Téma: 

lasička obecná


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

HRANOSTAJ

Druh lasice hranostaj patří do třídy savců, řádu šelem, čeledi kunovitých, rodu lasice. Její latinský název je Mustela erminea. Lasičky jsou půvabné šelmičky, které málokdy v živé přírodě spatříte, protože ožívají až v noci. Přesto možná pobíhají i na vaší zahradě a pracují ve váš prospěch. Loví totiž myši, hraboše i hryzce. Hranostaj žije na celé severní polokouli, ale přesto se s ním lze setkat jen vzácně. Tento druh bývá často zaměňován s lasicí kolčavou, ačkoliv se dá snadno odlišit podle černé špičky ocasu.

Zdroj: Hranostaj
Zveřejněno: 14.11.2015


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: liška obecná

Dobrý den je možné aby liška překonala 160 cm vysoké pletivo a zadávila 18 slepic a žádnou neodnesla?

Zdroj: diskuze Liška obecná
Odesláno: 21.4.2018 uživatelem Karel Pazdera
Počet odpovědí: 0

HOUBA LIŠKA OBECNÁ

Pěstování

Pokusy o její umělé pěstování byly sice úspěšné, avšak ekonomicky nevýhodné. Liška obecná je tržní houbou, to znamená, že je možné s ní v Česku obchodovat. Ročně se lišky obecné celosvětově prodá asi 150–200 tisíc tun v celkové hodnotě 1,5 miliardy dolarů. Tato produkce pochází výhradně ze sběru ve volné přírodě.

Detail odstavce: Pěstování
Zdroj: Houba liška obecná
Zveřejněno: 27.10.2014

ŠELMA LIŠKA OBECNÁ

Zajímavosti o lišce obecné

  • Značení teritoria probíhá v nočních hodinách.
  • Značí močí a trusem.
  • Nástrojem komunikace jsou pachové žlázy při kořeni ocasu.
  • Nemoci lišky jsou hlavně prašivina, vzteklina a tasemnice liščí. Vzteklina se v civilizovaných zemích očkuje. Prašivinu a vzteklinu mohou chytit i domácí mazlíčci nebo hospodářská zvířata.
  • V mnoha literárních dílech vystupuje jako vychytralé zvíře.
  • Pokud se vám zdá o lišce, v mnoha snářích to souvisí s úspěchem nebo sexualitou.
  • Pro myslivce je liška obecná přemnoženou zvěří.

Detail odstavce: Zajímavosti o lišce obecné
Zdroj: Šelma liška obecná
Zveřejněno: 16.11.2014

MYRTA

MYRTA OBECNÁ (Myrtus communis)

Myrta obecná představuje jeden ze 100 druhů této rostliny, která je, věřte – nevěřte, pozůstatkem třetihorní květeny! Volně v přírodě roste v celém Středomoří, najdeme ji také na Azorech a Madeiře. Dorůstá zde výšky 1 až 3 metrů. Pro svůj celkový atraktivní vzhled – kombinace drobných tuhých sytě zelených lístků a malých bílých nebo narůžovělých kvítků – a využití jako dekorace při svatbách, je hojně pěstována jako okrasný keř i v našich klimatických podmínkách.

Detail odstavce: MYRTA OBECNÁ (Myrtus communis)
Zdroj: Myrta
Zveřejněno: 3.11.2016

HOUBA LIŠKA OBECNÁ

Výskyt lišky obecné

Liška obecná se vyskytuje v severnějších částech Evropy, v Severní Americe včetně Mexika, v Asii včetně Himálaje a v Africe včetně Zambie. Lišku obecnou lze v České republice najít zejména v jehličnatých lesích v borůvčí, mechu a trávě. Žije v symbióze s většinou stromů, zejména pak se smrky a borovicemi. Roste od června do října, obzvlášť v srpnu a září. Plodnice lišky obecné bývají uspořádané do kruhů, společně s podhoubím jsou situované na kružnici, v jejímž středu stojí hostitelský strom.

