VÝHODA je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Absorpční tepelná čerpadla jsou v podstatě vzduchová tepelná čerpadla, která nejsou poháněna elektřinou, ale zdroj tepla tvoří zemní plyn, propan, solární teplá voda nebo geotermální teplá voda. Vzhledem k tomu, že zemní plyn je nejčastějším zdrojem tepla pro absorpční tepelná čerpadla, jsou také označována jako plynová tepelná čerpadla. K dispozici jsou také absorpční (neboli plynové) chladiče, které pracují na stejném principu. Na rozdíl od některých absorpčních tepelných čerpadel však tyto nejsou reverzibilní a mohou sloužit jako zdroj tepla.
Generátor výměníku tepla
Klíčovým prvkem v jednotce je současná novinka na trhu - generátor výměníku tepla, který zvyšuje efektivitu jednotky o využití tepla, které se uvolňuje při amoniaku a je absorbováno do vody. Další inovace zahrnují vysokou účinnost oddělených par s variabilními sazbami toků amoniaku a nízkými emisemi s variabilní kapacitou spalování zemního plynu.
Používá se především v průmyslových nebo obchodních prostorách, absorpční chladiče jsou běžně dostupné a bývají instalovány především do velkých obytných domů. Absorpční tepelná čerpadla jsou neustále ve vývoji. V současné době jsou k dispozici pětitunové obytné chladicí systémy, jsou vhodné pouze pro domácnosti o rozloze 400 metrů čtverečných a více.
Absorpční chladiče a tepelná čerpadla mají obvykle smysl pouze v domácnostech bez zdroje elektřiny. Jejich výhoda spočívá v tom, že mohou využívat jakékoli zdroje tepla včetně solární energie, geotermální teplé vody a jiných. Podléhají také pásmovému systému, ve kterém jsou různé části domu udržovány při různých teplotách.
Účinnost vzduchového absorpčního chladiče a tepelného čerpadla je indikována jejich koeficientem výkonnosti. Koeficient výkonu je poměr odstraněného tepla (při chlazení) nebo vzniklého tepla (při topení) a vstupu energie. Uvádí se v kWh.
Skleněné uzavíratelné nádoby mají široké spektrum využití i různý charakter. Jak už nadpis napovídá, tyto uzavíratelné nádoby se vyrábějí ze skla, které poměrně často doplňují i jiné materiály, například dřevo, plast, pryž. Bavíme-li se o skleněných uzavíratelných nádobách, pak máme na mysli především: demižony, láhve, sklenice a termosky. Skleněné uzavíratelné nádoby se nejčastěji využívají v kuchyních, a to k uskladnění či zachování čerstvosti většiny potravin (těstoviny, mouka, cukr, olej, ale i káva, koření a podobně).
Velkou výhodou skleněných uzavíratelných nádob je jejich praktičnost: při neprodyšném uzavření ochrání uskladněné potraviny a pochutiny před prachem a vlhkem, některé nádoby pak dokonce dokážou při dosažení určité teploty uchovat obsažené látky i několik let. Naopak nevýhodou těchto skleněných nádob je, že s nimi musíme zacházet opatrně, protože jsou většinou vyrobeny z velmi křehkého materiálu, jenž se při nešetrném zacházení rozbije.
Demižon
Demižon je velká baňatá skleněná láhev (nádoba) s úzkým hrdlem různých rozměrů. Demižon mívá jedno nebo dvě ucha a zpravidla bývá opleten proutím nebo slámou. Vzhledem k tomu, že se jeho horní část zužuje do několika centimetrů, používá se k uskladnění kapalin (zejména vína, pálenky a jiných druhů alkoholu, ale lze v něm uchovávat i kyseliny).
Mezi málo nevýhod demižonů patří jejich čištění. Jestliže v demižonu necháte něco zaschnout či v něm zůstanou nějaké nečistoty, bude se vám velmi špatně čistit. V takovém případě může pomoci malá rada: nasypte do demižonu syrovou rýži, přidejte saponát a teplou vodu a důkladně ho protřepejte (rýže pomůže uvolnit nečistoty). Stejnou funkci by měl mít i obyčejný stavební písek, ale jeho použití není vhodné, poněvadž stěny demižonu poškrabe. To sice nebude vidět, avšak jeho další údržba bude horší a horší.
Ceny demižonů jsou různé, záleží na velikosti, výrobci...
Láhev
Láhev je vyšší skleněná nádoba se zúženým hrdlem, v níž se skladují především tekutiny. Láhve se liší tvarem, velikostí a barvou, záleží na tom, k čemu je ta či ona láhev určena. Existuje mnoho druhů láhví, například láhve na víno, láhve s uzávěrem a s pákovým uzávěrem, kojenecké láhve, dekorativní láhve.
