VÁPNÍK je jedno z témat, které se týká tohoto článku. Český název pro tuto rostlinu je rajčenka řepovitá, někdy se také můžete setkat s pojmenováním stromové rajče. Pro její plody se používá název tamarillo.
Ovoce tamarillo
Tamarillu se také říká stromové nebo francouzské rajče a pochází z peruánských And. Jedná se o keř kvetoucí v noci a vyrůstající do výšky dvou až pěti metrů. K současným producentům tamarilla patří hlavně Kolumbie, Brazílie, Nový Zéland, Keňa, Kalifornie, Indie, Srí Lanka a Jižní Afrika.
Tamarillo (rajčenka) má oválný tvar a měří průměrně 7 až 8 centimetrů. Slupka plodu je hladká, naduřelá a lesklá, ale má jistou hořkou příchuť. Ovoce dozrává teprve po sklizni a sklízí se se stopkou. Barva se pohybuje od červené až po karmínovou, existují i druhy s naoranžovělými tóny, které mají sladší chuť a obsahují malé měkké pecičky.
Dužina tamarilla má tmavě oranžovou barvu, rosolovitou konsistenci a uvnitř má mnoho semínek, které mají plochý tvar a nejsou moc tvrdá. Mohou se lehce strávit.
Lehce hořkou příchuť lze odstranit povařením nebo přidáním cukru. Tamarillo se jí hlavně ve šťávách, ve sladkých jídlech, marmeládách, džemech, kompotech, ale také syrové, kdy se lžičkou vydlabe dužina.
V zemích, kde se pěstuje, se jí k pálivým přísadám nebo jako obloha ke studeným pokrmům, společně se sýrem, pepřem a na opečeném chlebu. Doporučuje se jíst ho loupané, protože slupka je hořká. Lze i dusit jako rajská jablíčka.
Tamarillo obsahuje minerály jako vápník, železo a fosfor. Je bohaté na vitamín A, C, B1, B2, B3. Má malý obsah tuků, a proto je ideální pro diety a k zeštíhlovacím programům. Tamarillo dále obsahuje minerály jako vápník, železo a fosfor, a vlákninu. Patří k důležitým zdrojům pektinů, účinným pro zrak a obranný systém (stejně jako rajče funguje coby antioxidant).
Pro svou chuť, vzhled a schopnost kombinace s ostatními plodinami je rajčenka vyhledávána nejen dospělými, ale i dětmi, sportovci, kojícími a těhotnými ženami nebo staršími lidmi. Nezpůsobuje problémy ani lidem, jimž nedělají dobře citrusy, papriky či jiná zelenina.
Doporučuje se i pacientům s problémy s kostmi a padáním vlasů. Redukuje cholesterol, posiluje mozek, paměť a je užitečné při vysokém krevním tlaku. V Kolumbii a Ekvádoru se tyto plody či listy – předem zahřáté nebo osmahnuté – užívají jako obklady k léčení chřipky, na podrážděný krk, při zánětu mandlí a při angíně.
Již existuje mnoho druhů těchto plodů, které se od sebe liší barvou slupky, a stále se zkouší vypěstovat nové a nové odrůdy, které by měly lepší chuť a méně semínek.
Zjara převažuje ve složení kyselin především kyselina jablečná, později narůstá obsah šťavelanů – solí kyseliny šťavelové s vápníkem a hořčíkem. Nejširší zastoupení má draslík a vápník – látky nezbytné pro stavbu kostí, o něco méně hořčík a fosfor. Sodíku má rebarbora jen velmi málo, zastoupen je i jód, železo a další. Rebarbora není příliš bohatá na vitamín C, neobsahuje ani polovinu jeho hodnoty v citronu. Zato v ní najdeme provitamín A, vitamíny B, niacin, protisklerotické flavonoidy. Účinně ničí škodlivé mikroorganismy, prospívá krevnímu oběhu, je močopudná. Není ovšem vhodná pro nemocné žlučníkovými a močovými kameny. Díky zmíněným látkám účinně pomáhá při ochablosti a zácpě, zbavuje tělo škodlivin, posiluje svaly, kosti, nervy, pokožku a vlasy, aktivuje energii buněk a je dobrým pomocníkem při boji s nadváhou, neboť na sebe váže tukové látky.
Obsah látek v rebarboře:
Má velký obsah jablečné a citronové kyseliny, zato malý obsah vitamínu C. Na druhou stranu je to výborný zdroj vitamínů skupiny B.
