Filetové háčkování se od ostatních druhů krajky odlišuje svými vzory, které jsou založené na čtvercích. Základ vzoru tvoří síť. Vyplněné čtverečky se nazývají bloky, otevřené okénka. Existují i propracovanější oka – proužky a lacetky. Obrácené lacetky vytvářejí kosočtvercové tvary. Síťky mohou být různě velké. Až se naučíte pracovat se schématem, zjistíte, že si můžete za pomoci čtverečkového papíru snadno tvořit své vlastní krásné vzory dle předlohy.
Vzorů, druhů a technik háčkování je celá řada a každý vzor má i jinou techniku háčkování.
Tuniské háčkování: Tuniské háčkování, rovněž nazývané afghánské či úpletové, se obvykle používá na těžší kusy, protože výsledná látka je pevnější než klasicky háčkovaná. Potřebujete dostatečně dlouhý háček se zarážkou na konci. Zejména delší háčky se skládají z násady a pružného provázku.
Filetové háčkování: Filetové háčkování se od ostatních druhů odlišuje svými vzory, které jsou založené na čtvercích. Základ vzoru tak tvoří síť. Vyplněné čtverečky se nazývají bloky, otevřené okénka. Existují i propracovanější oka – proužky a lacetky. Obrácené lacetky vytvářejí kosočtvercové tvary. Síťky mohou být různě velké. Až se naučíte pracovat se schématem, zjistíte, že si můžete za pomoci čtverečkového papíru snadno tvořit své vlastní krásné vzory. Při tvoření základního řetízku pamatujte, že potřebujete při střední velikosti sítě 3 řetízková oka na každý blok či okénko ve schématu plus 3 řetízková oka na obrácení.
Irské háčkování: Irské háčkování stejně jako filetové vzniklo ve snaze kopírovat šitou krajku. Má se za to, že tímto způsobem poprvé háčkovaly řeholnice, ty to pak naučily ženy v Irsku. Říká se mu tedy i „klášterní krajka“ nebo „krajka pro chudé“. Hlavním znakem je vzor z plastických motivů, většinou lístečků a kvítků, spojený otevřenou podkladovou sítí. Podklad se zhotovuje háčkováním řetízkových ok, která se spojí s uháčkovanými motivy. Někdy je podkladem hotová strojově vyrobená síť, na niž se motivy přišívají. Nejlepší jsou výrobky vytvořené výhradně háčkováním s podkladovou síťkou, která obsahuje i některá ozdobná oka, jako jsou pikotky a uzlíky.
Vlásenkové háčkování: Na vlásenkové háčkování, rovněž nazývané vlásenková krajka, potřebujete nastavitelný nástroj (vlásenku) a klasický háček. Vlásenky (vidlice, stávky) jsou tvořeny dvěma ocelovými pruty, které se vkládají do polohovatelného plastového nástavce. Používá se o něco menší háček než normálně a příze se protahuje smyčkami, které vytvoříme kolem zubů.
Postup: Vlásenkové háčkování začněte základním okem, které přeneste na pravou stranu vlásenky. Základní oko nechte otevřené. Dejte přízi za vlásenku a tu pak otočte ve směru hodinových ručiček. Vpíchněte háček zespodu do základního oka a protáhněte, takže na háčku budou dvě smyčky. Oviňte přízi a protáhněte dvěma smyčkami. Takto pokračujte, dokud vlásenku nezaplníte smyčkami, pak je na spodní straně vlásenky stáhněte a přidávejte další, dokud nedosáhnete požadované délky. Středovou část můžete rozšířit tím, že před otočením vlásenky uháčkujete více než jedno oko. Tyto díly pak lze spojit různými háčkovanými oky.
Násadové háčkování: K této technice potřebujete kromě háčku ještě kolík nebo zvlášť dlouhou pletací jehlici o průměru asi 2,5 cm. Doplňkový nástroj se používá k navinování smyček příze a k vytváření velmi otevřených krajkových ok.
