Čistý síran měďnatý (modrá skalice, CuSO4) je anorganická sloučenina, která se přirozeně vyskytuje v přírodě, ale častěji je vyrobena člověkem z přírodních složek – mědi a síry. Produkty, které obsahují modrou skalici, jsou s omezeními povoleny v certifikovaném ekologickém zemědělství.
Modrá skalice patří mezi měďnaté fungicidy. Obecně tyto postřiky obsahují různé přísady a inertní přísady, ale je to měď, která v nich funguje. Různé produkty budou obsahovat různá množství mědi. Obecně řečeno, čím více mědi ve směsi, tím lépe bude fungovat při prevenci chorob, které napadají ovocné stromy.
Povětrnostní podmínky hrají významnou roli v účinnosti modré skalice, protože ji lze smýt deštěm nebo závlahou.
V naší poradně s názvem POSTŘIKY NA VINNOU RÉVU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Naděžda Glücková.
Dobrý den.Prosím pěkně o radu.Máme už starší vinohrad,odrůdy vše rezistentní,celkem 15 hlav.Zdravotní stav je každým rokem dobrá,ale na kmínkách je šedý povlak kůra se dá prsty odloupnout,ale ne všude,někde drží více.V prodejně mi ing.agro paní prodala zelenou skalici,ale nevím jaký roztok namíchat.Děkuji Vám mnohokrát za radu.Glücková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Zelenáskalice je rychle působící hnojivo určené pro doplnění železa ve výživě rostlin během vegetace. Železo je důležitý prvek výživy, ovlivňuje tvorbu chlorofylu, růst, vybarvení a vzhled rostlin. Jeho nedostatek se projevuje zejména u jádrovin, peckovin, jahodníku a vinné révy místním žloutnutím listů, tzv. chloroza (žloutenka) s následným poškozením a snížením úrody plodů.
Postrik na list se provádí v červnu. Zelenáskalice se rozmíchá ve vodě v poměru 3g na litr vody.
Odrůdy slivoní švestek jsou bohužel citlivé na šarku. Šarka způsobuje opadávání ještě nezralých švestek, což znamená, že jsou kyselé. Toto onemocnění poznáme podle žlutých až zelených skvrnek na plodech a listech. Plody jsou hrbolaté, mají dolíčky, pod kterými je červená až hnědá dužina. Onemocnění přenáší hmyz a není možné ho nijak léčit, stromy je nejlepší vykácet a kompletně spálit. Nejdůležitější je prevence, respektive výběr vhodné odrůdy. Pro výsadbu se používají generativní neboli semenné podnože (tedy stromky vypěstované ze semen, protože se šarka nepřenáší semeny). Podnož je kmen s kořenovým systémem, na který je naroubována jiná odrůda slivoně. Vhodné je nahradit citlivé švestky pološvestkami nebo slívami. Pokud chcete pěstovat slivoně, doporučuje se vždy vyhledat odrůdy odolné vůči šarce.
Stromky vysazované ve školkách jsou tvořeny podnoží myrobalánu. Nevýhodou je však velký vzrůst. Dalším problémem je, že stromy na tomto základu vynáší plody později než klasické švestky. Proto se hodí do teplých a suchých oblastí republiky. Do nejteplejších oblastí Česka jsou vhodné například tyto odrůdy: Stanley, Čačanská lepotica, Čačanská najbolja.
Wangenheimova švestka, zelené renklody a durancie jsou jako semenáče vhodné pro těžší a vlhčí půdy. Stromy na těchto podnožích rostou mnohem méně než na podnožích myrobalánu.
Mezi podnože, které jsou vhodné i za způsobu vegetativního množení, tedy způsobu, kdy se strom dělí řízkováním a má stejný genetický materiál jako matečná rostlina, patří odrůdy jako St. Julien nebo MY–KL–A, které dobře rostou i ve vlhčích a těžších zeminách, mají vzrůst asi 60–70 % myrobalánu. Stromy mají dřívější plodnost než právě myrobalánové podnože.
Máte-li jen malou zahradu, kde je důležitý každý centimetr místa, vhodnou podnoží je WAxWA, jejíž růst je 50–60 % myrobalánu a vřetena plodí už druhým nebo nejpozději třetím rokem od vysazení.
Máte-li zahradu v mrazové kotlině, pak slivoně raději vůbec nevysazujte. Ideální je pěstovat stromy do nadmořské výšky 350 m n. m., odolné odrůdy do 450 m n. m., při dobré péči a vhodném lokálním klimatu mohou zvládnout i vyšší polohy. Dobré je mít samosprašnou odrůdu. Pokud není, musíme jim zajistit opylovače (jiná odrůda nedaleko stromu).
Švestky se sází na jaře nebo na podzim. Pokud máte dost času na přípravu půdy, ideálním řešením je na podzim půdu zrýt a prohnojit hnojem. Poté je vhodné půdu obohatit pomocí zeleného hnojení, což je ekologická a levná varianta přihnojování půdy. Zasadí se drobné rostliny jako měsíček lékařský nebo svazenka vratičolistá, vikvovité (lupina, bob, hrách, vikve a hrachor) a brukvovité (řepka, hořčice) rostliny, které se poté do půdy zaryjí. Jejich drobné kořínky půdu obohatí například o dusík. Podzim je dobou vhodnou pro zasazení malých stromků slivoní – vřeten. Vřetena jsou stromky o výšce kmenu od 30 do 60 cm. Ostatní výhony mají mít alespoň 20 cm. Pokud chcete zasadit více stromků, doporučuje se vzdálenost mezi jednotlivými vřeteny slivoní asi 1,5–1,8 m průměrně. Pokud máte podnož myrobalánu nebo St. Julienu, tedy podnože většího vzrůstu, sázejte ve vzdálenosti 4,5 x 2,5 m (vzdálenost mezi řadami x vzdálenost mezi stromky v řadě). Podnože méně vzrůstné, jako je například Wangenheimova odrůda, sázíme 4 x 2 m a slabě rostoucí, jako je Pixy, 4 x 1,5 m. Kombinujeme-li vzrůstné podnože s velmi vzrůstnými korunami, sázíme i 6 x 4 m od sebe. Místo štěpování musí zůstat nad zemí.
