Ingredience na těsto: 50 g hrubé mouky, 200 g práškového cukru, 1 vejce, 150 g mletých lískových ořechů
Ingredience na náplň: 1 žloutek, 150 g práškového cukru, 150 g změklého másla, 1 lžíce rumu (je možné přidat 2 lžíce kondenzovaného slazeného mléka)
Postup: Smícháme suroviny na těsto a uděláme z něho kuličky. Ty pak namočené v práškovém cukru dáme do formičky na vosí hnízda a prstem nebo koncem vařečky uděláme důlek. Pak hnízdo vyklopíme z formičky. Takto zpracujeme celé těsto a tvary necháme do druhého dne ztvrdnout.
Příprava náplně: Smícháme změklé máslo, cukr, žloutek a rum a vypracujeme náplň. Náplní plníme předem připravená vosí hnízda a překlopíme piškotem.
Ingredience: 4 ks Margot (velké), 100 g másla, 100 g moučkového cukru, 80 g piškotů, 4 polévkové lžíce kakaa, 2–3 lžíce rumu, piškoty, moučkový cukr na obalení
Ingredience náplň: 100 g másla, 50 g cukru, 2 lžíce rumu (nebo koňaku)
Postup: Tyčinky Margot vložíme do mrazničky na jednu až dvě hodiny, aby trošku (ale ne úplně) zmrzly. Poté tyčinky nastrouháme na struhadle. Pokud by byly pokojové teploty, tak by se velmi špatně strouhaly, proto je nutné je nechat ztuhnout. Rovnou můžeme i nastrouhat piškoty, které budeme také potřebovat. Do mísy přidáme jak nastrouhanou Margotku a piškoty, tak i máslo, cukr, kakao a rum. Všechno smícháme a uhněteme těsto. To zabalíme do potravinářské fólie a vložíme na chvíli do lednice, aby ztuhlo. Z těsta vždy odebereme kousek, vytvoříme kuličku a tu obalíme v moučkovém cukru. Formičku na včelí úly vysypeme cukrem a vmáčkneme do ní kuličku. Vařečkou uděláme důlek, ten naplníme krémem a přilepíme piškot. Formičku rozevřeme nebo vosí hnízdo vyklepneme. Margotková vosí hnízda vložíme do chladničky, aby tam ztuhla. V případě, že by těsto na hnízda bylo příliš řídké, tak jej zahustíme dalšími strouhanými piškoty nebo jej dáme jednoduše ztuhnout. Pokud by tomu bylo naopak, přilijeme trošku rumu nebo mléka. Těsto by mělo být dobře tvárné.
Náplň do hnízd: Máslo ušleháme s cukrem a rumem. Podle potřeby můžeme přidat ještě další cukr nebo rum.
Štěnice patří mezi ploštice. A skutečně jsou ploché natolik, že jsou schopné se ukrýt i v těch nejmenších škvírkách postele, za obrazy nebo v elektrických zásuvkách. Ve dne spí, v noci pijí krev teplokrevným živočichům.
Štěnice si může přivézt kdokoliv odkudkoliv. Domů vám je může zavléct i návštěva. To, že se pohybujete pouze v čistém prostředí a v civilizovaném světě, nehraje roli. Existuje domněnka, že se štěnice po zeměkouli, respektive po rovnoběžkách pohybují v jakýchsi vlnách, které mohou trvat i několik desetiletí. Ve střední Evropě byli tito parazité rozšířeni mezi oběma válkami, nyní se objevují znovu, takže na tom možná něco bude. Stačí, abyste si například z dovolené či služební cesty přivezli v kufru jednu jedinou samičku. Ta dokáže naklást až pět vajíček denně, ze kterých se zhruba po týdnu vylíhnou larvy dospívající asi měsíc až dva. A máte na problém zaděláno. S čistotou příbytku to nemá nic společného, štěnice totiž zajímá výhradně lidská krev, respektive krev teplokrevných živočichů, která je pro ně jediným zdrojem potravy. Štěnice navíc s oblibou migrují, takže neušetří žádnou místnost v bytě. Většinou je nutno počítat i s tím, že se vydají také k sousedům. Proto je velmi obtížné se jich skutečně spolehlivě zbavit a vyžaduje to součinnost všech zúčastněných stran.
