Stříbrné řetízky, náramky a další předměty vlivem času černají. Je to způsobeno přítomností sulfidu stříbrného. Zčernalé stříbro se dá vyčistit.
Princip čištění stříbra
Černání stříbra je jedním z efektů technologického vývoje. Ačkoliv se nám to může zdát absurdní, tak ještě přibližně před dvěma sty lety se vyskytovalo minimálně, a proto i pravidelné čištění nebylo nijak obvyklé. Sirovodík, který se nachází v ovzduší, je právě důvodem, proč musíme stříbro jednou za čas čistit. Technologický vývoj má prostě své známé i méně známé negativní účinky.
Doma stříbro můžeme čistit mnoha způsoby, asi nejlepší z nich je zároveň jedním z nejjednodušších. Před čištěním si musíme připravit mýdlo, alobal, skleněnou nebo umělohmotnou (železná se nehodí) nádobu o takové velikosti, aby se tam vešel celý stříbrný předmět, který budeme čistit, voda (nejlepší je destilovaná, ale stačí i z vodovodu) a sůl v množství přibližně pěti lžiček na jeden litr vody (pokud máme doma jedlou sodu nebo prášek do pečiva, tak je na čištění můžeme také použít). Nádobu vyložíme alobalem a vlijeme vařící vodu, do které podle množství nasypeme sůl v uvedeném poměru a rozmícháme. Stříbro omyjeme mýdlem, abychom se zbavili případných nečistot a hlavně mastnoty, pod tekoucí vodou opláchneme a vložíme do slaného roztoku. Tam v závislosti na stadiu zčernání stříbra začne docházet k chemické reakci a stříbro se samo začne čistit. U málo zčernalých předmětů to může být velmi rychlý proces. Pokud máme stříbra více, tak stejný roztok můžeme použít několikrát, jen s každým dalším čištěním se rychlost a síla čištění budou zmenšovat. Pokud už roztok nefunguje vůbec, tak vytvoříme nový – s tím, že je nutné vyměnit i alobal. Když je stříbro čisté, tak ho ještě opláchneme pod tekoucí vodou, abychom ho zbavili slaného nánosu. Tato domácí metoda je považovaná za nejlepší jednak z důvodu minimální náročnosti, jednak proto, že stříbro takto nepoškodíme různými drobnými škrábanci. Občas se může stát, že stříbro máme tak zčernalé, že tato metoda nefunguje. V tom případě buď využijeme služeb specialisty, nebo si koupíme prostředek na čištění stříbra, ale při čištění rozhodně nedrhneme, protože u silného nánosu bychom s jistotou předmět poškodili.
Mezi další metody, které můžeme použít doma, ale nejsou tak úspěšné, patří namáčení stříbra do coly nebo na čtvrt hodiny do vody s octem (přibližně jedna lžíce na jeden litr). Asi nejznámější – ale zároveň asi i nejhorší (no možná kromě dření na sucho) – je čištění stříbra zubní pastou. Negativa tohoto čištění jsou docela samozřejmé. Ať třeme šperk pastou, jak chceme, tak je velmi těžké, ne-li téměř nemožné, se dostat do všech zákoutí čištěného předmětu, a navíc třením stříbro obrušujeme a škrábeme, takže vlastně dotyčný předmět ničíme.
Otvor do stříbra můžete vyvrtat pomocí ruční vrtačky nebo vrtačky s nízkou rychlostí, ostrého vrtáku z rychlořezné oceli (HSS), řezného oleje pro mazání a pomalého, stálého tlaku, aby se zabránilo přehřátí a otupení vrtáku. Pro větší přesnost začněte s malým pilotním otvorem a postupně zvětšujte velikost vrtáku, dokud nedosáhnete požadovaného průměru otvoru.
Postup
Upevněte stříbrný kus
Použijte svorky nebo svěrák k pevnému uchycení stříbra na místě. Tím zabráníte sklouznutí kovu a zajistíte, že vrták zůstane vystředěný.
Vyberte správný vrták
Použijte ostrý vrták z řady HSS.
