Téma: 

vysazování

PŘÍPRAVA NA PĚSTOVÁNÍ VINNÉ RÉVY PRO ZAČÁTEČNÍKY

Vysazování révy

Vinná réva se nejčastěji vysazuje na jaře do teplé půdy (to je od dubna do poloviny května), ale může se vysadit i na podzim (nejlépe v říjnu). Při podzimní výsadbě je však nutné zeminu zakryt chvojím nebo listím, aby nedošlo ke zmrznutí kořínků (můžete použít i hnůj, který v době mrazů vytváří teplo). Sazenici 24 hodin před sázením namočte do vody nebo do hodně řídké hliněné kaše, aby pořádně nasála vláhu. V místě, kam chcete rostliny vysadit, si nejprve vytyčte vzdálenost jednotlivých sazenic a zatlučte zde opěrné kolíky. Při výsadbě ke zdi nebo k pergole musí od nich být jáma vzdálená alespoň šedesát centimetrů. Rostlinky sázejte ve vzdálenosti podle budoucího vedení (pro jednopatrové v řadách a u stěn minimálně 120 cm od sebe, pro dvoupatrové u stěn budov 80 cm od sebe). Před hloubením jamek zarazte do připravené půdy 2 m dlouhé kůly (tyč nebo silný drát pro vyvazování letorostů). Jamku vyryjte rýčem do hloubky 40 cm a to na svahu pod kolíkem, ve volné řadě v jižním směru nebo směrem od zdi. Na dno jamky vhoďte lopatu dobrého kompostu (ne čerstvý hnůj!). Spodní kořínky sazenic zkraťte na šířku dlaně, všechny postranní odřízněte. Sazenici v jamce postavte mírně šikmo ke kolíku tak, aby místo srůstu podnože s roubem bylo cca 5 cm nad zemí. Kořínky v jámě pečlivě rozložte na všechny strany a jejich konce nasměrujte mírně dolů, prosypte kompostem, jamku zasypte zeminou do poloviny její hloubky, nasypanou zeminu stlačte (ušlapte), aby mezi kořínky nezůstaly vzduchové bubliny, a zalijte 5–10 litry (při podzimní výsadbě nezalévejte). Po vsáknutí vody sazenici zahrňte zeminou a z lehké půdy upravte nad sazenici růvek z lehké hrabanky asi 10 cm nad očkem. Růvek (nahrnutou zeminu) udržujte až do srpna kyprý a vzdušný, jen dávejte pozor na snadné vylomení křehkých letorostů. Půdu udržujte okopáváním celý rok v bezplevelném stavu. A nezapomeňte zalévat, kořenový systém se teprve tvoří a nemá šanci dosáhnout ke zdrojům spodní vody. Proto musíte zalévat, zalévat a zalévat. Nejvhodnější je jednou za čas velkými dávkami vody. Rostlinu ze začátku nepřihnojujte, kvalitní zahradnický substrát je dostatečným zdrojem živin.

Intenzivní péče o mladou výsadbu se vám bohatě vyplatí. Během prvních dvou let budete muset kopeček zeminy opatrně kypřit, aby se rašící výhon dostal lehce na povrch. Na jaře, až výhon vyroste do deseti až patnácti centimetrů výšky, zeminu opatrně odhrňte. Objeví-li se nad povrchem takzvané rosné kořínky, seřízněte je a stejně postupujte během celého vegetačního období. Výhon seřízněte na jeden pupen tak, aby zůstal jen jeden silný výhon. Odstranění kořínků a výhonů neprovádějte za slunečného počasí, aby nedošlo k vysychání kmínku. Průběžně odstraňujte také plevel a při přílišném suchu rostlinu zalévejte. Sazenice musí dobře zakořenit v hluboce prokypřené půdě. Dobře vyvinutý kořenový systém pak umožňuje rostlinám dobře snášet suchá období. Prvotřídní sazenice a jejich pečlivá výsadba spolu s dokonalou péčí během vegetačního období jsou hlavními předpoklady úspěchu pěstování vinné révy. Zdárný růst révy bude dále záviset především na pravidelném řezu prováděném v průběhu vegetačního období, ale tomuto tématu se již věnuje další článek.

A kde si vlastně můžete sehnat sazenice vinné révy? Jsou běžně k dostání v zahradnických centrech či na zahrádkářských výstavách a seženete je i přímo u vinařů, kteří je mívají podstatně levnější. Na jejich stránkách najdete i přehled prodávaných odrůd s popisem, podívejte se například na:

Zdroj: Příprava na pěstování vinné révy pro začátečníky
Zveřejněno dne: 12.1.2015

NEJLEPŠÍ KAMÉLIE DO ZIMNÍ ZAHRADY

Výsadba kamélií

Pokud jste kamélii zakoupili na podzim, nechte ji v květináči a do přesazování či vysazování na záhon se pusťte až na jaře. Rostlina bude mít dostatek času na zakořenění a nebude trpět nedostatkem vody. Kamélie vyžaduje kyselou a kyprou půdu, která nebude zadržovat přebytečné množství vody, stejně jako rododendron.

Více o zalévání, hnojení či pěstování se dozvíte na stránce Jak pěstovat kamélie.

Zdroj: Nejlepší kamélie do zimní zahrady
Zveřejněno dne: 8.3.2015

BUXUS

Přezimování buxusu

Buxus je na pěstování poměrně nenáročná rostlina. Pokud jej pěstujete na zahradě přímo na záhonu, přezimuje bez problémů. Pro přezimování buxusů pěstovaných v nádobách je třeba vybrat chráněné místo v záhonu, kam nádobu zahrabeme hluboko do hlíny, nebo nádobu přemístit do chladné, bezmrazé světlé místnosti. Nezapomeňte rostlinu občas zalít. Vysazování či přesazování buxusů se provádí v předjaří vždy s celým kořenovým balem a po výsadbě je třeba rostlinu pravidelně a vydatně zalévat.

Zdroj: Buxus
Zveřejněno dne: 1.9.2014

CITALON, ALTERNATIVNÍ ZBRAŇ NA DEPRESE

Citalon - předávkování

Jestliže pacient užil příliš mnoho tablet Citalonu, tak je nezbytné ihned se obrátit na svého lékaře nebo jít do nemocnice a ukázat jim balení tablet. Nejpravděpodobnějšími příznaky předávkování Citalonem, při užití příliš velkého množství tablet, jsou: pocit točení hlavy nebo malátnosti, záchvat křečí, pocit nevolnosti (nauzea), zrychlený srdeční tep, zrychlený dech a pocení.

Nevzal jsem si Citalon, co teď?

Jestliže pacient zapomněl užít dávku tohoto léku, prostě pokračuje příští dávkou jako obvykle. Nesmí se zdvojovat následující dávka, aby se nahradily vynechané jednotlivé vynechané dávky.

Přestal jsem na delší dobu užívat Citalon, co dál?

Není vhodné bez předchozí porady se svým lékařem přestávat tento lék užívat, ani když se třeba pacient cítí lépe. Protože, když pacient po dlouhodobém užívání tento lék náhle vysadí, tak může mít tak zvané abstinenční příznaky, které se projevují jako pocit točení hlavy, poruchy smyslového vnímání (necitlivost nebo mravenčení, nazývané parestézie), pocit nevolnosti (nauzea), bolest hlavy, pocit úzkosti. Tyto abstinenční příznaky jsou u Citalonu obecně mírné až středně silné a během dvou týdnů samy vymizí. U některých pacientů však mohou být závažnější anebo mohou trvat i déle. Obvykle se vyskytnou v prvních několika dnech po vysazení léku. Při vysazování přípravku Citalon lékař pacientovi pomůže pomalu snižovat dávku v průběhu týdnů či měsíců. To by mělo napomoci snížit možnost vzniku příznaků z vysazení. Pokud se i při řízeném vysazování u pacienta přesto objeví závažné abstinenční příznaky z vysazení, je nutné navštívit svého lékaře. Lékař může pacienta požádat, aby znovu začal tablety užívat a vysazoval je pomaleji.

