Schodiště je vertikální komunikace mezi různými výškovými úrovněmi. Podle umístění jsou schodiště buď uvnitř budovy (schodiště vnitřní), nebo jsou vně budovy a přímo s ní souvisejí (schodiště vnější), popřípadě jsou samostatné v terénu, kde překonávají výškové rozdíly (schodiště terénní).
Schodiště je výrazný prvek staveb, na který je kladen důraz jak z hlediska funkčnosti, tak z hlediska estetiky. A to jsou v mnoha případech požadavky vesměs protichůdné. Zvláště když k nim přičteme i požadavek ekonomický, na co nejnižší náklady na bydlení. Ve většině případů chceme, aby schodiště bylo pevné, odolné vůči mechanickému namáhání a pohodlné, ale zároveň estetické, nezabíralo mnoho cenného prostoru stavby a pokud možno nestálo mnoho peněz. První skupině požadavků odpovídají schodiště betonová s mohutnou nosnou, většinou železobetonovou konstrukcí, popřípadě konstrukcí svařovanou na místě. Druhé skupině požadavků lépe vyhovují lehké konstrukce, často v nezvyklých kombinacích materiálů, tvořená jednotlivými prvky montovanými na místě. Je na každém stavebníkovi, jakou cestou se vydá a kterou kombinaci zvolí.
Při navrhování schodišť se vychází především z funkčních požadavků. Většina rozměrů je ovlivněná typem budovy, provozem, ale i architektonickými požadavky. U novostaveb bývá návrh schodiště mnohem jednodušší než u rekonstrukcí, kde rozhodujícím (limitujícím) prvkem je schodišťový prostor.
Prvním předpokladem pro správný návrh schodiště je promyšlení a nakreslení jeho tvaru.
Optimální výška schodu je od 15 do 18 cm. Pamatujte, že pro dospělého zdravého člověka není problém vysoký schod, ale pro děti a starší nebo hendikepované to již problém může být. Šířka stupňů bývá kolem 30 cm. Běžný sklon schodišťového ramene se pohybuje v rozmezí od 25° do 35° (odpovídá výšce stupně od 15 do 18 cm). Šířka ramene je u rodinných domů minimálně 90 cm, ale vhodnější je 100 cm.
Rozeznáváme několik druhů schodišť: jednoramenné, dvouramenné, točité, lomené, zavěšené, mlynářské. Typů je hodně, ale mezi nejčastější patří dvouramenná schodiště, protože jsou velmi jednoduchá.
Schodiště se vyrábí z různých materiálů: železobeton, vyztužený pórobeton, dřevo, nebo v dřívějších dobách i plné cihly. Povrch schodiště může být například z keramiky, ze dřeva nebo z teraca.
Podle schodišťových ramen rozeznáváme schodiště:
rampové – sklon 10° až 20° s výškou stupňů 80 až 130 mm;
mírné – sklon 20° až 25° s výškou stupňů 130 až 150 mm;
běžné – sklon 25°až 35° s výškou stupňů 150 až 180 mm;
strmé – sklon 35° až 45° s výškou stupňů 180 až 200 mm;
V naší poradně s názvem KALA VENKOVNÍ JEJÍ PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena.
Nikde nenachazim, zda chce venkovni kala na slunicko, nebo do stinu, kam nejlepe zasadit. Domaci kaly pestuji již léta, siroke okoli jsem podelila rozmnozenymi, ktere celou zimu krasne kvetou a na léto je necham pod stromem odpočinout. Jak ale s venkovni nevim?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča .
Kala je stínomilná rostlina, takže i venkovní kaly vysazujte na stinná nebo polostinná ovšem dobře prohřátá místa s dostatkem vláhy a rozptýleným svetlem. Ideální je stín tvořený jinou vzrostlou košatou rostlinou, například vysoký listnatý strom.
Točité schodiště (stejně tak vřetenové schodiště) patří mezi takzvaná křivočará schodiště, která obvykle zabírají velmi málo místa oproti ostatním typům schodů. Působí velmi elegantně, vzdušně a bývají ozdobou obytných či reprezentativních prostor. Pro svou nenáročnost na prostor se točité schody používají i jako vedlejší či úniková komunikační cesta. Vhodnou kombinací materiálů lze vytvořit jak luxusní schodiště s ambicemi na designový prvek, tak i funkční venkovní bezúdržbový komunikační prostor.
Uvedené schodiště patří mezi oblouková schodiště a podle půdorysného tvaru se jim všeobecně říká křivočará schodiště. Do této skupiny patří točité, kruhové, spirálové nebo vřetenové schody. Rozdíly mezi nimi nejsou příliš velké, někdy se jedná pouze o synonyma. Například vřetenové schody jsou charakteristické tím, že vždy vycházejí ze středového sloupu. Prvky středového sloupu mohou mít rozličný tvar, není nutno se omezit pouze na rotační trubku. Některá oblouková schodiště žádný středový sloup mít nemusí.
Délka kroků ve spirále schodiště by neměla být menší než 80 cm. Šířka stupně ve střední části by neměla být menší než 20–25 cm a v nejširší části ne více než 40 cm.
Pro výpočet schodiště je nutné znát tyto základní údaje: výška schodiště, vnější průměr, vnitřní průměr (těleso, do kterého se budou stupně zapouštět), počet schodů, tloušťka stupnice, úhel natočení.
Pro tento typ schodiště je typický středový sloup, ke kterému jsou připevněny, případně na něj mohou být navlečeny, jednotlivé schodišťové stupně. Jedná se o samonosné, tedy nepodporované schodiště, jehož schodnice obvykle nejsou z vnější strany kryty schodnicí.
Obloukové (točité) schodiště
Vyznačuje se tím, že nemá výše zmiňovaný středový sloup, naopak má z obou stran bočnici. Jak už název napovídá, jeho tvar je obloukový, obvykle půdorys tvoří půlkruh, respektive písmeno „C“. Nicméně může mít i tvar kruhu (kruhové schodiště).
Spirálové schodiště
Jedná se v podstatě o další variaci na křivočaré schody. Svůj název dostalo podle tvaru, tedy spirály. Obvykle je takto nazýváno schodiště, které se kolem své osy obtočí o více než 360 stupňů, nicméně není to pravidlem. Za spirálové schody bývají označovány jak vřetenové schody, tak obloukové schody.
Ve svém příspěvku DISKUZE PÉČE O TRÁVNÍK - HNOJENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Slavo.
Ještě bych přidal, že ideální pro rozsev hnojiva je sypací vozík. Vždycky jsme granulované hnojivo rozsývali ručně, a bylo vidět, kam se dostalo a kam ne. Koupili jsme si ten základní od Gardeny, na webu kutil.eu vycházel za necelých osm stovek, takže ta investice nebyla ani moc vysoká - na to, jaký to má efekt :-)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Dáša.