Postup: Začněte uháčkováním základního řetízku háčkem střední velikosti. Vpíchněte háček do prvního oka a vytáhněte dlouhou smyčku. Kolík (či jehlici) držte v levé ruce a vytvořenou smyčku na něj navlečte. Vytáhněte smyčku z dalšího oka základního řetízku a umístěte na kolík. Smyčky na kolíku se následně různými způsoby zpracovávají podle toho, jaký vzor chcete vytvořit. Nejjednodušší vzor vznikne, když do každé smyčky na kolíku uháčkujete krátký sloupek. Další řadu vypracujete stejně jako v předchozím postupu a znovu uháčkujete řadu krátkých sloupků. Před zhotovením další řady smyček můžete také uháčkovat několik řad zvoleným vzorem. Dekorativního efektu známého jako paví oko dosáhnete tím, že háček vpíchnete do několika smyček najednou. Stáhněte z kolíku čtyři smyčky a jednou je zakruťte. Udělejte jedno řetízkové oko, aby smyčky držely pohromadě. Pak uháčkujte čtyři krátké sloupky do středu neboli do „oka“ této skupiny čtyř smyček. Stáhněte z kolíku další čtyři smyčky a postupujte stejně. Takto pokračujte do konce řady, kdy budete mít několik spojených kroužků. Pro druhou řadu práci neobracejte. Zleva doprava vytahujte smyčky ze zadních smyček jednotlivých krátkých sloupků a navlékejte je na kolík. Uháčkujte další řadu k otočení série „ok“ jako v první řadě. Opakujte a po ukončení druhé řady uzavřete. Křížením rozdílných skupin smyček a háčkováním řad různých ok mezi smyčkovými řadami lze vytvořit množství vzorů. Z těchto ok lze rychle zhotovit přehozy, které vypadají zvlášť efektně ve více barvách.
Povrchové háčkování: Povrchové háčkování, jak již sám název napovídá, je háčkování na podkladě, kterým může být látka nebo hladký háčkovaný díl (například z krátkých sloupků). Všechna oka se vytvářejí s přízí vedenou na přední straně práce. Chcete-li si povrchové háčkování vyzkoušet, nakreslete si schéma založené na počtu ok podkladu. Tímto schématem se pak řiďte při rozmísťování povrchových ok. Udělejte si na háčku základní oko. Vpíchněte ho seshora do látky a nahoru okem nad ně nebo vedle něj. Udělejte jeden krátký sloupek. Vložte háček do dalšího oka a postupujte stejně. Můžete háčkovat krátké sloupky vedle sebe nebo trsy či jiná složená oka v různých seskupeních. Můžete také použít různé barvy a tvořit lístečky či kvítky. Až budete zkušenější, můžete háčkovat povrchová oka i na vzorovější podklad.
Amigurumi: Amigurumi je nově vzniklá japonská technika výroby malých panenek, zvířátek a dalších tvarů. Jakmile se naučíte háčkovat do kruhu, je zhotovení těchto panenek velmi jednoduché. Vzory najdete na internetu. Bez ohledu na to, co představují, mají všechny figurky jeden společný rys. Hlava je proporcionálně mnohem větší než zbytek těla a končetiny. Panenky se háčkují ve spirálách do kruhu, obvykle se začíná hlavou, která se pak ujímá ke zhotovení válcovitého tělíčka. Tato část se vycpe a zašije. Někdy se do základny těla přidává závaží, aby panenka nepřepadávala. Ruce a nohy se háčkují zvlášť, také do kruhu, pak se přišijí. Další prvky lze doplnit pomocí výšivky nebo kousků plsti. Při zhotovování této panenky výborně využijete různé zbytky.
Plastické háčkování: Plastické háčkování přebírá techniky z mnoha ostatních způsobů háčkování k vytváření plastických vzorů. Plasticity se docílí prací pouze do jedné smyčky nebo háčkováním okolo sloupku zepředu či zezadu. Pravděpodobně nejznámější formou plastického háčkování je irské háčkování.
Aranské háčkování: Při aranském háčkování se používají základní oka, ale dělají se v podobě připomínající aranské pletení. Mnoho ok je vystouplých, protože se háčkují zepředu nebo zezadu kolem sloupku či do podkladové síťky.
Postup k vytvoření copánku ze 4 ok: Háčkujte do bodu, kde má být copánek. Vynechejte 2 oka a uháčkujte 1 dvakrát nahazovaný sloupek zepředu kolem dalších 2 ok. Veďte háček zpět před přední část těchto 2 ok a ve správném pořadí uháčkujte 1 dvakrát nahazovaný sloupek zepředu kolem 2 ok, která jste vynechali. Ve zpáteční řadě háčkujte oka normálním způsobem. Pokud chcete vytvořit širší copánky, můžete použít oka delší než dvakrát nahazované sloupky tak, aby se přes copánky dostatečně roztáhla. Copánky prostřídejte skupinami nopek nebo zrnek, abyste docílili plastičtějšího aranského vzoru. Háčkujte oka připomínající perličkový vzor střídáním polosloupků a krátkých sloupků přes určitý počet ok a řad. Můžete také háčkovat řady ok na povrchu a vzájemně je křížit, aby vzor připomínal copánky.
Goblénové háčkování: Goblénová technika je forma pestrobarevného háčkování, kdy se v jedné řadě užívají pouze dvě barvy. Nepoužívaná příze se vede po zadní straně práce a zakrývá se pracovní přízí. Vzory se háčkují téměř výhradně krátkým sloupkem. Proto to bývají geometrické nebo stylizované obrázkové vzory založené na čtvercích jako ve výšivce počítané na nitě. Křížkový steh lze snadno převést do goblénového háčkování, protože je možné pracovat v řadách nebo do kruhu.
