Sterilizace kysaného zelí udrží zelí déle k použitelnosti, ovšem sterilizací se veškerá pozitiva kysaného zelí ztrácí. Pokud i tak chceme, abychom měli zelí do zásoby, tak když kysané zelí dosáhne optimální kyselosti, to je nejčastěji po 3 týdnech, můžeme jej sterilovat. Vhodné jsou sklenice s obsahem 0, 7 l, sklenice bohatě naplníme kysaným zelím, uzavřeme a sterilujeme 45 minut při teplotě 65 stupňů, pak necháme volně vychladnout víčkem dolů.
Sterilizovat zelí lze i nekysané a to dle své fantazie. Můžeme jej různě kombinovat s jinou zeleninou nebo různými nálevy.
Včelám se nemusí podařit matku vychovat nebo se matka může ztratit během proletů.
Čerstvě utvořený oddělek potřebuje velmi malý vstupní otvor do úlu, aby ho i v malém počtu mohly včely ubránit. Nejlepší způsob je úlu zcela uzavřít česno a pouze mu otevřít očko. Teprve až nová matka v oddělku začne plodovat, tak očko zavřete a otevřete česno, ale jen částečně. Takto oddělek může zůstat až do příštího roku, kdy už z něj bude silné včelstvo, a v létě mu můžete česno otevřít úplně.
Zásoby jsou vůbec pro oddělek v počáteční fázi důležité. Pokud mu dáte do startu zásob jen málo, může během horšího počasí nebo snůškové mezery umřít. Když tedy oddělek vytváříte, buď mu nějaké zásoby ze zdrojového včelstva dejte (stačí tak 2/3 plástu míry 39 x 24 cm), anebo ho co nejdřív po oddělení musíte přikrmit.
Když se vytvořený oddělek nerozroste víc než do jednoho nástavku (na míře 39 x 24 cm), respektive do velikosti normálního včelstva, bez problému ho zazimujte v jednom nástavku a k rozšiřování oddělku přistupte až na jaře.
Vhodná doba k tvorbě oddělku je od května do července. Později už by se oddělek nestačil do zimy rozvinout. Tvorba oddělku v červenci je tedy ještě možná.
Pokud vám zbyl vývar, můžete jej uchovat do zásoby. Vývar nechte vystydnout, poté jej nalijte do čistých sklenic a zavíčkujte. Sklenice v hrnci s vodou pomalu uveďte k varu, chvíli vařte na 90 stupňů, pak nechte vychladit. Pokud vývar obsahuje maso, tak zavařování po 24 až 36 hodinách opakujte. Po vychladnutí narovnejte do spíže, hlavně ne na světlo.
Krátce po vyzimování představuje každý zásah zbytečné rušení. Kdo svá včelstva dobře připravil na zimu v podletí, nemusí si v březnu dělat tolik starostí jako jiní včelaři. Kdo při péči v podletí udělal chybu, nemůže ji zjara již napravit. Slabě vyzimovaná včelstva nejsou schopna rozrůst se podle požadavků jarního počasí, jsou náchylnější k nemocem a nevykazují slibný vývoj. Vina leží většinou na včelaři. K vlastnostem včelstev patří, že jsou v každém počasí schopna přestát jeho rozmary, tedy pokud jsou zdravá a mají dostatek zásob.
Když se zjistí, že vyzimované včelstvo nemá dostatečné zásoby, musí včelař okamžitě zasáhnout, a to podat medocukrové těsto, nebo následně slabá včelstva spojit. Vyzimované včelstvo by mělo mít cca 15 000 jedinců.
Vánoční hvězdu rozhodně nepřelévejte. Je dobré ji zalévat často, ale jen malým množstvím vody, aby substrát nevyschl. Pokud například odjedete na víkend, rozhodně rostlině nedělejte zásoby vody, ale raději ji nechte vyschnout, to je pro ni méně nebezpečné než přemokření. Častost zálivky posuzujte podle listů, nechte je jen mírně zvadnout a pak teprve hvězdu zalijte. Zalévejte odstátou, nejlépe vlažnou vodou, která je měkká, ideální je dešťová. Substrát by měl být stále mírně vlhký. Po dobu přibližně jednoho měsíce po odkvětu je dobré zálivku omezit. Poinsettii stačí průměrná vlhkost, spíše se doporučuje rostlinu nerosit, protože snadno chytne plísně. Pokud ji však máte ve velmi suchém prostředí a žloutnou jí okraje listů, můžete občas porosit. Snáší dobře suchý vzduch.
