Smrk sivý (Picea glauca) je kuželovitě rostoucí smrk zelené barvy, který dorůstá do výšky 3 m. Dnes je známo mnoho kultivarů, jež se liší barvou jehlic, tvarem a výškou. Smrk sivý vyžaduje slunné stanoviště s dobře propustnou půdou. Pro svůj pomalý růst (ročně povyroste o 3–5 cm) se stal velmi oblíbeným. Hodí se jak do nádob a na skalky, tak i do záhonových výsadeb.
Jedná se o krásný a elegantní kultivar, který má uhlazený kuželovitý tvar, a to bez nutnosti střihu. Objeven byl v roce 1905 v kanadských horách. Jehlice smrku jsou jasně zelené, středně dlouhé a měkké. Dospělá rostlina může při šířce 1,5 m dosahovat výšky až 3 m. Strom je plně mrazuvzdorný do minus 30 °C.
Smrku sivému se daří nejlépe v hlubokých živných půdách s optimálním množstvím vláhy. Nemá rád přílišné mokro ani sucho. Potřebuje tedy pravidelnou zálivku a dobrý odtok vody. Půdní reakce by měla být neutrální, až mírně kyselá. Volíme slunné či polostinné stanoviště (pokud možno mimo úpal). Během vegetace používáme pomalu rozpustná hnojiva pro okrasné dřeviny. V tomto případě řez není zapotřebí. Vzhledem k pomalému a pravidelnému růstu se doporučuje vysadit ho jako solitéru.
Strom je mrazuvzdorný, během zimy potřebuje občas zalít (pokud nemrzne).
Ve svém příspěvku NEMOCE KANADSKÉHO SMRKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Endal.
máme na zahradě v obci Tehovec-Říčansko skupinu kanadských smrků stříbrných,mno let starých. Jeden krajní nám začal usychat a vypadá to,že letos uschne úplně. Letos bylo extrémní sucho. Strom dostával malé zálivky a nechal jsem k němu vytékat přepad ze sudu z okapu. Taky moc vody to nebylo. Zřžejmě ale jde o nějakou chorobu, a co s tím? Škoda ho. díky za reakci. Endal
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Smrk ztepilý (Picea abies) je stálezelený jehličnatý strom s šupinovitou borkou a s větvemi vyrůstajícími v přeslenech. Jako každá dřevina s velkým areálem rozšíření vyniká i smrk velkou morfologickou proměnlivostí. Strom dorůstá do výšky až 50 m. Pupeny jsou úzce kuželovité, nepryskyřičnaté, s přitisklými šupinami. Jehlice vyrůstají ve šroubovici, jsou 1–2 cm dlouhé, tuhé, tmavozelené, na průřezu čtyřhranné, na spodní i svrchní straně s jemným proužkem.
Smrk kvete od dubna do června. Samčí a samičí květy se rodí v oddělených chomáčcích na téže rostlině. Samčí květní šištice jsou stopkaté, červené, při otevření žlutavé, samičí jsou přisedlé, červené.
Plodem je hnědá válcovitá šiška, která měří až 15 cm a visí z větve.
Za domov smrku se považuje severní a střední Evropa. V Japonsku a na severu Ruska dosahuje až k severní lesní hranici, v Alpách roste ve výškách do 2000 m nad mořem a tvoří horní hranici lesa. Smrk se vyskytuje i v Severní Americe, v Austrálii se pak pěstuje jako okrasný strom.
Smrk roste v kyselých půdách, středně až silně vlhkých. V horských polohách tvoří charakteristické rozlehlé klimaxové lesy. Smrkové porosty (smrčiny) se objevují i v polohách s vysokou hladinou spodní vody (podmáčené smrčiny). Od 19. století je smrk vysazován do kulturních lesů jako hlavní dřevina.
Mezi faktory, jež mají vliv na věk stromu, patří i výživa. Na místech podobných přirozenému prostředí, kde se v půdě nachází dostatek humusu, se jehličnanům i jejich semenům daří velmi dobře. Obtížnější to mají zahrádkáři, kteří k pěstování využívají půdu navezenou. Ideálním hnojivem a podpůrným produktem je rohovina (organika) nebo agrabiomin (organominerální).
V průběhu růstu smrku se můžete setkat s fyziologickými poruchami, například s hnědnutím jehličí. Jestliže prosychá uvnitř stromu, nepanikařte, jedná se totiž o přirozený jev související s životností (jehličí vydrží 3–5 let). Pokud ale jehličí osychá i zvnějšku, může být problém v nedostatečné zálivce či ve psí moči. Některé jehličnany se zbarvují do rezavé barvy zcela přirozeně: připravují se tak na podzimní a zimní období.
Smrk představuje nejcennější surovinu papírenského průmyslu. Kromě toho se z jeho pryskyřice získává bednářská smůla, kalafuna a terpentýn. Mladé výhonky lze použít k výrobě čaje, který má díky většímu množství pryskyřice příznivé účinky na průdušky (zejména je-li přislazen medem).
Ve svém příspěvku MNOŽENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Radka Studecká.
moje orchidej má místo květů narostlé nové malé lístky,co s nimi,je možné je nějakým způsobem použít pro množení,nebo je mám odlomit,ustřihnout,nebo snad nějak jinak,díky za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Trhlíková.
Mám např. jednu, asi Dendrobium ( úzké dlouhé) a ta má narostlé listy s kořeny. Teď ji ještě chvilku nechám a pak zasadím . Byla při koupi modrá, pak ještě jednou kvetla tak jsem zvědavá, co to udělá. Ten druhý květ byl ale bílý.
Konifery se vysazují jako různorodé skupiny jehličnanů i jednotlivé solitéry nápadné nejen pestrými jehlicemi či zajímavým tvarem, ale i nízkým nebo přímo zakrslým růstem.