Tkané háčkování: Tkané háčkování je nejjednodušší formou háčkování. Jedinou obtížnou částí je navrhnout si vzor. Nejprve si zhotovíte podkladovou síťku, která může být jednobarevná nebo proužkovaná. Síťka se většinou háčkuje filetovou technikou krátkými nebo dlouhými sloupky prokládanými jedním či dvěma řetízkovými oky. Čím více řetízkových ok odděluje oka, tím více vláken je třeba k protkání sloupečků okének. Když máte síťku hotovou, nastříhejte přízi na příslušnou délku a protkejte ji jednotlivými okénky. Střídáním barev ve sloupečcích můžete získat pokrývku s tartanovým dojmem.
Bubínkové háčkování: Bubínkové háčkování je příbuzné krajce. Pracuje se na kusu tkaniny napnuté ve vyšívacím rámu nebo bubínku. Výsledek vypadá jako křížková výšivka, ale práce s háčkem je rychlejší, zejména pokud zvolíte samostatně stojící rám, který vám umožní používat obě ruce. Chcete-li si to vyzkoušet, držte háček nad prací a přízi pod ní. Protlačte háček tkaninou a naberte přízi. Protáhněte přízi tkaninou nahoru. Se smyčkou stále na háčku ho znovu vpíchněte kousek vedle a vytáhněte další smyčku. Protáhněte tuto druhou smyčku první, jako kdybyste dělali pevné oko. Pokračujte ve vpichování háčku do tkaniny a v protahování každé nové smyčky smyčkou na háčku. Takto vytvořená oka by měla být všechna stejně velká.
Všechny hlavní druhy ok, pokud jsou použity samostatně řadu po řadě, vytvářejí jednoduchou textilii, která je z obou stran stejná. I když jsou součástí vzoru, je často obtížné určit rubovou a lícovou stranu práce (pak pamatujte, že pokud máte začáteční nitku práce vlevo, díváte se na líc). Tyto druhy ok se hodí k háčkování takových věcí, jako jsou šály a přehozy, kde bývá rubová strana někdy viditelná.
Krátký sloupek, polosloupek a dlouhý sloupek jsou poměrně pevná oka, vhodná například na kabátky. Lze je uplatnit samostatně nebo v kombinaci s jinými druhy ok. Nejjednodušší vzory se tvoří háčkováním některého ze základních ok a následně jednoho či dvou řetízkových ok místo řádného oka. Tím dodáte textilii otevřenější vzhled. Delší oka je nejlépe kombinovat s jinými, abyste získali nejrůznější vzory. Dlouhé sloupky mají tendenci klesat, zejména pokud háčkujete silný oděv. Než háčkovaný kus dokončíte, přes noc ho pověste, aby se oka usadila.
Pevné oko není skutečné oko k vytváření vzorů, ale je velice užitečné. Používá se k posouvání háčku podél řady k uháčkování dalšího oka nebo jako způsob uzavření při tvarování průramků nebo průkrčníků. Rovněž je vhodné k vytváření pikotek a při kruhovém háčkování k posunu na správné místo pro uháčkování další části vzoru. Pevné oko lze také použít ke zhotovení šňůrek.
Pevné oko, řetízkové oko a krátký sloupek lze rovněž použít ke spojení švů nebo dokončení práce jednoduchým obroubením, kterým se začistí výstřihy či okraje rukávů.
Filetová technika je nejsnadnější technikou háčkování a je vhodná pro začátečníky. Charakteristickým znakem je střídání prázdných okének, tedy řídkého háčkování, se skupinami dlouhých sloupků, tedy hustého háčkování, čímž se dosáhne různých vzorů. Složitější květinové nebo figurální vzory se vypracovávají podle předlohy. Filetovou technikou můžeme také uháčkovat všechny vzory určené pro křížkové vyšívání.
Podle síly materiálu a způsobu háčkování (volně, pevně) a také podle toho, jak velká chceme mít okénka, volíme různě nahazované sloupky. Podle sloupků se pak řídí počet řetízkových ok. U sloupků dvakrát nahazovaných (například na přehozech přes postele, na záclonách) se háčkují mezi sloupky 3 řetízková oka. Při hustém háčkování se do každého okénka vháčkují 3 sloupky. Uháčkujeme-li řetízková oka pevně, může se stát, že okénka nebudou mít tvar pravidelného čtverečku, budou spíše ve tvaru obdélníčku. V tom případě se uháčkuje mezi sloupky o jedno řetízkové oko více. Vždy je dobré vyzkoušet si předem velikost a tvar okénka na malém vzorečku.