Pokud potřebujete větší otvor, začněte s malým pilotním otvorem a postupně používejte větší vrtáky nebo stupňovitý vrták.
Mažte
Na místo vrtání naneste malé množství řezné kapaliny nebo oleje (například WD-40 nebo motorový olej). Tím snížíte tření a teplo, což udržuje vrták ostrý a zabraňuje jeho rychlému otupení.
Vrtejte pomalou rychlostí a mírným tlakem
Nastavte vrtačku na nízkou rychlost.
Vrtejte pomalým, stálým a rovnoměrným tlakem. Měli byste vidět malé kovové špony stoupající ve spirále nahoru a vrták by neměl skřípat.
Odstraňte otřepy z otvoru
Po vyvrtání může být kolem otvoru malý otřep. Ten můžete odstranit pomocí nástroje na odstraňování otřepů nebo jemného pilníku.
V některých obchodech se dá zakoupit speciální vata, která je přímo určená k čištění stříbra. Pomocí ní jednoduše otřete poškozené stříbro. Vata je použitelná vždy pouze jednou, po vyčištění se musí vyhodit.
Lešticí utěrka má speciální impregnaci a stříbrné šperky krásně vyleští a zabrání jejich opětovnému zčernání. I když časem hadřík může sám zčernat, pořád umí šperky dobře vyčistit.
NanoPěna auto-moto je ideální čisticí a konzervační prostředek především pro starší autolaky, kterým navrací hluboký lesk a zároveň ve velké míře zabraňuje jejich postupné degradaci. Impregnační efekt této nanopěny má životnost zhruba čtvrt roku, v závislosti na způsobu užívání vozidla.
NanoPěna auto-moto zcela nahrazuje dřívější namáhavé mytí auta a následné voskování, které když má k něčemu být, je velmi náročné i nákladné. Místo toho všeho času, vody a námahy stačí jednoduše bez kapky vody nastříkat nanopěnu na lak, nechat ji několik okamžiků aktivně pěnit a poté setřít suchým hadříkem. V tu chvíli uvidíte lak svého vozu v lepším stavu, než když byl nový. A díky následné ochraně nanoimpregnací udržíte lak auta i chromové a lesklé plastové doplňky čisté snadným otřením vlhkým hadříkem. Vaše auto bude vypadat i o řadu let mladší.
Pro vyčištění auta pomocí nanopěny nepotřebujete ani kýbl s vodou, stačí samotná pěna a suchý hadr. Nanopěna po nanesení aktivně uvolní nečistoty z laku i skel. Jejím rozleštěním vytvoříte na povrchu auta neviditelnou superhladkou ochrannou nanovrstvu, ke které se nemohou nečistoty pevně přichytit. Díky tomu vám v příštím čtvrt roce bude pro udržování efektního lesklého povrchu auta stačit jen ráno si doma namočit hadřík, kterým jednoduše přejedete veškerý lak i skla. Nečistoty se nemají na nanopovrchu čeho držet, a proto jdou snadno setřít, aniž byste poškrábali lak. Za nedlouho vyjíždíte s nádherně se lesknoucím autem.
Pomocí nanopěny také dokonale vyčistíte svůj motocykl, obnovíte jeho lesk a ochráníte lak i chromování. Opravdu stačí stroj vyčistit jednou dvakrát za sezónu a po zbytek času jen ošetřené plochy občas otřít nebo opláchnout slabým proudem vody a budou dokonale vyleštěné. Nezáleží na tom, jaký máte typ motocyklu – na každém je celá řada hladkých povrchů, které je potřeba udržovat, nebo kde přijde vhod efekt snadného čištění – i hrubou nečistotu stačí z povrchu ošetřeného nanopěnou opláchnout vodou. Dokonce i mušky posbírané za jízdy stačí při zastávce jen otřít a motorka je jako nová. Velkou výhodou je, že pro kompletní vyčištění i hrubě ušpiněné motorky stačí jen nanopěna a hadřík. Není třeba platit za další čističe, dokonce není potřeba ani voda! Nanočástice obnoví barvu i lesk, a navíc po samotném vyčištění zformují ochrannou vrstvu, která přináší efekt snadného čištění – ošetřenou plochu stačí po dobu několika měsíců, v závislosti na opotřebení, lehce otírat jen vlhkým hadříkem pro dokonalé vyleštění.
