Japonské brsleny jsou stálezelené keře, výjimečně stromky s roubovanou korunou v nižší výšce, které se v jižních zemích a ve státech s mírnými zimami těší velké oblibě. Základní druh má sytě zelené, vejčitě oválné listy, které vyrůstají hustě podél větviček, kultivary jsou pestrobarevné.
Japonský brslen je velmi hustý keř, který u nás dorůstá do výšky kolem 2 m a pro zachování kompaktnosti keře je dobré jej stříhat nebo tvarovat. Řez provádějte nejdříve zjara po odeznění mrazů (na podporu růstu a větvení) nebo do konce července pro tvarování.
Brslen japonský je vcelku nenáročný na půdu. Jakmile zakoření, dobře snáší sucho. Zem mu vyhovuje téměř jakákoliv propustná, přednostně vlhčí. Pěstuje se od slunečných pozic až do hlubokého stínu. V chladnějších oblastech, ale nejenom tam, se využívá jako nádherná dekorace do ozdobných nádob, které přes sezónu umístíte na terase, před vchodem nebo na balkóně a na zimu přenesete do bezmrazé světlé místnosti.
Mezi jednotlivými odrůdami kolísá jejich mrazuvzdornost. Pestrolisté odrůdy vysazujte do míst, kde na ně v zimě a na jaře nebude celý den svítit přímé slunce. Letní slunce pak snesou výborně po celý den. Zelenolistý druh není na zimní slunce tak choulostivý, i když se stane, že vám slunce nebo mráz popálí listy, na jaře znovu spolehlivě obrazí. Pokud máte většinu zahrady umístěnou na silném větru, dopřejte barevným japonským brslenům závětrnou pozici, aby jim vítr nevysušoval listy, které mají po celý rok. Vyzkoušená mrazuvzdornost je -21 °C.
Brslen japonský se hodí také k osázení koryt a nádob na terase. Kombinovat ho lze dobře se zakrslými koniferami s tmavým jehličím. Mladší keře můžete na zimu opatřit mírnou přikrývkou z chvojí.
Dříve se brsleny využívaly v lidovém léčitelství, ovšem dělat domácí pokusy bez znalosti složení látek obsažených v keři není nejvhodnější. Dřevo brslenů je žluté a lesklé, bývalo žádáno řezbáři a výrobci hudebních nástrojů. Odvar z plodů používali barvíři látek na okrové variace, olej ze semen sloužil ke svícení a jako přísada do mýdla. Z rozdrcených plodů se připravovala mast na léčení vší.
Brslen obsahuje mimo jiné jedovatý glykosid evonymin, kterého je nejvíce v kůře, plodech a větvích. Chemicky patří evonymin do skupiny náprstníkových glykosidů, jeho srdeční účinek je však nepatrný. Otravy brslenem se projevují podrážděním zažívacího ústrojí, zvracením, studeným potem a průjmem. Byly pozorovány zejména u dětí a u zvěře.
Přesazování snáší i starší brsleny dobře, pokud nemají příliš narušený kořenový bal. Dostatečně prostorná jáma, kvalitní kompost a řádná zálivka po výsadbě, to vše
Pokud hledáte rostliny pro stinný kout, tedy na východní či severní straně pozemku, můžete si vybrat například keře s bohatým olistěním a dlouhým obdobím kvetení, jako jsou pěnišníky. V místech, kde není příliš velký stín, se bude dařit kalinám, pustorylu či některým druhům tavolníku. Jestliže dáváte předost užitečným keřům před těmi okrasnými, pak budou ideální borůvky či brusinky. Když hledáte zeleň, která by ochránila vaše obydlí nejen před prachem či hlukem ze silnice, ale i před pohledy kolemjdoucích, vybírejte nejlépe mezi neopadavými druhy keřů, jako je tis nebo zimostráz. Pokud potřebujete rostlinu, která by jednak zakryla a zkrášlila holé plochy v místech pod stromy, jednak pomohla udržet vláhu u kořenů stromů, jsou tu půdopokryvné keře jako borůvka černá nebo tolokvěnka alpská. Toužíte-li po celoroční pestré barevné paletě, kombinujte keře s různými barvami listů (viz níže podkapitolka keře s červenými listy). Potřebujete-li osázet větší plochy, pak sáhněte po třezalce rozkladité, tavolníku nízkém či dřišťálu Thumbergově.
O některých keřích si něco víc povíme dále v našem příspěvku. Jestli vám však místo dlouhého povídání více vyhovuje stručný a jasný výčet, pak doporučujeme například bezvadnou přehlednou tabulku stínomilných keřů, z níž se dozvíte, které keře jsou okrasné listem, které květem či plodem; jestli jde o keř opadavý, stálezelený, nebo o jehličnan; jak moc vám vyroste; a v neposlední řadě, jaká půda je pro něj vyhovující. A kdo má raději to „povídání“, nechť se pustí do čtení následujících řádků, kde se blíže seznámíme s těmi nejoblíbenějšími keři.