Zdroj: Citalon, alternativní zbraň na deprese
Zveřejněno dne: 3.6.2012

NEGATIVNÍ NEŽÁDOUCÍ VEDLEJŠÍ ÚČINKY KORTIKOIDŮ

Negativní účinky při vnitřním užívání

Jejich účinek je velice široký a hlavním využitím je především tlumení imunitního systému člověka na mnoha úrovních. Kortikoidy dokážou zablokovat například silnou autoimunitní nebo alergickou reakci, například u astmatu nebo u výskytu atopického ekzému na kůži.

Kortikoidy se mohou využívat v podobě tablet, mastí nebo i inhalačních kortikoidních léků.

Pokud se kortikoidy podávají v tabletách, vstřebávají do krve v miligramových dávkách a mívají nežádoucí účinky na celou látkovou výměnu organismu.

Dávky inhalačních kortikoidů jsou mikrogramové a vstřebávají se minimálně do krve, takže jsou svými nežádoucími účinky prakticky neškodné. Působí jen v tom místě, kde je to žádoucí, a na zbytek těla nemají prakticky žádný vliv, pokud je jejich dávkování v odpovídajícím množství.

Kortikoidy jsou na jednu stranu velice účinné, ale na druhou stranu velmi zrádné léky. Užívá-li pacient kortikoidy dlouhodobě a pak je náhle vysadí, může dojít až k jeho ohrožení na životě. Nadledviny člověka dlouhodobě užívajícího kortikoidy, je totiž přestanou přirozeně vyrábět. Vysazování musí proto probíhat postupně.

Jedním z nežádoucích účinků kortikoidů je celkové utlumení imunitních reakcí organismu, člověk se tak stává náchylnějším k různým infekcím a ke vzniku nádorových onemocnění.

Zdroj: Negativní nežádoucí vedlejší účinky kortikoidů
Zveřejněno dne: 29.4.2017

STŘÍHÁNÍ OSTRUŽIN

Množení ostružin

K vysazování ostružiníku je třeba se odhodlat optimálně na podzim. Malinoostružiník a ostružiník bez trnů je určitě vhodnější vysazovat na jaře v době, kdy už nehrozí mrazy. Je třeba jej vysazovat s oporou. Optimálně bychom jej měli drátem připevnit v různých výškách. Opěrná konstrukce za pomocí drátěnky je naprosto ideální. Sazenice by od sebe měly mít odstup zhruba okolo 1 metru. U bujně rostoucích kultivarů se doporučuje až trojnásobná vzdálenost.

Ostružiník se může množit i pomocí semen. Semena ostružiníku se nejdříve namočí na dva dny do vody, aby změkla. Poté jsou semena ostružiníku připravena na výsev. Semena ostružiníku se zasadí do substrátu pro ovocné stromy, klíčení se urychlí igelitem.

Na zahradě vysazujeme jednoleté výhony ostružiníku se dvěma až třemi adventivními pupeny, umístěnými na podzemní části oddenku. Ostružiník vysazujeme zhruba na vzdálenost 50 cm od sebe, v řádcích alespoň 2 metry od sebe. Velmi důležitý je u ostružin i jejich řez. Řešit bychom jej měli v předjaří a redukovat je zapotřebí počet výhonů na 3 až 5. Zkrátit bychom je měli podle jejich síly klidně i celou jednu třetinu délky. Zkracovat musíme v době, kdy je keř své spodní části dřevnatý. Hlavní letorosty během vegetačního období v žádném případě nezkracujte. Při jarním řezu by měla být výsledná délka rostliny mezi 2 až 4 metry.

Zdroj: Stříhání ostružin
Zveřejněno dne: 29.4.2017

JAK LÉČIT VYSOKÝ KREVNÍ TLAK

Udržování správného krevního tlaku

Někdy může být obtížné léčit vysoký krevní tlak. Jestli váš krevní tlak nesnížíte, je zřejmé, že potřebujete tři různé typy léků na vysoký krevní tlak, z nichž jedna varianta jsou diuretika. Také to může být způsobeno tím, že máte rezistentní hypertenzi. Rezistentní hypertenze je taková, které odolává jakékoliv léčbě. Lidé, kteří mají stále vysoký krevní tlak a užívají najednou 4 druhy různých léků, se považují také za pacienty s rezistentní hypertenzí.

Není neobvyklé vyzkoušet několik různých léků nebo dávek, než se zjistí, co funguje a najde se to nejlepší řešení. Pokud vy a váš lékař objevíte, co stojí za vaším vysokým krevním tlakem, tak je tu šance, že se setkáte s léčbou, která bude pro vás účinná. Domácí monitorování krevního tlaku může pomoci lékaři k rozhodnutí, zda je léčebná metoda účinná či nikoliv. V mnoha případech, může kombinace změny životního stylu a léků pomoci k úspěšné kontrole krevního tlaku. Jakmile je tohoto dosaženo, lékař může doporučit snižování léků na krevní tlak, za pomoci neustálého sledování. Samovolné vysazování léků na vysoký krevní tlak bez vědomí lékaře může být skutečným hazardem, jehož následky již nemusíte vidět. Buďte v léčbě trpěliví, protože může nějakou dobru trvat, než se podaří udržení krevního tlaku pod kontrolou, ale je jasné, že to znamená delší život s méně zdravotními problémy.

Zdroj: Jak léčit vysoký krevní tlak
Zveřejněno dne: 13.10.2012

KUSTOVNICE ČÍNSKÁ

Pěstování kustovnice čínské

Kustovnice čínská je bujně rostoucí, opadavý, trnitý keř, který dorůstá výšky 1 – 3 metrů. Jeho převislé větve zabírají dost místa do šířky, proto s tím již při vysazování počítejte. Ač se to na první pohled nezdá, jedná se o rostlinu z čeledi lilkovitých. Je tedy příbuzná s rajčetem, bramborem nebo lilkem. Její nafialovělé květy jsou velmi podobné právě lilku. Kustovnice jsou oboupohlavné rostliny, tj. mají jak samčí, tak samičí květy a opylují je především včely. Kustovnice sice pochází z Asie, ale v našich podmínkách je plně mrazuvzdorná. Vzhledem k tomu, že kvete v pozdějším období – červen až srpen – vybírejte pro ni chráněné slunné stanoviště. Půda je pro ni nejvhodnější lehká, písčitá. Těžké, přemokřené půdy nesnáší. Červené bobulky plodů se nejčastěji objevují druhým až třetím rokem po výsadbě. Jsou měkké, proto je nutná opatrnost při sklizni, aby nedošlo k jejich stlačení a poškození. Sklízejí se postupnou probírkou (na plantážích ve své domovině každý týden), a to po dobu jednoho až dvou měsíců. Zrání probíhá od srpna do října a jen plně vyzrálé plody obsahují léčivé a zdraví prospěšné látky. Právě při dozrávání se doporučuje chránit plody sítí proti ptákům. Následně se plody goji suší, a to buď přirozeně na vzduchu, nebo mechanicky horkým vzduchem v sušárnách. Aby se vám rostlina odvděčila hojností plodů, je nutné její pravidelné prořezávání. V průběhu dubna odstraňujeme suché větve, v létě překřížené a přestárlé, společně s kořenovými výmladky. Po sklizni pak odstraňte nemocné a slabé větve, dále výhony z vrchu kmene pro udržení optimální výšky rostliny.

Zdroj: Kustovnice čínská
Zveřejněno dne: 5.10.2016

NÁSTUP ÚČINKU U LEXAURINU

Dávkování

Ambulantně léčení dospělí pacienti: 1,5–3 mg dvakrát až třikrát denně (což odpovídá maximální denní dávce 9 mg).

Hospitalizovaní dospělí pacienti: 6–12 mg dvakrát až třikrát denně (což odpovídá maximální denní dávce 36 mg). V některých případech může být nezbytné prodloužení nad rámec maximální doby léčby; v takovém případě by nemělo probíhat bez odborného přehodnocení stavu pacienta.

Dávkování je třeba stanovit individuálně. Léčba by měla být zahájena nejnižší doporučenou dávkou. Maximální dávka by neměla být překročena. Léčba by měla být co nejkratší. Stav pacienta je třeba pravidelně přehodnocovat a rovněž potřeba pokračování léčby by měla být pravidelně vyhodnocována, zejména v případě, kdy je pacient bez příznaků. Celková délka léčby by obecně neměla být delší než 8 až 12 týdnů včetně postupného vysazování při ukončení léčby.

