Bobkový list má doma skoro každý, ale většina lidí ho zná jen jako koření do polévek a omáček. Přitom právě z vavřínu se už dlouho vyrábějí jednoduché domácí masti, které se používají na pokožku i při drobných potížích pohybového aparátu.
Mast z bobkového listu není žádný zázračný lék, ale při správném použití dokáže pokožku zklidnit, prohřát a příjemně osvěžit. Jak se vyrábí, kdy dává smysl a kdy je naopak lepší sáhnout po hotovém výrobku, přesně to si v článku rozebereme.
FAQ – Často kladené otázky
Na co je mast z bobkového listu dobrá?
Mast z bobkového listu se používá především jako kosmetická a podpůrná péče o pokožku.
Nejčastěji se aplikuje na suchou, namáhanou nebo podrážděnou kůži, kde pomáhá zlepšit komfort a pocit hydratace. Mnoho lidí ji využívá také k jemné masáži svalů a kloubů, protože mast z bobkového listu navozuje pocit prohřátí. Je ale důležité zdůraznit, že nejde o léčivý přípravek, ale o doplněk běžné péče.
Je mast z bobkového listu léčivá, nebo jen kosmetická?
Mast z bobkového listu je považována za kosmetický přípravek, nikoli za lék.
Neobsahuje standardizované léčivé látky v přesně daných koncentracích, a proto se vavřínová mast nemůže brát jako náhrada lékařské léčby. Její přínos spočívá hlavně v podpoře komfortu pokožky, nikoli v řešení zdravotních problémů. Právě realistické očekávání je klíčem k její spokojené používání.
Jak často lze mast z bobkového listu používat?
Mast lze používat denně, obvykle jednou až dvakrát denně.
Záleží na konkrétní potřebě a citlivosti pokožky. Při prvním použití je vhodné nanést malé množství a sledovat reakci kůže. Pokud je vše v pořádku, lze mast z bobkového listu používat dlouhodobě jako součást běžné péče, například po sprše nebo po fyzické zátěži.
Je mast z bobkového listu vhodná i pro děti?
Pro malé děti se obecně domácí bylinné masti nedoporučují.
Dětská pokožka je citlivější a může reagovat podrážděním. Pokud by se mast měla použít u starších dětí, je nutné provést test na malé ploše kůže. Vavřínová mast není primárně určena pro dětské použití a u nejmenších dětí je lepší se jí vyhnout.
Lze mast z bobkového listu používat na obličej?
Na obličej se mast obvykle nedoporučuje.
Mast má hutnější konzistenci a výraznou vůni, která nemusí být pro pleť příjemná. Navíc může ucpávat póry. Mast z bobkového listu je vhodnější pro použití na tělo, ruce nebo nohy, nikoli jako pleťový krém.
Proč se do masti přidává líh?
Líh slouží především jako konzervační složka.
Pomáhá prodloužit trvanlivost domácí masti a omezuje množení mikroorganismů. Přidává se v malém množství, aby neměl dráždivý účinek. Díky tomu domácí mast z bobkového listu vydrží při správném skladování až několik týdnů.
Dá se mast z bobkového listu vyrobit i bez lihu?
Ano, mast lze vyrobit i bez přidání lihu.
Je však nutné počítat s kratší trvanlivostí. Bez lihu je potřeba mast skladovat výhradně v lednici a spotřebovat ji ideálně do několika týdnů. Pokud vyrábíte vavřínovou mast bez konzervace, vyplatí se dělat menší dávky.
Jedná se o produkt rostlinného původu. Propolis je látka pryskyřičné povahy, kterou včely sbírají z rostlinných zdrojů (z květních a listových pupenů topolů, bříz, jív, olší, jehličnatých stromů a dalších rostlin) a v úle ji používají k dezinfekčním a jiným účelům. Propolis je považován za včelí tmel a má žlutohnědou, zelenožlutou až černou barvu. Je to směs vosku, ale především pryskyřičných látek. Když včela pryskyřici odkousne, zpracuje ji svými kusadly, čímž ji obohatí o výměšky žláz, a zformuje ji do kuličky, kterou přilepí do pylového košíčku. S takto zformovanou propolisovou kuličkou, takzvanou rouskou, odletí včela zpět do úlu, kde jí ostatní včely pomohou s okusováním propolisu, protože ona sama si propolisovou rousku nedokáže odstranit. Také tyto včely zpracují propolis svými kusadly, obohatí ho o výměšky svých žláz a ihned použijí. Včely využívají propolis k potírání vnitřních částí úlu a plástů (dezinfekce), k utěsňování trhlin a otvorů, utěsnění česna a mumifikaci mrtvolek (včelích, ale i vetřelců).