Většinu těchto zákrsků tvoří kultivary našich dobrých známých jehličnanů – borovice, smrku, tisu nebo jalovce. Ve skalkách objevíme často ještě menší zakrslíky smrčků, cypřišků nebo půdopokryvných jalovců.
Výhodou těchto konifer je velmi pomalý růst do výšky, navíc většina z nich dobře snáší zaštipování a tvarování mírným řezem nebo zastřihnutím.
Velmi oblíbeným jehličnanem je zakrslý kónický smrček (Picea glauca Conica) dorůstající po letech do výšky dvou a půl metru nebo pomalu rostoucí, ploše kulovitý smrk (Picea pungens Glauca globosa) vysoký do jednoho metru.
V posledních letech se objevují formy zakrslých smrků s jehlicemi namodralými, zlatavými a stříbrnými.
Stejně tak najde uplatnění borovice kleč (Pinus mugo), která je k dostání v četných variantách a barevných odstínech. Je nenáročná na půdu a odolává znečištěnému prostředí, větší nároky má jen na světlo. Dobře snáší tvarování zaštipováním jarních výhonů v červnu. Zpomalí se tak růst, a navíc borovice získá kompaktnější vzhled.
Krásnou solitérou malé zahrady se může stát jedlovec (Tsuga canadensis Minuta) dorůstající výšky šedesáti centimetrů, hustý a ploše převislý. Snese i vlhké půdy a je velmi odolný proti mrazu.
Dobře vypadají i nízké a poléhavé kultivary jalovce s jehlicemi od stříbřitě bílé přes modravou až po žlutou. Rostou poměrně pomalu a některé kultivary mají při plazivém růstu schopnost kopírovat terén.
Za zmínku stojí i tis červený (Taxus baccata) nebo tis japonský (Taxus cuspida) v zakrslém tvaru, případně jejich kříženci. Rostou hodně pomalu, velmi dobře snášejí tvarování řezem a v nabídce najdete i barevné variety.
Všechny výše jmenované jehličiny se hodí nejen pro výsadbu do skalek, ale i do pěstebních nádob. Před nákupem v zahradnictví je dobré poradit se s odborníky, jak zkombinovat různé tvary a jejich barevnost.
Nejvhodnější dobou pro jejich výsadbu je jaro nebo podzim, konifery pěstované v kontejnerech lze vysazovat celoročně.
Zakrslé jehličnany žijí několik desetiletí, potřebují proto při výsadbě do nádob dobrou drenáž a nevysychavou propustnou zeminu.
Hluboký stín nesvědčí zvlášť mladým rostlinám, které se pak vytahují a ztrácejí tvar. Pravidelná zálivka je samozřejmostí i v bezmrazém období během vegetačního klidu – konifery většinou nezmrznou, ale uschnou.
Během vegetace jsou vhodná hnojiva podporující růst, ke konci vegetačního období hnojiva s vyšším obsahem draslíku a fosforu – k podpoře vyzrávání pletiv. Při dobré péči vám konifery spokojeně poros
V naší poradně s názvem BEZTRNÝ OSTRUŽINÍK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Parýzek, ing..
Prosím o radu. Kdy je nejvhodnější doba ke hřížení šlahounů. Hřížím matiční šlahouny, nové rostliny mi vzejdou, ale nechám si poradit. Jestli matiční šlahouny už letos nebo až druhý rok, kdy už budou mít plody.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník .
Nejvhodnější doba pro hřížení ostružin je na jaře a na podzim. Výsledky jarního hřížení můžeme oddělit ten samý rok na podzim. Ty podzimní až následující rok na jaře. K hřížení se používají jednoleté výhony.
K vegetativnímu množení ostružin můžete také použít i další postupy, které jsou vhodnější. Je to například množení kořenovými řízky. Vhodné části kořenů získáváme na podzim. U matečné rostliny odkryjeme z jedné strany kořeny, aby je bylo dobře vidět a ostrým nožem je od rostliny oddělíme. Řízky mají být dlouhé 8-10 cm a v průměru 8-10 mm. Horní konec seřízneme kolmo na osu řízku, spodní část mírně šikmo. Pracovat musíme pozorně. Řízek vysazený obráceně neroste. Řízky zakládáme přes zimu v mrazuprosté místnosti do písku s rašelinou. V dubnu je vysazujeme na záhony s lehčí kompostní zeminou. Na záhoně vyhloubíme rýžku asi 10 cm hlubokou, která má jednu stěnu kolmou. Na tuto stěnu stavíme řízky asi 10 cm od sebe, zasypeme zeminou a navršíme 3 cm vysoký hrůbek. Po výsadbě zalijeme, kypříme, odstraňujeme plevele a přihnojujeme. Řízky je nezbytné ošetřit stimulátorem růstu.
Ve svém příspěvku MNOŽENÍ BORŮVEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdenek stříž.
Dobrý den,
Začal jsem pěstovat borůvky a prosím o všechny možné info o množení (doba, ,postup a td.) mám dobré pozdní odrůdy a chtěl bych je sám namnožit , děkuji Stříž
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Mařatková Olga.