Ve dne štěnici nepotkáme, je to noční hmyz. Zato ona si vás v posteli najde spolehlivě. Štěnice se orientují chemotakticky – nejenže cítí vaši tělesnou teplotu, jsou schopny se v prostoru orientovat i podle vydechovaného oxidu uhličitého. Týdny i měsíce se můžete domnívat, že vám zarudlá svědivá místa po těle způsobují komáři. Vzhledem k nočnímu životu štěnic a téměř bezbolestnému bodnutí není důvod, abyste je během spánku nachytali při činu. Nepříjemné je, že bodnutí od štěnice může výrazně svědit, což člověka nutí ke škrábání postiženého místa. Potom není problém, aby se do otevřených ran dostala infekce, a z banálního bodnutí se stane problém. Je popsána řada případů, kdy bodnutí od štěnic lékaři léčili jako ekzém. Už proto, že málokdo má u nás osobní zkušenost s tím, jak bodnutí od štěnice vlastně vypadá. U citlivějších jedinců může bodnutí štěnice vyvolat i otoky či alergii. Jedinou výhodou tohoto parazita je, že by neměl přenášet žádné nemoci. U nás sice parazitují štěnice například i na ptácích, netopýrech nebo holubech, ale zatím skutečně nebylo prokázáno, že bychom se od štěnic měli obávat přenosu chorob. Štěnice se vyznačují i typickým zápachem, ale ten je cítit, jen když je štěnic hodně pohromadě. Objevit můžete i vajíčka, zbytečky kůží po svlékání nebo trus, a to většinou
Ingredience: 160 g dětských piškotů, 2 lžíce kakaa, 50 g lískových oříšků smíchaných s vlašskými, 100 g moučkového cukru, 100 g másla
Ingredience náplň: 1 vanilkový pudink, ¼ l mléka, 30 g cukru, 1 vanilkový cukr, 60 g másla
Postup: Ze surovin zpracujeme těsto a to dáme na chvíli do ledničky. Vytvoříme kuličku, kterou obalíme v cukru a vtlačíme do formiček na vosí hnízda. Formičky vysypeme krupicovým cukrem, ať se k formičce těsto nelepí. Doprostřed těsta uděláme obráceným koncem malé vařečky otvor, který naplníme vyšlehaným vanilkovým krémem. Přilepíme piškot a vyklopíme.
Vánoční cukroví a jeho pečení je jedna z obecně rozšířených vánočních tradic. Většina vánočního cukroví se připravuje ze směsi mouky, cukru, vajec, másla, kakaa, čokolády a různých druhů ořechů a kandovaného ovoce. Mezi typické české vánoční cukroví patří rozličné tvary vykrojené z lineckého těsta a také vosí hnízda, která je možné navíc ochutit strouhaným kokosem nebo kakaem. Typickými vůněmi jsou vanilka a rum, charakteristickým kořením skořice. 87 % Čechů si peče alespoň část cukroví doma.
Vosí hnízda se vyrábějí z těsta tvořeného rozdrcenými piškoty či sušenkami, které se smíchají s máslem a kakaem. Vzniklé těsto se následně dává do formičky vysypané moučkovým cukrem a za pomoci například vařečky se udělá ve středu těsta umístěného ve formě malá díra, do které se nalije náplň (nejčastěji s likérovou příchutí). Na spodek se nalepí celý piškot a forma se buď otevře, nebo se vzniklé hnízdo vyklepe. Záleží na typu formičky, kterou máme. Formy se dají koupit v obchodech s domácími potřebami. Existuje i jiný recept, ve kterém se těsto skládá z vaječného bílku, strouhaných vlašských ořechů a moučkového cukru.
Těsto uděláme tak, že si dáme na vál moučkový cukr, mleté piškoty, máslo, kakao, mléko, rum a ze všech ingrediencí vypracujeme finální hmotu. Formičku na vosí hnízdo vysypeme moučkovým cukrem, vtlačíme do ní těsto, prstem uděláme důlek a plníme předem připraveným krémem z másla, moučkového cukru, rumu a žloutku. Přiklopíme piškotem a vyklepneme. Takto hotové máme připravené k podávání ke kávě nebo čaji.
