Vídeňská roštěná patří mezi jídla, která vypadají jednoduše, ale doma se kazí překvapivě často. Ne proto, že by recept byl složitý, ale proto, že se podceňuje čas, práce s masem a význam jednotlivých kroků.
Základ tohoto postupu vychází z pořadu Kluci v akci. Recept jsem opakovaně vařil v běžné domácí kuchyni a upravil ho tak, aby fungoval bez profesionální techniky, ale se stejným výsledkem: měkké maso, silná chuť a šťáva, která drží pohromadě bez zbytečných zkratek.
FAQ – často kladené otázky
Proč je vídeňská roštěná často tuhá, i když dodržím recept?
Nejčastějším důvodem tuhé vídeňské roštěné je nedostatečný čas dušení a snaha proces uspěchat.
Roštěná má vysoký obsah pojivových tkání, které se nerozpadnou během krátké doby. Pokud maso hodnotíte po 45–60 minutách, téměř vždy bude tuhé. Skutečné změknutí přichází až po delším klidném dušení. Zásahy jako zvyšování teploty nebo krájení masa proces jen zhorší.
Jak dlouho se musí vídeňská roštěná dusit, aby změkla?
Vídeňská roštěná se musí dusit minimálně 90–120 minut, často i déle.
Délka závisí na druhu masa, jeho stáří a tloušťce plátků. Prvních 45 minut je maso téměř vždy tuhé, mezi 60–90 minutami začíná povolovat. Teprve po dvou hodinách se struktura masa skutečně láme. Čas nelze obejít, jen respektovat.
Musí se maso na roštěnou vždy nejdřív zatahovat?
Ano, zatažení masa je povinný krok u vídeňské roštěné.
Zprudké opečení vytvoří základ chuti a zabrání tomu, aby se maso od začátku dusilo ve vlastní šťávě. Pokud tento krok vynecháte, roštěná sice může změknout, ale chuť bude plochá a šťáva slabá. Zatažení je technika, ne detail.
Jak poznám, že je pánev dostatečně rozpálená?
Pánev je správně rozpálená tehdy, když maso po vložení okamžitě zasyčí.
Pokud maso jen leží a pouští šťávu, teplota je nízká. V takovém případě se maso dusí místo opékání. Správná teplota je základ zatažení a bez ní se chuť nikdy plně nerozvine.
Kolik cibule patří do vídeňské roštěné?
Do vídeňské roštěné patří víc cibule, než si většina lidí myslí.
Na půl kilogramu masa jsou běžné tři až čtyři velké cibule. Cibule tvoří základ šťávy a dodává jí sladkost a plnost. Málo cibule znamená řídkou a mdlou šťávu, kterou už později ničím nenahradíte.
Proč je šťáva z roštěné někdy hořká?
Hořká šťáva je téměř vždy způsobená spálenou cibulí.
Cibule musí dojít do zlatohnědé barvy, ne do tmavě hnědé nebo černé. Jakmile zhořkne, hořkost se přenese do celé šťávy a už ji nelze odstranit. Pomalé restování cibule je zásadní pro chuť celého jídla.
Je potřeba roštěnou zahustit moukou nebo jíškou?
Ne, klasická vídeňská roštěná se nemusí zahušťovat moukou.
Správně připravená cibule a dlouhé dušení vytvoří přirozeně hustou šťávu. Mouka je často používána jako zkratka, ale není nutná a může chuť spíš otupit. Hustota má vzniknout přirozeně.
Mohu použít tlakový hrnec nebo pomalý hrnec?
Ano, ale výsledek nebude stejný jako při klasickém dušení.
Tlakový hrnec zkrátí čas, ale chuť šťávy se nevyvine tak do hloubky. Pomalý hrnec funguje lépe, pokud dodržíte zatažení masa předem. Klasický hrnec na plotně dává nejkontrolovatelnější výsledek.
Proč jsou vepřová líčka po burgundsku někdy tuhá, i když se pečou několik hodin?
Nejčastější příčinou je nedostatečný čas v nízké teplotě nebo přerušení procesu pečení.
Vepřová líčka obsahují vysoký podíl kolagenu, který se nezačne rozpadat hned. Pokud se pečení zkrátí, zvýší se teplota nebo se maso vytáhne dřív, než kolagen přejde v želatinu, zůstane struktura gumová. U burgundské úpravy je čas zásadní a nelze ho obejít, ani když maso vypadá po dvou hodinách hotové.
Je nutné používat do receptu červené víno, nebo ho lze nahradit?