Prosím o radu - co nám to roste v trávníku? Plocha těchto nevzhledných trsů se rozrůstá. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Pohodlné schodiště by mělo mít sklon 25–35°. Projektanti a architekti mají s touto činností bohatou zkušenost, schodiště je jedna ze základních věcí v dispozici domu a musí se spočítat velmi přesně. Dodatečné korekce jsou v případě schodiště velice komplikované.
Základní výpočet schodiště
Prostor pro schodiště – v případě návrhu nového domu je výhodou možná změna dispozice tak, aby schodiště bylo ideální i ve vztahu k ostatním místnostem. V rekonstrukcích se někdy dostáváme k hodnotám na hraně pohodlnosti či použitelnosti dle dostupného prostoru.
Určíme si konstrukční výšku – je to výška, kterou musí schodiště překonat od čisté podlahy nástupního podlaží k čisté podlaze výstupního podlaží (zkratka KV).
Prostým matematickým dělením zjistíme, kolik je nutno mít stupňů k překonání výšky (zkratka N) a jak tento stupeň bude vysoký (zkratka V). Všechny stupně na schodišti musí mít stejnou výšku.
Šířka stupně (zkratka Š) se dopočítá ze vztahu Š = 630 – 2 x V mm (možno snížit až na 600, odvozeno od délky lidského kroku) a spočítáme i sklon schodiště.
Délku ramene (zkratka D) vypočítáme (například 8 výšek znamená 7 šířek).
Vzorce pro výpočty schodů:
1) Počet stupňů N = KV : V
2) Výška stupně V = KV : N
3) Šířka stupně Š = 630 – 2 x V
4) Délka schodišťového ramene – jednoramenné L = Š x (N – 1)
5) Délka schodišťového ramene – dvouramenné L = Š x (N : 2 – 1)
6) Sklon schodištěa = arctg V : Š
7) Délka ramene D = Š x N
8) Podchodná výška ramene Hp = 1 500 + (750 : cos a)
9) Průchodná výška ramene Hpr = 750 + (1 500 x cos a) (hodnota musí být vyšší než 1 900 mm)
V naší poradně s názvem ANTURIE PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena.
Dobrý den,mám dotaz.Před 3 lety jsem dostala anturii,která od té doby stále kvete.Starý květ odejde a hned raší nové.Potřebovala by přesadit,mám ale strach,abych rostlině neublížila.V květinářství mi řekli,přesadit po odkvětu.Má někdo prosím zkušenost s přesazováním?Děkuji za radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Anturie nepotřebuje moc často přesazovat. Stačí jednou za pět let přesadit do o 3 cm většího květináče s velkým otvorem na odtok vody a se substrátem založeným na rašelině s trochou písku. Přesazování se provádí na jaře, bez ohledu na stav květů. Když budete při přesazování opatrná, tak anturie bude kvést stále dál i po přesazení. Květinu po přesazení osprchujte a oroste vodní mlhou každý den 1 měsíc. Pak zahajte přihnojování každé dva týdny hnojivem s vysokým obsahem fosforu, které ale zřeďte dvojnásobným množstvím vody, než je uvedeno na obalu. Hnojí se od jara do podzimu. Substrát udržujte stále vlhký, ale rostlinu nenechte stát ve vodě. Úplně ideální je široká miska naplněná štěrkem a na štěrku postavený květináč s antůrií. Rostlina má ráda rozptýlené světlo. V zimě ocení, když ji umístíte někam k lampě nebo na ní namíříte halogenovou bodovku, abyste jí prodloužili denní světlo.
Skalníky patří již řadu let k významným a vyhledávaným okrasným keřům, oblíbeným jak u našich zahrádkářů, tak i v zahradní architektuře. Pěstují se pro skutečně mnohostranné upotřebení, dále pro zvláštní půvab plodů v podzimním období, pro zajímavý tvar větví, charakter rozvětvení i ornamentální rozvětvení listů a někdy i dekorativní květenství. Květy jsou sice u většiny forem více nápadné, s výjimkou například skalníku mnohokvětého s převislými větvemi, který dorůstá výše až 3,5 m a připomíná v době květu záplavou bílých kvítků známý tavolník. Na podzim pak přináší spousty šarlatově červených a poměrně velkých plodů. Velmi dobře se hodí k výsadbě do trávníku jako solitéra nebo do širších kvetoucích živých plotů.
Skalníky patří k medonosným rostlinám a všechny druhy jsou v době květu bohatě navštěvovány včelami. Mnohé skalníky se vyznačují stálezeleným olistěním, další, opadavé druhy vynikají nádherným podzimním zbarvením listů. Plody skalníků jsou vítanou potravou hladovějícímu ptactvu v pozdním podzimu a v zimě. Většina z nich nabízí jasně červené bobule, jen několik málo žluté anebo i černé plody.
Skalníkům se daří v každé dobré zahradní zemi s obsahem vápna, spíše sušší, a to i takové, která se nám zdá vysloveně chudá. Líbí se jim na plném slunci, avšak spokojí se i s místem zastíněným, nebo v průvanu. Jsou mezi nimi výtečné solitéry, které se hodí i do živých plotů, dokonce i stříhaných, například Cotoneaster simonsii, ale též jako větrolamy, nebo do skupin keřů pro podzimní zbarvení, k oživení suchých svahů na slunci. Méně vzrůstné typy patří k vítaným dřevinám našich skalek nebo jejich nejbližšího okolí. Téměř všechny odrůdy se vyznačují velmi dobrým vzrůstem, a to i v městském ovzduší. Skalníky se vysazují na podzim i na jaře, a jestliže jsou předpěstovány v květináčích, tak po celý vegetační rok. Řez většinou není nutný, pokud jej však chceme z určitých důvodů provést, tedy nejlépe v zimě.
Množíme je výsevem, semena je nutno stratifikovat ihned po sklizni (po uzrání). Zjara je vyséváme buď pod sklo, nebo do volné půdy. Od počátku léta je můžeme množit i vegetativně, řízkováním a druhy s listy neopadavými řízkujeme o něco později.
Díky své nenáročnosti, krásným plodům a malebným růstovým formám se skalník dostal i do základního sortimentu přenosných a balkonových rostlin. V nádobách dobře roste například skalník vrbolistý (Cotoneaster salicifolius „Floccosus“) s převislými větvemi, poléhavý skalník Dammerův (Cotoneaster dammeri), skalník vodorovný (Cotoneaster horizontalis), skalník raný (Cotoneaster praecox) a elegantní skalník Watererův (Cotoneaste
V naší poradně s názvem MY MADAGASCAR TUBIFLORA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Ráda bych věděla, jak o tento druh pečovat a jestli kvete. Má někdo zkušenosti? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Madagascar tubiflira neboli kalanchoe vytváří malý shluk květů, uspořádaný na stopkách. Ke kvetení nedochází pravidelně a někdy nemusí kvést vůbec. V případě, že se rozhodne kvést, tak se tak stane na začátku teplého ročního období. Kakanchoe mají malé šedavé květy podobné levanduli. Po odkvětu, hlavní rostlina umírá a přichází čas ke znovuzrození přes malé rostlinky, které s umřelou rostlinou můžou klesnout k zemi a růst všude tam, kde přistanou. To je důvod, proč je nejlepší, aby se kalanoche pěstovala v samostatných květináčích.