Stromy potřebují dostatečnou výživu, a pokud je sucho, tak i dostatečnou zálivku. Dostatek vláhy je důležitý zejména v období růstu plodů. Nejchutnější a obecně nejlepší plody slivoní rostou ve druhém až třetím roce od výsadby. Na podzim, když přijdou větší mrazíky, je třeba strom přihnojit lopatkou Cereritu. Do kruhu 1,5 m od kmene se položí nastýlka neboli mulč starého chlévského hnoje ve výšce cca 10 centimetrů. Kmene se ale hnůj nemá dotýkat. V době vegetace se na mulč přidává pokosená tráva. Princip mulče nahrazuje přirozený proces v přírodě, který funguje tak, že spadlé listy a větve zadržují vláhu v zemi a postupně se vrací do půdy a hnojí ji, čímž navrací stromu živiny a energii. Hnojení starších stromů není tak potřebné, protože slivoně mají hluboké kořeny a mohou tak čerpat živiny z větší hloubky. Tyto stromy tedy půdu nevyčerpávají, a tak může být půda ve švestkových sadech i velmi úrodná.
Stromy řežeme koncem března až v době květu, pokud krátíme mladé slivoně, tak na počátku jejich plodnosti. Jestliže jste stromky sázeli na podzim, proveďte první řez následující jaro, pokud na jaře, tak ještě v témže období. Zkracovat větve je možné v době vegetace, jako to platí u jiných peckovin, a to až do začátku září. První roky se provádí takzvaný výchovný řez. Mladé stromy se zkracují, mají-li příliš dlouhé výhony, a tímto řezem korunu zahušťujeme. Starší stromy řežeme, mají-li příliš dlouhé jednotlivé větve nebo roste-li určitá větev příliš v ostrém úhlu ke kmenu (při přetížení by se větev mohla odlomit a strom tak nenávratně poškodit. Ideální je roční přírůst větví asi půl metru, pak stačí strom řezem prosvětlovat. Pokud je menší, korunu bychom měli prořezávat hlouběji.
Chceme-li vypěstovat mnoho kvalitních plodů, měli bychom provádět probírku plodů. Slivoně nasazují dvakrát až desetkrát více plodů, než jsou schopny dovést k dozrání (zejména u původních druhů švestek). Probírka by měla proběhnout začátkem léta (červen), a to tím způsobem, že švestka, dotýkající se některé další by měla být odstraněna. Dokonce je uváděno, že plody by měly mít mezi sebou vzdálenost 6 až 9 palců. Nejlepší je přebytečné plody odstraňovat ručně. Námahu spojenou s probírkou vám vynahradí kvalita výsledného ovoce.
Švestky nejsou příliš dlouhověké. Jsou-li výnosy nízké nebo je-li slivoň napadena chorobou, je dobré strom skácet a nahradit novým.
Červivost plodů způsobuje pilatka švestková, plody jsou následně napadeny moniliovou hnilobou. Dalším nepřítelem je obaleč švestkový, mšice a puklice švestková. Stromy proti těmto škůdcům chráníme na jaře postřiky. V době opadu 95 % okvětních lístků se provádí večer postřik přípravkem Zolone 35EC, který je účinný proti pilatce švestkové a žluté.
Přestože je měď organická, je ve vysokých koncentracích nebezpečná pro lidi i zvířata. Při použití postřiku modrou skalicí je třeba dbát na ochranu pokožky a očí, stejně jako u jiných chemikálií pro domácnost. Pokuste se provést postřik za klidného dne. Tím zajistíte, že většina mědi půjde na strom a ne na vás a okolí. Měď je zvláště toxická pro ryby, proto buďte zvlášť opatrní při postřiku v blízkosti rybníků.
Během aplikace postřiku je možné že budete zasaženi síranem měďnatým alias modrou skalicí. Pokud je síran měďnatý absorbován kůží nebo očima, může způsobit pocit pálení a štípání. To může mít za následek svědění, ekzém, a pokud se dostane do očí, tak konjunktivitidu, zánět, otoky nebo podráždění rohovky.
Modrá skalice může způsobit vážné podráždění očí. Konzumace velkého množství modré skalice může vést k nevolnosti, zvracení a poškození tělesných tkání, krevních buněk, jater a ledvin. Při extrémních expozicích může dojít k šoku a smrti.
Modrá skalice je silné oxidační činidlo a v závislosti na požité dávce může vést k rozsáhlému poškození buněk. Systémové účinky otravy se projevují především na červených krvinkách, gastrointestinálním systému, ledvinách a kardiovaskulárním systému.
Použijte poměr na 1 litr vody, přidejte 1 polévkovou lžíci modré skalice a 2,5 polévkových lžic hydratovaného vápna. Další doporučené způsoby přípravy postřiku jsou 10 gramů modré skalice na jeden litr vody nebo jeden díl modré skalice na deset dílů vody.
Krystaly modré skalice se rychleji rozpouštějí v horké vodě než ve studené vodě, protože molekuly v horké vodě mají vyšší kinetickou energii, a tak se pohybují rychleji než molekuly ve studené vodě.
