Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířil
Azalka je jarní kvetoucí keř. Je velmi podobná rododendronu, ale je menšího vzrůstu a má menší květinové trsy než rododendron. Květenství azalky je nápadné zářivými barvami, které se vyskytují v mnoha variantách a velikostech. Květy kontrastují s tmavě zelenou barvou listů keře.
Botanický název: Rhododendron
Doba kvetení: brzy na jaře
Velikost: 40 cm, v závislosti na kultivaru
Květy: bílé, žluté, oranžové a červené
Světlo: polostín
Pěstování: při zasazování je nutné přidat mulčovací substrát ke spodní části keře
Zde je několik fotografií, na kterých je možné vidět azalku.
Jírovec
Jírovec vytváří kouzlo v každé zahradě. Můžete si ho pořídit jako malý strom nebo keř. Není náročný na údržbu, má výrazné listy a nápadné květy.
Botanický název: Jírovec
Doba kvetení: jaro
Velikost: 3 m až 15 m a široký 9 m, v závislosti na kultivaru
Květy: červená, bílá, krémová, růžová nebo zelenožlutá
Světlo: plné slunce i polostín
Pěstování: tento keř je vhodný do větších zahrad, k rozmnožování slouží plody jírovce – kaštany, které se sází 1 až 2 cm hluboko do substrátu po dvou nebo po třech semenech.
Zde je několik fotografií, na nichž můžete vidět jírovec.
Kamélie
Kamélie miluje zimu, v tomto období většina zahradních rostlin odpočívá, ale kamélie se teprve zahřívá. Kamélie je evergreenem podzimního, zimního a brzkého jarního období. Je vhodná pro terénní úpravy okrasných zahrad, kdy vytváří krásné květy ve tvaru růží. Kamélie byly pěstovány několik let na Dálném východě, který je jejich rodným krajem. V současné době existuje více než 3 000 druhů těchto keřů.
Botanický název: Camellia
Doba kvetení: podzim, zima a brzy na jaře, v závislosti na odrůdě
Velikost: 0,8 m až 6 m
Květy: červená, růžová a bílá
Světlo: polostín
Pěstování: keř je nutné chránit před sluncem, studeným a silným větrem. Keř není vhodné vysazovat do úplného stínu, který sníží květenství rostliny.
Lýkovec je keř s intenzivní vůní květů, což je hlavní důvod, proč se vysazuje do okrasných zahrad. Květy vavřínu jsou jemné bílé, růžové a fialové květy a existuje mnoho odrůd keřů. Vavřín je univerzálním keřem, který se v okrasné zahradě používá jako půdopokryvný prvek.
Botanický název: Daphne
Doba kvetení: od jara do podzimu, v závislosti na odrůdě
Velikost: 0,5 m až 12 m
Květy: čtyřlaločnaté trubkovité květy v bílé, růžové nebo lila barvě
Nejčastější výskyt: Na měkkých tkáních rostlin. Na mladých výhonech, listech, stoncích, poupatech, květech. Mšice se přirozeně shlukují a tvoří kolonie, při silném napadení jsou jedna přes druhou. Mšice klade vajíčka a velmi rychle dospívá. V dospělosti mají někteří jedinci křídla a přelétávají na jiné části rostlin a tím se rychleji šíří. Sáním oslabují rostlinu a mohou ji ze začátku i deformovat (důležitý znak). Mšice občas opečovávají mravenci, ti požírají jejich výměšky (jsou velmi sladké). Při malém napadení lze mšice ručně odstraňovat, rostlinu je nutné častěji mít či rosit. Velké kolonie snadno podléhají přípravkům na mšice. Napadají ibišky, semenáčky banánovníků, lilkovité rostliny, liány (měkkolisté), pelargonie. Palmám se většinou vyhýbají.