Ano, červené víno je klíčovou součástí burgundské úpravy.
Víno zde nefunguje jen jako tekutina, ale jako chuťový základ, který se během dlouhého pečení zakulatí a propojí s masem. Náhrada například vývarem nebo džusem vytvoří jiný typ omáčky a výsledek už nebude burgundský. Bez vína vznikne jiné jídlo, i když může být chuťově dobré.
Jaké červené víno je pro burgundská líčka nejvhodnější?
Nejlepší je suché, středně plné červené víno bez výrazné kyselosti.
Není nutné používat drahé víno, ale mělo by být pitelné. Příliš kyselé nebo svíravé víno zanechá v omáčce tvrdost, která se ani dlouhým pečením zcela neztratí. Ideální je víno, které byste si dali ke stolu, ne víno určené jen na vaření.
Proč se slanina v receptu nejdříve blanšíruje?
Blanšírování slaniny slouží ke zmírnění její slanosti a kouřové chuti.
Při burgundské úpravě má být slanina chuťovým doplňkem, ne dominantou. Krátké povaření odstraní přebytečnou sůl a část kouře, takže slanina pak omáčku nezatíží. Výsledek je jemnější a vyváženější, zejména po delším pečení.
Musí se líčka opravdu péct tři hodiny, nebo stačí kratší doba?
Ano, tři hodiny jsou u tohoto receptu realistické minimum.
První dvě hodiny slouží hlavně k rozkladu kolagenu, třetí hodina pak ke sjednocení chutí a stabilizaci struktury masa. Pokud se pečení zkrátí, líčka sice změknou částečně, ale omáčka nebude plná a chuť vína zůstane hrubší. Délka pečení přímo ovlivňuje kvalitu výsledku.
Proč se recept nejdříve krátce zapéká na vysokou teplotu?
Krátké zapečení na vysokou teplotu pomáhá aktivovat mouku a povrch masa.
Tento krok zajistí, že se mouka rovnoměrně spojí s tukem a zeleninou a později vytvoří hladší omáčku. Zároveň se tím nastartuje chuťový základ. Bez tohoto kroku bývá omáčka plošší a méně stabilní.
Je možné připravit vepřová líčka po burgundsku den dopředu?
Ano, příprava den dopředu je dokonce ideální.
Během odležení se chutě propojí, omáčka zhoustne přirozeně a víno ztratí poslední ostré tóny. Druhý den jsou líčka chuťově hlubší a vyváženější než v den přípravy. Jde o typické jídlo, které zráním získává.
Kdy zvolit burgundskou variantu a kdy jiný recept z líček
Vepřová líčka mají tu výhodu, že se dají připravit na více způsobů, ale ne každý recept se hodí do každé situace. Burgundská varianta je jedna z těch náročnějších, která má své jasné místo.
Následující přehled ukazuje, kdy má smysl sáhnout po burgundské úpravě a kdy je lepší zvolit jiný styl přípravy líček.
Typ receptu z líček
Časová náročnost
Chuťový profil
Vhodná příležitost
Burgundská líčka
Vysoká
Hluboká, vrstevnatá, vínová
Slavnostní oběd, víkend
Líčka na červeném víně
Střední
Plná, přímočará
Nedělní oběd
Líčka na pivu
Střední
Výrazná, lehce hořká
Tradiční kuchyně
Líčka na smetaně
Nižší
Jemná, kulatá
Rodinné vaření
Pokud chcete recept, který má slavnostní charakter a chuťový vývoj, burgundská varianta je jasná volba.
Burgundský styl stojí na kombinaci masa, vína, zeleniny a času. Červené víno tady nefunguje jen jako tekutina, ale jako chuťový nosič, který se během hodinového pečení postupně zakulacuje a ztrácí ostrost.
Líčka mají dostatek tuku i kolagenu, aby dlouhou úpravu unesla. Na rozdíl od libových částí se nerozpadnou, ale zůstanou šťavnatá. Výsledkem je omáčka, která není těžká, ale hluboká a vrstevnatá.
Burgundská varianta se proto hodí tam, kde chcete jídlo, které má vývoj a chutná jinak první den a ještě lépe druhý.
Srovnání burgundské varianty s jinými recepty z líček
Burgundská líčka nejsou jediný způsob, jak toto maso připravit. V rámci receptů z líček existuje několik klasických směrů, které se liší nejen chutí, ale i výsledným dojmem.
Na rozdíl od jednodušších vínových variant pracuje burgundský styl s větším množstvím zeleniny, šalotek a postupnou redukcí. Výsledkem je omáčka, která je hutná, ale ne těžká, a maso, které se nerozpadá, ale drží tvar.
