Včely mají hnědé hubené tělíčko se žlutými až oranžovými vodorovnými pruhy, které je téměř všude ochmýřené. Hlava včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra. Po boku temene hlavy má včela dvě složené oči a na vrcholu temena tři jednoduché oči, které jsou rozmístěny do tvaru trojúhelníka, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Ve srovnání s lidským okem včely hůře rozlišují barvy. Například špatně rozeznávají červenou barvu. Na rozdíl od člověka však včela vidí ultrafialové barvy, čehož náležitě využívá při hledání květin. K vidění používá pouze složené oči, jednoduché oči využívá pouze na světelné dráždění. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temene tenká brázdička, která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel. Tykadla včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, díky kterým včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla samiček se skládají z 12 článků, u trubce ze 13 článků. Nejdelší je základní článek tykadla (násadec), kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla (bičíky). U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11 článků. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. Dalším orgánem, který lze u včely nalézt, je sosák. Ten včela využívá k nasátí nektaru či medovice. Nektar následně smíchá s enzymy a v zavíčkovaných plástech podobných těm, kde se líhnou nové generace, z nich vzniká med. Včely se též mohou chlubit kusadly. Největší kusadla má královna. V jejich těsné blízkosti je žláza, pomocí které královna vylučuje mateří látku. Stejnou žlázou dělnice vylučují látku na změkčení vosku. Trubci ji nemají. Včely používají kusadla jako párový uchopovací či hnětací orgán.
Hruď má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu (křídel a nohou). Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stadiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stadiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a byl využit na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď, středohruď, zadohruď a přesunutý kroužek. Včela má 3 páry nohou, které včele slouží k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu a čištění tykadel. Nesou též chemick
Včelamedonosná (latinsky Apis mellifera) žije ve velkých společenstvech, která jsou tvořena mnoha tisíci jedinců. V hnízdě žijí vždy tři kasty, jimiž jsou plodná samička (matka), samečci (trubci) a dělnice. Životní cyklus včely medonosné začíná vždy, když královna naklade do každé buňky po jednom vajíčku. Z oplozených vajíček se pak vylíhnou dělnice a matky, z neoplozených trubci. Po třech dnech se z vajíček vylíhnou malé larvičky, které jsou po první čtyři dny krmeny výživnou mateří kašičkou, v pozdější době pylem a nektarem. Během následujícího týdne larvy rychle rostou, několikrát se svlékají, a když téměř vyplní celou buňku, včely ji zavíčkují voskem. Larva se zakuklí a později se přemění v dospělou včelu. Po vylíhnutí se činnost včely medonosné mění vždy po několika dnech. Nejdříve čistí hnízdo, pak krmí larvy. Po jedenáctém dnu začínají včele žlázy na zadečku vylučovat šupinky vosku, takže může stavět v hnízdě plásty. Od šestnáctého do dvacátého dne života včela přijímá od létajících včel nektar a pyl, který ukládá do zásob v podobě medu. Přibližně dvacátý den včela konečně opouští úl a zdržuje se nějaký čas před jeho vchodem, kde se učí orientovat a zároveň úl hlídá. Od jedenadvacátého dne života již létá po okolí, přináší pyl, nektar, vodu a předává je mladším včelám v hnízdě.
Včely medonosné vyhledávají pro svá hnízda dutiny ve stromech, vchody do jeskyň či místa pod skalními převisy. V současnosti většina včelstev sídlí v umělých úlech. V době květu na jaře a v létě vyletují včely za teplých dní z úlů a sbírají v okolí vodu, pyl, nektar, sladké šťávy z poraněných stromů nebo medovici.
Včelamedonosná saje nektar sosákem dlouhým šest milimetrů a pak si jej ukládá do váčku (medný váček), který je od žaludku oddělen česlem, to znamená že nasátý nektar nepřijde do trávícího systému včely medonosné. Pyl včela stírá z květů svým ochmýřeným tělem a poté jej předníma nohama zkartáčuje do prohlubní na holeních zadního páru nohou.