Má mnoho niacinu prospěšného pro krevní oběh a energii buněk.
Vysoký obsah kyseliny pantotenové prospívá pokožce a vlasům.
Kyselina listová podporuje krvetvorbu a posiluje nervovou soustavu, je důležitá pro správný vývoj plodu.
Reveň je také bohatá na vápník, nezbytný pro stavbu kostí a důležitý pro ženy v menopauze.
Dále obsahuje mangan a draslík, který podporuje vylučování vody z těla a plní i řadu dalších důležitých funkcí.
V neposlední řadě je v rebarboře množství vlákniny, která zbavuje organismus jedů a odstraňuje zácpu.
Kdo má problémy se žaludečními kyselinami a podrážděnou sliznicí žaludku, měl by reveň konzumovat opatrně!
Rebarbora je bohužel pravděpodobně víc zodpovědná za ledvinové potíže u dětí než kterýkoli jiný faktor. Jen velice málo rostlin má tak velkou koncentraci kyseliny šťavelové jako rebarbora. Vařením se přemění tato kyselina v anorganickou chemikálii, která po konzumaci zanechá v našem těle značné množství krystalků kyseliny šťavelové. Bezpočetné případy revmatismu a revmatické horečky tak mohou být zaviněny právě konzumací vařené rebarbory. Jedí ji děti i dospělí, údajně pro její projímavý účinek, který se dostaví poměrně rychle, takže se nemyslí na tvorbu krystalků kyseliny šťavelové. Její usazeniny v těle nedráždí okamžitě, ale jejich účinek se dostavuje záludně a pomalu. Z tohoto důvodu jsou následky jen zřídka, jestliže vůbec, připisovány té správné příčině, totiž konzumaci rebarbory. Rebarborová šťáva nám může být užitečná za předpokladu, že ji použijeme úsporně a jen společně s ostatními šťávami jako karotkovou, celerovou nebo ovocnou. Neslaďte ji nikdy cukrem, použijte med.
Tyto dýně jsou bohaté na živiny a minerální látky.
100 g dýně Hokaido obsahuje tyto nutriční hodnoty:
37 kcal;
8,8 g sacharidů;
0,23 g tuku,
88,72 g vody;
8,8 g bílkovin;
1,6 g vlákniny.
Dýně je bohatá na vápník, hořčík, fosfor, draslík, vápník, vitamíny A, B a C. Čím více je dýně oranžová, tím vyšší je v ní obsah vitamínu A.
Dýně Hokaido se hodí do mnoha receptů. Její dužina má bohatou, sladkou chuť, ale nesmí se převařit, potom je na jazyku suchá a šupinatá. Před vařením dýni rozkrojte na půl a lžičkou odstraňte semínka a vlákna. Tato dýně se může vařit i se slupkou, ta totiž vařením krásně změkne.
Dýně Hokaido se hodí na polévky, omáčky, do nádivky, jako příloha místo brambor, můžete ji grilovat, zapékat, dělat z ní marmelády, buchty, prostě cokoliv, záleží jen na vaší fantazii.
Jednotlivé sazenice by se měly vysazovat v rozestupech kolem 25 cm. Lépe vypadá, pokud vysadíme vždy skupinku několika sazenice stejného druhu a odrůdy společně. Nežli se rozrostou, což u vřesů a vřesovců trvá delší čas, volné plochy mezi nimi je ideální pokrýt mulčovací kůrou. Právě pro kyselomilné rostliny je tato kůra nejvhodnější.
Vřesy a vřesovce nerostou příliš rychle, lze je však poměrně snadno množit hřížením (nejlépe na konci léta a na podzim) i řízkováním (v létě).
Půda by měla být kyselá, lehčí a dobře propustná. Vápník tyto rostliny vyloženě nesnášejí. Vhodný substrát sestává z rašeliny, písku, menšího podílu kyselé či neutrální zahradní zeminy a případně kůrového humusu. K dostání je i speciální zemina pro vřesovištní rostliny, a zrovna tak hnojivo, které také nesmí obsahovat vápník. Dále je třeba zalévat měkkou, nejlépe dešťovou vodou (tvrdá vřesům nesvědčí právě kvůli obsahu vápníku). Vřesy příliš zálivky nepotřebují, ovšem s výjimkou mladých, ujímajících se sazenic a dlouhodobých období sucha a horka.