Skleněné láhve bývají většinou vratné (při pořízení zaplatíme zálohu, kterou nám při vrácení proplatí). Skleněné láhve jsou oproti PET láhvím šetrnější k životnímu prostředí, neboť je lze použít opakovaně. Dále nepropouštějí kyslík ani oxid uhličitý a neuvolňují se z nich žádné škodlivé látky, což je též velká výhoda, proto představují výborný obal na nápoje. Za nevýhodu těchto láhví bychom mohli považovat jejich vyšší hmotnos
Technologický postup: Brambory nakrájíme na hranolky o velikosti 0,5–1 cm, dáme do vařící vody a vaříme tak asi 5 minut. Nesmí být dovařené, jen předvařené. Doba varu záleží na druhu brambor. Pak vyndáme na utěrku a necháme oschnout (dají se uvařit v předstihu). Před smažením posypeme hladkou moukou a dáme do oleje na pánev smažit. Doba smažení je od 2 do 5 minut. Hranolky jsou méně nasáklé olejem, uvnitř nejsou tvrdé, a co je především velká výhoda: v krátké době se jich usmaží více porcí. Solí se až před podáváním, na talíři.
V půjčovnách jsou k dostání různé typy, je však důležité obsluze sdělit co nejvíce informací o vašem trávníku, aby vám kvalifikovaný personál mohl zapůjčit ten správný model.
Výhodou půjčovny je to, že nemusíte vynakládat finanční prostředky na pořízení přístroje, který používáte jen zhruba dvakrát do roka.
Nevýhoda spočívá v tom, že vertikutátor nemáte kdykoli při ruce a tím práci musíte plánovat dopředu a také si ho včas zamluvit v půjčovně.
Při přebírání se vždy přesvědčte, zda je vše plně funkční, v případě zjištění sebemenšího poškození to okamžitě nahlaste obsluze.
Některé vertikutátory mají již zabudované počítadlo motohodin, takže platíte pouze dobu provozu, což je velká výhoda. U takto vybaveného vertikutátoru se cena půjčovného pohybuje kolem 250 korun za motohodinu, plus 150 korun jako paušální poplatek. V půjčovnách se vždy skládá nějaká vratná záloha, která se liší podle modelu. Některé půjčovny mají cenu stanovenou za půjčovné na den, přičemž se půjčovné pohybuje obvykle kolem 1 000 korun za 1 den.
Sukulentní bonsaje se sice těžko vyrovnají svým pravým kolegyním, ale mají oproti nim řadu výhod. Hlavní z nich je to, že nemusíte čekat desítky let, než rostlina vytvoří svůj charakteristický bonsajový tvar. Ze sukulentních rostlin můžete vytvarovat efektní bonsaj již za několik málo let. Pokud se vám řez nepodaří, není nic ztraceno, sukulenty rychle obrůstají, takže můžete brzy provést nápravu. Jsou to rostliny velmi nenáročné a odolné. Bez problému snesou i delší absenci zálivky, což je další nesporná výhoda oproti klasickým bonsajím, které musíte pravidelně zalévat. Sukulenty, mezi nimi i Aeonium, které chcete tvarovat jako bonsaj, pěstujte stejně jako ostatní, pouze je nehnojte a dopřejte jim méně vody. Hnojením byste rostlinu zbytečně podporovali v růstu, což by bylo v rozporu s vašimi úmysly vytvořit z ní bonsaj. Tvarování se nebojte, rostliny snesou hodně. Řez provádějte pouze ve vegetační sezóně. Myslete na to, že ne všechny sukulenty (Aeonia) jsou vhodné k tvarování. Například z Aeonia tabuliforme bonsaj uděláte těžko, jeho přízemní růžice se nemůže stříhat.
Pevná klimatizace je zpravidla zařízení, které umístíme ve zvolené místnosti, odkud je teplo odváděno ohebnou hadicí oknem ven. Existuje i dělená klimatizace, kde jde vývod skrz stěnu. Okenní jednotka dostala svoje označení podle umístění přímo v okně, popřípadě ji lze namontovat do vnější zdi. A konečně jednotkám split je společná oddělená montáž části vnější (kompresor) a vnitřní (výparník), přičemž může být k jedné vnější jednotce připojeno více vnitřních, jde tedy o takzvaný multisplit.
Nejběžnějším typem klimatizací instalovaných v bytech jsou jednotky split, popřípadě multisplit (podle počtu místností), a to v nástěnné variantě. Pokud nelze z technických nebo finančních důvodů jednotky split použít, zůstávají většinou ve hře mobilní klimatizace. Přestože velkou výhodou mobilních zařízení je jejich finanční dostupnost a poměrně jednoduchá instalace, hlavním důvodem, proč se k mobilnímu řešení přiklonit v případě bytu až v nevyhnutelných případech, je vysoká hlučnost. U dělené mobilní jednotky se navíc cena přibližuje split systému a výhoda nízkých nákladů tak bere zasvé.