Detail odstavce: Výskyt lišky obecné
Zdroj: Houba liška obecná
Zveřejněno: 27.10.2014

VEVERKA

Veverka obecná prodej

Pokud se někdo rozhodne zakoupit si a chovat veverku obecnou, je nutné si vyřídit příslušná povolení na krajském úřadě Odboru životního prostředí a výjimku ze zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. je veverka obecná ohroženým druhem. Z rozhodnutí úřadu vám může plynout povinnost označit veverku čipem nebo jiným značením. Pokud si veverku koupíte domů již z povoleného chovu a vy ho ještě nemáte, musíte o povolení také požádat, protože vám jinak hrozí pokuta za porušení zákona.

Detail odstavce: Veverka obecná prodej
Zdroj: Veverka
Zveřejněno: 12.10.2014

HOUBA LIŠKA OBECNÁ

Liška jedlá

Liška jedlá má žlutou až oranžovou barvu. Klobouk je žloutkově žluté barvy. V mládí je podvinutý, později se oplošťuje, jeho střed se prohlubuje a okraje se zprohýbají. Klobouk je tenký, holý a matný, jeho šířka činí 2–7 cm. Má lištovitý podklad. Lišty jsou nízké s vidličnatými anastomózami a příčnými spojkami, sbíhají daleko na třeň. Třeň je vysoký 3–6 cm, široký 1–2,5 cm, válcovitého tvaru se zúžením vespod. Je zbarven stejně nebo o něco světleji než klobouk. Dužnina lišky obecné je bělavá, mírně nažloutlá. Voní po koření, zvláště mladé houby pak vykazují příjemnou meruňkovou vůni. Chutná mírně štiplavě jako po pepři. Liška obecná obsahuje vitamín C, je bohatá na draslík a je nejbohatším zdrojem vitamínu D. Také obsahuje insekticidní látky, což souvisí s její odolností proti červivění.

Zde můžete vidět, jak vypadá liška obecná.

Detail odstavce: Liška jedlá
Zdroj: Houba liška obecná
Zveřejněno: 27.10.2014

SVATEBNÍ CUKROVÍ - RECEPTY S OBRÁZKY

Počet svatebních koláčků

Přesný počet koláčků vám nikdo neřekne, ale důležité je u zvacích koláčků, aby obsah košíčků, do nichž se koláčky dávají, byl dostatečně plný a ne jen poloprázdný. Poloprázdný košíček působí rozpačitým dojmem.

Obecná poučka zní 5–8 kg svatebních koláčků cca pro 50 svatebních hostů. Ale záleží na velikosti vytvořených koláčků.

Detail odstavce: Počet svatebních koláčků
Zdroj: Svatební cukroví - recepty s obrázky
Zveřejněno: 2.7.2017

VEVERKA

Veverka obecná

Hmotnost veverky obecné je 230 až 500 g. Má dlouhý huňatý ocas a boltce opatřené chvosty. Ocas je dlouhý 140 až 240 cm a slouží k jedinečné obratnosti v korunách stromů, což je pro veverku typické. Žije v korunách stromů, kde si blízko kmene staví kulovitá hnízda. Používá k tomu suché větvičky, trávu nebo zvířecí srst. Živí se hlavně plody a semeny.

Zde si můžete prohlédnout různé zbarvení veverek.

Detail odstavce: Veverka obecná
Zdroj: Veverka
Zveřejněno: 12.10.2014

ŠELMA LIŠKA OBECNÁ

Potrava lišky obecné

Liška obecná je v podstatě nenáročný tvor. Je to prostě všežravec. Sežere od mnoha druhů rostlin až po maso opravdu vše. Složení potravy záleží na podmínkách, kde se momentálně nachází. Třeba myší sežere až 20 denně. Co nesežere, zahrabává si na svá místa, zhruba 10 cm hluboko, a když potřebuje, tak se pro to vrátí. Složení potravy můžeme rozdělit asi takto:

  • Myši, hraboši, veverky, pískomilové a jiní hlodavci tvoří většinu jídelníčku. K dispozici je mají ve dne i v noci.
  • Ptáci i vodní ptactvo.
  • Králíci patří také mezi její hlavní kořist.
  • Žížaly, housenky, brouci jsou bohaté na proteiny, a proto jsou také velice důležité v jídelníčku lišky.
  • Žáby, ještěrky a ryby.
  • Zajíci, kachny divoké, koroptve polní – loví převážně jejich mláďata nebo oslabené dospělé kusy.
  • Srnčí zvěř – ve vysokém sněhu uloví i dospělého jedince, ale převážně se soustředí na srnčata.
  • Slepice, kachny domácí, husy domácí – loví je hlavně v období liščat, kdy mají zvýšenou spotřebu potravy.
  • Třešně, švestky, maliny, borůvky – nesmí být kyselé.
  • Mršiny – hledá podél silnic, i když obětí se může stát ona sama.
  • Odpad – zbytky v okolí domů, ale i žrádlo pro kočky.