Včely produkují mimo med i sladkou hmotu. Tu zpracovávají z nektaru nebo medovice tím, že ji obohacují látkami vlastního těla, uskladňují v plástech, zahušťují, přikrývají voskovými víčky a nechávají dozrát. Včely produkují ještě další látky, které lze využít především v medicíně a kosmetice. Jedná se především o včelí vosk, mateří kašičku a propolis. Vosk vzniká ve voskotvorných žlázách včel. Jedná se o přestavbu cukrů a pylu v trávicím a voskotvorném ústrojí. Vosk je stavební materiál pro výrobu včelích plástev se známými šestihrannými buňkami, ve kterých se vyvíjí nová generace včelstva nebo
Po každém vbodnutí do kůže zůstává jedovatý aparát včely medonosné spojen se žihadlem a pumpuje dál jed do rány oběti, i když je již vytržen z těla včely.
K výrobě 1 kilogramu medu potřebují včely asi 3 kilogramy rostlinného nektaru, což představuje asi šedesát tisíc výletů z úlu.
Včelamedonosná předává informaci o zdroji snůšky (vzdálenost, směr a množství) včelím tanečkem uvnitř úlu na plástech. I když je v úle úplná tma, tak díky vibracím, které vznikají na plástu, ostatní včely dle daného tance dostávají informaci o zdroji. Tuto informaci nám zaslal Jiří Sprostý z Košťálova, tou dobou student SOU VVC Nasavrky.
Včelamedonosná je považována za hospodářské zvíře, důležitá je nejen pro produkci medu, ale zvláště kvůli opylování. Ceněny jsou také její další produkty, jako včelí vosk, propolis, mateří kašička a v lékařství i včelí jed. Právní předpisy upravující chov včel na území České republiky jsou roztříštěné. V současnosti neexistuje žádný zákon, který by sjednocoval všechny požadavky, které musí být při chovu včel, výrobě medu nebo ochraně včel splněny, a včelařství je tedy upravováno několika zákony a vyhláškami. Některá města mají vlastní vyhlášku, která stanoví ohlašovací povinnost při umístění včelstva na území obce. Nemusíte být ani členem včelařského svazu. Naopak pokud budete chtít dotaci na včelstva, musíte se stát členem svazu. Chov včel podléhá ve smyslu zákona č. 154/2000 Sb. povinné registraci všech chovatelů. Chovateli je přiděleno registrační číslo a stanoviště. Jakmile chov zaregistrujete, musíte jej ještě přihlásit do evidence, a to u jednatele v Českém svazu včelařů. Jedná se o svaz, který sdružuje všechny chovatele včel. Dbá na dodržování veterinárních opatření, vydává časopis, organizuje přednášky, zajišťuje záležitosti ohledně dotací.
Na počátku se musíte rozhodnout, jaký zvolíte úl (například nástavkový, rámkovou míru), kam jej umístíte, dále byste si měli opatřit ochranný oděv a základní včelařské vybavení (klobouk se závojem, včelařské rukavice, kuřák, rozpěrák a smetáček).
Dalším krokem by mělo být správné zacházení se včelami (od počátku načtená literatura). Včelařský rok se dělí na čtyři období – péče o včely v podletí (jedná se o nejdůležitější období, které se promítne na kvalitě včelstva v příštím roce), zimní klid (oprava úlů), jarní růst (přikrmení, rozšiřování) a produkční období (rojení, medobraní).
Včelamedonosná je považována za hospodářské zvíře, její přínos pro člověka spočívá nejen v tvorbě medu, ale zejména v opylování rostlin. Dalšími produkty jsou pyl, včelí vosk, propolis, mateří kašička a v lékařství i včelí jed.
