VČELAŘENÍ NA NÍZKÝCH NÁSTAVCÍCH je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Langstrothův nástavkový úl je původním představitelem všech moderních úlů, již 150 let se šíří po celém světě. Úl se snadno obsluhuje a díky jednoduché konstrukci se výborně osvědčil. Tento nástavkový úl otevírá včelaři snad všechny možnosti provozních metod při rozdílných klimatech a snůškových podmínkách, jakož i včelích druhů. Mezinárodní srovnatelnost a spolupráce je bez problémů, protože všechna včelařská technologie je určena pro Langstrothovu míru. Podstatné části tohoto systému nalézají v současné době také uplatnění v českém a moravském včelařství.
Langstrothův úl – metodika
Včelaření v Langstrothech vychází z přirozeného prostředí pro včely. Všude je přesně dodržena včelí mezera, takže odpadají například problémy se stavbou různých můstků. S rámky se snadno manipuluje, navíc v tomto systému převážně pracujete pouze s celými nástavky, nerozebíráte jednotlivé rámky. Samozřejmě mimo potřeby specifických zásahů do včelstva. Úly jsou vzdušné, s celoročně zasíťovanými dny, což to výrazně přispívá k hygieně včelstva. Navíc i léčení a kontrola spadu roztočů varroa je snazší, tomu napomáhá 10cm výška dna. Pod ním je zasunuta plastová podložka na měl. Při její kontrole nebo odběru úl vůbec neotevíráte. V zimě včelstvo nerušíte a velice rychle máte zkontrolovanou celou včelnici. Síla stěny úlu je 25 mm, což včelám umožňuje zejména na jaře okamžitě reagovat na změny venkovní teploty. Používá se dřevo z borovice vejmutovky, které je v současné době nejvhodnější včelařskou dřevinou. Pro svou nízkou hmotnost je využito na výrobu všech dílů úlu.
Konstrukce úlu Langstroth je jak jednoduchá, tak i cenově dostupná, a navíc si jej je schopen vyrobit dokonce i podprůměrně zručný včelař se základním vybavením pro práci se dřevem.
Původní rámky do systému Langstroth byly vysoké 232 mm (Langstroth Original). Jednalo se o rámkovou míru 44,8 x 23,2 cm s horní loučkou o délce 48,2 cm. Rámek se také označuje jako Langstroth 1/1 nebo L 1/1. Úlová sestava byla složena ze dna, nástavků a víka. Nástavky jsou na 10 rámků.
Později se však začalo spekulovat o vysoké hmotnosti nástavků v medníku. Dle systému Dadant byl systém Langstroth rozšířen také o rámky s výškou 185 mm (Langstroth 3/4), 159 mm (Langstroth 2/3) a 137 mm (Langstroth 1/2), ale také o 285 mm s označením Dadant Jumbo, který se používá výhradně do plodiště.
Po vzoru úlu Dadantova je možno včelařit též s nízkými nástavky pro med, což přináší menší hmotnost nástavku i plástu, a tím lehčí manipulaci, med v panenském díle, zralý zavíčkovaný med i ze slabších snůšek, druhové medy, lepší možnost použití výkluzů a vyfukování včel při odběru medu, lepší technizaci odvíčkování a vytáčení. Nízké nástavky vyžadují pro racionální vytáčení medu radiální, hvězdicové nebo zvratné koše do medometů na více plástů.
Nedostatkem středně vysokých plástů pro plodiště je jeden nástavek málo, dva jsou však v podstatě více, než je potřeba. Dost medu zůstává ve složeném, dvounástavkovém plodišti. Přehození nástavků znamená, vedle změny hmotnosti, hrubý zásah do teplotního režimu plodového hnízda. Tvorba oddělků a chov matek na nástavkové míře vyžaduje úlové přepážky a rozdělené dno s česny.
Tyto úly mají výšku nástavku pod 20 cm. Při výrobě nástavků a rámků se sice zapotíme, ale při včelaření se nám to vrátí snadnou manipulací. Díky malé velikosti a většímu počtu nástavků můžeme dobře reagovat na potřeby včel a nástavky přidávat ve správnou chvíli. Dá se říct, že u nízkonástavkového včelaření se včelař řídí více podle včel a počasí a u vysokonástavkové metodiky podle období. Jeho předností proti vysokým nástavkům je méně násilné rozšiřování prostoru pro plodování celými nástavky a menší hmotnost plných nástavků. Nevýhodou je hlavně více rámků v úlu. Při použití jen nízkých nástavků je možných více postupů ošetřování včelstev.
