Téma

SLIMACI


Slimáci a kompost

Na kompostu plní důležitou úlohu při rozmělňování měkkých částí rostlin. Pokud zde najde dostatek potravy, nemá důvod vydávat se na zdravé rostliny. Když na kompost dáte čerstvě nasekanou trávu, zničíte v něm vajíčka slimáků. Tráva totiž začne brzy kvasit a zahřívat v kompostu nakladená vajíčka.

Zdroj: Slimáci

Příběh

V příběhu VYVOJ SLIMÁKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva nováková.

marně se snažim najit jak vypadá a kde je nejvic kladeno vajičko slimáka a jak vypadá když se z vajička vylihne.Je to štihli hbity červík?Ty totiž mivám pod špaliky dřeva kde slimáky sbirám.Vajička také nevím jak vypadaji,nikdy jsem žádne nenašla.Jsem z nich na mrtvici.Děkuji za odpověd

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jan Císař.

Našel jsem při rytí záhonu bílí vajíčka o velikosti cca 1,5 cm. Jsou to vajíčka slimáků?

Zdroj: Příběh Vyvoj slimáka

Škůdci

Aksamitníky nejsou napadány žádnými chorobami, ze škůdců si na mladých rostlinách pochutnají slimáci. Afrikáni fungují jako odpuzovače škodlivého hmyzu a dokážou blokovat vývoj parazitických půdních háďátek. Mají typické, ne vždy příjemné aroma.

Zdroj: Afrikán

Příběh

V příběhu JAK A KDY STŘÍHAT OSTRUŽINY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kvetoslav.

ostruziny-vyborny clanek..Zverejnujte další..MOHU HNOJIT ROZDRCENOU TRAVOU V PRUBEHU ROKU PO NASEKANI?NENALEZOU MI NA OSTRUZ.KERE KLISTATA Z NASEKANE TRAVY,NEBO SLIMACI?DEKUJI ZA ODPOVED NA MUJ MEIL.Mam ostruz.jiz 5-6let bez prihnojovani a BEZ KLISTAT,ALE V TRAVE KLISTATA JSOU-nIzky JESENIK-JAKARTOVICE

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Lubomír weinhauer.

Prosí o radu kdy a jak stříhat rakytník .Předem děkuji.

Zdroj: Příběh Jak a kdy stříhat ostružiny

Slimák versus plzák

Rozdíl mezi slimákem a plzákem je následující – slimák má dýchací otvor v zadní části, kdežto plzák ho má v přední části. Dalším znakem je, že plzák na rozdíl od slimáka nemá kýl.

Zdroj: Slimáci

Nemoci

Zahrádkáři i v případě klematisu musí bojovat proti různým škůdcům a nemocím. Stává se třeba, že rostlině začnou rychle odumírat listy, pak i výhony a když s tím nic neuděláme, uhyne i celá rostlina. Proto se doporučuje preventivně na jaře rostlinku ošetřit fungicidem (spodní část nebo zálivka), a opakovat to po čtrnácti dnech. Listy klematisu mohou být také potaženy bílým povlakem, který se může objevit i na květech a výhonech. V takovém případě klematis trpí houbovým onemocnění erysiphe polygoni. Na květech se může objevit i šedá plíseň, která zasahuje poupata, květ i stonky hnědým povlakem plísně. Na klematisu se mohou objevit tmavě hnědé skvrny, což je příznakem onemocnění antraknóza. Jako jiným rostlinám ani klematisu se nevyhýbají mšice a slimáci.

Zdroj: Klematis

Škůdci a nemoci okurek

Mezi hlavní škůdce, kteří napadají okurky, patří molice skleníková, třásněnka západní, slimáci a mšice. Na molice fungují dobře žluté lepové destičky. Třásněnku zničíte přípravky na bázi parafínového oleje. Slimáky zlikvidujete pomocí návnad, jako je sklenice s pivem zapuštěná do země, různé desky, pod kterými se schovají a vy je pak můžete sebrat. Proti slimákům funguje i biologická ochrana pomocí hlístic Phasmarhabditis, které vlezou do slimáka, usmrtí ho, ostatní slimáci ho sežerou a nakazí se hlísticí taky, což způsobí jejich kompletní vyhubení. Mšice můžete odstranit vhodným postřikem proti mšicím. Na okurkách se nejčastěji vyskytuje mšice broskvoňová (Myzus persicae) a mšice řešetláková (Aphis nasturtii). Účinné jsou přípravky Pirimor a Rock Effect.