Zcela nevhodnou volbou je mobilní klimatizace pro místnosti v bytě, které jsou určené k odpočinku. Hlučnost kompaktních i dělených mobilních klimatizací je nesrovnatelně vyšší, než nabízejí split jednotky (jestliže ale nebude vaším kritériem výběru požadavek na tichý chod, tak se dělená mobilní jednotka vyšší třídy může stát energeticky úsporným řešením). Nemalé potíže uživatelům kompaktních zařízení dále způsobuje vývod vzduchu hadicí velkého průměru, což je navíc provázeno snížením účinnosti a energetickými ztrátami. Od klasických mobilních klimatizací tedy energetickou úspornost očekávat nemůžete.
Pro jednotky split obecně platí, že jsou schopny dlouhodobě vyřešit tepelnou pohodu v malých, rozlehlejších i mezonetových bytech, musíte ovšem počítat s vyšší cenou než u kompaktních klimatizací. V případě vícepokojových bytů jde pak samozřejmě přednostně o variantu multisplit. Pokud se u systému split jedná o technologii „invertor“, vyšší pořizovací náklady jsou srovnány úsporou energie (viz zmiňovaná možnost až 44% úspory).
Pokud se součástí klimatizace stane topný systém, který splní přesně definovaná pravidla distributorů elektrické energie, může uživatel takového zařízení požádat o nízký tarif na odběr energie. Nejpravděpodobněji je taková možnost spojena s instalací multisplit systémů ve vícepokojových bytech a zároveň je tato nabídka vhodná pro byty v novostavbách
Na celkových pořizovacích nákladech klimatizace se podílí několik položek. Předně je to cena klimatizačního zařízení, k ní přistupuje u většiny typů klimatizací montáž, materiál potřebný k montáži a samozřejmě další vícenáklady (například doprava, výškové práce, nutnost přistavit plošinu a podobně). Je důležité si uvědomit, že výše položek týkajících se montáže neroste s cenou vlastních jednotek. Z tohoto pohledu neprohloupí zákazník, který zvolí finančně náročnější a účinnější klimatizační zařízení s relativně stabilní cenou za montáž. Ve výsledku může jít o dlouhodobě úsporné řešení s vyrovnáním finančního rozdílu mezi levným a drahým zařízením.
Především nákaza moru včelího plodu se šíří téměř výhradně kontaminovanými plásty, úly a vyloupením hroutících se včelstev v důsledku této choroby. Přenos pomocí smetenců představuje spíše hypotetickou možnost.
Také problém s varroázou se dá u smetenců řešit poměrně jednoduše. Po usazení smetence má chovatel devět dní na efektivní ošetření. V období, kdy ve včelstvech není žádný zavíčkovaný plod, je účinnost ošetření vysoká. Pro bio provozy se přímo nabízí použití kyseliny mléčné.
Výhoda tofu je v tom, že neobsahuje nasycené mastné kyseliny a cholesterol jako maso živočišné, tudíž je pro zdraví mnohem vhodnější. Tofu je zdrojem kvalitních bílkovin. Naopak obsahuje prospěšné nenasycené mastné kyseliny a vlákninu. Také se v tofu ukrývají vitamíny skupiny B a minerální látky, jako je vápník, železo a hořčík. Sója dále obsahuje velmi diskutované fytoestrogeny, které mají schopnost upravovat u lidí hormonální nerovnováhu. U žen se podílejí na snížení rizika rakoviny prsu, snižují vedlejší projevy přechodu u žen či slouží jako prevence před osteoporózou.
Uzené maso je masný výrobek. Vyrábí se uzením v udírnách. Výroba tohoto masa je jednoduchá. Maso se musí nejprve nasolit buď klasickou solí, sanytrem, nebo dusitanovou směsí, přičemž možnosti nasolení jsou tři: nakládání do láku, suché nasolení a solení injekční stříkačkou. V českých podmínkách se nejčastěji užívá nakládání do láku. Kromě soli (rychlosoli) se do masa vetře či mezi jednotlivé vrstvy vloží různé další ingredience, jako například česnek, cibule, jalovcové bobule, pepř, cukr a podobně. V láku se maso nechá odležet určitou dobu, která je odvislá na použitém způsobu solení. Po tuto dobu je třeba maso průběžně kontrolovat. Takto připravené maso se vkládá do udírny, kde se vyudí.