Hlohyně šarlatová (Pyracantha coccinea)
Krásný neopadavý keř, který bude vaši zahradu zdobit celý rok. Hodí se zejména k tvorbě živých plotů a bývá vedena po stěnách budov, neboť může vyrůst až do výšky 5 metrů, přičemž jde o kompaktní hustý keř dobře tvarovatelný řezem. Hlohyni však lze využít také jako dekorativní solitér. Na jaře kvete bílými květy, na podzim ji zdobí oranžové až červené plody, které zůstávají na keřích tak dlouho, dokud je nesezobou ptáci. Listy jsou leskle zelené.
Hlohyni vyhovuje polostín, na půdu je nenáročná, jen nesmí být příliš kyselá. Dobře zvládá sucho.
Jde asi o jednu z nejčastěji využívaných stálezelených rostlin v našich zahradách, neboť je vhodná jak do živých plotů, tak i jako solitér. Velmi dobře se tvaruje a můžete ji nechat růst i v nejrůznějších drátěných šablonách. Zimostráz neboli buxus má hned několik druhů a čeledí, všechny jsou však charakteristické svými tmavě zelenými listy. Vyšlechtěny jdou však už i form
Kořenový bal tvoří systém kořenů, které jsou obaleny zeminou, která na nich pevně drží. Kořenový systém je pro rostliny velmi důležitý, zajišťuje rostlinám vodu, živiny, dýchání a u některých druhů i rozmnožování.
Rostliny jsou ve školkách pěstovány obvykle ve volné půdě nebo v kontejnerech. Rostliny z volné půdy jsou pak dodávány jako prostokořenná sadba nebo sadba s kořenovým balem. Kontejnerované rostliny se po namnožení pěstují v nádobách a podle druhu se několikrát přesazují, expedice se provádí obvykle ve větších kontejnerech (květináčích).
Prostokořenné rostliny se dodávají s minimálním množstvím zeminy, a proto je nutné je co nejrychleji dopravit na místo určení a výsadby. Prostokořenná sadba se proto používá jen u listnatých stromů a běžných listnatých keřů (ptačí zob, tavolníky, javory, habry, růže a podobně), které jsou méně choulostivé na zasychání kořenů. Pokud není možné provést výsadbu okamžitě po převzetí rostlin, je možné jejich založení do kypré půdy nebo rašeliny na dobu několika dnů. Rostliny se musí pravidelně kropit a za slunečného počasí stínit. U prostokořenných rostlin je důležité keře nebo stromky před vlastní výsadbou sestřihnout. U růží a ovocných rostlin se řez řídí určitými pravidly. U okrasných keřů, jako je ptačí zob, tavolníky, svídy a dříny a dalších, se kořeny zakrátí zhruba o třetinu a nadzemní část keřů se sestřihne o třetinu až polovinu jejich původní výšky. Prostokořenné rostliny se vyrývají ve školkách pouze v bezlistém stavu, z čehož plyne i termín výsadby (březen až duben nebo říjen až listopad).
U některých druhů rostlin pěstovaných ve školkách ve volné půdě je nutné při vyrývání ponechat kořenový bal, který se zavazuje do plachetky (juty). Kořenový bal se požaduje především u všech jehličnanů, stálezelených listnáčů a u vzrostlých zapěstovaných solitérních listnatých keřů a stromů. Rostliny s balem jsou vystaveny menšímu riziku zaschnutí kořenů, přesto pokud musíme výsadbu z různých příčin odsunout, je vhodné i rostliny s balem založit do kypré půdy nebo rašeliny, baly pravidelně zalévat, aby příliš neproschly, a rostliny raději přistínit. Termín výsadby zapěstovaných solitérních opadavých listnáčů je březen až duben nebo říjen až listopad. Jehličnany a stálezelené listnáče s balem vysazujeme do teplejší půdy, tedy v termínech duben až květen nebo září až říjen.
Kontejnerované rostliny mají zcela neporušený kořenový bal, protože jsou obvykle 2 až 4 roky pěstovány stále v nádobách. Také během výsadby obvykle nedojde k vážnému narušení kořenového balu, rostliny pak výsadbu do volné půdy v tomto smys
Je to nenápadný keř, ale ten, kdo má zahradu v prudkém svahu, by měl opravdu uvažovat o jeho výsadbě. Brslen evropský totiž dokáže za krátkou dobu vytvořit hustý a téměř nepropustný kořenový systém, zabraňující sesuvům půdy. Rychle roste a dorůstá až do čtyř metrů, pokud ho nebudete udržovat sestřihem na požadované výšce. Hodí se výborně jako živý plot, a protože je hustý, skýtá dobrou ochranu proti větru.