Kalanoche potřebuje teplotu 16° až 24° C. Potřebuje minimálně čtyři hodiny slunečního svitu denně. Dá se pěstovat i venku, ale je třeba ji uklidit před prvními mrazy, a to postupně, protože náhlé změně teploty můžou rostlině způsobit stress. Kalanchoe poroste na přímém slunci, nebo v jasném světle ve stínu. Zalévá se pouze tehdy, když je půda suchá. K zálivce se používá voda o pokojové teplotě. V zimním období je zapotřebí, aby se půda nechala vyschnout mezi jednotlivými zálivkami. Kalanchoe potřebuje zeminu pro kaktusy. Pokud používáte standardní zeminu pro pokojové rostliny, tak přidejte písek nebo perlit pro lepší propustnost. Kalanchoe se přesazuje brzy na jaře, ale pouze tehdy, když rostlina přeroste svůj květináč. Nový květináč vyberte o něco větší než byl ten původní. Přesazování je možné každý měsíc, mezi březnem a zářím. Následně se pak použije tekuté hnojivo naředěné na polovinu, než je doporučováno. Kalanchoe nemá ráda vysokou vzdušnou vlhkost. Průměrná vlhkost v místnosti moderních bytů je ideální pro tuto rostlinu. K rozmnožování je třeba vybrat některé z rostlinek z okrajů listů. Množení se provádí v mělkém hrnci, do kterého se nasype hlína pro kaktusy. Hrnec nemusí být hluboký, protože kořeny zde neporostou moc dlouho. Malé rostlinky se rozmístí na povrch půdy, hrnec se zakryje průhlednou igelitovou fólií a umístí se na slunném místě. Půda se při množení udržuje vlhká, ale ne přemokřená. Když jsou rostliny dostatečně vysoké a lehce se dotýkají plastu, tak se odstraní plastový obal a přesadí se do většího květináče.
Při každém řezu vlastně keř stále maličko omlazujeme. Prostředkem k tomu jsou zásobní čípky, o kterých jsem se již dnes zmínila, a také pravidlo, na základě kterého se ono omlazení provádí – jmenuje se princip Guyotova řezu. Spočívá v tom, že se na keři z jednoletého dřeva nařezává dvouoký čípek a nad ním plodonosný čípek nebo tažeň. Nad ním (myšleno morfologicky, tedy blíže kmeni nebo starému dřevu) je vždy zásobní čípek. Při rašení z každého očka začne vyrůstat letorost (pokud ovšem očko v zimě nezmrzlo). Z dvouokého zásobního čípku tedy vyrostou dva letorosty, které se v následujícím roce využijí stejně: spodní na zásobní čípek a ten horní na plodonosný čípek nebo tažeň.
Zdravé očko
Očko poškozené mrazem
Pokud zásobní čípek takto využít nelze, třeba proto, že jeden z výhonů je krátký, musíme vyhledat jiný vhodný výhon pro nařezání plodonosného čípku nebo tažně a výhon morfologicky postavený pod ním využijeme na zásobní čípek. Vtip řezu spočívá v tom, že vše za jednoletým dřevem, ponechaným na keři, se odřízne, tedy všechno nevyužité jednoleté i dvouleté dřevo. Tímto způsobem se keř každoročně maličko omladí a nerozrůstá se do stran, odborně: „nevysoukává se“. Tento postup je důležitý proto, že při řezu omezuje počet řezných ran. A co pro révu řezná rána, to poškození cévních svazků, které se musí s tímto poškozením vypořádat tak, že „odbočí“. Důsledkem je „křivolaká“ cesta pro živiny proudící z kořenů. Při ponechání většího počtu řezných ran na keři jsou rostoucí letorosty špatně vyživovány. Tento „trošku zmlazovací“ princip se využívá při všech způsobech tvarování keře, ať jde o tvary vrcholové nebo kordonové. Viz následující obrázek:
řez vinné révy obrázky
A jaké jsou ty způsoby tvarování?
Rozlišují se dva typy: tvary vrcholové a kordonové. Vrcholové tvary tvoří kmen z víceletého dřeva, zakončený jednoletým výhonem, který se podle délky, jak již víme, často označuje tažeň. Tažeň se na kmeni obvykle ponechává jen jeden, někdy (při požadovaném větších zatížení) dva. U kordonových tvarů víceleté dřevo vytváří kromě kmene také ramena, na kterých se nařezávají čípky, vždy střídavě zásobní a plodonosné. Vrcholové tvary se obvykle používají v produkčních vinicích, kde záleží na jednoduchosti a rychlosti provádění řezu. Kordonové tvary naopak často využívají pěstitelé na zahrádkách, kde se pomocí kordonových ramen dají keře tvarovat do požadovaných tvarů, například na pergoly nebo révové stěny. Takováto tvůrčí činnost zahrádkáře často svede k přetěžování keřů vysokým počtem ponechaných oček. Proto je vždy dobré myslet na
Ve svém příspěvku KVASEK NA CHLEBA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jenda Benda.
ideální teplota kvásku 28 až 31 stupňů proze okolo 35 stupňů začíná tzv- máselné kvaseni. Hlavně kvaskovi chleba je nejlepsi. viděl jsem a prošel mnoha pekárnami to co se tam dává je hnus.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Hortenzie latnatá, latinsky Hydrangea paniculata, je zástupcem keřovitých hortenzií. Tyto nádherné keře je možné pěstovat na záhonech, jiné lze použít k popnutí zdí a mnohé se dají pěstovat i ve stromkových tvarech či v nádobách.
Ani klasický kulovitý tvar květu už není jedinou možností. Květenství hortenzie latnaté až čtyřicet centimetrů vysoké, plně rozkvetlý keř je tak opravdu nepřehlédnutelný. Hortenzie kvetou od března do července. Záleží na ranosti odrůdy a pěstitelských schopnostech. Některé kvetou i v září. Listy mají jednoduché, pilovité či laločnaté a často bývají olistěné až k zemi. Vyšlechtěna je dokonce hortenzie měnící barvu květu z jarní krémové na růžovou, a to koncem léta. Hortenzie stromkovitá (Hydrangea arborescens) vás překvapí odrůdami s čistě bílými nebo rudými květy, přičemž obří květy kvetou po celé léto.
Bez nadsázky lze o těchto hortenziích tvrdit, že mnoho jejich odrůd přináší nové možnosti zejména majitelům menších zahrad. Některé z nich přirozeně dorůstají jenom do výšky 80–160 cm, ty další se pak pravidelným řezem dají v těchto rozměrech snadno udržet.