Detail odstavce: Potrava lišky obecné
Zdroj: Šelma liška obecná
Zveřejněno: 16.11.2014

BLECHA

Blecha lidská

Blecha obecná neboli lidská (Pulex irritans) byla v Česku i v Evropě v období mezi 14.–19. stoletím nejrozšířenějším a nejtypičtějším lidským parazitem. Nyní je více rozšířeným druhem blecha psí či blecha kočičí, které ale také mohou napadat člověka. Blecha na člověku je významným ektoparazitickým přenašečem nemocí.

Blecha obecná je bezkřídlý hmyz hnědé až černé barvy (přesné zbarvení závisí na složení potravy), ze stran je zploštělá a tvořená články, které se směrem ke koncové části těla zvětšují a překrývají. Články jsou sklerotizované a porostlé brvami, které také směřují k zádi, čímž je usnadněn pohyb srstí hostitele. Záď je složena z 10 článků, z nichž 3 poslední slouží k rozmnožování. Blecha má tři páry nohou, dva páry (zadní a střední) jsou skákavé. Blechy dokážou vyvinout dostatečnou sílu pro velmi dlouhé skoky, což je způsobeno dobře vyvinutými stehny a kyčlemi a zároveň speciálními strukturami uvnitř nohy (resilin). Jsou velké od 2 do 8 mm a umí skočit do vzdálenosti asi 35 cm při výšce skoku 20 cm. Na jejich chodidlech se nacházejí 2 drápy, které slouží k přidržování se na hostiteli. Oči blechy jsou málo vyvinuté a reagují spíše jen na intenzitu světelných podnětů. Na hlavě se dále nachází kyjovitá tykadla a bodavě-sací ústní ústrojí. To je tvořeno bodcem, který je vybaven žlábkem, a za pomoci maxill jím blecha saje krev. Dále můžeme na hlavě najít pysková a čelistní makadla, která mají bodec ochraňovat. Blecha dokáže vypít až 15x větší množství krve, než je její velikost. Od jiných druhů blech se blecha obecná odlišuje absencí ktenidií (ctenidium) na hlavě a chybějícím hřebenem na hlavě a předhrudí.

Detail odstavce: Blecha lidská
Zdroj: Blecha
Zveřejněno: 21.10.2018

HOUBA LIŠKA OBECNÁ

Záměna s liškou

Liška bledá se odlišuje svou nažloutlou až bělavou barvou, její další rysy jsou s liškou obecnou shodné. Je jedlá a podobně vyhledávaná.

Zde můžete vidět, jak vypadá liška bledá.

Lištička pomerančová je o něco menší, má světle oranžovou dužninu. Je jedlá, ale není tak gastronomicky využitelná.

Zde můžete vidět, jak vypadá lištička pomerančová.

Lišák zprohýbaný se od lišky obecné liší ostnitým hymenoforem. Je jedlý.

Zde můžete vidět, jak vypadá lišák zprohýbaný.

Liška nálevkovitá, jejíž plodnice je na rozdíl od lišky obecné žlutohnědá, je jedlá.

Zde můžete vidět, jak vypadá liška nálevkovitá.

Hlíva olivová se od lišky odlišuje výrazně. Má zespoda klobouku vysoké, hustě uspořádané lupeny. Roste v trsech a v Česku se vyskytuje pouze vzácně. Je jedovatá.

Zde můžete vidět, jak vypadá hlíva olivová.