Složení propolisu je velice proměnlivé, ale vždy jsou v určitém poměru zastoupeny tyto složky: látky pryskyřičnaté povahy, vosky a mastné kyseliny, éterické oleje, pyl, ostatní složky (minerální látky, vitamíny, cukry).
Propolis je látka, která má celou řadu účinků, jichž využívá především kosmetický a farmaceutický průmysl. Můžeme ho užívat nebo aplikovat ve formě tablet či čípků, propolisových sprejů, tinktur, emulzí a mastí, lze jej smíchat s medem. Vyrábí se i propolisová kosmetika jako mýdlo, šampóny, krémy. Propolis lze indikovat u infekcí močových cest a močového měchýře, infekcí zažívacího traktu, infekcí ledvin, plísňových onemocnění, akné, při vypadávání vlasů, tuberkulóze, hemoroidech, akné, zánětu nosohltanu, ekzémech, štítné žláze, proleženinách, popáleninách, lupénce, oděrkách a oparech.
Je však důležité upozornit, že propolis může u citlivých jedinců vyvolat alergické reakce, proto je vhodné před užitím jakéhokoliv přípravku s propolisem provést krátkou kontaktní zkoušku. Ta se provádí tak, že zápěstí potřeme ředěnou propolisovou tinkturou a za den až dva test opakujeme. Pokud nenastane reakce, například zčervenání nebo pupínky, můžeme propolis použít. Užívání propolisu a přípravků s propolisem by se měli vyhýbat pacienti se závažným srdečním onemocněním a těhotné ženy.
Nákup propolisu lze provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Mezi včelaři není prodej propolisu moc rozšířený, a proto je těžké si ho tímto způsobem opatřit.
Když včela pryskyřici odkousne, zpracuje ji kusadly, čímž ji obohatí o výměšky svých žláz, a zformuje ji do kuličky, kterou přilepí do pylového košíčku. S takto zformovanou propolisovou kuličkou neboli rouskou odletí včela zpět do úlu, kde jí ostatní včely pomohou s okusováním propolisu, protože ona sama si propolisovou rousku nedokáže odstranit. I tyto včely zpracují propolis svými kusadly, obohatí ho opět o výměšky svých žláz a ihned použijí. Včely využívají propolis k potírání vnitřních částí úlu a plástů (dezinfekce), k utěsňování trhlin a otvorů, utěsnění česna a k mumifikaci mrtvolek (včelích, ale i vetřelců).
Propolis jakožto látka pryskyřičné povahy lehce taje, při teplotách nad 45 °C se stává lepivým až gumovým, bod tání se v průměru pohybuje kolem 60–70 °C, chladem pak propolis křehne a tuhne. Vůně je pryskyřičná, chuť trpká a hořká; hustota je 1,112–1,136 g/cm3.
Složení propolisu je velice proměnlivé a patří sem: látky pryskyřičnaté povahy (cca 50 %), vosky a mastné kyseliny (cca 30 %), éterické oleje (10 %), pyl (5 %), ostatní složky (5 %, minerální látky, vitamíny, cukry).
Propolis je látka, která má celou řadu účinků, jichž se využívá především v kosmetice a lékařství. Můžeme ho užívat nebo aplikovat ve formě tablet a čípků, propolisových sprejů, tinktur, emulzí a mastí, lze jej smíchat s medem. Vyrábí se i propolisová kosmetika – mýdlo, šampóny, krémy. Propolis lze indikovat u infekcí močových cest a močového měchýře, infekcí zažívacího traktu, infekcí ledvin, plísňových onemocnění, akné, při vypadávání vlasů, tuberkulóze, hemoroidech, akné, zánětu nosohltanu, ekzémech, štítné žláze, proleženinách, popáleninách, lupénce, oděrkách a oparech.
Je však důležité upozornit, že propolis může u citlivých jedinců vyvolat alergické reakce, proto je vhodné před užitím jakéhokoliv přípravku s propolisem provést krátkou kontaktní zkoušku. Zkouška se provádí tak, že zápěstí potřeme ředěnou propolisovou tinkturou a za den až dva test opakujeme. Pokud nenastane reakce, například zčervenání nebo se neobjeví pupínky, můžeme propolis použít. Užívání propolisu a přípravků s propolisem by se měli vyhýbat pacienti se závažným srdečním onemocněním a těhotné ženy.