Prvním krokem by mělo být důkladné vyčištění softwaru. Často už to samo o sobě vede k výraznému zrychlení.
1. Odinstalujte nepotřebné programy
Staré aplikace, zkušební verze, nástroje od výrobce nebo předinstalovaný bloatware mohou výrazně zpomalovat systém. V nabídce Programy a funkce odeberte vše, co nepoužíváte.
2. Zakažte automatické spouštění programů
Mnoho programů se spouští ihned po startu systému, aniž by to uživatel potřeboval. V Správci úloh nastavte, aby se spouštěly jen ty nezbytné (antivir, cloud, ovladače).
3. Proveďte vyčištění disku
Windows i další nástroje umožňují odstranit dočasné soubory, logy, aktualizační balíčky a další nepotřebná data, která mohou zabírat desítky gigabajtů.
4. Aktualizujte operační systém i ovladače
Aktualizace zlepšují stabilitu, bezpečnost i výkon. Staré ovladače mohou způsobovat chyby nebo pády systému.
Kovolitectví je asi nejnáročnější řemeslo využívané v sochařství. Základem výroby sošky je forma, ať už dlabaná, hliněná, nebo z formovací hmoty. Tyto sochy je možné vyrobit ze stříbra, bronzu, zlata, mědi nebo hliníku. Odlité formy je většinou třeba ještě dále opracovat broušením a rytím. Některé materiály je třeba ještě před umístěním na zahradu opatřit povrchovým nátěrem a ten udržovat. Podoba sošek bývá různorodá (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Silice coloidale neboli koloidní oxid křemičitý je suspenze jemných amorfních, neporézních a typicky sférických částic oxidu křemičitého v kapalné fázi. Silice jsou obvykle suspendovány ve vodné fázi, která je stabilizována elektrostaticky. V medicíně se používá koloidní stříbro. Koloidní stříbro je ryzí metalické stříbro suspenzované (rozložené a rozptýlené) v destilované vodě. Velikost částic je od 0,015 do 0,005 nm (nanometrů, mikronů). Velikost virů je od 15 nm do 150 nm, velikost bakterií je od 350 do 1 000 nm. Koloidní stříbro může proto pronikat do jádra patogenů a ničit je. Stoupenci stříbra vyzdvihují jeho antibiotickou schopnost efektivně čelit prakticky všem bakteriím, houbám a virům. V lékařství se masti a zábaly založené na tomto kovu používají jako standardní léčba na popáleniny. Koloidní stříbro představuje jednu z alternativ antibiotik, protože těžké kovy mají své vlastní mechanismy, jimiž působí na mikroorganismy, a jsou výrazně účinnější v boji proti bakteriím než většina antibiotik, která jsou v lékárnách dostupná.
srdíčková hniloba – tímto druhem hniloby trpí zejména orchideje rodu Phalaenopsis; příčinou je nadměrná a nesprávně provedená zálivka;
hniloba kořenů orchidejí – obvykle způsobuje úhyn rostliny; projevuje se svrasklými listy; příčinou je nadměrná a nesprávně provedená zálivka;
plíseň šedá – způsobuje vodnaté skvrny, které se po čase pokrývají bílým práškovitým povlakem, projevuje se také tmavými skvrnami na květech; orchidej v místě napadení obvykle odumírá; nejčastější příčinou plísně bývá vysoká vzdušná vlhkost; napadené rostliny je nutné ihned izolovat; někdy pomůže chemický postřik;
bakterióza – projevuje se zvodnatěním a zesklovatěním napadených míst; může napadnout jakoukoliv část rostliny; obvykle se ložisko bakteriózy vyskytuje na spodní straně listů, kde je rostlinou vylučována kapkovitá tekutina; postiženou rostlinu je nutné okamžitě izolovat; bakteriózu můžete zkusit léčit pomocí penicilinového roztoku anebo roztoku z koloidního stříbra.