Pacienti s poruchou funkce jater nebo ledvin nebo s respirační insuficiencí: Doporučuje se nižší dávka kvůli riziku respirační deprese, při těžké respirační insuficienci je bromazepam kontraindikován. U pacientů s poruchou funkce jater nebo ledvin se doporučuje nižší dávka, u pacientů s těžkou poruchou funkce jater je bromazepam kontraindikován.

Starší pacienti: U starších a oslabených nemocných se podávají nižší dávky vzhledem k individuálnímu kolísání citlivosti a prodloužení poločasu eliminace; dávky by neměly překročit polovinu běžně doporučených dávek.

Pediatrická populace: Bezpečnost a účinnost přípravku Lexaurin u dětí ve věku do 18 let nebyla stanovena. Nejsou dostupné žádné údaje.

Způsob podání: Přípravek se užívá před jídlem nebo při jídle, zapije se tekutinou.

Vždy užívejte přípravek Lexaurin přesně podle pokynů svého lékaře. Užití většího množství tablet přípravku Lexaurin může způsobit zmatení, hluboký spánek, svalovou slabost, zhoršené reflexy, ztrátu paměti, dechovou nedostatečnost až dechovou zástavu a v závažných případech stav hlubokého bezvědomí. Při předávkování nebo náhodném požití přípravku dítětem se poraďte s lékařem. Jestliže jste zapomněli užít přípravek Lexaurin, nezdvojujte následující dávku, abyste nahradili vynechanou dávku.

Zdroj: Nástup účinku u Lexaurinu
Zveřejněno dne: 5.1.2016

PĚSTOVÁNÍ RAJČAT NA BALKÓNĚ

Výsadba rajčat

S pěstováním balkónových rajčat je dobré začít až v květnu. Pokud ale máte zateplený balkón a víte, že vám v něm již noční teploty neklesnou pod 16 stupňů Celsia, můžete se pustit do pěstování i dříve. Budete potřebovat samozavlažovací květináč, cihly či drcené tašky. Do tohoto květináče udělejte několik otvorů pro lepší provzdušnění půdy. Na dno květináče položte vrstvu cihel či drcených tašek. Kořeny rajčat musí dosahovat až na dno. Je třeba je zasypat kvalitním zahradnickým substrátem až po dolní část lodyhy s odstraněnými listy. Při vysazování umísťujte rostliny šikmo a více od sebe, aby si během růstu vzájemně nestínily. Květináč pak překryjte průhledným polyetylenem. Hlídejte však, aby rostlině nebránil v růstu. Je důležité rajčata umístit na slunné místo.

Rajče je poměrně náročná rostlina – vyžaduje záhřevnou půdu dostatečně zásobenou živinami. Pro pěstování si připravte klasický zahradnický substrát, který koupíte v každém obchodě se zahradnickými potřebami. Ten potom důkladně promíchejte s rozleželým kompostem, nejlépe v poměru jedna ku jedné. Ještě si připravte proleželý chlévský hnůj, který nasypete úplně do spodní části pěstební nádoby, zbytek doplňte připravenou zeminou. Pokud nemáte hnůj k dispozici, využijte nadrobno rozsekanou trávu, která se při svém rozkladu silně zahřívá, a tím podporuje rychlý a zdravý růst.

Pěstování v nádobách je o něco pracnější – je třeba často a pravidelně zavlažovat a hnojit, protože poskytují jen omezený prostor pro kořeny. Vybírejte vždy proto co největší květináče a do každého umístěte jen jednu sazeničku. Rajčata pěstovaná na zasklených balkónech či ve skleníku mají sice slabší aroma i chuť než plody stejné odrůdy vypěstované venku, ale stejně jsou o poznání chutnější než většina kupovaných a jejich sezóna je prodloužena na více než půl roku.

Zdroj: Pěstování rajčat na balkóně
Zveřejněno dne: 29.6.2016

MYDOCALM

Srovnání léků Myolastan, Nimesil a Mydocalm

MYOLASTAN obsahuje tetrazepamum 50 mg v 1 potahované tabletě. Tetrazepam patří do skupiny takzvaných benzodiazepinů. Tato látka obsadí určitá vazebná místa v mozkové tkáni i ostatních tkáních těla a způsobí tak uvolnění napětí kosterního svalstva. Tetrazepam se užívá u stavů se zvýšeným svalovým napětím, bolestivých či omezujících pohyblivost (bolestivé stavy související s onemocněním páteře a kloubů; rehabilitace po operacích na kloubech či páteři a po mozkové obrně a cévních mozkových příhodách, po úrazech končetin a páteře; k usnadnění rehabilitace ve sportovním lékařství). Přípravek je určen pro dospělé a mladistvé od 15 let. Děti jej mohou užívat jen zcela výjimečně, na výslovné doporučení lékaře, a to pouze po dovršení 1 roku věku.

Při užívání MYOLASTANU se může vyskytnout ospalost, snížená rychlost reakce, zvýšená představivost či snížení svalového napětí. Někdy se mohou naopak objevit opačné příznaky jako podrážděnost, vzrušivost, útočnost či zmatenost. Tyto nežádoucí účinky se mohou vyskytnout zejména u dětí a starších jedinců. Může se objevit také nevolnost a zvracení, dále vyrážka, svědění kůže či akutní alergická reakce. Vysazování léčby je třeba vždy provádět postupně. Během užívání přípravku nesmíte řídit motorová vozidla a vykonávat činnosti vyžadující zvýšenou pozornost, koordinaci pohybů a rychlé rozhodování.

NIMESIL je nesteroidní antirevmatikum s analgetickými a antipyretickými vlastnostmi působící jako inhibitor cyklooxygenázy, enzymu, který se účastní syntézy prostaglandinů. Je ve formě světle žlutých granulí s pomerančovou vůní pro přípravu bílé až světle žluté suspenze. NIMESIL se podává u léčby akutní bolesti; symptomatické léčby bolestivé osteoartrózy; nebo u primární dysmenorrhoey. NIMESIL by měl být předpisován pouze pro druhotnou léčbu. Rozhodnutí jej předepsat by mělo být založeno na vyhodnocení celkových rizik pro každého pacienta.

MYDOCALM obsahuje tolperisoni hydrochloridum 50 mg nebo 150 mg v 1 potahované tabletě. Používá se při různých neurologických poruchách, které vyvolaly zvýšené napětí až křečovité ztuhnutí kosterního svalstva. Dále se užívá pro zvýšení prokrvení při poruchách cévní inervace, při cévních změnách u cukrovky, při křečích nebo zúžení končetinových cév, při oběhových poruchách po trombózách, při bércovém vředu. Přípravek je určen pro dospělé a mladistvé, MYDOCALM 50 MG i pro děti od 3 let.

Rozdíly mezi výše uvedenými preparáty spočívají v tom, že každý z nich patří do jiné skupiny, že mají rozličné indikace a nežádoucí účinky. Jedná se o léky a ty vždy patří do rukou lékařů.

Zdroj: Mydocalm
Zveřejněno dne: 26.4.2015

VAŘENÁ KUKUŘICE

Nejlepší kukuřice na vaření

Na polích se ve velkém pěstuje kukuřice na zrno (Zea mays indentata), říká se jí krmná nebo také „koňský zub“, a sice pro podobnost semen se zuby koně. Je to velice důležitá plodina pro výrobu škrobu, potravin a mouky.

Kukuřice obecná (Zea mays indurata) se liší tvarem zrn, která jsou kratší, tvrdá a kulatější. Má podobné využití, ale u nás se moc nepěstuje. Rozšířená je spíše v zámoří, hlavně v Jižní Americe.

Cukrová kukuřice (Zea mays invar. saccharata) bude zajímat zahrádkáře. Řadí se mezi zeleninu a konzumuje se syrová nebo na mnoho způsobů v kuchyňské úpravě. Semena obsahují hodně cukru, vitamínu B i vlákniny.

Pukancovou kukuřici (Zea mays everta) znají milovníci popcornu v podobě pražených puklých zrn. Díky vysokému obsahu škrobu bobtnajícího při zahřátí jsou pražená zrna mnohem větší, než byla v původní velikosti.