Dobrý den , nevím jestli jsem na správném místě a jestli mi někdo bude vůbec chtít odpovědět. Mám borůvku šestý rok Je asi120 cm vysoká a dost bohatá , ale už druhý rok mi květy něco okouše. Když jsem loni zjistila , že skoro polovina květů je pryč,ptala jsem se v zahradnictví a tam mi řekli ,že je to pravděpodobně sviluška ale ,že je to divné ,protože borůvka většinou škůdci netrpí . Dali mi postřik, který jsem aplikovala , ale stejně mi zbylo jen pár květů. Letos jsem hlídala pečlivě, až začnou poupátka a hned jsem opět aplikovala postřik .Jenže za tři dny jsem přišla a opět polovina květů pryč. Opět jsem našla několik pavoučků živých a veselých ! Prosím -neví někdo co s tím? Jaký postřik použít a jak se té potvory zbavit?Budu vděčná za každou radu ! Děkuji vám. Zdravím -Mařatková
V naší poradně s názvem MY MADAGASCAR TUBIFLORA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Ráda bych věděla, jak o tento druh pečovat a jestli kvete. Má někdo zkušenosti? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Madagascar tubiflira neboli kalanchoe vytváří malý shluk květů, uspořádaný na stopkách. Ke kvetení nedochází pravidelně a někdy nemusí kvést vůbec. V případě, že se rozhodne kvést, tak se tak stane na začátku teplého ročního období. Kakanchoe mají malé šedavé květy podobné levanduli. Po odkvětu, hlavní rostlina umírá a přichází čas ke znovuzrození přes malé rostlinky, které s umřelou rostlinou můžou klesnout k zemi a růst všude tam, kde přistanou. To je důvod, proč je nejlepší, aby se kalanoche pěstovala v samostatných květináčích.
Kalanoche potřebuje teplotu 16° až 24° C. Potřebuje minimálně čtyři hodiny slunečního svitu denně. Dá se pěstovat i venku, ale je třeba ji uklidit před prvními mrazy, a to postupně, protože náhlé změně teploty můžou rostlině způsobit stress. Kalanchoe poroste na přímém slunci, nebo v jasném světle ve stínu. Zalévá se pouze tehdy, když je půda suchá. K zálivce se používá voda o pokojové teplotě. V zimním období je zapotřebí, aby se půda nechala vyschnout mezi jednotlivými zálivkami. Kalanchoe potřebuje zeminu pro kaktusy. Pokud používáte standardní zeminu pro pokojové rostliny, tak přidejte písek nebo perlit pro lepší propustnost. Kalanchoe se přesazuje brzy na jaře, ale pouze tehdy, když rostlina přeroste svůj květináč. Nový květináč vyberte o něco větší než byl ten původní. Přesazování je možné každý měsíc, mezi březnem a zářím. Následně se pak použije tekuté hnojivo naředěné na polovinu, než je doporučováno. Kalanchoe nemá ráda vysokou vzdušnou vlhkost. Průměrná vlhkost v místnosti moderních bytů je ideální pro tuto rostlinu. K rozmnožování je třeba vybrat některé z rostlinek z okrajů listů. Množení se provádí v mělkém hrnci, do kterého se nasype hlína pro kaktusy. Hrnec nemusí být hluboký, protože kořeny zde neporostou moc dlouho. Malé rostlinky se rozmístí na povrch půdy, hrnec se zakryje průhlednou igelitovou fólií a umístí se na slunném místě. Půda se při množení udržuje vlhká, ale ne přemokřená. Když jsou rostliny dostatečně vysoké a lehce se dotýkají plastu, tak se odstraní plastový obal a přesadí se do většího květináče.
Sviluška chmelová je po mšici nejobávanějším škůdcem chmele, ale i skleníkových okurek. Je teplomilná a škodí hlavně v letních měsících, kdy sáním rostliny zeslabuje, silně napadené listy, na jejichž spodní straně je viditelná pavučinka, postupně ztrácejí chlorofyl, světlají a později usychají a při silném výskytu dochází k opadávání listů. Sviluška brzdí růst, snižuje plodnost, napadené chmelové hlávky mají nižší obsah pivovarsky účinných látek. U okurek jsou často příznaky zaměňovány za napadení plísní okurkovou, což je ale u skleníkových okurek (salátovek) méně pravděpodobné. Téměř vždy se tedy jedná o napadení sviluškou chmelovou. Samičky jsou oranžové, ostatní pohybliví jedinci žlutozelení, se dvěma tmavými skvrnkami na bocích těla. Dospělé samičky měří 0,4–0,5 mm a kladou průsvitná až bělavá kulatá vajíčka o průměru 0,1 mm. Samečci jsou štíhlejší a kratší než samičky.
Postihuje především okrasné formy smrků, ale často i ostatní jehličnany. Chemický postřik je asi nejúčinnější metodou, jak se těchto svilušek zbavit. Jedná se o přibližně 0,3 mm drobný hmyz zbarvený dočervena až dohněda, přičemž samičky jsou spíše červené. Samičky kladou vajíčka do kůry větví stromů. Z těch se na jaře líhnou larvy a během několika vývojových stadií se vyvíjejí až po dospělce. Všechna pohyblivá vývojová stadia škodí.
V naší poradně s názvem DOTAZ OHLEDNĚ NÁZVU KVĚTINY - VIZ FOTO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva Korenská.
Dobrý den, prosím o název této květiny. Předem děkuji za odpověď. Eva Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na vašem obrázku bude asi pepřinec (Peperomia), respektive nějaký jeho druh. Tyto druhy mají tlusté mohutné stonky a masité listy. Je to tropická trvalka, která je pěstována pro její okrasné listy. Nejčastěji pochází z tropické Ameriky. Jsou kompaktní a obvykle nepřesahují výšku 30 cm. Jednotlivé druhy se značně liší ve vzhledu. Listy jsou hladké a masité a mohou být oválné nebo mohou mít tvar srdce. Drobné květy jsou nenápadné a rostou ve tvaru kordovitých hrotů.