Jiné problémy:
vodorovný nebo skloněný růst orchidejí – příčinou bývá nedostatek osvětlení, jestliže má orchidej dostatek světla je možnou příčinou nesprávná zálivka;
tvrdé skvrny na suchých listech – příčinou je popálení sluncem; skvrny již nelze odstranit, rostlinu přemístěte co nejdříve na vhodnější místo, kde bude chráněna před přímým slunečním světlem;
čárkovitost, kroužkovitost, tabáková mozaika – bývají způsobeny virózou, projevují se různými deformacemi; rostliny je zapotřebí okamžitě spálit.
Ionizátor dezinfikuje vodu v bazénu elektrolytickým dávkováním iontů mědi a stříbra. Právě měď je v tomto případě hlavním aktivním dezinfekčním prostředkem, díky čemuž se podstatně sníží spotřeba ostatní bazénové chemie. Voda v bazénu pak není cítit po dezinfekčních prostředcích.
Ionizátor pracuje zcela automaticky a výsledkem je krásně čistá a nezávadná voda bez škodlivých mikroorganismů a vodních řas. Toto speciální zařízení je možné použít jak u nových, tak u již provozovaných bazénů.
Vrtáky do dřeva se používají pro všechny druhy měkkého a tvrdého dřeva – smrku, dubu, buku, překližkové a dřevotřískové desky, ale třeba také lamina. Vrtáte-li do dřeva, potřebujete někdy udělat otvor, který bude vidět, tedy pěkný, souměrný a bez otřepených okrajů. Právě k tomu slouží u spirálového (šroubovitého) vrtáku do dřeva základní tvar obráceného „M“. Dva podpůrné hroty souměrně oříznou materiál. Mezi těmito hroty se nachází středicí hrot, který vrták vede v díře, aby neujížděl. Spirálový vrták z chrom-vanadiové oceli je nejčetnějším typem vrtáku do všech typů dřeva, je vhodný na otvory o malém průměru. Hodí se také k vyčištění vyvrtaných děr od třísek a nečistot a na předvrtání pro vruty.
Chcete-li udělat otvor o větším průměru či dlouhý, hodí se na to lépe plochý vrták, který je i poměrně levný. Někdy se s ním ale vrtá hůř, protože na něj musíte více přitlačit. Abyste se zbavili zbytečné námahy, je lepší použít samozatahovací plochý vrták se šroubovicí na středicím hrotu, která vrták vtahuje sama do vrtaného materiálu. Ploché vrtáky jsou k dostání i ve variantě s proměnlivou šířkou. Bosch je vyrábí na principu dvou vrtacích destiček spojených šroubkem, který dovoluje nastavit si průměr vrtaného otvoru (10 a 25 mm). Narex Bystřice je vyrábí tak, že si do vrtáku nasazujete přímo destičky různých šířek.
Dalším typem vrtáku do dřeva je hadovitý vrták, který je vhodný na dlouhé díry například v bednění či krovech nebo na otvory s velkým průměrem. Důležité u něj proto je, jak dobře odvádí z hluboké díry piliny. Může nebo nemusí mít samozaváděcí hrot. Dřevo vrtá napříč i podél vláken, je velmi přesný, ale na druhou stranu také poměrně drahý.
Pro truhláře jsou pak určeny ještě speciální vrtáky, které slouží k vrtání otvorů pro nábytkové panty. Pro vrtání v laminu či MDF jsou určeny vrtáky s tvrdokovovými břity. Pro vrtání ve dřevě stačí Förstnerův vrták s křížovým ostřím uprostřed a vyhlazovacím válcovým břitem na obvodu. Tyto vrtáky jdou použít i pro převrtání suků ve dřevě (práce pro takzvané sukovníky). Na výrobu součků můžete použít součkovač, kterým suky ve dřevě nahradíte. Tento postup můžete také s úspěchem použít pro zakrytí šroubovaných spojů ve dřevě na pohledových plochách.