Právě tady se burgundská varianta jasně vymezuje jako slavnostní a časově náročnější.
Na roštěnou se používá hovězí maso z hřbetní oblasti, nejčastěji vysoký roštěnec pro steaky nebo nízký roštěnec na dušení či pečení jako roastbeef, protože je šťavnaté, křehké a má skvělou chuť.
Vysoký a nízký roštěnec
Hovězí roštěná pochází z hřbetu zvířete a dělí se na dvě části:
Vysoký roštěnec: Část blíže k hlavě, ideální na přípravu steaků a grilování díky své šťavnatosti a tukovému mramorování.
Nízký roštěnec: Část dále od hlavy, která je také velmi chutná a hodí se na dušení (např. roštěná na houbách) nebo pečení v troubě, jako je anglický roastbeef.
Proč hovězí roštěná?
Šťavnatost: Díky obsahu tuku a mramorování zůstává maso šťavnaté.
Křehkost: Je to jedna z nejjemnějších a nejkřehčích částí hovězího masa.
Všestrannost: Můžete ji připravit na mnoho způsobů – jako steak, pečený roastbeef nebo dušený pokrm.
Nejčastější důvod neúspěchu u vídeňské roštěné je netrpělivost. Lidé očekávají, že maso změkne rychle, a když se tak nestane, začnou improvizovat. Přidají vodu, zvýší teplotu nebo maso rozkrojí.
Jenže roštěná takhle nefunguje. Prvních 40 až 50 minut je maso téměř vždy tuhé a to i při správném postupu. Pokud v této fázi začnete zasahovat, celý proces si zkomplikujete.
Sám jsem si tím prošel. Dokud jsem nepřijal fakt, že roštěná potřebuje klid a čas, nikdy nebyla taková, jaká má být.
Proč je roštěná tuhá i tehdy, když zvolíte správné maso
I s ideálním kusem masa se může stát, že je roštěná po první hodině pořád tvrdá. To ale neznamená, že je něco špatně. Je to přirozená fáze přípravy, kterou si maso musí projít.
Kolagen obsažený v mase se nezačne rozpadat okamžitě. Potřebuje čas a stabilní teplotu. Pokud v této fázi zvýšíte výkon nebo maso rozkrojíte, proces zpomalíte a často i zhoršíte.
Z praxe vím, že největší chyba je hodnotit roštěnou příliš brzy. Roštěná se nedá uspěchat, jen pokazit.
Vysoká cukernatost je příjemná a současně praktická pro uchovávání vína, ale co spotřebitel, to jiné chutě, někdo preferuje kyselinky, tak je asi dobře, že limity jsou dost dobře splnitelné.
Kdo určitě uvítá sladkou chuť, jsou děti, takže od moštových odrůd pro výrobu alkoholických nápojů přejděme k odrůdám stolním.
Ano, jak název napovídá, stolní odrůdy se konzumují jako ovoce; vína se z nich většinou nevyrábějí, i když bychom to klidně udělat mohli. Takováto vína by určitě neměla vysokou kvalitu, protože ta není ani v hroznech, ale byla by lehká a pitelná. Hodila by se na rychlou konzumaci.
Stolní odrůdy mají od moštových odrůd odlišné parametry. Hrozen má být atraktivní, velký, ne příliš hustý, aby se bobule příliš nedotýkaly, a často mívá rozvětvenou třapinu. Bobule jsou také velké, při zralosti všechny dobře vybarvené. Jejich dužnina, na rozdíl od tekuté dužniny u odrůd moštových má být masitá, chruplavá, s malým počtem semen. Kdo stolní hrozny, pochopitelně z dovozu, častěji kupuje, jistě si všiml, že některé odrůdy jsou bezsemenné, zatím tedy jen odrůdy zahraniční. Chuť stolních odrůd má být jemná, příjemně aromatická. U stolních odrůd nikdy nebývá dosaženo tak vysokých cukernatostí, jako u odrůd moštových.
Nejprve projděme odrůdy, zapsané ve Státní odrůdové knize, to znamená, že byly prozkoušeny v Ústředním zkušebním ústavu zemědělském; není jich mnoho, protože, jak jsme si právě řekli, kritéria k jejich povolení jsou přísná. Nejstaršími u nás pěstovanými povolenými odrůdami jsou dvě, které jsou si velmi blízké, proto se zmíním o obou najednou. Jde o odrůdy Chrupka bílá a Chrupka červená.