Stav substrátu se vyplatí zkontrolovat už při nákupu v obchodě. Bude-li v prodejně stát rostlina týden ve vodě, doma vám po pár dnech opadá, i když se o ni budete pečlivě starat.
Čerstvé droždí je na omak jemné, má růžovohnědou barvu, voní příjemně a při lámání lístkuje. Vyschlé droždí je tvrdé, má trhliny a tmavou i nazelenalou barvu. S takovým droždím těsto nevykyne. Na vyzkoušení droždí je jednoduchý recept: Když dáte malý kousek droždí do horké vody, vystoupí ihned na povrch, pokud má ještě schopnost kynout.
Sušené droždí je lepší v tom, že se dá koupit do zásoby a nemusí se hlídat datum spotřeby, těsto vykyne stejně jako u čerstvého droždí.
Čerstvé droždí obsahuje vodu. Vyrábí se ve tvaru kostiček, je hebké a snadno se drolí. Skladuje se v lednici při teplotě od 1 do 10 °C. Instantní droždí je dehydrované droždí vyráběné ve formě drobných krystalků. Tento typ droždí se prodává například v sáčcích o hmotnosti 10 g pod značkou Saf-instant nebo v 7 gramových od Dr. Oetkera a může se při pokojové teplotě skladovat až 18 měsíců, což je jeho velká výhoda. Množství sušeného droždí v balíčku odpovídá asi 25 g čerstvého droždí neboli 1/4 kostky čerstvého droždí (10–12 g) se rovná jedné čajové lžičce sušeného droždí.
Od třetího roku po výsadbě kanadské borůvky některé staré výhony celé vyřežeme až těsně u země. Tím rostlinu průběžně zmlazujeme – mělo by zbýt vždy 6 až 8 silných výhonů. Čím více rostliny prořežeme, tím větší potom budou bobule, ale jejich počet se sníží. Staré neprořezávané keře přinášejí jen malé plody, které často zasychají ještě před dozráním, rovnoměrné úrody tedy dosáhneme každoročním řezem. Větvičky pod tíhou úrody klesají, mohou se i polámat, proto je včas vyvážeme k oporám.
Kanadské borůvky stříhejte až na jaře. Pokud budete stříhat na podzim, borůvka se bude snažit stále vyrážet a keřík tím před zimou pouze vysílíte. Rostlina si do dřevní hmoty ukládá zásoby, takže pokud ji pohnojíte (to udělejte určitě), ještě posílí dřevní hmotu a bude tak lépe odolávat zimě a mrazu. Na jaře zastřihněte omrzlé větvičky, keř tím prosvětlíte (není na to žádný exaktní recept, jen se snažte, aby keř nebyl příliš hustý a aby byly větve pokud možno členité a silné). Borůvku nezapomínejte hnojit a zalévat.
Pěstování fenyklu v našich podmínkách je bez problémů, jen je nutné dodržet termín výsevu, který je v polovině července. Rostlina totiž v dlouhých letních dnech vybíhá už v prvním roce do květu. Projevuje se to protahováním hlíz, narůstáním stonků až do výšky 50–100 cm a tvorbou žlutých květních okolíků. Zároveň se prudce zhoršuje konzumní kvalita hlíz. Splníte-li správně načasovaný výsev, aby rostliny mohly své hlízy vyvíjet v krátkém dni, je dlouhodennost dokonce značnou předností. Fenykl je velmi výhodnou druhou plodinou v osevním postupu, ke sklizni na podzim. Fenykl se vysévá přímo na záhon nebo do pařeniště uprázdněného po předchozí kultuře. Lze také vysazovat předpěstované sazenice na vzdálenost 30 x 15–20 cm. Jsou však choulostivé na přesazování, je třeba je vypěstovat v květináčích nebo v sadbovači a vysazovat i s kořenovým balem včas, dokud mají jen 3 až 4 listy. Fenykl se sklízí od konce srpna do září. Poslední sklizeň by měla proběhnout před prvním větším mrazem. Celé rostliny uřízněte těsně nad povrchem půdy, i s patkou, aby se hlíza nerozpadla. Vyryté rostliny můžete do zásoby uložit do půdy v pařeništi nebo do sklepa, kde vydrží delší dobu. Nazmar nepřijdou ani listy podobné kopru. Oddělují se v místech řapíkových pochev a využívají se samostatně v salátech, polévkách nebo ke zdobení. Rostlina fenyklu dorůstá až do výšky 2 metrů.