Právní předpisy upravující chov včel na území České republiky jsou roztříštěné. V současnosti neexistuje žádný zákon, který by sjednocoval všechny požadavky, které musí být při chovu včel, výrobě medu nebo ochraně včel splněny, a včelařství je tedy upravováno několika zákony a vyhláškami. Některá města mají vlastní vyhlášku, která stanoví ohlašovací povinnost při umístění včelstva na území obce. Nemusíte být ani členem včelařského svazu. Ale pokud budete chtít dotaci na včelstva, musíte se stát členem svazu. Chov včel se řídí zákonem č. 154/2000 Sb., o povinné registraci všech chovatelů. Pro registrování včelstev je třeba vyplnit formulář, který podepíšete a odešlete na adresu: Českomoravská společnost chovatelů, a.s., pracoviště ústřední evidence včel, Hradišťko 123, 252 09 Hradišťko pod Medníkem. Následně vám bude přiděleno registrační číslo chovatele a stanoviště. Jakmile chov zaregistrujete, musíte jej ještě přihlásit do evidence u jednatele v Českém svazu včelařů. Jedná se o svaz, který sdružuje všechny chovatele včel. Dbá na dodržování veterinárních opatření, vydává časopis, organizuje přednášky, zajišťuje záležitosti ohledně dotací.
Právní normy:
zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů
vyhláška č. 375/2003 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů, a o veterinárních požadavcích na živočišné produkty, ve znění pozdějších předpisů
vyhláška č. 327/2004 Sb., o ochraně včel, zvěře, vodních organismů a dalších necílových organismů při použití přípravků na ochranu rostlin, ve znění pozdějších předpisů
vyhláška č. 90/2002 Sb., kterou se stanoví opatření k zabezpečení ochrany včel, zvěře a ryb při používání přípravků na ochranu rostlin
vyhláška č. 91/2002 Sb., kterou se upravuje registrace přípravku na ochranu rostlin a zacházení s nimi
nařízení vlády č. 390/2003 Sb., kterým se stanoví pravidla pro použití příjmů Pozemkového fondu České republiky k podpoře obnovy včelstev
nařízení vlády č. 197/2005 Sb., o stanovení podmínek poskytnutí dotace na provádění opatření ke zlepšení obecných podmínek pro produkci včelařských produktů a jejich uvádění na trh, ve znění pozdějších předpisů.
Empatii, schopnosti vcítit se do situace včelstva a rozumět jeho potřebám, se každý včelař naučí praxí. Kdo si pohrává s myšlenkou pořídit si včely, měl by se přihlásit do kurzu pro začátečníky nebo navštívit zkušeného včelaře v okolí a teprve poté se rozhodnout, jestli jsou včely pro něj to pravé.
Chov včel je upraven právními normami, které stanovují, za jakých podmínek smějí být včely chovány a jaká má chovatel práva a povinnosti. Včelamedonosná je zařazena mezi hospodářská zvířata, proto by měl mít každý včelař uzavřené pojištění odpovědnosti za škodu.
Levanduli se velmi dobře daří, má-li suché slunné místo s dobrým odtokem vody. Ideální místa jsou tedy při suchých zdech nebo skalkách a vhodná je i slabě vápnitá půda. Levandule vytváří dřevnatějící, plně mrazuvzdorné keříky, které mohou být podle druhu a kultivaru jen 20, ale i 60 cm vysoké. Je to ideální rostlina k vytvoření voňavého bylinkového zátiší na zahradě, i k pěstování ve velkých nádobách a květináčích. Je také medonosná, milují ji motýli a včely.
Velkou chybou při pěstování levandule může být nadbytek vláhy (zvlášť v zimním období). Mokro suchomilné levanduli velmi škodí, způsobuje totiž zahnívání kořínků a tím poškození celé rostliny, která pak v létě málo kvete. V našich podmínkách je vhodné zajistit levanduli drenáž. Kvalitní drenáž odvede spodní vlhkost a přivede ke kořínkům potřebný kyslík. Drenážní vrstvu vytvořte například z hrubších kamínků, hliněných střepů nebo keramzitu. Kvalitní drenáž je důležitá zvláště při pěstování levandule v květináči a jiných nádobách. Chybou při pěstování může být i těžká, jílovitá nebo kyselá půda nebo přidání rašeliny, protože levandule vyžaduje propustnou, lehce humózní půdu. Půdu tedy můžete vylehčit pískem, štěrkem nebo opět keramzitem.
