PROPOLIS MAST VÝROBA je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Včelí produkty jsou přírodní látky, které mohou být rostlinného nebo živočišného původu. Mezi rostlinné produkty řadíme ty látky, které včely sbírají ve volné přírodě a přináší je do úlu, kde je zpracují pro svou potřebu. Patří sem propolis, pyl a med. Mezi produkty živočišného charakteru řadíme látky, které včela sama vytváří ve svém vlastním těle, tedy včelí jed, mateří kašička a včelí vosk. Všechny tyto produkty slouží především včelám jako potrava, ochrana nebo stavební materiál. Člověk včelí produkty využívá k uspokojování svých potřeb.
Propolis
Jedná se o produkt rostlinného původu. Propolis je látka pryskyřičné povahy, kterou včely sbírají z rostlinných zdrojů (z květních a listových pupenů topolů, bříz, jív, olší, jehličnatých stromů a dalších rostlin) a v úle ji používají k dezinfekčním a jiným účelům. Propolis je považován za včelí tmel a má žlutohnědou, zelenožlutou až černou barvu. Je to směs vosku, ale především pryskyřičných látek. Když včela pryskyřici odkousne, zpracuje ji svými kusadly, čímž ji obohatí o výměšky žláz, a zformuje ji do kuličky, kterou přilepí do pylového košíčku. S takto zformovanou propolisovou kuličkou, takzvanou rouskou, odletí včela zpět do úlu, kde jí ostatní včely pomohou s okusováním propolisu, protože ona sama si propolisovou rousku nedokáže odstranit. Také tyto včely zpracují propolis svými kusadly, obohatí ho o výměšky svých žláz a ihned použijí. Včely využívají propolis k potírání vnitřních částí úlu a plástů (dezinfekce), k utěsňování trhlin a otvorů, utěsnění česna a mumifikaci mrtvolek (včelích, ale i vetřelců).
Složení propolisu je velice proměnlivé, ale vždy jsou v určitém poměru zastoupeny tyto složky: látky pryskyřičnaté povahy, vosky a mastné kyseliny, éterické oleje, pyl, ostatní složky (minerální látky, vitamíny, cukry).
Propolis je látka, která má celou řadu účinků, jichž využívá především kosmetický a farmaceutický průmysl. Můžeme ho užívat nebo aplikovat ve formě tablet či čípků, propolisových sprejů, tinktur, emulzí a mastí, lze jej smíchat s medem. Vyrábí se i propolisová kosmetika jako mýdlo, šampóny, krémy. Propolis lze indikovat u infekcí močových cest a močového měchýře, infekcí zažívacího traktu, infekcí ledvin, plísňových onemocnění, akné, při vypadávání vlasů, tuberkulóze, hemoroidech, akné, zánětu nosohltanu, ekzémech, štítné žláze, proleženinách, popáleninách, lupénce, oděrkách a oparech.
Je však důležité upozornit, že propolis může u citlivých jedinců vyvolat alergické reakce, proto je vhodné před užitím jakéhokoliv přípravku s propolisem provést krátkou kontaktní zkoušku. Ta se provádí tak, že zápěstí potřeme ředěnou propolisovou tinkturou a za den až dva test opakujeme. Pokud nenastane reakce, například zčervenání nebo pupínky, můžeme propolis použít. Užívání propolisu a přípravků s propolisem by se měli vyhýbat pacienti se závažným srdečním onemocněním a těhotné ženy.
Nákup propolisu lze provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Mezi včelaři není prodej propolisu moc rozšířený, a proto je těžké si ho tímto způsobem opatřit.
Když včela pryskyřici odkousne, zpracuje ji kusadly, čímž ji obohatí o výměšky svých žláz, a zformuje ji do kuličky, kterou přilepí do pylového košíčku. S takto zformovanou propolisovou kuličkou neboli rouskou odletí včela zpět do úlu, kde jí ostatní včely pomohou s okusováním propolisu, protože ona sama si propolisovou rousku nedokáže odstranit. I tyto včely zpracují propolis svými kusadly, obohatí ho opět o výměšky svých žláz a ihned použijí. Včely využívají propolis k potírání vnitřních částí úlu a plástů (dezinfekce), k utěsňování trhlin a otvorů, utěsnění česna a k mumifikaci mrtvolek (včelích, ale i vetřelců).