Způsob průmyslového uzení je odlišný. To má za účel výrobky pouze vybarvit, ochutit a aromatizovat. Na maso se aplikuje takzvaný tekutý udírenský kouř, doba skutečného uzení je pak příliš krátká. Výhoda tohoto uzení spočívá v tom, že takto upravené maso neobsahuje karcinogeny, které při běžném uzení v kouři vznikají. Nevýhodou je odlišná chuť. Po zrušení závazných norem na výrobu potravin počátkem 90. let 20. století začali někteří výrobci za účelem zlevnění masa či většího zisku do uzeného masa injekčně vpravovat vodu s polyfosfáty, což jsou zvýrazňovače chuti spolu s dalšími éčky. Některá uzená masa obsahují pouze 70 % masné části. Dalším způsobem šizení uzeného masa je jeho nastavování práškem ze sušené krve. Proto je dnes průmyslově vyráběné uzené maso velmi rozdílné kvality.
Uzené maso je úplně stejně tučné jako neuzené maso, záleží na tom, co je to za maso. Kuřecí šunka bude mít tuku minimum, naopak anglická slanina, turistické salámy nebo uzená krkovička klidně víc než 50 %. Uzené maso je nezdravé spíš svým vysokým obsahem soli a také možnou přítomností karcinogenních látek, které vznikají špatným vyuzením.
100 g vařeného uzeného masa má energetickou hodnotu 1 004,88 kJ (123,99 kcal) a obsahuje zhruba 15 g bílkovin a 20 g tuku.
Uzené maso často obsahuje velké množství tuku (podle druhu zvířete, ze kterého maso pochází, a podle použité části) a o něco méně bílkovin. Velké množství přidávané soli může být příčinou vysokého krevního tlaku (rizikové pro vznik infarktu myokardu) či zadržování vody v organismu. Solicí směsi často obsahují i další látky, které jsou podezřelé z negativního vlivu na lidské zdraví. Hovoří se o žaludečních vředech, rakovině tlustého střeva a jiných civilizačních chorobách. Při úpravě uzením vzniká množství dalších zdraví škodlivých látek (maso se několik hodin udí zavěšené v kouři). Pokud je to proto možné, uzenému masu se zcela vyhněte. Uzené maso je nevhodné zejména pro děti, starší lidi, pacienty s šetřící dietou nebo pro osoby s ledvinovými obtížemi. Nehodí se ani při redukční dietě. Pokud si uzené maso nedokážete odepřít, vybírejte alespoň méně tučné druhy a s jeho konzumací to nepřehánějte.
V současnosti patří Ikea asi k nejnavštěvovanějším obchodním domům zaměřujícím se na prodej nábytku a dalšího příslušenství do domácností. V České republice se nachází čtyři obchodní domy Ikea, jeden je v Ostravě, jeden v Brně a dva se nachází v Praze (Černý Most a Zličín). Při návštěvě tohoto obchodního domu je možné si vystavený nábytek prohlédnout zakomponovaný do ukázkových místností (tak se dá třeba posoudit, k jakým barvám se dané skříně hodí), nebo stojící samostatně, kde se dají zase porovnávat různé skříně mezi sebou (nejen cenově, ale i z hlediska vybavenosti, velikosti a kvality). V Ikey se dá nakoupit snad veškeré vykoupení k vybavení šatny. Dají se zde najít skříně různých velikostí, jednoduché poličky, ale i závěsné systémy, různé věšáky, botníky, komody, organizátory nejen na oblečení, ale i na doplňky. Vše se zde nachází v různých dekorativních variantách. Nejčastěji se vyskytuje bílá barva, která je svým způsobem univerzální. Základem nákupu nábytku v Ikey je to, že majitel ví, co má jeho šatna obsahovat. Měl by už předem vědět, jak velké skříně potřebuje, kolik by měly mít poliček, jestli mu stačí jedna malá komoda, nebo jich potřebuje více atd. Také by měl mít přehled nejen o tom, jakým nábytkem šatnu vybaví, ale i jakými doplňky. Jestli se zde bude nacházet zrcadlo a jak velké atd. Určitě je dobré si nejprve doma vytvořit nějaký vlastní návrh šatny, pokud ale víte, že chcete vybavit celou místnost Ikea nábytkem, ale nevíte, jak to sestavit, může Vám posloužit Ikea plánovač Pax, což je takový program, do něhož si můžete zadat potřebné údaje o místnosti (třeba i barvu stěny) a volně si tam posouvat nábytek, jak se to hodí, což je výhoda, protože u každé skříně jsou zadány rozměry a Pax tedy sám propočítá, jestli se skříně vejdou vedle sebe, či nikoliv, zároveň je také hned vidět, jak takové rozmístění nábytku vypadá. V okamžiku, kdy se majitel šatny rozhodne, stačí mu vytisknout plánek s přehledem, které skříně si pro svou šatnu vybral, navštívit Ikeu a nábytek s i zakoupit.