Pokud levanduli nebudete pravidelně zastřihávat, nebude moc hezká, bude vyholovat a bude málo kvést. Levanduli však naopak může poškodit také příliš hluboký řez do tvrdého vyzrálého dřeva, staré dřevo již nemá takovou schopnost obrážet. Levanduli zbytečně nepřihnojujte, jsou to velmi skromné, nenáročné rostlinky z oblasti suchého Středomoří, kde nemají mnoho živin.
Svazenka vratičolistá (Phacelia tanacetifolia) je rychle rostoucí a výnosná meziplodina pro využití na píci a na zelené hnojení. Skýtá více živinného humusu než vytrvalého a procesy tlení reziduí u ní probíhají rychleji než u ostatních rostlin na zelené hnojení.
Je využívaná jako meziplodina z hlediska boje proti plevelům. Ranější výsev (počátek července) po 70 dnech poskytuje 67,4 t na 1 ha hmoty a pozdější (počátek srpna) 164,5 t na 1 ha veškeré hmoty.
Mezi včelaři je svazenka oblíbená jako vynikající medonosná plodina. V poslední době nachází uplatnění také na svažitých pozemcích jako protierozní plodina, která se přes zimu ponechá na poli a na jaře se do ní vysévají zrniny nebo kukuřice na siláž.
Sklizeň zelené hmoty je možná již za 60 dnů po vysetí a skončit by měla nejpozději 10 dnů po začátku kvetení, protože v té době se již prudce zhoršuje kvalita píce. Píce svazenky má dobrou nutriční hodnotu a je ceněna pro vysoký obsah popelovin. Je doporučována jako vhodná meziplodina po okopaninách od poloviny srpna.
Svazenka se seje do hloubky 1,5 až 2 cm, hustota setí je 200 až 500 g na 100 m2.
Svazenka vratičolistá pochází ze Severní Ameriky (Kalifornie), u nás je pěstována od konce 19. století a občas zplaňuje.
Patří do čeledi stružkovcovitých (Hydrophyllaceae). Žádný z druhů této čeledi není u nás původní. Rostlina je 20 až 80 cm vysoká, má hustý kořenový systém. Lodyha je přímá, pokud je větvená, pak jen v horní polovině, dole zůstává lysá, ale v horní části je žláznatě chlupatá. Listy jsou přisedlé až krátce řapíkaté, nepravidelně peřenosečné, u báze obvykle poloobjímavé, podél žilek a na okraji chlupaté. Květy jsou ve svinutých, 40–70květých dvouvijanech, mají modrofialovou až světle modrou nebo bělavou barvu, jsou pětičetné, kališní lístky chlupaté, zelené. Plodem je tobolka, která obsahuje 2 až 4 semena.
Svazenka vratičolistá je medonosná jednoletá rostlina, která má rychlý růst a vývoj. Vegetační doba je 50 až 60 dnů. Velmi dobře vzchází také za sušších podmínek. Mladé rostlinky většinou nepřežijí zimu (nezapleveluje půdu). Kvete od května do září.
Pěstuje se jako nektarodárná rostlina a krmná pícnina, občas i pro ozdobu na zahradách. Není náročná na půdu, stanoviště by mělo být slunné. Množí se semeny, která se vysévají přímo na venkovní stanoviště v dubnu, pokud chcete prodloužit dobu kvetení, vysévejte ji postupně od dubna až do června.
Její píce je méně kvalitní (při zavadnutí hořkne), pěstuje se tedy na zelené hnojení, případně se může pěstovat k technickým účelům (přes zimu se nechává na poli). Silná pokryvnost jemných listů zajišťuje velmi dobrou odplevelovací schopnost. Dobře zastiňuje půdu a zabraňuje výparu. Zlepšuje výnosy následných plodin a strukturu půdy. V meziporostním období zabraňuje vyplavování živin. Je ideální plodinou pro pozemky postižené erozí. Pěstuje se také jako ozdoba na zahradách. Jako okrasné rostliny se pěstují spíše jiné druhy svazenek. Žádný druh čeledi stružkovcovitých však není u nás původní.
