Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

CHOROBY

  

PĚSTOVÁNÍ

  

ŠKŮDCI

  

RECEPTY

  
Téma

SLIMÁK

Slimák versus plzák

Rozdíl mezi slimákem a plzákem je následující – slimák má dýchací otvor v zadní části, kdežto plzák ho má v přední části. Dalším znakem je, že plzák na rozdíl od slimáka nemá kýl.

Zdroj: Slimáci

Největší slimák

Slimák největší je často se vyskytující suchozemský plž žijící převážně v Evropě (včetně České republiky). Z Evropy se tento druh rozšířil i do Severní Ameriky a do Asie. Poznat ho můžeme jednoznačně podle nápadné velikosti (až 20 cm). Nápadný je dále svým zbarvením (šedá až béžová s černými skvrnami na zádech a bocích). Jeho tělo je velké a protáhlé. Na zádech slimáka najdeme štítek (to je pozůstatek po ulitě). Svým vzhledem je slimák největší velice specifický a téměř nezaměnitelný.

Slimák největší se živí výhradně rostlinnou potravou a houbami. Mezi jeho oblíbenou potravu patří zejména mladé rostliny, jejich listy, plody i kořeny. Často se živí lidskými potravinami, tedy vypěstovanými nebo uskladněnými plodinami. Z tohoto důvodu je slimák největší považován za škůdce a je lidmi huben. Nejaktivnější je v době po dešti a ráno a v noci. V okolí lidských obydlí, kde se slimáci největší nachází nejčastěji, najdeme tyto plže většinou na vlhkých stinných místech, jako jsou prostory pod kameny. Tento plž je ovšem pro přírodu i užitečný. Zemědělství prospívají slimáci zejména příležitostným požíráním menších plžů (plzáka španělského, který je velmi škodlivý).

Jedinců tohoto druhu se vyskytuje velké množství, z nažloutlých kulovitých vajíček snášených do půdy se mláďata líhnou cca po 40 dnech a jedinec může snést za jeden rok stovky vajíček. Slimák největší je hermafrodit.

Většina nahých plžů je nenáročných, to znamená, že jsou schopní úspěšně snášet široké spektrum nejrůznějších podmínek prostředí. Jediným nárokem zůstává podmínka dostatečné vlhkosti, protože jsou díky absenci schránky více náchylní k vyschnutí než plži s ulitou. Všichni plži si libují ve stinném a vlhkém prostředí a nejaktivnější jsou při teplotách 13 až 18 °C. Optimální je pro ně deštivé a vlhké počasí s krátkou dobou slunečního svitu. Při nevhodných podmínkách se stahují do hlubších vrstev. Aktivní jsou převážně v noci, přes den jen za vlhkého počasí. K přemnožení většinou dochází v dubnu až květnu, zejména pak za teplého podzimu, především na zastíněných lokalitách a na těžších půdách. Výskyt a způsobené škody jsou silně závislé na průběhu klimatických podmínek.

Zdroj: Slimáci

Slimák popelavý

Slimák popelavý patří do čeledi slimákovitých (Limacidae), řádu stopkookých (Stylommatophora), podtřídy plžů plicnatých (Pulmonata).

Tělo tohoto plže dosahuje délky 15 až 20 cm, ve vzácných případech prý dokonce 30 cm. Je silné, s napjatou pokožkou, výrazně vyniklý kýl zasahuje až do poloviny hřbetu. Pokožkové hrboly jsou na hřbetě dlouhé 8 až 10 mm, na bocích 5 až 7 mm. Zbarvení je velmi proměnlivé, někteří jedinci jsou antracitově černí, jiní nevýrazně bělaví nebo popelavě šedi. Kresba často bývá uspořádána do podélných pruhů, štít však zůstává jednobarevně šedý, černý nebo červený. Je popsána řada barevných forem – jednou z nejhezčích je L. cinereo-niger bielzi, která má masově červený hřbet s rudým kýlem a tmavě rudý až černý štít (vyskytuje se například na Křivoklátsku). Chodidlo je vždy výrazně rozčleněno na světlá střední a tmavá okrajová pole. Sliz je bezbarvý, hřbetní destička 8,5 mm dlouhá a 6 mm široká.

Slimák popelavý obývá převážně lesní porosty a dává přednost lesům podhorským a horským. Zdržuje se pod kůrou starých stromů, v trouchnivých pařezech a podobně. V místech výskytu bývá hojný, často najdeme více jedinců pohromadě. Živí se houbami, zelenými částmi rostlin, hlízami a různými živočišnými zbytky. Obývá téměř celou Evropu a od Skandinávie po středomořské ostrovy. Zaměnit jej můžeme za slimáka největšího, který má jednobarevné chodidlo a skvrnitý štít, nebo za podkornatkou žíhanou (mladé jedince). Od plzáka lesního ho rozeznáme podle umístění pneumostomu a kýlu na hřbetě.