Pastinák setý, lidově „pastiňák“, je vytrvalá bylina, která může dosahovat výšky 30─100 cm. Rostlina kvete žlutými až žlutozelenými květy ve druhém roce života, přičemž doba květu časově spadá do doby letních prázdnin (tedy červenec a srpen, případně i počátek září). Rostlinu můžeme nalézt v teplejších oblastech, kde je schopna získat alespoň trošku slunečního záření. Co se jejího původu týče, pochází z Kavkazu, Blízkého východu a Střední Asie, postupně však zdomácněla v Evropě a loděmi byla převezena do Ameriky a Austrálie, kde se následně začala pěstovat. Kořeny pastináku jsou mnohdy připodobňovány známější kořenové zelenině, a sice petrželi. Pastinák lze ale od petržele velice snadno odlišit, má totiž mnohem výraznější chuť a větší kořen.
Petržel pochází z východního Středozemí a rozšířila se do celého mírného pásma. Petržel (stejně jako většina miříkovitých rostlin) je dvouletá rostlina, která první rok vytváří přízemní růžici listů a shromažďuje zásoby ve ztlustlém hlavním kořeni, aby z ní druhý rok vyrostla mohutná lodyha s okoličnatým květenstvím, kdy plodem je nažka. Nejznámější druhy jsou petržel zahradní a petržel zahradní italská, u níž není úplně jasné, je-li samostatným druhem, nebo spíše poddruhem.
Oddělek můžeme utvořit také nad včelstvem tím způsobem, že nad původní nástavek vložíme mateří mřížku, nahoru nasadíme nástavek, do jehož středu zavěsíme asi 4 plásty s plodem, doplníme soušemi a zásobními plásty a úl uzavřeme. Pres noc se k plodu natáhnou zdola mladší včely a osvojí si zásoby. Příští den otevřeme očko a přidáme zralý matečník chráněný alobalem nebo staniolem. Chceme-li místo matečníku přidat oplozenou matku, měl by plod v nástavku být z větší části zavíčkovaný. S přidáním matky musíme ještě den počkat, jestliže jsme předtím mřížku opět nahradili pevným uzávěrem a nechali odlétnout starší včely. Po vylámání matečníků pak přidáme matku některým z mnoha známých způsobů. Jakmile se matka v oddělku již dostatečně rozkladla, překryjeme otvor v přepážce opět mateří mřížkou a po několika dnech můžeme přepážku zcela odstranit, protože včelstva se vlastně již spojila. Přidávání matek produkčním včelstvům pomocí oddělku je velmi jednoduché a nenásilné. V hlavním včelstvu matku nehledáme, včely si většinou ponechají mladou. Tvorba oddělku se starou matkou bude předmětem některého z dalších článků. Máte-li zájem o toto téma napište si o něj v diskusi pod článkem.
Zvykneme-li si každoročně přidávat mladou matku pomocí oddělku, můžeme omezit rojení na skutečně nejmenší míru. Včelstva s takto přidávanými matkami bývají navíc neobyčejně silná. Musíme se však smířit s tím, že v produkčních včelstvech za celou sezonu většinou matky vůbec neuvidíme.
Schizandra má ve své domovině nezastupitelnou roli jako léčivá rostlina. Ze sušených (a také z čerstvých) listů se připravuje posilující čaj, z plodů pak marmelády a kompoty. Případně se plody mrazí, suší a použijí na nálevy nebo k výrobě kapek a tinktur či domácího vína.
Celá rostlina obsahuje vysoké množství vitaminů C, A, E a prvků důležitých pro lidský organismus, například vápník, železo, draslík, síru nebo sodík a další prvky. Pro výrobu kapek se semena schizandry nakládají do lihu nebo sedmdesátiprocentního alkoholu.