Ingredience na náplň: 1 hrnek moučkového cukru, 4 lžíce rumu, 170 g másla, 2 žloutky, 3 lžíce kakaa
Postup: Všechny suroviny na těsto zpracujeme a těsto dáme do ledničky na dobu, než si připravíme krém. Suroviny na krém vyšleháme do pěny. Máslo do těsta i krému musí být změklé. Tvarujeme hnízda (vysypeme formičku na hnízdo moučkovým cukrem, dáme těsto, uděláme důlek). Poté sáček naplníme krémem a plníme jím hnízda. Po naplnění vždy zaklopíme piškotem. Poté můžeme hnízda namáčet třeba do bílé čokolády nebo jinak dozdobit.
Ingredience: 180 g cukru moučka, 1 balení vanilkového cukru, 3 lžíce kakaa, 80 g másla, 1 plechovka Salka, 20 g mletých piškot, rum, 2 lžíce vody
Postup: Směs uhněteme z moučkového cukru, másla, mletých piškotů, kakaa, vody a 4 lžic rumu. Vaječný likér si připravíme tak, že smícháme Salko, vanilkový cukr a rum – dle chuti. Necháme odležet! Formičku vysypeme moučkovým cukrem, naplníme směsí, uděláme do středu důlek a lžičkou nalijeme vaječný likér a přimáčkneme piškotem. Namáčíme v čokoládě nebo posypeme moučkovým cukrem.
Ingredience: 200 g strouhaného kokosu, 1 bílek, 80 g másla, 100 g cukru moučka, 2 lžíce mléka, 3 lžíce mletých piškotů, 2 lžíce rumu
Ingredience na náplň: 1 hrnek moučkového cukru, 4 lžíce rumu, 170 g másla, 2 žloutky
Postup: Změklé máslo si uhněteme s cukrem, kokosem, mletými piškoty, rumem, bílkem a mlékem. Formičky vysypeme moučkovým cukrem. Těsto tlakem vtlačíme do formičky. Pokud by se těsto rozpadalo, přidáme ještě lžíci mletých piškotů a necháme hmotu v lednici ztuhnout. Hnízda naplníme krémem a pokládáme na piškoty.
Včely mají hnědé hubené tělíčko se žlutými až oranžovými vodorovnými pruhy, které je téměř všude ochmýřené. Hlava včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra. Po boku temene hlavy má včela dvě složené oči a na vrcholu temena tři jednoduché oči, které jsou rozmístěny do tvaru trojúhelníka, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Ve srovnání s lidským okem včely hůře rozlišují barvy. Například špatně rozeznávají červenou barvu. Na rozdíl od člověka však včela vidí ultrafialové barvy, čehož náležitě využívá při hledání květin. K vidění používá pouze složené oči, jednoduché oči využívá pouze na světelné dráždění. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temene tenká brázdička, která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel. Tykadla včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, díky kterým včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla samiček se skládají z 12 článků, u trubce ze 13 článků. Nejdelší je základní článek tykadla (násadec), kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla (bičíky). U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11 článků. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. Dalším orgánem, který lze u včely nalézt, je sosák. Ten včela využívá k nasátí nektaru či medovice. Nektar následně smíchá s enzymy a v zavíčkovaných plástech podobných těm, kde se líhnou nové generace, z nich vzniká med. Včely se též mohou chlubit kusadly. Největší kusadla má královna. V jejich těsné blízkosti je žláza, pomocí které královna vylučuje mateří látku. Stejnou žlázou dělnice vylučují látku na změkčení vosku. Trubci ji nemají. Včely používají kusadla jako párový uchopovací či hnětací orgán.