Tento opadavý, 1 až 7 m vysoký keř, má mladé větve zelené až zelenohnědé, převážně oblé, starší větve okrouhle 4hranné, s korkovými lištami, šedohnědé, červenohnědé až téměř černé barvy. Listy jsou řapíkaté, jednoduché, podlouhle eliptické až podlouhle kopinaté, na vrcholu zašpičatělé, na bázi klínovité, na okraji drobně pilovité, lysé, pouze na spodní straně na žilkách kratičce chlupaté. Květy vyrůstají v úžlabních vidlanech, jsou drobné, 4četné, korunní lístky úzce vejčité až čárkovité, na okraji často podvinuté a brvité, žluté až žlutozelené, tyčinky 4, květní lůžko se širokým diskem. Plodem je 4pouzdrá, růžová až karmínově červená tobolka. Tato odrůda kvete v květnu až červenci a ve volné přírodě ji najdeme v lužních a listnatých lesích a jejich okrajích, dále porůstá skalnaté svahy, břehy, roste na půdách čerstvě vlhkých až vlhkých, výživných, spíše vápnitých.
Dříve se brsleny využívaly v lidovém léčitelství. Dřevo brslenů je žluté a lesklé, takže bývalo žádáno řezbáři a výrobci hudebních nástrojů. Odvar z plodů zase používali barvíři látek na okrové variace, olej ze semen pak sloužil ke svícení a jako přísada do mýdla. Z rozdrcených plodů se prý připravovala mast na léčení vší.
Přesazování snáší dobře i starší brsleny, pokud však nemají příliš narušený kořenový bal. Důležitá je dostatečně prostorná jáma, kvalitní kompost a řádná zálivka po výsadbě.
Živé ploty z opadavých brslenů řežte v období vegetačního klidu. Stálezelené keře tvarujte a řežte těsně před jarním rašením.
Brslen obsahuje mimo jiné jedovatý glykosid evonymin, kterého je nejvíce přítomno v kůře, plodech a větvích. Chemicky patří evonymin do skupiny náprstníkových glykosidů, jeho srdeční účinek je však nepatrný. Otravy brslenem se projevují podrážděním zažívacího ústrojí, zvracením, studeným potem a průjmem. Byly pozorovány zejména u dětí a u zvěře.
Pěstuje se především pro své ozdobné plody a pro podzimní zbarvení listů, v současnosti je k dostání v řadě kultivarů lišících se barvou plodů (červené, bílé, žluté), listů nebo vzrůstem (zakrslé, převislé). Je odolný vůči mrazu i suchu, vyžaduje ale světlé stanoviště. Dobře snáší sestřihování, takže se hodí i do živých plotů.
Brslen křídlatý se řadí mezi opadavé druhy a patří k opravdovým ozdobám každé zahrady. Jeho listy jsou na jaře jasně zelené a s příchodem prvních chladnějších podzimních dnů se zbarvují do nádherné karmínově červené. Uspořádání listů na větévkách je podobné jako u jasanu. Neméně atraktivní je textura 4hranných větví „s křidélky“, které vyniknou zejména v zimě, po opadání listů. Nevýrazné květy se objevují pozdě na jaře, a pokud jsou opyleny, na podzim keř zdobí ohnivě oranžové drobné plody.
Listy jsou tmavě zelené, vejčité, korkovité, na podzim červené. V paždí listů se tvoří drobné žlutozelené květy. Spíše než do výšky se rozrůstá do šířky, dospělý keř může za 20–30 let dosáhnout 2,5 m v průměru, pokud se nebude stříhat. Je nenáročný na typ půdy nebo umístění s výjimkou zamokřených míst. Mrazuvzdorný do cca -34 °C.
Jedná se o solitérní keř, půvabný i v zimě. Čtyřhranné větve, po stranách lemované širšími výraznými korkovými lištami, jsou nejzajímavější po opadání listí. Plody jsou sytě oranžově červené a semena hnědá. Kultivar Compactus je menší, kompaktní keřík, dorůstající do výšky 1–1,5 metru. Může se ale rozrůst až do třímetrové šířky. Na podzim se zbarvuje do pronikavé červeně.
Brslen křídlatý se nehodí příliš na živé ploty, nemusí se ani příliš řezat. Jen přestárlé keře budou vděčné za průklest nebo zmlazení (obojí snášejí brsleny velice dobře).
Tenhle brslen vás na podzim překvapí úžasným, do dálky zářícím vybarvením listů. Po jejich opadu objevíte, že máte na celou zimu postaráno o nevšední ozdobu zahrady: na keři vyrůstají v kůře barevně odlišné korkové pruhy, viditelné nejvíce v bezlistém stavu větví.
V minulosti se brsleny využívaly v lidovém léčitelství. A protože je dřevo brslenů žluté a lesklé, bývalo žádáno řezbáři a výrobci hudebních nástrojů. Odvar z plodů používali barvíři látek na okrové variace, olej ze semen sloužil ke svícení a jako přísada do mýdla. Z rozdrcených plodů se údajně připravovala mast na léčení vší.