Pro schizandru vyberte místo světlé s propustnou zemí a zbudujte jí oporu. Liána se kolem ní bude v příznivých podmínkách obtáčet až do výšky deseti metrů. Většinou však u nás dorůstá do šesti metrů a počítejte s tím, že první tři roky roste velmi pomalu.
Před výsadbou dejte pod kořeny zásobu dobrého kompostu či zahradní zeminy – klanopraška koření poměrně mělce a nevyužije zásoby z hlubší půdy. Proto je potřebné i každoroční přihnojování ledkem amonným nebo superfosfátem.
Jak má nadzemní část rostliny ráda světlo, tak si mělce umístěné kořeny libují v zastínění. Stačí je pokrýt posekanou trávou, drcenou kůrou a na zimu můžete přidat mladším rostlinám i chvojí proti promrznutí půdy.
Rostlina začíná kvést nenápadnými voňavými růžově bělavými květy po polovině května (v chladnějších oblastech v červnu), plody dozrávají v průběhu měsíce srpna či v září. Bobule jsou poměrně velké, tmavě červené, někdy svraskalé, což není na závadu.
Po vyjmutí česneku ze země následuje proces sušení, kdy se suší česnek i s natí. Ideálním místem pro sušení je stinný kout nejlépe v průvanu. V žádném případě se nevyplácí snaha urychlit sušení česneku na přímém slunci. Dobrou volbou je česnek zavěsit nebo umístit do dřevěných beden či na sušicí rošty. Sušení by mělo probíhat po dobu nejméně jednoho měsíce. Po dokonalém usušení česnek zbavíme natě a zkracujeme kořeny. Pokud zpozorujeme nějaké poškozené, nahnilé nebo plesnivé palice, ihned je vytřídíme. Očištěný česnek skladujeme na suchém a dobře větraném místě.
Další možností je sušení česneku v sušičce. Sušený česnek patří mezi základní potraviny v mnoha kuchyních po celém světě a připravíte s ním mnoho velmi chutných jídel. Sušený česnek je přesně tím, co dodá tu pravou chuť každému vašemu jídlu. Sušení česneku v sušičce potravin není vůbec složité. Díky množství táců si pohodlně a velmi rychle usušíte potřebné množství a vytvoříte si tak zásoby na dlouhou dobu. Již nebudete muset složitě shánět česnek do připravovaného pokrmu. Poctivý česnek se dnes velmi těžko shání. Uchovejte si ho proto v sušené formě pro každý případ. Vaše pochutiny získají díky sušenému česneku naprosto novou chuť. Vyzkoušejte sami, co všechno dokáže přidání jedné poctivé suroviny do jídla. Ten rozdíl zaručeně poznáte!
Sušený česnek je výborný pomocník v kuchyni, který je stále po ruce. Nemusíte ho loupat ani drtit. Sušený česnek je nakrájený na plátky a nachystaný přímo k použití. Přitom si zachovává svou původní vůni, sílu a čerstvou chuť.
Postup: Připravíme jíšku z předešlého receptu, do které pak za stálého míchání přidáváme smetanu. Nejlépe tu, která je určena na vaření. Pokud vyžadujeme opravdu tučný bešamel, použijeme běžnou smetanu ke šlehání (šlehačku).
Ingredience: Na 50 g mouky potřebujeme cca půl litru smetany na vaření. Běžné smetany ke šlehání bude potřeba o poznání více. Nejprve uděláme bešamel raději hustší, zředit ho totiž můžeme kdykoliv. Zahušťování je náročnější.
Tip: Ekonomicky výhodným způsobem použití bešamelu je připravit si ho více najednou. Pak zbytek uložit do lednice a do deseti dnů ho spotřebovat. Je ale i další možnost – můžeme ho dát zamrazit. Jen je potřeba po rozmrazení bešamel rozmixovat. Přemrzlý škrob totiž vytvoří „cucky“, které pouhým mícháním nelze rozpojit.
Dále můžeme připravit do zásoby pouze jíšku, tedy osmahnout mouku na másle. Tu lze v lednici uchovat v dobře těsnící nádobě i měsíc. Pokud jíšku rozdělíme na malé porce, můžeme ji zamrazit a brát z mrazáku postupně, kdykoliv potřebujeme udělat omáčku, polévku nebo bešamel připravený k dalšímu použití při vaření.