Hruď má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu (křídel a nohou). Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stadiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stadiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a byl využit na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď, středohruď, zadohruď a přesunutý kroužek. Včela má 3 páry nohou, které včele slouží k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu a čištění tykadel. Nesou též chemick
Včelí žihadlo obsahuje jed, který působí bolestivě. Pro včelu je použití žihadla téměř vždy smrtelné, proto jej použije jen v nezbytném případě. Žihadlo po vbodnutí zůstává živým orgánem, který dále pracuje. Každé žihadlo se skládá z několika bodel, která asi ještě minutu zavrtávají žihadlo stále hlouběji do rány, které pomocí vratizoubků stále pevněji drží v pokožce. Přitom se jed z jedového váčku postupně přečerpává do rány. Čím déle je žihadlo v ráně, tím větší jsou následky. Proto je velmi důležité žihadlo z rány rychle odstranit. Pokud žihadlo zůstane v ráně, ihned je odstraňte vyškrábnutím nehtem, obráceným nožem, pinzetou. Včelí jed, který se dostane při vpichu žihadla do těla, způsobí popraskání buněčných membrán, stimuluje syntézu prostaglandinů a vyvolá v místě vpichu zánětlivý proces. Všechny složky včelího jedu se synergizují, tedy vzájemně působí tak, že celkový účinek jedu je vyšší, než by odpovídalo izolovanému účinku jednotlivých složek. Následky bodnutí jsou především lokální slabá až intenzivní bolest, pocit napětí v místě a okolí bodnutí, otok, zarudnutí a svědění.
Když dostanete žihadlo, tak ho co nejdříve odstraňte, na ránu přiložte rozříznutou cibuli nebo potřete octem a místo, kde vznikl otok, chlaďte vodou nebo ledem (zmírníte otok), pokud je vám nevolno nebo jste alergičtí, vyhledejte lékaře.
Každý začátečník by měl vždy nosit ochranný oděv, rukavice a včelařský klobouk se závojem. Pozor, intenzivní pachy, pot, silně vonící kosmetické prostředky dráždí včely k útoku. Neměli byste rovněž nosit lesklé předměty (hodinky, prsteny, řetízky). Před započetím práce včely uklidněte kouřem z kuřáku, při práci se vyvarujte prudkým pohybům. Při práci se včelstvem si občas opláchněte ruce v čisté vodě. Navzdory všem bezpečnostním opatřením se zcela jistě nevyhnete občasnému bodnutí. Jestliže žihadlo okamžitě odstraníte, zmenšíte tím účinek jedu (k tomu stačí nehty). Místo vpichu následně ochlaďte. Slabý otok kolem místa vpichu je úplně normální. Velké otoky, změna barvy kůže, nevolnost, poruchy oběhového systému, nebo dokonce dušnost jsou příznaky alergické reakce. Při výskytu alergické reakce či při bodnutí do dutiny ústní nebo hltanu musí být postižený okamžitě dopraven k lékaři.
Muchničky jsou zástupci dvoukřídlého hmyzu, mají tmavou barvy a mohou dorůstat až do délky 5 mm. Krev sají pouze samičky a jejich bodnutí může vyvolat alergickou reakci. V některých případech může dojít i k otravě krve slinami. Při rozškrábání hrozí infekce, místní záněty a špatné hojení rány. Muchničky útočí ve dne, bodnutí je bolestivé, silně svědí a vzácností nejsou silné alergické reakce.
Muchničky mají poměrně velkou hruď. Larvy se vyvíjejí ve vodě. V některých letech, například po povodních, mají ideální podmínky k vývoji a také toho patřičně využijí. Po vylíhnutí jsou jich potom desetitisíce a začínají napadat savce.
Štípnutí muchničkou může být velmi bolestivé a svědivé – víc než od komára. Krev z ranky může vytékat ještě chvíli po kousnutí muchničkou a svědivost a otok mohou být patrné ještě několik dní po kousnutí.
Larvy muchniček jsou velmi citlivé na čistotu vody, ve které se vyvíjejí – čím čistější vodní zdroj, tím lépe. Svým vývojem jsou vázány na prudce tekoucí vody. Samičky lepí svá vajíčka pod vodní hladinou na kameny i rostliny, kde se larvy po vylíhnutí drží přísavnou destičkou a jemnými vlákny.
V některých částech světa jsou muchničky přenašeči závažných chorob. V Africe nebo Latinské Americe může být muchnička přenašečem vlasovce Onchocerca volvulus, který způsobuje u některých lidí „říční slepotu“ (trvalé oslepnutí). Jsou dokonce popsány případy, kdy zvířata uhynula po útoku muchniček v důsledku alergické reakce na stovky štípanců a následné udušení.
Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.
Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.
Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.
Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.
Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.
Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.
Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měs