Propolis jakožto látka pryskyřičné povahy lehce taje, při teplotách nad 45 °C se stává lepivým až gumovým, bod tání se v průměru pohybuje kolem 60–70 °C, chladem pak propolis křehne a tuhne. Vůně je pryskyřičná, chuť trpká a hořká; hustota je 1,112–1,136 g/cm3.
Složení propolisu je velice proměnlivé a patří sem: látky pryskyřičnaté povahy (cca 50 %), vosky a mastné kyseliny (cca 30 %), éterické oleje (10 %), pyl (5 %), ostatní složky (5 %, minerální látky, vitamíny, cukry).
Tuk rozpustíme ve vodní lázni, nakapeme tinkturu a při zhruba 50 až 60 °C opatrně mícháme, dokud cítíme, že se ještě líh z tinktury neodpařil. Po odpaření odstavíme, nalijeme do nádobky, kterou po vychladnutí uložíme do lednice.
Mast je vhodná k regeneraci a ošetřování pokožky, zahlazování jizev, zahlazování vrásek.
Orientační cena je dostupná na internetových stránkách a můžete se na ni podívat zde.
Včelí propolis očistíme, nakrájíme a vložíme do mrazničky, po zmrznutí nameleme v mlýnku a promícháme s lihem. Postavíme na tmavé místo k maceraci (trvá cca 3 dny). Po dobu macerace občas promícháme. Poté tinkturu přecedíme do tmavých sklenic.
Tinktura je vhodná na posílení imunity, bolesti v krku, paradontózu, zánět ústní dutiny, rýmu, zánět průdušek, žaludeční vředy a problémy s játry.
Orientační cena je dostupná na internetových stránkách a můžete se na ni podívat zde.
Propolisové máslo
Přísady – máslo 800 g, propolisový prášek 100 g.
Tuk rozpustíme ve vodní lázni, přidáme propolis a při zhruba 50 až 60 °C zlehka mícháme, dokud nevznikne homogenní hmota. Tu poté necháme vychladnout a skladujeme v chladničce.
Máslo je vhodné k posílení imunity, proti kašli, při léčbě zápalu plic.
Propolisové kapky a sprej
Přísady – propolisový prášek 10 g, čistá voda 100 ml.
Propolisový prášek promícháme s vodou, necháme odstát cca 10 hodin, poté přecedíme, přelijeme do lahviček a uchováváme v chladničce.
Kapky jsou vhodné k regeneraci a ošetřování ústní dutiny či do koupele.
Orientační cena je dostupná na internetových stránkách a můžete se na ni podívat zde.
Propolis je látka, která má celou řadu účinků, jichž se využívá především v kosmetice a lékařství. Můžeme ho užívat nebo aplikovat ve formě tablet a čípků, propolisových sprejů, tinktur, emulzí a mastí, lze jej smíchat s medem. Vyrábí se i propolisová kosmetika – mýdlo, šampóny, krémy. Propolis lze indikovat u infekcí močových cest a močového měchýře, infekcí zažívacího traktu, infekcí ledvin, plísňových onemocnění, akné, při vypadávání vlasů, tuberkulóze, hemoroidech, akné, zánětu nosohltanu, ekzémech, štítné žláze, proleženinách, popáleninách, lupénce, oděrkách a oparech.
Je však důležité upozornit, že propolis může u citlivých jedinců vyvolat alergické reakce, proto je vhodné před užitím jakéhokoliv přípravku s propolisem provést krátkou kontaktní zkoušku. Zkouška se provádí tak, že zápěstí potřeme ředěnou propolisovou tinkturou a za den až dva test opakujeme. Pokud nenastane reakce, například zčervenání nebo se neobjeví pupínky, můžeme propolis použít. Užívání propolisu a přípravků s propolisem by se měli vyhýbat pacienti se závažným srdečním onemocněním a těhotné ženy.
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lu