Mezi choroby okurek patří plíseň okurková a padlí. S ošetřením proti plísni okurkové je třeba začít zpravidla na konci června (nebo později, ale vždy před výskytem choroby) a opakovat ho třikrát s intervalem opakování po 10 dnech. Pro tato ošetření se doporučují systémové přípravky Acrobat MZ WG, Ortiva, Ridomil Gold MZ Pepite nebo PROTI PLÍSNÍM (Acrobat). Další ošetření proti plísni závisí na průběhu počasí. Od začátku srpna do konce sezóny v případě vlhkého počasí je možné použít kontaktní přípravek DITHANE DG Neotec. Ochranu proti padlí poskytne chemický přípravek Ortiva nebo Proti padlí (Kumulus). Účinky přípravků jsou především preventivní, a proto musí být použité ideálně ještě před nebo na počátku infekce.

Zdroj: Pěstování okurek

Největší slimák

Slimák největší je často se vyskytující suchozemský plž žijící převážně v Evropě (včetně České republiky). Z Evropy se tento druh rozšířil i do Severní Ameriky a do Asie. Poznat ho můžeme jednoznačně podle nápadné velikosti (až 20 cm). Nápadný je dále svým zbarvením (šedá až béžová s černými skvrnami na zádech a bocích). Jeho tělo je velké a protáhlé. Na zádech slimáka najdeme štítek (to je pozůstatek po ulitě). Svým vzhledem je slimák největší velice specifický a téměř nezaměnitelný.

Slimák největší se živí výhradně rostlinnou potravou a houbami. Mezi jeho oblíbenou potravu patří zejména mladé rostliny, jejich listy, plody i kořeny. Často se živí lidskými potravinami, tedy vypěstovanými nebo uskladněnými plodinami. Z tohoto důvodu je slimák největší považován za škůdce a je lidmi huben. Nejaktivnější je v době po dešti a ráno a v noci. V okolí lidských obydlí, kde se slimáci největší nachází nejčastěji, najdeme tyto plže většinou na vlhkých stinných místech, jako jsou prostory pod kameny. Tento plž je ovšem pro přírodu i užitečný. Zemědělství prospívají slimáci zejména příležitostným požíráním menších plžů (plzáka španělského, který je velmi škodlivý).

Jedinců tohoto druhu se vyskytuje velké množství, z nažloutlých kulovitých vajíček snášených do půdy se mláďata líhnou cca po 40 dnech a jedinec může snést za jeden rok stovky vajíček. Slimák největší je hermafrodit.

Většina nahých plžů je nenáročných, to znamená, že jsou schopní úspěšně snášet široké spektrum nejrůznějších podmínek prostředí. Jediným nárokem zůstává podmínka dostatečné vlhkosti, protože jsou díky absenci schránky více náchylní k vyschnutí než plži s ulitou. Všichni plži si libují ve stinném a vlhkém prostředí a nejaktivnější jsou při teplotách 13 až 18 °C. Optimální je pro ně deštivé a vlhké počasí s krátkou dobou slunečního svitu. Při nevhodných podmínkách se stahují do hlubších vrstev. Aktivní jsou převážně v noci, přes den jen za vlhkého počasí. K přemnožení většinou dochází v dubnu až květnu, zejména pak za teplého podzimu, především na zastíněných lokalitách a na těžších půdách. Výskyt a způsobené škody jsou silně závislé na průběhu klimatických podmínek.