Převážná část nově vyšlechtěných odrůd je velice přizpůsobivá. Stále ale platí, že vápno v půdě hortenzii neprospívá – rostlina pak reaguje žloutnutím listů. Zajímavé jsou jejich barevné proměny, které má na svědomí půdní reakce. V alkalických půdách mají rostliny růžové zabarvení a v kyselých modré. Hortenzie se stříhají až zjara, neboť většinou kvetou na nových výhonech.
Protože hortenzie na zimu shazují listy, můžete je zazimovat v místnosti bez přístupu světla. Opatrně se zálivkou – hortenzie by neměly přeschnout, nadbytečná zálivka však způsobí zahnívání kořenů, což je může zcela zahubit.
Hydrangea paniculata 'Limelight'
Hydrangea paniculata 'Limelight' patří do skupiny latnatých hortenzií, tedy nikoli skupiny macrophylla s velkými listy a velkými kulovitými květenstvími. Květy jsou až 30 cm velké, když rozkvétají v polovině prázdnin, mají nejprve zelenobílou barvu, ta se od konce léta do začátku podzimu mění v jasně starorůžovou. Listy jsou oválně vejčité, středně velké, tmavě zelené.
Neskutečné bohatství květů na rostlině, která dokáže dorůst 1,5–2 m, odolává větru, dešti i plnému slunci. Obecně se má za to, že se hortenzie mají pěstovat v polostínu, ale tato rostlinka si na plném slunci přímo lebedí, pokud je řádně zamulčovaná. Kvete na nových výhonech, takže ji můžete zjara bez obav zastříhat na pevnou kostru a pěkný tvar, což přispěje k jejímu zhoustnutí.
V naší poradně s názvem STŘÍHÁNÍ VINNÉ RÉVY NÁVOD se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ruda.
...prosím potřeboval bych ostříhat vinnou révu je to možné v tuto dobu???..děkuji RV
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Současné období (začátek března) je ideální doba na řez vinné révy. Ostříhejte to co nejdříve, protože později již začne proudit míza, která když moc vytéká, tak tvoří na šlahounech prostředí pro přemnožení nebezpečných bakterií.
Klenotem chladných místností (ložnice, světlého schodiště) je bezesporu nádherně a hojně kvetoucí azalka. Tento dřevnatý keřík nebo stromek na kmínku se v obchodech objevuje s množstvím poupat již od listopadu.
Azalka dorůstá výšky 20 až 80 cm, v těchto rozměrech je i tak široká. Lze ji pěstovat i na kmínku, kdy dorůstá do výšky až 2 m. Květy jsou nálevkovité, velké, růžové, červené i vícebarevné. Rostlina se množí semeny nebo řízkováním. Azalka je náročná na stanoviště, které by mělo být světlé a chladné.
Nejvíce nás potěší svými hvězdicovými nebo zvonečkovými květy v barvách od něžné bílé či zářivě žluté přes škálu oranžových a růžových odstínů k vyzývavé fialové a červené. Květy mohou mít i dvě barvy, z nichž jedna tvoří základ a druhá kresbu. Dříve byly azalky samostatným druhem, nakonec je ale vědci zařadili podle shodných znaků k rodu rododendronů.
Rostlina s temně zelenými listy je opravdovým otužilcem, teploty okolo 12 až 15 °C jsou pro ni ideální. Za vysokých teplot špatně a krátce kvete a je napadána sviluškami.
Azalky se dělí na poloopadavé a neopadavé. K nejznámějším patří neopadavá nebo poloopadavá ‘Azalea japonica’. Ta dnešní je vlastně křížencem pravé ‘R. japonicum’ a ‘R. molle’. Dorůstá až do výšky dvou metrů, má listy dlouhé deset centimetrů a šesticentimetrové květy uspořádané v květenstvích po pěti až deseti. Květy se objevují na začátku května ještě před vyrašením listů, takže u opadavých kultivarů nic neoslabuje oslnivou krásu jejich barev.
Při venkovní výsadbě umisťujeme azalky na přistíněné místo, například pod nepříliš hustými korunami stromů, přes které částečně proniká slunce. Ideální místo je i takové, kam ráno nebo dopoledne sluneční svit dosáhne, ale nezasahují sem palčivé polední a brzké odpolední paprsky.
Místo tak nesmí být příliš tmavé, jinak se ochudíme o bohatost květů, ani příliš slunečné, jinak pro změnu květy rychle odkvétají. Existují však i kultivary, které pro bohaté květenství potřebují intenzivnější sluneční osvit. Suché stanoviště má za následek usychání listů i mladých výhonů a z azalky nám po čase zbude ubohoučké koště.
Zeminu udržujeme vlhkou, občas porosíme. V létě měsíčně hnojíme prostředky pro rododendrony. V tu dobu můžeme pokojovou azalku vynést ven na stinné místo.
Azalky jsou mělce kořenící rostliny, jejichž kořenový systém se rozprostírá do šířky. Podle toho je třeba zvolit i pěstební nádobu: raději mělkou a širší. Nechte si poradit u odborníků a kupte mrazuvzdorné květináče, v nichž rostliny spolehlivěji přezimují. Dobře prospívající azalky přečkají zimu bez úhony i v nádobách. V drsnějších oblastech můžete květin
Ve svém příspěvku RZIVOST OSTRUŽINY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Majda.
Na rez ostružinovou jsem našla toto:
Rez ostružinová (Kuehneola uredinis, syn. Kuehneola albida) napadá ostružiny i maliník. Na jaře se na letorostech objevují fialovočervené zduřeniny. Rez ostružinová přezimuje v infikovaných výhonech, šíří se za deštivého počasí. Mechanicky můžete silné napadení omezit včasným odstraněním všech napadených výhonů, nejlépe již při rašení. Potíže často způsobuje blízkost dalšího ohniska rzi. Ideální v takovém případě je, aby ošetření porostů věnovali zvýšenou pozornost i sousedé.
Preventivní postřiky ohrožených ostružiníků se aplikují krátce po vyrašení rostlin (aspoň 2x v desetidenních intervalech). V seznamu registrovaných přípravků zatím nejsou proti rzi ostružinové uvedené žádné přípravky. Zahraniční odborná literatura doporučuje přípravky na bázi bitertanolu (Baycor 25) a mancozebu (Dithane DG NeoTec).
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Hana Voštová.
Děkuji něco podobného jsem už také našla. Na začátku bylo vše v pořádku a i roky předtím. Objevilo se to až letos a ne na začátku ale spíš na konci. I když jsem si mohla nevšimnout. Je tam stále obrovské množství plodů ale nejspíš již nedozrají, podle toho co jsem zjistila. Budu asi muset vše ostříhat a co bude měně napadené ošetřit. Snad nepřijdu o vše. Děkuji za info.