Moučná kukuřice (Zea mays amylacea) má měkká zrna složená převážně ze škrobovin. Používá se k výrobě mouky na speciální pečivo (tortilly a podobně), bývá i barevná. U nás se nepěstuje, takže ji uvádíme spíše pro zajímavost.

Zbývá ještě indiánská kukuřice, druh s menšími klasy a různobarevnými zrny. Jedná se o kukuřici okrasnou, která je využívána jako dekorace. Vypadá úžasně, a tak není divu, že se její obliba mezi pěstiteli rychle šíří.

Jakmile zaschnou kukuřici „vlasy“, zkuste rozbalit klas a dloubnout nehtem do zrnka. Pokud je měkké a tekutina vodová, ještě je na sklizeň čas. Ze zralého zrna po narušení prýští mléčná tekutina, zato přezrálé zrno je jen moučnatě škrobovité. Sklizené klasy nechte v suknicích, loupejte je až před úpravou, aby neztrácely chuť.

Kukuřici můžete jíst syrovou, kuchyňsky upravovat vařením či v mikrovlnné troubě, grilovat i zamrazovat. Syrové klasy neskladujte dlouho, moučnatí a ztrácí svěží chuť. Při vaření kukuřice nepřidávejte do vody sůl, zrna by ztvrdla, přidejte ale lžíci cukru – zvýrazní se chuť i vůně.

S kukuřicí si nejen pochutnáte, ale i polepšíte: látky obsažené v zrnech zahánějí stres a zásobí mozek okamžitou energií. Odbourávají také únavu a podrážděnost, podporují soustředění a zvyšují vaši odolnost proti špatným náladám.

Pokud vám lahůdková kukuřice chutná, není problém vypěstovat si ji na zahradě. Semena (odrůda může být i barevná) se vysévají v době, kdy má půda teplotu alespoň osm stupňů. Hybridy ji potřebují ještě prohřátější, s výsevem není radno spěchat, protože při nižších teplotách semena nevyklíčí. Předpěstování je možné od března ve skleníku, asi po pěti týdnech jsou sazeničky vhodné k vysazování. Před výsadbou je alespoň deset dní otužujte. Přesazování se nebojte, kukuřice ho snáší velmi dobře. Rostliny vysazujte na dvacet pět centimetrů od sebe, řádky by měly mít vzdálenost tak sedmdesát pět centimetrů. Předpěstováním získáte o tři týdny časnější sklizeň. Pro postupnou (prodlouženou) sklizeň vysévejte kukuřici postupně v intervalu dvou týdnů, další jarní výsevy po oteplení už nemusíte předpěstovávat.

Zdroj: Vařená kukuřice
Zveřejněno dne: 28.10.2016

PĚSTOVÁNÍ VINNÉ RÉVY PRO ZAČÁTEČNÍKY

Hnojení

Hnojení révy je velmi důležité, a to především v období, kdy čekáte úrodu. Na keřích révy vinné postupně vylamujte zálistky ve spodní části letorostů. Půdu kolem keřů kypřete a přihnojujte roztokem dusíkatého hnojiva, zejména pokud keře špatně rostou. Někteří pěstitelé doporučují pro větší výnosy a kvalitní plody na jaře použít vedle dobrého kompostu také dávku Kristalonu Start a v srpnu dávku Kristalonu Podzim. Jiní radí rozhodit na jaře kolem keře 2–3 hrsti Cereritu a zapravit do půdy okolo rostliny.

Nezapomínejte na pravidelné přihnojování, protože vinná réva trpívá nedostatkem mikroprvků, jako je bor, molybden nebo železo, což může následně zapříčinit chlorózy a jiné fyziologické nemoci. K přihnojování můžete používat buď granulovanou chlévskou mrvu, nebo speciální vodorozpustné hnojivo pro vinnou révu. Použití hnojiva je velmi jednoduché, stačí do konve nasypat vrchovatou lžíci hnojiva na 10 litrů studené vody a každých 14 dní použít cca 5–10 l pro jednu sazenici (záleží na velikosti rostliny).

Vinnou révu můžete podpořit také postřikem na list (nejlépe v červenci, kdy keř dosahuje maximální listové plochy). Rostlina si tak může potřebné látky brát kořeny i listy a nezatěžuje ji tak rozvod živin. Hlavními prvky, které hrají při výživě révy rozhodující roli, jsou dusík, fosfor, draslík, hořčík, vápník, bor, zinek, molybden, měď, železo a mangan.

Jedním z prvních příznaků nedostatku (ale někdy i nadbytku) výše uvedených prvků je žloutnutí a takzvané tabákovatění listů. Tyto příznaky však mohou být i ukazatelem mnoha dalších chorob, ať už virových či bakteriálních – o tom viz níže Choroby a škůdci vinné révy.

Potřebnou výživu může vašemu keři dodat například hnojivo PREMIUM – VINNÁ RÉVA, které je 100% vodorozpustné a obsahuje všechny potřebné živiny včetně důležitých mikroprvků. Optimální poměr jednotlivých živin splňuje nároky na zdravý růst rostliny a zajišťuje bohatou úrodu kvalitních hroznů. Zvýšený obsah draslíku příznivě ovlivňuje délku skladování hroznů po sklizni, obsah hořčíku zlepšuje chuťové vlastnosti hroznů. Aplikační roztok připravíte rozpuštěním 10 g hnojiva v 10 l vody. Doporučená dávka roztoku je 5–10 l k sazenici. Doporučená intenzita přihnojování je maximálně 1x za týden v období vegetace (duben–srpen) v závislosti na půdních podmínkách. Hnojivo lze použít i pro listovou aplikaci, přičemž je možné ho kombinovat s přípravky na ochranu rostlin. Roztok se připraví rozmícháním 50–100 g hnojiva v 10 l vody, roztok se rovnoměrně aplikuje postřikem na list v množství 0,04 l/m2. Postřik lze aplikovat před květem 2x ve čtrnáctidenních intervalech a 3x po odkvětu, neaplikovat v době kvetení.

Jako granulované organické hnojivo na hnojení vinné révy můžete použít výrobek Trumf Réva. Toto zahradní hnojivo je vyrobeno čistě z přírodních surovin (přírodní hnojivo). Obsahuje hořčík pro chutnější hrozny a také zvýšený obsah draslíku pro vyšší trvanlivost hroznů po sklizni. Vyrovnaný přístup živin zajišťuje unikátní forma drobků, které účinkují rychleji než granule, a to od 1 týdne po aplikaci. A jak používat toto hnojivo? Při vysazování révy aplikovat 100 g/m2, během růstu (tedy cca 3 měsíce po vysazení) pak 50–100 g na jednu rostlinu.

Zdroj: Pěstování vinné révy pro začátečníky
Zveřejněno dne: 16.1.2015

ŠÍPATKOVEC JEMNÝ

Nároky na pěstování

Velikost rostliny je 5 až 10 cm na výšku, má svěže zelené listy. Rostlina ke svému růstu potřebuje pH vody v rozmezí 5,5 až 8; tvrdost vody 2 až 15 °dKH a teplotu v rozmezí 19 až 30 °C.

Rostlina Helanthium tenellum vzhledem ke svému malému růstu vyžaduje dno s jemnou zrnitostí a silné osvětlení, kdy se pak velmi rychle množí pomocí kořenových výběžků. Když prosperuje, tvoří hustý pokryvný koberec. Má několik odrůd a růstových forem. Je velmi přizpůsobivá. Standardní odrůda dorůstá do výšky 10 cm, ale existují větší i menší jedinci. Emerzně rostoucí rostliny vytvářejí bohatá bílá květenství a semena, díky kterým se také množí.

Může se pěstovat i ve velmi malých akváriích, stejně je možné ji osázet do předního prostoru ve větších nádržích, kde je však potom nezbytná vyšší intenzita světla. Existují dvě barevné formy tohoto druhu, a to světle zelená s kratšími listy anebo tmavěji zbarvená až nahnědlá s delšími listy. Má-li rostlina dostatek místa, tak se listy ohýbají ke dnu a výška porostu se tím výrazně snižuje.