Co se týká nábytku, je výběr v Ikey velký, můžete si zde najít skříně různých rozměrů, skříně s posuvnými dveřmi, skříně s klasickými dveřmi, skříně se zrcadly, skříně laminátové i dřevěné, skříně jen s poličkami, skříně jen se závěsným systém, nebo skříně kombinované. Ceny skříní se pohybují od 800 Kč do 30 000 Kč. Tato cena odráží nejen velikost skříně, ale i kvalitu materiálu a vybavenost skříně. Dražší skříně již v sobě mají často zakomponované i různé osvětlení, které se při manipulaci s oblečením může hodit. Ceny komod neboli prádelníků se pohybují od 500 Kč do 13 000
Mnoho lidí si už ani neumí představit, že by žili jinde než v rodinném domě. Vyhovuje jim mít své soukromí, které neruší žádný hluk ze sousedních bytů. Spousta lidí také tvrdí, že právě šatna se zařizuje lépe v rodinném domě než v panelákovém bytě (což už dnes nemusí být pravda). Lidé se ale mohou do rodinných domů stěhovat dvěma způsoby. Buď si nechají rodinný dům přímo postavit podle jejich přání s tím, že zde se už v návrzích může počítat se šatnou, nebo se nastěhují do domu, který byl již dříve postaven, a oni se přizpůsobí rozložení jeho místností, nebo si místnosti upraví. V tom prvním případě kdy si člověk dům nechá postavit, už tedy může od začátku s šatnou počítat, to znamená, že pro ni může vymezit speciální místnost, nebo například počítat s větší ložnicí s tím, že u jedné stěny bude umístěná šatna. V případě, že se majitel rozhodne, že chce mít šatnu v oddělené místnosti, obvykle ale zároveň chce, aby vchod do této místnosti vedl z jeho ložnice. Bylo by velmi nepraktické mít například šatnu v přízemí, ale ložnici v patře. Oddělená šatna má tu výhodu, že opravdu poskytuje dostatek soukromí a zároveň k uskladnění mohou sloužit všechny čtyři stěny místnosti. I ve větších ložnicích, kde bude umístěná šatna přímo v místnosti, může ale šatna poskytovat dostatek soukromí, pokud se zvolí vhodné oddělení od zbytku ložnice, taková šatna ale obvykle poskytuje o něco méně úložného prostoru. V některých domech se dokonce s šatnami počítá do všech ložnic (včetně dětských pokojů, protože i děti mívají větší množství oblečení).
Šatna v samostatné místnosti
Šatna v samostatné místnosti může sloužit nejen jako „skladiště“ oblečení a módních doplňků, ale může být i klidnou oázou. Záleží na člověku, co vše si v takové šatně vytvoří. Pokud chce i v této místnosti ušetřit místo, může stěny obložit vestavěnými skříněmi, které bývají přehledné a mohou být i uzavíratelné, což je výhoda, protože pak se na oblečení nepráší. Uprostřed místnosti pak vznikne prostor, který může majiteli, nebo majitelce sloužit jako místo, kde si může sednout, zatímco bude rozjímat o tom, co si ten den má vzít na sebe. Vhodné je také alespoň jeden „němý sluha“, na nějž si budete odkládat oblečení, které jste měli ten den na sobě. Samozřejmě by tu neměl chybět také koš na prádlo, protože se jistě občas stane, že vytáhnete něco, co budete chtít raději přeprat. Také by taková místnost měla být vybavená žehličkou a žehlicím prknem, obzvlášť když součástí šatníků jsou šaty a košile, které občas potřebují „dožehlit“. V neposlední řadě zde musí být umístěné dostatečně velké a osvětlené zrcadlo. Důležité ale je, aby celá tato místnost byla dost
V dnešní době jsou velmi oblíbené vestavěné šatny. Jejich výhodou je, že už jsou v jejich ceně započítané dveře do šatny, které jinak samostatně bývají velmi drahé (vždyť v některých případech musí pokrýt celou šířku místnosti). Asi jednou z největších výhod, kvůli které si řada lidí vestavěnou šatnu pořídí, je to, že se jedná o uzavřený prostor, do kterého návštěvníci jen tak nikdo nenahlídne. Málokomu by bylo příjemné mít otevřenou šatnu, která je součástí obývacího pokoje, v takovém případě je nutné pořád pečovat o pořádek v této místnosti. U vestavěné šatny je vlastně jen na majiteli, co a jak má v šatně umístěné. Zájemci o šatny se ale nemusí bát omezeného výběru, v dnešní době je již na trhu velké množství návrhů na vestavěné šatny, navíc většina bytových architektů je schopná vytvořit návrh vaší šatny tak, aby to vyhovovalo vaším požadavkům a zároveň u toho respektovala potřeby šatny (dobré osvětlení a nutnost odvětrávání). V neposlední řadě je výhodou vestavěné šatny i to, že vnitřek šatny nemusí být dokonalý, není třeba, aby skříně v této šatně měly například zadní stěnu. Vestavěná šatna klidně může být tvořená jen policemi, bez jakýchkoliv skříněk, tím se také ušetří za materiál. Vestavěná šatna navíc zaručuje dostatek soukromí, což je jistě také příjemná výhoda.