Přesazování snáší brsleny dobře, pokud nemají příliš narušený kořenový bal. Důležitá je pak dostatečně prostorná jáma, kvalitní kompost a řádná zálivka po výsadbě. Živé ploty z opadavých brslenů řežte v období vegetačního klidu. Stálezelené keře tvarujte a řežte těsně před jarním rašením.
Brslen obsahuje mimo jiné jedovatý glykosid evonymin, a to zvláště v kůře, plodech a větvích. Chemicky patří evonymin do skupiny náprstníkových glykosidů, jeho srdeční účinek je však nepatrný. Otravy brslenem se projevují podrážděním zažívacího ústrojí, zvracením, studeným potem a průjme
Je to opadavý keř, někdy až 6 m vysoký, ale obvykle mnohem nižší. Zcela mladé větvičky má zelené, ty ale brzy hnědnou a pokrývají se tmavě hnědými až černými korkovými bradavičkami. Květenství vyrůstají v paždí listů. Drobné kvítky jsou na tenkých dlouhých stopkách. Semena černá, neúplně obklopená cihlově červeným míškem.
Brslen bradavičnatý roste ve světlých listnatých lesích, na křovinatých slunných svazích, skalních ostrožnách a v chráněných údolích. Od planárního až po submontánní stupeň (SR), v ČR převážně v kolinním stupni. Dává přednost vápenci, ale roste i na granodioritech, andezitech, fylitech, rulách, na spraši. Lze jej najít i na půdách humózních, hlinitých a skeletnatých. U nás se vyskytuje přirozeně pouze na jižní Moravě. Často roste na svazích nebo na skalních ostrožnách.
Tento opadavý, hustě větvený keř dorůstá do výšky 1–3 (někdy i 6) m. Větve má oblé, zprvu zelené, posléze hnědé, hustě pokryté tmavě hnědými až černými bradavičkami, starší větve šedavě hnědé. Vrcholový pupen je jeden, postranní jsou vstřícné, zašpičatělé, lysé, 2–4 mm dlouhé, kryté suchomázdřitými šupinami s tmavým lemem. Listová čepel je eliptická až vejčitá, na vrcholu zašpičatělá, na bázi klínovitá až zaoblená, 1,5–6 cm dlouhá, 0,5–3,5 cm široká, na okrajích jemně pilovitá. Na líci zelená, na rubu šedozelená, na žilkách jemně chlupatá. Řapík bývá 2–3 mm dlouhý, kratičce chlupatý. Květenství tvoří 3–7květý vidlan vyrůstající v paždí listů. Květní stopky jsou tenké a dlouhé 2–5 cm. Květy oboupohlavné, 4četné, mají 5–8 mm v průměru. Kališní lístky jsou ledvinovité, na okrajích kratičce žláznatě chlupaté. Korunní lístky okrouhlé, žlutavě hnědé nebo narůžověle okrové, červenavě tečkované, výrazně žilkované. Tyčinky bývají čtyři. Plody jsou 4hranné, zaoblené, zploštěle kulovité tobolky (kvadrátky), světle až tmavorůžové. Semena vejcovitá, černá 3–7 mm dlouhá, neúplně obklopená cihlově zbarveným míškem. Tento brslen také kvete v květnu až červnu.
Brsleny se v minulosti využívaly v lidovém léčitelství, ovšem dělat domácí pokusy bez znalosti složení látek obsažených v keři není nejvhodnější. Dřevo brslenů je žluté a lesklé, takže bývalo žádáno řezbáři a výrobci hudebních nástrojů. Odvar z plodů pak používali barvíři látek na okrové variace, olej ze semen sloužil ke svícení a jako přísada do mýdla. Z rozdrcených plodů se připravovala mast na léčení vší.
Přesazování brslenům nevadí, důležitá je dostatečně prostorná jáma, kvalitní kompost a řádná zálivka po výsadbě.
Živé ploty z opadavých brslenů řežte v období vegetačního klidu, tedy po opadu listů, a předtím, než začnou rašit. Stálezelené keře tvarujte a řežte tě
Pro svou všestrannost bývají skalníky využívány k různým záměrům. Nízké si spíše zaslouží místo na skalkách anebo v jejich blízkosti. Taktéž jsou vhodné na zídky, k vyplnění plochy, pokrytí svahů. Vyšší druhy pak budou skvěle plnit svůj účel jako keřová výsadba anebo jako ptačí remízky.
Miniaturní, zakrslé odrůdy se hodí zvlášť dobře do kamenných mís a koryt. Jejich větvičky s drobnými listy vytvoří krásné pozadí například cibulovinám, maceškám, vřesům anebo jiným nízkým květinám.