Čilimníky (Cytisusy) jsou stálezelené i opadavé keře. Ve volné přírodě rostou ve Středomoří, ve střední a západní Evropě a na Kanárských ostrovech. Botanických druhů známe kolem 70, v zahradách se však spíše setkáváme s různými pestrokvětými kříženci, kterých se vyšlechtilo několik set.
Čilimníky dosahují výšky od cca 20 cm (poléhavé druhy) do více než 250 cm, záleží na druhu keře. Kmínky mají krátké a tenké, bohatě obrostlé úzkými, hustě olistěnými, metlovitými a u většiny druhů hranatými větvemi. U nízkých poléhavých druhů jsou větve mírně převislé, až téměř vodorovně rostoucí. Květy jsou asi 1 cm velké a mají bílou, žlutou, krémovou, růžovou, oranžovou, červenou či tmavě purpurovou barvu, často můžeme vidět dokonce kombinaci více barev. Většina druhů silně voní. Keře kvetou nejčastěji od května do začátku července, některé druhy až do konce srpna. Plody jsou několik centimetrů dlouhé lusky.
Čilimníky milují slunce a sušší stanoviště, proto jim vyhovuje území orientované na jih či západ. Vyžadují dobře prosychající, nejlépe hlinitopísčitou půdu s dobrou drenáží. Na přemokření jsou citlivé, zvláště ve spojení s nízkými teplotami. Janovce jsou sice mrazuvzdorné, ale kombinace nízkých teplot a vlhka, která bývá v zimě v našich podmínkách dosti častá, je může zahubit. Sucho naopak snášejí poměrně dobře. Vzrostlé čilimníky, jež se plně ujaly, se zalévají pouze v době květu nebo při déletrvajícím suchu. Rostliny nesnášejí častější přesazování, protože jejich kořenový systém je málo větvený (to jest bez výraznějšího kořenového vlášení), a při přesazování se tudíž snadno poškodí. Na výživu nejsou náročné, hnojit se nemusí.
Čilimníky vyniknou na zahradě jako solitérní keře, které bohatě kvetou a které v zimě zaujmou zajímavým vzhledem. Ojíněné keře totiž vypadají jako skleněné fontány. Čilimníky se rovněž velmi dobře kombinují s jinými rostlinami, například s jalovci či nízkými formami tmavých jehličnanů. Ve společnosti bříz pak působí velice vzdušně a hezky doplňují také vřesovištní výsadby.
V dobrých podmínkách roste čilimník opravdu rychle, a koupíte-li keř s kořenovým balem, bez problémů se i ujme. Existuje několik druhů tohoto keře, které se od sebe liší vzrůstem a konečnou velikostí, a to dost podstatně. Vybrat si můžete keře rostoucí vzpřímeně či kulovitě, některé čilimníky mají převislé větve, jiné jsou nízké a široce rozložené a najdete i typ poléhavý (téměř plazivý).
Co se týče barev, jednobarevné čilimníky konkurují čilimníkům s květy dvou- i vícebarevnými a věřte, že je opravdu těžké se rozhodnout. Podobně obtížně budete hledat i stejný odstín jedné barvy u různých druhů či
V naší poradně s názvem SVĚTLÉ TEČKY NA LISTECH RAJČATA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie Poddaná.
Poradí mi někdo s touto záhadou. Na listech rajčat se tvoří světlé tečky. Listy jsem prohlédla lupou a jsou jinak naprosto čisté. Sazenice pěstuji na balkoně orientovaným západním směrem. Podle mne ideální podmínky. Na přepikýrování jsem koupila hlínu, bohužel už si nepamatuji od jakého dodavatele. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Svilušky, ty na listech u rajčat dělají přesně tyhle tečky. A to, že jste je nenašla lupou, je normální. Svilušky totiž listy rajčat sají jen krátce a pak hned místo opouští. Svilušky nesnáší vlhké počasí, takže v současných deštivých dnech se situace nebude zhoršovat, ale jakmile se vzduch vysuší a vysvitne slunce, udeří znovu. Nejlepší zbraň proti sviluškám je přípravek NISSORUN 10 WP, který je sice neusmrtí, ale zbaví je možnosti množení a tím způsobí jejich vymření.
V naší poradně s názvem GEKONČÍK TURECKÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Blanka.
Máme mládě gekona tureckého. Utekl nám z terária, ale za týden se vrátil - odchytli jsme ho u terária. Nevím však jestli jsme ho nějak nezmáčkli. Je pomalý, pohybuje se zpomaleně. V teráriu má červíky, gelové vitamíny, hmyz, ale zdá se mi, že to nejí. Je chladný.Měla jsem ho v ruce a hýbne hlavou, nohou, olízne se, ale nic víc. Zdá se mi, že je to den ode dne horší. Velikostně s ocáskem může být dlouhý jako malíček. Dle mého je velmi hubený. Mám mu svítit i v noci? Možná zimuje, nevím, zda může i teď v červenci. Přes den má v teráriu asi 24C, v noci zhasínáme a teplota dost klesá. Nechci, aby mi umřel, prosím, poraďte mi, co by mohlo být příčinou a co dělat, jaký máte názor. Děkuji moooooc
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Všechny druhy gekonů, bez ohledu na druh, potřebují doplňkové topení ve svých výbězích. Teplo může být zajištěno tepelnou žárovkou nad teráriem nebo topnou rohoží pod polovinou terária. Topné kameny se nedoporučují, protože se mohou velmi zahřát a plazi se z nich často nepohnou, než se spálí.
Terária gekonů by měly mít k dispozici celou teplotní škálu s teplou a studenou zónou. Ideální teplotní rozsah pro gekona tureckého je v teplé zóně 32°C a v chladné zóně 21°C po celý den.
Teploty v teráriu musí být denně sledovány pomocí teplotních pistolí „namířit a vystřelit“, které jsou k dispozici ve většině obchodů se zvířaty, nebo pomocí tradičních teploměrů, které se nalepí na vnitřní stěny terária.
Také vlhkost musí být sledována pomocí měřidel zvaných vlhkoměry. V ideálním případě by měla být vlhkost udržována mezi 50-70 procenty, aby bylo zajištěno, že ještěrky jsou hydratované a správně svlékají kůži. Každodenní mlžení terária pomáhá udržovat přiměřenou vlhkost.
Většina druhů gekonů jsou ve volné přírodě noční tvorové, aktivní v noci, takže nejsou vystaveni velkému množství slunečního záření. V důsledku toho se někteří chovatelé plazů a veterináři domnívají, že gekoni nevyžadují UV světlo. Poskytování UV záření gekonům je však kontroverzní a někteří veterináři se domnívají, že se gekonům daří lépe a je méně pravděpodobné, že se u nich vyvinou běžná kosterní onemocnění, jako je metabolické onemocnění kostí, když jsou vystaveni denně na několik hodin UV záření z celospektrální UV žárovky, zejména pokud jsou umístěny zcela uvnitř.