Cílem včelaření v nástavkových úlech je racionalizace chovu včel směrem k silnějším a přirozeněji vedeným včelstvům, která nevyžadují tolik provozních zásahů. Nástavkové úly umožňují přizpůsobovat velikost prostoru potřebám včelstva a snůšce. Vhodně volený prostor umožňuje do značné míry nahradit práci s jednotlivými rámky manipulací s celými nástavky.
Stanovenému cíli odpovídá úl tím více, čím nižší má rámek (až k úlům nízkonástavkovým), zatímco s rostoucí výškou plástu se metodika včelaření nutně blíží tradičnímu pojetí. Volbou určitého typu nástavkového úlu klademe tedy současně hranici technologie, kterou budeme ve svém včelařském provozu používat.
Vysoké rámky vyhovují vzestupné tendenci plodování, a proto na nich zpočátku plodové hnízdo roste rychleji. To může v teplejších oblastech ovlivnit výnos z časné snůšky, ale také rychlejší rozvoj roztoče Varroa destructor. Zde velmi záleží na startovním počtu přezimovaných roztočů. Nízké rámky v plodišti jsou tedy na počátku vývoje v očích včelařů určitým nedostatkem, který s pokračujícím vývojem ztrácí na účinnosti. V nízkonástavkovém provozu vyrovná první záměna horních nástavků (po odkvětu jívy) tento nedostatek a plodování nabývá na rychlosti.
Podle Bretschka je za vznik rojové nálady zodpovědný pouze stav plodového hnízda. Třídílné nízkonástavkové plodové hnízdo zajišťuje optimální rotaci plodového hnízda a zamezuje napětím ve včelstvu. Tato prevence a zábrana rojení má neméně podstatný vliv na výnos včelstva.
Podmínkou úspěchu nástavkové metody je schopnost průměrně fyzicky zdatného pracovníka manipulovat s celými nástavky. Z toho logicky vyplývá, že čím jsou rámky vyšší, tím méně jich v nástavku může být. Čím méně plástů však nástavek obsahuje, tím větší význam má uteplení stěn.
Z technologického hlediska (výroba a práce s nástavky) i vzhledem ke schopnosti včelstva přizpůsobit se danému prostoru je výhodný čtvercový půdorys úlu.
Jako „nástavkový včelař“ máme ideální možnosti přizpůsobovat prostor potřebám včelstva. V podletí se řídíme zásadou, že do zimy ponecháme všechny plásty, které jsou včelami přiměřeně obsednuty, na konci snůšky. Za snůšky nasazujeme další nástavky, jakmile jsou ty dosavadní zčásti naplněny, aby včelstva neomezovala přínos sladiny. Za mírné snůšky však ponecháme poněkud hustší obsazení, aby med nebyl roztroušen ve zbytečně velkém množství plástů.
Silná včelstva sedí volněji než slabší. Včelstvo se 30–50 tisíci včel je v úle pohodlně usazeno, jestliže na 8 plástů 39 x 24 cm připadá asi 10 tisíc včel. Hustší obsazení v době rozvoje může vést k propuknutí rojové nálady. Taková včelstva pak sama vydávají dostatek tepla v důsledku látkové výměny jednotlivých včel. V úle sedí volněji než včelstva méně početná, obsazují tedy (a mikroklimaticky ovládají) vzhledem k množství včel relativně větší plochu plástů.
Princip nízkonástavkového systému spočívá v každoroční rotaci jednoho nástavku z oblasti plodiště do medníku. Způsob rotace a pozice vkládaného nástavku se může lišit. Vždy by ale mělo dojít k takovému prohození nástavků, aby v plodišti nezůstával žádný déle než 3 roky. Ten nejstarší tak doputuje až do medárny. Po vytočení se tmavé plásty vyřadí a do včelstva již nevrací. Přidávané nástavky mohou být jak ze souší, tak i mezistěn, či z kombinace – podle toho, co má včelař k dispozici či zrovna zamýšlí. Přechodový můstek vytvořený plástem s plodem ve vkládaném nástavku mezistěn urychlí jeho vystavění. V plodištních nástavcích by měl být i prostor pro stavební rámky. Za plodiště lze považovat i více nástavků, například jeden navíc úplně dole dobře plní funkci polštáře pro nárazovou snůšku. Někteří včelaři nedají dopustit na mednou komoru (nástavek nad plodištěm) převážně se zásobami, které jim včelař trvale nechává. Taktéž je možné úl rozšiřovat pouze směrem dolů, pod plodiště. Včely zde nestaví tak ochotně jako nad plodem, ale je to pro ně přirozenější. Také je tento zákrok nemůže podtrhnout ve vývoji. Pro včelaře to ale znamená zvedání více nástavků.