Detail odstavce: Záměna s liškou
Zdroj: Houba liška obecná
Zveřejněno: 27.10.2014

BOFIX

Co je to Bofix

Přípravek Bofix proniká do rostlin přes listy, účinná látka je rychle translokována do vzrostlých vrcholů a kořenů. Účinek na plevele je patrný již za několik hodin po aplikaci. Dešťové srážky 2 hodiny po aplikaci neovlivní negativně účinek tohoto přípravku.

Bofix je vhodný na tyto rostliny: svízel přítula, ptačinec žabinec, heřmánkovec přímořský, rmeny, starček obecný, opletka obecná, konopice napuchlá, hluchavky, kopřiva žahavka, penízek rolní, kokoška pastuší tobolka, ohnice rolní, zemědým lékařský, lilek černý, lebeda rozkladitá, merlíky, pomněnka rolní, jitrocel kopinatý, pampeliška lékařská, sedmikráska chudobka, kopřiva dvoudomá, svlačec rolní, šťovíky, ostružiník ježiník, plevelné jeteloviny, pcháč oset.

Bofix obsahuje tři účinné látky – Clopyralid 20 g/l, Fluroxypyr 40 g/l, MCPA 200 g/l, které likvidují nejširší spektrum dvouděložných plevelů (například pampelišky, sedmikrásky, jitrocel, jetel). Aplikace nemusí být plošná, pokud není zaplevelen celý trávník. Obvykle stačí, pokud si rozmícháte – v koncentraci dle návodu – potřebné množství, naplníte jím ruční (třeba i litrový) postřikovač a jednotlivé plevele postříkáte individuálně.

Detail odstavce: Co je to Bofix
Zdroj: Bofix
Zveřejněno: 22.12.2015

ŠELMA LIŠKA OBECNÁ

Liška obecná Vulpes vulpes

Popis

Tělo lišky obecné je štíhlé s dlouhým huňatým ocasem a špičatýma ušima. Je podobná menšímu psovi. Délka těla dosahuje až 90 cm. Ocas je dlouhý zhruba půl metru a vyniká zejména v zimě. Celková délka těla je tedy asi 140 cm. V kohoutku je liška vysoká 30–40 cm. Její hmotnost se pohybuje v rozmezí 8–13 kg. Liška má rezavou barvu srsti na většině těla. Dolní část obličeje, konec ocasu a břicho má žlutobílé. Černá barva se vyskytuje jen na nohách a konečcích uší. Liška obecná existuje samozřejmě i v jiných barvách, jako je stříbrná a černá, ale to opravdu jen málokdy. V tlamičce skrývá 42 zubů. Lišku obecnou si je možné splést se šakalem obecným, ale rozeznáme je podle délky nohou, které má šakal delší než liška.

Chování

Liška se dokáže pohybovat jako pes, to znamená rychlostí 40 km/h. Svůj revír si značkuje trusem s pachem žláz.

Liščí nory

Liščí nora je obydlí, které slouží lišce jako úkryt a k ochraně mláďat. Vyhrabává si ji nejčastěji ve svahu kopce, strouhách, propadlinách a také v opuštěných lidských stavbách. Do nory se skrývá za špatného počasí, jinak se zdržuje převážně venku v hustých křovinách. Lišky nory používají i několik desetiletí, ale pokud se zde vyskytne svrab neboli prašivina, okamžitě ji opouštějí, pravděpodobně aby zabránili jejímu šíření. Nora se skládá z několika chodeb a na konci je komůrka, která může být 0,5–2,5 m pod zemí. Chodba může měřit až 17 m, ale nejčastěji se vyskytují o délce 5–7 m.

Rozmnožování

Liška obecná se rozmnožuje v období jara. Tak zvané kaňkování, to je liščí říje, probíhá během ledna až března. Lišky se projevují typickým voláním, protáhlým chraptivým štěkotem a lišáci je hledají podle charakteristického pachu krve, kterou lišky zanechávají na cestě. Páření probíhá uvnitř nory. Než se narodí liščata, trvá to 52–53 dní. Rodí se jich průměrně 4 na vrh, někdy i více. Liščátka jsou 12–15 dní slepá, porostlá šedou srstí, která je chrání před predátory. Mezitím se lišák stará o potravu pro lišku a ta zase zaopatřuje mláďata mlékem, a když jim zpevní chrup, což je tak ve 4. měsíci, tak i masitou potravou. V tomto období také nejvíce škodí na domácí drůbeži a mladé zvěři. V květnu už liščata skotačí před norou, hrají si na slunci a zdokonalují se v loveckých hrách. Pokud liška zjistí nebo usoudí, že byla nora odhalena člověkem, přenese liščata do jiné nory. V zimním období už nepoznáte mladé lišky od rodičů.