Rozmístění vestavěných skříní v šatně je samozřejmě vždy na majiteli, obvykle si ale vybírají buď rozestavění skříní do tvaru písmene U, nebo do tvaru písmene L. Samozřejmě je možné udělat šatnu u jediné zdi, což je ale nepraktické, protože se pak majitel připravuje o další prostor, který mohl využít k ukládání předmětů. A proto jsou předcházející dva modely praktičtější.
Šatna ve tvaru U se využívá většinou v těch případech, kde je na šatnu dostatečně velký prostor. Všechny tři stěny jsou zastavěné vestavěnými skříněmi a čtvrtá stěna je volná jen proto, že je v ní umístěný vchod do šatny. Výhodou této šatny je, že se v ní dá uložit velké množství předmětů, a tak šatna může sloužit pro celou rodinu. Výhodou této šatny je také to, že uprostřed vzniká volný prostor, který se dá vhodně využít k manipulaci s věcmi umístěnými v šatně, nebo tu jen tak posedět. Tento typ šatny se ale dá využít i v případě, že pro šatnu nezbyl dostatečný prostor, základem ale je, aby uprostřed zůstal alespoň metrový prostor, v němž se může majitel šatny klidně a bez obav pohybovat.
Druhé oblíbené uspořádání šatny je do tvaru písmene L, k tomu obvykle dochází v případě, kdy se třetí stěna nedá z nějakého důvodu využít, například se zde nachází topení, nebo něco podobného. Výhodou této šatny je, že také vytváří mezi skříněmi dostatečný prostor třeba pro oblékání, navíc třetí volná stěna se může využít třeba k umístění velkého zrcadla, které v šatně jistě najde uplatnění.
Do oblasti živých metod sanace vlhkého zdiva a v boji proti kapilární vodě patří metody založené na elektrofyzikálních jevech. Přesvědčivá výhoda je zde zřejmá: malý zásah do stavební konstrukce. Díky tomu zaznamenaly tyto metody značné rozšíření. Teoretická východiska jsou založena na třech takzvaných elektrokinetických jevech:
Elektroosmóza je známá už od roku 1807, kdy F. F. Reuss, profesor moskevské univerzity, zjistil, že po napojení stejnosměrného elektrického proudu do trubice tvaru U naplněné vodou, v jejímž ohbí byla vrstva jemného křemenného prachu o zrnitosti 0,35 mm, nebyla voda v obou ramenech stejně vysoko, ale že u záporné elektrody vystoupila mnohem výše než u kladné.
Potenciál proudění je jev, který vzniká při pohybu polární kapaliny silnou vrstvou porézní látky, například při filtraci, nebo naopak při vzlínání kapaliny.
Elektroforéza je pohyb jemných koloidních nebo suspendovaných částic v kapalině, kterou prochází stejnosměrný elektrický proud. Například částice nabité kladným nábojem se začnou soustřeďovat u záporné elektrody (katody). Přitom s sebou strhávají vodu ve formě takzvaného solvátového obalu.
Výsledky pečlivě navržených a provedených laboratorních experimentů jsou využity pro praxi zavlhlých, zasolených a rozpadávajících se zdiv s níže popsanými praktickými závěry.
Může-li elektrický proud výrazně zvednout hladinu vody u jedné elektrody v experimentu s elektroosmózou, lze ve zdivu orientovat elektrody tak, aby tytéž síly působily proti vzlínající vodě a výška vzlínání výrazně poklesla. Jestliže při proudění polární kapaliny (například voda s rozpuštěnými solemi) látkou vzniká potenciál proudění, potom lze ve zdivu – přiložením silného vnějšího elektrického pole opačné orientace – celý proces obrátit včetně otočení orientace vzlínající vody, která pak poputuje zpět do podloží. Jestliže v laboratoři elektricky nabité suspendované částice putují k elektrodě a přitom s sebou strhávají vodu, potom lze ve zdivu tyto částice vhodně nabít (například kladným elektrickým nábojem) a odvádět k záporné elektrodě umístěné pod základy. Spolu s částicemi poputuje do podzákladí i voda.