Zdroj: Slimáci

Hubení pomocí hlístice

Mnozí zahrádkáři se dnes již zajímají o možnost biologické ochrany. Účinnou metodu nabízí již výše zmiňované parazitické hlístice – jedná se o larvy háďátka Phasmarhabditis hermaphrodita. Tyto larvy žijí v půdě a aktivně napadají zejména mladé plže, přičemž pronikají do jejich těla. Nejsnáze se tam dostanou dýchacími otvory. Uvnitř těla napadeného jedince vyvrhnou larvy háďátka ze svého trávicího traktu bakterii, která plže zabije. Během 3 až 5 dnů přestává plž žrát a zhruba do 14 dnů pod zemí hyne. Uvnitř mrtvého těla slimáka se hlístice dále množí a po dokončení vývoje ho opouští a v okolí vyhledává další plzáky a slimáky. Slimáci jsou kanibalové, sežerou tak nakažené jedince a s nimi i dravé hlístice. Háďátka jsou tak drobná, že je okem nevidíme. Napadají výhradně plže, nejsou tedy nebezpečná pro žádné jiné organismy, ani pro člověka. Pokud najdete uhynulé slimáky, pak je vhodné je volně poházet po zahradě, protože poslouží jako potrava dalším slimákům a plzákům a rozšíříte tak napadení hlísticemi.

Parazitické hlístice získáte ve formě vlhkého práškového substrátu, který se při aplikaci dokonale promíchá asi v 10 litrech vody. Vznikne suspenze, která se zředí na potřebné množství kapaliny, které se okamžitě musí aplikovat (do 30 minut). Postříkejte nebo pokropte konví záhony, na nichž jste zaznamenali hojný výskyt, dobrým místem je také kompost, kde vždy nějací plži jsou. Osvědčila se dávka nejméně 2 litry na m2. Je důležité přípravek aplikovat na vlhký povrch půdy, nejlépe navečer. Po aplikaci se ošetřená místa ještě znova zakropí vodou. Půda se udržuje vlhká ještě po dobu minimálně dvou týdnů, protože hlístice jsou velmi drobné a snadno vysychají. Vhodná teplota je 5–20 °C, optimální pak 15 °C. Aplikujete na jaře, koncem léta a na podzim, abyste snížili přezimující populaci.

Pro zefektivnění zásahu se doporučuje instalace takzvaných „návnadových pastí“. Jedná se o prkýnka, která se rozmístí cca týden před aplikací po ploše zamořené slimáky. Je nutné udržovat půdu pod prkýnky vlhkou. Vyplatí se přidat rostlinné zbytky, například nakrájené jablko, slupky z brambor, zbytky salátu. Na tato místa se plži stahují a pak je můžete přímo zasáhnout postřikem a urychlit proces napadení. Tento proces funguje spolehlivě po dobu šesti týdnů, v té době už by měla být většina slimáků vyhubena. Samozřejmě nelze zabránit postupu slimáků z okolních prostor, zejména, jsou-li zanedbané. Při větším výskytu je nutné ošetření opakovat. Ideální je dohodnout se ve shodnou dobu na aplikaci se sousedy, velmi brzy pak zaznamenáte pokles plžů a máte jistotu, že se redukuje i násada vajíček a další generace. Parazitické hlístice patří opravdu mezi účinnou metodu hubení.

Zdroj: Slimáci

Hubení

Každoroční invaze slimáků je pro mnoho zahrádkářů pohromou, ve velkém likvidují zeleninu i okrasné květiny. Plzáci vše pilně strouhají radulou, jazykem posetým drobnými „zoubky“. Kdyby plzáků bylo jen několik, ztráty ani nepocítíme. Jsou však přemnoženi a schopni zlikvidovat celou zahradu. Bránit ji proto musíme od jara do podzimu. Slimáky sbírejte, nastražte pasti, aplikujte biologickou ochranu a zahrada se navrátí k původní rovnováze.

