VYBĚLIT SILONOVÉ ZÁCLONY je jedno z témat, které se týká tohoto článku. Tvrdí se, že háčkování vznikalo spolu s pletením a že je vynalezli pastýři, kteří používali zmenšenou verzi své hole k výrobě houní z ovčí vlny. Nejstarší dochované háčkované práce pocházejí z 16. století. Ruční háčkování se provozuje dodnes jako drobné řemeslo s početnými regionálními zvláštnostmi v technice a vzorech. Je podporováno jak výrobci přízí, tak světoznámými módními návrháři.
Háčkované záclony
Vzory na háčkované záclony často využívají techniky filetového háčkování nebo krajkového pletení k vytvoření děravých vzorů. Mezi běžné motivy patří mušle, květiny a geometrické tvary, které lze uspořádat různými způsoby pro dosažení odlišného vzhledu. Jako návody k vedení procesu háčkování se používají diagramy, tabulky nebo písemné pokyny se symboly stehů.
Filetové háčkování
Tato technika využívá mřížku plných a otevřených čtverců (často vytvořených pomocí dvojitého háčkování a řetízkových ok) k vytvoření vzorů, často z písmen, číslic nebo jednoduchých obrázků.
Je to skvělá volba pro vytváření záclon s vintage nebo klasickým nádechem.
Krajkové háčkování
Techniky krajkového háčkování, jako jsou ty používané u ubrousků nebo lemování, lze upravit i pro záclony. To často zahrnuje vytváření složitých vzorů s řetízky, pikotkami a různými kombinacemi stehů.
Krajkové vzory mohou vést k jemným a vzdušným záclonám.
Motivy
Jednotlivé motivy (jako květiny, čtverce nebo jiné tvary) se háčkují samostatně a poté se spojují, aby vytvořily záclonový panel.
Tento přístup umožňuje kreativní kombinace a vlastní návrhy.
Co si budete chtít uháčkovat, vykreslíte do čtverečkovaného papíru a můžete začít. Také můžete vkreslit kolečko podle skleničky a pak jen křížkovat a křížkovat dle vlastní fantazie nebo podle návodu. Prázdné čtverečky na předloze značí okénka, čtverečky vyplněné křížky značí čtverečky ze sloupků. Postupů na filetové záclonky háčkované filetovou technikou, které jsou velmi originální, naleznete na internetu.
Zde je jeden z nich:
U háčkování záclon je velmi důležité, z jakého materiálu budou. Aby byly opravdu pěkné a podobaly se těm, co mívaly v oknech naše babičky, volíme stoprocentní bavlněnou přízi (například Sněhurka nebo Kordonet). Budeme ještě potřebovat opravdu slabý háček, nejlépe č. 2. Pak už jen trochu trpělivosti a pár volných večerů.
Vysvětlení:
Plný čtvereček je uháčkován ze 4 dlouhých sloupků.
Prázdný čtvereček – 1 dlouhý sloupek, 2 řetízková oka, 1 dlouhý sloupek
Záclonky si můžete vyrobit také tak, že spojíte různé háčkované motivy: kolečka, hvězdičky, květy nebo čtverce, záleží jen na vaší fantazii. Takové záclony pak můžou být buď v jedné barvě, v několika odstínech jedné barvy, nebo pestrobarevné. Záleží jen na tom, aby ladily v interiéru, kde je chcete mít pověšené. K takovým záclonám si stejným způsobem můžete uháčkovat i ubrousek na stolek nebo další doplňky. I na háčkované čtverce, které budete následně spojovat, můžeme použít jednoduchou filetovou techniku. Záclonky vypadají pěkně, pokud je během praní naškrobíte, necháte vysušit v rámu a případně ještě přežehlíte. Rám na míru si vyrobíte z latěk, na ně pak po celém obvodu zatlučete hřebíčky. Na ty budete mokrou filetovou záclonu napínat.
Prádlo lze vybělit účinně i bez chlóru — pomocí sody, octa, citronu nebo perkarbonátu. Tyto metody jsou šetrné k tkaninám, levné a bezpečné. Nejlepších výsledků dosáhnete kombinací namáčení, správného praní a pravidelné údržby bez aviváže.