Vysokonástavkový systém – opět se díky stejné výšce nástavků využívá jejich rotace až do medárny. Jen je zapotřebí více citu (pro odhad síly včelstva, nadcházející snůšky a počasí) pro rozšiřování mezistěnami – pro včelstvo je to přece jen větší zásah. Přechodový můstek v nástavku mezistěn je tak víc než vhodný. Stavební rámky zase přijdou do plodiště. A stejně může být i jeden vysoký nástavek celoročně navíc ve funkci polštáře pro nárazovou snůšku a podobně. Mateří mřížka pak vymezí matce prostor.
Kombinovaný systém je takový, kde plodiště tvoří dva vysoké nástavky. Nízké jsou určeny jen pro med – plásty v nich bývají panenské. Někdo také využívá jeden nízký nástavek pod plodištěm jako nárazníkový polštář. Obměna díla se děje nejčastěji po jednotlivých plástech v malém počtu. Taktéž je možné vynechat jarní rotaci vysokých nástavků.
Vysokonástavkovými úly máme na mysli úly, které mají nástavky větší než 20 cm. Výhodou je, že na jeden úl není potřeba mnoho nástavků a rámků, což usnadní práci při výrobě. Naopak při manipulaci s nástavky narazíme na značnou váhu nástavku.
Pokud používáme nástavkový úl, máme možnost úlový prostor zvětšovat a zmenšovat, či přehazovat uspořádání nástavků nebo rámků. U nástavkového úlu se upřednostňuje zacházení s celými nástavky namísto s jednotlivými rámky, protože je to rychlejší a snazší.
Trochu sporným bodem provozní metody jsou prohlídky včelstev – otevřeme úl, ale nic v něm neděláme, pouze zkontrolujeme stav zásob, plození a podobně. V zásadě bychom toto nikdy neměli dělat zbytečně, protože každé otevírání a rozebírání úlu včely dost zásadním způsobem vyrušuje. Dobrou zásadou je nechodit se do včel nikdy jen tak dívat, ale otevírat úl jen tehdy, když v něm opravdu potřebujeme něco provést. A při té příležitosti si situaci v úlu můžeme zrovna prohlédnout. Takže na jaře otevřeme úl proto, abychom odebrali staré opuštěné plásty, ale současně při tom zkontrolujeme, jak jsou na tom včely se zásobami a jak přežily zimu.
Nízkými nástavky, které měl původně jen Dadantův úl (polonástavky), se dnes těží med skoro ve všech úlových systémech. Výhody jsou především: nízká hmotnost nástavků s medem, dokonale zavíčkovaný, tedy zralý, zejména květový med s nízkým obsahem vody, získávání druhových medů, možnost vyfukování včel, případně vytáčení celých nástavků, možnost nástavkového včelaření žen a také jedinců v pokročilejším věku. Větší počet rámků vyžaduje radiální (hvězdicový) medomet a je vyvážen možností nedrátkování rámků.
Se snaží spojit výhody jak vysokonástavkové, tak nízkonástavkové metodiky. Dvě rámkové míry v hospodářství mohou být považovány za nevýhodu, záleží však na úhlu pohledu. Pro plodiště je využit jeden nástavek o velikosti minimálně 27 cm, pro medníky a manipulační nástavek pod plodištěm několik nástavků zhruba poloviční velikosti.
Nabídka pylu ve volné přírodě vyvolá intenzivnější kladení vajíček, a tím také zvýšenou péči o plod. Zimní chomáč se již rozpustil. To opět vyžaduje větší spotřebu potravy ve formě glycidů. Pro včelstvo je v březnu/dubnu nejlepší potravou invertovaný cukr, který včely dostaly na podzim. Včelstvo si z těchto zimních zásob odebírá podle své síly, výkonnosti matky a počtu volných dělničích buněk použitelných k zakladení. Rozhodující vliv na vývoj má teplo, které si umí včelstvo vyprodukovat a udržet. I v tomto případě mají výhodu silná včelstva, která neutrpěla zimními ztrátami včel.
Abychom podnítili včelstvo a zvýšili teplo, proškrabeme část zásobních plástů, které jsou v blízkosti plodu, ostatní necháme být, aby nenavlhly. Rozpěrákem nebo odvíčkovací vidličkou poškrábeme zásobní víčka, obnažená potrava v buňkách včely dráždí k nasávání. Není přitom podstatné, když trocha zásob ukápne na rámky nebo teče po buňkách. Včelímu smyslu pro pořádek vadí i to, že u plodového hnízda jsou plásty poškozeny a snaží se je vyčistit a opravit.