Při vysazování šípatkovce je základním pravidlem umísťovat rostlinky do skupinek po několika kusech. Tento nízký druh sázíme do předních částí nádrže. Rostliny s kořenovým systémem sázíme do předem vyhloubené jamky tak, že prstem vyhloubíme ve štěrku jamku, vložíme rostlinu, kterou dvěma prsty přidržíme, a opatrně přihrneme písek. Nakonec rostlinu jemně povytáhneme, aby šel vidět kořenový krček. Příliš dlouhé původní kořeny můžeme předtím zkrátit nůžkami nebo ostrým nožem klidně až na polovinu či třetinu původní délky, neboť po přesazení si rostlina vytvoří nový kořenový systém, zatímco původní kořeny postupně ve dně uhnijí. Rostliny do písku nikdy násilím nevtlačujeme, aby nedošlo k jejich poškození.

Nejjednodušším vegetativním množením jsou rostlinami tvořené postranní výhonky a šlahouny rostoucí v substrátu nebo se plazící po jeho povrchu. Na jejich koncích se pak vytváří mladá, samostatně zakořeněná rostlinka a výhonek pak vyráží dále, kde se postupně tvoří další nové rostliny. Je vhodné po čase takový řetězec rostlin přerušit, neboť původní mateční rostlina se příliš vysiluje, až nakonec může odumřít. Nové mladé rostliny můžeme ponechat buď zakořeněné, kdy šlahoun mezi nimi přerušíme, nebo je přesadíme na jiné místo. Příliš husté porosty rostlin pak pravidelně protrháváme. Mladé rostliny však neoddělujeme příliš brzy, měly by dosáhnout alespoň třetinové až poloviční velikosti dospělé rostliny.

Jako zdroj živin pro většinu běžných rostlin postačuje detrit, vznikající v akváriu z výkalů ryb a plžů, ze zbytků potravy a tlejících částí rostlin. Tyto organické zbytky musí být ale nejdříve přeměněny – mineralizovány činností nejrůznějších mikroorganismů a bakterií na látky anorganické. Mineralizace detritu usazeného ve štěrkovém dně může probíhat pouze za přístupu dostatečného množství kyslíku obsaženého ve vodě a při mírném proudění vody. V akvarijní vodě je touto přirozenou cestou obsažen hlavně dostatek dusíku, fosforu a stopových prvků (železo, mangan). Nedostatek nejdůležitějšího stopového prvku železa může způsobit chlorózu, projevující se světle nažloutlými, sklovitými listy. Řešením je v tomto případě začít rostliny přihnojovat tekutým nebo pevným hnojivem s obsahem železa včetně dalších potřebných stopových prvků. Je možné také použít kousky rezavého železa, které zahrabeme na dno.

Zdroj: Šípatkovec jemný
Zveřejněno dne: 27.11.2015

KDY DÁT VEN MUŠKÁTY

Minimální teplota pro přežití

Muškáty, které si kupujete v naší republice, k nám původně přicestovaly až z horké Afriky. K pěstování tuzemských muškátů se i dnes často používají řízky, které pocházejí z matečních rostlin z jižní části polokoule. Letité zkušenosti totiž přesvědčily i náruživé „řízkovače“ muškátů, kteří získávali řízky z matečních rostlin zimujících u nás, že to není to pravé ořechové, a že řízky, které k nám přiletí počátkem roku z Keni nebo Izraele, mají neskonale lepší schopnosti růstu.

Muškáty mohou být převislé, vzpřímené, polopřevislé, ty jsou kombinací prvních dvou, a velkokvěté. V obchodech muškáty najdete už od poloviny března. Nabízí se široké spektrum barev od stále nejoblíbenější klasické červené barvy po odstíny temně červené, růžové, bílé, fialové, s okem nebo žíhané.

Řízkováním se množí všechny druhy muškátů, výjimku tvoří pouze některé vzpřímené odrůdy muškátů, které se množí z osiva. Tyto muškáty bývají velmi odolné vůči rozmarům počasí, a tak se používají zejména pro parkové úpravy. Jejich růst je velmi bujný a při jejich pěstování je nutné používat takzvaný retardátor.

Hlavním problémem řízkování matečních rostlin v domácích podmínkách je jejich zdravotní stav. Rostliny, ať je zimujete sebelépe, bývají po zimě bledé a vytáhlé a často i napadené nemocemi. Řízky z takových rostlin většinou nemají nejlepší základ a jejich růst je tímto poznamenaný. Většina zahradnických podniků proto nemá vlastní matečnice a používá právě výhonky, které v obrovském množství přilétají do Evropy z Afriky nebo Blízkého východu. Mateční rostliny v těchto oblastech tak mají stabilně optimální podmínky pro svůj růst a řízky z těchto rostlin jsou vitální a také zdravé, protože výhonky jsou neustále fytosanitárně sledované.

V Evropě se pak výhonky nechají zakořenit při teplotě 15–20 °C a za týden až deset dní už jdou do distribuce. V zahradnictvích se zakořeněné řízky přesadí do kontejnerů příslušných rozměrů a dalších 6–10 týdnů pak trvá dopěstování rostlin do požadované velikosti, obvykle při 15 °C.

Muškáty jsou v současnosti u pěstitelů opět na vzestupu. Nejoblíbenějším druhem jsou stále muškáty převislé (peltatum) s jednoduchým květem, to jsou přesně ty, které utvoří na vašem okně nebo balkoně ten největší a nejbohatší převis. Nejprodávanější barvou u převislých muškátů zůstává červená barva a až daleko za ní jsou další barvy, především růžová a lila. Převislé muškáty lze koupit i jako plnokvěté, ty mají velké květy, ale oproti převislým muškátům s jednoduchým květem nevytvářejí tak bohatá květenství. Muškáty vzpřímené (zonale) jsou oblíbené už od dob našich babiček.

Dnes je v nabídce nepřeberné množství barev a tvarů květů, velmi krásné jsou vzpřímené muškáty dvoubarevné, s okem nebo žíhané. Tyto druhy by se měly vysazovat zejména na místa, kde máte posezení nebo kde na muškáty dobře uvidíte, abyste se zblízka mohli kochat nádherou květů. Oblíbená je i kombinace obou těchto skupin, tedy muškáty polopřevislé, které vám zaručí krásný pohled na vaše okna zvenku i zevnitř.

Muškáty je možné dát ven až koncem dubna, protože by neměly přemrznout. Mráz je značně poškodí a jejich znovuobražení trvá velmi dlouho. Ideální denní teplota pro muškáty je přes 12 °C.

Sazenice muškátů je po zakoupení nutné přesadit do truhlíků nebo nádob, ve kterých je budete pěstovat. Příliš malé sazenice uvítají ještě mezipřesazení do větších sadbovačů nebo květináčů. Obecně platí, že čím větší nádoba a množství substrátu, tím lepší je to pro rostliny. Na substrátu se vyplatí nešetřit. Při výběru substrátu dbejte především na jeho strukturu, určitě by měl obsahovat kokosové vlákno, které je duté, díky této své vlastnosti skvěle vede k rostlinám vodu i vzduch.

Při vysazování muškátů do truhlíků se doporučuje na 60cm truhlík dávat maximálně tři rostliny, pro 40cm truhlík pak dvě rostliny, větší hustota rostlin je jejich celkovému růstu spíše na škodu. Muškáty by se pak měly udržovat při teplotě do 20 °C, než je možné dát je koncem dubna ven. Ideální umístění pro muškáty je osvětlená strana, prakticky od jihovýchodu až po jihozápad. V péči o muškáty je důležité vyvarovat se zejména jejich přelití. Jinak jsou tyto rostliny poměrně nenáročné a vděčné. Použití preventivních postřiků není u muškátů nutné. Hnojení se doporučuje od zakoupení až do poloviny června startovacím hnojivem nejméně jednou týdně. Poté hnojíme hnojivem pro muškáty nebo balkonové květiny až do konce sezony. Pravidelně a často hnojené rostliny mají krásně zelenou barvu listů a bujně rostou.