Vysazujeme na jaře (od března do května) nebo na podzim (od října do listopadu). Keříky vysazujte kvetoucí, abyste mohli daný kultivar ve vřesovišti správně barevně umístit a sladit s jinými rostlinami. Vzdálenost mezi rostlinami při výsadbě by měla odpovídat jejich výšce. V případě nižších druhů to může být dvacet centimetrů, u vyšších druhů od třiceti do padesáti centimetrů.
Kořeny těchto rostlin nemají příliš v lásce okopávání, na což byste neměli zapomínat. I proto se doporučuje důkladně odstranit veškerý plevel již při zakládání vřesoviště.
Jeho účinky působí detoxikačně na organismus, pomáhá při zácpě, snižuje horečku, dokáže snížit krevní tlak, povzbuzuje chuť k jídlu a má protirakovinné účinky. Je vhodný pro diabetiky. Léčebné působení celeru znali už staří Egypťané, přijímán byl hlavně jako afrodiziakum. Nyní jsou jeho účinky využívány při léčbě nejrůznějších nervových chorob, včetně depresí. V celeru je obsažen vitamín C, A, B, E a K, dále pak minerální látky, jako sodík, vápník, draslík, železo, hořčík, jód a fosfor.
Celer je velmi oblíbený ve východní Evropě, tamní lékaři věří, že je prospěšný při hormonální úpravě lidského organismu.
100 gramů celeru obsahuje:
1,3 gramu vlákniny,
8,5 gramu sacharidů,
1,8 gramu bílkoviny,
0,03 gramu tuků.
Chemické složení ve 100 g celeru:
draslík (K): 305 mg
hořčík (Mg): 12 mg
chrom (Cr): 0,001 mg
jód (I): 0,003 mg
mangan (Mn): 0,16 mg
měď (Cu): 0, 15 mg
sodík (Na): 90 mg
vápník (Ca): 60 mg
zinek (Zn): 0,31 mg
železo (Fe): 1 mg
Celer obsahuje asi o 50 procent více sodíku než vápníku. V praxi to může znamenat úlevu pro ty, kteří se až dosud neobešli bez cukru a cpali se převážně bílým pečivem. Důsledkem takového stravování je ukládání koncentrovaných škrobů v organismu a tzv. civilizační nemoci, jako jsou artritida, cukrovka, ledvinové kameny a podobně. Celer dovede usazeniny rozpouštět a napomáhá k jejích rychlejšímu vylučování z organismu.
Tip: Při metabolických onemocněních a poruchách vylučování kyseliny močové se doporučuje denně vypít půl litru celerové šťávy. Připravíte ji z čerstvé zeleniny na elektrické odstředivce. Pro lepší strávení ji můžete smíchat se šťávou z mrkve.
Harmonie Vápník je minerální zahradní tekuté hnojivo. Jde o bezchlórový koncentrát vápníku s dusíkem, hořčíkem a mikroelementy, který předchází nedostatku vápníku v kyselých půdách. Postřik zlepšuje skladovací podmínky, svěžest a vybarvení plodin. Má preventivní účinky proti fyziologickým chorobám a poškození ovoce, způsobeným deficitem vápníku jako: hořká skvrnitost, propadnutí, suchá hniloba konců, hnědnutí slupky, hnědnutí okrajů listů, moučnatění, rozpad a další.
Tímto přípravkem zlepšíme přísun živin u rajčat a paprik přes list, příjem vápníku kořenovým systémem je totiž velice nízký.
Kyselé, písčité nebo hrubé půdy často obsahují méně vápníku. Nedostatek vápníku může způsobit i nerovnoměrná vlhkost půdy a nadměrné používání hnojiv. Někdy, i když je v půdě dostatek vápníku, může být v nerozpustné formě a je pak pro rostlinu nepoužitelný. Půdy s vysokým obsahem fosforu jsou zvláště náchylné k vytváření nerozpustných forem vápníku.
Vápník a hořčík jsou v rostlinných buňkách protikladné a mají antagonistické interakce. V důsledku toho je v rostlině pro její optimální růst a správný vývoj nezbytná rovnováha mezi těmito dvěma prvky.
Před zasazením rostlin do půdy nebo nádob zkuste do půdy přidat vápník pomocí vápna nebo sádry. Můžete je také přidat na povrch s lehkým zahrábnutím do půdy, jakmile se objeví černání rajčat, aby pomohly ochránit budoucí plody před napadením.
Nejrychleji vstřebatelné vápno je:
dusičnan vápenatý,
ve vodě rozpustné vápno,
hydratované vápno,
velmi jemné vápno.
Aplikujte je včas, protože to nemusí pomoci, pokud jsou na vině i další faktory.