Chrupka bílá:
Chrupka červená:
Obě jsou součástí velké rodiny Chrupek (syn. Chassellas nebo Gutedel), která je známa již několik tisíciletí. Pěstovaly se již v Egyptě, na území dnešního Jordánska, v Malé Asii a prostřednictvím Féničanů se přes Řecko a Řím rozšířily do mnoha oblastí Evropy, kde se révě mohlo dařit. Z doby, kdy se zaváděla první moderní evidence odrůd u nás, v roce 1941, bylo známo okolo čtyřiceti druhů různých Chrupek, i když samozřejmě byly zaevidovány jen ty nejvýznamnější. Musíme vzít v úvahu, že se tehdy vycházelo z pouhých popisů, a protože dnes používaná genetická kontrola dosud neexistovala, je možné, že v řadě případů mohlo jít o synonyma téže odrůdy. Tyto dvě jmenované odrůdy, jakožto odrůdy stolní, jsou v dnešní době již dávno překonané, protože výše uvedené požadavky, co se týká parametrů hroznů a bobulí, jsou dnes již několikanásobně překonané. Například při srovnávání velikosti bobulí jsou v pořadí dnes povolených odrůd na posledním místě.
Ještě bych se vrátila k něčemu, co jste zmínila před chvílí. Říkala jste, že vinaři čekají na kvalitu hroznů, aby vyrobili vína slámová a ledová. Jako spotřebitelé jsme se s nimi setkali, ale můžete nám to coby potenciálním pěstitelům vysvětlit podrobněji?
To, na co se ptáte, souvisí s právními předpisy, ale zas až tak nezajímavé to není. A neodpustím si odskok do historie. První písemný materiál, který by odpovídal našemu pojetí legislativy, je nařízení Karla IV. o zakládání vinic – tehdy se jim říkalo „privilegia“. Obsahuje různé přístupy k této záležitosti, včetně, jak bychom řekli dnes, daňových úlev pro vinaře, nebo sankcí pro zloděje ve vinicích. Je to krásné nařízení, jehož moudrosti se lze obdivovat dnes. Teď udělám obrovský skok v historii až do éry zvané socializmus; v této době nebyly právní předpisy pro vinaře žádné, pouze pro výrobu vín platily ČSN (československé státní normy). A když se po sametové revoluci a po vstupu do EU začalo pracovat na tolik potřebné vinařské legislativě, hledaly se možné vzory pro nově vytvářený vinařský zákon. V Evropě existují dva systémy: jeden je ve Francii, Itálii, Španělsku a dalších zemích okolo Středozemního moře, ve kterém se kategorie vín odvíjejí od geografického umístění jednotlivých vinařských poloh. V těchto zemích jsou kategorie určovány podle toho, kde, tedy ve které vinařské oblasti vinice leží, a podle nich se také označují. Rozlišují se vína z Burgundska, z oblasti Champagne, Beaujolais, Anjou apod. Vína jsou pro tyto jednotlivé oblasti typická a jedinečná, v každé z oblastí jsou výrazně jiná.
Druhým systémem je systém kategorizace vín podle obsahu sacharidů obsažených v hroznech bez ohledu na jednotlivé vinařské oblasti. Takto je postaven vinařský zákon např. v Německu nebo v Rakousku. A předkladatelé našeho vinařského zákona si vybrali právě tento druhý systém. Proto jsou v našem vinařském zákoně vyjmenovány tři velké kategorie vín podle získané cukernatosti při sklizni, které se dále patřičně člení, podobně jako ve výše uvedených zemích.
První kategorie je označována velmi prostě, jediným slovem: víno. Chápejme to jakožto právní výraz. Pro produkty zařazené v této kategorii platí, že minimální obsah sacharidů v moštu, tedy „minimální cukernatost“ je 11°NM, což se čte: stupňů normalizovaného moštoměru. (Pozn. - o cukernatosti také v dílu k měsíci září.) Kromě minimální cukernatosti tato kategorie není nijak jinak omezována. Ani státními hranicemi. Takovéto víno může být „mezinárodní“, může být vytvořeno z hroznů z různých států. Proto má být na obalech označováno jako „víno z&nbs
Tento pokrm, je synonymem francouzské gastronomie: Boeuf Bourguignon!
Hovězí maso se vaří celé hodiny ve velkém hrnci, díky čemuž je maso nesrovnatelně křehké a dodává mu lahodné aroma. Ideální recept na dlouhé nedělní jídlo! Nejlepší přílohou k tomuto pokrmu jsou lahodné, domácí tagliatelle, které se skvěle mísí s omáčkou a masem – kombinace, na kterou nikdy nezapomenete.