Nároky na světlo
Peperomia je nenáročná pokojová rostlina a dobře roste na jasném nepřímém světle, které poskytuje západní nebo východní okno. Tyto rostliny dokonce rostou i pod fluorescenčními světly (umělé osvětlení). Nedostatečné světlo způsobuje, že pomalu rostoucí peperomie přestane růst. Přímé sluneční světlo naopak spálí její listy.
Nároky na vodu
Před každou zálivkou nechte půdu vyschnout. Přelití vede k hnilobě kořenů, je hlavní příčinou závažných problémů s těmito rostlinnými. Nejlepší je namočit květináč na 10 minut do vody a pak vyndat. Tato technika udržuje listy suché a pomáhá předcházet nemocem rostlin. Husté listy rostlin Peperomia drží vodu a umožňují rostlině odolávat dlouhým obdobím bez zálivky.
Hnojení
Tyto pokojové rostliny přihnojujte měsíčně od jara a v létě základním rostlinným rostlinným hnojivem ve výši 1/2 doporučené dávky. Během podzimu a zimy není nutné tuto rostlinku hnojit.
Nároky na teplotu
Teploty mezi 16 - 27 °C jsou nejlepší. Teploty pod 10 °C a studené průvany z oken a dveří poškozují listy.
Vlhkost vzduchu
Peperomia je původem z deštných pralesů Brazílie a proto milují teplé vlhké prostředí.
Květy
Květy peperomických rostlin jsou velmi malé a nevýrazné. Jsou to listy, které jsou na rostlině tak zajímavé.
Škůdci
Domácí škůdci jako vlnatka a mšice mohou být pro rostlinu problém.
Nemoci
Ringspot virus je skvrnitost listů, který se vyznačuje jako nevzhledné kulaté fleky a nejčastěji se objeví kvůli vysoké vlhkosti. Vzhledem k tomu, že pro tuto chorobu rostlin neexistuje žádné chemické ošetření, musí být poškozené listy a dokonce i celá infikovaná rostlina vyhozeny. Udržujte listy peperomie suché a zajistěte dobrou cirkulaci vzduchu, abyste zabránila tomuto onemocnění.
Půda
Použijte dobře provzdušněnou volnou půdu, která dobře vysychá.
Velikost květináče
Velikost květináče má toto rostlina ráda spíše menší než větší. Přesazujte, až když kořeny zcela naplní současnou nádobu. Pěstování peperomie v květináči, který je příliš velký, zabraňuje rychlému vysychání půdy a způsobuje hnilobu kořenů.
Řez
Peperomia může být seříznuta kdekoli na lodyze. Nový růst se pak vyvíjí z uzlů těsně pod řezem ve stonku.
Množení
Peperomia se snadno množí z listových výrůstků, odřezků výhonků a rozdělením rostlin. Dobré je nechat nařezané konce listů nebo stonků používané k množení nejdříve vysušit několik hodin nebo přes noc před jejich vysazením.
Jedovatost
Peperomie je jedovatá s úrovní toxicity 1.
Nahosemenné rostliny se rozmnožují pohlavně (pomocí semen), kdy nový jedinec vzniká splynutím dvou pohlavních buněk (gamet), které pocházejí ze dvou rodičovských organismů. Pohlavní proces je velmi důležitý z hlediska dědičnosti a evoluce daného druhu. V potomstvu rodičovského páru se totiž uplatňují v různých kombinacích vlastnosti obou rodičů.
Svůj název dostaly nahosemenné rostliny podle společného znaku: vajíčka vyrůstají volně na plodolistech (nejsou dokonale uzavřena v pestíku jako u krytosemenných), tudíž nejsou dostatečně chráněna. Tato vajíčka dozrávají v semena.
U jehličnanů, nejznámějších zástupců nahosemenných rostlin, jsou tyčinky (samčí výtrusné listy) i plodolisty neboli semenné šupiny (samičí výtrusné listy) uspořádány v oddělených jednopohlavních šišticích. Ploché semenné šupiny nesou obvykle dvě vajíčka. Oplozená vajíčka dozrávají v semena, volně ležící na plodolistu. Semena bývají zpravidla křídlatá a jsou rozšiřována větrem (opylování jehličnanů zajišťuje téměř vždy vítr), vzácně se na jejich rozšiřování podílejí živočichové. Samičí šištice dozrávají v šišky, které často dřevnatějí. Tvar a velikost šišek jsou (vedle jehlic) významnými určovacími znaky. V době zralosti se semenné šupiny šištic rozevírají, semena se uvolňují a celé šišky opadávají. U některých rodů (jedle) se šišky rozpadají na stromě, kde zůstává zdřevnatělé vřeteno.
Smrk lze množit řízkováním v druhé polovině léta, ale řízky dlouho zakořeňují.
V naší poradně s názvem MNOŽENÍ HABRU ŘÍZKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Šmíd.
Vážení,
jaká by měly být velké řízky, délka průměr, stáří a pod.
Šmíd
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Habr obecný se množí vrcholovými řízky dlouhými přibližně 20 cm. Toto vegetativní množení je jednoduché a lze s ním získat mnoho mladých rostlinek například pro založení živého plotu. Jak přesně tuto techniku zvládnout, se můžete dozvědět v následujícím videu. https://youtu.be/sqfzX9SZfKc
Smrk omorika (Picea omorika) je jehličnatý strom vysoký 30 m s nápadně štíhlou korunou. Má krátké, vodorovně odstávající větve a okrouhle šupinovitě se odlupující šedohnědou borku. Jeho pupeny jsou tmavohnědé, vejčité a nepryskyřičnaté, přičemž koncový pupen má dlouhé šídlovité šupiny. Jehlice jsou nápadně vmáčklé, na spodní straně mají dva bílé pruhy (jako jedle), horní strana je tmavá, leskle zelená. Jehlice jsou husté, poléhavé, vespod mírně hřebenité. Samčí šištice mají barvu světle červenou, samičí purpurovou. Mladé šišky mají tmavě fialovou nebo namodralou barvu, zralé šišky jsou leskle hnědé, až 6 cm velké a okraj plodních šupin je vlnatě zoubkovaný. Semena mají 8 mm dlouhé křídlo.