Skalníky rostou přirozeně jako keře. Zahradníci však vytvořili i odrůdu rostoucí na kmínku. Jako malý stromek na kmínku s obloukovitě ohnutými větvemi se pěstuje zahradní kříženec skalníku – odrůda Cornubia. Plody se na ní tvoří ve střapcích, podobně jako je tomu u jeřabin. Plodů je velké množství a vydrží až do zimy, čímž rostlinu pěkně zdobí.
Terasy a schodiště jsou místa, kam můžete umístit nádoby se zajímavými rostlinami. I pro tento typ výsadby se najdou vhodné skalníky, ať už bude nádoba jakéhokoli tvaru. Nebojte se například do větších nádob zkombinovat plazivý skalník s dřevinou na kmínku.
V druzích vhodných pro skalku nejdete i kultivary hodící se do nádob, například vrbolistý skalník či skalník jménem „John Waterer“ (Cotoneaster x Watereri), který bude přímo elegánem vaší terasy.
Skalníky bohatě kvetou drobnými bělavými až narůžovělými kvítky, plodem keřů je obvykle červená malvička v různých odstínech této barvy. Jsou ale odrůdy, které se na podzim ozdobí lesklými černými malvičkami – patří sem skalník ostrolistý, lesklý a černý. Zářivě oranžové plody má pak skalník Franchetův, vzdušný a poměrně rozložitý keř.
Skalníky jsou keře přizpůsobivé a bez zvláštních požadavků. Všechny skupiny (opadavé, poloopadavé i stálezelené) spolehlivě rostou na slunci, snášejí polostín (a s ním spojené sucho), nevadí jim ani vápenaté půdy.
Celoročně lze vysazovat skalníky prodávané v pěstebních nádobách, z nichž je lze rovnou vysazovat na stanoviště. Dobrá zálivka po výsadbě rostlinám prospěje, na přihnojování si příliš nepotrpí. Stálezelené skalníky jsou poněkud choulostivější v tuhých zimách, ochrání je kryt z chvojí.
Skalníky jsou dlouhověké keře, proto je dobré je občas „omladit“, jak ty plazivé a pnoucí, tak vysoké a polovystoupavé. Budete-li chtít skalník pěstovat v nějakém přísnějším tvaru, nic tomu nebrání, častým sestřihem docílíte kompaktnějších rostlin vhodných třeba pro pěstování v nádobách.
Popínavé rostliny mohou být neopadavé a stálezelené. Ojedinělým zástupcem neopadavých popínavých rostlin je břečťan.
Břečťan popínavý
Má latinský název Hedera helix, jedná se o vytrvalý plazivý nebo popínavý, až 40 m dlouhý liánovitý keř s přísavnými kořínky. Kmen je ve spodní části dřevnatý, větvený. Listy neopadavé, kožovité, lesklé, střídavé, řapíkaté, dlanitě laločnaté, na bázi srdčité, kolem žilek obvykle bělavé. Květy vyrůstají v polokulovitých okolících, jsou drobné, žlutozelené, 5četné, stopkaté, květní stopky chlupaté, korunní lístky masité, vně hnědé. Plodem je modročerná bobule. Břečťan kvete v září až říjnu. Vykvétá teprve přibližně v 8. až 10. roce života a může se dožít až 500 let.
Pěstuje se ve velkém množství kultivarů, jež se liší vzrůstem, tvarem či barvou listů nebo barvou bobulí. Pěstuje se v zahradách, parcích, na hřbitovech jako trvale zelená rostlina vhodná ke krytí zdí, pomníků, náhrobních kamenů, loubí nebo jako náhrada trávníku. Růst břečťanu při zdech přináší vedle pěkného vzhledu i další výhody, neboť svými kořeny vysává vodu od základů a větvemi chrání omítku proti povětrnostním vlivům. Je rostlinou nenáročnou a odolnou vůči emisím, vyhovuje mu i stinné stanovitě. Množí se výhradně vrcholovými řízky, které celkem ochotně zakořeňují. Je třeba však počítat s tím, že zejména v prvních letech života břečťan roste celkem.
Břečťan plazivý
Má latinský název Hedera, tato nenáročná stálezelená poléhavá rostlina s dřevitým stonkem může být dlouhá až 50 m. Listy má neopadavé, kožovité, lesklé, střídavé, řapíkaté, dlanitě laločnaté, na bázi srdčité, kolem žilek obvykle bělavé. Květy se objevují v srpnu až září a vyrůstají v polokulovitých okolících, jsou drobné, žlutozelené, 5četné, stopkaté, květní stopky chlupaté, korunní lístky masité, vně hnědé. Plodem je modročerná bobule. Břečťan vykvétá teprve přibližně v 8. až 10. roce života, může se dožít se až 500 let.
Roste na slunných a zastíněných stanovištích, na půdách živných i kamenných. Tento druh je používán jako půdokryvná rostlina, vhodná coby podrost pod stromy.
Kamélie je rostlina, kterou lze poměrně snadno pěstovat, jakmile jí vytvoříte ty správné podmínky. Může být pěstována jak ve vnitřních prostorách, tak ve venkovních květináčích, ale také venku na záhoně.