Postřik z modré skalice je účinný v prevenci nemocí, pokud se aplikuje předtím, než se strom nakazí. Běžné choroby ovocných stromů, jako je hnědá hniloba, kadeřavost listů, bakteriální rakovina a plíseň, dobře reagují na postřikový program, který zahrnuje měď. K léčbě těchto chorob je třeba rovnoměrně postříkat všechny povrchy stromů, včetně spodní strany listů, všech větví a celého kmene.
Modrá skalice je také silný pesticid, který zabíjí nejběžnější rostlinný hmyz a roztoče. Kromě toho chrání stromy před účinky mšic, roztočů, housenek a blešivců.
V naší poradně s názvem GINKO BILOBA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lubica Zemková.
Prosím o radu , koupila jsem si Ginko jako 70 ti cm proutek, nevím zda ho mám zastřihnout, aby se rozvětvil, nebo ho nechat ještě růst do výšky jaký chci mít kmínek. Ten samý problém mám s dřínem, jeden 2 metrový šlahoun. Prosím o radu. Děkuji mockrát
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Ginkgo stromy potřebují prořezávat pouze jednou ročně během vegetačního klidu na konci zimy. Konkurenční větve odstraňte ostrými zahradními nůžkami. Vzhledem k tomu, že tyto stromy dozrávají, aby měly velké koruny, můžete se rozhodnout zúžit jejich tvar. Zastřižením hlavní větve dosáhnete založení koruny a můžete tak nastavit její výšku, takže se vplatí počkat, až tam proutek doroste.
Dřín má tendenci tvořit více vůdčích stonků a pro kontrolu velikosti budete muset odříznout výhonky, které se objeví. Chcete-li rostlinu vycvičit jako malý strom, vyberte hlavní výhon jako kmen a poté systematicky odřezávejte konkurenční výhonky. Tento druh lze také snadno prořezávat, aby se udržoval jako rostlina živého plotu. Nejlepší načasování pro výchovný řez je bezprostředně poté, co květy na jaře odkvetou, ale uvědomte si, že při prořezávání přijdete o plody pro danou sezónu.
Je důležité vědět, kdy a jak často stříkat. Některé stromy jsou citlivé na měď, proto je vhodné postřik aplikovat, když jsou stromy v klidu. To zajistí, že nepoškodíte křehké nové listy nebo nezpůsobíte skvrny na plodech. Přestože se měď používá na broskvoně, nektarinky a meruňky, tak právě u těchto odrůd je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Modrá skalice, která přichází do kontaktu s okolní krajinou, může také spálit trávu, rostliny a další stromy. Proto je třeba postupovat opatrně.
V kterou denní dobu stříkat modrou skalicí?
Čím vyšší je teplota a nižší relativní vlhkost, tím větší je možnost odpařování nebo těkání modré skalice. Tomu se lze vyhnout postřikem brzy ráno, kdy jsou teploty nižší a relativní vlhkost vyšší.
V naší poradně s názvem CHOROBA PERENOSPORA VÍNA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiřina Nejezchlebová.
Prosím o radu,jestli mohu provádět postřik modrou skalicí,když svítí slunce a jakou koncentrací roztoku skalice.Děkuji předem za radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník .
Modrá skalice se používá na postřik proti plísním a má stejné účinky jako Kuprikol nebo Champion. Modrá skalice se aplikuje v kombinaci s jedlou sodou nebo hašeným vápnem, tvoří se takzvaná jícha. Postřik je lepší aplikovat v podvečerních nebo ranních hodinách. Za plného slunce hrozí popálení listů. Zde jsou dva návody, jak postřik připravit:
Burgundská jícha 1%
100 g modré skalice se rozpustí v pěti litrech vody. V druhé nádobě se rozpustí 140 g krystalické sody také v pěti litrech vody. Oba roztoky se těsně před použitím smísí tak, že se roztok skalice přilévá do roztoku se sodou, ne naopak. Pak se směs neboli burgunská jícha hned aplikuje na list postřikem.
Bordeauaxská jícha 1%
100 g modré skalice se rozpustí v pěti litrech vody a v jiné nádobě se rozpustí 150 g hašeného vápna také v pěti litrech vody. Po vychladnutí se oba roztoky smísí přiléváním skalice do vápna. Po tomto smísení je potřeba změřit pH vzniklého roztoku lakmusovým papírkem. PH musí být mírně zásadité kolem hodnoty 8. Zásaditost se zvýší přidáním vápna. Správně připravená jícha je modrá a po usazení je čirá. Musí se spotřebovat do 24 hodin. Při přípravě i při aplikaci se používají nekovové nádoby. Postřik se nesmí dostat na švestky, které spálí.
Výsadba živého plotu je častou příčinou sousedských sporů. Rozhodnete se vysázet si na svém pozemku hned u hranice s pozemkem sousedů túje (nebo jakékoliv jiné stromy), jenže sousedé z toho nemají radost... Až dosud se proti vysázení mohli bránit jen těžko. Od vydání nového občanského zákoníku však mohou sousedé po vlastníkovi chtít, aby stromy nesázel, protože pro to mají rozumný důvod, případně aby stromy sázel až od určité vzdálenosti. Nový občanský zákoník přináší některé novinky, které mohou pomoci těm, kdo se nechtějí dívat, jak sousedův strom prorůstá plotem a kořeny boří dům.
Nový občanský zákoník začal platit od ledna 2014 a do řady oblastí lidského počínání přinesl nové věci, termíny a pravidla. Týká se to i sousedského soužití. Zatímco starý občanský zákoník nijak neošetřoval to, jak blízko společné hranici lze sázet stromy, nový se této záležitosti věnuje.