Filetové háčkování se provádí nejčastěji po líci a po rubu. Chceme-li pracovat jen po líci, musíme na konci každé řady přízi utrhnout a na začátku řady znovu začínat. Konce příze začistíme zapošitím do řetízku a okraj ještě zarovnáme obháčkováním krátkými sloupky, ale až po dokončení práce.
Při háčkování čtverečků (okének) z dlouhých sloupků a dvou řetízkových ok se utvoří první okénko vbodnutím háčku do osmého řetízkového oka od háčku. Další dlouhé sloupky se pak háčkují vždy do třetího oka základního řetízku.
Na konci řady se uháčkuje 5 řetízkových ok. Práce se obrátí a na konci této rubové řady se uháčkuje poslední sloupek do třetího řetízkového oka okrajového okénka.
Čtvercové nebo obdélníkové tvary pokrývek, záclon nebo přehozů a také oděvní části se začínají vždy od jedné strany. U kulaté nebo oválné pokrývky se může volit ze dvou způsobů práce: buď se háčkuje od jednoho konce ke druhému, přičemž podle předlohy u okrajů jde o přidávání a od poloviny se zase ujímá, nebo se začne práce uprostřed a pak se na obě strany podle předlohy ujímá. Filetová technika vyžaduje pečlivé vypracování okrajů.
U tohoto háčkování je důležitá síla háčku, jak utahujete, jaká je příze.
Brambořík je hlíznatá trvalka, má šípovité listy zelené barvy se stříbrnými vzory. Jeho rodnou klimatickou oblastí je východní Středomoří. Zde přirozeně kvete na podzim, v zimě a na jaře, kdy se ochladí a zvýší vlhkost. Během horkého léta nastává u bramboříku vegetační klid, jeho listy žloutnou a odumírají, rostlina nejeví žádné známky růstu. V této době si ve svých hlízách uchovává energii pro období dalšího kvetení. Jeho květy jsou malé, asi dva centimetry velké, sladce voní a nacházejí se na dlouhých stoncích tyčících se nad listy. V květinářstvích seženete brambořík v odstínech růžové, červené nebo bílé. Ve správných podmínkách vám rostlina pokvete několik měsíců.
Kalatea medallion je tropická zelená rostlina pocházející z Jižní Ameriky. Její velké, tmavě zelené listy jsou ozdobené vzory barvy smetany a světle zelené barvy, zatímco spodní strany listů dávají vyniknout krásné tmavě červené barvě. Jedná se o rostliny, které vyžadují teplé a vlhké prostředí, aby mohly prospívat. Medaillon Calathea bude rychle uvadat, pokud nebudou splněny její požadavky na teplo a vodu.
Marmoleum je přírodní udržitelná podlahová krytina. Marmoleum vzniká mísením lněného oleje, pryskyřice, vápence, dřevité moučky a přírodních pigmentů. V další fázi výroby šetrné k životnímu prostředí je směs pod vysokým tlakem lisována na jutovou textilii. Marmoleum je unikátní podlaha, která neimituje ani dřevo, ani jiné materiály, je zkrátka jedinečná. Marmoleum můžete vzájemně kombinovat a vytvářet barevné vzory nebo variace dle vlastních návrhů. Vytvořte si svoji jedinečnou podlahu dle své fantazie a přeneste ji do reality. Můžete rovněž využít již navržené obrazce, které se snadno vsadí to podlahy. Životnost Marmolea je 20 i 30 let. Jak dlouho vám bude Marmoleum sloužit, záleží také na přístupu a ošetřování podlahové krytiny, čímž lze životnost podlahoviny značně prodloužit. Marmoleum řadíme mezi homogenní podlahovinu, to znamená, že jeho struktura i barevnost prostupuje celou tloušťkou materiálu. Díky tomu i jemné poškození není téměř patrné a v případě nutnosti opravitelné nebo renovovatelné. Marmoleum je teplé a příjemné na dotyk i chůzi. Marmoleum se vyrábí v pásech o dvoumetrové šířce rolí nebo je dostupné v lamelách pro bytové použití.
Odřízněte honí část dýně se stonkem, řez veďte kolem stonku, nůž držte poněkud šikmo, aby budoucí čepička nepropadávala dovnitř, ale zachytila se na kónickém okraji. Otvor musí být dostatečně velký, kvůli snadnému vydlabávání i pozdějšímu vkládání svíčky. Odříznutou část očistěte od semínek a odložte. Později bude tato část sloužit jako poklička. Důkladně vydlabejte lžící semínka a obsah dýně. Nejprve si připravte šablonu. Vzory šablon jsou ukázány níže. Vytiskněte požadovaný motiv a vystřihněte šedé části obrázku. To jsou ty části, které jsou následně z dýně vyřezány.