Na malých plochách se doporučuje sběr. Nejlépe se slimáci sbírají po dešti, kdy všichni vylézají, či ráno a za soumraku. Milují vlhko a stín. Po nasbírání do nádoby je co nejrychleji usmrtíte zalitím vařící vodou. Ve vodě se poté brzy rozloží a můžete je ve skupenství kapalném vylít na kompost. Občas praktikované posolení je špatnou metodou, která jim zbytečně připraví pomalou a bolestivou smrt.

Sběr si usnadníte nalákáním slimáků na zkažené ovoce či různou, nejlépe však listovou zeleninu, opadané květy či granule pro kočky a psy. Účinek zvýšíte, pokud potravu přiklopíte vlhkým, nejlépe nahnilým prkénkem – slimáci se rádi schovávají.

Dobře fungují i zapuštěné nádoby, přičemž nejlepším lákadlem pro většinu slimáků je pivo. Vhodné jsou i zbytky ze sudů, které lze získat zdarma. Okraj necháte 1 cm přečnívat, abyste omezili lapání jiných živočichů. Pasti denně kontrolujte, v pivu utopené slimáky již není třeba ani usmrcovat, měli příjemný konec. Nevýhodou pivních pastí je, že mohou přilákat i slimáky z okolí.

Další možností je mechanicky chránit jednotlivé záhony, a to bariérami, které jsou pro slimáky obtížně překonatelné či zcela nepřekonatelné. Lze například použít zapuštěné plechy s okrajem zahnutým směrem ven, vysoké alespoň 15 cm. Pásek měděného plechu nebo měděný drát, který slimáky odpuzuje. Pásy suchého materiálu, jako je sláma, piliny, vaječné skořápky, které je však třeba obnovovat Může pomoci i lemování aromatickými rostlinami, které plzáci většinou nežerou, a proto je nenalákají k další cestě do nitra záhonu, takovými rostlinami jsou například šalvěj, tymián, levandule. Jako nervový jed působí na mladé slimáky i obyčejná káva, zkuste tedy i využít kávovou sedlinu.

Hubení plzáků chemickými látkami je však dvojsečná zbraň – můžete ohrozit zdravotní nezávadnost vlastní zahrady a vyhubení škůdci se k vám stejně opět nastěhují z okolí. A přípravky, které kromě plzáků hubí i jejich přirozené nepřítele, jsou pro budoucnost zahrady stejnou pohromou, jako plzáci samotní. Preparáty, jejichž účinnou látkou je nervový jed, například methiocarb a další, hubí i všechny další živočichy. Ohrožují domácí zvířata, včely, žížaly i přirozené nepřátelé plzáků! A po náhodném požití granulí typu Vanis dochází dokonce k otravám psů, a to většinou smrtelným! Přípravky na bázi sloučeniny železa a fosforu by měly být pro ostatní zvířata neškodné, přitom jsou účinné. Měli byste jim proto dávat jednoznačně přednost!

Stále oblíbenější jsou pak přípravky biologické. Využívají přirozeného parazita plžů – hlístici Phasmarhabditis hermaphrodita. Neohrožuje zdravé prostředí na zahradě a nehubí přirozené predátory plžů, což by se vám v budoucnu mohlo vrátit v podobě ještě větší invaze. Jedinou nevýhodou tohoto jedinečného přípravku je jeho vyšší cena. Pozor, při jednorázovém užití je účinek pomalejší než u preparátů chemických. A také je důležité správné načasování – hlístice totiž účinkuje především na mladé plže.

Mladé plzáky žerou prasata i drůbež; slepice a kachny hledají i vajíčka. Když však plzáci vyrostou, chutnají již pouze podivuhodné kachně, která se nazývá indický běžec. Ta slimáky přímo vyhledává, jsou pro ni pochoutkou. Mezi pomocníky v boji mohou být i ježci, ropuchy, ještěrky, slepýši, užovky, rejsci a některé druhy ptáků.

Zdroj: Slimáci

Slimák popelavý

Slimák popelavý patří do čeledi slimákovitých (Limacidae), řádu stopkookých (Stylommatophora), podtřídy plžů plicnatých (Pulmonata).