Zamrazená jíška nijak nezmění svou konzistenci a lze ji pak po rozmrazení běžně použít. Jen je nutné myslet na fakt, že tuky v mrazáku silně nasávají okolní pachy. Takže jíšku musíme skladovat ve velmi dobře těsnící nádobě. Pouhý igelitový sáček nám totiž nebude nic platný. Zejména když máme v mrazáku například aromatické uzené maso, klobásy nebo třeba předpřipravené česnekové karbanátky. Takové pachy jíška chytá velmi rychle a silně, což by mohlo později zkazit celé vaření. Proto vždy zamrazujeme ve vzduchotěsných nádobkách.
Při redukci váhy je velmi důležité jíst pravidelně a žádné jídlo nevynechávat. Organismu tím dáváte najevo, že má dostatečný přísun všech živin, nemusí se obávat krize z jejich nedostatku a nemusí si tedy tvořit „zásoby“. Tělo v takovémto případě raději sáhne do tukových zásob, aby pokrylo energetické nároky na provoz. V případě, že večeři vynecháváte, ošidíte organismus o zdroj důležitých živin a také o zdroj energie – škodíte si tedy dvakrát. Výsledkem je, že organismus bude brát energii pro svou činnost spíše ze svalů, protože tuky si bude šetřit „na horší časy“. Výsledkem tedy bude úbytek svalové hmoty, nikoliv tuků.
Oblíbenou večeří při redukci váhy je zeleninový salát. Má přece tolik vitamínů a žádné kalorie! Ale... salát neobsahuje žádné bílkoviny a kalorií je tak málo, že rozhodně nepostačí na pokrytí energetických potřeb organismu až do snídaně. Výsledek je tedy jen o málo lepší než při vynechání večeře. Zelenina rozhodně k redukční dietě patří, ovšem měla by být doplněna bílkovinou (nemusí to být kus masa, službu prokážou luštěniny, bílý jogurt či čerstvý sýr nebo vajíčko, nejlépe naměkko).
Možné varianty večeří: nízkotučný tvaroh například ve formě pomazánky s rybičkami, zeleninou či bylinkami. Nabírat si jej můžete kousky zeleniny nebo jej tvořítkem nastříkat na kolečka okurky nebo jiné zeleniny. Pokud byste chtěli zařadit i pečivo, vyberte si celozrnné a přidejte menší kousek. Vhodná je dále například omeleta se zeleninou (bez tuku), luštěninové pokrmy či dušená ryba.
Zcela sacharidová večeře není vhodná, například talíř špaget, palačinka s ovocem nebo pečivo s marmeládou.
V České republice se jako vitamín D pro miminka používají kapky Vigantol. Zpravidla je jejich dávkování univerzální, přičemž se dětem podává jedna kapka denně. Vigantol je chemicky vytvořený vitamín D. Existují i jiné přípravky na rostlinné bázi, Vigantol je však předepisován všemi lékaři a je zdarma. Ostatní se hradí.
Vitamín D chrání před křivicí a napomáhá růstu zdravých kostí a zubů (vstřebávání vápníku). Při jeho nedostatku vzniká onemocnění rachitis, způsobující nevratnou deformitu kostí. Příroda si potřebný vitamín vyrábí v těle živočichů sama působením přímých paprsků slunce na pokožku. V kůži tedy tvoří vitamín D a tvoří si jej také do zásoby. Dá se tedy říci, že zásoba z letních měsíců pokryje potřebu pro podzimní měsíce. Pro zimní měsíce je tedy potřeba dodat vitamín D jinak.
Vigantol existuje ve formě oleje, který je uložen v malé lahvičce. Podává se ve formě kapek, které se mohou nakapat přímo do dutiny ústní nebo na lžičku mléka (u malých dětí). Dávkování se řídí doporučením lékaře, obecně se jedná o 1–2 kapky denně u dětí a cca 5–10 kapek u dospělých. Vigantol obsahuje cholekalciferol, což je vitamin D3. Nežádoucí účinky jsou způsobené hlavně možným předávkováním.