Nejčastější výskyt: Na měkkých i lehce dřevnatých částech rostlin. Stonky, větvičky, paždí listů a řapíků. Vyskytuje se většinou jednotlivě, nebo v malých skupinkách. Ojediněle může tvořit kolonie o desítkách jedinců. Při objevení na rostlině se poměrně rychle dokáže šířit. Mladí jedinci se schovávají v paždích listů a jiných rostlinných záhybech, kde nejsou na první pohled postřehnutelní. Boj s nimi je velmi zdlouhavý a mnoho pěstitelů jej vzdá a napadenou rostlinu zlikviduje. Již několik jedinců je pro menší rostliny velmi nebezpečných. Řadíme ho k nejodolnějším škůdcům vůči chemii, protože na svých tělech tvoří voskovitý povlak, který nepropustí chemický postřik k tělu škůdce. Pokud je na rostlině jen pár jedinců, stačí je buď ručně odstranit, nebo napadené části rostlin postříkat silným proudem vody. Při silnějším napadení se používá aplikace roztoku rostlinného oleje a vody, jenž ucpe dýchací otvory vlnatek. Při silném a opakovaném napadení je nutné použít několikrát po sobě chemický přípravek. Vlnatky napadají palmy, mučenky, fíkusy a téměř všechny pokojové rostliny.
Puklice (lat. Parthenolecanium)
Nejčastější výskyt: Je schopna parazitovat na veškerých nadzemních částech rostliny, většinou jen vyjma plodů a květů. Puklice se vyskytují buď jednotlivě, nebo v celých koloniích. Na listu se často objevují souběžně se žilnatinou. Škůdce vylučuje sladké výměšky, které chutnají mravencům. S mravenci jsou puklice v blízké symbióze, mravenci puklice nosí z rostliny na rostlinu a „těží“ tak sladké pukličí výměšky. Škodlivost puklic tkví v jejich voskovitých pokryvech těla, jež ji chrání před veškerými vnějšími vlivy. Jedná se o velmi nebezpečného a snadno přehlédnutelného škůdce. Likvidujeme je ručně (papírový ubrousek) – stíravým pohybem. Při s
Řekne-li se slané pečivo, napadne mnohé z nás preclík. Preclík (německy Brezel) je tradiční druh pečiva rozšířený již od středověku především v jižním Německu, severní Francii, Švýcarsku a v zemích někdejšího Rakousko-Uherska. Je to bílé pečivo vytvarované z tenké, na koncích zúžené těstové tyčky, stočené do kroužku a ukončené překřížením konců, nebo vytvarované do tvaru srdíčka či osmičky. Sype se hrubě krystalickou kuchyňskou solí, mákem nebo kmínem. Ovšem doba pokročila a v současnosti je k mání nepřeberné množství slaného pečiva.
Recept na nejlepší slané pečivo
Ingredience: 150 g nivy, 100 g Hery, 100 ml šlehačky, 200 g hladké mouky, 1 špetka soli, pepř. Na potření 1 žloutek, na posypání sladká paprika, kmín
Postup: Sýr rozmačkáme nebo nastrouháme, přidáme mouku, šlehačku, tuk, sůl, pepř a zpracujeme hladké těsto. Těsto dáme do chladna odpočinout. Potom vyválíme na tenkou placku, vykrajujeme formičkou různé malé tvary, klademe na vymaštěný plech, natíráme žloutkem a sypeme kmínem nebo mletou paprikou. Pečeme při 170 °C asi 10–15 minut. Jedná se o výborné slané pečivo k vínu.
Slané pečení z listového těsta
Ingredience: 1 listové těsto, 1 vejce, 1 balení nastrouhaného sýru, sůl, koření na pizzu, jemný kečup, 100 g šunky
Postup: Rozválíme pláty listového těsta, potřeme kečupem, posypeme kořením na pizzu, poklademe salámem, nastrouhaným sýrem i jinými ingrediencemi (dle vaší chuti a fantazie). Těsto stočíme a rozkrájíme na kousky asi 2 cm velké. Poklademe na plech (nejlépe na pečicí papír), potřeme vejcem a posypeme solí. Dáme péct do vyhřáté trouby a dozlatova pečeme. Vhodné k vínu, pivu, k televizi.