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lu
Propolis se nejlépe rozpouští v ethanolu (lihu) o koncentraci 60 až 80 %. Ve vodě je prakticky nerozpustný. Pro výrobu tinktury je třeba mít líh z lékarny nebo neředěnou domácí slivovici popřípadě jinou pálenku. Neředěná domácí slivovice po vypálení má nejčastěji obsah alkoholu 60 až 65 %, proto je ideálním rozpouštědlem propolisu.
Nejdříve si připravíme prášek z propolisu tak, že včelí propolis očistíme, nakrájíme a vložíme do mrazničky, po zmrznutí nameleme v mlýnku a promícháme s lihem. Postavíme na tmavé místo k maceraci (trvá cca 3 týdny). Po dobu macerace občas promícháme. Poté tinkturu přecedíme do tmavých sklenic.
Tinktura je vhodná na posílení imunity, bolesti v krku, paradontózu, zánět ústní dutiny, rýmu, zánět průdušek, žaludeční vředy a problémy s játry.
Orientační cena je dostupná na internetových stránkách a můžete se na ni podívat zde.
Výroba masti z bobkového listu je technicky jednoduchá, ale vyžaduje dodržení správného pořadí kroků a práce s teplotou. Právě v detailech se rozhoduje, zda vznikne hladká, dobře roztíratelná mast, nebo směs, která se odděluje, zapáchá či má nepříjemnou konzistenci.
Příprava surovin a pracovního prostoru
Než začnete, připravte si všechny suroviny i náčiní. Budete potřebovat kokosový olej, drcené vavřínové (bobkové) listy, líh, menší hrnec, jemné sítko nebo plátno a ruční šlehač. Bobkový list je vhodné lehce nadrtit, aby se z něj účinné látky uvolňovaly rovnoměrně. Častou chybou je použití celých listů, které se v tuku louhují výrazně hůř.
Zahřívání kokosového oleje
Kokosový olej dejte do hrnce a zahřívejte na mírném plameni. Olej se musí rozpustit, ale neměl by se přepalovat. Jakmile začne jemně bublat, je připravený na další krok. Pokud olej zahřejete příliš prudce, může se změnit jeho struktura a výsledná mast pak nemusí dobře tuhnout. Správně zahřátý olej je čirý a bez zápachu.
Provaření s bobkovým listem
Do rozehřátého oleje přisypte drcené bobkové listy a nechte je asi tři minuty jemně provařit. Směs by měla jen lehce probublávat, nikdy ne vařit prudce. V této fázi se aromatické látky uvolňují do tuku. Pokud by se listy smažily, získala by mast nepříjemně hořkou vůni. Po třech minutách hrnec odstavte z plotny.
Louhování a přecezení
Odstavenou směs nechte přibližně šest hodin odpočívat při pokojové teplotě. Během této doby se účinné látky dále uvolňují. Po uplynutí doby směs znovu velmi jemně přihřejte, aby byla tekutá, a poté ji přeceďte přes jemné sítko nebo plátno. Důležité je bobkový list opravdu dobře oddělit, jinak by mast měla hrubou strukturu.
Přidání lihu, šlehání a skladování
Do přecezeného oleje přidejte malé množství lihu, který slouží jako konzervační složka. Směs poté krátce prošlehejte ručním šlehačem. Díky tomu vznikne jemnější, krémovější konzistence. Hotovou mast rozdělte do čistých uzavíratelných nádob. Skladujte ji v lednici, kde vydrží až 60 dní. Pro delší uchování je možné mast rozdělit do menších krabiček a uložit do mrazáku.
Domácí výroba dává smysl ve chvíli, kdy chcete přesně vědět, co mast obsahuje, a vyhovuje vám její čerstvost. Výhodou je nízká cena a možnost úpravy konzistence.
Naopak hotová mast se vyplatí, pokud ji potřebujete rychle, nechcete řešit skladování nebo výrobu jen občas. Přehled hotových produktů a jejich ceny najdete například zde: vavřínová mast – ceny a dostupnost.
Vlastní zkušenost: proč jsem mast z bobkového listu vůbec zkoušel
K masti z bobkového listu jsem se dostal spíš náhodou. Hledal jsem jednoduchou domácí mast, která nebude parfémovaná, nebude obsahovat složité chemické přísady a půjde vyrobit z běžně dostupných surovin. Bobkový list jsem měl doma neustále, kokosový olej také, takže rozhodnutí bylo jednoduché.
První výroba mě překvapila hlavně vůní. Mast voní výrazně, kořenitě a „teple“, úplně jinak než klasické krémy z drogerie. Při pravidelném používání jsem si všiml hlavně zklidnění pokožky a příjemného prohřátí po natření.