Čmelín si můžete při troše zručnosti vyrobit sami, ale je možné si jej zakoupit. Na trhu jsou čmelíny keramické s designem starých úlů, dřevěné, čmelín s pohledovým okénkem a dřevocementový čmelín. Ten nejen výborně izoluje a má zajímavě vymyšlený vletový otvor, ale dá se i dobře vyčistit.
Při výrobě vlastního dřevěného čmelína je určitě dobré vědět, že by měl mít vnitřní rozměr v x š x d – 20–25 x 25–30 x 25–30 cm a prkna by měla mít šířku minimálně 2 cm. Prkna musí těsnit, jinak hrozí nebezpečí umrznutí plodu při jarních mrazících nebo snazší vniknutí parazitů. Pro lepší regulaci teploty ve čmelínu se také doporučuje z vnější strany připevnit ke stěnám a podlaze čmelína polystyren. Pro vchodový otvor (případně s ochrannou klapkou) a větrací otvor vyřízneme v polystyrenu příslušné otvory nebo potřebný souvislý kolmý pásek. Od vchodu se vede úlem při straně a pak v pravém úhlu při boční stěně asi 3–4 cm od konce zadní stěny tunýlek o světlosti cca 2,5 cm. Ten můžeme snadno nahradit elektrikářským „husím krkem“ o světlosti nejlépe 1,8 cm, který se ohne a připevní ke stěnám. Tunýlek není nutný, ale královna přijme útulek s delším a lomeným vchodem raději, neboť se v takovém čmelínu cítí bezpečněji. Z vnější strany čmelína se pod vletový otvor umístí česno (přistávací a vzletová ploška) tak, aby mělo plochu asi 5 x 3 cm. Pokud plánujete v budoucnu instalovat ochranou klapku, je účelné, aby česno mělo velmi podobné rozměry přistávací plochy. Střecha úlu by měla být dobře přiléhající dřevěná deska, dobré je pod ni vložit silnou látku, která odstraní netěsnosti a úlek lépe tepelně izoluje. Je velmi účelné ještě navíc přikrýt střechu něčím, co zabrání provlhnutí, nebo dokonce prosáknutí dřevěné střechy deštěm, například kusem linolea nebo silného igelitu.
Pokud si zakoupíme již hotový čmelín, tak je vše snadnější, přesto i tyto čmelíny se doporučují v případě velmi chladného anebo naopak extrémně teplého počasí více izolovat.
Musíme sami umělý čmelín čmelákům vyplnit do ¾ prostoru teplodržným materiálem tak, aby přístup k hnízdu byl od konce vchodové rourky volný. Protože královny zejména některých druhů a jejich první dělnice si tento materiál stmelí cca na ½ prostoru, není vůbec na škodu naplnit vnitřní prostor čmelína tímto materiálem ještě více, ale samozřejmě tak, aby se v něm čmeláci mohli volně pohybovat. Pozor také na ucpání vchodového otvoru. Obecně však platí, že je vždy prospěšnější vložit materiálu více než méně. Čmeláci jsou tak lépe chráněni před extrémy počasí. K vyplnění je možné zakoupit speciální výplň čmelínů nebo použít krejčovskou vatu (například dříve běžně používaná podšívka nebo vycpávky ramen kabá
Petúnie a surfinie jsou si hodně podobné. Jak vzhledem, tak požadavky na pěstování. Surfinie jsou vlastně takové natažené, převislé petúnie. Petúnie si na rozdíl od surfinií můžete vybrat buď vzpřímené, nebo převislé a škála barev, v nichž byly petúnie vyšlechtěny, je také mnohem větší než u surfinií. Co ale naopak petúnie u surfinií nikdy nedoženou, jsou ty nádherné i více než metrové barevné záclony květů. To je asi celý takový malý „boj“ mezi těmito dvěma rostlinami.
Petúnie a surfinie jsou sobě hodně podobné, a to jak vzhledem, tak požadavky na pěstování. Surfinie jsou vlastně takové prodloužené petúnie. Petúnie si na rozdíl od surfinií můžete vybrat buď vzpřímené nebo převislé. Co vám bude dělat u petúnií problém je vybrat si mezi velkým množstvím vyšlechtěných barev, v tomto odvětví jim surfinie určitě nemohou konkurovat. Ale i surfinie mají své přednosti které petúnie nikdy nedoženou, jsou to nádherné i více jak metrové výhonky, kde květy tvoří barevné záclony. To je celý takový malý boj mezi těmito dvěma rostlinami.