Tělo tohoto plže dosahuje délky 15 až 20 cm, ve vzácných případech prý dokonce 30 cm. Je silné, s napjatou pokožkou, výrazně vyniklý kýl zasahuje až do poloviny hřbetu. Pokožkové hrboly jsou na hřbetě dlouhé 8 až 10 mm, na bocích 5 až 7 mm. Zbarvení je velmi proměnlivé, někteří jedinci jsou antracitově černí, jiní nevýrazně bělaví nebo popelavě šedi. Kresba často bývá uspořádána do podélných pruhů, štít však zůstává jednobarevně šedý, černý nebo červený. Je popsána řada barevných forem – jednou z nejhezčích je L. cinereo-niger bielzi, která má masově červený hřbet s rudým kýlem a tmavě rudý až černý štít (vyskytuje se například na Křivoklátsku). Chodidlo je vždy výrazně rozčleněno na světlá střední a tmavá okrajová pole. Sliz je bezbarvý, hřbetní destička 8,5 mm dlouhá a 6 mm široká.

Slimák popelavý obývá převážně lesní porosty a dává přednost lesům podhorským a horským. Zdržuje se pod kůrou starých stromů, v trouchnivých pařezech a podobně. V místech výskytu bývá hojný, často najdeme více jedinců pohromadě. Živí se houbami, zelenými částmi rostlin, hlízami a různými živočišnými zbytky. Obývá téměř celou Evropu a od Skandinávie po středomořské ostrovy. Zaměnit jej můžeme za slimáka největšího, který má jednobarevné chodidlo a skvrnitý štít, nebo za podkornatkou žíhanou (mladé jedince). Od plzáka lesního ho rozeznáme podle umístění pneumostomu a kýlu na hřbetě.

Jde o velký druh slimáka – velikost těla 120–200 mm. Zbarvení je velmi variabilní, nejčastěji však tmavě šedomodré se světlým kýlem v zadní čísti nohy. Vyskytují se však i světle šedí až bílí jedinci s tmavými skvrnkami kolem kýlu. Známí jsou rovněž albinotičtí jedinci. Spodní strana těla je okolo okrajů tmavá, uprostřed světlá. V zadní části těla je vždy nápadný střední kýl. Patří mezi naše největší plže.

Slimák popelavý obývá především lesnaté oblasti, najdeme ho v různých typech lesů, zejména v listnatých, smíšených a lužních lesích. Vyhledává zastíněné a husté lesy. Vzácněji se objevuje také v okolí lidských sídel a v zahradách. Ukrývá se pod padlými kmeny, kameny nebo kůrou. Ze svého úkrytu vylézá až v noci, živí se zejména rostlinnou potravou a houbami.

Zdroj: Slimáci

Pěstování a množení hosty

Jedná se o nenáročnou rostlinu, která svůj plný a charakteristický růst ukazuje většinou až třetím rokem. Rostlinu je i při změně podmínek velmi těžké umořit. Trpí-li suchem, zmenší se jí listy, je-li povytažena a mráz přes zimu poničí puky, vyrazí vám spodem. Na slunečním úpalu se jí listy zúží a zkroutí, začnete-li ji kosit, změní svůj růst na výběžkatý, zakopete-li ji pod zem, zvládne i 50cm vrstvu. Herbicidy ji zničí až po opakované aplikaci.

Bohyška je efektní zejména v zahradách hajního typu nebo v partiích s vodní plochou. Listy vytvářejí souvislý pokryv a stahují vodu do své růžice, čímž konkurují plevelům. Přirozenými společníky jim jsou hajničky, trávy, kapradiny a stínomilné dřeviny. Spolehlivou kombinací je podsadba barvínkem, mochničkou nebo rhizomatickými kakosty. Pozdní rašení bohyšek lze využít k přisazení stínomilných cibulovin z lužních podmínek.