Zatímco gekoni ve volné přírodě mohou žít na písku nebo půdě, tyto substráty se obecně nedoporučují ve výběhu gekonů, protože zvíře je může neúmyslně pozřít a vyvinout gastrointestinální impakce nebo obstrukce. Lepší je papírová podestýlka, jako jsou pelety z recyklovaného papíru, které se obvykle používají pro morčata a králíky, nebo drcený novinový papír, protože jsou při konzumaci stravitelné.
Pro přirozenější vzhled lze jako podestýlku použít kusy koberce pro plazy, prodávané v obchodech se zvířaty. Koberec pro plazy se však musí často měnit, protože se rychle zašpiní jídlem a výkaly.
Rovněž velikost terária je pro gekona důležitá. Terárium by mělo mít objem 38 až 70 litrů. Větší terária se nedoporučují z důvodu ztížené možnosti udržet správnou teplotu a vlhkost.
Podesta neboli odpočívadlo je vodorovný mezistupeň, který odděluje ramena schodiště. Schody jsou tedy rozdělené na dvě části a chůze po nich je tak mnohem pohodlnější, funkčnější a bezpečnější.
Tento typ schodů se převážně používá v bytech s velkým půdorysem a v mezipodlažích, která mají okna a dveře do dalších místností. Podesta se dá využívat i jako odpočívadlo tam, kde je velké převýšení mezi podlažími.
V naší poradně s názvem LOPATKOVEC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva Klučkova.
Dobrý deň.
Počula som použití bobkového listu ako o hnojive pre lopatkovec.
Vedeli by ste mi poradiť ako ho mám použiť?Prípadne dobré hnojivo pre lopatkovec.
Ďakujem.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Lopatkovec je oblíbená pokojová rostlina nenáročná na údržbu s leskle zelenými listy a bílými květy. Pochází ze Střední Ameriky, je zvyklý na teplé, vlhké prostředí a je ideální pro pěstování ve světlé koupelně.
Lopatkovec vyžaduje místo s jasným rozptýleným světlem, ideálně chráněné před studeným průvanem, takže vyberte místo daleko ode dveří a krbů. Lopatkovec je zvyklý na tropické prostředí, proto je nejvhodnější vlhká místnost, jako je koupelna.
Listy lopatkovce pravidelně oprašujte nebo otírejte vlhkým hadrem, aby se zajistila dobrá fotosyntéza. V suchých místnostech může být nutné občas zamlžit listy, aby se zvýšila vlhkost nebo lépe celou rostlinu důkladně osprchovat vlažnou vodou.
Lopatkovec pravidelně zalévejte, ideálně tak, aby substrát nikdy úplně nevyschl, ale zároveň nebyl podmáčený. Obecným pravidlem je, že před dalším zaléváním počkejte, dokud horních pár centimetrů substrátu nevyschne. Pokud je nezaléváte dostatečně často, brzy budete vědět, že lopatkovec po dehydrataci vadne. Zvolna pravidelně zalévejte a udržujte svůj zavlažovací režim.
Na jaře a v létě lopatkovec přihnojte jednou za čtrnáct dní tekutým rostlinným hnojivem pro pokojové rostliny podle pokynů na zadní straně lahvičky.
Každých pár let lopatkovec přesaďte do o něco většího květináče s čerstvým substrátem pro pokojové rostliny. Lopatkovci se ve skutečnosti daří, když má kořeny trochu stísněné, ale opakující se vadnutí, i přes pravidelnou zálivku, je známkou toho, že rostlina přerostla svůj květináč.
Jednoduchou pergolu zvládne šikovný laik postavit za několik dnů. Hotové pergoly lze také zakoupit v obchodních sítích Baumax, Bauhaus, OBI, na zahradních veletrzích a výstavách. Nebo si můžete pergolu nechat postavit odbornou firmou (případně si od ní nechat zhotovit jednotlivé díly a stavbu smontovat sami).
Když už víte, kam pergolu umístíte, jaký bude mít tvar, máte přichystaný všechen potřebný materiál, nařezané hranoly na požadovanou délku a vše natřené, můžete začít se samotnou stavbou.
Nejprve si upevněte a vyrovnejte kovové patky. Kovových patek je více druhů. Některé se šroubují přímo do hlíny, jiné se upevňují do připravených betonových základů. Na místech, kde budou sloupky stát, vyhlubte cca 50 cm hluboké základové jámy o šířce 25–35 cm a napěchujte do nich beton. V případě, že chcete použít sloupky dřevěné, nezapomeňte do betonu zapustit dvojici plochých želez, ke kterým trámky ukotvíte. Vždy nosné sloupy oddělte od základu hydroizolační vrstvou. Když máte patky usazené, vložte do nich stojny a prošroubujte je závitovými tyčemi nebo silnými vruty. Stojny v horní části spojte pomocí tesařského kování s obvodovými hranoly nebo čepováním. Následně stojnu a horní hranol zavětrujte kratšími hranoly seřezanými pod úhlem. Tímto se celá konstrukce zpevní. Nyní na horní obvodový rám dávejte krokve a připevňujte je tesařským kováním.
Nyní máte základní tvar vaší nové pergoly. Pergolu můžete dále opláštit nebo zastřešit, aby vás při odpočinku v ní neobtěžoval vítr nebo déšť.
Jelikož se jako ideální jeví zastřešené pergoly, je třeba v následujícím kroku přišroubovat střešní latě k příčníkům. Odstupy latí musí být pravidelné a jako ideální rozteč se jeví délka 60 centimetrů. Celá konstrukce se tak stane mnohem stabilnější. Při práci je ideální využít aku šroubovák. Jestliže se použijí kratší střešní latě, než je samotná pergola, je třeba je pořádně provázat stejně, jako když se staví zeď z cihel.
Zajímavým materiálem na střechu pergoly je například polykarbonát Makrolon. Zastřešení může být složeno ze dvou dílů, přičemž budete ještě potřebovat jeden profil ve tvaru H a krajové profily. Musíte mít také vruty. Makrolon lze sehnat v několika různých variacích. Pořídit se dá jak čirý, kouřový, tak i ve variantě opál. Pokud je terén pod pergolou nerovný, je možné tento nedostatek později upravit v odstupňování zábradlí. Kvůli bezpečnosti je potřebné rohy zábradlí zakulatit.
Pak zbývá opatřit konstrukci ještě pergolovými mřížemi. Na ně použijte běžné laťovky. Velikost polí mříže zvolte podle toho, jestli chcete jen vytvořit pohledovou stěnu, nebo necháte pergolu obrůst popínavými rostlinami. V prvním případě zvolte velikost polí 15–25 cm, v druhém případě větší, tedy 30–45 cm.
Důležitou součástí pergoly je podlaha. Nejčastěji se používá dlažba, daleko atraktivněji však působí podlaha dřevěná. V takovém případě ovšem nezapomeňte na štěrkovou drenáž, která bude odvádět vodu.