Viz § 1017: Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m.
Jako příklad rozumného důvodu pro pokácení stromu nebo jeho nevysazování je v důvodové zprávě uvedena tato situace: Z pohledu vlastníka zemědělského pozemku se jako rozumný důvod dá chápat obava, že vysazené stromy ohrozí v budoucnu podstatnou měrou podzemní vláhu i pod zemědělským pozemkem nebo že ho v budoucnu zastíní. Stejně tak bude mít například vlastník pozemku s domem nedaleko hraniční čáry rozumný důvod bránit se, zasadí-li soused při hraniční čáře například mladý exemplář jírovce maďalu, protože kořeny vzrostlého jedince tohoto druhu mohou dům vážně poškodit.
§ 1017 zmiňuje i místní zvyklosti. Ani ty však nejsou přesně vymezené. Jako místní zvyklost jistě nebude posuzován místní výskyt určité skutečnosti. To, že jeden obyvatel vesnice má strom umístěn v určité vzdálenosti od hranice pozemku, v žádném případě nic nevypovídá o tom, že by ve vesnici byla zavedena určitá zvyklost. O zvyklosti je možné hovořit až v okamžiku, kdy takto bude postupovat větší počet vlastníků – ať už v současné době, nebo v minulosti, neboť i historická praxe, která se osvědčila, může vypovídat o existující zvyklosti v současnosti. Jestli je v konkrétní obci zavedena nějaká praxe, bude ji muset prokázat ten, kdo má zájem na zachování stromu (v případě návrhu souseda k jeho pokácení), respektive ten, kdo chce strom zasadit v určité vzdálenosti, která je kratší než požadavek paragrafu.
Ve svém příspěvku KONCENTRACE MODRÉ SKALICE PRO POSTŘIK STROMŮ A DOBA POSTŘIKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří Varvařovský st..
Pouze stručně dodávám, že jde o likvidaci rzi na hrušních a minimálně na jabloních. Rád bych zároveň tímto roztokem ošetřil šedý potah na listech (komplet) tzv. růže z Jericha neboli zimolezu.
Můžete mi prosím na tyto mé problémy fundovaně odpovědět a poradit. Spoustu věcí už jsem vyzkoušel, leč stále marně.
Vřelé díky za info.
Zdraví Vás J. Var. st.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Keře jsou na zahradě ideální kulisou, která vytváří pocit stálosti. Nejlépe uděláme, když vybereme rostliny různé výšky a rozličného tvaru a strategicky je rozmístíme. Keře kvetoucí výraznými barvami kombinujeme s těmi, jejichž květy jsou poněkud mdlé.
Keře mohou být dekorativní svým tvarem, nebo květy, které často voní, či barevnými listy, často i svými ozdobnými plody. K celkovému vzhledu přispívají v neposlední řadě také stonky, které mívají často charakteristickou texturu.
Keře jsou rostliny s dřevnatými stonky, které se obvykle rozvětvují od báze a vytvářejí množství postranních stonků přímo ze země nebo kousek nad její úrovní. Tím se liší od stromů, které mají jen jeden kmen, ale do jisté míry se obě skupiny překrývají. Některé z okrasných keřů vypadají zajímavě i několik ročních období, jiné pouze jedno. Většinou jsou snadno dostupné a s jejich pěstováním není velká práce. Všechny však potřebují odpovídající prostor, aby se mohly rozvíjet. Volné místo můžeme do doby, než dorostou, zaplnit přechodnou výsadbou.
Žlutě kvetoucích keřů je velké množství, níže je uvedeno několik druhů pro inspiraci.
Buxus zimostrázový
Jedná se o keř (Buxus sempervirens), který dorůstá do výšky 20 až 30 cm, je listnatý neopadavý, barva listů je zelená, květy žluté. Má rád slunce nebo polostín.
Tento nízký, zakrsle rostoucí neopadavý keř se od ostatních buxusů liší pouze drobnými trny, které nejsou nebezpečné. Květy jsou drobné, žluté. Keř kvete v květnu až červnu.
Snese všechny typy půd. Je vhodný jako skupinová podsada vyšších keřů či stromů, do skalek, venkovních květináčů a do malých zahrádek.
Dřišťál Juliin
Tento keř (Berberis julianae) dorůstá do výšky 2,5 m, je listnatý neopadavý, listy má zelené, květy žluté. Vyhovuje mu slunce nebo polostín.
Dřišťál je stálezelený trnitý keř vzpřímeného tvaru. V květnu až červnu jej zdobí žluté vonné květy, které se na podzim promění v modravé bobule. Tento keř snese všechny typy půd.
Používá se buď jako solitér, nebo v keřových skupinách a pro neprostupné volně rostoucí i tvarované stálezelené živé ploty.
Brslen evropský
Jedná se o listnatý opadavý keř (Euonymus europaeus) dorůstající až do výšky 5 m. Barva listů je zelená, keř vykvétá v září až říjnu nápadnými žlutými květy. Má rád polostín.
Listy tohoto brslenu jsou řapíkaté, jednoduché, podlouhle eliptické až podlouhle kopinaté, na vrcholu zašpičatělé, na bázi klínovité, na okraji drobně pilovité, lysé, pouze na spodní straně na žilkách kratičce chlupaté. Květy jsou drobné, 4četné, korunní lístky úzce vejčité až čárkovité, na okraji často podvinuté a brvité, žluté až žlutozelené. Plodem je 4pouzdrá růžová až karmínově červená tobolka.
Pěstuje se na půdách vlhkých, výživných, spíše vápnitých. Jedná se o jedovatý keř.