Nejideálnější místo pro tuto rostlinu je rozptýlený „bloudivý“ stín stromů, trvale čerstvá, vlahá půda, vysoce humózní, ale kyprá, vzdušná – na takovémto stanovišti dosahuje mimořádných přírůstků a snese neobyčejně vysoké dávky živin. Vylehčíte-li těžší půdy pískem, ocení to, příliš vysoký podíl rašeliny však vede k vysychání a vysoké potřebě živin. Bohyška může být pěstována na mnoho různých způsobů. V trvalkovém záhoně, ve volném podrostu vzrostlých dřevin anebo v nádobách. Nejde sice jen o stínomilnou trvalku do čerstvých zahradních půd, ale valné většině druhů se daří právě v takových podmínkách nejlépe. Na slunce bohyšky nepatří, zvláště je-li ho příliš mnoho. Pro kvalitní vybarvení a plné kvetení mnohé vyžadují ranní slunce či „bloudivý“ stín, jiné pak rostou v plném stínu i na sušších místech. Poněkud více světla snesou bohyšky při pravidelné zálivce a ve vyšších polohách. Polední úpal nebo více než půlden slunce vedou u rostlin ke stresu, kroucení listů, chřadnutí a rozvoji houbových chorob na listech.

Tří- a víceletý trs můžete bez rizika ztráty rostliny dělit kdykoliv, starý japonský způsob dokonce představuje dělení v plném květu a úplné seříznutí. Pokud jste nuceni k množení v listu, odstraňte starší polovinu listů, menší oddělky seřízněte zcela. Charakteristickým termínem množení je ale období od poloviny března do půlky dubna. Dospělé trsy lze půlit nebo čtvrtit rýčem, mají-li oddělky alespoň tři rostlé puky a dost kořenů, určitě se ujmou. Dělení na každý jednotlivý puk už vyžaduje zkušenost a nějaké to vybavení. Pokud se rozhodnete množit hostu, tak stačí ostrým rýčem rozdělit trs, očistit jej od poškozených kořenů a polámaných řapíků a zasadit na připravené místo. Dělit trsy můžete jak zjara těsně před rašením, tak i v pozdním létě, hosty přežijí opravdu všechno. Nemáte-li volné místo v zahradě, vysaďte bohyšku do prostorné mísy nebo jiné vhodné nádoby a postavte ji na terasu, na zápraží nebo kamkoliv uznáte za vhodné. Pokud ji po rozdělení trsů a výsadbě pořádně zalijete a pro případ větších mrazů nově vysázené rostliny zakryjete listím, dočkáte se na jaře příjemného překvapení.

Tvary listové čepele mohou být úzké a protáhlé, nejběžnější jsou listy srdčité, jiné odrůdy mají listovou čepel téměř kulatou. Některé odrůdy bohyšek mění barvu listů během vegetace, mladé listy později zezelenají (není to vliv světla či stínu, ale vlastnost odrůdy) nebo zezelenají barevné okraje listů.

Největším nebezpečím jsou pro hostu slimáci a šneci všech druhů. Nejvhodnější ochranou je prevence spočívající v neposkytování úkrytů na zimu pro vajíčka i dospělce, v aplikaci čerstvého mulče kůrou, lákání na tlející plevel, na pivo, chov ropuch, aplikace hlístic jako přirozeného nepřítele a samozřejmě používání moluskocidů, granulí či prášku, které škůdce nalákají a vysuší.

Čerstvě namnožené rostliny jsou pak náchylné na houbové choroby, a to jak na listech, tak i na kořenech.

Zdroj: Hosta

Slimák španělský

Kromě našich plžů se na škodách na zahradních i polních kulturách začíná podílet i plzák španělský. V některých oblastech České republiky se v důsledku vlhkého počasí v průběhu několika minulých let objevil silný výskyt slimáků, kteří způsobují výrazné škody v porostech ozimé řepky, lokálně bylo zaznamenáváno i poškození vzcházejících porostů ozimých obilnin a cukrovky i máku. Příčiny tohoto rozšíření se dávají do souvislosti s mírnými zimami a chladnými a vlhkými jary a rovněž se zjednodušením osevních postupů a změnou agrotechniky – s bezorebními technologiemi zpracování půdy a uváděním půdy do klidu. Podle názoru některých odborníků se na něm podílí i nevhodné používání neselektivních insekticidů, které hubí střevlíky a další přirozené nepřátele slimáků.