Vrtání do dřeva není většinou nijak obtížné, protože se obvykle jedná o měkký materiál. Speciální vrtáky do dřeva poznáte podle špičatého středového hrotu. Ale k vrtání do dřeva můžete bez potíží použít i vrtáky do kovu, ale zde je obzvláště důležité snížení tlaku na vrták při výjezdu na druhé straně materiálu.
Vrtání do spár mezi obkladačkami je sice jednodušší, ale ne vždy je toto řešení možné. Vrtáte-li proto přímo do obkladačky, vyznačte si místa pro otvory silnějším přitlačením vrtáku na místo, na kterém chcete vrtat. Vrtejte bez příklepu vrtákem s tvrdokovovou destičkou s břitem typu „multiconstruction“. Při vrtání obkladačky nejde o razanci úderu, který by ji mohl poškodit, ale o postupné a rychlé odškrabávání materiálu. Otvor byste měli udělat o něco větší, abyste jej pak při nešetrném pohybu nerozštípli. Obkladačky by se při vrtání neměly silněji zahřívat a neměly by se ani nadměrně chvět − vrtat tedy nemusíte na jeden zátah. Někdy je navíc pro jistotu dobré obkladačku přelepit samolepicí páskou, pomůže vám při navrtávání, aby se vrták po tvrdém povrchu nesmekl. Na slinuté dlaždice pak zvolte raději vrták na sklo či diamantový jádrový vrták chlazený vodou (Bosch Diamond for Hard Ceramics).
Když vyvrtáváte otvor do obkladačky, odstraňujte průběžně hromadící se prach z otvoru, aby se vrták nezahlcoval a nezahříval. Pro vyčištění a dobroušení vyvrtaného otvoru můžete využít příslušný nástavec na takzvanou přímou brusku.
Na obkladačce vyznačte místa pro otvory a ostrým kovovým hrotem narušte glazuru. Ale ne poklepáním na hřebík, spíš vezměte do ruky nastřelovací hřeb, který má tvrdší ocel, pilník s hrotem nebo větší vrták s vystouplou špicí a kroutivým pohybem vytvořte důlek.
V žádném případě nevrtejte s příklepem. Dlaždice je velmi tenká a velice křehká, proto by při vrtání s příklepem praskla během pár okamžiků. Volte nižší otáčky vrtačky, aby se diamantový hrot nespekl a nepřestal fungovat. Pokud vrtáte do glazované dlaždice, volte ještě nižší než nízké otáčky (kolem 600 za minutu). Je to proto, že glazura by při vyšších otáčkách popraskala a vytvořila nepěkné mapy směrem od díry. Jakmile budete mít glazuru provrtanou, můžete otáčky zase zvýšit.
K důkladnému vyčištění je zapotřebí cca 1 litr běžného octa, který nalijete do bubnu pračky a pak už jen zapnete naprázdno program s nejvyšší teplotou. Pomáhá to také odstranit případný zápach vycházející z pračky a vodní kámen. Tento způsob nemůžete používat příliš často, protože ocet je velmi agresivní ke gumám a hadicím.
Velká města mají pro vyčištění pouliční dlažby osvědčený postup: nejdříve ji celou postříkají speciálním chemickým roztokem a za několik dní přijedou znovu, tentokrát s těžkou čisticí technikou. Stejný postup můžete uplatnit i vy, jen vybrání suchého plevele budete muset nejspíš provést ručně. Na trhu najdete i přípravky určené právě pro úporné prorůstající plevele a jedna aplikace vás zbaví starostí na 2–3 měsíce.
Herbicidy se používají k likvidaci nežádoucích rostlin, například plevelů nebo invazních rostlin. Herbicidy je vhodné používat při slunném počasí, aby stihl plevel kapalinu vstřebat, případný okamžitý déšť by mohl způsobit zhoršený výsledek. Tyto selektivní herbicidy nejsou škodlivé pro ostatní plodiny. Další skupinou herbicidů jsou herbicidy širokospektrální či takzvané totální postřiky proti plevelům, tedy herbicidy, které většinou likvidují veškeré rostliny. Při aplikaci takovýchto herbicidů je nutné dodržovat odstup od rostlin, které nechceme zlikvidovat. Pro nejlepší výsledek aplikujeme opět při slunném počasí.