Zdroj: Kdy dát ven muškáty
Zveřejněno dne: 31.8.2017

CRYPTOCORYNE

Cryptocoryne

Rostliny pěstované v akváriích nejsou jen estetickým doplňkem dotvářejícím celkový výsledný vzhled, ale jsou důležité zejména pro zachování a udržení stabilní biologické rovnováhy v uzavřeném systému akvarijní nádrže. Rostliny pomocí zeleného barviva – chlorofylu a světelné energie přeměňují anorganické sloučeniny na látky organické. Při tomto procesu asimilace – fotosyntéze, kdy rostliny přijímají oxid uhličitý, se uvolňuje jako vedlejší produkt kyslík. Fotosyntéza probíhá pouze přes den, při dostatečně intenzivním přirozeném nebo umělém osvětlení. Rostliny kromě toho také, stejně jako živočichové, neustále ve dne i v noci dýchají, přičemž spotřebovávají kyslík a vydechují oxid uhličitý. Spotřeba kyslíku rostlinami je ale mnohem menší než množství, které díky asimilaci vyprodukují. Další funkcí rostlin v akváriu je schopnost odbourávat odpadní dusíkaté látky, navíc svými kořeny prokysličují akvarijní dno, takže působí v akváriu jako takzvaný živý filtr. Vodní rostliny obsahují dokonce i látky omezující a ničící některé druhy bakterií. Porosty rostlin poskytují dále možnost přirozeného úkrytu rybám a jejich potěru, dalším druhům ryb zase slouží jako třecí substrát a pro některé ryby jsou i potravou.

Kryptokoryny se řadí mezi bahenní neboli obojživelné rostliny, které rostou ve volné přírodě v oblastech, kde během roku v závislosti na ročním období kolísá hladina vody. Při vysokém stavu vody rostou více či méně ponořené pod vodou, tehdy vytváří submerzní formu. Při nízkém stavu vody a v období sucha jsou schopny růst částečně, případně celé mimo vodu v emerzní formě s kořeny ve vlhkém substrátu. Jejich emerzní listy jsou tužší a pevnější než křehké submerzní listy a liší se mnohdy i svým tvarem. Bahenní rostliny přijímají podstatnou část živin i kořenovým systémem a jejich květy vykvétají pouze nad vodou.

Pěstírny akvarijních rostlin využívají schopnosti těchto rostlin vytvářet emerzní formu, protože se snáze pěstují a množí právě emerzně. Do akvarijních prodejen jsou pak většinou dodávány rostliny vypěstované mimo vodu, ve sklenících, při vyšší vlhkosti vzduchu. Tyto rostliny pak po zasazení do akvária nejsou mnohdy schopny beze ztrát přežít takovou náhlou změnu podmínek. Rostlina shazuje původní emerzní listy, které žloutnou a uhnívají. Teprve při dobrých podmínkách postupně vyrůstají nové submerzní listy. Naproti tomu typické vodní rostliny nebo submerzně pěstované bahenní rostliny při přesazení do jiného akvária snáší takovou změnu podmínek bez větších problémů nebo jen s malými ztrátami.

Při vysazování rostlin je základním pravidlem umísťovat rostliny stejného druhu do skupinek po více kusech. Výjimku tvoří solitérní, samostatně zasazené velké druhy, které kolem sebe vyžadují dostatek volného prostoru. Vysoké, dlouholisté rostliny umísťujeme do zadních nebo bočních míst, menší a středně velké druhy pak doprostřed a nízké druhy do předních částí nádrže.

Rostliny s kořenovým systémem sázíme do předem vyhloubené jamky tak, že prstem vytvoříme ve štěrku jamku, vložíme do ní rostlinu, kterou dvěma prsty přidržíme, a opatrně přihrneme písek. Nakonec rostlinu jemně povytáhneme tak, aby šel vidět kořenový krček. Příliš dlouhé původní kořeny můžeme předtím zkrátit nůžkami nebo ostrým nožem klidně až na polovinu či třetinu původní délky, protože po přesazení si rostlina vytvoří nový kořenový systém, zatímco původní kořeny postupně ve dně uhnijí.

Rostliny s olistěnými lodyhami (takzvané stonkové rostliny) se sází do skupin, kdy se buď umístí každá rostlina do vlastní jamky, anebo lze do společné jamky zasadit několik kusů současně. Tyto rostliny se sází většinou jako řízky, kdy se ze spodní části stonku odstraní ze dvou až čtyř pater listy, v místě uzlin zasazených do dna dostatečně hluboko se pak vytvářejí nové kořeny. Rostliny se do písku nikdy násilím nevtlačují, aby nedošlo k jejich poškození.

Nejjednodušší způsob vegetativního množení představují rostlinami tvořené postranní výhonky a šlahouny rostoucí v substrátu nebo se plazící po jeho povrchu. Na jejich koncích se pak vytváří mladá, samostatně zakořeněná rostlinka a výhonek pak vyráží dále, kde se postupně tvoří další nové rostliny. Je vhodné po čase takový řetězec rostlin přerušit, neboť původní mateční rostlina se příliš vysiluje, až nakonec může odumřít. Nové mladé rostliny můžeme ponechat buď zakořeněné, přičemž šlahoun mezi nimi přerušíme, nebo je přesadíme na jiné místo. Příliš husté porosty rostlin pak pravidelně protrháváme. Mladé rostliny však neoddělujeme příliš brzy, měly by dosáhnout alespoň třetinové až poloviční velikosti dospělé rostliny. Mezi takto se množící rostliny patří i kryptokoryny.

Pro zdravé a bujně rostoucí rostliny, které jsou pak základem biologické rovnováhy v akváriu, je nezbytné zajistit dostatek světla, živin, vhodné dno, přiměřenou teplotu a potřebné parametry vody. Jako zdroj živin pro většinu běžných rostlin postačuje detrit vznikající v akváriu z výkalů ryb a plžů, ze zbytků potravy a tlejících částí rostlin. Tyto organické zbytky však musí být nejdříve přeměněny – mineralizovány činností nejrůznějších mikroorganismů a bakterií na látky anorganické. Mineralizace detritu usazeného ve štěrkovém dně může probíhat pouze za přístupu dostatečného množství kyslíku obsaženého ve vodě a při mírném proudění vody. V akvarijní vodě je touto přirozenou cestou zajištěn zejména dostatek dusíku a fosforu. Dusík (N) přijímají vodní rostliny jako amonium (NH4+), vznikající činností bakterií. Fosfor přijímají rostliny ve formě fosfátů a stejně jako u dusíku platí, že v akvarijní vodě je jeho obsah zajištěn v dostatečném množství a spíše pravidelnou výměnou části vody musíme udržovat přijatelný obsah obou těchto živin tak, aby nedocházelo k jejich nadbytku a hromadění. Rostliny dále vyžadují ke své výživě i stopové prvky, jako jsou železo, mangan a mnohé další. Nedostatek nejdůležitějšího stopového prvku – železa způsobuje chlorózu, projevující se světle nažloutlými, sklovitými listy. Řešením je v tomto případě začít rostliny přihnojovat tekutým nebo pevným hnojivem s obsahem železa včetně dalších potřebných stopových prvků.

Jednou z nejdůležitějších živin pro rostliny je oxid uhličitý (CO2). V akváriu vzniká přirozenou cestou jako odpadní produkt při dýchání ryb a dalších živočichů, ale i všech mikroorganismů či bakterií včetně samotných rostlin. V přírodě i v akváriu může někdy nastat určitý nedostatek oxidu uhličitého. V takovém případě, pokud jsou ve vodě rozpuštěné hydrogenuhličitany, je některé druhy rostlin využijí jako zdroje CO2, kdy se pak nerozpustný uhličitan vápenatý (CaCO3) vysráží na osvětlených částech listů rostlin ve formě drsného bílého povlaku, prášku. Tento jev se nazývá „biogenní odvápnění“.

Zdroj: Cryptocoryne
Zveřejněno dne: 31.1.2017

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - KVĚTEN

Houbové choroby

Zmiňovala jste nebezpečí houbových chorob. Už nějaké hrozí?