Osiva určená k zelenému hnojení umožní zvýšit obsah humusu v půdě (náhrada za nedostatek chlévského hnoje), zlepší fyzikální vlastnosti půdy, zvýší mikrobiologické aktivity včetně fytosanitárního účinku, zajistí odplevelení půdy a zlepší její celkovou úrodnost. Pro tento účel jsou nejvhodnější druhy a jejich směsi, které svým rychlým vývojem a nárůstem organické hmoty splňují biologické a agroekologické požadavky. Jedná se zejména o hořčici bílou, hrách setý, luskoobilní směsku, pelušku jarní, řepku ozimou, směs hořčice a řepky, jetel nachový a o právě popisovanou svazenku vratičolistou.
Ta se pěstuje hlavně jako hodnotná medonosná rostlina, po odkvětu se zaorává jako zelené hnojení. V menší míře se využívá také jako pícnina, avšak je nahořklá a navíc stonky dřevnatí, musí se sklízet ještě před květem, takže se už nedá využít k včelařským účelům. Bylo vypěstováno několik odrůd. Občas se používá do suchých vazeb. Díky své nenáročnosti a poměrně krátké vegetační době je zvláště vhodná k pěstování ve vyšších polohách. Má ráda slunná stanoviště.
Jedná se o produkt rostlinného původu. Medem se rozumí potravina přírodního sacharidového charakteru, složená převážně z glukózy, fruktózy, organických kyselin, enzymů a pevných částic zachycených při sběru sladkých šťáv květů rostlin (nektar), výměšků hmyzu na povrchu rostlin (medovice) nebo na živých částech rostlin včelami, které je sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají dehydrovat a zrát v plástech. Rozlišujeme dva zdroje medu, a to nektar a medovici.
Nektar je sladká šťáva tvořící se v květních nebo mimokvětních nektariích hmyzosnubných rostlin. Čerstvý nektar obsahuje vodu, cukry (sacharóza, fruktóza, glukóza a jiné), malé množství dusíkatých látek, minerálních látek, organických kyselin, dále pryskyřičnaté látky, inverzní enzymy z buněk nektarií, silice, terpeny, flavony, v některém nektaru se nachází i vitamín C. Nektar obsahuje rovněž pylová zrna či buňky rostlinných pletiv.
Medovice je hustá sladká šťáva, kterou vylučuje stejnokřídlý hmyz – červci, mšice nebo mery (medovnice jedlová, medovnice černoskvrnná, puklice dubová a jiné), které označujeme jako producenty medovice. Tito producenti cizopasí na listech, pupenech nebo větvích listnatých i jehličnatých stromů a keřů, jejichž sítkovicemi proudí míza, která slouží producentům medovice jako potrava, zvlášť v období rozmnožování. Míza je z rostlinných sítkovic nasávána ústním ústrojím producentů a prochází jejich trávicí soustavou, jejíž součástí je filtrační komora s tenkou blanitou stěnou, která hraje důležitou roli při filtraci bílkovin, cukrů, vody a dalších látek. Právě proteiny s menším množstvím cukrů a vody jsou zachyceny ve filtrační komoře a ve formě koncentrátu přecházejí dále do žaludku producentů. Naopak jednoduché cukry, minerální ionty a přebytečná voda proniknou přes filtrační komoru, respektive přes její propustnou blánu, a přecházejí do výkalového vaku. Tento filtrát (medovice) je pak vystřikován ve formě kapek na větve, listy nebo jehlice, odkud je sbírán včelami jako zdroj medovicového medu. Medovice obsahuje vodu, cukry (sacharóza, glukóza, fruktóza, maltóza, melecitóza, rafinóza a polysacharidy), aminokyseliny rostlinného původu, minerální látky, vitamíny a barviva.
