostlina nechytla. S tímto druhem nemusíte dělat téměř vůbec nic, stačí zasadit a občas zalít.
Plamének vlašský
Plamének vlašský (Clematis viticella) je rodičem nejznámějšího okrasného hybrida Clematis x Jackmanni. Tato houževnatá liána patří k čeledi pryskyřníkovité (Ranunculaceae), odtud zřejmě pochází i podobnost květů s ostatními rostlinami ze stejné čeledi, jako jsou sasanky (Anemone), pryskyřníky (Ranunculus), orlíčky (Aquilegia) a další nádherné zahradní, luční i lesní kvě