Světlo a teplo
Ideální při pěstování kamélie je možnost ji na léto umístit ven a na zimu zase přenést do chladných, nepřetápěných částí domu. Ven kamélii přestěhujte nejlépe v květnu, preferuje polostín, ale bude snášet i slunné místo, pokud to nebude horké polední slunce. Myslete i na to, že na větru či v průvanu bude koruna kamélie rychle osychat. Rostlinu venku nechte co nejdéle, nejvýše však do prvních mrazíků.
Pěstujete-li rostlinu v květináčích, jejich baly rychle promrzají a rostlinu poškozují. Tam, kde se zimní teploty pohybují do -15 °C lze nechat kamélie i přes zimu v zemi, jen je třeba je zakrýt velkou vrstvou mulče a přikrýt geotextilií. Největším problémem při tomto způsobu pěstování bývá, že při pozdních mrazech omrzají mladé výhonky a odumírají.
Mnohem lepší je, když si kamélii můžete donést zpět do domu a umístit ji do místnosti vytápěné nejvýše do 15 °C. Kamélie potřebuje nižší teploty, protože ji podněcují k rozkvětu pupenů. Při teplotě 6–10 °C vám kamélie pokvete až pět týdnů, kdežto pokud byste ji umístili do vytápěného obývacího pokoje, odkvetla by vám po několika dnech.
Tato rostlina rozhodně není určena k pěstování v paneláku.
Půda a přesazování
Kamélie vyžaduje kyprou, kyselou půdu, která je vlhká, ale nezadržuje přebytečné množství vody. Kořeny kamélie mají vysoké nároky na kyslík, proto jsou dost mělké a není doporučováno v její blízkosti pěstovat další rostliny, které by svými kořeny kamélii utlačovaly. Zvolíte-li pro pěstování kamélie místo pod vzrostlým stromem, ve stínu, bude jí to vyhovovat a určitě se jí zde bude dobře dařit. Vyberte takový strom, který ji nebude svými kořeny obtěžovat, jako by to dělala například borovice.
Pěstujeme-li kamélie v květináčích, je potřeba je přesazovat. Nejlepší čas pro přesazování je na jaře, před začátkem nového růstu. Pokud kořeny rostliny pronikají květináčem, je možné přesazovat i na podzim. Mladé rostliny kamélie se přesazují jednou za dva roky, starší rostliny dle potřeby. K přesazování můžete použít substrát určený pro rododendrony, protože obsahuje málo vápníku a má odpovídající nízké pH.
Zalévání
Kamélie by neměla být suchá ani podmáčená. Přelití rostlině nepomůže, stejně jako zaschnutí, proto zalévání věnujte dostatečnou péči. Při přeschnutí mohou opadat poupata, při přelití uhnívat kořeny. Množství vody je potřeba přizpůsobit daným klimatickým podmínkám. Kamélie pěstované v květináčích budou vyžadovat méně vod
Túje jsou jehličnaté stálezelené okrasné dřeviny různých velikostí, rostoucí po celé Evropě. Můžeme se setkat se stromky o výšce 30 cm, ale také se stromy, které mají více než 20 m. Také tyto rostliny lze množit řízkováním. Větvičku nařízneme pod rozvětvením a špičkou nože pak řízek s patkou odřízneme, nebo lehce nařízneme a odtrhneme s patkou. Řízek se již dále neupravuje. Optimální délka řízků je 15–20 cm. Delší řízky nejsou vhodné, protože špatně koření, můžeme však použít řízky kratší, nejméně však cca 10 cm. Upravené řízky ihned napícháme do množárenského substrátu, který si můžeme připravit z rašeliny a písku v poměru 1 : 1 nebo koupit. Na počátku potřebují řízky teplotu v rozmezí 6–10 °C a překrývají se fólií, aby se udržela vysoká vzdušná vlhkost. Později, při zakořenění, se teplota může zvýšit na 15 °C.
Buxusy neboli zimostrázy (lidově také krušpánky) zná většina pěstitelů bonsají hlavně ze sféry venkovních bonsajových exponátů. Jsou to stálezelené keře nebo stromky s bohatým větvením a vstřícnými listy. V současnosti je známo asi 70–80 druhů, jejichž domovem jsou hlavně státy východní Asie, západní Indie nebo střední Ameriky. Pro naše středoevropské klimatické podmínky mají význam pouze dva druhy, a to Buxus microphylla (zimostráz malolistý) a Buxus sempervirens (zimostráz vždyzelený). Jejich pěstování jako bonsají je popsáno ve většině knih o venkovních bonsajích a nejsou s nimi v podstatě žádné problémy. Bez problému rostou i přezimovávají. A lze z nich vytvořit krásné miniatury.