Vznik medu je velmi složitý proces, který je závislý na včelstvu jako celku. Zdroj nektaru má na starost jen několik včel létavek (pátraček), které vyhledávají zdroje sladkých šťáv (sladinu) a ve chvíli, kdy takový zdroj najdou, se vrátí do úlu s plným medným váčkem, dají ochutnat ostatním včelám v úle a zároveň jim specifickou formou komunikace, označovanou jako včelí tanečky, předají informace o směru a vzdálenosti potravy, přičemž se řídí i polohou slunce na obloze
Jedná se o produkt rostlinného původu. Pyl neboli pylová zrna jsou samčí pohlavní buňky vyšších kvetoucích rostlin vznikající v prašnících, které po dozrání prasknou a uvolní tak pylová zrna do okolí. Aby se pylová zrna dostala na bliznu květu stejného botanického druhu, je pyl rozšiřován větrem, vodou nebo živočichy, z nichž nejvýznamnějším je právě včela. Pro každou rostlinu je typické, že se její pylová zrna liší od pylu jiných rostlinných druhů, a to velikostí, tvarem, barvou a povrchovou strukturou. Pro včelu má pyl velký význam – je to výživa. Ačkoliv největší a nejdůležitější význam včely v přírodě spočívá v opylování rostlin, pyl je pro samotné včely zdrojem potravy bohaté na bílkoviny, minerály a vitamíny.
Při sběru pylu létá včela z květu na květ a sbírá pyl, který formuje do tvaru hrudek označovaných jako pylové rousky (4–10 mg), které odnáší do úlu na posledním páru nohou. Po příletu do úlu uloží létavky rousky pomocí chitinových trnů na druhém páru nohou do buňky a úlové včely pyl v buňce udusají hlavičkami. Ve chvíli, kdy včely naplní buňku ze 2/3, zalijí ji medem a v buňce proběhnou anaerobní konzervační procesy za vzniku organických kyselin, které s oxidem uhličitým zajistí dlouhou trvanlivost pylu až na jeden rok. Na průběhu biochemických procesů v buňce se podílí metabolismus a enzymy pylového zrna, výměšky včelích žláz a mikroorganismy (kvasinky, bakterie). Výše zmíněnými procesy se z květového pylu v podobě rousky stává pyl plástový, který tvoří základní výživu včelího plodu, je tmavší barvy, pastovité konzistence, příjemné vůně a nakyslé chuti.
Složení pylu se dá rozdělit podle obsahu výživných látek do tří skupin a to:
dobré pyly z vrby, ovocných stromů, kaštanů, břečťanu, hořčice, máku, jetele a řepky;
střední pyly z lísky, topolu, olše, javoru, chrpy a jiných květin;
špatné pyly z jehličnatých stromů.
Využívat se dají pylové rousky i plástový pyl v čerstvém nebo sušeném stavu. Můžeme je smíchat s medem, marmeládou, tvarohem, rozpustit v mléce nebo ovocných šťávách. Pyl působí při zánětech horních cest dýchacích, nachlazení, senné rýmě, má antimikrobiální účinky, užívá se při arterioskleróze, zvyšuje tvorbu hemoglobinu, působí na chudokrevnost, ovlivňuje mírnou formu vysokého krevního tlaku, působí při hyperplazii prostaty, zánětech močových cest, podporuje plodnost, ovlivňuje potenci, podporuje růst vlasů a nehtů, léčí ekzémy a vyrážky, zlepšuje zrak, působí pozitivně při onemocnění nervů, endokrinních chorobách, při rekonvalescenci po mozkové příhodě, při chorobách žaludku, dvanáctníku, jaterních potížích a chorobách, upravuje
Jedná se o včely samotářky, které nakladou do vhodné dutiny nebo chodbičky svá vajíčka, kde každému vytvoří zvláštní komůrku. Do té přidají zásoby potravy (směs pylu a medu) a dutinu uzavřou vhodným materiálem – obvykle hlínou nebo kousky listů (záleží na druhu včely). Z vajíček se vylíhnou larvičky a ty se v komůrce živí připravenou potravou. Po nějaké době se zakuklí a nakonec se z nich vylíhne nová generace včelek. Někdy je v chodbičkách třeba deset kukel v řadě za sebou. Samičky se po vylétnutí spáří se samečky a celý cyklus se opakuje. Za svůj život postaví jedna samotářka maximálně několik desítek buněk a většinou uhyne dříve, než se z plodu vylíhnou další dospělé včely. Fascinující na tom všem je i to, že u nás žijí desítky druhů samotářek a každý druh má trochu jiný způsob života. Liší se vzhledem i velikostí. Najdeme mezi nimi malé trpaslíky, velké jen několik milimetrů, ale i samotářky téměř o velikosti čmeláků. Co však mají všechny společné, je to, že jsou užitečné a opravdu pro nás nejsou nebezpečné a není třeba se jich bát. Nejsou vůbec útočné. I při blízkém pozorování vždy volí jako nejlepší obranu ústup. Samičky samotářky žihadlo mají, ale využijí ho jen při bezprostředním ohrožení života.