Při těchto opatřeních nesmíme zapomenout na to, že v březnu či dubnu se mohou vyskytovat teplotní výkyvy 20 °C a více. Plodové hnízdo musíme proto nechat pohromadě. Vsunutí poškrábaného plástu mezi plásty s plodem je možné až v pokročilejším ročním období, kdy se již nedají očekávat příliš velké teplotní rozdíly. Tato doba nastane zpravidla v květnu. Opakované poškrábání zásobních plástů má ještě jednu další velkou výhodu: spotřebují se zimní zásoby, jež budou proměněny v mladé včely. Ty bude včelstvo potřebovat pro nastávající snůšku. Takto spotřebovaný invert (zimní zásoba cukru zpracovaného včelami) tak nemůže kazit kvalitu květového medu.
První pyl a nektar poskytují včelám květy jívy, trnek a angreštu. Včelstva se začínají rozrůstat, takže je čas na jejich důkladnější prohlídku. Při dlouhodobě teplém počasí a pylové snůšce začínáme rozšiřovat mezistěnami. Na podzim jsme sice zazimovali silná včelstva, která dávala z hlediska síly, zásob a kvality matky nejlepší předpoklady, ale nedá se vyloučit, že nás některé včelstvo zklamalo.
Zrušení nebo spojení je nejlepším řešením pro slabá nebo osiřelá včelstva. Na jaře není spojování problémem, měla by platit zásada: nikdy nespojujeme dvě slabá včelstva! Spojení se silným včelstvem, které je nejméně na 10 rámcích, původní včelstvo posílí a otevře mu cestu k lepšímu vývoji. Při spojování slabší včelstvo nasadíme na včelstvo silnější. Matku ze slabého včelstva můžeme odstranit, není to ale nutné. Problémy se dvěma matkami ve včelstvu nejsou. Během jednoho až dvou týdnů jedna z nich chybí. Při spojování od června/července je
Nerušené včelstvo zajištěné na zimu dostatkem krmiva začne podle počasí od poloviny do konce ledna plodovat. Koncem února někdy dosahují denní teploty kolem 12–15 °C a takové počasí dovolí včelám opustit úl a vyprázdnit výkalový vak (takzvané vyprášení), tím se odstraní možní původci nemocí ze střeva včel. V opačném případě bychom se museli obávat přeplnění výkalového vaku nestravitelnými látkami, možného rozšíření nemocí a s tím spojených komplikací. Na konci zimy zvolna nastává vzestupný rozvoj, zvyšuje se počet dělnic a včelstvo sílí. Výživu prvního plodu a matky zajišťují zimní včely z vlastních tělesných rezerv.
Květy jívy, trnek a angreštu poskytují včelám první pyl a nektar. Včelstva se začínají rozrůstat, takže je čas na jejich důkladnější prohlídku. Při dlouhodobě teplém počasí a pylové snůšce začínáme rozšiřovat úl mezistěnami. Na podzim jsme sice zazimovali silná včelstva, která měla z hlediska síly, zásob a kvality matky ty nejlepší předpoklady, ale nedá se vyloučit, že některé včelstvo zklamalo.
Zrušení nebo spojení je nejlepším řešením pro slabá nebo osiřelá včelstva. Na jaře není spojování problém – měla by však platit zásada: nikdy nespojujeme dvě slabá včelstva! Spojení se silným včelstvem, které je nejméně na 10 rámcích, původní včelstvo posílí a otevře mu cestu k lepšímu vývoji. Při spojování vždy slabší včelstvo nasadíme na včelstvo silnější. Matku ze slabého včelstva můžeme odstranit, není to ale nutné. Problémy se dvěma matkami ve včelstvu nejsou. Během jednoho až dvou týdnů jedna z nich chybí. Při spojování od června a července je lepší, když slabší matku odstraníme a mezi spojované nástavky dáme proděrovaný novinový papír. Provedeme to v podvečer, aby se včelstva nespařila omezeným odvodem tepla.
Čilimníky (Cytisusy) jsou stálezelené i opadavé keře. Ve volné přírodě rostou ve Středomoří, ve střední a západní Evropě a na Kanárských ostrovech. Botanických druhů známe kolem 70, v zahradách se však spíše setkáváme s různými pestrokvětými kříženci, kterých se vyšlechtilo několik set.
Čilimníky dosahují výšky od cca 20 cm (poléhavé druhy) do více než 250 cm, záleží na druhu keře. Kmínky mají krátké a tenké, bohatě obrostlé úzkými, hustě olistěnými, metlovitými a u většiny druhů hranatými větvemi. U nízkých poléhavých druhů jsou větve mírně převislé, až téměř vodorovně rostoucí. Květy jsou asi 1 cm velké a mají bílou, žlutou, krémovou, růžovou, oranžovou, červenou či tmavě purpurovou barvu, často můžeme vidět dokonce kombinaci více barev. Většina druhů silně voní. Keře kvetou nejčastěji od května do začátku července, některé druhy až do konce srpna. Plody jsou několik centimetrů dlouhé lusky.