Ingredience
1 kg hovězího krku;
200 g slaniny
3 mrkve
10 malých žlutých cibulek;
200 g žampionů;
2 stroužky česneku;
1 svazek bylinek (tymián, bobkový list a petrželka zabalené v listu pórku);
0,5 l červeného vína (z Burgundska);
0,5 l hovězího vývaru;
2 lžíce mouky;
trochu másla.
Postup
Hovězí krk nakrájejte na kousky asi 4 cm velké. Lehce poprašte moukou. Mrkev nakrájejte nahrubo, oloupejte cibuli a plochou stranou nože rozdrťte stroužky česneku. Na pánvi rozpustíme větší kousek másla a orestujeme na něm slaninu a cibuli. Poté odložte stranou.
Na stejné pánvi opečte maso, přidejte mrkev a 5 minut opékejte. Zalijte vývarem a přidejte česnek, svazek bylinek, slaninu, cibuli a červené víno. Podle chuti okořeňte a dobře promíchejte. Přiveďte k varu a přikryté vařte 2 ½ hodiny - 3 hodiny.
Žampiony rozčtvrťte (pokud jsou malé, nechte celé) a přidejte k hovězímu masu. Odkryté duste ještě dalších 30 minut.
Odstraňte svazek bylinek a podávejte hotové Boeuf Bourguignon a užívejte si tuto úžasnou chuť.
Burgundská líčka nejsou oběd na všední den. Jsou ideální ve chvíli, kdy vaříte na víkend, sváteční oběd nebo pro návštěvu.
Skvěle fungují tehdy, když víte, že jídlo může odležet do druhého dne. Právě tehdy se chutě propojí a omáčka dostane kulatost, kterou v den přípravy teprve naznačuje.
Pokud hledáte rychlejší variantu líček, existují jiné recepty. Tohle je jídlo na čas a trpělivost.
„Pravděpodobně
tehdy, kdy mu zapomenuté bobulky zkvasily a on je ze zvědavosti nebo ze šetrnosti nevyhodil, nýbrž ochutnal.“
Kde to asi
bylo?
„Je známo, že
révu pěstovali a víno pili již Sumerové, Egypťané, Féničané. Tyto znalosti od
nich převzali také Řekové a Římané, kteří si vína tolik cenili, že považovali
za barbarství pít je jen tak. Ředili si je vodou, aby je mohli popíjet delší
dobu, aniž by se opili.“
Jak na révu
nahlížejí botanici?
„Celému rodu
říkají Vitis. U nás se pěstují odrůdy druhu Vitis vinifera L .“
Karel IV. dle Jana
Nerudy přivezl révu z Burgund. Měl básník pravdu, nebo to byla básnická
licence nebo legenda?
„Ne, není to legenda, on ji skutečně přivezl a vydal dvě privilegia - dnes bychom řekli
„Nařízení“ o povinnosti zakládat na vhodných místech vinice.“
Takže se burgundská réva stále pěstuje?
„Skutečně,
většinou jsou to odrůdy rodiny Rulandských (dříve Burgundských), Tramíny,
Ryzlinky, Merloty aj.
Sortiment těchto starých evropských odrůd je
doplňován o nově vyšlechtěné odrůdy. Jejich rozšíření bývá často omezeno na území státu, kde vznikly.“
Například?
„Německá odrůda Dornfelder
či rakouský Zweigeltrebe
Nebo poněkud
starší odrůda z první poloviny 20. století Müller Thurgau, který byl u nás
dlouho nejvíce pěstovanou odrůdou. Pochází původně ze Švýcarska, kde byl
vyšlechtěn a po Evropě se rozšířil z Německa.“
Vepřová líčka jsou maso s vysokým obsahem kolagenu, který se při krátké úpravě chová tvrdě a nehostinně. Teprve dlouhé, klidné dušení nebo pečení způsobí, že se kolagen postupně rozpadne a maso změkne.
Právě proto se líčka nehodí na rychlé recepty. Pokud jim nedáte čas, výsledek vás zklame. Burgundská úprava na červeném víně s dlouhým pobytem v troubě je přesně ten typ receptu, kde líčka ukážou, co v nich skutečně je.
Základní informace o samotných líčkách, jejich původu a dalších způsobech přípravy řeší samostatný článek o vepřových líčkách. Tento recept na něj vědomě navazuje a rozvíjí jednu konkrétní, slavnostní variantu.