Když včela pryskyřici odkousne, zpracuje ji kusadly, čímž ji obohatí o výměšky svých žláz, a zformuje ji do kuličky, kterou přilepí do pylového košíčku. S takto zformovanou propolisovou kuličkou neboli rouskou odletí včela zpět do úlu, kde jí ostatní včely pomohou s okusováním propolisu, protože ona sama si propolisovou rousku nedokáže odstranit. I tyto včely zpracují propolis svými kusadly, obohatí ho opět o výměšky svých žláz a ihned použijí. Včely využívají propolis k potírání vnitřních částí úlu a plástů (dezinfekce), k utěsňování trhlin a otvorů, utěsnění česna a k mumifikaci mrtvolek (včelích, ale i vetřelců).
Propolis jakožto látka pryskyřičné povahy lehce taje, při teplotách nad 45 °C se stává lepivým až gumovým, bod tání se v průměru pohybuje kolem 60–70 °C, chladem pak propolis křehne a tuhne. Vůně je pryskyřičná, chuť trpká a hořká; hustota je 1,112–1,136 g/cm3.
Složení propolisu je velice proměnlivé a patří sem: látky pryskyřičnaté povahy (cca 50 %), vosky a mastné kyseliny (cca 30 %), éterické oleje (10 %), pyl (5 %), ostatní složky (5 %, minerální látky, vitamíny, cukry).
Jedná se o produkt rostlinného původu. Propolis je látka pryskyřičné povahy, kterou včely sbírají z rostlinných zdrojů (z květních a listových pupenů topolů, bříz, jív, olší, jehličnatých stromů a dalších rostlin) a v úle ji používají k dezinfekčním a jiným účelům. Propolis je považován za včelí tmel a má žlutohnědou, zelenožlutou až černou barvu. Je to směs vosku, ale především pryskyřičných látek. Když včela pryskyřici odkousne, zpracuje ji svými kusadly, čímž ji obohatí o výměšky žláz, a zformuje ji do kuličky, kterou přilepí do pylového košíčku. S takto zformovanou propolisovou kuličkou, takzvanou rouskou, odletí včela zpět do úlu, kde jí ostatní včely pomohou s okusováním propolisu, protože ona sama si propolisovou rousku nedokáže odstranit. Také tyto včely zpracují propolis svými kusadly, obohatí ho o výměšky svých žláz a ihned použijí. Včely využívají propolis k potírání vnitřních částí úlu a plástů (dezinfekce), k utěsňování trhlin a otvorů, utěsnění česna a mumifikaci mrtvolek (včelích, ale i vetřelců).
Složení propolisu je velice proměnlivé, ale vždy jsou v určitém poměru zastoupeny tyto složky: látky pryskyřičnaté povahy, vosky a mastné kyseliny, éterické oleje, pyl, ostatní složky (minerální látky, vitamíny, cukry).
Propolis je látka, která má celou řadu účinků, jichž využívá především kosmetický a farmaceutický průmysl. Můžeme ho užívat nebo aplikovat ve formě tablet či čípků, propolisových sprejů, tinktur, emulzí a mastí, lze jej smíchat s medem. Vyrábí se i propolisová kosmetika jako mýdlo, šampóny, krémy. Propolis lze indikovat u infekcí močových cest a močového měchýře, infekcí zažívacího traktu, infekcí ledvin, plísňových onemocnění, akné, při vypadávání vlasů, tuberkulóze, hemoroidech, akné, zánětu nosohltanu, ekzémech, štítné žláze, proleženinách, popáleninách, lupénce, oděrkách a oparech.