Čilimníky milují slunce a sušší stanoviště, proto jim vyhovuje území orientované na jih či západ. Vyžadují dobře prosychající, nejlépe hlinitopísčitou půdu s dobrou drenáží. Na přemokření jsou citlivé, zvláště ve spojení s nízkými teplotami. Janovce jsou sice mrazuvzdorné, ale kombinace nízkých teplot a vlhka, která bývá v zimě v našich podmínkách dosti častá, je může zahubit. Sucho naopak snášejí poměrně dobře. Vzrostlé čilimníky, jež se plně ujaly, se zalévají pouze v době květu nebo při déletrvajícím suchu. Rostliny nesnášejí častější přesazování, protože jejich kořenový systém je málo větvený (to jest bez výraznějšího kořenového vlášení), a při přesazování se tudíž snadno poškodí. Na výživu nejsou náročné, hnojit se nemusí.
Čilimníky vyniknou na zahradě jako solitérní keře, které bohatě kvetou a které v zimě zaujmou zajímavým vzhledem. Ojíněné keře totiž vypadají jako skleněné fontány. Čilimníky se rovněž velmi dobře kombinují s jinými rostlinami, například s jalovci či nízkými formami tmavých jehličnanů. Ve společnosti bříz pak působí velice vzdušně a hezky doplňují také vřesovištní výsadby.
V dobrých podmínkách roste čilimník opravdu rychle, a koupíte-li keř s kořenovým balem, bez problémů se i ujme. Existuje několik druhů tohoto keře, které se od sebe liší vzrůstem a konečnou velikostí, a to dost podstatně. Vybrat si můžete keře rostoucí vzpřímeně či kulovitě, některé čilimníky mají převislé větve, jiné jsou nízké a široce rozložené a najdete i typ poléhavý (téměř plazivý).
Co se týče barev, jednobarevné čilimníky konkurují čilimníkům s květy dvou- i vícebarevnými a věřte, že je opravdu těžké se rozhodnout. Podobně obtížně budete hledat i stejný odstín jedné barvy u různých druhů či
Úl je umělé obydlí vytvořené člověkem k chovu včel. V naší zemi jsou velmi rozšířené úly přístupné zadem, které se dále dělí dle staveb na příčnou čili teplou stavbu a podélnou čili studenou, a pak úly přístupné horem.
Příčná neboli teplá stavba má rámky umístěny rovnoběžně s čelní stěnou úlu, kde je umístěno česno. Chceme-li manipulovat s rámky, musíme je vytahovat jeden po druhém kleštěmi. Pokud prohlížíme zadní 3 až 4 rámky, není to nic hrozného, pokud ale chcete kontrolovat rámky blíže k česnu, práce se silně komplikuje. Je to těžké, dlouhotrvající a naprosto nepohodlné jak pro vás, tak hlavně pro včely. Nezřídka se ztratí matka, často můžete pozabíjet několik dělnic rozmačkáním na stěně úlu. Jisté ulehčení práce s tímto typem úlu přinesla konstrukce vysouvacího zařízení, které rámky zavěšuje na kolejnice. Na nich pak všechny rámky mohou vyjet do zezadu přivěšené bedny, v níž pak pracujete jako s úlem přístupným ze shora. Jenže toto zařízení vyžaduje častou údržbu, aby jej včely například nezastavěly.
Podélná či studená stavba má rámky kolmo na česnovou stěnu, takže mohou být vytahovány jednotlivě a nezávisle na sobě. Mezi plásty je však poměrně malá mezera, takže nejprve vždy musíte vytáhnout první plást, abyste získali potřebný prostor. Další plásty pak posunete do uvolněného místa, jako když otáčíte list knihy, a vytáhnete. Toto uspořádání bylo jasným pokrokem proti příčným stavbám, ale brzy se ukázalo, že ani tato manipulace není příliš jednoduchá. Plásty zastavěné a naplněné ztěžknou, a navíc se hodně mačkaly včely.
Výhodou zadem přístupných úlů je, že můžete postavit například dva na sebe, mají totiž malou potřebu místa. Tím pádem se ideálně hodí do včelínů a na kočovné včelnice. Navíc se při práci nemusí vynakládat mnoho síly, což ocení hlavně fyzicky slabší nebo znevýhodnění včelaři.