V naší poradně s názvem RHIPSALIS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena Teika.
prosim,nevim si rady s timto kaktusem,porad mi opadavaji ty tycinky z toho kaktusu aniz bych se ho dotkla.Prosim poradte mi nekdo co stim.Diky Tezka Helena
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Nejspíše mu je horko. Teplotu rostliny snížíte rosením.
Tato rostlina nepotřebuje složitou péči. K jejich umístění potřebují teplé a hodně světlé místo, ale bez přímého slunce. Kromě vlhkého prostředí mu můžete pomoci tím, že ho v největších vedrech postříkáte vodou. Rostliny by měly být chráněny před průvanem a náhlými změnami teploty. Ideální teplota pro něj je mezi 18-20ºC, a v zimě by neměla klesnout pod 10ºC.
Rhipsalis Cassutha oceňuje bohatou, čerstvou, kyselou a dobře odvodněnou půdu. Toho lze dosáhnout smícháním stejných dílů písku, zahradní zeminy a vřesové zeminy. Ohledně zavlažování se doporučuje pravidelně zalévat, až když je substrát plně vyschlý, nejlépe dešťovou vodou. Pokud nemůžete dešťovou vodu zachycovat, je vhodné vodu z kohoutku upravit, aby změkčila. Je velmi důležité, aby půda začala vysychat před další zálivkou. Když rostlina v zimě odpočívá, je třeba snížit intenzitu a frekvenci zavlažování.
V naší poradně s názvem SKLADOVÁNÍ DÝNĚ HOKAIDO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Šárka Dvořáková.
Jak skladovat Dýni Hokaido.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Dýni Hokkaido lze skladovat až 8 měsíců v závislosti na možnostech. K tomu je ideální místo ve sklepě chráněné před světlem, suché a vzdušné. Nejlepší je dýně zavěsit v sítěném pytli na strop. Tímto způsobem se zabrání otlakům a růstu plísní. Pokud je dýně Hokkaido již nakrájená, měla by být spotřebována během několika dnů.
Bobkovišeň je hustý keř dorůstající až do 4 m. Na svých dřevitých větvích nese velké vejčité listy, které jsou lesklé a mají tmavě zelenou barvu. Rostlina listy na podzim neshazuje a nese je po celý rok. Na dobrém stanovišti roste tak hustě, že dokáže zakrýt nevzhledný kout zahrady či nabídnout přes plot soukromí. Na přelomu jara a léta vykvétá svícovitými hroznovitými květy bílé barvy.
Bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus), někdy nazývaná i střemcha vavřínolistá, pochází ze Středozemí, kde tvoří mohutné, až šestimetrové keře. U nás se aklimatizovala dobře, ale dorůstá nanejvýš do výšky dvou metrů. Tento keř každého okouzlí svými až 15 cm dlouhými tmavozelenými oválnými kožovitými listy.
Složená květenství jsou vzpřímená, drobné květy jsou bílé, voní po šeříku a mohou se objevit i na podzim. Po opylení nastupují lákavé plody – bobule, které jsou pochoutkou pro ptactvo, zpočátku mají červenou barvu, později černají. Pro člověka jsou nejedlé a konzumace semen z nezralých plodů může způsobit zažívací obtíže. Starší informace o jedovatosti zralých plodů nebyly správné.
Druhy
Etna je mezi bobkovišněmi tou nejelegantnější královnou. Její tuhé, kožovité listy jsou nápadně bronzové, když raší, a jejich barva přechází do teplého odstínu sytě smaragdově zelené. Mají zvláštní tvar – list je od řapíku vejčitý, ale k vrcholu se rozšiřuje a končí téměř naplocho. Tento konec je navíc zvlněný, takže celý keř působí velmi plasticky. Daleko lépe snáší zimní oslunění než jiné druhy, a tak zůstává sytě zelený. Pokud se objeví složená květenství, jsou vzpřímená, drobné květy jsou bílé, voní po šeříku a mohou se objevit i na podzim. Po opylení se tvoří lesklé černé plody (nejedlé), avšak tato odrůda kvete málo.
Caucasica má podlouhlé, sytě až tmavě zelené lesklé kožovité listy. Větve rostou vzpřímeně, zatímco listy se horizontálně sklánějí. Složená květenství jsou vzpřímená, drobné květy bílé, vonící po šeříku, často se objevují i na podzim. Černé plody vypadají lákavě, jsou však nejedlé a pochoutkou jsou jedině pro ptactvo. V našich podmínkách se pokládá za jednu z nejvzrůstnějších a nejvhodnějších rostlin pro živé ploty, neboť dorůstá až 4 m.
Otto Luyken je jeden z nejotužilejších a nejoblíbenějších keřů. Jako snad jediný zatím přežil -29 °C bez jediného spáleného listu. Lesklé listy jsou podlouhlé, špičaté a kožovité, mají tmavě zelenou barvu. Větve i listy rostou vzpřímeně, přestože se keř rozrůstá hlavně do šířky. Je tak ideální k použití jako půdopokryvný do stinných míst nebo jako podrost pod stromy. Složená květenství jsou vzpřímená, plná drobných bílých květů, které voní po šeříku a často se na keři obje
V naší poradně s názvem KAMÉLIE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie Čejková.
Pořídila jsem si minulou zimu na výstavě první malou kamélii. Přes celé léto byla venku na zahradě ve stínu a výborně prospívala. Na zimu před příchodem mrazů jsem ji dala na nevytápěné schodiště. Nasadila 5 poupat, když první začalo rozkvétat, najednou opadaly všechny listy a připadá mi, že i květ se již dále nerozvíjí. Zalévám stále stejně dešťovou vodou, přihnojuji Krystalonem na borůvky. Co jsem, prosím, udělala špatně?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Příčin může být několik. První z nich je hnojení v době krátkých dnů a slabého světla. Když je krátký den, tak rostlina nestačí spotřebovat všechny látky, které dostává v zálivce a ty se pak hromadí v substrátu a mění jeho vlastnosti, které rostlina neustojí. Další běžnou příčinou, která se projevuje u letněných rostlin, jsou škůdci, kteří během léta nalezou do substrátu, zakuklí se zde a pak v příhodných podmínkách se probudí a začnou rostlině užírat kořeny nebo listy. Proto doporučuji všechny letněné rostliny několik dní před zazimováním opatřit postřikem přípravkem Mospilan. Mospilan je jed, který "naleze" do všech částí rostliny a zůstává v ní po dobu několika týdnů. Když si pak některý škůdce kousne do takové rostliny, tak hned umírá. Ale nevěšte hlavu, kupte si novou kamélii a tešte se z ní.
Živý plot z tújí (dříve psáno také thuje a nesprávně tůje) vyžaduje minimálně řez alespoň dvakrát ročně, a to na samém sklonku zimy a koncem června. Čím častěji budete řez túje provádět, tím hezčí živý plot bude. Pokud byste túje nechali třeba rok bez zastřižení, následující řez by musel být hluboký (do staršího dřeva). Živá stěna by pak špatně obrůstala, keře by vypadaly omšele a s výsledkem byste určitě nebyli spokojeni. Túje můžeme nechat přirozeně rozrůstat, máme-li dost místa.