Smrk omorika rostl původně na vápencových bradlech na středním a horním toku řeky Driny v Bosně a Hercegovině, kde byl také nalezen. Objevil ho profesor Pančić pravděpodobně v roce 1875. Sebraná semena následně rozeslal do evropských botanických zahrad, odkud se tento smrk dostal i na komerční trh a stal se vyhledávanou parkovou dřevinou.
Smrk omorika je příbuzný se severoamerickými smrky, a sice se smrkem sitkou (Picea sitchensis) a smrkem Brewerovým (Picea breweriana), a s několika druhy asijskými.
Tento smrk vyžaduje vápencovou půdu. Botanici ho považují za terciérní relikt, protože z té doby jsou doloženy otisky podobných smrků téměř v celé Evropě. Strom roste jen na severních a severovýchodních svazích ve výškách 800–1600 m nad mořem mezi jinými lesními dřevinami.
Smrk omorika se řadí k nejvyhledávanějším parkovým dřevinám posledních let, mimo jiné kvůli své tolerantnosti k imisnímu zatížení.
V naší poradně s názvem POUŽITÍ VÝHONKŮ ODSTŘIHNUTÝCH V ÚNORU NA VÝSADBU? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeněk Vanduch.
Dobrý den. Jsem úplný začátečník v pěstování révy a navíc z Valašska, kde lidé znali úplně jiné ovoce. Ale
dostal jsem od kamaráda 30ti centimetrové větvičky révy, které vystřihoval v březnu na zasazení. Kupodivu se všechny chytly. Je to nějaká modrá odrůda, ale moc se k nám do n.m.v. 690 m nehodí. Když je teplý rok, je i trochu nasládlá. Zajímalo by mně však, jestli se tímto způsobem rozmnožuje vinná réva. Všude čtu o sazeničkách, kontejnerovém způsobu atd. Děkuji za odpověď. Zdeněk z Valašska.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pokud vás zajímá jakým způsobem se rozmnožuje vinná réva, tak si můžete přečíst náš článek o množení vinné révy řízkováním, kde se dozvíte, jak se to dělá: https://www.ceskenapady.cz/…
Dáváte-li přednost shlédnutí názorného návodu na množení vinné révy, tak se můžete podívat na toto video, kde je to ukázáno, krok po kroku: https://www.youtube.com/wat…
Smrk stříbrný zakrslý je špatné označení, správně se tento strom nazývá smrk pichlavý (Picea pungens). Zakrslý smrk pichlavý je obvykle keřovitého růstu, dosahuje výšky 1–1,2 m. Jedná se o neobyčejně přizpůsobivou dřevinu, jež není náročná na půdu (snáší suché i vlhké půdy) a jíž nevadí ani znečištěné ovzduší nebo vyšší nadmořské výšky. Vyžaduje pouze plné slunce. Nejen pro své husté větvičky se smrk pichlavý řadí k oblíbeným „doplňkům‟ menších i velkých zahrad a parků. Tento smrk je dokonce nejrozšířenějším smrkem v evropských parcích a zahradách. Smrk pichlavý vynikne ve skupinové výsadbě i jako solitéra. Ročně povyroste o cca 20 cm. Velmi cenné jsou jeho kultivary.
Smrk pichlavý je odrůda vyšlechtěná v roce 1937. Původní druh pochází ze západní části Severní Ameriky. Roste ve výškách 2000–3300 m nad mořem obvykle roztroušeně na březích horských řek nebo na bažinatých stanovištích.
Jak již bylo řečeno, zakrslý pichlavý smrk je většinou keřovitého vzrůstu, avšak silnější rostliny mají tendenci tvořit hlavní výhon (terminál), v důsledku čehož mají starší stromy nepravidelně kuželovitou korunu. Větve smrku se hustě větví, jsou vodorovné až mírně vystoupavé a tvoří poměrně výrazná patra. Jehlice jsou tuhé, dlouhé, čtyřhranné, ostře špičaté a bodavé a měří 15–20 mm. Mají modrostříbrnou barvu. Smrk většinou neplodí. Strom dosahuje ve 20. roku výšky 1–1,2 m a šířky 1,5–1,8 m. Rostliny s terminálním výhonem dorůstají v tomto věku do výšky 2–2,5 m a šířky 1,5–2 m. Pakliže chcete rostlinu nízkou (keřovitou), musíte u starších rostlin pravidelně odstraňovat nové terminály.
Smrk pichlavý nevyžaduje zvláštní druh půdy, postačí půda běžná, vlhčí. Potřebuje pouze dostatek slunečního světla, nikoli však úpal, který vysušuje. Smrk je zcela mrazuvzdorný a velmi tolerantní k prašnému a suchému prostředí.
Jedná se o vděčnou a žádanou odrůdu, jež se hodí do barevných skupin jehličnanů. Uplatnění najde i v mobilních nádobách.
V naší poradně s názvem PTAČÍ ZOB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Společenství vlastníků, Olomouc, Karafiátová 292/2; předseda : Vladimír Buk ing..
Dotaz k množení ptačího zobu řízkováním.