Pokojový zimostráz (Buxus harlandii) je stálezelený, robustní, pomalu rostoucí keř s hustou korunou a velmi bohatými, kožovitými a lesklými lístky o velikosti jeden až dva centimetry. Má drobné, nenápadné zelené květy a zajímavou drsnou šedě hnědou kůru. Snáší větší množství slunečního svitu, nevyžaduje vydatnou zálivku a v zimě se může uchovávat jak v chladnějším prostředí, tak i na okně bytu. V této době jsou jeho přírůstky minimální, což má za následek to, že je rostlina při nástupu do vegetace více kompaktní. Zimostráz snáší velice dobře suchý vzduch, snad jenom přímý a dlouhodobý proud teplého vzduchu od radiátoru topení mu může částečně usušit listovou plochu. Vodu doplňujte až po částečném proschnutí substrátu a zásadně nepřelévejte nebo nenechávejte bonsaj trvale stát v podmisce s vodou. Stejně jako na vodu není buxus náročný ani na hnojení, postačí mu hnojivo na pokojové rostliny. Od jara do podzimu hnojte jednou za 3 až 4 týdny, v zimě pak podle způsobu přezimování 6 až 8 týdnů. Protože má pokojový zimostráz snahu intenzivně růst, vyvíjí se mu odpovídajícím způsobem i kořenová soustava. Jelikož má kořenů hodně, doporučuje se přesazování každé 2 roky a současně zakrácení kořenů asi o 1/3. Vhodným substrátem pro přesazování je třeba směs akadamy, rašeliny a písku v poměru 2 : 1 : 2, pokojový zimostráz ale snese bez problémů i běžnou zeminu pro bonsaje nebo pokojové rostliny. Na dno misky je dobré dát vždy trochu hrubšího štěrku jako drenáž, která při zálivce odvede přebytečnou vodu.
Zakracovat nově narostlé výhony můžete v podstatě kdykoliv, pouze v zimě se snažte rostlinu častým řezem nevysilovat. Několik měsíců ke konci starého a na začátku nového roku větévky tedy raději moc nezakracujte, protože by jim pak, podobně jako u ostatních pokojových rostlin, narostly dlouhé a slabé výhony s velkými listy, které byste na jaře z estetických důvodů stejně asi odstranili. V době vegetace pak zakracu
Okrasné keře jsou stálezelené nebo opadavé dřeviny s široce rozvětvenými výhony. Některé druhy mají na podzim nádherně zbarvené listy, jiné dekorují zahradu svými květy nebo okrasnými plody. Okrasné keře lze využít různě: můžeme je umístit do záhonů nebo živých plotů, můžeme jimi pokrýt půdu, též mohou růst osamoceně (jednotlivě) jako solitéry. Vždy záleží na tom, o kterou dřevinu se jedná, protože ne každý keř se hodí ke každému účelu. Okrasné keře patří mezi nejvděčnější zahradní prvky, nebývají totiž náročné na stanoviště ani na péči. Keře však musíme vybírat uvážlivě a při jejich výsadbě pak postupovat citlivě. Nejčastějším omylem bývá nesprávný řez a příliš hustá výsadba. Seznam okrasných keřů je velmi dlouhý a rozmanitý. V níže uvedených odstavcích budou přiblíženy některé druhy keřů.
Okrasné keře lze považovat za vhodný doplněk okrasných zahrad. Pokud navíc příhodně zkombinujeme druhy keřů (například tak, aby kvetly v různých časových obdobích), bude nám pestrá paleta barev oživovat zahradu téměř po celý rok.
Krásnohlávek se řadí mezi stálezelené trvalky, ale v našich podmínkách se pěstuje buď jako pokojová rostlina, přenosná rostlina, nebo jako zahradní jednoletá rostlina, protože není mrazuvzdorný. I když vám krásnohlávek na záhonku zmrzne, zůstává pohledově atraktivní, takže se z něj můžete těšit prakticky celou zimu. Kromě nádob a závěsných košů je vhodný do obrub a na skalku. Na konci května již může zdobit váš balkon, terasu či záhon. Calocephalus má rád velmi mírnou zálivku a světlé slunečné stanoviště. Dobře snáší i větrná stanoviště. Vyžaduje dokonale propustnou půdu, takže jej pěstujte nejlépe v písčité půdě. Přihnojujte během vegetace každých 14 dní hnojivem určeným pro balkonové rostliny.
Rod Erica zahrnuje kolem 860 různorodých druhů nízkých stálezelených keřů. Většina pochází z jižní Afriky, kde rostou mimo tropickou oblast, v místech se zimními dešti. Pouze část se vyskytuje ve Středozemí a asi jen desítka druhů roste původně na euroatlantickém pobřeží. Do Evropy byly tyto překrásné vřesovce přivezeny na sklonku 17. století, a to z jihoafrické oblasti Kapska. Naše podmínky vyhovují pěstování asi sedmi druhů. Jsou zastoupeny bohatou škálou odrůd, které jsou dále doplňovány. Název Erica, pochází z řeckého slova „ereikein“ (rozlomit) a vztahuje se na křehkost dřeva mnohých druhů vřesovců.