Úly přístupné horem jsou pro svou obsluhu pohodlné a snadno přístupné. Princip úlu přístupného horem se stal oblíbeným a plně efektivním ve chvíli, kdy bylo odděleno pevné dno a jako volný díl umožnilo vzájemnou záměnu nástavků. Tak byl vlastně vytvořen nástavkový úl dnešního typu. Tyto pak můžeme rozdělit na vysoké nebo nízké nástavky. Základním předpokladem pro včelaření v nástavkových úlech je chov silnějších, přirozeněji vedených včelstev s nižším počtem zásahů ve větším úlovém prostoru. V nástavkovém úlu se pracuje ze shora, což je jednodušší. Na jeden nebo více nástavků se nasazuje medník, který se podle síly včelstva a nabídky snůšky může skládat ze dvou nebo také tří nástavků. Materiál, ze kterého je úl vyroben, nemá na vývoj včelstva vliv (dřevěné, plastové). Nástavky jsou multifunkční, jsou využívány také k&nbs
Tento nástavek má výšku rámků 185 mm (výška nástavků je 192 mm). Používá se v nízkonástavkovém provozu v oblastech s bohatou snůškou (řepka, akát). Tento nástavek se dá považovat za střední typ. Lze říci, že je nejvyšší z nízkonástavkových a nejnižší z vysokonástavkových sestav. Považuje se za kompromis mezi těmito možnostmi. Je vhodný pro včelaření bez mateří mřížky při silnějších snůškách i na včelaření s mateří mřížkou na slabší snůšky. Matky bez problémů do této rámkové výšky kladou. Snadno se tvoří oddělky celým nástavkem. Můžeme ho použít též do kombinace s vysokým nástavkem, což je zejména vhodné v lokalitách s kratší vegetační dobou, kde včelstvo neklade takové nároky na prostor. Jeho předností je také nízká hmotnost.
Parametry tohoto úlu jsou: vnější rozměr 51,5 x 42,5 x 19,2 cm, vnitřní rozměr 46,5 x 37,5 x 19,2 cm, rozměry rámku 44,8 x 18,5 cm.
Úl lze pořídit v internetových obchodech nebo si ho nechte vyrobit u truhláře na zakázku.
Dům si zpravidla pořizujeme jen jednou za život. Jeho pořizovací cena mnohonásobně převyšuje cenu výrobků, u nichž si neváháme za to, že spotřebují méně energie, připlatit. U domů to již takovou samozřejmostí není, pečlivě zvažujeme návratnost každé zvýšené investice, která nám přináší úsporu budoucích provozních nákladů. Přitom jde obvykle ruku v ruce i se zvýšením kvality bydlení.
O energetické náročnosti domů se v současné době hodně mluví, mluvíme o domech energeticky úsporných, nízkoenergetických, pasivních, s téměř nulovou spotřebou energie. Obecně je vnímáme jako domy dobře zateplené, které potřebují méně energie na vytápění. Zateplení je však pouze jeden z faktorů ovlivňujících energetickou náročnost domu, vytápění je jen jedna položka výdajů za spotřebovanou energii na provoz domu. Chystáme-li se stavět či rekonstruovat dům, měli bychom se o jeho budoucí energetické nároky zajímat komplexně a včas, abychom později nebyli nemile překvapeni. Energetickou náročnost domu zásadně ovlivňuje již samotný koncept a návrh domu. Tedy v prvé řadě velikost domu a jeho tvar. Dům neúměrně velký vzhledem k počtu jeho obyvatel je již a priori energeticky neúsporný. Na zvýšených účtech za vytápění se podepíše i členitost domu, protože složitější tvar zvětšuje celkovou ochlazovanou plochu jeho „obálky“. Vikýře, arkýře, výklenky a jiné tvarové rozmanitosti tak mají negativní vliv na energetickou bilanci domu, a navíc i v samotné realizaci stavbu komplikují, přinášejí větší riziko závad, vzniku tepelných mostů a samozřejmě ji i prodražují. Naopak pozitivně může prospět orientace domu ke světovým stranám tak, aby dovolila do vytápění zapojit i sluneční paprsky pronikající do interiéru. V tomto případě hovoříme o pasivních tepelných ziscích. Orientace a velikost okenních otvorů ovlivní i spotřebu energie na osvětlení. O energetické náročnosti domu rozhoduje hlavně samotná konstrukce, zejména kvalita obvodových stěn, oken, podlah a střechy. Nezáleží ani tak na materiálu, ale na výsledných tepelně-izolačních vlastnostech jednotlivých prvků konstrukce a na těsnosti takzvané obálky domu. A v neposlední řadě bude záležet na vybavení technologiemi, především na zvoleném způsobu vytápění a větrání. Zajistit dostatečné větrání úsporných domů je mimořádně důležité, protože u dobře utěsněných domů nedochází k přirozené výměně čerstvého vzduchu netěsnostmi.