Detail odstavce: Liška obecná Vulpes vulpes
Zdroj: Šelma liška obecná
Zveřejněno: 16.11.2014

JAK ZABÍT OCTOMILKY

Octomilka obecná

Octomilka obecná (Drosophila melanogaster), někdy také nazývaná jako banánová, vinná, octová či ovocná muška, patří do třídy hmyzu, řádu dvoukřídlí a čeledi octomilkovití. Octomilka obecná má jasně červené oči a je dlouhá 2 až 3 mm. Vyskytuje se na kvasícím ovoci, marmeládách, ovocných šťávách. Beznohé larvy jsou dlouhé cca 7 mm a žijí v hnijící dužnině ovoce.

Rod octomilka čítá přibližně 1 500 druhů. Mezi nejznámější u nás patří octomilka obecná. Latinské označení Drosophila pochází z řečtiny a v překladu znamená milující vodu. Tento drobný hmyz z řádu dvoukřídlých asi nejvíce upoutá svýma velkýma červenýma očima. Častokrát mívají na křídlech výrazný vzor a žilky. Ježatá hlavička je spojena s hrudí za pomoci ochlupené stopky. Mají velmi vyvinutý čich. Octomilky dosahují velikosti jen několika málo milimetrů, běžně jsou velké 2–4 mm. Zbarvení hlavohrudi se u různých druhů pohybuje od světle žluté přes červenou až do hnědého či černého odstínu a na její podobu se můžete podívat zde.

Místem jejich nejčastějšího výskytu je ovoce, kůra, květy nebo i houby, listí či půda. Tento nepříjemný hmyz jsme svým způsobem domestikovali, přežívá totiž nejčastěji v blízkosti člověka.

Nejčastěji se octomilky živí přezrálým až hnijícím ovocem. Často je také vidíme na sladkých marmeládách či ovocných džusech. Život octomilky je asi čtyřicetidenní. Octomilky mají totiž neuvěřitelně silnou schopnost rychlé reprodukce (během měsíce vyprodukují několik generací).

Sameček je zhruba o polovinu délky menší než samička a dosahuje velikosti 1 mm. Nejprve začínají námluvy zásnubním tancem kolem samičky. Přitom mává zhruba 30krát za sekundu křídly, aby upoutal její pozornost. Octomilky slyší jen zvuky, které přijdou zepředu k její tváři. Samička octomilky obecné je schopná denně naklást až 30 vajíček. Snáší jich tolik najednou proto, že je klade do výživné, ale méně často se vyskytující potravy. Za život jich naklade cca 300. Jejich vývoj začíná vajíčkem, které samička naklade do hnijícího ovoce. Z larvy se později stává bílá kukla, jež časem zhnědne. Z té se vylíhne malá muška.

Larvy jsou všežravé, živí se dužninou hnijícího ovoce, mikroorganismy a kvasinkami. Jsou bez nohou a měří přibližně 7 mm. Z vajíčka se dospělec stane za 8–10 dní. Délka vývoje ovšem závisí mimo jiné na konkrétním druhu, prostředí, ve kterém se vyskytuje, a na počtu nakladených vajíček. Larvy octomilky obecné se z vajíčka vylíhnou během jednoho dne. Po čtyřech dnech se dvakrát svlečou a rovnou se zakuklí, což trvá zhruba další 4 dny.

Octomilka se stává potravou pro další druhy dravého hmyzu, mravence, žáby, některé ryby či mláďata ještěrů.