Slané velikonoční pečení
Ingredience: 400 g hrubé mouky, 1 lžička soli, 250 ml mléka, 1 lžička cukru, 40 g droždí, 20 g másla, 1 vejce
Postup: Mouku smícháme se solí. Ve vlažném mléce rozmícháme cukr, rozdrobené droždí, necháme nakynout a přidáme do mouky spolu s rozpuštěným máslem. Vypracujeme hladké těsto, přikryjeme utěrkou a necháme vykynout. Na pomoučené desce těsto rozdělíme na několik částí, z každé vyválíme váleček a upleteme rozmanité tvary. Naskládáme na vymazaný plech, potřeme vejcem rozšlehaným se solí a pečeme v předehřáté troubě při 180 °C asi 20 minut. Podáváme k zakousnutí hodovníkům.
Slané pečivo plněné
Ingredience na náplň: 1 cibule, pepř, 1 paprika, 320 g sterilovaného zelí, 1 vejce, 150 g šunky, sůl, 200 g uzeného masa, 100 g sýru
Ingredience na těsto: 250 ml mléka, 150 ml oleje, 1 kostka droždí, 1 lžička soli, 1 lžičk
Jediný druh, u kterého na území České republiky připadá v úvahu záměna s tisem červeným, je v našich parcích často vysazovaný příbuzný tis prostřední Taxus media. Tis prostřední je křížencem tisu červeného s tisem japonským. Jako rozlišovací znak nejlépe poslouží právě výše zmíněná kůra. Zatímco kůra tisu červeného postupně přechází na červenohnědou až šedočernou a odlupuje se v plátech, kůra tisu prostředního s postupem času tmavne a rýhovitě praská. Staré větve pak mají kůru více či méně černou (i u nich se však projevuje v různé míře rodičovský vliv tisu červeného). Druhy se ještě liší několika drobnostmi, například jiným zakončením jehlic, celkově je však tis prostřední jinak dost podobný svému rodičovskému druhu.
Fastigiata má přísně sloupovitý vzrůst a roste velmi pomalu, čímž se hodí i do menších zahrad. Až do úplné dospělosti bývá velmi subtilní a zřídkakdy přesáhne 1 m na šířku. Výška je velmi variabilní v závislosti na půdních podmínkách. Jehlice jsou tučné a temně zelené, raší zářivě zelené. Větvičky mají oranžovohnědou barvu. Většinou se jedná o samičí klony, které nesou jasně červené plody, které jsou jedovaté stejně jako celý keř.
Hicksii je odrůda tisu prostředního, což je výsledek úspěšného křížení odrůd Taxus baccata Fastigiata a Taxus cuspidata. Tvoří velice pěkný, široce sloupovitý, bohatý a kompaktní keř, který roste pomalu a hustě – v 15 letech dosahuje kolem 3 metrů do výšky a 1 metr do šířky, takže je vhodný i do malých zahrad. Větve rostou přísně vzhůru a jsou posety neopadavými, lesklými, sytě zelenými jehlicemi, které pokrývají celou rostlinu. Nevyholují spodní větve jako běžné tisy. Tvoří sytě červené nejedlé plody.
Semperaurea je atraktivní odrůda tisu červeného výrazně žluté barvy. Neopadavé jehlice tohoto tisu jsou až 2 cm dlouhé, ploché, vrchní strana na horních (osluněných) větvičkách keře je výrazně žlutá v sezóně až oranžově zlatavá v zimě, spodní a vnitřní jehličí je pak sytěji až tmavě zelené. Roste převážně vzpřímeně, vcelku hustě do široce vystoupavého keře o výšce 2–3 m a šířce kolem 2 m.