Šablonu přilepte po krajích lepicí páskou na dýni a obkreslete motiv. Použít k tomu můžete fix nebo si obrysy označte vypícháním hřebíkem či špejlí.
Opatrně ostrým nožem vyřežte vyznačené otvory. Ořezané plochy můžete natřít vazelínou – zabráníte tak rychlému vysychání krajů.
Inspirací a rádcem vám může být instruktážní video, které k dispozici v několika verzích, můžete je vidět zde: video jak vyřezat dýni.
Pro inspiraci se můžete podívat na šablony, které jsou vhodné pro vyřezávání dýní. Když podle šablon vyřežete dýní, tak je výsledek následující. Vše záleží na vaší zručnosti a fantazii.
Podle druhu pojiva lze stěrky rozdělit na dva základní druhy. Jedním z nich jsou epoxidové a polyuretanové stěrky (pojivem jsou polyuretanové a epoxidové pryskyřice), druhým pak stěrky cementové (pojivem je cement). Současný trh nabízí několik směsí a systémů od různých výrobců, díky nimž lze vytvářet co do vlastností i vzhledu různé povrchy.
Mluvíme-li o výše zmíněných stěrkách v koupelně, bavíme se o finálním povrchu. Dávejte si pozor a nezaměňujte je se stěrkami, které se používají například jako podkladní vyrovnávací vrstva podlahy nebo jako vrstva hydroizolační. Stěrkové, potažmo lité podlahy se vylívají v tenkých vrstvách (několik milimetrů) na připravený pevný, rovný a suchý, nejčastěji betonový nebo anhydritový podklad, kde se samy rozlijí do dokonalé roviny (jsou samonivelační). Na stěny (na omítky, sádrokarton, beton) se stěrka natahuje nebo natírá i v několika vrstvách. Následně se obvykle uhlazuje a nechává pořádně vyschnout. Vzhledem k náročnosti provedení je nutné realizaci svěřit odborné firmě s dostatečnými zkušenostmi. Správně provedené a navržené povrchy jsou nenáročné na údržbu a jsou velmi vhodné pro podlahy s podlahovým vytápěním. Každý z výrobců má svá doporučení pro úpravu podkladu, údržbu i případnou dilataci.
U všech druhů stěrek můžete vybírat ze široké škály barev. Podlaha nemusí být jen jednobarevná. Lze na ní vytvářet ornamenty, vzory, nápisy. Ačkoliv jde o povrch jednolitý, bezespárý mají i tyto materiály své meze a musí se tedy po určitých celcích dilatovat. Předejde se tak jejich prasknutí vlivem tepelné roztažnosti. V rámci běžné velikosti koupelny se dilatace většinou neprojeví. Počítejte ale s tím, že pokud bude podlaha pokračovat do dalších místností, budou se dilatační spáry objevovat například v místech dveří.
Životnost všech druhů stěrek odpovídá životnosti celé stavby. Stejně jako u všech materiálů je ale třeba počítat s přirozeným stárnutím a opotřebováním. Údržba je v případě epoxidových a polyuretanových povrchů (včetně cementových stěrek uzavřených laky) jednoduchá. Lze je čistit běžnými prostředky. V případě olejovaného nebo voskovaného povrchu se musí tato vrstva čas od času obnovovat. Takový povrch také není odolný vůči agresivním chemickým prostředkům.
Díky dobré tepelné vodivosti jsou stěrky primárně vhodným materiálem pro podlahové topení. Záleží však na složení a způsobu aplikace konkrétního výrobku. Vždy se proto o vhodnosti použití poraďte s dodavatelem. Díky své pružnosti by neměla mít s podlahovým vytápěním žádný problém stěrka polyuretanová. U ostatních obvykle stačí zvolit vhodnou tloušťku vrstvy, přidat speciální plastifikační přísady nebo si dát pozor, aby topení nabíhalo postupně a ne šokem.
Na rozdíl od klasické betonové stěrky se litá podlaha aplikuje ve velmi tekutém stavu. To má pak výhodu v tom, že je na stavbě daleko méně prachu a po podlaze lze už většinou druhý den chodit.
Systém není určen výhradně pro podlahy, ale lze ho s úspěchem použít i na stěny v interiéru. Povrchy stěn se dají zhotovovat hladké, skoro zaleštěné nebo matné s jemně broušeným povrchem, s rastrem hrubého brusu, táhlým vzhledem podobným břidlici, nebo mohou imitovat například pískovec, kamenné zdi či mramor.
Povrchovou úpravu tvoří přebroušení – zaleštění a olejování speciálním olejem s obsahem vosků. U podlah je navíc možné lakování bezředidlovými pryskyřicemi. Vzhled je vždy sametově matný, odolný vůči vrypům a má vodoodpudivé vlastnosti.