Detail odstavce: Octomilka obecná
Zdroj: Jak zabít octomilky
Zveřejněno: 8.11.2015

OTEKLÝ ČÍPEK V KRKU

K čemu slouží čípek v krku

Skutečná funkce uvuly je záhadou, ale existují názory, že čípek patrový tvoří účinnou ucpávku vzduchového průchodu při polykání potravy a tím zabraňuje dušení. Neexistuje však žádná obecná shoda o účelu uvuly. Mnozí lékaři se domnívají, že krční čípek nemá významnou funkci, zatímco jiní mají názor, že má vliv na hlas a polykání tím, že se podílí na uzavření nosohltanu během těchto aktivit.

Uvula ve vyšším věku může podporovat chrápání. Chrápání je zvuk vznikající vibrací měkkých tkání krku. Pokud čípek způsobuje chrápání, což odhalí noční monitorace v laboratoři, při níž se sleduje spánek, činnost srdce, dýchání, chrápání, pohyby, okysličování krve, lze indikovat po ORL vyšetření LAUP, což je laserová uvuloplastika. Laserem se čípek zmenší, čímž se eliminuje chrápání.

I když význam této měkké klapky kůže není plně pochopen, možné funkce mohou zahrnovat pomoc při řeči a při produkci slin. Někteří lidé mohou zažívat otok a zánět uvule, nazvaný uvulitis, který může vyžadovat lékařskou léčbu. Stav může vést ke komplikacím, jako je chrápání nebo obstrukce dýchacích cest.

Detail odstavce: K čemu slouží čípek v krku
Zdroj: Oteklý čípek v krku
Zveřejněno: 26.4.2018

DÝNĚ - DRUHY

Dýně obecná

Tykev obecná, latinsky Cucurbita pepo, patří do rodu tykvovitých. Také je označována jako tykev turek či dýně obecná. Původem náleží do Střední Ameriky. Pochází z oblasti dnešního Texasu a Mexika. Bylo prokázáno, že se pěstovala již v době 5000 let před naším letopočtem. Pro nás Evropany patří mezi plodiny, které nám přineslo objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem.

Má výjimečnou chuť a svoji kalorickou hodnotou se blíží bramborám. Její květy jsou žluté. Obsahuje až 90 % vody. Plodem je nám všem známá dýně, která může mít různý tvar a zabarvení. Obsahuje celou řadu užitečných látek.

Obvykle se jedná o keříčkovitou rostlinu. Další možnou rozšířenou variantou této rostliny je popínavá, plazivá lodyha se zakrnělými větvenými úponky. Stonek dýně bývá velmi dlouhý. Dosahuje délky až několika metrů. Na svém příčném průřezu je hranatý, obvykle ve tvaru ostroúhlého pětiúhelníku. Květenství tykve má typickou pampeliškově žlutou barvu. Tykev obecná patří mezi jednodomé rostliny, které mají samčí i samičí květy pohromadě. Listy mají tmavě zelené zbarvení a mohou být i absolutně nedělené. Jsou dlouze řapíkaté, trojúhelníkovité, dlanitolaločné s nevýraznými až hluboce zaříznutými laloky, s okraji různou měrou zubatými, nejčastěji jsou 15–40 cm široké, stejně jako stonky drsně chlupaté, úponky 2–6klané. Kalich je zvonkovitý, kolem 10 cm dlouhý, víceméně vzpřímený, samčí květy s delšími (až 20cm) stopkami. Stopka vyrůstá navrchu plodu tykve a je široká podle celkové velikosti dýně. Na konci pak bývá mírně rozšířená a lze ji snadno oddělit od plodu.

Plody tykve obecné mají nejrůznější tvary a velikost. Většinou ale známe díky Halloweenu ty, které jsou nažloutlé až oranžové, a typickým tvarem dýně pro tento svátek je koule s vyniklými vnějšími žebry. Může nám ale celkem běžně vyrůst do tvaru hrušky, disku, nebo dokonce klobouku, zvonku či houby. Některé dýně mohou být zcela zelené nebo bílé. Zdá se, že variabilita této rostliny nezná mezí, jelikož mnohé tykve nejsou jen jednobarevné, ale mohou být žíhané, skvrnité nebo pruhované (a to i příčně). Také oplodí tykve mívá nejrůznější tvary, většinou je hladké nebo rýhované. Setkat se ale můžeme i se slupkou, která je bradavičnatá a může mít na sobě ještě slabou, jakoby voskovou slupku. Oloupeme-li vrchní, asi centimetr tlustou vrstvu tykve, která je celkem tuhá, objeví se bílá, nažloutlá až krémová nebo naoranžovělá dužnina. Ta má vláknitou konzistenci a může mít nasládlou, ale i nahořklou příchuť. Někdy je plod částečně nebo i úplně dutý.