Na polích škodí převážně slimáčci rodu Deroceras (s dýchacím otvorem v zadní části pláště), délka jejich těla nepřesahuje 6 cm. Většinou se jedná o 2 druhy slimáků, a to o slimáčka síťkovaného (Deroceras reticulatum) a slimáčka polního (Deroceras agreste), ale zejména na okrajích pozemků se mohou vyskytovat i další druhy, jako například slimáček hladký (Deroceras leave) z rodu Arion (s dýchacím otvorem v přední části pláště), plzák zahradní, lesní a žíhaný, a v poslední době v ozimé řepce též plzák španělský (Arion lusitanicus).

Plzák španělský (Arion lusitanicus), nazývaný také portugalský, lusitanský, případně rezavý, patří do čeledi plzákovitých (Arionidae) a dostal se do České republiky z jižní Evropy. Původně se vyskytoval na Pyrenejském poloostrově, v západní Francii a Anglii. Přibližně před 50 lety se začal šířit za hranice svého původního výskytu. V Česku byl poprvé spolehlivě pozorován na začátku 90. let minulého století. V celé Evropě se jedná o historicky nejvýznamnějšího a nejproblematičtějšího škůdce mezi plži vůbec.

Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8–12 cm, a je tak druhým největším plzákem z osmi našich druhů čeledi Arionidae. Tělo má zavalité, schopné se polokulovitě stahovat. Zadní konec nohy je zaoblený. V dospělosti má jeho zbarvení různé odstíny v oranžovohnědé škále. Díky barevné kombinaci působí zbarvení plzáka španělského jakýmsi špinavým dojmem. Právě svou velikostí a barvou se může v dospělosti často velmi podobat našemu původnímu plzáku lesnímu (Arion rufus). Ten však dorůstá větší velikosti (12–15 cm) a jeho zbarvení se pohybuje v rozmezí oranžové, cihlově až sytě červené. Hlavním a jednoznačným rozdílem je vybarvení mladých jedinců přibližně do velikosti 3 cm. U plzáka španělského jsou mláďata pestře zbarvená v odstínech žluté až hnědé a na hřbetě mají dva ostře vyznačené žluté až citrónově zbarvené pruhy. Tvar těchto mladých jedinců je víceméně vejčitý. Naopak plzák lesní má mláďata jednobarevně bílá až světle žlutá s kontrastně tmavými tykadly. Délka mláďat je výrazně větší než jejich šířka, takže tvar je protáhle válcovitý. Právě pestře zbarvená mláďata plzáka španělského jsou natolik charakteristická, že umožňují velmi snadné rozlišení od zbývajících plzáků.

Početné výskyty jsou kolem míst prvotního zavlečení a tam, kde je dostatek synantropních stanovišť (vyskytujících se v blízkosti lidských obydlí a využívajících změn prostředí způsobených člověkem) nebo v jinak člověkem významněji pozměněné krajině. Během posledních let bylo i na našem území zaznamenáno mnoho případů silného lokálního přemnožení. Plzák španělský obsazuje především kulturní plochy, kde se stává díky opakovanému přemnožení častým škůdcem. Přednost dává drobným zahrádkám nebo zapleveleným a hustě zarostlým neudržovaným plochám ve větších sídlech. S oblibou vyhledává zastíněná místa, pokud možno s vysokou vegetací, jakými jsou hustě zarostlé meze nebo příkopy podél komunikací. Při vhodném počasí (po dešti) plži pronikají na zemědělské plochy (včetně velkých honů) za potravou. Větší druhy jsou schopny se přes noc přesunout až na vzdálenost 50 m a poškozují především okraje porostů související s neobdělávanou půdou a zahradami. Při kalamitním přemnožení zde mohou způsobit žírem velké hospodářské škody, zejména na kulturách řepky. Za takové situace může vzniknout mylný dojem rapidního namnožení populace i během krátké doby.