Na první pohled mnohé stavebníky tyto podlahy odrazují svou vyšší cenou, když se ale spočítají náklady na pracnost pokládání dalších vrstev klasické podlahy, cena je srovnatelná.
Postup: Na 1 vaječný bílek vmícháme asi 15 dkg alespoň 3x přesátého moučkového cukru (to je to nejdůležitější u kvalitní polevy), přidáme 1 lžičku solamylu a přikápneme 3–4kapky citronové šťávy, citronky nebo octa přes sítko (udělá nádhernou bílou barvičku).
Mícháme ručně asi 20 minut, až je poleva bílá. Na šlehači lze také, ale pozor, někdy je jakoby „dutá“. Zdobíme kornoutkem se zdobicí tryskou z domácích potřeb asi za 5 Kč. Chceme-li zdobit i barevně, přidáme do oddělené polevy (dáme si třeba do malé skleničky menší množství polevy) potravinářské barvivo libovolné barvy a pár kapek vody. Pozor, stačí troška barviva i vody, nesmí se moc naředit, musí zůstat dost hustá, aby nerozmáčela perníček a neroztékala se.
Připravenou polevu vždy přikryjte vlhkou utěrkou, můžete dát na noc do ledničky, když zbyde ve skleničce, a přikryjte čepičkou z alobalu. Poleva se loupe, mění-li se příliš teploty, například když necháte perníčky u radiátoru. Chcete-li vyplňovat kontury (vybarvovat), dejte si do malého hrnečku polevu, přidejte pár kapek vody a pomocí malého štětečku vybarvujte. Lze zdobit také jedlými cukrářskými perličkami, je to také moc hezké.
Perníčky je možné zdobit i celoplošně, a to tak, že na cca 20 kouscích provedete jen konturu po obvodu perníčku, po zaschnutí vyplníte některé plochy štětcem, polevou mírně zředěnou, případně i barevnou, a zase necháte zaschnout. Potom teprve finálně konturujte a zdobte. Můžete dělat vzory, tečky, čáry, co vás napadne, můžete se řídit i kreslenými návody. Pozor, pokud si neuděláte okraje, poleva vám bude při vyplňování štětcem stékat!
Ingredience: 400 g polohrubé mouky, 250 g cukru krupice, 1 kypřicí prášek do perníku, 2 lžíce kakaa, 1 vejce, 250 ml mléka, 10 lžic oleje, marmeláda, poleva tmavá čokoládová, poleva bílá čokoládová
Postup: Ve dvou miskách smícháme sypké a tekuté ingredience. Ty poté smícháme dohromady a vše šleháme ručním šlehačem, než je těsto hladké. Nalijeme na plech s pečicím papírem a pečeme cca 30 minut, podle trouby. Upečený a vychladlý perník rozřízneme podélně a bohatě namažeme marmeládou. Na chvíli ho zatížíme, aby se obě poloviny perníku pěkně spojily. Mezitím si ve vodní lázni rozehřejeme polevy. Tmavou polevou natřeme celý perník, bílou polevou uděláme do tmavé polevy spirálu, a vidličkou ji od středu roztáhneme do krajů – tím nám na perníku vznikne krásný vzor. S polevami pracujeme rychle, aby tmavá poleva nestihla ztvrdnout, než na ní uděláme vzory.
Před samotným zahájením výroby papírových ruliček si ujasněte, co vlastně chcete vytvořit. Tomu přizpůsobte i výběr papíru, který na výrobu použijete. Nepoužívejte lakované tiskoviny, špatně na nich drží barva. Ruličky na osnovu vyrábějte z pevnějších papírů, stejně jako ruličky na výrobu předmětů, od nichž očekáváte, že budou mít určitou nosnost (například papírové krabice na skladování nejrůznějších pokladů). Naopak na dekorace a menší předměty je vhodné použít jemný papír, například telefonní seznamy.
Na výrobu papírové ruličky si připravte papír a špejli. Papír rozdělte na proužky o šířce zhruba 7 centimetrů. Špejli položte na roh papíru pod úhlem 45°. Roh papíru přehněte přes špejli, opatrně prstem dotáhněte tak, aby papír špejli těsně ovinul, a špejli začněte koulet po papíře. Až celý pruh papíru namotáte na špejli, přetřete poslední rožek papíru lepidlem a přilepte k ruličce. Rulička se bude mírně rozšiřovat, nelekejte se toho. Je to žádoucí, protože do širší části se vám bude lépe zasouvat navazující rulička.