Tato kulturní plodina se v naší republice pěstuje spíše v malém množství. Lidé ji pěstují na zahrádkách nebo polích. Sama není takřka schopná růst ve volné přírodě, a pokud již výjimečně zplaní, tak jen krátkodobě a nemívá plody. Zplaňuje především na rumištích, kompostech nebo skládkách.

Na internetu naleznete velkou spoustu receptů k nejrůznějším úpravám plodu této rostliny. Připravit si můžete dýňové džemy, šťávy nebo kompoty. Oblíbený je i dýňový koláč.

Detail odstavce: Dýně obecná
Zdroj: Dýně - druhy
Zveřejněno: 23.1.2017

FAZOLOVÁ POLÉVKA Z ČERVENÝCH FAZOLÍ

Trochu o fazolích

Fazole mají velmi dlouhou historii a také v současnosti patří mezi velmi oblíbené druhy luštěnin. V kuchyni se mohou připravovat na mnoho způsobů. Sušené fazole mají celosvětově velký význam a především v Africe, Asii a Jižní Americe jsou pro obyvatelstvo významným zdrojem bílkovin. Kořeněná jídla připravená ze sušených fazolí společně s pšeničnými plackami nebo rýží jsou téměř ideální kombinací všech živin.

Při výběru fazolí je dobré se orientovat podle jejich barvy, čím jsou fazole tmavší, tím výraznější mají chuť.

Na celém světě se prodávají sušené fazole mnoha odrůd, ale většina z nich patří k odrůdě fazole obecná. Sušené fazolové boby se používají do polévek, různých kaší, gulášů i salátů. Jsou typickou součástí kuchyně v Jižní a Střední Americe a velmi často se připravují jako příloha i hlavní jídlo v Indii a okolních oblastech. Před přípravou je třeba fazole namočit do horké vody, aby zbobtnaly a změkly.

Pozor! Fazole se nekonzumují v syrovém stavu, protože bez úpravy obsahují řadu nestravitelných látek a mohou otrávit lidský organismus.

Léčivé účinky fazolí:

  • Působí pozitivně na žaludek a střeva
  • Posilují srdce
  • Snižují cholesterol
  • Jsou bohatým zdrojem energie
  • Chrání sliznice
  • Díky kyselině pantotenové podporují zdravý vzhled a funkci pokožky

U nás jsou k sehnání především červené ledvinové fazole, černé ledvinové fazole, bílé ledvinové a červené drobné fazole adzuki, nazelenalé fazole mungo, bílé fazole s černým okem a bílé fazole navy.

Detail odstavce: Trochu o fazolích
Zdroj: Fazolová polévka z červených fazolí
Zveřejněno: 25.6.2017

KRKAVEC

Srovnání havrana, vrány a krkavce

Mnoho lidí si plete krkavce s havranem, ovšem rozdíl je zcela jasný, a to i laikům. Krkavec má černý zobák, jenž je na vrchní straně u kořene opeřený, kdežto havran má zobák šedohnědý a neopeřený.

Při rozlišování může napovědět i velikost ptáka: krkavec velký je výrazně větší než vrána a havran. Jak již bylo řečeno, rozpětí jeho křídel je 120–130 cm, má výrazný zobák a mohutný trup. Zatímco ti největší havrani a vrány váží asi 600–700 g, krkavec může dosáhnout hmotnosti až 2 kg. Krkavec má černou barvu peří, zobáku i nohou a na hrdle mu charakteristicky odstává kovově lesklé peří. Ocas je klínový (podle toho lze krkavce i v letu odlišit od vrány či havrana).