Jde o nejstarší cukrářský recept na výrobu piškotového dortu. Tento nadýchaný piškotový dort tvoří pěnový korpus, jehož vzdušná textura pochází z našlehaných vajec bez chemických kypřících přísad, jako je jedlá soda nebo prášek do pečiva. Klasický piškotový korpus na dort, jako je tento, je bez tuku, to znamená, že v těstíčku není žádné máslo ani olej.
I když je piškot krásně vysoký, nadýchaný a lehký, nejedná se o vlhký druh dortu. Piškot bývá trochu sušší. Ale to je vlastně výhoda tohoto dortu, protože vrstvy dortu můžete napouštět nejrůznějšími lahodnými sirupy, likéry a ovocnými omáčkami. Po sestavení nebudou tyto krásné piškotové dorty vůbec suché.
Ingredience
6 velkých vajec pokojové teploty
1 hrnek cukru krupice nebo moučka
1 1/4 hrnku hladké mouky
3 vrchovaté lžíce kukuřičného škrobu
½ lžičky soli
Postup
Úplně první věc, kterou je třeba udělat, je z vychlazených vajec oddělit žloutky od bílků. Dejte pozor, aby se do bílků nedostalo ani trochu žloutku! Žloutky od bílků je vždy snazší oddělit, když jsou vejce studená přímo z lednice. Pak nechte obě složky vajec prohřát na pokojovou teplotu.
Předehřejte troubu na 175 °C. Připravte si formu o průměru 23 cm a na její dno položte do kruhu vystřihnutý pergamenový papír. Formu pak již nijak nevymazávejte.
V míse pomocí mixéru vyšlehejte všechny žloutky s ½ hrnkem cukru, dokud nebudou bledé a ztrojnásobí objem, asi 5 minut.
Mezitím smíchejte mouku, škrob a sůl.
V jiné míse pomocí mixéru ušlehejte všechny bílky při středně nízké rychlosti do pěny.
K bílkům pak přidávejte zbývající ½ hrnku cukru po 1 polévkové lžíci a pokračujte v šlehání, dokud nebudou bílky tuhé, postupně zvyšujte rychlost na středně vysokou. Celkem bílky šlehejte 7-10 minut.
Pomocí stěrky opatrně přidejte 1/3 ušlehaných bílků do žloutkové směsi a jemně promíchejte vařečkou. Přidejte zbývající ušlehané bílky a jemně promíchejte, dokud nebude vše spojeno. Snažte se udržet bílky stále nadýchané, proto při míchání dalších ingrediencí postupujte opatrně.
Do těsta ve 3 fázích přidejte přes sítko mouku a po každém přidání těsto dobře prošlehejte.
Těsto nalijte do připravené formy a uhlaďte povrch.
Korpus pečte, dokud nevyjde zapíchnutá špejle čistá, asi 40 minut. Minimálně prvních 30 minut troubu neotevírejte! Jinak riskujete spadnutí korpusu.
Dortový korpus nechte ještě 5 minut vychladnout na pánvi. Poté přejeďte nožem po okrajích formy a korpus vyklopte na chladicí mřížku, kde ho nechte zcela vychladnout. Po vychladnutí zabalte do igelitové fólie a dejte do lednice, nejlépe přes noc. Korpus se vám bude snáze krájet, když bude důkladně vychlazený.
Piškot pevně zabalený v igelitové fólii lze uchovávat v chladničce až 1 týden nebo zmrazovat až 1 měsíc.
Révu vinnou pěstujeme především na svahovitých pozemcích s jižní, jihovýchodní nebo jihozápadní expozicí. Zcela nevhodná jsou stanoviště exponovaná směrem k severu. Nevhodné jsou také rovinaté pozemky. Výhoda jižních svahů se nejvíce projeví na jaře a potom v září a říjnu, kdy je příjem slunečního záření nejlepší. Porovnáme-li východní a západní svahy, mají východní největší příjem sluneční energie dopoledne, západní odpoledne. Západní svahy dosahují ve slunečných dnech většinou vyšší teplotní maxima než východní svahy.
Stanoviště v lokalitách mimo vinařské oblasti, kde se pěstuje réva jen na zahrádkách, by mělo být co nejvíce exponované k jihu a vhodný je rovněž mírný svah. Je výhodnější, když révu vinnou chrání ze severní strany stavba. Proto ji můžeme vysazovat podél stěny domu.
Ve zcela netypických lokalitách pro pěstování révy vinné se můžeme orientovat podle jiných teplomilných dřevin, například meruněk a broskvoní. Mnohdy rozhodují mikroklimatické podmínky přímo na určitém stanovišti.