Máte-li připraveno dostatečné množství ruliček, můžete začít papírové pletení. Nejprve si vytvořte osnovu budoucího výrobku. Ta se vytvoří splétáním osnovních ruliček, nebo můžete použít pevné dno z kartonu. Pro přípravu osnovy z pevného dna potřebujete dva kusy kartonu totožných rozměrů. První díl potřete lepidlem a rozmístěte na něj osnovní ruličky zhruba ve vzdálenosti 2 centimetrů. Poté přilepte druhý díl kartonu, položte na něj něco těžkého a nechte základnu dobře zaschnout. Vyplétání dna je inspirováno pletením z proutí - osnovní ruličky zploštíte a vzájemně je propletete střídavě zespodu a seshora tak, aby vznikla pevná vazba. Možností, jak zakončit hotový výrobek pletený z papíru, je několik. Začátečník jistě nejvíce ocení jednoduchý způsob uzavírky, při kterém ruličku, kterou plete, zasune pod jakoukoliv osnovní ruličku. Jednotlivé osnovní ruličky pak zastřihne a založí podle návodů na videu.
Takto hotové výrobky přetřete barvou, sjednotíte tím barevný odstín a zároveň jim dodáte na pevnosti a trvanlivosti. Po zaschnutí znovu můžete výrobky přetřít libovolnými barvami a vzory dle své fantazie nebo je ozdobit například ubrouskovou technikou.
Výsledek vašeho pletení z papíru pak najde své využití v domácnosti a ozdobí ji jako zajímavá a estetická dekorace. A pokud se vám tato činnost zalíbí, můžete si zřídit i prodej těchto výrobků.
Ještě bych se vrátila k něčemu, co jste zmínila před chvílí. Říkala jste, že vinaři čekají na kvalitu hroznů, aby vyrobili vína slámová a ledová. Jako spotřebitelé jsme se s nimi setkali, ale můžete nám to coby potenciálním pěstitelům vysvětlit podrobněji?
To, na co se ptáte, souvisí s právními předpisy, ale zas až tak nezajímavé to není. A neodpustím si odskok do historie. První písemný materiál, který by odpovídal našemu pojetí legislativy, je nařízení Karla IV. o zakládání vinic – tehdy se jim říkalo „privilegia“. Obsahuje různé přístupy k této záležitosti, včetně, jak bychom řekli dnes, daňových úlev pro vinaře, nebo sankcí pro zloděje ve vinicích. Je to krásné nařízení, jehož moudrosti se lze obdivovat dnes. Teď udělám obrovský skok v historii až do éry zvané socializmus; v této době nebyly právní předpisy pro vinaře žádné, pouze pro výrobu vín platily ČSN (československé státní normy). A když se po sametové revoluci a po vstupu do EU začalo pracovat na tolik potřebné vinařské legislativě, hledaly se možné vzory pro nově vytvářený vinařský zákon. V Evropě existují dva systémy: jeden je ve Francii, Itálii, Španělsku a dalších zemích okolo Středozemního moře, ve kterém se kategorie vín odvíjejí od geografického umístění jednotlivých vinařských poloh. V těchto zemích jsou kategorie určovány podle toho, kde, tedy ve které vinařské oblasti vinice leží, a podle nich se také označují. Rozlišují se vína z Burgundska, z oblasti Champagne, Beaujolais, Anjou apod. Vína jsou pro tyto jednotlivé oblasti typická a jedinečná, v každé z oblastí jsou výrazně jiná.
Druhým systémem je systém kategorizace vín podle obsahu sacharidů obsažených v hroznech bez ohledu na jednotlivé vinařské oblasti. Takto je postaven vinařský zákon např. v Německu nebo v Rakousku. A předkladatelé našeho vinařského zákona si vybrali právě tento druhý systém. Proto jsou v našem vinařském zákoně vyjmenovány tři velké kategorie vín podle získané cukernatosti při sklizni, které se dále patřičně člení, podobně jako ve výše uvedených zemích.
První kategorie je označována velmi prostě, jediným slovem: víno. Chápejme to jakožto právní výraz. Pro produkty zařazené v této kategorii platí, že minimální obsah sacharidů v moštu, tedy „minimální cukernatost“ je 11°NM, což se čte: stupňů normalizovaného moštoměru. (Pozn. - o cukernatosti také v dílu k měsíci září.) Kromě minimální cukernatosti tato kategorie není nijak jinak omezována. Ani státními hranicemi. Takovéto víno může být „mezinárodní“, může být vytvořeno z hroznů z různých států. Proto má být na obalech označováno jako „víno z EU“. Tato vína bývají velmi nízké kvality, už pro nízkou cukernatost moštu, která se musí zvyšovat jeho doslazováním řepným cukrem. Protože jsou poměrně málo kvalitní, jsou to často ta nejlevnější vína. Protože jsou levná, mohlo by se stát, že obal v podobě lahve by byl dražší než víno samo. Aby jeho prodejní cena mohla být nízká, plní se do levných obalů, jako jsou nápojové kartony, např. typu Tetra Pack, nebo do plastových lahví. Tato vína si obvykle kupují ti, kteří pijí víno především proto, že obsahuje alkohol, protože kvalita u takovýchto vín chybí.