Havran polní (latinský název Corvus frugilegus) je podobně velký jako vrána a na první pohled ho od ní neodlišíte. Pozorné oko však snadno najde spoustu výrazných rozdílů. V první řadě se jedná o barvu: havraní peří má namodralou barvu a leskne se. Dalším rozpoznávacím znakem je zobák: vrána má zobák černý, havran spíše do šeda a olysalý. Havrana rozeznáte spolehlivě od vrány také podle kalhotek: tak se nazývá odstávající opeření na končetinách, které mají pouze havrani (ne vrány ani krkavci). Konečně havran se liší i způsobem chování: vrány vydrží na zemi spíše kratší dobu, kdežto havrani po zemi běhají delší dobu a rádi.

Havrani k nám přilétají na zimu, většinou v obrovských hejnech. Někteří havrani u nás žijí i v létě, ale ti pak na zimu odlétají do teplých krajin západní Evropy.

V rámci druhu vrána obecná (latinský název Corvus coronese) se rozlišují dva poddruhy, a sice vrána šedá (šedivka) a vrána černá, které obývají různá místa. Jak naznačuje jejich pojmenování, vrána černá je spíš černá, vrána šedá spíše šedivá. V místech, kde se oba poddruhy kříží, mají vrány různě barevné peří. Vrána černá má černá křídla, její peří však není tak lesklé jako havraní. Vrána šedá má černá pouze křídla, ocas a hlavu, zbytek těla je šedivý. Oba poddruhy mají asi metrové rozpětí křídel. Můžete je vidět téměř kdekoliv: žijí v lesích a na polích, ale i na smetištích. Vrány u nás zůstávají celý rok.

Detail odstavce: Srovnání havrana, vrány a krkavce
Zdroj: Krkavec
Zveřejněno: 15.12.2015

VEVERKA

Veverka obecná chov

Chovat veverku obecnou není nic složitého. Přesto je nutné podotknout, že to není zdaleka vhodný domácí mazlíček. V první řadě je nutné opatřit si velikou voliéru, minimálně o rozměrech 2 x 2 x 1 m, ve které budou k dispozici alespoň dvě budky vystlané senem a zapřené velké větve na prolézání. Na chov přímo v bytě není veverka vhodná. Veverky jsou totiž hodně agresivní a nesnášenlivá zvířata, i když na to nevypadají. Je ideální je chovat v páru, protože kdyby jich bylo více, mohlo by docházet k šarvátkám. Veverku je možné si ochočit, ale musíte si ji pořídit jako mládě, aby si na vás zvykla. Dospělou veverku už neochočíte, je hodně plachá a nedůvěřivá k člověku. Veverka není moc čistotná, neodkládá moč ani trus na jedno místo, proto je nutné pravidelné čištění voliéry.

Krmivo

Veverka je hlavně býložravec. Doma ji můžete krmit například vlašskými ořechy, jedlými kaštany, pšenicí, slunečnicí, kukuřicí, ovocem (jablky, broskvemi, hruškami) a zeleninou (mrkví). „Zdravou stravu“ jí můžete zpestřit třeba piškotem nebo vařeným vejcem. Veverka potřebuje co nejpestřejší stravu. Pro dobrý vývin je dobré podávat rovněž nějaký z vitamínů pro savce, například Roboran. V přírodě se tento druh živí převážně semeny šišek – smrkových, borových a modřínových. Spotřebuje jich až 170 ks. Dále si pochutnává na žaludech, bukvicích, šípcích, stromové kůře, nepohrdne ani houbami a na jaře pupeny stromů. Veverky si s přehledem poradí i s lískovými oříšky, které jim velice chutnají. K rozlousknutí oříšků používají spodní hlodavé zuby, kterými si vykoušou otvor. Oříšky si i doma rády schovávají a dělají si zásoby na zimní období, na což jsou zvyklé z přírody.

Rozmnožování

Rozmnožování veverek probíhá od jarních měsíců do podzimu. Po 38 dnech březosti se narodí mláďátka, obvykle jich bývá 3 až 7, jsou holá a slepá, velká asi 8 cm. Začínají vidět nejdříve po třech týdnech a to jsou již zcela osrstěná. Zhruba po dvou měsících jsou samostatná. Samice dokáže během jednoho roku odchovat 2 až 3 pokolení. Kříženci veverek bývají zřídka.

Detail odstavce: Veverka obecná chov
Zdroj: Veverka
Zveřejněno: 12.10.2014