GEPARD

Gepard královský

Jedná se o geparda štíhlého, u kterého se vyskytla barevná odchylka: došlo ke spojení skvrn na srsti v pruhy.

Zdroj: Gepard

Srovnání leoparda a levharta s gepardem

Gepard je v porovnání s leopardem rychlejší a má delší nohy. Leopard loví opice a gazely a umí šplhat po stromech.

Oproti levhartovi je gepard mnohem drobnější a má malou hlavu. Rozdíl najdeme i v kresbě na srsti: gepardí kresba sestává z černých plných skvrn, kresbu na srsti levharta tvoří květovitě vypadající shluky skvrn (takzvané rozety) s prázdným středem.

Zdroj: Gepard

Gepard na prodej

Kočkovitou šelmu můžete sehnat v zoo, v cirkuse, ale hlavně u soukromých chovatelů. V České republice se chov divokých koček teprve rozvíjí. V současnosti se jedná spíše o koníček několika nadšenců.

Gepardi jsou klasifikováni v Červené knize ohrožených druhů jako zranitelný druh, asijské poddruhy jsou dokonce kriticky ohrožené. Gepard je zařazen do Evropského záchranného programu. V mnoha zoologických zahradách se gepardy daří odchovat (i díky umělému oplodnění).

Zdroj: Gepard

Gepard štíhlý

Gepard štíhlý (latinský název Acinonyx jubatus) je jediným druhem svého rodu. Tento druh čítá šest poddruhů (z toho 2 asijské). Gepard neumí řvát, pouze přede jako kočka. Jak již bylo řečeno, má polozatažitelné drápy, proto neleze po stromech. Jeho tělo je stavěné především na mimořádně rychlý běh. Mnozí lidé si pletou kresbu na srsti geparda s kresbou levharta nebo jaguára, ve skutečnosti je však značně rozdílná: gepard má na těle menší skvrny, které jsou vždy plné. Tělo má dlouhé 110 až 150 cm, jeho ocas měří 70 až 90 cm a jeho výška je 70 až 90 cm. Gepardi váží cca 40 kg.

Gepard žije spíše samotářsky, což znamená, že vytváří skupiny zahrnující 2–5 jedinců. Samice se vyhýbají sobě navzájem, ve skupině žijí jen tehdy, když mají mláďata. Obývají rozsáhlá teritoria, která se překrývají s teritorii dalších samic (většinou matek, dcer, sester). Teritorium samců je velké od 37 do 160 km2 a překrývá se s teritorii několika samic. Značkují si ho močí, na čemž se podílí celá skupina. Ze svého území se snaží vyhnat všechny vetřelce, při soubojích často dochází ke zranění nebo zabití. V místech, kde nežijí jiné velké šelmy, se gepardi občas sdružují i do větších smíšených skupin (až o 20 jedincích).

Pohlavní dospělost nastává u samců okolo 1. roku života, u samic o rok později. Pářit se začínají většinou až ve třech letech. Samice je březí 90 až 98 dní. Obvykle se rodí 1 až 3 mláďata, v některých případech jich může být až 5. Mláďata se nezřídka stávají kořistí jiných predátorů, proto je kočka často přenáší z místa na místo. Mláďata sají asi 4 měsíce a do 1,5 roku věku zůstávají s matkou. Pokud samice přijde o 2 ze 3 koťat, obvykle se přestane starat i o to poslední (kvůli velkému výdeji energie). Mláďata mají delší světlou hřívu.

Velkým problémem gepardů je příbuzenská plemenitba (rozmnožování). Gepardi v minulosti podlehli efektu hrdla láhve: náhle rapidně poklesl jejich stav a přeživším jedincům nezbylo než se množit s příbuznými. Tím došlo k výraznému poklesu oplozovací schopnosti spermií. Gepardí samci jich mají jen velmi malé množství (asi 10 % z počtu spermií u lva) a i z toho mála je až 75 % spermií defektních (jsou deformované, mají dva i více bičíků, nebo naopak žádný). Dnes jsou údajně všichni gepardi do značné míry vzájemně geneticky příbuzní.

Potravu geparda tvoří hlavně menší kopytníci (gazely, menší druhy antilop, mláďata zeber a pakoní), občas i perličky a zajíci. Gepard loví kořist štvaním. Když ji uloví, musí nejdříve dlouho odpočívat (výdej energie na tak rychlý běh je obrovský), teprve pak se na ni vrhne a snaží se sežrat co největší množství, protože o kořist často přichází: seberou mu ji lvi nebo hyeny. K dříve ulovené kořisti se gepard nikdy nevrací.

Gepardi se dožívají věku okolo 12 let, v zajetí až 20 let.

Gepard se velmi snadno ochočí a cvičí. Přesto není považován za domestikované zvíře, neboť se v zajetí rozmnožuje jen vzácně. Většina ochočených gepardů pochází z volné přírody. Gepard je jediná kočkovitá šelma, o které nemáme žádné zprávy, že by kdy napadla člověka. Chovatel šelem by měl mít předchozí bohaté zkušenosti se zvířaty, zodpovědnost, skutečný zájem, dostatek finančních prostředků, prostor a čas věnovat se náročnému a nebezpečnému koníčku velmi intenzivně a dlouho (třeba i příštích dvacet let). Jestliže se do chovu šelem chcete přece jen pustit (není to pro vás jen chvilkový rozmar), obraťte se nejdříve na příslušnou krajskou veterinární správu, kde vám poskytnou informace o tom, jaké podmínky musí být splněny a jaké jsou minimální rozměry prostoru, kde budete dané zvíře chovat. Podle toho pak musíte zvířeti vytvořit odpovídající zázemí (v ideálním případě i s výběhem). Venkovní prostor by měl co nejvíce kopírovat přirozené prostředí zvířecího druhu (písek, tráva, stromy, kamení...). Pochopitelně musí být vše zabezpečeno tak, aby bylo jisté, že se zvíře nedostane ven. Uteče-li šelma, je to vždy posuzováno jako vina majitele.

Zdroj: Gepard