Čilimník
Tento keř (Cytisus praecox) dorůstá do výšky 1,5 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné žluté. Má rád přímé slunce.
Zelený metlovitý keřík rozkvétá v květnu až červnu žlutými květy. Po odkvětu je nutný hluboký řez, ale neřežeme do starého dřeva. Čilimník vyžaduje lehčí, písčité půdy na slunci. Ve stínu málo kvete a špatně vyzrávají nové výhony, které pak v zimě namrzají.
Zlatice
Jedná se o keř (Forsythia) rostoucí obvykle do výšky 2 m, je listnatý opadavý, barva listů je zelená, květy nápadné žluté. Má rád přímé slunce.
Zlatice kvete bohatě před rašením listů. Květy jsou žluté, objevují se v březnu až dubnu. Vysazujeme ji jako solitér nebo ve skupinách (volně rostoucí nebo stříhané živé ploty). Řez je nejvhodnější provádět po odkvětu.
Vilín
Jedná se o keř (Hamamelis) dorůstající do výšky 4 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné žluté. Má rád přímé slunce nebo polostín.
Květy mají tvar krátkých třásní, sytou žlutou barvu a vyrůstají na holém dřevě bez listí. Vykvetou ke konci zimy a vydrží na keři až do příchodu teplých dnů. Listy jsou podobné lísce, jen větší a pevnější a na podzim se barví převážně do šarlatově červené a zlaté. Jsou to opadavé keře s otevřenou korunou ve tvaru V, které se svou střední velikostí hodí téměř do každé zahrady.
Vilín má rád vlhkou a kyselou půdu, nesnáší vápno. Nejlépe prospívá na výslunném místě v zahradě či v mírném polostínu. Starší rostliny nestříhejte.
Třezalka kalíškatá
Tento keřík (Hypericum calycinum) dorůstá maximálně do výšky 50 cm, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné žluté. Má rád přímé slunce nebo polostín.
Nízký keř se vzpřímenými hlavními výhony a obloukovitě překloněnými větévkami kvete velkými žlutými květy od léta až do podzimu.
Třezalka kalíškatá je nenáročná, mrazuvzdorná rostlina, které vyhovují dobře propustné, humózní půdy na slunném, či polostinném stanovišti. Pro lepší vzhled a dosažení většího počtu velkých květů se doporučuje každoroční řez několik cm nad zemí.
Zákula japonská
Jedná se o keř (Kerria japonica) dorůstající do výšky 2 m, je listnatý neopadavý, barva listů zelená, květy nápadné žluté. Má rád polostín až stín.
Nejčastěji se pěstuje plnokvětý kultivar s bambulkovitými květy. Hlavním obdobím květu je duben až květen. Častokrát však zákula vykvete i v průběhu léta nebo i na podzim. Větve zůstávají po celý rok svěže zelené, což činí tento keř dekorativním i v zimě.
Silnější mrazy mohou způsobit nevzhledné poškození větví, zákula ale snáší velmi dobře i hluboké seřezání až k zemi. Řez provádíme po odkvětu. Je to nenáročný keř, vyhovují mu nejrůznější půdní typy, jen se mu příliš nedaří na půdách těžkých a málo propustných. Výhodnou vlastností je i to, že snáší stanoviště částečně až plně zastíněná, i na nich bohatě kvete.
Růže pokryvná
Tento keřík (Rosa kordes) dorůstá obvykle do výšky 50 cm, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné žluté květy. Má rád slunce.
Nízká půdopokryvná a slabě vonící růže vytváří husté rozvětvené opadavé keříčky s malými, tmavozelenými a jemně zubatými lesklými listy. Opakovaně a bohatě kvete menšími nápadnými poloplnými květy. Na podzim se okraje listů barví do vínově červené a květy tmavnou do žlutooranžové barvy.
Růže pokryvná je nenáročný mrazuvzdorný a proti chorobám dobře odolný kultivar, vhodný jako keřík do záhonů, skalek i větších nádob. Má ráda slunce, ne úpal (raději mírný polostín), a chráněné vzdušné stanoviště. Zemina má být humózní hluboká a vlhčí, spíše mírně kyselá a propustná zahradní půda. Pravidelně, ale přiměřeně zaléváme ke kořenům. Pro bohatší násadu květů je dobré přihnojit každý rok na jaře a v červenci po prvním odkvětu. Růže nesnáší čerstvý hnůj. Střih není nutný, zmladit můžeme na jaře zakrácením na polovinu. Zvláště v chladnějších oblastech se doporučuje růže na zimu zespodu přihrnout zeminou do výšky přibližně 10 až 15 cm, případně ještě přikrýt chvojím.
Kručinka lydijská
Jedná se o keř (Genista lydia) dorůstající do výšky 50 cm, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné žluté. Má rád slunce.
Tento nízký poléhavý a opadavý půdopokryvný keřík má obloukovitě převislé měkké větvičky a malé čárkovité, sytě zelené listy. Velmi bohatě kvete menšími nápadnými květy. Kručinka je vhodná do větších skalek, zídek a na záhony, jako solitér i do menších skupin. Má ráda plné slunce, světlo, chráněné stanoviště. Půda by měla být velice lehká, chudší a jen mírně vlhká, dobře propustná hlinitopísčitá až štěrkovitá.
Jedná se o mrazuvzdorný keř, ale přes zimu se doporučuje přikrývka, v tuhých zimách může namrzat. Kručinka nemá ráda přesazování.
Ve svém příspěvku LIKVIDACE ČERVOTOČE V TRÁMECH se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jouda.