Jde o velký druh slimáka – velikost těla 120–200 mm. Zbarvení je velmi variabilní, nejčastěji však tmavě šedomodré se světlým kýlem v zadní čísti nohy. Vyskytují se však i světle šedí až bílí jedinci s tmavými skvrnkami kolem kýlu. Známí jsou rovněž albinotičtí jedinci. Spodní strana těla je okolo okrajů tmavá, uprostřed světlá. V zadní části těla je vždy nápadný střední kýl. Patří mezi naše největší plže.

Slimák popelavý obývá především lesnaté oblasti, najdeme ho v různých typech lesů, zejména v listnatých, smíšených a lužních lesích. Vyhledává zastíněné a husté lesy. Vzácněji se objevuje také v okolí lidských sídel a v zahradách. Ukrývá se pod padlými kmeny, kameny nebo kůrou. Ze svého úkrytu vylézá až v noci, živí se zejména rostlinnou potravou a houbami.

Zdroj: Slimáci

Slimák španělský

Kromě našich plžů se na škodách na zahradních i polních kulturách začíná podílet i plzák španělský. V některých oblastech České republiky se v důsledku vlhkého počasí v průběhu několika minulých let objevil silný výskyt slimáků, kteří způsobují výrazné škody v porostech ozimé řepky, lokálně bylo zaznamenáváno i poškození vzcházejících porostů ozimých obilnin a cukrovky i máku. Příčiny tohoto rozšíření se dávají do souvislosti s mírnými zimami a chladnými a vlhkými jary a rovněž se zjednodušením osevních postupů a změnou agrotechniky – s bezorebními technologiemi zpracování půdy a uváděním půdy do klidu. Podle názoru některých odborníků se na něm podílí i nevhodné používání neselektivních insekticidů, které hubí střevlíky a další přirozené nepřátele slimáků.

Na polích škodí převážně slimáčci rodu Deroceras (s dýchacím otvorem v zadní části pláště), délka jejich těla nepřesahuje 6 cm. Většinou se jedná o 2 druhy slimáků, a to o slimáčka síťkovaného (Deroceras reticulatum) a slimáčka polního (Deroceras agreste), ale zejména na okrajích pozemků se mohou vyskytovat i další druhy, jako například slimáček hladký (Deroceras leave) z rodu Arion (s dýchacím otvorem v přední části pláště), plzák zahradní, lesní a žíhaný, a v poslední době v ozimé řepce též plzák španělský (Arion Mgr. Marie Svobodovátanicus).

Plzák španělský (Arion Mgr. Marie Svobodovátanicus), nazývaný také portugalský, Mgr. Marie Svobodovátanský, případně rezavý, patří do čeledi plzákovitých (Arionidae) a dostal se do České republiky z jižní Evropy. Původně se vyskytoval na Pyrenejském poloostrově, v západní Francii a Anglii. Přibližně před 50 lety se začal šířit za hranice svého původního výskytu. V Česku byl poprvé spolehlivě pozorován na začátku 90. let minulého století. V celé Evropě se jedná o historicky nejvýznamnějšího a nejproblematičtějšího škůdce mezi plži vůbec.

Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8–12 cm, a je tak druhým největším plzákem z osmi našich druhů čeledi Arionidae. Tělo má zavalité, schopné se polokulovitě stahovat. Zadní konec nohy je zaoblený. V dospělosti má jeho zbarvení různé odstíny v oranžovohnědé škále. Díky barevné kombinaci působí zbarvení plzáka španělského jakýmsi špinavým dojmem. Právě svou velikostí a barvou se může v dospělosti často velmi podobat našemu původnímu plzáku lesnímu (Arion rufus). Ten však dorůstá větší velikosti (12–15 cm) a jeho zbarvení se pohybuje v rozmezí oranžové, cihlově až sytě červené. Hlavním a jednoznačným rozdílem je vybarvení mladých jedinců přibližně do velikosti 3 cm. U plzáka španělského jsou mláďata pestře zbarvená v odstínech žluté až hnědé a na hřbetě mají dva ostře vyznačené žluté až citrónově zbarvené pruhy. Tvar těchto mladých jedinců je víceméně vejčitý. Naopak plzák lesní má mláďata jednobarevně bílá až světle žlutá s kontrastně tmavými tykadly. Délka mláďat je výrazně větší než jejich šířka, takže tvar je protáhle válcovitý. Právě pestře zbarvená mláďata plzáka španělského jsou natolik charakteristická, že umožňují velmi snadné rozlišení od zbývajících plzáků.