Jamky pro výsadbu sazenic vykopeme na předem rozměřeném pozemku. Hloubka každé jamky je asi 30–40 cm, podle velikosti sazenice. Do vykopané jamky přidáme na dno asi 0,5 l dobře uleželého kompostu, biohumusu nebo zahradnického substrátu. Sazenici upravíme, kořeny dobře rozprostřeme na dně jamky a kmínek orientujeme šikmo ke kolíku. Sazenici zahrnujeme a současně zavlažujeme asi 5 l vody.
Aby se podpořil růst mladých sazenic, používáme pouze doplňkovou závlahu rostliny, nikoli dusíkaté hnojení. Lze využívat i plastových tubusů, které podpoří růst révy. Dokud se letorosty nacházejí v tubusu, nemusíme provádět ochranu proti houbovým chorobám, protože se v tubusu nerozvíjejí. V průběhu vegetace rostliny neustále vyvazujeme k opoře. V místě za listem se vytvářejí zálistky, které během vegetace postupně vylamujeme (viz výše).
Tloušťka letorostu pro budoucí kmínek by měla být 8–10 mm. Silnější letorosty mají obvykle horší vyzrálost dřeva a nejsou zárukou dostatečné stability a odolnosti pěstitelského tvaru.
V závislosti na intenzitě růstu révy a podmínkách můžeme dosáhnout požadované výšky kmínku již v prvním roce po výsadbě. Obvyklé to ale není. Nedosáhne-li kmínek v prvním roce žádané výšky, seřízneme letorost na jaře následujícího roku na 2 očka a postupujeme stejným způsobem, dokud se nepodaří zapěstovat kvalitní kmínek.
Důvodem, proč se sloučeniny na bázi aktivního chloru používají k úpravě bazénové nebo pitné vody, jsou oxidační schopnosti chloru, který dokáže spolehlivě eliminovat nežádoucí organické látky přítomné ve vodě. Dalším plusem je relativně nízká cena, dostupnost a jednoduchost dávkování. Aplikace sloučenin aktivního chloru pro zabezpečení vody má ale bohužel také nevýhody, z nichž některé mohou být při praktické aplikaci zásadní.
Jednou z nejznámějších rizikových sloučenin chloru v bazénové vodě upravované pomocí aktivního chloru je trichloramin, jeden z anorganických chloraminů (dále existují monochloraminy a dichloraminy). Vznik chloraminů obecně je podmíněn vyšší koncentrací amoniakálního dusíku v bazénové vodě. V bazénových vodách vzniká trichloramin primárně chlorací močoviny, jejímž zdrojem jsou sami plavci – jejich moč a pot. Trichloramin přechází z bazénové vody do ovzduší a je příčinou typického „chlorového“ pachu, dobře známého hlavně z krytých hal umělých koupališť. Výhoda i nevýhoda trichloraminu spočívá ve skutečnosti, že je člověkem poměrně lehce smyslově postižitelný (již od koncentrace 0,02 mg/m3 vzduchu).
Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje jako limitní koncentraci trichloraminu 0,5 mg/m3 vzduchu. Hlavním důvodem stanovení limitní koncentrace trichloraminu v ovzduší krytých bazénů umělých koupališť je podezření, že může při dlouhodobé expozici (zaměstnanci koupališť, sportovní plavci) způsobovat chronickou bronchitidu nebo poškozením plicního epitelu iniciovat vznik astmatu. Výzkum problematiky výskytu a působení chloraminů ve vodách a ovzduší krytých bazénů umělých koupališť stále probíhá, nicméně jednou z cest minimalizace vzniku trichloraminu v bazénové vodě je zcela nepochybně důsledné dodržování hygieny a používání toalety a sprchy vždy před vstupem do bazénu.
Základní pravidlo pro udržování optimální kvality vody v domácích bazénech je zcela totožné – důsledné dodržování hygieny před vstupem do bazénu (návštěva toalety, sprcha), v případě zastřešených domácích bazénů je velmi důležité důkladné a pravidelné větrání. Vzhledem k tomu, že jsou domácí bazény obvykle plněny buď pitnou vodou, nebo vodou z podzemního zdroje, lze předpokládat spíše nižší obsah organických látek i amoniakálního dusíku. Nicméně vnos těchto látek do bazénové vody z pokožky (pot, kosmetické a opalovací přípravky) a produktů metabolismu (moč) plavců už zanedbatelný být nemusí, a právě proto je dodržování hygieny při využívání domácího bazénu tak důležité.
Chlornan sodný – nejpoužívanější sloučenina aktivního chloru v technologiích úpravy pitných vod a bazénových vod umělých koupališť – má za sebou desítky let úspěšné a účinné aplika