Tak nevim, mě stačilo je důkladně potřít hustou mýdlovou vodou, která zaslepila chodbičky a vyschla na povrchu jako film a byl pokoj - už je to řadu let, a nikdy jsem to už nemusel opakovat :-) Je to podobné jako s hrůzostrašnou dřevomorkou, kde se také zbytečně straší, přitom stačí troška modrá skalice, či ekologičtějšího hydroxidu a je vyřešeno :-)
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Vodní řasy vždy na začátku sezony jednorázově odstraníte modrou skalicí (síran měďnatý, CuSO4.5H2O). Na 1 m3 vody se doporučuje kolem 5–7 g modré skalice, přičemž půlkilové balení vyjde zhruba na 60 Kč.
Skalici smíchejte v kbelíku s vodou a nechte ji dokonale rozpustit. Za spuštěné filtrace připravený roztok nalijte do bazénu a vodu filtrujte po dobu 24 hodin.
Výsledkem bude křišťálově průzračná voda, která vám vydrží celé léto. Podle potřeby můžete přidat chlorové tablety. Hodnotu chloru i pH se doporučuje kontrolovat jednou týdně a na základě výsledků vodu upravovat.
Skalice modrá patřila k tradičním přípravkům proti zelenání vody a tvorbě řas. Obvykle se dávkovala v množství 3–4 g na 1 m3 vody jednou týdně, za teplého počasí i dvakrát. Od jejího používání se však již ustoupilo, protože poškozuje po vypuštění vody životní prostředí, a také kvůli tomu, že působí na barvu vlasů a není zdravotně nezávadná.
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lussac v roce 1827, kdy zavedl protiproudou absorpci oxidu dusíku do kyseliny sírové v olověné věži nad komorou – šlo o takzvanou věžovou kyselinu sírovou. Poslední výroba „věžové“ kyseliny sírové u nás zanikla až na konci 80. let 20. století v Lovosicích. Komorovým způsobem výroby se získávala kyselina s koncentrací maximálně 76 %.
V roce 1831 si britský obchodník s octem Peregrine Phillips nechal patentovat kontaktní způsob výroby kyseliny sírové. V roce 1897 byla v Ústí nad Labem poprvé zavedena kontaktní výroba, tehdy s platinovým katalyzátorem. Tento způsob výroby je náročnější než komorový, poskytuje však čistší a koncentrovanější kyselinu sírovou. Kontaktní způsob výroby kyseliny sírové se s určitými úpravami používá dodnes.
Základní surovinou pro přípravu oxidu siřičitého je síra, která se dováží z Polska. Do spalovací pece se vstřikuje síra v roztaveném stavu v podobě drobných kapiček. Hořením vznikající teplo se z pece odvádí chladicím systémem a dá se využít k výrobě elektrárenské (vodní) páry. Vzduch se dodává suchý a předehřátý, k odstranění vody se využije vyráběná koncentrovaná kyselina sírová. V minulosti byl základní surovinou pro přípravu oxidu siřičitého pyrit a další sulfidy, což však dnešní spotřebě nestačí. V celosvětovém měřítku představuje pražení pyritu už jen asi 15 % produkce. V současnosti se stává hlavní surovinou síra získávaná z odsiřovacích procesů (čištění zemního plynu, rafinérie ropy, koksovny, hutě, elektrárny). Ve světě kryjí odsiřovací procesy asi dvě třetiny světové spotřeby síry, v České republice je to jen cca 20 %.
Využití kyseliny sírové je velmi široké. Používá se zejména při výrobě průmyslových hnojiv, pigmentů, plastů, barviv, léčiv, výbušnin. Dále má využití v papírenském, textilním i potravinářském průmyslu, při úpravě rud, zpracování ropy, sušení a odvodňování látek, při úpravě pH vody.
Modrá skalice se používá proti plísni u vína ve směsi s názvem Bordeauxská jícha, v počeštěné verzi je to bordóská jícha. Vyrábí se tak, že se do suspenze hašeného vápna přidá stanovené množství roztoku síranu měďnatého, aby měl postřik neutrální až slabě zásaditou reakci. Bordeauxská jícha by tedy měla mít své pH v hodnotách 7 nebo mírně nad 7.
Například na přípravu 1% bordeauxské směsi potřebujeme na hašení 500–600 g páleného vápna, nebo 1 500–1 800 g hašeného vápna, které zředíme vodou, přecedíme do sudu a doředíme vodou na objem 50 litrů. Nějaký jiný vhodný sud naplníme 50 litry vody a rozpustíme v ní 500 g síranu měďnatého (můžeme ho dát do plátěného sáčku, který zavěsíme tak, aby byl volně ponořený ve vodě). Roztok modré skalice pak za stálého míchání vléváme do vápenného mléka.
Péče o stromy znamená nejen mnoho potřebných znalostí o dřevinách, jejich vývoji, chorobách a řezech, ale i o zákonech a bezpečnosti práce. Arboristika je obor, který se u nás začal dynamicky vyvíjet teprve v posledních letech. Nyní jsme však ve fázi, kdy si můžeme mezi arboristy vybírat.
Arboristika je věda na pomezí lesnictví a okrasného zahradnictví. Zabývá se komplexní péčí o stromy a keře a jejich porosty zejména v urbanizovaném prostředí. Vzhledem ke svému rozsahu od péče o jednotlivé stromy až po úroveň komplexního pohledu na celkovou péči o městskou zeleň (se zvláštním důrazem na dřevinné vegetační prvky) je tento obor také někdy nazýván jako městské lesnictví.