Summergold je jehličnan z čeledi tisovité a rodu tis, který dorůstá 2 metrů výšky a 3 metrů šířky. Je rozložitě až plazivě rostoucí. Na jaře jsou jeho nové jehlice žluté, později ztmavnou. Plody tvoří na podzim, jsou to červené dužnaté míšky. Je jedovatý. Vyhovují mu běžné, propustné půdy, střední vlhkostní režim a stanoviště slunné až polostinné. Hodí se do předzahrádek, na tvarování, do skupinových výsadeb.
Fastigiata Aurea má přísně sloupovitý vzrůst a roste velmi pomalu, čímž se hodí i do menších zahrad. Až do úplné dospělosti bývá velmi subtilní a zřídka
Tento tvar se používá především v zahrádkách a v produkčních sadech, kde je oblíbený zejména kvůli malým rozměrům a snadné technologii údržby a sklizně. Výsledná výška se pohybuje okolo 2 metrů, nasazení spodních větví bývá nejčastěji 80 centimetrů nad zemí. Strom má strukturu pyramidy, spodní větve jsou tedy nejdelší a směrem k vrcholu se zkracují. Postranní větve se vyvazují do vodorovné polohy na nataženou drátěnou konstrukci nebo méně často k tyči zatlučené poblíž osy kmene. Kmínek se obvykle uvazuje měděnými dráty, postranní větve se přivazují ocelovým drátkem potaženým papírem. Nejdříve se odstraňují všechny kolmé, křížící se a chorobami a škůdci napadené výhony. Následně se zkontroluje stav starších větví. Pokud jsou již odplozené, odřezávají se celé nebo z části. Odplozené dřevo se pozná podle značného průměru a mírně zvrásněné šedé kůry. U hrušní se tento znak projevuje absencí plodných pupenů. Staré větve se postupně nahradí novými výhony, které vyrůstají poblíž původních větví. V blízkosti terminálu by se neměl nacházet žádný bujný výhon, který by vrcholu konkuroval, proto se musí rovnou odstranit nebo zkrátit na květní pupen rostoucí směrem od kmenu. Jakmile dřevina dosáhne výšky okolo dvou metrů, je třeba každý rok zkrátit terminál na dva pupeny. V letním období je pak nutné vystříhat všechny bujné, tedy jednoleté výhony, které nadměrně zahušťují korunu a zamezují přístupu vzduchu a světla, což se neblaze projeví na kvalitě nasazených plodů. Stejně tak se musí hlídat těsnost úvazků, které se v případě nutnosti povolí. Zvláštní péči vyžadují úvazky kmene, které se nesmějí zařezávat do kůry.
Nedostatek slunce může za to, že listy oleandru jsou malé a nerostou. Pokud oleandr umístíme do rohu, kde na něj velkou část dne nesvítí přímé slunce, rostlina může trpět a nakonec uhyne. To může být další důvod, proč listy oleandru žloutnou a opadávají. V takovém případě oleandr okamžitě se přesuňte.
Jako středomořská rostlina oleandr miluje slunce a nemá zimní odolnost. Díky tomu může opulentně kvetoucí keř dělat parádu na balkoně a terase od jara do podzimu. Pokud mu přidělená lokalita nevyhovuje, rostlina zareaguje žlutými listy, které dříve či později opadnou. Vzhledem k tomu, že rostlina je citlivá na mráz je závislá na pěstování v nádobě, díky tomu můžete v případě pochybností umístění snadno optimalizovat. Po splnění následujících podmínek se projevy poškození rychle obnoví:
Přesuňte oleandr na slunné a teplé místo.
Doporučuje se ochrana proti větru a dešti.
Umístění na jižní straně domu.
Po rychlém přesunutí oleandru na exponované místo by se spálil a vytvořily by se žlutě skvrnité listy. Jako jistý znak této příčiny je, že se žluté skvrny dále nešíří. Rostlinu je třeba na přesun aklimatizovat na polostinném stanovišti po dobu 1 až 2 týdnů. To pomůže zabránit poškození listů oleandru. Postižené listy by se neměly odstraňovat, protože zbývající zelená tkáň se nadále účastní životně důležité fotosyntézy.