Nanopěna přináší dokonalou antibakteriální čistotu bez vodního kamene a špíny na několik měsíců po takto snadném vyčištění a současně ošetření nanoimpregnační vrstvou v podstatě bez práce. Takto ošetřený povrch vypadá skvěle celé měsíce, stačí občas opláchnout obyčejnou vodou nebo otřít vlhkým hadříkem.
Můžete tak zapomenout na vodní kámen, usazeniny a všemožné povlaky v koupelně. Místo toho získáte stále čisté vodovodní baterie, umyvadla, dlažbu, i obklady, veškeré kovové povrchy, zrcadla, sprchové zástěny a všechny hladké, lesklé a nesavé plochy nejen v domácnosti. Jakékoli ušpinění odstraníme jen lehkým otřením, povrch je stále lesklý.
Kde můžeme najít prvopočátky pěstování vinné révy?
Pravděpodobně v Asii, a to konkrétně v oblasti okolo Kaspického moře, někde na území dnešní Gruzie, Arménie či Ázerbájdžánu. Nejstarší nálezy svědčící o zpracování hroznů na víno pocházejí z Turecka, Libanonu a Sýrie. Stáří jejich vzniku je odhadováno na dobu asi před 7 000 až 10 000 lety. Révu také běžně pěstovali Sumerové, Asyřané, Babyloňané, Egypťané. Často bylo její pěstování pod patronací některého z bohů, například v Egyptě bylo zasvěceno bohu Osirisovi.
Jistě už většina z nás slyšela o bakchanáliích, tedy antických slavnostech Řeků, kterými oslavovali boha Dionýsa čili Bakcha, syna nejvyššího boha Dia. Byly to bouřlivé slavnosti, plné všeobecného hýření, sexuální nevázanosti a bohatýrského popíjení vína; to vše pochopitelně k uctívání onoho boha. Řekové víno popíjeli, ale byli také zkušenými pěstiteli révy a výrobci vín. Kromě běžných vín uměli vyrábět i speciality, jako vína kořeněná, ochucovaná bylinami či medem. Zkušenostmi se dopracovali k vědomostem, které bychom mohli označit jako „vinařskou chemii“. Pro sedimentaci kalů, tedy vyčistění vín od kvasnic a pro zrání vína používali amfory, kde se v úzké dolní části kaly dobře usazovaly a zůstávaly zde zhutnělé gravitací i při vylévání vína. Úzké hrdlo na vrcholu amfory zase zabraňovalo přístupu vzduchu, o kterém se už tehdy vědělo, že vínům škodí. Proto se také amfory uzavíraly korkem či dřevěnými kolíky, které se ještě zalévaly smolou nebo sádrou, aby vína byla chráněna před oxidací a také aby nevysychala. Pro převážení vín po jednotlivých řeckých ostrovech bylo potřebné vína konzervovat – k tomu se používala mořská voda. Bylo tedy tehdy běžné, že tato vína byla slaná.
Pěstování révy a pití vína převzali od Řeků Římané, kteří víno zasvětili svému bohu Jupiterovi. Římané se také brzy stali zkušenými pěstiteli i dobrými výrobci vín. A co víc, nevycházeli jen ze zkušenosti, některé pěstitelské zásady byly přímo nařizovány. Byl například vydán zákaz sázet ve vinohradech zastiňující rostliny, jako lísky, olivy aj. (Uvědomili si totiž, že réva je světlomilná, jak jsme si řekli na začátku našeho besedování o révě a vínech.) Narůstající výhony se vyvazovaly k oporám (první opěrné konstrukce, často ve tvaru pergol). Vinice se oplocovaly a byly ustanoveny přísné tresty za krádeže.
Římané, stejně jako Řekové, vína ředili – pití neředěného vína bylo považováno za barbarství. Pití vín byla společenská záležitost; vína se pila na hostinách, požádaných bohatými, společensky vysoce postavenými osobnostmi v jejich palácích.