Pro každý nově postavený rodinný dům s podlahovou plochu nad 50 m2 a pro větší rekonstrukce musí být vypracován průkaz energetické náročnosti budovy (PENB), který vypracuje energetický specialista. Ten podle dané metodiky zařadí dům do určité kategorie od A do G. Stavební p
Při každém řezu vlastně keř stále maličko omlazujeme. Prostředkem k tomu jsou zásobní čípky, o kterých jsem se již dnes zmínila, a také pravidlo, na základě kterého se ono omlazení provádí – jmenuje se princip Guyotova řezu. Spočívá v tom, že se na keři z jednoletého dřeva nařezává dvouoký čípek a nad ním plodonosný čípek nebo tažeň. Nad ním (myšleno morfologicky, tedy blíže kmeni nebo starému dřevu) je vždy zásobní čípek. Při rašení z každého očka začne vyrůstat letorost (pokud ovšem očko v zimě nezmrzlo). Z dvouokého zásobního čípku tedy vyrostou dva letorosty, které se v následujícím roce využijí stejně: spodní na zásobní čípek a ten horní na plodonosný čípek nebo tažeň.
Zdravé očko
Očko poškozené mrazem
Pokud zásobní čípek takto využít nelze, třeba proto, že jeden z výhonů je krátký, musíme vyhledat jiný vhodný výhon pro nařezání plodonosného čípku nebo tažně a výhon morfologicky postavený pod ním využijeme na zásobní čípek. Vtip řezu spočívá v tom, že vše za jednoletým dřevem, ponechaným na keři, se odřízne, tedy všechno nevyužité jednoleté i dvouleté dřevo. Tímto způsobem se keř každoročně maličko omladí a nerozrůstá se do stran, odborně: „nevysoukává se“. Tento postup je důležitý proto, že při řezu omezuje počet řezných ran. A co pro révu řezná rána, to poškození cévních svazků, které se musí s tímto poškozením vypořádat tak, že „odbočí“. Důsledkem je „křivolaká“ cesta pro živiny proudící z kořenů. Při ponechání většího počtu řezných ran na keři jsou rostoucí letorosty špatně vyživovány. Tento „trošku zmlazovací“ princip se využívá při všech způsobech tvarování keře, ať jde o tvary vrcholové nebo kordonové. Viz následující obrázek:
řez vinné révy obrázky
A jaké jsou ty způsoby tvarování?
Rozlišují se dva typy: tvary vrcholové a kordonové. Vrcholové tvary tvoří kmen z víceletého dřeva, zakončený jednoletým výhonem, který se podle délky, jak již víme, často označuje tažeň. Tažeň se na kmeni obvykle ponechává jen jeden, někdy (při požadovaném větších zatížení) dva. U kordonových tvarů víceleté dřevo vytváří kromě kmene také ramena, na kterých se nařezávají čípky, vždy střídavě zásobní a plodonosné. Vrcholové tvary se obvykle používají v produkčních vinicích, kde záleží na jednoduchosti a rychlosti provádění řezu. Kordonové tvary naopak často využívají pěstitelé na zahrádkách, kde se pomocí kordonových ramen dají keře tvarovat do požadovaných tvarů, například na pergoly nebo révové stěny. Takováto tvůrčí činnost zahrádkáře často svede k přetěžování keřů vysokým počtem ponechaných oček. Proto je vždy dobré myslet na
Amonium se používá do nízkých těst, jako jsou perníčky, linecké pečivo, rakvičky a podobně.
Křehké hvězdičky
Suroviny: 90 g másla, 90 g cukru, 90 g mandlí, ½ vajíčka, 20 g čokolády, 1 lžíce medu, ¼ kávové lžičky skořice, 1 hřebíček, na špičku nože muškátový květ, na špičku nože amonium, kůra z ¼ citronu, 170 g hladké mouky, ½ vajíčka na potření, 30 g mandlí na ozdobu
Technologický postup: V míse umícháme máslo s cukrem a vajíčkem. Pak přidáme med, mleté neloupané mandle, strouhanou čokoládu, tlučenou skořici a hřebíček, muškátový květ, citronovou kůru a amonium. Umíchané těsto zahustíme moukou, dáme na vál, vyválíme na půlcentimetrovou výšku, vykrájíme hvězdičky, které pokládáme na dobře vymazaný plech, případně na pečicí papír. Povrch hvězdiček potřeme vajíčkem, ozdobíme loupanými mandlemi a v prostředně horké troubě upečeme do červena.
Zázvorky
Suroviny: 180 g moučkového cukru, 2 žloutky, 30 g hladké mouky, na špičku nože amonium, 10 g čerstvého zázvoru, 3 g sušeného zázvoru
Technologický postup: 1. den čerstvý zázvor oloupeme, nastrouháme na jemno a vymačkáme z něj přebytečnou tekutinu. Zázvor, žloutky, pospěšnou sůl a 100 g prosátého moučkového cukru třeme 15 minut v elektrickém šlehači. Mísu přikryjeme utěrkou a necháme ji stát na chladnějším místě do druhého dne. 2. den do mísy přidáme zbývající prosátý cukr a hladkou mouku. Vypracujeme těsto, které rozválíme na placku silnou 3 mm. Tvořítkem vykrajujeme požadované tvary. Klademe na plech vyložený pečicím papírem. Pečeme 10 minut bez odležení při 160 °C s ventilátorem. Během pečení troubu neotevíráme, aby zázvorky nesplaskly. Po upečení necháme vychladnout na roštu.