Jaká je doporučená délka řízků pro množení a jaké je vhodné přikrytí provedených řízku vložených do malých květináčkůl :
Děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Délka řízků při množení ptačího zobu je okolo 10 cm. Není třeba přikrývat řízky v květináčích, stačí jen udržovat vlhké. Připravil jsem ke shlédnutí výběr video návodů na množení ptačího zobu. Pokud máte zájem, můžete se podívat, jak to dělají ostatní, zde: https://www.youtube.com/res…
Silné, zdravé včelstvo s kvalitní matkou je základem dobrých výnosů. K podmínce dobrých výnosů také patří dobré snůškové podmínky pro včely. Medy rozdělujeme do dvou základních skupin. Zaprvé to jsou medy květové, jejichž původ je v nektaru různých květin. Tyto medy můžeme dále rozdělovat na druhové medy, tedy medy řepkové, akátové a tak dále. Do druhé skupiny patří medy medovicové, nesprávně označované jako medy lesní. Medovici tvoří hmyz, nejvíce mšice a červci. Mšice a červci odsávají medovici za určitých příznivých podmínek zejména ze smrků, jedlí a listnatých stromů. Medovici tvoří převážně cukry sacharózy, glukózy, fruktózy a dalších složitých cukrů a látek. Tyto látky procházejí přes střeva producentů medovice a řitním otvorem jdou z těla ven. Včely tyto vyloučené látky odebírají a dále zpracovávají. Další, můžeme je nazvat meziskupinou, jsou takzvané medy smíšené. Tento název rovněž nemají v oblibě naši odběratelé medu v domnění, že včelař nějakým způsobem provádí míchání medu. Medy smíšené jsou však velice chutné. Jejich původ je v přesně nezjištěném množství medů květových a medovicových.
Včelstvu odebíráme plásty pouze se zralým medem, který obsahuje maximálně 19 % vody. K měření vody lze v obchodní síti zakoupit refraktometr. Neodebíráme medné plásty včelstvu v době silné, zejména květové snůšky. Teorie o zavíčkování jedné anebo dvou třetin plástu není vždy tou správnou. Když silně trhneme rámkem a vystříkne nám med, je to důkaz toho, že med je nevyzrálý, s velkým obsahem vody. Nevýhodou maloprostorových úlů je, že mnohdy včely víčkují při silné snůšce ještě nevyzrálý med, a navíc pokud úl není ještě dostatečně odvětrán, je to jako sušení mokrého prádla v uzavřené místností. Při zjištění, že je nástavek plný a med nevyzrálý, vložíme další prázdný nástavek na včelstvo pod stávající plný nástavek.
Vrtáky do dřeva se používají pro všechny druhy měkkého a tvrdého dřeva – smrku, dubu, buku, překližkové a dřevotřískové desky, ale třeba také lamina. Vrtáte-li do dřeva, potřebujete někdy udělat otvor, který bude vidět, tedy pěkný, souměrný a bez otřepených okrajů. Právě k tomu slouží u spirálového (šroubovitého) vrtáku do dřeva základní tvar obráceného „M“. Dva podpůrné hroty souměrně oříznou materiál. Mezi těmito hroty se nachází středicí hrot, který vrták vede v díře, aby neujížděl. Spirálový vrták z chrom-vanadiové oceli je nejčetnějším typem vrtáku do všech typů dřeva, je vhodný na otvory o malém průměru. Hodí se také k vyčištění vyvrtaných děr od třísek a nečistot a na předvrtání pro vruty.
Chcete-li udělat otvor o větším průměru či dlouhý, hodí se na to lépe plochý vrták, který je i poměrně levný. Někdy se s ním ale vrtá hůř, protože na něj musíte více přitlačit. Abyste se zbavili zbytečné námahy, je lepší použít samozatahovací plochý vrták se šroubovicí na středicím hrotu, která vrták vtahuje sama do vrtaného materiálu. Ploché vrtáky jsou k dostání i ve variantě s proměnlivou šířkou. Bosch je vyrábí na principu dvou vrtacích destiček spojených šroubkem, který dovoluje nastavit si průměr vrtaného otvoru (10 a 25 mm). Narex Bystřice je vyrábí tak, že si do vrtáku nasazujete přímo destičky různých šířek.
Dalším typem vrtáku do dřeva je hadovitý vrták, který je vhodný na dlouhé díry například v bednění či krovech nebo na otvory s velkým průměrem. Důležité u něj proto je, jak dobře odvádí z hluboké díry piliny. Může nebo nemusí mít samozaváděcí hrot. Dřevo vrtá napříč i podél vláken, je velmi přesný, ale na druhou stranu také poměrně drahý.
Pro truhláře jsou pak určeny ještě speciální vrtáky, které slouží k vrtání otvorů pro nábytkové panty. Pro vrtání v laminu či MDF jsou určeny vrtáky s tvrdokovovými břity. Pro vrtání ve dřevě stačí Förstnerův vrták s křížovým ostřím uprostřed a vyhlazovacím válcovým břitem na obvodu. Tyto vrtáky jdou použít i pro převrtání suků ve dřevě (práce pro takzvané sukovníky). Na výrobu součků můžete použít součkovač, kterým suky ve dřevě nahradíte. Tento postup můžete také s úspěchem použít pro zakrytí šroubovaných spojů ve dřevě na pohledových plochách.
Vrtání do dřeva není většinou nijak obtížné, protože se obvykle jedná o měkký materiál. Speciální vrtáky do dřeva poznáte podle špičatého středového hrotu. Ale k vrtání do dřeva můžete bez potíží použít i vrtáky do kovu, ale zde je obzvláště důležité snížení tlaku na vrták při výjezdu na druhé straně materiálu. Samozřejmě kvalita vyv
V naší poradně s názvem KANADSKÉ BORŮVKY MNOŽENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Evelína.