Druhá kategorie je v zemích EU pojmenována: víno chráněného zeměpisného označení. Jak z názvu vyplývá, jde o víno pocházející už jen z jedné země EU, z jedné vinařské oblasti a jen z vyjmenovaných odrůd. V každé zemi EU je pak jeho kategorie nazvána v jazyce té které země. U nás je to označení: zemská vína, v Německu na obale této kategorie najdeme nápis: Landswein. Minimální povolená cukernatost hroznů pro tuto kategorii vín je 14°NM. Hrozny musí pocházet z ČR, jen z jedné z těch dvou vinařských oblastí, a na etiketě má být napsáno buď české nebo moravské zemské víno, aby se vědělo, odkud pochází.
Vína z těchto dvou prvních kategorií mají určitý benefit: protože se předpokládá jejich nižší kvalita, a tudíž i nízká cena, nemusejí procházet státní kontrolou kvality. Proces provádění kontroly kvality státem je podložen jedním z paragrafů vinařského zákona a jedná se při něm, stručně řečeno, o ověření, zda předkládané víno kvalitou odpovídá takové kategorii, ve které ho výrobce chce prodávat. Tato kontrola se označuje jako: „zatříďování vín“. Její provedení si musí výrobce zajistit sám u příslušného kontrolního orgánu, který se jmenuje Státní zemědělská a potravinářská inspekce (zkratka SZPI) a za zatřídění musí pochopitelně zaplatit. Existují výrobci, kteří se chtějí této kontrole vyhnout, například proto, že vyrábějí jen malé partie vín (partie – víno z jedné nádoby) a nevyplatilo by se jim hradit poplatek za zatřídění. Proto svá vína dobrovolně zařazují do nižší kategorie, která kontrolována být nemusí, a tou jsou zemská vína. Proto je možné mezi zemskými víny občas najít vína i velmi dobré kvality.
Rostlina pochází ze Střední Ameriky, konkrétněji z oblasti Taxco del Alarcon, aztékové ji nazývali „cuetlaxochitl“. Rostlina byla těmito lidmi využívána k výrobě barev používaných v kosmetice a k barvení látek, kromě toho z její mízy vyráběli léky proti horečce. I dnes se tam vánoční hvězdy s bělavými listeny používají k výrobě depilačních krémů, kromě jejich pěstování k tvorbě živých plotů.
Snad od 17. století začala mít rostlina vánoční význam, když ji františkánští bratři v tomto období začali používat v procesí zvaném „Festa de Santa Pesebre“. Červené listeny začaly být svým tvarem symbolicky spojovány s betlémskou hvězdou.
Zelené květy vánoční hvězdy, obklopené červenými listeny. Všimněte si žlázy připojené ke každé květině, je žlutá, když je zralá (uprostřed).
Pěstitelé květin, zejména ti ze Skandinávie a Kalifornie, byli zodpovědní za získání kultivarů více přizpůsobených domácí výzdobě, a to buď velikostí (protože tyto rostliny mohou tvořit rozvětvené keře, které dosahují výšky 3 m, zejména pokud jsou vysazeny venku), barvou a barevnými vzory přítomných v listenech. Existují tedy vánoční hvězdy oranžové, světle zelené, mramorované, skvrnité atd.
Vánoční hvězdě se též někdy říká poinsetie, což je její obvyklé jméno v amerických zemích a pochází ze jména Joela Robertse Poinsetta, který byl prvním velvyslancem Spojených států v Mexiku. Uchvácen barevností listenů poslal Poinsett v roce 1829 některé exempláře do svého domácího skleníku, kde se snadno uchytily. Poinsett nabídl mnoho z těchto rostlin přátelům, kteří se také zajímali o pěstování květin, jako byl John Bartram, který zase daroval některé rostliny Robertu Buistovi, majiteli školky. Ta, která nevěděla o již existujícím vědeckém názvu Euphorbia pulcherrima, který dal této rostlině německý taxonom Klotzsch v roce 1833, se rozhodla prodat ji pod názvem Euphorbia poinsettia. Američané mají vánoční hvězdu opravdu rádi a na důkaz své lásky a obdivu k ní ji uctívají v národním dni věnovaném této rostlině, který připadá na 12. prosince každého roku.
U nás se tato rostlina oficiálně jmenuje pryšec nádherný a jeho dřívější národní jména v češtině byla pryšec sličný, pryšec vznešený. Lidová jména pryšce nádherného pak zahrnují názvy poinsetie, vánoční hvězda a vánoční růže.