Keksy
Suroviny: 500 g hladké mouky, 150 g umělého tuku, 30 g práškového cukru, 20 g amonia, 1 vejce, 6 až 8 lžic mléka, rum
Technologický postup: V mouce rozdrobíme umělý tuk, přidáme cukr, vejce, amonium, 6 lžic mléka a vypracujeme těsto, které rozválíme a vykrajujeme z něj keksy. Plech slabě vymastíme, uložíme na něj keksy a pečeme je ve vyhřáté troubě. Upečené keksy namáčíme v rumu a v práškovém cukru.
Levné řezy
Suroviny: 350 g hladké mouky, 80 g práškového cukru, 50 g sádla, 1 vejce, 2 lžíce černé kávy, ½ dl mléka, 10 g amonia
Technologický postup: K mouce přidáme práškový cukr, sádlo, celá vejce, černou kávu a ve vlažném mléce rozpuštěné amonium. Všechno dobře smícháme a rozdělíme na tři díly. Každý díl upečeme na pomaštěném plechu. Upečený a vychladlý moučník spojíme nádivkou, povrch posypeme práškovým cukrem, necháme stát a potom k
Červci (Pseudococcidae) mohou způsobit zkázu na řadě okrasných rostlin. Ale s pomocí vhodných způsobů ochrany je možné proti jejich koloniím úspěšně zasahovat. Tento hmyz je nazýván červci pro stavbu svého těla. Saje rostlinné šťávy a jde o obtížného škůdce plodin, které se pěstují v uzavřených prostorách, a rovněž okrasných rostlin. Činnost červců může vážně oslabovat a znetvořovat rostliny a jejich plody. Jejich výskyt je špatnou zprávou pro pěstitele, protože likvidace kolonií tohoto hmyzu může být velmi obtížná. Ale naštěstí existuje řada metod ochrany.
Tito škůdci se vyskytují na listech, plodech a kořenech a mohou přelézat z rostliny na rostlinu. Existují tři hlavní skupiny červců postihující komerční pěstitele. Skleníkoví červci (rody Pseudococcus, Planococcus a Nipaecoccus) většinou pocházejí z tropů a například ve Velké Británii přežívají pouze ve chráněném prostředí. Obzvlášť zranitelné jsou kaktusy a jiné sukulenty, africké fialky, kapradiny, orchideje, palmy, citrusy a réva. Dospělí červci se nacházejí ve shlucích mezi listovými žilkami, na spodní straně listů a skrývají se v místech spojení listů a stonků.
Kořenoví červci tvoří husté kolonie v půdě. Lezou mezi nádobami drenážními otvory a mohou také cestovat v zavlažovací vodě. Prospívají, když je prostředí pro zálivku suché, proto druhy, které jsou jimi zranitelné, jsou mnohé a rozmanité. Napadení je často přehlédnuto, neboť časový interval mezi napadením půdy a vnějším projevem na rostlinách, skvrnitostí, může být dlouhý až šest měsíců. Druhy červců rodů Phormium a Cordyline jsou na rozdíl od jiných druhů červců schopny přežívat za nízkých zimních teplot.
Červci získávají bílkoviny a cukry ze šťáv floému. Příležitostně se objevují napadení vegetativních vrcholových výhonků, kde je obtížné je zjistit. Nejproblematičtější jsou spojení stonků a listů, ale tito škůdci se mohou živit také na listech, čímž způsobují chlorózu. Jejich výkaly – medovice – padají na nižší listy, půdu a podlahu a lákají mravence. Na medovici vzniká antraknóza, která špiní listy a může postihovat také kořeny. Rostliny se znetvořují nebo vadnou, žloutnou a případně odumírají.
Kořenoví červci rodu Rhizoecus se živí na kořenech, čímž způsobují oslabení vitality rostlin. Zabraňují příjmu vody a živin do rostlin, které mohou vadnout nebo krnět, zvláště jsou-li pěstovány v kontejnerech.
Červci patřící do rodů Pseudococcidae a Eriococcidae mají tělo pokryto sekretovaným práškem, podobným vosku. Samičky puklic mají těla dlouhá až 5 mm. Jsou pokryta pevným vyklenutým a většinou okrouhlým štítkem, který je v dospělosti pevně srostlý s měkkým tělem. Barvu mají růžovošedou. Sami