Přípravek je většinou dobře snášen. Při dodržování doporučených dávek se nežádoucí účinky neočekávají. K nežádoucímu zvýšení hladiny vápníku v krvi nebo moči a tím ke vzniku nežádoucích účinků může dojít při předávkování nebo současném vystavení pacienta ultrafialovému záření z přírodního nebo umělého zdroje. Výrazné zvýšení hladiny vápníku v krvi se může projevit akutními příznaky, například poruchami srdečního rytmu, bolestmi hlavy, nucením na zvracení, zvracením, psychickými poruchami až poruchou vědomí. Při přetrvání zvýšené hladiny vápníku v krvi se mohou projevit i další příznaky nežádoucích účinků jako ztráta tělesné hmotnosti, výskyt ledvinných kamenů, ukládání vápníku do měkkých tkání, nechutenství, žízeň a zvýšená frekvence močení.
Chovat veverku obecnou není nic složitého. Přesto je nutné podotknout, že to není zdaleka vhodný domácí mazlíček. V první řadě je nutné opatřit si velikou voliéru, minimálně o rozměrech 2 x 2 x 1 m, ve které budou k dispozici alespoň dvě budky vystlané senem a zapřené velké větve na prolézání. Na chov přímo v bytě není veverka vhodná. Veverky jsou totiž hodně agresivní a nesnášenlivá zvířata, i když na to nevypadají. Je ideální je chovat v páru, protože kdyby jich bylo více, mohlo by docházet k šarvátkám. Veverku je možné si ochočit, ale musíte si ji pořídit jako mládě, aby si na vás zvykla. Dospělou veverku už neochočíte, je hodně plachá a nedůvěřivá k člověku. Veverka není moc čistotná, neodkládá moč ani trus na jedno místo, proto je nutné pravidelné čištění voliéry.
Krmivo
Veverka je hlavně býložravec. Doma ji můžete krmit například vlašskými ořechy, jedlými kaštany, pšenicí, slunečnicí, kukuřicí, ovocem (jablky, broskvemi, hruškami) a zeleninou (mrkví). „Zdravou stravu“ jí můžete zpestřit třeba piškotem nebo vařeným vejcem. Veverka potřebuje co nejpestřejší stravu. Pro dobrý vývin je dobré podávat rovněž nějaký z vitamínů pro savce, například Roboran. V přírodě se tento druh živí převážně semeny šišek – smrkových, borových a modřínových. Spotřebuje jich až 170 ks. Dále si pochutnává na žaludech, bukvicích, šípcích, stromové kůře, nepohrdne ani houbami a na jaře pupeny stromů. Veverky si s přehledem poradí i s lískovými oříšky, které jim velice chutnají. K rozlousknutí oříšků používají spodní hlodavé zuby, kterými si vykoušou otvor. Oříšky si i doma rády schovávají a dělají si zásoby na zimní období, na což jsou zvyklé z přírody.
Rozmnožování
Rozmnožování veverek probíhá od jarních měsíců do podzimu. Po 38 dnech březosti se narodí mláďátka, obvykle jich bývá 3 až 7, jsou holá a slepá, velká asi 8 cm. Začínají vidět nejdříve po třech týdnech a to jsou již zcela osrstěná. Zhruba po dvou měsících jsou samostatná. Samice dokáže během jednoho roku odchovat 2 až 3 pokolení. Kříženci veverek bývají zřídka.
Postavení rámku v úle se stanovuje oproti česnu. Rozeznáváme dva druhy a to studenou (podélnou) nebo teplou (příčnou) stavbu. Pro co se rozhodnout je věc názorů, každý včelař na to má svůj pohled a opodstatnění. Zde bych to viděl hlavně, na jakém stanovišti jsou umístěny úly, klimatických podmínkách a z jaké strany převážně vane vítr. Pokud jsou úly chráněné volil bych studenou (podélnou) stavbu, zda-li ale směrem od česna vane často vítr nebo jsou úly ve vyšší nadmořské výšce, tak bych volil teplou (příčnou) stavbu. Toto ovšem nese určité riziko, že včely v zimním chomáči se drží blíže k česnu z důvodu čerstvého vzduchu a může dojít k vyhladovění, protože včely nevyužijí zásoby umístěné v zadní části nástavku. Osobně využívám teplou stavbu.