Je však důležité upozornit, že propolis může u citlivých jedinců vyvolat alergické reakce, proto je vhodné před užitím jakéhokoliv přípravku s propolisem provést krátkou kontaktní zkoušku. Ta se provádí tak, že zápěstí potřeme ředěnou propolisovou tinkturou a za den až dva test opakujeme. Pokud nenastane reakce, například zčervenání nebo pupínky, můžeme propolis použít. Užívání propolisu a přípravků s propolisem by se měli vyhýbat pacienti se závažným srdečním onemocněním a těhotné ženy.
Nákup propolisu lze provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Mezi včelaři není prodej propolisu moc rozšířený, a proto je těžké si ho tímto způsobem opatřit.
Jedná se o produkt živočišného původu, který vzniká jako sekret voskotvorných (voskových) žlázek po přestavbě medu a pylu v trávicím ústrojí včely a poté je vylučován na povrch včelího těla voskotvornými (voskovými) zrcátky. Voskotvorné žlázky a vosková zrcátka jsou na těle včely umístěny na 3.–6. článku zadečku. Včelí matka a trubci tyto žlázky ani zrcátka nemají. Vosková zrcátka jsou proděravěna množstvím velmi drobných otvůrků, jimiž se na povrch včelího těla dostává vosk, který následně tuhne v malé šupinky. Tyto šupinky včela sbírá kartáčky třetího páru nohou, posunuje je ke kusadlům, kde je rozmělní na bílou hmotu, kterou mísí se sekrety zažívacího ústrojí. Vosk se stává vláčným a plastickým a včely jej používají na stavbu včelího díla (plásty). Uvádí se, že na 1 kg vosku včela spotřebuje 3,5 kg medu a 50 g pylu. Med slouží jako energie pro tvorbu vosku a pyl je důležitý pro správnou funkci voskotvorných žlázek. Zbarvení vosku je velmi rozmanité, čerstvý vosk, označovaný jako panenský vosk, ve kterém zatím nebyl odchován plod a nebyly v něm uloženy zásoby, je bílý až slabě nažloutlý, avšak postupně tmavne, což je způsobeno plodováním, svlékáním larev včelího plodu, ukládáním medných a pylových zásob.
Včelí vosk se skládá z uhlovodíků, esterů vyšších mastných kyselin, vyšších alkoholů, volných mastných kyselin, sterolů, vody, barviv a aromatických látek.
Účinky včelího vosku lze zmínit jeho mírně antioxidační, protizánětlivé a antivirové. Vyživuje pleť, zvláčňuje pokožku, můžeme jej použít jako náplast. Nejvíce se vosk využívá ve farmacii, kde najde své uplatnění při potahování léků nebo tablet, čímž prodlužuje dobu, po kterou se uvolňuje účinná látka, v kosmetice pak při výrobě emulzí, mastí, krémů, rtěnek, deodorantů, gelů, řasenek, vlasových přípravků a dalších výrobků se včelím voskem. Také v potravinářství nalezne své uplatnění, ačkoliv ne v takové míře jako dříve. Jako potravinový doplněk jej nalezneme pod číslem E901 a může sloužit jako leštidlo čokoládových figurek, bonbónů, na vymazání forem a podobně. V kuchyni lze využít vosk také na vymazání plechu při pečení. Velmi vhodné je žvýkání voskových víček z medných plástů, což je směs medu, vosku, pylu a propolisu, která působí proti onemocněním horních cest dýchacích, zánětu čelistních dutin, senné rýmě a mechanicky čistí zuby od zubního kamene. Mimo farmacii, kosmetiku a potravinářství se vosku využívá v průmyslových oblastech při zpracování kovů, v elektronice, při impregnaci a leštění dřeva nebo výrobě svíček.
Nákup včelího vosku se dá provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Včelí vosk se dá koupit i u některých včelařů, vždy je třeba si dopředu rozmyslet, o jaký vosk budete mít zájem.