Dobrý den, měla bych dotaz, zda je možno vysadit pouze jednu sazenici amerických borůvek, nebo musí být samičí a samčí, jak mi sdělila sousedka. Jeden keřík jsem si zakoupila a nevím jak poznám, který to vlastně mám a který mám přikoupit. Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Kanadské borůvky jsou oboupohlavné, takže u nich nejsou samci ani samice. Důležité je vědět jaký druh máte, protože některé druhy jsou samosprašné nebo jen částečně samosprašné, popřípadě i cizosprašné. Podle druhu borůvek teprve poznáte, jestli je třeba přikoupit ještě další rostlinu. Pokud má kanadské borůvky sousedka, tak stačí i ta její rostlina, není-li na kilometry daleko.
Hořčík patří mezi významné biogenní prvky jak pro rostliny, tak i pro živočichy. V rostlinách zasahuje do celé řady metabolických procesů a nejvíce je spojen s fotosyntézou. Velmi důležitá je jeho funkce v chlorofylu, kde je chelátově vázán v porfyrinovém jádře, ale také se podílí na utváření gran a světlosběrných pigmentů v chloroplastech. Dále se účastní syntézy bílkovin a je aktivátorem celé řady enzymatických reakcí. Jeho nedostatek způsobuje řadu poruch a komplikací. Při deficitu hořčíku jsou nejdříve ochuzeny jiné metabolické procesy rostliny a teprve poté samotný chlorofyl, kde je vázáno přibližně 20 % hořčíku z celé rostliny, proto samotným projevům chlorózy hořčíku předchází hluboký metabolický rozvrat, který je často doprovázen nekrózami pletiv a následnou defoliací. Extrémním důsledkem nedostatku hořčíku v lesních ekosystémech je dokonce odumření stromů.
Obecně je množství hořčíku v cévnatých rostlinách úměrné rychlosti jeho absorpce. Pokud je absorpce nízká pro krytí požadavku hořčíku z hlediska výživy, tak se začne projevovat jeho nedostatek. Často je výsledkem jeho ztrát v důsledku vyluhování nebo neúměrných ztrát biomasy v lesních ekosystémech. Rychlost absorpce hořčíku, která je příliš nízká k udržování fyziologicky optimální úrovně hořčíku v rostlinné buňce, však může být způsobena řadou faktorů. Za základní příčinu nedostatku hořčíku v lesních ekosystémech se považuje nízká koncentrace hořčíku v půdě, způsobená nízkým obsahem hořčíku v matečné hornině nebo jako následek dlouhého či intenzivního vyluhování. Nedostatečnou zásobu přístupného hořčíku v půdě nelze stanovit jako jedinou příčinu žloutnutí, protože výskyt žloutnutí jehličí smrku ztepilého není vždy vázán pouze na půdy s extrémně nízkým obsahem výměnného hořčíku, popřípadě jiných bází. Na stanovištích ovlivněných žloutnutím mohou být v blízkém sousedství často nalezeny zdravé i chřadnoucí stromy, a to ve stejných klimatických i půdních podmínkách. Příčin tohoto jevu může být celá řada, a proto se hořčíkový deficit dělí na primární a sekundární.
Platycodon nemá moc rád, když ho někdo ruší, a i když lze množení provést dělením těchto trsovitých rostlin, je to často obtížné. Proto je lepší množení semeny nebo lze na jaře odebírat řízky, pokud je to žádoucí.
Množení řízkováním
Platycodon je oblíbený zahradníky, protože je pevný a rychle roste, takže čím více ho je, tím lépe, ale musíte být opatrní, jak rostlinu množíte. Množení dělením se boubelíku obecně nedoporučuje, protože hluboké kůlové kořeny nemají rády, když je někdo ruší. Místo toho ho můžete množit odběrem stonkových řízků.
Použijte sterilní ostré nůžky k odstřihnutí stonku o délce 10 cm a odstraňte spodní listy, abyste odhalili holý stonek.
Pokud chcete, použijte zakořeňovací stimulátor na holý stonek a poté ho zasaďte do vlhké půdy.
Udržujte půdu vlhkou (ale ne mokrou), když čekáte, až se kořeny uchytí.
Jakmile uvidíte růst nových listů a ucítíte odpor, když za řízek jemně zatáhnete, budete vědět, že kořeny vyrostly. Poté je rostlina připravena k přesazení do zahrady.
Pěstování ze semen
Začněte s vysazováním semen doma brzy na jaře, asi šest až osm týdnů před plánovaným datem posledního mrazu ve vaší oblasti, použijte množící substrát a nebo běžnou zeminu. Semínka lehce zakryjte tenkou vrstvou půdy. Umístěte nádobu na teplé místo, dokud semena nevyklíčí. Po oteplení můžete sazenice přesadit ven. Pokud zasadíte semena přímo na zahradě, udělejte to po posledním datu mrazu, ale vězte, že pravděpodobně nevykvetou v prvním roce.
V naší poradně s názvem KANADSKÉ BORŮVKY MNOŽENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kamča.
Kanadské borůvky jsou oboupohlavné, takže u nich nejsou samci ani samice. Důležité je vědět jaký druh máte, protože některé druhy jsou samosprašné nebo jen částečně samosprašné, popřípadě i cizosprašné. Podle druhu borůvek teprve poznáte, jestli je třeba přikoupit ještě další rostlinu. Pokud má kanadské borůvky sousedka, tak stačí i ta její rostlina, není-li na kilometry daleko.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Evelína.
Kamčo, díky za odpověď, podařilo se mi mezitím zjistit, že mám samosprašné borůvky. Tak to nebude snad problém. Ahoj
Je zástupcem jednoho z mnoha druhů palem. Tato palma je bezkonkurenční v odstraňování amoniaku z okolního prostředí.
