Jak si počínat v září, abychom měli co nejlepší úrodu vinné révy, na to se ptáme odbornice na vinohradnictví a vinařství z České zahradnické akademie Mělník Ludmily Svobodové.
Nejlepší odrůdy pro malé pěstitele
Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířil
Pokrm z vařených mořských plodů s pikantní omáčkou nějakého druhu má starodávný původ a existuje mnoho variant. Pokrmy z ústřic nebo krevet tohoto druhu byly populární ve Spojených státech na konci devatenáctého století. Některé zdroje spojují podávání krevetového koktejlu v koktejlových sklenicích se zákazem alkoholických nápojů během prohibice ve 20. letech 20. století ve Spojených státech. Verze krevetového koktejlu se zpopularizovala v kasinech v Las Vegas na konci 50. let, počínaje kasinem Golden Gate na Fremont Street které denně prodávalo až 2 000 krevetových koktejlů za nízké ceny, ne více než 99 centů. Krevetový koktejl je považován za do jisté míry synonymum pro Mekku hazardních her a zábavy.
Ve Spojeném království se vynález krevetového koktejlu často připisuje britské televizní šéfkuchařce Fanny Cradockové v 60. letech 20. století. Ve své knize The Prawn Cocktail Years z roku 1997 Simon Hopkinson a Lindsey Barehamová poznamenávají, že krevetový koktejl má „přímý původ k Escoffierovi“.
Suroviny: 1 ks vepřového kolene, 0,5 kg vepřového bůčku, 250 g vepřových jater, 0,5 kg žemle, 250 ml masového vývaru, 10 g třeného česneku, majoránka, mletý pepř, mleté nové koření, sůl
Technologický postup: Vařené maso z kolene nakrájíme nahrubo společně s bůčkem a vepřovými játry a umeleme na masovém strojku. Žemle nakrájíme na kostky, zalijeme ochuceným vývarem z masa a necháme prosáknout. K masu přidáme vymačkané žemle, ochutíme utřeným česnekem, majoránkou, mletým pepřem, mletým novým kořením a solí. Dobře promícháme, vložíme do pekáče vymazaného sádlem a pečeme při 120 °C asi 1,5 hodiny, ke konci teplotu zvýšíme, aby se nám vytvořila křupavá zlatá kůrčička. Podáváme s kysaným zelím a chlebem nebo brambory.
Postup: Koleno očistíme, vložíme do tlakového hrnce, přidáme 4 stroužky česneku vcelku, bobkový list, nové koření, pepř, zalijeme vodou, trochu více osolíme a dáme asi na 40–60 minut (podle velikosti kolene) vařit. Do remosky nasypeme nakrájenou cibuli, na ni položíme uvařené koleno obrané od kosti, potřeme prolisovaným česnekem, posypeme kmínem a paprikou, podlijeme trochou vývaru, ve kterém se koleno vařilo, a ještě asi 20–30 minut pečeme.
TIP: Vývar z kolene se dá použít na tlačenku nebo polévku.
Technologický postup: Vepřové koleno dobře omyjeme a dáme do tlakového hrnce vařit spolu s bobkovým listem, celým černým pepřem, jalovcem, novým kořením a solí. Vaříme asi hodinu. Koleno vyjmeme, naporcujeme, nařízneme křížem kůži a vložíme do pekáče. Potřeme marinádou, kterou si připravíme smícháním kečupu, černého piva, lžíce medu, worchesterové omáčky, sójové omáčky, solamylu, prolisovaného česneku, mletého pepře, koření Gyros a solí. Marinádu ještě naředíme trochou vývaru z kolene. Pečeme pomalu ve středně vyhřáté troubě a často přeléváme. Nejprve zbylou marinádou a pak výpekem.
Tempura je celosvětově proslavené japonské jídlo – v těstíčku obalené a osmažené křupavé kousky ryb, masa, zeleniny, žampionů a mnoha dalších potravin, které se servírují přelité omáčkou. Původ tempury přitom ale japonský není.
Tempura je v současnosti známá jako japonské jídlo, ale má svůj původ v Evropě – do Japonska se dostala v polovině 16. století s mořeplavci z Portugalska. Japonská gastronomie zná tedy tempuru déle než sushi a existují dokonce i specializované restaurace tenpura-ya. Výraz tempura vychází z japonského tempurako, což je název rýžové mouky, ze které se připravuje těsto na tento pokrm.
V Japonsku se jako tempura označují všechna jídla připravovaná obalením v těstě z mouky tempurako a pak smažená v rozpáleném oleji. Při tomto způsobu přípravy si potraviny udrží šťávu i přirozenou chuť. Nejčastěji se obalují a smaží kousky ryb, mořské plody, měkká masa, zelenina a žampiony, ale použít se může v podstatě téměř každá potravina, kterou je možné obalit a smažit.
V jižní Evropě takto připravovaná jídla nazývají tapas a na přípravu těsta používají kukuřičnou a pšeničnou mouku.
Na originální japonské těsto se používá rýžová mouka, v Evropě se nahrazuje moukou kukuřičnou nebo pšeničnou. V některých případech se do mouky přidává celé vejce, jsou ale i recepty, kdy se samostatně vmíchá žloutek a pak sníh z bílků. Bez vejce je těstíčko křupavější. V každém případě se ale mouka rozmíchává s ledovou vodou. To je podstata tempury, protože pouze ledové těsto se v rozpáleném oleji stane opravdu maximálně křupavým.
Těsto má konzistencí vypadat přibližně jako krupicová kaše.
Obalovací směs tempura se skládá z pšeničné mouky, kukuřičného škrobu, rýžové mouky, cukru, soli a nějakých dochucovadel. Takto namíchaná je k dostání v asijských prodejnách.