Univerzální návod, jak poznat dobrého arboristu, pravděpodobně nikde nenajdeme, ale můžeme se zaměřit na ukazatele, které svědčí o aktivitě a informovanosti odborníka. Kromě klasického vzdělání u nás máme certifikační systém založený na celoživotním vzdělávání lidí pohybujících se v praxi. Certifikační systém má několik úrovní a každá splňuje požadavky určité úrovně v péči o stromy. Při výběru arboristy se můžete orientovat podle 2 certifikací: Český certifikovaný arborista a European Tree Worker. Obě certifikace znamenají, že arborista musí pro získání certifikátu prokázat své znalosti při teoretické i praktické zkoušce před odbornou komisí. Oba certifikáty se vydávají s platností na tři roky a pro prodloužení platnosti musí arborista dokládat, že se průběžně vzdělává absolvováním různých školení a seminářů.
Český certifikovaný arborista
Certifikační program odborně garantuje Mendelova univerzita v Brně. Má dvě úrovně a dvě nadstavbové specializace.
Český certifikovaný arborista – základní úroveň: pokrývá oblasti v péči o stromy ze země. Soustředí se především na provádění kvalitních výsadeb, výchovných řezů, ošetřování keřů a základní znalosti biologických souvislostí:
Český certifikovaný arborista – specialista pro práci s plošinou: je nadstavbová specializace zaměřená na pohyb v koruně stromu a ošetření vzrostlých stromů s využitím plošiny.
Český certifikovaný arborista – specialista pro práci stromolezeckou technikou: je nadstavbová specializace zaměřená na pohyb v koruně stromu a ošetření vzrostlých stromů s využitím stromolezeckých technik. V rámci této certifikace se uznává certifikace European Tree Worker.
Český certifikovaný arborista – konzultant: je nejvyšší úroveň certifikace a zahrnuje znalosti nezbytné k hodnocení stavu stromů a správnému návrhu ošetření. Zájemce o tento typ certifikace musí mít celkový přehled o metodikách používaných v oboru, musí znát důležité organismy vyskytující se na stromech a musí být schopen věcné a podložené argumentace.
European Tree Worker (ETW)
Certifikační program odborně garantuje Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, o.s., a je určený specialistům, kteří pracují stromolezeckou technikou. Certifikovaný arborista ETW musí prokázat nejen své teoretické znalosti, ale také schopnost pohybovat se v korunách stromů s ohledem na bezpečnost. Samozřejmostí je pak provedení kvalitního ošetření stromu a propojení těchto kroků s jeho biologickými a mechanickými vlastnostmi.
Ovocné stromy v zahradě mají užitek po celý rok, na jaře mají krásné květy se včelami, které sbírají pyl a nektar, aby z něj vyrobily nejčistší med. Po odkvětu můžeme sledovat růst listů, jak se nádherně, světle zelenou barvou rozvíjejí do své velikosti, poté přijde zvětšování plodů. Následně nastává pohled na dozrávající plody a na stromy obsypané ovocem. A nakonec přijde ten nejslastnější okamžik každého pěstitele, kdy jsou jeho stromy plné zralých plodů, které tak pečlivě opatroval. Tím to však ještě nekončí, na podzim je krásné pozorovat i různá zbarvení listů při konzumaci již sklizených plodů nebo jejich produktů, jako jsou mošty, marmelády, čaj nebo pálenka.
V zahradnictvích neseženete ovocné stromky celoročně. Koupit je můžete pouze tehdy, kdy se doporučuje je sázet, tedy na jaře mezi březnem a květnem, nebo na podzim v říjnu a listopadu. Podzimní výsadba má oproti té jarní své výhody. Strom v zimě využije vláhu ze sněhu a ihned na jaře se začíná regenerovat. Stromy zasazené na podzim se často lépe ujmou. Výjimku tvoří pouze broskvoně, ty raději sázejte na jaře, aby je zima nepoškodila.
Ovocné stromy se prodávají zasazené v zemi nebo prostokořenné (to znamená volně založené v půdě). Zkontrolujte kořeny, ty poškozené nebo nezdravě vypadající nekupujte. Stejně tak si prohlédněte celkový stav stromku. Neměl by být poškozený, nebo dokonce napadený plísní.
Stromek ideální k zasazení má rovný kmen, z něhož vyrůstá jedna hlavní větev a minimálně tři vedlejší mířící do všech stran.
Hlavním aspektem pro výsadbu je místo, kam stromky nasadíte. Je třeba zvážit velikost plochy, kterou se chystáte osazovat a taktéž nesmíte zapomenout na to, představit si vzrostlý strom v dospělosti i s korunou. Stejně důležitý je i počet a druh jednotlivých stromů. Vybírejte pouze ty odrůdy, které jsou vhodné pro dané podmínky. Dalším velice podstatným prvkem pro nasazení ovocných stromů je půda, i tu je potřeba mít náležitě připravenou. Měla by obsahovat důležité živiny, díky nimž bude strom podporován ve správném růstu a produkci dobrého ovoce.
Staré sady bývaly dříve vysazovány obvykle ovocnými stromy s korunou založenou velmi vysoko na kmeni. Často byly kosterní koruny rozvětveny 2 nebo 2,5 metru nad zemí, tak aby se osoby mohly volně pohybovat pod větvemi. Tyto sady byly přizpůsobeny extenzivním metodám pěstování a jejich údržba spočívala v jarním zmlazovacím řezu jednou za deset let a v probírce první dva roky po zmlazení. Tomuto způsobu pěstování odpovídal i výběr odrůd, které dobře snášely tento způsob údržby. Plodnost těchto sadů, kvalita plodů a zdravotní stav dřevin byly adekvátní uvedené péči. Ale v současné době jsou spíše pěstovány ovocné dřeviny s kosterními větvemi rozvětvenými blízko k zemi. Důvodem rozdílu v poloze koruny ovocných stromů ve vztahu k výšce koruny je, že charakter koruny ovocného stromu má přímý vztah k jeho přizpůsobení danému prostředí a péči, která může být věnována ovocnému sadu. Zásadně se pak může lišit vhodnost použití vysokokmenů pro malé nebo větší soukromé zahrady a pro ovocné plantáže.