Botanický název – Rhapis excelsa
Lady Palma je vysoká pokojová rostlina, která je nenáročná na pěstování. Jde o keřovitou palmovou odrůdu, jejím charakteristickým rysem jsou hrudkovité listy ve tvaru dlaně, které ji dodávají na atraktivnosti. Tato rostlina se rozmnožuje pomocí podzemních oddenků. Ve volné přírodě roste v keřích, které vytvářejí příjemný stín. Tato odrůda byla kultivována tak dlouho, že její přesný původ je neznámý. Lady Palma je nejčastěji pěstovaným druhem palem v interiéru, vyžaduje polostín až stín a jedná se o elegantní pokojovou rostlinu, která tvoří vynikající ochranu pro svého uživatele. Listy rostliny jsou 30 cm dlouhé a 2,5 cm široké. Palma dorůstá do výšky cca 90 cm.
Rostlina potřebuje místo, které je světlé, ale není vystaveno přímému světlu. Palma roste jako shluk dřevin. Spodní listy opadají a vytváří na kmeni atraktivní bambusový vzhled. Rostlina se přesazuje každé 3–4 roky, má ráda menší obal a výrazně omezenou zálivku. Může být také pěstována i v misce pro bonsaje.
Pochází z jihovýchodní Číny.
Výška činí 3 metry ve venkovním prostředí, v interiéru dorůstá do výšky 90 cm.
Potřebuje jasné nepřímé světlo, příliš světla může rostlině způsobit žloutnutí listů.
Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou po celé roční období. Palmy jsou velmi citlivé na chemické látky ve vodě, což se projevuje zhnědnutím hrotů listů.
Vyžaduje střední až vysokou vlhkost.
Vhodné jsou průměrné teploty 16–24 °C v místnosti.
Půda: rašelina a mech v podobě substrátu pro pokojové palmy.
Hnojivo: běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny; přihnojování jedenkrát za měsíc.
Rozmnožování: rozdělením nebo semeny.
Zde je několik fotografií, kde je pěkně vidět Lady Palma.
Rubber Plant – Fíkus
Jedná se o rostlinu, která je známá spíše pod názvem fíkus. Její předností je odstraňování toxinů, především formaldehydu, ze znečištěného ovzduší.
Botanický název – Ficus elastica
Fíkus je tropická rostlina patřící do skupiny Meraceae, která se vyznačuje velkými, podlouhlými, lesklými, kožovitými listy a v zakrslé podobě je populární pokojovou rostlinou. Tyto rostliny se také nazývají „gumovníkové rostliny“. Ve volné přírodě dosahuje vzrůstu velkého stromu. Jedná se o populární pokojovou rostlinu s 20 cm dlouhými listy. Fíkus je velmi náchylný na plísně, které se vyskytují na listech rostliny, ale lze je jednoduše odstranit otřením napadených listů roztokem vody a mýdla.
Fíkus při pěstování v interiéru vyžaduje vyšší teplotu, velmi dobře
Rozmnožování orchidejí se dělí na generativní (výsev semen) a vegetativní (dělení rostlinných částí). Množení výsevem je však problematické a pro běžného pěstitele prakticky nemožné. Semena jsou totiž velmi malá a prakticky nemají žádné zásobní látky. V přírodě klíčí za pomoci příslušných symbiotických hub z rodu Rhizoctonia, které jim zajišťují potřebnou výživu. Vyklíčí tak ovšem jen velmi malé množství semen, a proto jich orchideje musí tolik vytvářet. Běžný výsev do substrátu je v podstatě neúspěšný. V praxi jsou dnes orchideje vysévány na speciální živné médium, které obsahuje veškeré potřebné živiny vedoucí k úspěšnému vyklíčení, a to ve sterilních laboratorních podmínkách. Metoda výsevu je tedy náročná na zařízení, pomůcky a materiál.
Oproti tomu je rozmnožování dělením poměrně jednoduché. Jakmile rostlina naroste do větších rozměrů, můžete ji zkusit rozdělit, ale tak, aby každá z dceřiných rostlin měla alespoň 3 zdravé pahlízy (výhony). Řezné rány očistěte a před opětovným nasazením je nechte mírně zaschnout. Polámané a odumřelé kořeny odstraňte. Dceřiné rostliny dobře ukotvěte v substrátu, nejlépe pomocí vyvázání k opoře. Na tři týdny omezte zálivku, doporučuje se nejlépe jen rosit. U rodu Cymbidium a jiných terestrických rodů je možno používat k množení jednotlivé zadní pahlízy vsazené do poréznějšího substrátu. Mladé rostliny by měly vykvést za 4 až 5 let. U rodu Dendrobium lze využít k množení části starší pahlízy, které se položí na vlhký rašeliník a poté uzavřou plastovým obalem. Mladé rostlinky vykvetou cca za 4 roky. U rodu Phalaenopsis můžete použít malé rostlinky, takzvané keiki, které se občas vytvoří na květním stvolu mateřské rostliny. Jakmile dceřiným rostlinkám dostatečně narostou vzdušné kořeny (doporučuje se několik vzdušných kořenů o délce minimálně 5 cm), můžete keiki opatrně odkroutit a zasadit do vhodného substrátu. Rostlinka by měla kvést tak za 3 roky. Jinou vegetativní metodou je řízkování, k němuž použijete u tohoto rodu staré dlouhé stonky, vedlejší výhony nebo odkvetlé stvoly. Řízky řežte dlouhé 10–15 cm. Odříznutá část se nevkládá do zeminy jako u jiných pokojových rostlin, ale pokládá se na plocho na povrch zeminy (písku nebo mechu) a umístí se do vytápěného pokojového skleníku. Orchideje rovněž můžete množit stonkovým výhonem přesahujícím do vedlejšího květináče, který po zakořenění od mateřské rostliny odřízněte.