Ano, je to dáno zvyšujícími se teplotami. Ale nežli budu konkrétní, musím se nejprve trošku věnovat filozofii přístupu pěstitele k přírodě a k jeho vinici. Ten může být trojí. Ten první přístup – klasické pěstování – známe dlouho a také jsme ho dlouhé desítky let plánovaného hospodářství uplatňovali. Spočívá v názoru, že chci od révy co nejvíce a v pokud možno slušné kvalitě a vliv takovéhoto konání na prostředí mě nezajímá. V tomto případě se hnojí až přemrštěnými dávkami hnojiv. Ochranné prostředky proti chorobám a škůdcům se se používají preventivně v pravidelných intervalech. Důsledkem je, že půda je zásobena některými živinami v nadbytku a obsahuje rezidua (zbytky) postřiků. Tím je potlačován přirozený život organizmů žijících v půdě, od mikroorganizmů až větší organizmy, jako jsou například žížaly. Užiteční tvorové se pak stěhují jinam, kde je méně „jedů“.

Druhý filozofický přístup k chování pěstitele ve vinici je „integrovaná produkce“. Slovník cizích slov tento výraz vysvětluje jako spojování prvků v harmonický celek. Těmi prvky v případě vinice je omezení přehnojování půd, náhrada černého úhoru nějakým způsobem ozelenění. Tím se omezí počet průjezdů těžké mechanizace. Když se totiž jezdí v meziřadích vždy na stejných místech, vede to k vytváření utužené podorniční vrstvy, neprůchodné pro vodu a vzduch. O práci s půdou jsme už ostatně mluvili. Dalším velevýznamným počinem při této filozofii je omezení chemických přípravků proti chorobám a škůdcům. Moudrý pěstitel aplikuje přípravky jen tehdy, kdy to má smysl! Tedy rozhodně ne preventivně desetkrát až dvanáctkrát ročně, jak se dělo při klasickém pěstování, ale jen tehdy, kdy přípravek bude mít na co působit. A jsme u jádra věci integrovaného pěstování – tím je aplikace přípravků na ochranu rostlin podle aktuální potřeby. Jen tehdy totiž přípravek bude účinně působit. Tím se počet aplikovaných dávek podstatně sníží, pěstitel se chová k prostředí šetrně a příroda se mu odmění spoluprací, především v boji proti škůdcům: ve vinici se usadí predátoři, kteří se budou na likvidaci škůdců spolupodílet.

Třetím principem je „bioprodukce“, kdy jsou chemické přípravky nahrazovány aplikací různých přírodních produktů a výsledkem jsou biohrozny. Ale zde musím upozornit, že tento postup není jednoduchý a nemusí být vždy úspěšný. Myslím, že běžnému zahrádkáři naprosto postačí dodržovat pravidla integrovaného pěstování, jak mu to jeho prostředky a schopnosti dovolí.

Jsou proti houbovým chorobám některé odrůdy odolnější?

To je výborná otázka. Velmi obecně lze říci, že odrůdy s jemnějšími pletivy, především v listech, podlehnou houbovým chorobám dříve. Jemnější pletiva jsou většinou u odrůd, které mají zároveň kratší vegetační dobu, jako například Modrý Portugal, Müller Thurgau či Muškát moravský. Ale není to pravidlem, protože některým houbovým chorobám snadno podléhá i odrůda Ryzlink vlašský, která má také jemnější pletiva, ačkoli jeho vegetační doba je poměrně dlouhá. Prostě každá odrůda má jinou citlivost vůči té které houbové chorobě.

Existuje však skupina odrůd, které odolávají houbovým chorobám více nežli běžně pěstované evropské odrůdy, a to jsou odrůdy interspecifické. Jsou to poměrně mladé odrůdy, vzniklé při šlechtění na odolnost vůči těmto onemocněním. V minulosti se šlechtitelé touto činností již zabývali několikrát, avšak výsledek na sebe dal dlouhou dobu čekat. Po rozšíření houbových chorob, které byly do Evropy zavlečeny se snahami o rozšíření sortimentu starých evropských odrůd o odrůdy dovezené z Ameriky, bylo nutno najít cestu, jak vinice před houbovými onemocněními chránit. Nebyly ani kvalitní postřiky, ani vhodná mechanizace pro jejich aplikaci – mluvíme teď o konci 19. století. Tehdejší řešení opět spočívalo v dovozu dalších neevropských odrůd. Byly to americké odrůdy, křížené s některými botanickými druhy révy jiného druhu nežli Vitis vinifera L. Říkalo se jim americké přímoplodné hybridy. Byly sice odolné vůči houbovým chorobám, ale evropským odrůdám se v kvalitě vína vyrovnat nemohly. Přesto se ve své době rozšířily v mnoha vinařských zemích Evropy, včetně našich vinic. Proč? Některé se vůbec nemusely chemicky ošetřovat. Také u nás byly v polovině 20. století mnohde rozšířené. Ještě dnes se sem tam můžeme setkat s „révou po předcích“, kterou není potřebné ošetřovat, jako například odrůda Noah, Ottello či Isabella, nebo o něco mladší Baco Noir, lidově nazývaná „bago“. Pro tyto odrůdy jsou typické velmi silné až nepříjemné vůně po ovoci, jako např. po jahodách.

Takže šlechtitelé nepomohli?

Tehdy jistě ne. Avšak v dalších generacích šlechtitelů se některým z nich, například pánům jmény Albert Seibel a Bertille Seyva, podařilo vyšlechtit vícenásobné kombinace mezi evropskými a americkými odrůdami, které ještě kvalitativně evropské odrůdy nedohnaly, ale vyznačují se už velmi vysokou tolerantností až rezistencí vůči houbovým chorobám – teď mluvím přibližně o době mezi dvěma světovými válkami v minulém století. A tyto vícenásobné křížence, jako např. Seibel 7053, Seibel 4643, Syeve-Villard 12.375 nebo Seyve-Villard 18.315, používají ve svých mezidruhových, čili interspecifických kříženích současní šlechtitelé v mnoha zemích a dosahují velmi dobrých výsledků. Někteří pěstitelé možná znají interspecifickou odrůdu Hibernal, původem z Německa, nebo českou rezistentní odrůdu Malverina, jejichž vína mohou klidně konkurovat klasickým evropským odrůdám. Kdo sleduje rozšiřování sortimentu povolených odrůd, jistě si všiml, že těchto interspecifických odrůd každým rokem přibývá.

Jen tak pro zajímavost - jak to dlouho trvá, než se podaří vyšlechtit novou odrůdu?

Řádově desetiletí, v průměru 20 – 30 let.

Všeobecně se tvrdí, že prevence je lepší nežli léčebný zásah; to zřejmě platí i pro houbové choroby škodící na révě vinné. Naznačila jste, že prevencí jsou i správně prováděné zelené práce, které vedou k dobrému provzdušňování keřů. Vhodné je také vysazování odolnějších odrůd včetně těch tzv. interspecifických odrůd. Co ještě byste uvedla?

Mezi preventivní opatření patří i řada úvah před založením vinice. Například o sponu, směru vedení řádků, o lokalizaci té které odrůdy na svahu či znalost průměrných povětrnostních podmínek v budoucí vinici. Téma zakládání vinice nás čeká v některém z příštích měsíců.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - květen
Zveřejněno dne: 30.6.2016

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - ČERVEN

Houbové choroby v červnu

Když „provětrávací“ prevence nestačí - jakými „zbraněmi“ teď musíme zasáhnout proti houbovým chorobám?

Z toho, co jsem uvedla o sprchávání jako důsledku srážek v době kvetení vyplývá, že takzvaně „do květu“ bychom aplikovat postřiky raději neměli. Po odkvětu a v době vegetace vůbec je nutné pravidelně kontrolovat zdravotní stav révy a to podle vývoje počasí vyhledávat příznaky buď peronospóry (pokud je počasí deštivé) nebo příznaky padlí (pokud je sucho). Aplikovat přípravky proti těmto dvěma chorobám doporučuji drobným pěstitelům podle výskytu příznaků. Sice existují signalizační postupy, jak vývoj chorob v daném čase předpovídat, ale jsou značně náročné. Tak náročné, že ti, kteří je ovládají, je poskytují profesionálním vinařům jako placenou službu. Avšak drobný pěstitel si jistě najde chvíli na to, aby vinici pravidelně procházel, a příznaky výskytu houbových chorob jistě najde včas.