Jakkoliv je ve školce často zapěstována řezem koruna stromu rozvětvením v určité výšce, lze výšku změnit řezem a výběrem rozvětvení ve vyšším místě na kmeni.
V Evropě je poměrně vlhčí klima, než mají Spojené státy. A navíc má Evropa méně proměnlivé klima, a to zejména s ohledem na ničivé větry. Také je na většině území Spojených států intenzivnější sluneční záření, a to zejména v těch částech, kde převažují suché větry. Zde jsou tedy pěstovány nízké tvary ovocných dřevin. Výběr výšky a charakteru koruny je tak jedním z důležitých způsobů přizpůsobení ovocných dřevin pro klima dané lokality, ve které jsou pěstovány. Tam, kde je potřeba maximální sluneční světlo a teplá a suchá země pod stromy, jsou vysoké tvary asi nejlepší, ale tam, kde je žádoucí ochrana kmene a hlavních větví stromů před sluncem a odolnost proti silným větrům, jsou nejvíce vhodné zákrsky.
Prakticky ve všech částech Spojených států byly v poslední době vysazovány sady s nízkými tvary koruny. Typické vysokokmeny se nacházejí pouze ve starých ovocných sadech. Stromy s nízkou korunou mohou pomocí zásahů ovocnáře plodit dříve než vysokokmeny, protože velmi vysoké koruny jsou udržovány pouze tím, že jsou jim každoročně odřezány boční výhony kosterních větví, které se tvoří během prvních 2 až 4 let růstu stromů. Toto prořezávání oddaluje dobu, kdy větve mají dostatek plodonosného obrostu. Hlavním důvodem oddálení plodnosti je však intenzita růstu dřeviny pěstované jako vysokokmen v prvních letech ve srovnání se zákrsky, nebo dokonce vyšlechtěnými sloupovitými odrůdami, které jsou udržovány řezem jinak.
Vysokokmeny ve vlhkém klimatu umožňují, aby slunce rychleji ohřálo a vysušilo půdu a rozkládající se materiál pod stromy. Vlhký, rozkládající se materiál a vlhkost půdy upřednostňují rozvoj plísní, které mohou způsobit choroby. Některé nářadí a stroje v sadu mohou být použity pohodlněji u vysokokmenných sadů než v sadech, kde jsou větve blízko k povrchu země. Ovšem většinou jsou stroje v sadech již přizpůsobeny pěstování zákrsků a ovocných stěn a řez těchto dřevin tato přizpůsobení vylepšuje k dokonalosti.
Lze tedy bezpečně říci, že výhody nízkých tvarů pro intenzivní zemědělskou výrobu převažují nad výhodami vysokokmenů. To se zvýrazňuje ještě v době sklizně na kvalitě a velikosti plodů. Nicméně je asi moudré přijmout rozhodnutí o výšce koruny pro ovocné stromy v souladu s charakterem půdy a převládajícími klimatickými podmínkami, se způsobem údržby a také s požadavky odběratele, zákazníka.
Hnojení (zálivkou i postřikem): 0,5 g na 1 l vody na 1 m².
Předseťové máčení semen (při setí na půdách s nízkým obsahem Cu): roztok 0,02–0,05 %, tedy 0,2–0,5 g hnojiva na 1 litr vody.
Potlačení lišejníků, mechů a houbových chorob (zálivkou i postřikem): 10–20 g na 1 litr vody (nelze přesně určit na jakou plochu tato dávka vystačí, neboť to závisí na velikosti listové plochy či porostu).
Bordeauxská jícha:
Příprava 1% bordeauxské jíchy (prostředek k hubení škůdců rostlin – houby, plísně): 100 g modré skalice rozpusťte do 5 litrů vody v plastové nádobě. V další minimálně 5litrové nádobě rozpusťte v 5 litrech vody 150 g hašeného vápna. Do takto připraveného vápenného mléka vlijte tenkým proudem za stálého míchání rozpuštěných 50 gramů modré skalice v 5 litrech vody (nikdy ne obráceně). Aplikujte do 4 hodin od přípravy.
Modrá skalice je určená pro doplňkovou výživu zemědělských plodin s vyššími nároky na uvedený prvek (pšenice, ječmen, oves, jetel a další). Měď příznivě působí na stabilitu chlorofylu a prodlužuje období aktivní fotosyntézy. Při nedostatku mědi se výrazně snižuje využití dusíku z hnojiv. Charakteristickým symptomem nedostatku mědi jsou bílé skvrny a bílé špičky listů, kterými trpí zejména luskoviny. Síran měďnatý je vhodný pro listovou (foliární) aplikaci, kterou se však nedoporučuje provádět na přímém slunci. Síran měďnatý se používá rovněž k potlačení mechů, lišejníků a chorob na rostlinách.
Při manipulaci pozor na jedovatost. Při požití dochází k silnému zvracení a vodnatým průjmům s příměsí krve. Postižený může s příznaky těžkého šoku zemřít během několika hodin. Jako protijed se podává mléko nebo jedna lžička ferrokyanidu draselného rozpuštěného v půl litru vody. Předtím je nutné vyvolat zvracení, maximálně však deset minut po intoxikaci. Při potřísnění kůže vodným roztokem CuSO4 omyjeme pokožku vodou a mýdlem. Přípravek je vysoce toxický pro vodní organismy s dlouhodobými účinky.