Máme připravený úlek, je polovina dubna, tedy období, kdy u nás mladé samičky čmeláků v největším počtu hledají místo k založení hnízda. Některou z těchto samiček je zapotřebí do úlu umístit.
Můžeme samičce úl „nastrčit“ do míst, kde jsme vypozorovali, že čmeláci na jaře místo k založení hnízda s oblibou hledají, a doufat, že jej sama nalezne a usadí se v něm. Takový způsob má kromě jiných tu nevýhodu, že je poměrně málo úspěšný. Pravděpodobnost usazení jen zřídkakdy překročí 10 %. Účinnějším způsobem je samičku v přírodě odchytit, do úlu ji vpustit a na krátkou dobu úl uzavřít. K tomu je zapotřebí síťka na hmyz a několika skleněných lékovek. Pokud síťku nevlastníte, lze ji snadno vyrobit z tyče, kusu drátu a staré záclony.
Zde je na místě důležité upozornění – chytejte pouze samičky hledající hnízdo. Poznáte je snadno, poměrně pomalu poletují nad zemí, prolézají všechny skuliny, obletují zdi, hromady organického materiálu a evidentně „něco hledají“. Z biologie vyplývá, že čmeláci, které můžete v tomto období zahlédnout, jsou výhradně mladé matky.
Je nepřípustné sbírat čmeláky z květů či kdekoli jinde nebo snad přemisťovat do úlů už založené kolonie. Mějte na paměti, že čmeláci jsou u nás zákonem chráněný druh. Hledající samičku je tedy zapotřebí co nejšetrněji odchytit a vpustit vletovým otvorem do úlu (někdy to chvíli trvá). Jakmile samička do úlu vleze, utěsněte vletový otvor kouskem hadříku a nechejte jej hodinu zavřený. Poté česno uvolněte a pozorujte, jak se samička při opouštění úlu (což většinou opět chvíli trvá) chová. Samičku z úlu nikdy žádným způsobem nevypuzujte. Pokud záhy uletí (což se též stává často), usazení se nezdařilo. Pokud delší dobu setrvá na letáku a potom se začne ve stále se zvětšujících půlkruzích, obrácena hlavou k česnu, vzdalovat, je slušná pravděpodobnost, že se do úlu vrátí (někdy za hodinu, jindy za den). Zjistíte to položením drobného předmětu, například kousku suchého stébla, do prostoru česna.
Pokud se usazení nezdaří, pokus opakujte, až se nějaká samička usadí. Mezi nenáročné druhy patří čmelák polní (Megabombus pacsuorum) a čmelák rokytový (Pyrobombus hypnorum) – oba svým vzhledem připomínají velkou samotářskou včelu, čmelák rokytový ovšem v terénních chovech poměrně „důrazně“ brání hnízdo. Mezi snáze usaditelné druhy patří také čmelák zahradní (Bombus hortorum), asi 3 cm velký čmelák s bílým zadečkem a třemi žlutými proužky na těle, či čmelák skalní (Pyrobombus lapidarius), stejně velký, černý čmelák s rudými chloupky na posledních článcích zadečku. Náročnější na usazení jsou ostatní druhy, například poměrně atraktivní čmelák zemní (Bombus terrestris) či hájový (B. lucorum), oba jsou podobní čmeláku zahradnímu, jen jim „schází“ žlutý proužek na spodní části hrudi. Zkušenosti různých chovatelů se však také v tomto ohledu liší.
Zkuste použít ocet místo aviváže – změkčuje totiž vodu, a navíc vám pomáhá odstranit zbytky prášku a vyčistit pračku. Dávkování octa záleží na objemu pračky a je nutno jej vyzkoušet, při testování začněte s podobnou dávkou jako u běžné aviváže, prádlo by po uschnutí nemělo být octem vůbec cítit.
Ocet využijete i při praní prádla. Dokáže totiž prádlo změkčit, a dokonce i vybělit. Perfektně se proto hodí například při praní špinavých záclon.
Bílé prádlo postupně mění barvu z více důvodů: usazený pot, tvrdá voda, nedostatečné dávkování pracího prostředku nebo příliš nízká teplota praní. Často také dochází k ukládání zbytků pracího gelu a aviváže, které se v tkaninách hromadí. Šetrné bělení bez chloru dokáže tyto nánosy rozpustit a obnovit původní barvu prádla.