Početné výskyty jsou kolem míst prvotního zavlečení a tam, kde je dostatek synantropních stanovišť (vyskytujících se v blízkosti lidských obydlí a využívajících změn prostředí způsobených člověkem) nebo v jinak člověkem významněji pozměněné krajině. Během posledních let bylo i na našem území zaznamenáno mnoho případů silného lokálního přemnožení. Plzák španělský obsazuje především kulturní plochy, kde se stává díky opakovanému přemnožení častým škůdcem. Přednost dává drobným zahrádkám nebo zapleveleným a hustě zarostlým neudržovaným plochám ve větších sídlech. S oblibou vyhledává zastíněná místa, pokud možno s vysokou vegetací, jakými jsou hustě zarostlé meze nebo příkopy podél komunikací. Při vhodném počasí (po dešti) plži pronikají na zemědělské plochy (včetně velkých honů) za potravou. Větší druhy jsou schopny se přes noc přesunout až na vzdálenost 50 m a poškozují především okraje porostů související s neobdělávanou půdou a zahradami. Při kalamitním přemnožení zde mohou způsobit žírem velké hospodářské škody, zejména na kulturách řepky. Za takové situace může vzniknout mylný dojem rapidního namnožení populace i během krátké doby.

Plicnatí plži, mezi něž patří i plzák španělský, jsou hermafrodité, tedy obojetného pohlaví. K případům vlastního oplození však prakticky nedochází. Kopulace u hermafroditů spočívá ve výměně spermií mezi dvěma jedinci. Hlavní výhodou hermafroditismu je, že každý jedinec je schopen klást vajíčka, zatímco kdyby se jednalo o gonochoristy (oddělené pohlaví), tak by vajíčka kladly pouze samice, tedy přibližně pouze polovina jedinců.

V podmínkách středoevropského klimatu má plzák španělský jednu generaci do roka a ke kopulaci dochází také jednou ročně, a to v časově relativně krátké době na konci června. Kladení vajíček probíhá od poloviny srpna do konce září, někdy až do poloviny prosince. Jeden plž může naklást 4 až 7 snůšek, dohromady až 225 vajíček. První mláďata se líhnou za příznivé teploty už za 1 měsíc po nakladení vajíček. Vajíčka kladená v září a později přezimují a líhnou se příští jaro. Malí přezimující jedinci do délky 1,5 cm mohou vylézat již v lednu, pokud teplota vystoupí nad 4 °C. Z většiny ozimých vajíček se mladí jedinci líhnou obvykle od prvních dubnových dní. Maximální početnosti dosahují plzáci španělští v květnu až červnu, kdy jsou zaznamenávány nejmasovější výskyty.

Plzák španělský je schopen se přizpůsobit nejrůznějším typům stanovišť, umí totiž velice efektivně využívat volnou (uvolněnou) část ekologické niky. Proto ke kalamitnímu přemnožení dochází zpravidla v silně změněné a narušené krajině, kde je více či méně porušena ekologická stabilita a rovnováha. To znamená, že se zde vyskytují náhradní, nestabilní a často výrazně ochuzená rostlinná a živočišná společenstva, kde po druzích, které vlivem změn vymizely, zůstalo volné místo (nemyslí se jen fyzicky, ale také ve využívání zdrojů, v potravních řetězcích, mezidruhových vztazích a podobně). Druhy, jež jsou schopny se přizpůsobit, pak mohou toto volné místo rychle zaplnit. Dalším faktorem, který hraje ve prospěch plzáků, je, že se jedná o nepůvodní druh v prostředí, do něhož nepatří. To má za následek, že zde nejsou vytvořeny funkční biologické vztahy mezi plzáky a jejich potenciálními predátory a parazity. Pak jsme svědky jejich „nepochopitelného“ přemnožení. Přitom živočichů, v jejichž jídelníčku hrají důležitou úlohu nazí plži, je i v naší fauně celá řada – ptáci, ježci, rejsci, ropuchy, slepýši střevlíci, páteříčci, drabčíci a jiní. Dospělí jedinci však dorůstají až dvanácti centimetrů délky, a to si na ně již mnoho menších živočichů netroufne. Jak ukázaly některé parazitologické průzkumy, promořenost invazních populací plzáků i běžnými parazity je prakticky nulová.

S ohledem na znalost vývojového cyklu plzáka je nutné zdůraznit, že jeho likvidace by měla být nejintenzivnější v rozmezí května až července. Pokud se začne později, například až v srpnu, kdy už dochází ke kladení vajíček, tak se snažení v podstatě omezí jen na aktuální škody, ale situaci v následujícím roce již mnoho neovlivní, neboť většina vykladených dospělých jedinců zimní měsíce nepřežije i bez našeho zásahu.

Zdroj: Slimáci

Autor obsahu

Mgr. Michal Vinš


ČeskéNápady

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

SiteMAP

RSS