Většina druhů vypadá jako malé, drobné keře, většinou 0,2–1,5 m vysoké, se světle hnědou kůrou a tenkými větvičkami. Některé vřesovce však dorůstají i 30 m výšky. Nejvyššími z těchto trpaslíků jsou u nás například Erica arborea a Erica scoparia, které mohou dosahovat až sedmimetrové výšky. Všechny vřesovce jsou stálezelené, s nevelkými jehlicovitými listy, dlouhými 2–15 mm. Kvetou bíle (Erica capensis), žlutě, žlutooranžově (Erica patersoniana), růžově (Erica carnea), fialově, červeně (Erica coccinea), ale i zeleně (Erica viridis). Květ je džbánkovitý nebo kulovitý či válcovitý, většinou poskládaný v mnohokvětých, vrcholových hroznech. Všechny květy na vřesovcích kvetou současně a rostliny jsou jimi obaleny. Právě proto jsou vřesovce s oblibou pěstovány v parcích nebo zahradách.
Erica carnea roste v západní Evropě, k nám zasahuje do západních a jižních Čech a částečně na jihozápadní Moravu. Jde pravděpodobně o nejodolnějšího zástupce svého rodu, takže naše zimy snáší bez problémů. V přírodě se s ním setkáme především v řídkých borových lesích a v kamenitých sutích různých hornin. Je to drobný stálezelený keřík s rovnoměrně olistěnými poléhavými větvemi, dorůstající výšky okolo 15–30 cm (ročně přirůstají asi dva centimetry). Kvete obvykle od března do dubna. Květy jsou vždy po čtyřech ve vrcholových hroznech a mají podlouhlý, baňkovitý tvar. Existuje mnoho kultivarů, lišících se barvou květů. Bíle kvetoucí kultivary mívají nápadné tmavé tyčinky, které vyčnívají z květu, růžově kvetoucí kultivary mají tyčinky tmavě purpurové. Poupata se zakládají už na podzim, rozvíjejí se podle počasí a odrůdy od listopadu či prosince do února a vydrží kvést až do dubna. Napadaný sníh je překryje zimní peřinou, ale jakmile sníh roztaje, keříky pokračují v kvetení.
Stanoviště pro pěstování by mělo být světlé až slunné. Vřesovec pleťový snáší i polostín, ve stínu však roste řídce a špatně kvete. Žlutolisté kultivary raději vysazujte do polostínu, přímé slunce je může v zimě i v létě popálit. Vřesovec pleťový na rozdíl od dalších druhů snáší dobře i půdy lehce vápnité, ale lépe se mu samozřejmě daří také v půdách kyselých, obohacených rašelinou. Substrát by měl být drenážovaný, s přídavkem písku, protože vřesovce sice nesnášejí přeschnutí, ale stejně jim vadí přemokření. V dobrých podmínkách se vřesovec pleťový rozrůstá v bohaté a svěží stálezelené koberce a na rozdíl od vřesů a zbývajících druhů vřesovců nevyžaduje tak pravidelný řez. Po odkvětu ho však můžeme zakrátit na polovinu až třetinu délky. Chorobami a škůdci obvykle netrpí. Hnojit není potřeba.
Azalka japonská tvoří podskupinu kříženců s přezimujícími listy. Na rozdíl od většiny venkovních azalek je neopadavá. Ze zahradnického hlediska se dále dělí na odrůdy s velkými květy a drobnokvěté. Japonské azalky se vyznačují nízkým, širokým keřovitým vzrůstem a velmi bohatou násadou květů. Rostou pomalu, v dospělosti většinou nepřesáhnou výšku 1 metru. Svým celkovým vzezřením hodně připomínají pokojové azalky. Keříky jsou stálezelené nebo poloopadavé, listy jsou menší až drobné. Rané odrůdy kvetou v dubnu, hlavní období kvetení pak nastupuje v květnu. Velkokvěté a drobnokvěté typy vynikají sytostí i barevnou škálou květů. Jsou velmi oblíbené, takže množství nových odrůd stále narůstá.
Japonské azalky nevyžadují zvláštní péči. Základní podmínkou úspěchu je vhodná zemina. Jako všechny rododendrony a azalky potřebují kyselý substrát a nesnášejí vápno. Také zálivková voda nesmí být tvrdá. Přihnojují se hnojivy pro rododendrony a vřesovištní rostliny. Nejlepším stanovištěm je východní strana anebo mírně přistíněné místo, protože japonské azalky nesnášejí přímý úpal. Dobře však odolávají zimě. Rostliny koření mělce pod povrchem, není potřeba je obrývat ani okopávat, stačí velmi opatrně kypřit. Přisypávejte k nim pravidelně kyselý substrát a mulč.