Plicnatí plži, mezi něž patří i plzák španělský, jsou hermafrodité, tedy obojetného pohlaví. K případům vlastního oplození však prakticky nedochází. Kopulace u hermafroditů spočívá ve výměně spermií mezi dvěma jedinci. Hlavní výhodou hermafroditismu je, že každý jedinec je schopen klást vajíčka, zatímco kdyby se jednalo o gonochoristy (oddělené pohlaví), tak by vajíčka kladly pouze samice, tedy přibližně pouze polovina jedinců.

V podmínkách středoevropského klimatu má plzák španělský jednu generaci do roka a ke kopulaci dochází také jednou ročně, a to v časově relativně krátké době na konci června. Kladení vajíček probíhá od poloviny srpna do konce září, někdy až do poloviny prosince. Jeden plž může naklást 4 až 7 snůšek, dohromady až 225 vajíček. První mláďata se líhnou za příznivé teploty už za 1 měsíc po nakladení vajíček. Vajíčka kladená v září a později přezimují a líhnou se příští jaro. Malí přezimující jedinci do délky 1,5 cm mohou vylézat již v lednu, pokud teplota vystoupí nad 4 °C. Z většiny ozimých vajíček se mladí jedinci líhnou obvykle od prvních dubnových dní. Maximální početnosti dosahují plzáci španělští v květnu až červnu, kdy jsou zaznamenávány nejmasovější výskyty.

Plzák španělský je schopen se přizpůsobit nejrůznějším typům stanovišť, umí totiž velice efektivně využívat volnou (uvolněnou) část ekologické niky. Proto ke kalamitnímu přemnožení dochází zpravidla v silně změněné a narušené krajině, kde je více či méně porušena ekologická stabilita a rovnováha. To znamená, že se zde vyskytují náhradní, nestabilní a často výrazně ochuzená rostlinná a živočišná společenstva, kde po druzích, které vlivem změn vymizely, zůstalo volné místo (nemyslí se jen fyzicky, ale také ve využívání zdrojů, v potravních řetězcích, mezidruhových vztazích a podobně). Druhy, jež jsou schopny se přizpůsobit, pak mohou toto volné místo rychle zaplnit. Dalším faktorem, který hraje ve prospěch plzáků, je, že se jedná o nepůvodní druh v prostředí, do něhož nepatří. To má za následek, že zde nejsou vytvořeny funkční biologické vztahy mezi plzáky a jejich potenciálními predátory a parazity. Pak jsme svědky jejich „nepochopitelného“ přemnožení. Přitom živočichů, v jejichž jídelníčku hrají důležitou úlohu nazí plži, je i v naší fauně celá řada – ptáci, ježci, rejsci, ropuchy, slepýši střevlíci, páteříčci, drabčíci a jiní. Dospělí jedinci však dorůstají až dvanácti centimetrů délky, a to si na ně již mnoho menších živočichů netroufne. Jak ukázaly některé parazitologické průzkumy, promořenost invazních populací plzáků i běžnými parazity je prakticky nulová.

S ohledem na znalost vývojového cyklu plzáka je nutné zdůraznit, že jeho likvidace by měla být nejintenzivnější v rozmezí května až července. Pokud se začne později, například až v srpnu, kdy už dochází ke kladení vajíček, tak se snažení v podstatě omezí jen na aktuální škody, ale situaci v následujícím roce již mnoho neovlivní, neboť většina vykladených dospělých jedinců zimní měsíce nepřežije i bez našeho zásahu.

Zdroj: Slimáci

Autoři obsahu

 Mgr. Michal Vinš

 Mgr. Světluše Vinšová

 Mgr. Jitka Konášová

 Mgr. Jiří Dvořák

příběhy k tématu

Slimáci

Martin Matys

Dobrý den.mám na zahradě bilýho slimaka,jak je to možný.?

Počet odpovědí: 0 | Stálý odkaz | Odpovědět