Pokud byl chemický zásah proti houbovým chorobám před květem proveden přípravkem s preventivním účinkem, je možné použít přípravky kontaktní. Proti peronospoře použijeme opět přípravky na bázi mědi, např. FOLPAN, CUPROXAT, či DITHANE, proti padlí např. KUMULUS, KARATHANE nebo CABRIO TOP.

Po odkvětu je však nutné vzít v úvahu možnost výskytu další houbové choroby a tou je šedá hniloba, dříve zvaná plíseň šedá, latinsky Botrytis cinerea. Ta škodí především na květenstvích a později především na hroznech. Květenství mohou zasychat a upadat. Působení plísně šedé známe nejvíce z doby, kdy hrozny zrají. Projevuje se hnilobnými skvrnami na bobulích, které jsou touto plísní napadané postupně - nejprve uvnitř hroznu (kde je déle vlhko) až k povrchovým bobulím, což je nebezpečné hlavně u odrůd s hustým hroznem. Takto napadené hrozny se nehodí ke sklízení. Toto houbové onemocnění je pro pěstitele pohromou - není závislé na teplotě, k jejímu zdárnému rozvoji stačí dostatek vlhkosti. Proto zůstává nepřítelem révy i na podzim, v září či říjnu – tedy pokud prší. Nicméně boj s plísní šedou je nutné začít již po odkvětu, proto se o tom zmiňuji už teď. Kromě preventivního kvalitního provedení všech zelených prací doporučuji v tomto případě určitě provést také preventivní chemické ošetření po odkvětu, například přípravkem MELODY COMBI. Zde je vidět bobule uvnitř hroznu napadené plísní šedou:

Doposud jsme se zabývali houbovými chorobami a v březnu jsme také věnovali pozornost bakteriálním a fytoplazmatickým onemocněním. Existují však ještě další révové choroby...

Systematicky jsou zařazené do skupiny „viróz“ a virům podobných mikroorganizmů, nazývaných „viroidy“ a „virózám podobná onemocnění“. Jsou způsobovány původci tak drobnými, že ani nemají buňky. Viry jsou tvořeny DNA s bílkovinným obalem a viroidy RNA s bílkovinným obalem. Mají některé společné vlastnosti: mohou se vyskytovat v „latentním“ stavu, což znamená, že za normálních podmínek se navenek neprojevují, nejsou tedy rozpoznatelné pouhým okem. Aktivují se tehdy, když je keř nějakým způsobem zesláblý, třeba po poškození mrazem, kroupami nebo po opakovaném přetěžování nadměrným zatížením při řezu. Takováto onemocnění se do rostlin dostávají při výrobě sazenic s podnožovým nebo roubovým materiálem nebo prostřednictvím přenašečů, jako jsou například hlístice či larvy puklic. Také se mohou přenášet pylem při generativním množení – to ale zajímá spíše šlechtitele; běžný pěstitel obvykle nemnoží révu semeny (ono to také není tak jednoduché).

Příznaky u takovýchto jednotlivých onemocnění jsou odlišné; důsledkem jejich rozvoje je, obecně řečeno, zmenšování listové plochy, což ovlivňuje míru fotosyntézy a často je provází sprchávání, které má za následek podstatné snížení množství a kvality sklizně, keře postupně slábnou. Problém je, že virová onemocnění u rostlin se běžně nedají léčit.

To tedy znamená, že žádný postřik nepomůže?

My lidé na nemoci virového původu dostáváme antivirotika, ale rostliny virů jen tak zbavit nemůžeme. Pokud jsou keře silně napadené, dříve nebo později zajdou. Jediné řešení, jak se virózám vyhnout, je preventivní opatření, spočívající v tom, že se takto napadeným rostlinám vyhneme už při vysazování sazenic révy. To znamená, že sadbu bychom měli nakupovat u prodejce, který garantuje zdravotní stav, nejlépe rovnou u školkaře, který smí prodávat jen zdravý certifikovaný materiál. Rozhodně, pokud se chcete virózám u révy vyhnout, nedoporučuji nakupovat sadbu na trzích nebo prodejních výstavách, kde prodejce často nemá představu ani o nabízených odrůdách, natož o zdravotním stavu sazenic.

A když už jsme si takto napadené rostliny vysadili, jak potom takové onemocnění vlastně rozpoznáme?

Určit virové choroby pouhým pohledem není snadné, protože vizuální posouzení je subjektivní. Pro vědecké nebo šlechtitelské účely se virózy prokazují serologickými testy, například metodou ELISA, která se používá i v humánní medicíně.

Virové onemocnění, se kterým se můžeme setkat nejčastěji, se jmenuje virová svinutka révy, její vědecký název je Grapevine associated virus 1-10 (virové choroby se označují anglicky, používá se zkratka GLRV 1-10). Český název celkem výstižně popisuje příznaky, podle kterých se dá poznat. U takto napadených keřů dochází ke svinování okrajů starších listů směrem do rubu, což na začátku může vypadat jako mírné prohnutí listové čepele mezi nervaturou, které laikovi může připadat jako přirozené zvlnění listů. Při silném projevu výskytu svinutky může docházet až k úplnému stočení listových čepelí. Povrch listů je hrubší, často dochází k předčasnému odbourávání chlorofylu a objevuje se interkostální chloróza, jak jsme o ní mluvili při projevu nedostatku hořčíku. Růst keřů oslabuje, což se spolu se sprcháváním hroznů odrazí na malých výnosech. Příznaky svinutky révy jsou rozpoznatelné již v první polovině vegetace, koncem června a v červenci. Některé odrůdy jsou na toto virové onemocnění dost náchylné, např. Chrupka bílá a Chrupka červená, odrůdy rodu Rulandské, Chardonnay, Müller Thurgau nebo Veltlínské zelené. Zde je fotografie, na které je svinutka na odrůdě Müller Thurgau na začátku vegetace:

Druhou často uváděnou virovou chorobou je vějířovitost révy. Dříve se označovala jako roncet révy. V odborné literatuře se uvádí pod označením Grapevine funleaf virus (GFLV). Způsobuje několik změn v přirozeném růstu keřů a proto je dosti dobře rozpoznatelná. Především na listech dochází k značnému otevření řapíkového výkroje, až do 180°, i více a povrch listové čepele je zdrsnělý. Hlavní cévní svazky v jednotlivých lalocích listu se tím pádem uspořádají do tvaru vějíře – odtud český název této choroby. Může také docházet k odbarvování pletiv okolo cévních svazků. Dále je pro tuto nemoc typické, že jednotlivá internodia nevyrůstají jedno z druhého přímo, tedy pod úhlem 180°, nýbrž tento úhel je menší. Internodia vyrůstají „cikcak“ a zároveň jsou také kratší. Některá internodia mohou být dokonce tak zkrácená, že mezi dvěma nody s očky téměř nejsou vidět. Tomuto jevu se říká dvojitá očka. Také se internodia mohou vidličnatě rozdvojit. Květenství sprchává, jako u většiny viróz. Důsledky výskytu vějířovitosti jsou obdobné, jako u svinutky. A jestli jsem vás už dost postrašila, jedna dobrá zpráva: toto onemocnění se v praxi objevuje jen velmi zřídka.

Přesto jste ho zmínila...

Mám pro to dobrý důvod. Protože se může stát, že na listech najdeme první dva uvedené příznaky, tedy otevření úhlu řapíkového výkroje a zdrsnělost povrchu listů, případně náznak deformace listů. Úplně stejným způsobem réva reaguje na použití některých chemických přípravků ze skupiny herbicidů nebo desikantů. Samozřejmě že je nepoužil pěstitel, ale byly použity někde v okolí za méně vhodných meteorologických podmínek a vítr je zanesl na révu – čemuž se říká úlet. Pokud takovéto změny na listech najdeme, musíme hledat další příznaky roncetu, které jsem před chvílí popsala, abychom rozpoznali úlet herbicidu před vějířovitostí a zůstali v klidu – proto jsem se o této chorobě zmínila. Tady je vidět list poškozený úletem herbicidu:

Zdroj: Kalendář pro vinaře - červen
Zveřejněno dne: 9.8.2016