Túje všeobecně dobře snáší stříhání a tvarování. Zastřihovat je můžete během celé vegetace, tedy od jara do podzimu. Jarní tvarování rychle obrazí a během vegetace dorůstá. Není však vhodné zastřihávat túje během zimy (listopad až únor), protože do jara stejně neobrazí, ani se nezahojí. Tuhé mrazy mohou navíc nezhojené ranky vysušit a zaschlé konečky větví následně moc parády nenadělají. Tvarování živých plotů se provádí jednou až dvakrát ročně. Záleží na bujnosti růstu a nárocích na ideálnítvar. Z praxe i literatury lze doporučit tvarování jednou na jaře (březen až květen) a popřípadě podruhé koncem léta (konec srpna až září).
Túje čili zerav západní (Thuja occidentalis) má velmi široký sortiment kultivarů. Najdeme mezi nimi typy různých tvarů, vysoké stromovité, kuželovité, úzce sloupovité i keřovité. Na druhé straně je řada zakrslých kultivarů kuželovitých, kulovitých i rozložitých. Správný tvar je tudíž závislý na druhu rostliny. Túje můžete využít jako solitéry, do skupinových výsadeb (pozor na příliš mnohobarevné kombinace), do skalek či jako přenosnou zeleň.
Ve svém příspěvku VÝPOČET SCHODŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel FRANTIŠEK ROZMANIT.
Jak spočítám počet a výšku schodů.Stavební výška je 138 cm a délka je 418 cm.Jedná se o venkovní schodiště.Děkuji F.Rozmanit.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Honza.
Vážený pane. Záleží na tom, jak chcete mít jednotlivý schod vysoký. Většinou se dělá od 13 do 17cm. Stavební výšku máte 138cm tzn. 138 děleno výškou schodu. V případě výšky schodu 15cm je počet 138 děleno 15 to je 9,2. 9,2 schodu je samozřejmě nesmysl, musí vyjít na celé číslo, v tomto případě 9. Z tohoto se zpětně spočítá výška. Tj. 138 děleno 9 a to je 15,33cm. Pochopitelně je možno si rozměry určit jinak,ale potom budou schody na chůzi nepříjemné.
S pozdravem Honza.
Dům si zpravidla pořizujeme jen jednou za život. Jeho pořizovací cena mnohonásobně převyšuje cenu výrobků, u nichž si neváháme za to, že spotřebují méně energie, připlatit. U domů to již takovou samozřejmostí není, pečlivě zvažujeme návratnost každé zvýšené investice, která nám přináší úsporu budoucích provozních nákladů. Přitom jde obvykle ruku v ruce i se zvýšením kvality bydlení.
O energetické náročnosti domů se v současné době hodně mluví, mluvíme o domech energeticky úsporných, nízkoenergetických, pasivních, s téměř nulovou spotřebou energie. Obecně je vnímáme jako domy dobře zateplené, které potřebují méně energie na vytápění. Zateplení je však pouze jeden z faktorů ovlivňujících energetickou náročnost domu, vytápění je jen jedna položka výdajů za spotřebovanou energii na provoz domu. Chystáme-li se stavět či rekonstruovat dům, měli bychom se o jeho budoucí energetické nároky zajímat komplexně a včas, abychom později nebyli nemile překvapeni. Energetickou náročnost domu zásadně ovlivňuje již samotný koncept a návrh domu. Tedy v prvé řadě velikost domu a jeho tvar. Dům neúměrně velký vzhledem k počtu jeho obyvatel je již a priori energeticky neúsporný. Na zvýšených účtech za vytápění se podepíše i členitost domu, protože složitější tvar zvětšuje celkovou ochlazovanou plochu jeho „obálky“. Vikýře, arkýře, výklenky a jiné tvarové rozmanitosti tak mají negativní vliv na energetickou bilanci domu, a navíc i v samotné realizaci stavbu komplikují, přinášejí větší riziko závad, vzniku tepelných mostů a samozřejmě ji i prodražují. Naopak pozitivně může prospět orientace domu ke světovým stranám tak, aby dovolila do vytápění zapojit i sluneční paprsky pronikající do interiéru. V tomto případě hovoříme o pasivních tepelných ziscích. Orientace a velikost okenních otvorů ovlivní i spotřebu energie na osvětlení. O energetické náročnosti domu rozhoduje hlavně samotná konstrukce, zejména kvalita obvodových stěn, oken, podlah a střechy. Nezáleží ani tak na materiálu, ale na výsledných tepelně-izolačních vlastnostech jednotlivých prvků konstrukce a na těsnosti takzvané obálky domu. A v neposlední řadě bude záležet na vybavení technologiemi, především na zvoleném způsobu vytápění a větrání. Zajistit dostatečné větrání úsporných domů je mimořádně důležité, protože u dobře utěsněných domů nedochází k přirozené výměně čerstvého vzduchu netěsnostmi.
Pro každý nově postavený rodinný dům s podlahovou plochu nad 50 m2 a pro větší rekonstrukce musí být vypracován průkaz energetické náročnosti budovy (PENB), který vypracuje energetický specialista. Ten podle dané metodiky zařadí dům do určité kategorie od A do G. Stavební p
Samostatně stojící stromy se nejlépe prořezávají do těchto tvarů:
Keřové stromy – s kmenem vysokým asi 80 cm, poté pokračují třemi nebo čtyřmi větvemi paprskovitě vyčnívajícími z vrcholu, aby vytvořily tvar poháru s otevřeným středem.
Pyramidové stromy – podobné keřům, ale s neporušeným centrálním výhonem, takže nemají otevřený střed. Větve začínají níže, 40 až 50 cm od země, a dále se postupně zkracují, aby vytvořily tvar pyramidy.
Ryngle lze také vytvarovat do prostorově úspornějších tvarů, ideální pro malé zahrady nebo pokud chcete pěstovat několik ovocných stromů. Dva nejlepší úsporné tvary rynglí jsou:
Vějíře – krátký kmen zakončený plochým vějířem rozpínajících se větví, přichycený ke zdi nebo plotu. Prořezávejte dvakrát ročně, na začátku léta a po sběru plodů.
Cordons – kompaktní strom s jednou větví s velmi krátkými bočními výhony, ideální do malých prostor a květináčů. Nutná opora pevným kolíkem nebo vodorovnými dráty. Protože neexistují žádné skutečně zakrslé podnože rynglí, je tato metoda méně úspěšná než u jablek, ale může fungovat i s méně vitálními odrůdami na polozakrslé podnoži 'Pixy' nebo 'VVA-1'.
Ryngle lze koupit již částečně vytvarované v závislosti na tom, kolik práce jim chcete věnovat. Ryngle se nehodní na pěstování ve špalírech.